Purpurové jezírko se dále rozlévalo pod mými hýžděmi a šaty z bavlněné látky ho bez větších problémů nasávaly do svého vláknitého nitra. Můj dech se nechtěl zklidnit a moje srdce taky ne. Šarlatové prameny se dostaly až za hranici židle a začaly plnit prostor kolem mých nohou.

Jestli to takhle půjde dál, vykrvácím tu! Kde se sakra pořád bere?! Proč nepřestane týct?! Proč se nemůžu pořádně nadechnout?! A proč to…?!

„Sally…“ Zaznělo tichounce do prostoru, ale nikoho jsem kolem sebe neviděl. Místnost byla prázdná. Stůl, který stál doteď přede mnou, byl najednou fuč a jediné, co jsem vnímal, byla krev a židle.

„Sally…?“ Ozvalo se hlasitěji, až jsem se trochu leknul. Přesto jsem stále nic a nikoho kolem sebe neviděl. A to jsem se rozhlížel několikrát na všechny strany, jako majákové světlo o půlnoci.

Kdo to na mě mluví a kde k čertu je?!

Začal jsem zase splašeně dýchat, ale tentokrát ze strachu. Rychle jsem otáčel hlavou ze strany na stranu a snažil se to zaregistrovat alespoň jedním ze svých pěti smyslů.

Kde to je? Proč mě volá? Kde sakra je?!

A pak, když už mnou projela veškerá moje zoufalost, mi na rameni přistála velká černá chlupatá pracka a zmáčkla mi klíční kost tak moc, až mi v ní zapraskalo! Přestal jsem dýchat a chtěl se sevřenou pěstí ohnat po příchozím nebezpe…!

 

„SALLY!!!“ Křikl mi do obličeje známý hlas a já ho konečně spatřil! Toho člověka, tu bytost, která na mě celou tu dobu mluvila. Uklidňoval jsem se ale ne moc rychle. Eric se tvářil ustaraně a vyděšeně zároveň. To jsem na něm viděl poprvé. Můj zmatený pohled plný strachu a nejistoty ho očividně vyděsil víc, než ta krev kolem mě! Celý zmatený a ztuhlý jsem ho chtěl požádat o pomoc, aby to zastavil. Ale ve chvíli, když jsem to chtěl zakřičet do jeho očí, mi došla slova i odvaha.

Vykrvácím tu. Nebudu už schopen ničeho, ani toho mu poděkovat za… za to, co všechno mi ukázal. A za to, že jsem kvůli němu uvěřil, že… Klížily se mi oči a Eric mě chytil pevněji za paže!

„Sally! Co se děje?! Mluv!“ Křikl zmateně a trochu se mnou zacloumal.

„K-k… kre-v… pod ša-ty…“

„Krev?! O čem to mluvíš?!“

„Do-le, po… pode… mnou…“

„Sally! Pod tebou nic není! Slyšíš!“

„Je tam… te-če… stále…je…“

„Sally, prober se! Žádná krev tu není!“ Zatřásl se mnou dost silně, ale já ho stejně moc nevnímal a ani moc nechápal. Jak to, že to nevidí? „Slyším mě?!“ Pokračoval křikem. „Podívej se! No tak podívej!“

Donutil mě násilím sklopit hlavu tak, abych viděl pod sebe a hlavně na židli!

Hrklo ve mně! A to když jsem si všiml, že pode mnou opravdu nic není!

Stála tam jen židle, na které jsem seděl. Šaty byly suché a čisté.

Co to…?! Co se to… sakra děje…?! To… to byl taky jen sen?! Sen… po snu?

Bože… bože, to bylo… strašný! Přímo dech beroucí!

 

Tohle zjištění mě zcela uklidnilo, ale na druhou stranu mi nebylo o moc lépe. Eric poznal, že už jsem se probral z toho bludu a pustil mě. To ve mně způsobilo náhlý krátký děs, a aniž bych to nějak vědomě ovládal, jsem po něm skočil a pevně ho objal! Přitlačil jsem obličej k jeho hrudi a nasával jeho zvířecí vůni. Nečekal to, ale ani se tomu nijak nebránil. Chvíli držel moje třesoucí se tělo jemně a v klidu u sebe, ale za moment mě pevně sevřel v náručí. Cítil jsem jeho úlevu a strach v jednom, protože se taky malinkato klepal.

Nevím proč, ale jeho plyšové tělo a vůně rozkvetlé louky, mě uklidnilo natolik, že jsem málem znova usnul. Zrůžověly mi tváře, když mému racionálnímu já došlo, jak dětinsky a zamilovaně ho svírám mezi svými pažemi. Asi poznal moje náhlé rozpaky, protože povolil svoje láskyplné sevření a pak odtáhnul černé zvířecí ruce úplně. Já se odtáhnul taky nepatrně dál od něj, ale své ruce jsem z jeho chlupatého krku nesundal.

 

„Už… je ti lépe?“

„Ale.. jo…“ Oddechl jsem si těžce. Jako by do mě narazil meteor. „Byl to… jen sen.“

„Vyděsilo tě to víc, než já.“

„Jen trochu… Ty stále vedeš.“

„Aha. Napadlo mě, jestli toho děsu nebylo dnes dost.“

„Co?“ Podivil jsem se a zvedl k němu stále nachovou tvář.

„Ten obraz. Vážně to chceš vědět? Je to docela ne-li moc to samé jako…“

„Chci!“ Rozhodl jsem striktně. Z tohohle se nevyvlíkne. „Je mi fajn vážně.“ Oponoval jsem dál a moje odvaha se mi vrátila celá a zdravá. „Navíc si to slíbil, Ericu.“

„Hodlám to dodržet, jen jsem měl obavu.“

„To jsem poznala. Ale jsem v pohodě,“ zadíval jsem se mu zpříma do očí s nově nabitou odvahou.

„Já vím…“ Pousmál se vřele a jemným pohledem mi sjel tváře a skončil u mých pootevřených úst. Měl jsem co dělat, abych se nepředklonil a nezmocnil se těch jeho. Byl to náhlý zkrat, jako by do mě uhodil obří blesk! Napětí, které vykřikovalo, polib ho! Ta představa mnou docela otřásla, ale vzrušení z ní nešlo vůbec potlačit. Ani jeden z nás se v tu chvíli nepohnul, že by něco uhodilo i do Erica? Nevím. Každopádně jsme se navzájem prohlíželi a mysleli na zmrzlinu. Zmrzlinu a olizování.

Bože, teď není čas na pornografické úvahy smíchané se zoofilií. Tohle je vážná situace, kdy mi Eric chce sdělit něco důležitého a tajného. A to sám od sebe, takže to neposer, Alexi! Kousnul jsem se teda do rozpáleného rtu a párkrát rychlejš zamrkal. Erica to očividně pobavilo.

„Nepůjdeme… už…“

„Jistě,“ poznamenal jen a pomohl mi zpět na nohy. Mou ruku ale nepustil a lehce jí stiskl. Nevadilo mi to a nechal jsem se poslušně zavést do pokoje s modrými dveřmi a záhadným mizejícím obrazem.

 

.

****

Stanuli jsme ruku v ruce oba před obrazem, na kterém zrovna k mému překvapení, nikdo nebyl. Dneska s námi zřejmě ten sexy týpek mluvit nebude. Nebo je potřeba nějaké zaříkávání? Nechtěl jsem být hned protivnej, a tak jsem mlčel a sledoval Erica, který se soustředil jen na obraz. Hádal jsem, že brzy něco začne, ať už rozhovor nebo něco kouzelného jako například zjevení ducha na pozadí precizně namalovaného plátna. Tohle je tedy daleko za představou filmařů, kteří vám takové věci ukazují už v prvních pěti minutách příběhu. Bože vím, že to není zrovna vhodná úvaha, ale sakra moc se nudím. Toto nemůže nějak urychlit, nebo zaťukat? Nebo mi něco říct?

„Ericu?“

„Ano…?“ Řekl a vypadal jako bych ho probudil ze stoletého spánku.

„Nepotřebuju dramatickou pomlku. Klidně vysvětluj.“

„Promiň, zamyslel jsem se.“

„Skoro jsem tu zplesnivěla.“ Ignoroval mojí ironickou poznámku a začal.

„Začnu tím, že ti uvedu jeho schopnosti.“

„Jasně… Schopnosti. No, to je fajn.“ Jen klid, Alexi. Třeba je to důležitý.

„Jistě už ti došlo, že není obyčejný. Tento obraz mi dala ta čarodějka, která mě proklela.“

„Proč?“

„Aby dala jistou výhodu mým budoucím návštěvám.“

„Výhodu? Proti čemu?“

„Proti mně.“

„Zatím mi teda proti tobě nijak nepomohl,“ řekl jsem a naznačil naší malou honičku plnou krve.

„Není to fyzická výhoda ale duševní.“

„K čemu by mi to bylo, kdybys mě sežral.“

„Pravda. Ale stejně jsou jeho schopnosti spíše plus než mínus.“

„Fajn. Sem s nimi.“

 

„Vše, čím je majitel, je i obraz.“ Zarecitoval a podíval se do mého zmateného obličeje.

„To už je ono?“ Zamrkal jsem překvapeně a nadzvedl obočí. „Co to jako znamená?“

„Obraz ti ukáže všechno, co zrovna cítím a čím jsem.“

„Aha… Teď mám jako přijít na to, jak to zneužít proti tobě?“

„To záleží na tobě.“

„Nečekaně. Co tam máš dál?“

„Vše, co majitel vykonal, je i obraz.“

„Takže uvidím i nějaké tvoje průsery. To je už zajímavější.“

„Když myslíš,“ poznamenal a trochu byla znát ironie. Zvláštní. To nikdy neudělal. „Mám pokračovat?“

„Jo.“

„Všeho krásu, co majitel má, je i obraz.“

„To vysvětlovat netřeba, i když… tady se asi dost často seká, co?“

„Ani bych neřekl. Ale to je věc názoru.“

„Ještě něco?“

„Ne… to... to je vše,“ tak to není tak hrozný. Jsem čekal, že na mě vybalí něco jako plameny, nebo…

…

„Jak se ti líbilo zasunutí, Alexi?“ Promluvil na mě z ničeho nic ten týpek z obrazu a pobaveně se šklebil nad mým vyděšeným pohledem! Kde se tu vzal sakra, a tak rychle?!

První ale co mě doopravdy vyděsilo, bylo to, že mi řekl pravým jménem! Až po dvou minutách ve mně hrklo kvůli tomu, že na mě promluvil do teď neživý obraz! Kouknul jsem se rychle koutkem oka po to zarostlém muži vedle sebe, ale ten se tvářil stále stejně. Jako ten druhej prezident z leva na Mount Rushmore. Jak se ale zdálo, tak Eric vážně nic z toho neslyšel. Což bylo vlastně moje osobní štěstí. Tohle bych asi jen tak v klidu nerozdýchal a na hlavní jídelák bych se hodně rychle vrátil. I když všechno je lepší než to dnešní ryzoto.

Pohlédl jsem tedy pomalu zpět na toho sexy frajera a polknul. Stále se arogantně usmíval a propaloval mě hnědým pohledem. Nemůžu jako říct, že by mě to nevzrušovalo, ale něco na jeho vystupování se mi hnusilo. Netušil jsem, jak s ním jednat a hlavně jak mu sakra odpovídat na jeho debilní dotazy. Přeci jen nejsem žádný X-Men ani jsem nepřiletěl z Marvelu, takže co si jako mám…?

„Stačí mi tvoje myšlenky, Alexi.“

Aha, řekl jsem si pro sebe, ale vůbec mi to nedávalo smysl. Jako komu by dávalo, že jo. Mluví na mě sexy obraz, to je ale super den přece ne. Ach jo, jsem tímhle místem už nasáklej. Přesto jsem se odhodlal ke ztrapňující situaci nebo spíš překonal a zeptal se obrazu nazpět.

„Kdo sakra si?“