Druhý společný den se nesl v trochu méně chaotickém duchu. Rozhodně bylo z Ericovi strany méně překvapujících kouzelných triků, a já se tak mohl lépe soustředit na jeho zajímavou osobu. A taky zejména na jeho zájmy, které byly skoro tak moderní jako vyšívání deček a záclon. To neslyšel o playstationu? Podle jeho vzezření jsem usoudil, že asi nerad chodí mezi lidi a tak ani nemůže vědět o pokroku zvaném internet a... kuchyňské potřeby. Jak jsem záhy zjistil. Skoro všechno v jeho kuchyni totiž bylo ze dřeva, cínu nebo mědi. To nakupuje v Dektradu? Nebo železářství? Tohle se snad už ani nevyrábí. Né v tomhle městě ani století.

To mi upřímně nedalo spát i další den pobytu v téhle napudrované králíkárně. A tak jsem se ho zeptal přímo, přičemž odpověď zněla jen, že už ty věci má dlouho a většinu z nich dokonce podědil. Což bylo díky korozi dokonce očividný. Pro všechny případy jsem raději jedl rukama, což ho hodně pobavilo. Na to jak byl tajnůstkářský, mi toho bez jakýchkoliv výmluv, o sobě pověděl hodně.

Třeba to, že tu žije sám už dlouhou dobu, jelikož jeho rodiče se zabili při autonehodě v nějakém tunelu Alma a bratr už také nežil, ale jeho smrt byla prý přirozená a předvídatelná. To ve mě vyvolalo hned několik pocitů, a hlavně jednu dost závažnou otázku.

 

“Kolik vám proboha je?”

“Dvakrát tolik, než jste si do teď myslela, krát tři.”

“No, prvotní odhad byl, o něco hodně víc než mě. Ale nic důchodcovského.”

“Takže tak osmatřicet.”

“Jo. Ale... teď už si nejsem jistá ani padesátkou.”

“Co když je mi ještě víc, slečno?”

“Tak to vipadáte sakra dobře.”

“Vás jen tak něco nerozhodí, že?” Pousmál se vřele a já si poprvé za tři dny a noci všiml toho, jak pěkný hnědý oči vlastně má. Nevím proč, ale začervenal jsem se a úsměv mu vrátil.

“Je toho málo, to přiznávám.” “Jak jste se vůbec dostal do téhle situace?”

“Situace?”

“No jako, kdo vás... zaklel a proč?” Slovo zaklel jsem řekl dost sarkasticky, ale chtěl jsem mu dát jasně najevo, že té jeho výmluvě s kledbičkou nevěřím ani za mák.

Jeho úsměv a vřelost byla náhle na Severním pólu a on se jakoby zakoukal někam za mě. Odolal jsem tomu se otočit a zkontrolovat, zda za mnou nestojí Jack Rozparovač.

“Jedna vztahovačná brunetka, kterou jsem bohužel podvedl.”

“Ženská v tom je vždycky koukám. To chlapi nemaj jiný problémy?”

“Jen s tupými břity,” poznamenal a trochu se na mě pousmál, aby odlehčil vlastní napěněnou akci, kterou zjevně předvést nechtěl. Já to bral jako signál, že můžu pokračovat.

“A co? To jste jí nakopnul kočku nebo jste měl milenku, protože byla děsná v posteli?” Začal jsem z lehka a raději pozoroval jeho obličej. “Jak došla k takovéhle stupidní pomstě?”

“Řekněme, že mi docela pozdě prozradila, že je čarodějka.”

“Jas-ně... To byl ten problém,” potlačil jsem hrubou ironii a použil jen tu jemnou a to z ohledem na jeho kolísající nálady. Netoužil jsem po nějakém vystoupení emocí a tak jsem si dal pozor. Nemohl jsem si ale odpustit slovo na z, které mě tak moc svědilo na jazyku. “Takže jste byl něco jako záletník a ujela vám ruka ve výběru.”

“To je celkem přesné... vulgární ale přesné.” Až začnu být vulgární tak něco zažiješ, hochu. Pomyslel jsem si v duchu a někdy nevěřícně kroutil hlavou nad jeho výrokem.

“Měla perníkovou chaloupku nebo jenom bradavice?”

“Měla nenapravitelnou chuť jíst dětské duše.” “Což jsem se také dozvěděl až už bylo moc pozdě.”

“No, co na to říct. Jste klikař,” Bože, za chvilku mi bude tvrdit, že je princezna Zlatovláska a unesl ho šestihlavý drak. V tomhle je Eric vážně jak magor.

Prostě poslouchej a povídej něco, Alexi. Vyhov mu a on ti zaplatí jen z vděčnosti.

A tak jsem to taky udělal. Přičemž jsem nezapomněl říkat i něco o sobě. O firmě a o otci. Jak nás, v mých osmi, máma opustila kvůli lepší partii a za rok si vzala ropného magnáta, který jí sem tam bije a pak mi volá, jestli bych pro ní nezajel do baru, kde se opije. A já to jako správnej blbec udělám, a za hroznejch keců ze strany otce, pro ní jedu přes dva státy. Taky jsem Ericovi vyprávěl o druhé ženě, mojí maceše, která byla skrz na skrz andělem. Andělem, co se jednoho slunného rána vrátil na nebe. Musel jsem tak říct i to, že mám nevlastního bráchu Alexe.

Popisovat sám sebe bylo ale nebezpečné a těžké, a tak jsem si dal raději smyšlené povahové parametry, přičemž hlavním bodem popisu se stala Sallyina povaha. Trochu jsem se za to nenáviděl, takhle sám sebe srazit ale Eric nesměl poznat, že mluvím o sobě. Tím pádem se mu moje verze Alexe vůbec nelíbila a dokonce tvrdil, že by měl víc přispět do rodinného rozpočtu. Na to jsem se snažil raději nic neříkat. A hlídat si grimasy, abych do obličeje nedostal myšlenku každodenní dřiny.

 

****

Na zbytek odpoledne se Eric omluvil a zmizel někde v tomhle velkém domě. Vysvětlil to tak, že si musí vzít prášky a na chvíli si lehnout. Zajímavá nemoc ale asi vážnější než se domnívám. Nechal jsem to být a šel si hrát s proměňujícím pokojem. Byl to vlastně už druhý den, co jsem Erica neviděl nic sníst, což mě trochu zaujalo. Že by měl nějakou speciální dietu nebo mohl jen zeleninu. Moje zvědavost se ozvala na plné obrátky a já zapomněl na magický pokoj.

 

Našlapoval jsem dlouhou chodbou co nejjemněji. Měl jsem jasnou představu, kam se vydat. Naštěstí tu nikde nebyli volné parkety nebo tak, a proto nikdo nemohl zaznamenat mou polohu v domě. Tedy ne že bych někoho zajímal. Služebnictvo se jako včera odebralo na své původní místo a se zavřenýma očima postávalo nebo posedávalo bez hnutí po domě. Byly jak voskové figuríny ale bez vosku. Navíc bylo jasně vidět, že dejchali. Vzhledem ale k tomu ostatnímu, co se tu dělo, mi to nepřišlo nijak moc nenormální. Už mě tímhle chaosem asi Eric nakazil.

Netrvalo to dlouho a stanul jsem před cílem. Před záhadnými modrými dveřmi. Zaváhal jsem a chvíli poslouchal, snažíc se odhadnout, co vevnitř vlastně dělá. Nejdřív jsem neslyšel nic, ale po nějaké době jsem zaslechl jemné vzdálené mlaskání a podupávání na místě. To tam stepuje nebo co? Bych chtěl vidět barvu těch prášků. Zakroutil jsem hlavou, abych z ní vyklepal negativní a ironické poznámky, a rozhodl se pro fakt dětinské bafnutí s rázným pohybem dveří. Po Ericově vyděšeném pohledu jsem fakt dost toužil. Zase se mi do tváří dostala červeň a do mé hrudi příjemný hřejivý pocit. Alespoň se přestane tvářit jako princ na koni shlížející na poddané. Ušklíbl jsem se a v duchu si odpočítával svůj zábavný vpád do místnosti s tím divným obrazem.

A jednadvacet, dvaadvacet... Počkat! Dolů, ty pitomče!

Takže pět, čtyři... vzal jsem za kliku a pevně ji stisknul... tři, dva... nadechl jsem se... jedna...

A prudce otevřel dveře dokořán a radostně křikl: “A mám...!” Zadrhlo se mi v krku vše. I dech!

 

Červená tekutina odkapávala ze svalů a narušených tepen. Ohlodané kosti žeber a rukou viseli bezvládně v nepřirozených polohách. Ty ostatní byli zpola pryč nebo několikrát zlomené. Větší kusy masa z oblastí břicha a stehen byly vytažené ven z těla a povalovaly se u hlavy oběti, jejíž vytřeštěný mrtví pohled nešel přehlédnout.

Tesáky dlouhé jako moje prsty na rukách, zahryzávající se po celou tu temnou dobu do krví obarveného krku, uvolnily svůj stisk a jejich majitel s plnou pusou masa konečně vzhlédl. Díval se na mě skelným tygřím pohledem a bylo vcelku jasný, že je mimo sebe a neví kam semnou. Polknul jsem ale jinak nehnul ani brvou. Po další minutě, když jsem se odvážil nadechnout, mu došlo, kdo jsem a při čem jsem ho nachytal. Jeho oči chytily temně hnědou barvu! Napůj vyděšeně a napůj naštvaně hlěděl střídavě na mě a pak na mrtvolu pod sebou.

Po dalších pár minutách přemáhání k nabírání kyslíku do plic, se divoce vypadající muž naproti mě zvednul a celý od krve nenávistně propálil mou bytost.

 

Vrazil do mě v tom momentě blesk!

Tak, jak nejrychleji jsem v šatech a podpatcích dokázal, jsem se otočil a zdrhal jako Bolt o zlato!

Utíkej! Křičelo moje podvědomí celou dobu ale až teď se ten příkaz dostal i do vědomí!

Jsem blázen! Blázen na druhou! Nikdy jsem nebyl normální. Prostě tak trochu magor!

Ale Eric je... Eric je... On je... Je mostrum sakra!

Nedokázal jsem to jinak racionálněji nazvat a fakt vyděšeně běžel labirintem chodem za zvuku jeho dechu a pachu hniloby, který se s každým mým krokem od něj přibližoval. Chodby byly proti mě od začátku a tak nebylo nijak překvapující, že nikam nesměřovaly. Zatím jsem ale nepropadal panice a mervomocí se snažil najít alespoň svůj pokoj. Povedlo se mi to asi za tři minuty, kdy jsem vrazil dovnitř a zamknul za sebou na oba západy.

Si jak malá holka, Alexi! Bylo mi to ale u prdele!

Celý vyklepaný jsem hupsnul do peřin i s botama a schoval se pod voňavou květinovou látku. Jakoby tě pár uzavřených husích pér v povlaku ochránilo před deseticentimetrovými zuby a drápy, pitomče! Věděl jsem to, ale logika mi v té chvíli vůbec nepřišla na mysl. Strach mě úplně pohltil a já nedokázal zklidnit ani svůj dech natož tlukot srdce!

 

“Myslel jsem si, že jste mnohem statečnější,... Slečno,” oznámil mi najednou do ticha drsný zvířecí hlas, a to asi jen dva metry od mé hlavy!

Jak se sem dostal?! A jak to, že jsem neslyšel otvírání těch blbých dveří?! Sakra sakra! To není přeci možné! Není! Nestojí tam! To nejde!

Jeho lehké vrčení mě ale ujišťovalo o tom, že tu vážně stojí pár metrů ode mě a kouká na mě, jak se krčím pod květinovou přikrývkou. Takže je to možné. K mojí smůle je to skutečnost.

Vzdychl jsem a sebral zbytky odvahy, které mi ještě zbývaly! Vzhledem k tomu, že on se k dalšímu tahu neměl, rozhodl jsem se pro něj já. Shodil jsem ze sebe rázně pěřinu a pohlédl naštvaně do míst, odkud jsem zaslechl ten tolik jiný hlas. Stál tam bez hnutí a čekal. Na sobě měl jen roztrhané bílé kalhoty sem tam ze skvrnou od krve. Celé jeho tělo bylo jinak pokryté hustou skoro černou srstí a z jeho rukou a nohou se staly za těch pár hodin tlapy. Velikost drápů jsem se snažil nevnímat, stejně jako jeho zvířecí obličej, který teď připomínal spíš vlka, než jen postiženého člověka s genovou vadou. Díval se na mě zlatým smrtícím pohledem dravce na lovu a dost pobaveně se šklebil.

“Čekal si, že tě obejmu?”

“Neměla jste být zvědavá a zůstat daleko. Ale vy ne...” zavrčel jemně, ale nespokojeně.“Nemohla jste si pomoct, co?”

“Mohl jste mi říct, že nechcete být rušen nebo mi zakázat chodit...”

“Sklapni!” Křikl na mě ledově až se pokoj zachvěl! Tohle udělal poprvé. Poprvé byl tak agresivní. Polknul jsem a poslechnul to děsivé stvoření předemnou. Zdálo se, že se k něčemu přemlouvá, a pak udělal krok ke mě a jeho pohled zrudnul!

.