PROLOG

Netušil jsem, že je tak snadné v moderním světě přijít o život. Pokud nežijete někde na středním východě, měli byste být relativně v pohodě a blahobytu. Tak proč je to tady, na těhle pár soukromých akrech, tolik jiný? Tak smrtelně nebezpečný. A ještě víc matoucí je i způsob jakým mám umřít.

Sakra! To mě vážně zabije kouzelné šípkové křoví?!

Ach jo. Podle všeho jo.

A to jsem běžel celou cestu, přesněji pár bloků, až sem, abych ho zachránil. Prostě a jednoduše zachránil od té praštěné věci a dlouhé samoty, kterou musel prožít. To, že si za to mohl z velké části sám, raději rozvádět nebudu. Ale mohl bych zmínit ještě to, že navzdory všemu špatnému, jsem se do něj zamiloval.

Jasně, proto tu dělám tyhle šílenosti podobné odvaze. Proto tu teď ležím ve vlastní krvi a břečce z hnojiva, která připomínala bahno na stavbě. Proto tu teď tak slavně umřu v závoji růžových květů a červených nejedlých bobulí. Protože ho miluju.

Tak už zavři oči sakra a nemysli!

 

 

****

Sice jsem byl plnoletý zdatný muž, ale přesto jsem bydlel s nevlastní sestrou Sally a otcem, který mě zaměstnával už od mých sedmnácti. Hodně jsem mu dlužil a tak jsem byl schopnej pro něj udělat cokoliv. Klidně i tu největší blbost, jako je lakování nehtů nebo loupání brambor. Bylo mi sice skoro pořád divný, proč musím vařit, když je v domě nezaměstnaná Sally, ale vzhledem k její povaze a tomu, že jí dával přítel zabrat, jsem se ani moc nedivil. A ani neprotestoval. Člověk si nestěžuje, když má kde spát a jíst, tedy alespoň člověk jako já. Tedy idiot s naivitou prvního stupně základky.

Tenkrát to asi bylo hlavně pro mou náturu, myslím jako otcovo rozhodnutí, které učinil, když se vrátil celý vyděšený jedno odpoledne z týdenního nákupu z Targetu.

„Alexi…, musíš jít ty… T-tohle by Sally nezvládla.“

„Jít kam?“

„Za ním. Ale má to háček.“

„Vždycky má všechno háček, ale… Moment! Co se děje, tati?!“

„Musíš si vzít sestřiny šaty, rozumíš!“

„C-cože?“ Vypadlo ze mě pobaveně. Dělal si jistě srandu, ale jeho oči říkaly pravý opak. To mě trochu vyděsilo a tak jsem vyslechl celý jeho příběh, kterému se dalo jen stěží uvěřit. Dokonce jsem se ho zeptal, zda si něco nedal nebo se moc nenapil v hospodě na rohu deváté a osmé. Sally se jen tlumeně smála. Otec se na mě a na ní ale rozkřičel a vražedně máchal rukama před mým obličejem. Takže srandu si nedělal anebo tomu prostě jen moc věří. Přistoupil jsem tedy raději na jeho hru a oblékl si sestřiny zelené šaty včetně bot. Hodil po mě nějakou dlouhou blond paruku, kterou koupil na cestě sem v helouvínském krámku u Edmunda. Po mírném make-upu od Sally, která si to užívala, jsem vypadal jako jak idiot s travesti show. K mému překvapení byli ti dva ale nadmíru spokojení. Nakonec mi otec podal adresu, kam mám takhle jít a řekl mi, ať předstírám, že jsem Sally se vším všudy. Hrát ženskou není těžký, ale povaha mojí sestry byla výzvou. A tak jsem jen přikývl a vyrazil.  

Málem jsem se kvůli podpatkům přerazil na chodníku, když jsem nastupoval do taxíku. Bylo mi divně a tak nějak trapně, ale očividně si všichni kolem mě mysleli, že jsem dívka na výletě a tak mě nervozita rychle opustila. Pousmál jsem se. Tohle bude zajímavý.

 

****

Vystoupil jsem před obrovskou brankou do zarostlé zahrady, kde nebylo vidět na krok. Juknul jsem na kus papírku od otce a adresa seděla. Nadzvedl jsem ramena v gestu ach jo a hledal zvonek. Našel jsem jen schránku, na které stálo: Nevhazujte reklamu. No bezva, to bude tedy příjemný chlapík.

Rozhlédl jsem se kolem dokola, zda neuvidím nějakého velmi znalého souseda, který ví o všem, co se v jeho ulici děje bez ohledu na okolnosti či počasí. Ale kde nic tu nic, ani z oken okolních domů nikdo nesondoval, co tu dělám. Asi už někoho takového někdo odpravil za jeho dlouhý nos. Povzdechl jsem si a zahleděl se na celkem rezavou branku, která pamatovala i lepší časy. Neměl jsem moc na výběr a tak jsem vzal lehce za kliku a zkusil, zda je otevřeno. Zaskřípalo to a vrátka se otevřela do té nejvíce zanedbané zahrady, kterou jsem kdy viděl. I moje babička vytrhávala plevel a stříhala stromky a to jí letos bylo osmdesát šest a byla po dvou operacích kyčle. Ten majitel je ale lenoch, anebo má prostě ruce ze zlata. Vešel jsem dovnitř a snažil se projít zarostlou cestičkou a přitom si neroztrhat šaty. Vedlo se mi to tak dvě minuty, pak už bylo křoví tak husté, že nešlo projít ani obejít. Naštvaně jsem vyfouknul páru a dupnul lodičkami o měkkou zem.

„Když chtěl tak moc společnost, měl si alespoň vytunelovat, blbec!“ Tohle nemělo cenu. Rozhodl jsem se, že se otočím a vrátím se. Snad najdu jinou cestu. Třeba má zadní vchod, který jsem přehlédl a…

Najednou se jako na povel kouzelné hůlky Harryho Pottera křoví rozestoupilo a veškeré jeho šlahouny zmizely na dva metry do stran a odhalily jednoduchou písčitou cestu. S otevřenou pusou jsem asi tři minuty stál na místě a snažil se zpracovat, co jsem právě viděl. Nepamatoval jsem si, že bych si něco šlehnul nebo dnes pil něco tvrdšího než pivo. Pak jsem zaregistroval, jak velký transformátor stojí na kraji cesty a moje realistická strana mozku začala pracovat na plné obrátky. Slušný trik a ten efekt, kdy pár provazů odtáhne šlahouny křoví, fakt hustý. Pán si asi potrpí na helouwínské triky a hororové prostředí. Alespoň to nebude nudná návštěva.

Pokýval jsem uznale hlavou a pomalu šel po cestičce, která mě naváděla kamsi do zarostlé zahrady. Po čtyřech zatáčkách, které jsem přešel za moment, se přede mnou zjevil obrovský dvoupatrový dům dělaný v moderním baroku. Cihlové zdi ale vypadali jako by zažili válečný věk. Celý dům se zdál být dost tajemný a překvapivě krásný. Tedy pro mě jo, mám rád tuhle starou architekturu.

Došel jsem tedy už bez ostychu ke dveřím a zaklepal.

 

Po dvou minutách se dveře otevřely a za nimi stál divný o hlavu vyšší týpek, který byl kompletně zahalený do černé, včetně rukavic a šály kolem krku. Bože, vždyť je tak třicet šest stupňů, chlape! Očividně magor, ale co. Kvůli kapuce jsem moc neviděl do jeho obličeje, ale podle délky vousů bych řekl, že už je čas na sestřih a to celoplošný. Lehce jsem se pousmál, ale radši nic neříkal. Prohlédl si mě vcelku pomalu a pak se z temné tváře ozval okouzlující hlas.

„Ty si Sally?“

„Ano… posílá mě otec.“

„Pojď dál.“

Kdybyste o něm prohlásili, že je divný a podezřelý museli byste to říct i o jeho interiéru. Jak jsem překročil práh, ocitnul jsem se v době své babičky. A to jsem se ještě krotil. Sice nikde nevysely pavučiny ani neusedal staletý prach, ale stáří nábytku bylo jistě datované tak v době prvních komunistů. Všechno ze dřeva nebo slonoviny, a když jsem zahlédl lustr, vyleštěný a nablýskaný, málem jsem spolknul jazyk. Sice jsem si řekl, že zůstanu nad věcí ale ten rádoby bezďák mě fakt okouzlil tím v jakých podmínkách žil.

Na moje modré vykulené oči a otevřená ústa za celou dobu neřekl ani putna. Zřejmě jsem nebyl jeho první ohromená návštěva. Což se později ukáže jako holá pravda pravdoucí. Vzdych jsem.

„Jen tak na okraj, co po mě vůbec chcete, Pane? Otec vypadal, že tu vyděl nejméně T-Rexe.“

Společnost.“

„Společnost? Jako dneska?“

„Na jak dlouho bude třeba.“

„Co?! Moment! Co tím jako myslíte?!“

„Klid. Všechno ti vysvětlím.“

„No to bych ti radila, blb… P-pane!“

„Jste zábavná… a trochu zvláštní na mladou dámu. Ale to bude dobou.“

To říká ten pravej! Pomyslel jsem si a raději se hned vyhnul přímé urážce, která by mohla poškodit hlavně reputaci mého otce, což jsem nechtěl. Musím být zatím milý a snažit se.

„Měla jsem bohužel jen otce.“

„Chápu. Tudy.“

 

Zavedl mě do vcelku normální jídelny, kde mi pokynul rukou v rukavici, abych si sednul kam je libo. Udělal jsem pro jednou, co chtěl a čekal na to jeho magické vysvětlení, které mě má jako přesvědčit o jeho debilních sobeckých důvodech. Ale dám tomu šanci, říkal jsem si.

Posadil se pomalu, co nejdál ode mě a zahalenou tvář natočil co nejvíc bokem. Má snad rozšířenou formu akné, proč s tím sakra tak nadělá. V tuhle chvíli by mi bylo jedno, i kdyby měl na tváři Lady Gagu, vzhledem k mému stoupajícímu naštvání. Bože, tak už ser sem ty písmena!

„Nejdřív bych se vám rád představil, jak bývá slušností.“

„To jste měl udělat už mezi dveřma ne?“

„Prosím?“

„Tedy… chci říct… Vedete mě přes půl domu a až pak mi říkáte jméno?“

„Šla jste za mnou dobrovolně, pokud se nemýlím.“

„Jo, pravda. Moje chyba, nedošlo mi to.“

„Vskutku.“

„Takže. Kdo jste? A bylo by fér vysvětlit tohle celé divadlo.“

„Divadlo? Hm, zajisté vysvětlení podám. Jak jsem již řekl.“

„Tak šup.“

„Jste nedočkavá. Inu dobrá.“ „Musím vám říct pravdu a tudíž i něco, co se vám nebude líbit.“

„A to je?“ Naléhal jsem, přičemž jsem cítil, jak mi nabíhá žilka na čele.

„Jmenuji se Eric Gray. A odteď jsem váš věznitel, slečno Sally.“

Co to sakra ten magor mele?!