Faris

Malý asi pětiletý chlapec stojí za stromem a sleduje bavící se rodinu. Otec, matka a dva chlapci. Ještě upíry neviděl, přesto je poznal. Jsou nádherní. A nejspíš urozeného původu, podle počtu sloužících.

,,Ahoj!'' ozve se za ním.

Chlapec nadskočí a vystrašeně se otočí. Za ním stojí jeden z chlapců. Zvědavě ho pozoruje.

,,Ahoj!'' špitne a sklopí oči.

,,Co to je?'' zeptá se upírek a ukáže na malý raneček.

Chlapec přitiskne raneček pevně k sobě.

,,Mé věci. Nic jiného nemám,'' odpoví tiše.

,,Aha. Nechceš si hrát?'' řekne upírek.

Chlapec se na něj překvapeně podívá. Hrát? Nikdo si s ním nikdy nechtěl hrát. Když se přiblížil k jiným dětem, tak byl vždy vyhnán. Navíc se musel starat o své přežití.

,,Tak dobře,'' přikývne.

,,Výborně. Jsem Kardener,'' řekne upírek.

,,Já Faris,'' řekne chlapec.

Kardener se usměje. Aniž by se domlouvali, oba se posadí na zem a z kamenů, větviček a listí vytvářejí domečky. U toho si vymýšlení různé příběhy.

,,Co kdybychom naše domy propojili? Kamarádi by měli mít propojené domky,'' poznamená Kardener a zamyšleně se zamračí.

,,Kamarádi? Jsi můj kamarád?'' zeptá se udiveně Faris.

,,No ano. Pokud tedy chceš?'' znejistí Kardener.

,,Chci,'' přitaká horlivě Faris.

Je šťastný. Nikdy žádného kamaráda neměl. Usměje se.

,,Dobře. A víš co? Tady máš na důkaz našeho přátelství,'' řekne Kardener a sundá si řetízek z krku a předá ho Farisovi.

Řetízek je z bílého zlata, s přívěškem ze smaragdu vybroušeným do kapičky orámovaný malými diamanty.

,,Jé, ten je krásný. Ale já ti nemohu dát nic na oplátku,'' posmutní Faris.

,,To nevadí,'' řekne Kardener a usměje se.

,,Kardenere, co tu děláš?'' objeví se u nich žena.

,,Hraju si s kamarádem, chůvo,'' odpoví Kardener.

Faris se na ženu zvědavě podívá. Že to byla chyba mu dojde hned vzápětí.

,,Kardenere, okamžitě běž od něho!'' začne chůva křičet.

Popadne Kardenera za ruku a stáhne ho k sobě.

,,Už nikdy se s ním nebudeš bavit, rozumíš? Je to havěť, odporná havěť. A ty se odsud kliď! Už ať tě tu nevidím! Slyšíš? Zmiz!'' křičí chůva.

Vyděšený Faris na nic nečeká, popadne raneček a uteče. Teprve když je dost hluboko v lese, zastaví se. Vydýchává se po dlouhém běhu. Oči se mu zalijí slzami. Opět ho nazvali havětí. Ale proč? Netuší. Schoulí se ke kmeni stromu a tiše se rozpláče. Přitiskne k sobě svůj raneček, ve kterém má jen dvě haleny a jedny kalhoty. Nic jiného nevlastní. Něco ho zastudí do ruky. Rozevře ji a podívá se na řetízek. Řetízek od Kardenera, první bytosti, která se k němu chovala hezky a mile, chlapce, který chtěl být jeho kamarád. Dá si ho kolem krku a uloží se do pohodlnější pozice, ve které upadne do neklidného spánku. Kardener, nikdy na něj nezapomene.

S trhnutím se probudím. Zamrkám a podívám se z okna. Svítá. Povzdechnu si. Rukou si přejedu po obličeji. Jsem unavený a nejradši bych ještě spal. Ovšem bojím se usnout. Bojím se, že se mi ten sen bude zdát znovu. Sen? Ne, vzpomínka. Vzpomínka na jeden den, kdy mi bylo 5 let. Vzpomínka na Kardenera. Počkat. Vytřeštím oči a vystřelím do sedu. Jak to, že jsem si to neuvědomil dřív? To jméno. Kardener. Je snad Kardener, kamarád z mých vzpomínek a Kardener, můj věznitel jedna a tatáž osoba? Srdce mi při této myšlence začne bít jako splašené.

,,Už jsi vzhůru, koloušku?'' ozve se ode dveří.

Vyplašeně se podívám na Kardenera, stojícího u dveří. Polknu. Mýlím se nebo ne? Je tohle opravdu ten chlapec z mých vzpomínek? Nebo jde jen a pouze o shodu jmen?