Faris

Je to už 9 dní, co jsem zavřený ve svém pokoji. Neskutečně se nudím. Jediní, kdo ke mně chodí jsou služebné, když mi nesou jídlo nebo mění lůžkoviny. A ty na mě ani nepohlédnou natož aby se mnou promluvily. Povzdychnu si.

Přejdu k oknu a vyhlédnu ven. Na zemi leží několikametrová vrstva sněhu. Smutně se pousměju. Zimu jsem měl ze všech ročních období nejméně rád. Obejmu se rukama. Jako už tolikrát si říkám, že by bylo nejlepší, kdybych se vůbec nenarodil. Najednou se kolem mě omotají čísi ruce. Ztuhnu.

,,Šššššš, uvolni se,'' ozve se za mnou tiše.

Oči se mi rozšíří překvapením. Ten hlas. Kardener. Co tady dělá? Tak dlouho tady nebyl. Polknu. Je to divné. Měl bych cítit strach a bát se, ale místo toho se cítím....bezpečně? Uklidněně? Šťastně? Nevím, nevyznám se ve svých citech.

I Kardener se chová divně. Dřív už by mě dávno hodil na postel a znásilnil, ale teď jen stojí a zezadu mě objímá, obličej zabořený v mém krku.

,,Neuděláš to?'' šeptnu.

Nedalo mi to. Musel jsem se zeptat.

,,Neudělám co?'' zeptá se Kardener tlumeně.

,,Nepoužiješ mé tělo ke svému potěšení?'' sklopím hlavu.

Bojím se odpovědi.

Kardener vzhlédne. S povzdechem si mě otočí čelem k sobě. Stále mě objímá.

,,Ne. Už nikdy to neudělám. Ne bez tvého souhlasu. A až budeš souhlasit, tak slibuju, že už ti při tom nebudu ubližovat. Naopak. Budeš se pode svíjet slastí a sténat rozkoší. Už žádná bolest jen čiré potěšení,'' řekne Kardener a jemně mě políbí.

Není to opravdový polibek jen otření rtů. Jemné a lehké jak motýlí křídla. Překvapeně na něj zírám.

,,Od teď tě budu už jen chránit,'' řekne Kardener.

Pohladí mě po tváři a rukou sjede přes krk až na moje hrdlo. Vezme do ruky přívěšek.

,,Stále máš můj řetízek,'' řekne a jemně se usměje.

,,Myslel jsem si, že ten kluk kdysi, jsi byl ty,'' řeknu.

Místo odpovědi mě Kardener znovu jemně políbí.

,,Musím jít,'' řekne, pustí mě a odejde.

Jsem opravdu překvapený. Myslel jsem, že mi znovu ublíží a on.... Zmateně zakroutím hlavou.

Kardener

Nechápu co to dělám. Vůbec se v sobě nevyznám. Povzdychnu si a jdu do komnat mého otce. Chci s ním mluvit. Mám totiž určitý plán. Jen nevím, jestli vyjde. Zaklepu na dveře a po vyzvání vstoupím dovnitř.

,,Dobrý den, otče!'' pozdravím.

,,Kardenere. Co tě přivádí, synu?'' řekne otec a hledí na mě.

,,Chci s tebou mluvit,'' řeknu.

Otec na mě chvíli zírá. Nakonec pokyne ke křeslům u krbu a oba se do nich usadíme.

,,Tak povídej,'' vyzve mě.

Zhluboka se nadechnu.

,,Studoval jsem zákony,'' řeknu.

,,A?'' zvedne otec obočí.

,,No, našel jsem tam zákony, podle kterých se člověk a upír nesmějí vzít. Ovšem o křížencích, když to tak nazvu, tam nic není. Ani zmínka. Není tam nic o tom, že by neměli mít stejná práva jako lidé či upíři. A tak mě napadlo...Ehm.'' odmlčím se.

,,Co tě napadlo?'' zeptá se otec.

,,Napadlo mě, že...že kdybych si já nebo bratr vzali křížence, tak by to mohlo zlepšit jejich životní situaci. Lidi i upíři by viděli, že na křížencích není nic špatného. A když je nějaký kříženec dobrý k tomu, aby si ho vzal princ tak proč by nemohl být dobrý i pro ostatní. Lidé i upíři by tak přestali kříženci opovrhovat,'' řeknu svůj plán.

Otec vypadá zamyšleně. Mlčím, abych ho nerušil v přemýšlení, a čekám co na to řekne.

,,Není to špatný plán,'' řekne nakonec.

,,Musíš si ovšem uvědomit, že nenávist a opovržení ke křížencům je v lidech i upírech velmi silně zakořeněná. Bude trvat dlouho než vymizí. Rozhodně to nebude ze dne na den. S tím musíš počítat,'' pohlédne na mě otec.

,,Já vím. A počítám s tím,'' řeknu.

,,Dobře. A předpokládám, že je to Faris koho si chceš vzít,'' řekne otec a zkoumavě na mě hledí.

,,No ano,'' přikývnu.

,,Souhlasím. Ale nedovolím ti to udělat bez jeho souhlasu. Zeptej se ho a bude-li souhlasit, pak vás rád oddám,'' řekne otec.

,,Děkuju otče. Hned se ho zeptám,'' vyskočím z křesla a rozeběhnu se za Farisem.