Seděl jsem zaraženě za stolem a vyděšeně pomrkával po Ericovi, který se tvářil ztrápeněji než já.

Co se sakra děje? Otec je přeci úplně zdraví a nikdy mu nic nebylo! Ani nemá žádnou vrozenou vadu či alergii. Tak co by mu mohlo být? Potřebuju to sakra vědět, ať je to cokoliv, musím vědět jak je na tom a jak vážné to je.

Eric zdá se vyhodnotil, co mám v úmyslu a těžce vzdychl. Hodil obálku na stůl vedle mých lívanců a posadil se na nejbližší židli. Skoro se zdálo, že mě jde žádat o ruku, i když tohle bylo mnohem vážnější téma ke spojení dvou mileneckých rukou.

„Chceš ho navštívit, Sally?“

„Hlavně chci vědět, co se stalo a jak je to vážný.“

„Dobrá, tak jdi… Adresa nemocnice je na konci dopisu.“

„Pojď se mnou…“ Zaprosil jsem skoro zoufale. Bylo mi mizerně, opora by se hodila. Usmál se.

„To myslíš vážně? Byl bych za nepřijatelného.“

„To jako proč?!“

„Dívala ses na mě vůbec? Mě do nemocnice nikdy nepustí.“

„Dívala a to detailně! A co?! Trocha chlupů ještě nikoho nezabila!“ Ulevilo se mu, bůh ví proč. A taky ho to potěšilo, to bylo znát… ale zároveň vyděsilo.

„Sally… já nemůžu.“

„Teď to svedeš na nějakou další kletbu nebo podobnou kravinu, co?! Ale já tě chci sebou!“

„Toho si vážím, ale nejde to. Zem…“ nakousnul a fakt zoufale se odmlčel. Já se ale nedal.

„Zem co?“

„Zemřel bych,“ řekl tak zvláštně a chytil mě za ruku. Klepal se a já se kousnul poníženě do rtu.

„Jako… pro mě nebo v nemocnici?“

„Kdybych opustil tento dům.“

„Jasně… ach jo… Tak fajn, půjdu sama,“ nafouknul jsem uraženě tváře. „Ale jsem trochu naštvaná, abys věděl, takže se nediv, když…“

„Vrá… Vrátíš se…?“ Zašeptal zničeně a sklopil hlavu, jako by mě zrovna znásilnil a zbil v jednom. Měl jsem chuť ho v té chvíli praštit, aby se probral z toho jeho debilního bludu o mé zradě.

„Co?! Jasně, že se vrátím, ty blbečku! Jen zjistím, co a jak a přijdu normálně k večeři!“

„Promiň… Jistě, jistě. Budu tě čekat,“ řekl a zvedl ke mně utrápený pohled. Bože, to je případ!

„Domluveno, tak já vyrazím. Tahle nemocnice je až na druhé straně města,“ zvedl jsem se a vzal si dopis. Pak jen přešel pevnými kroky ke dveřím. „Zatím, Ericu a nedělej blbosti.“

„Rozumím.“

„Jo a… zapomněla jsem na tohle,“ otočil jsem se na podpatku a vrátil se k té chlupaté smutné potvůrce a vrazil jsem mu nečekanou a tu nejšťavnatější pusu, jakou jsem dokázal. Přivřel oči a jeho smutek vystřídal náhlý a vzrušený chtíč.

„Nepokoušej mě, Sally,“ zašeptal svůdně a olízl si rty.

„Já moc chtěla,“ zazubil jsem se. „Pá, pá,“ dodal jsem a raději rychle vyběhl ze dveří.

 

****

Na chodníku mě málem porazil cyklista se sluchátkami v uších a ještě se na mě rozčiloval, co tam jako dělám a kam čumím. Reagoval jsem tak, že jsem ho poslal do prdele a vztyčil na něj prostředníček, což v mých růžových šatech skoro nerozdejchal. Bylo mi to fuk. A raději jsem rychle přešel ve vysokých podpatcích do lidnatější ulice, kde jsem si hodlal stopnout taxík. Zastavil mi až čtvrtý v řadě a k tomu byl jeho řidič fakt děsně tlustej. Skoro to vypadalo, že zarostl do vlastní sedačky. Já ale neměl čas a ani na výběr. Nasedl jsem k němu tedy a sdělil mu adresu. Prsknul něco, čemu jsem nerozuměl, zapnul taxametr a dost pomalým tempem rozjel se k mému cíli. Očividně jsem dlouho nebyl ve městském ruchu, protože všechno mi najednou připadalo tak špinavé a drzé. Hlavně lidé. Ale po dnech, no skoro týdnech, soužití s někým jako je Eric se to asi dalo očekávat.

Připomínka jeho jména mi vehnala fakt sprosté myšlenky.

Jak se mě lehce dotýká na krku a tvářích. Jak mě dokáže pevně obejmout ale přitom mě nedrtit. Jak mi lízá hřbety rukou a pak i jednotlivé prsty. Jak se dravě zmocňuje mých rtů a… jak jeho jazyk plení mojí ústní dutinu. Kdyby zašel dál a líbal by mě na ramenou… a pak na prsou… a stále níž, kde by zvednula jeho černá ruka poslední látku sukně, pod kterou by našel připraveného indiána v pozoru. Jen pohled plný touhy a to, jak se mlsně olízne před tím, než se skloní a začne ho…

„Hej! Je vám dobře?“ Ozval se drsně taxikář a koukal na mě vražedně zpětným zrcátkem.

„J-jo… v po-pořádku…“ Zakoktal jsem a snažil se zakrýt si co nejvíc rudý obličej.

Tohle se mi nepovedlo.

…

Jízda se zdála být nekonečná. Stromy a domy se míhaly před zašpiněnými okny a mě vzhledem ke zrychlenému tepu připomínaly čmouhy. Ta informace, že se mému otci něco stalo, mě vyděsila víc, než jsem původně čekal. Spadlo to na mě jako kus uvolněného ledovce. Nejdřív jsem tomu nechtěl uvěřit a pak mně to napůl sebralo dech z plic. Můj chlupatý společník to zřejmě poznal dříve, než já, a proto, mě okamžitě propustil ze svého velkého přepychového domu. To jsem musel ocenit.

To jeho rychlé pochopení a konání. Ta jeho zřejmá a hmatatelná důvěra, kterou maskoval strach. Strach z toho, že ho opustím a zanechám začarovanému osudu. Ach jo, zbytečně se bál kravin. Já mám v plánu se za ním co nejdříve vrátit. To mohl poznat. Už teď vím, že bez té plyšové hlavy nemůžu žít, ani bez jeho polibků plných chlupů.

Zrudnul jsem podruhé a přejel si rukou po rtech. Klidně bych překonal devatero hor, jen pro ten jeho dotek. Ještě, že mě teď ten tlustej taxikář nemůže vidět. Tohle už je važnej stav poblouznění.

 

****

V nemocnici mě čekala fatální zpráva! Můj otec tu není a nikdy nebyl!

Co to má kurva znamenat?!

Neměl jsem mobil a tak jsem šel do první budky a zavolal na otcův pracovní mobil, který byl vypnutý. To mě nasralo dvakrát tolik! Mrsknul jsem se sluchátkem a snažil se uklidnit. Když není v nemocnici, ani v práci, musí být doma se Sally. To je jediné vysvětlení. Plácnul jsem se dvakrát přes tváře a vydal se zpět do ruchu města. Tentokrát do svého domu. Nikdo mi nechtěl zastavit a tak jsem to musel dojít pěšky, což mému okouzlujícímu zevnějšku strhlo dost bodů. Možná proto se mi lidi vyhýbali. Kdo by chtěl svést čarodějnici z BlairWitch.

Náš dům vypadal stále stejně. Prostě obyčejný přízemní dům s jednou koupelnou a čtyřmi pokoji. Přeskočil jsem velkou louži před brankou a snažil se nezabít o hloupě vykostkovaný chodníček k hlavním dveřím. Zaťukal jsem hodně hrubě a čekal na někoho, kdo mi tohle všechno konečně vysvětlí! Netrvalo to dlouho a uvnitř jsem zaslechl hluk. Nato se rázně otevřely dveře a naproti mně stanula ustaraná a neupravená mladší sestra. Na nic nečekala a hned mě vtáhla za ruku do chodby. Pak rychle zavřela a zamkla na všechny možné západy.

„Co se sakra děje, Sally?! Kde je otec?! A proč…?!“

„Počkej! Pojď za mnou! Všechno ti vysvětlíme!“ Umlčela mě a tahala dál do domu.

A tak jsem za ní šel jako napěněný papiňák! Bože, co to tady hrajou za debilní hru?!

„Je tady, otče!“ Oznámila, když mě přitáhla do obýváku, kde seděl otec jako Kmotr v hlavní sedačce a další tři chlapy, naši spoluinvestoři, na dvou velkých. Otci se rozzářily oči a přiskočil ke mně.

„Výborně!“ Skoro to vykřikl a podíval se po ostatních. „Můžeme začít.“

„Začít s čím?! O co tu jde?!“ Dožadoval jsem se konečně nějakých odpovědí. Sally ke mně přiskočila a zezadu mě pevně objala. Asi byla ráda, že jsem doma, což jsem vůbec nečekal.

„Neboj, Alexi. Taťka mu to teď nandá za nás za všechny!“

„Cože? Jak to myslíš?!“ Otázal jsem se jí a donutil jí, aby se postavila čelem ke mně.

„No, tomu kreténovi, co nám tě ukrad a uvěznil. Ale teď mu to spočítáme!“ Odpověděla Sally.

„Otče? O čem to Sally mluví?!“ Byl jsem zmatený a tak přešel s otázkami na Kmotra firmy.

„Sehnal jsem povolení a zamluvil firmu! Tohle si k nám nikdo dovolovat nebude!“

„Firmu? Povolení? Na co jako?!“

„Se bude ten úchylnej opičák divit, až mu tam najede buldozer a srovná ho se zemí!“

„C-cože…?“ Hrklo ve mně a nevěřícně jsem si ty dva prohlížel.  „Zbláznili jste se?!“

„Zachraňuju svou rodinu a svou čest! Zítra touhle dobou už bude vyhrožovat leda tak bezdomovcům!“ Vykřikl otec a sevřel moje zápěstí trochu víc, než by měl.

„To ne! To nemůžete!“ Oponoval jsem a snažil se vykroutit z jeho sevření ruky.

„Můžu a ty zůstáváš tady! A sundej ze sebe do prdele už tu maškaru!“

„To nejde! Můžeš ho zabít! To je trestný sakra!“

„Nikdo se zabíjet nebude. Vyvedeme ho ven a necháme ho se dívat,“ vysvětlil mi jeden z těch chlapů očividně profesionálních stavbařů. Můj otec to utnul.

„Odveďte ho vy dva dozadu a zamkněte ho v jeho pokoji! Nechci ho vidět, dokavaď to neskončíme.“

„Ne! Ne! Puste mě! Sakra ne!“ Ale bylo to marný. Obzvlášť po dvou minutách kdy mi jeden z těch otcových kumpánu, dal ránu do obličeje. Pak už bylo známé černé okno, které jsem otevírat nechtěl.