Vyslýchali ji jako podezřelou nebo únosci, případnému vrahovi nápomocnou. Když si ovšem u Sam potvrdili, že to byla právě Rita, kdo ji pověřil, aby mladé tmavovlásce zařídila ten večer odvoz, pochyby o ní se smetly hned ze stolu. A zatímco šla Rita informovat o jejím zmizení jiné oddělení, aby ji našli ještě živou, Anna Hayworthová seděla za stolem a pracovala na dalším vydání novin, kde pracovala. Byla to ona, kdo informoval polici, že se mladá Heather Kowalski ztratila. Neinformovala policii ihned ani neudala své jméno, když jim volala. Jen jim řekla, že pohřešuje svou dobrou kamarádku. Když se dispečink ptal na jméno, zavěsila. Prohlížela si na obrazovce fotoaparátu fotku tváře mladé, krásné dívky. Byla s ní včera v baru. Ve stejném baru také posléze zanechala Ritu jen se vzkazem. Ne proto, že chtěla, ale protože jí to Santhalia přikázala.

Už pátým rokem byla upírkou. Nebyla Novorozenec, co se neumí chovat. A i její první týdny nechtěného života byly klidnější, než druhých. Tolik lpěla na své lidskosti, že si ji udržela. Schůzek, které svolávali jiní upíři, se zúčastňovala jen málokdy. A pod jasným úplňkem, když měla jistotu, že někdo z jejích bratří má hlad, se plížila nocí, aby ho mohla usmrtit. Věděla, že Krvesaj není jenom jeden. Byli to všichni upíři přítomní v tomto městě. Jen někteří byli příliš hraví. Nechávali záměrně stopy, jiní svou oběť odtáhli daleko za město a zbavili se potom těla. Pohřešovaní jsou na denním pořádku, další jméno navíc nic nezmění. A aspoň zajistí mladé Anně práci.

Jen semknula víčka a vypnula fotoaparát. Pohled na zohavené tělo Vivien Smithové-Kowalski jí nedělal dobře. Věděla, který z upírů si ten večer vybral tuto mocnou ženu za svou oběť. Samotná Santhalia Odisha.

Věděla příliš, aby je všechny mohla zničit. Ale tohle nebyl její styl. Postupně je všechny připraví o život. Budou trpět, když budou umírat.

Prsty si přejela po krku a pevně jej stiskla.

Dokud nedosáhne své pomsty, nepoleví. Dokud je všechny sama nezabije, neodpustí jim.

***

Když dorazila před policejní stanici, nebyla si jistá, zda smí vstoupit. Kryje vraha, aby ho posléze mohla sama zabít. Prošla skrz bránu, kde ji ihned zastavili. Stejné otázky, stejné odpovědi s perfektním úsměvem. Ano, přišla zase slídit. Šeptandu slyšela až moc dobře, přestože ji poslouchat nechtěla.

„Je zde slečna Wintourová?“ zeptala se, aby přerušila zbytečné otázky.

„Ach, myslíte Ritu,“ usmála se žena na recepci. „Měla by být zpátky během chvilky.“

„Kde je teď?“

„To vám říkat nemusím.“

Správně chladný přístup. Je cizí. Je novinářka. Může jí znepříjemnit život. Proto si drží odstup, co nejvíce to jde. Anna ji neodsuzovala.

„Slečno Hayworthová,“ slyšela známý hlas a ohlédla se za ním. Ritě na tváři zářil jasný úsměv, kterým Annou k sobě téměř nevědomky poutala o to víc. „Zdravím. Co se děje? Máte další otázky do svých novin?“

Anna jí úsměv opětovala. „Nemohu vás snad ani přijít navštívit a ujistit se, že jste v pořádku?“

„Pročpak? Někdo mi jde po krku?“

„Ne, lidé se ztrácejí téměř na denním pořádku.“

„A zabíjejí se o to rychleji, že ano?“

Sarkastickému vtipu rozuměly nejspíš jen ony dvě, když se zasmály.

„Co pro vás mohu udělat?“ zeptala se Rita a vypadala mnohem uvolněněji, když usedaly do uzavřené místnosti s pár židlemi a jedním dlouhým stolem. Usadily se téměř vedle sebe, aniž by to měly v plánu. Dělilo je jen pár centimetrů. A Rita se její vůně opět nemohla nabažit.

„Chtěla bych se omluvit za svůj náhlý odchod včera večer,“ usoudil Anna. „Bylo to nevychované a neomalené. Ne, že bych od vás chtěla utéct, ale…“ Pokrčila lehce rameny, jako nějaká záškolačka. „Něco se přihodilo, takže jsem musela jít.“

Mnohem raději bych byla s vámi klidně i do brzkého rána. Ať už na sklenkou vína nebo jen nad prohozenými slovy o ničem.

„Chápu,“ usmála se Rita a přikývla. „Stačilo říct, že jste se se mnou dostatečně nebavila. Neurazím se.“

„To jsem nikdy neřekla.“

„Ale myslíte si to.“

„Slečno Wintourová, jak víte, nad čím mohu přemýšlet? Čtete mi snad myšlenky?“

„To bych si nedovolila. Ale uznávám, že mi váš náhlý odchod zkazil příjemný začátek večera.“

Anna se narovnala a rty se jí zkroutily ve velký úsměv. „Přijmete tedy pozvání dnes večer jakožto omluvu za můj náhlý odchod?“

„To si ještě rozmyslím, mám práce více než dost.“

Anna přikývla. „Rozumím.“

„Do kolika hodin mám čas se rozmyslet?“

„Do kolika budete chtít vy,“ odpověděla Anna po chvíli s upřeným pohledem do jejích divokých očí. Rita se usmála. Ještě nechtěla odejít a přijít o tu svůdnou vůni kolem sebe, o tu krásnou ženu, která tady osobně přišla jenom proto, aby se jí omluvila, že ji včera nechala samotnou a vzrušenou uprostřed noci. Ale odpustí ji to. Protože takovou ženu doposud nepotkala. Stačil jeden pohled, jeden nádech… a Rita věděla, že jí opět propadala. Stiskla opěradla židle mezi prsty, aby se udržela. Ta její vůně ji dráždila mnohem víc, než včera večer.

„Dobře,“ reagovala po chvíli a prudce vstala. Ještě chvíli tady s tebou sedět a nemusely bychom čekat do noci. „Mohu na vás dostat kontakt?“

Anna jí téměř okamžitě podala svou vizitku. Jakoby věděla, že na tu otázku dojde.

„Ještě se chcete pobavit o mém případu?“

„Ne, nepřišla jsem sem pracovně.“

„To mě těší,“ usmála se Rita. Všimla si neposedného pramene vlasu, který Anně přepadl přes ucho. Ale zabránila si, aby vstoupila do jejího intimního prostoru tak brzy a spravila jí ho sama. Ale Anna snad právě čekala na ten dotek, ten letmý, samozřejmý pohyb pro jiné lidi. „Ozvu se,“ ukončila Rita rozhovor poněkud chladně a opustila tu krásnou ženu. Nyní byla Anna osamocená a do jisté míry vzrušená. Jen zkousla spodní ret a vyprovázela ji pohledem.

Zavolá. Určitě zavolá!

***

Anna se přistihla, že několikrát v průběhu deseti minut pohledem zabloudí ke svému mobilu. Nesoustředila se na svou práci, dělala zbytečné chyby a psala nesmysly. Už i její šéf se jí ptal, zda je v pořádku. Byla chyba pustit si svůdnou policistku k tělu? Po čem touží? Po neznámu nebo po jejím těle? Nemohla na ni přestat myslet. To, jak si ji prohlížela hladovýma očima. To, jak s ní mluvila. Tón a barvu jejího hlasu z mysli nepustila od jejich prvního setkání. Ten její svůdný pohled, kterým si ji včera večer prohlížela. Dostala strach a přitom toužila, aby z ní servala oblečení a viděla ji zcela obnaženou, bez skrývání své pravé totožnosti. Chtěla, aby to byla Rita, kdo zjistí, že není člověkem. Ta představa ji vzrušovala. Bála by se jí? Znechutila by se jí? Nebo by po ní toužila o to víc? Jak chutnají její rty? Jaké to je, když se vás zrovna ona dotýká? Jak zní její hlas, když se blíží té sladké rozkoši? Jak přemýšlí? Jaký pohled má, když zkoumá ženské tělo? Jak se dívá na mužské tělo? Anna si zkousla spodní ret silněji, než obvykle. Jen ty myšlenky o Ritě ji vzrušovaly. Znovu zaputovala pohledem k telefonu. Zavolá? Nezavolá?

„Anno?“ položil jí ruku na rameno její kolega. „Děje se něco?“

Trhla s sebou při jeho dotyku. Vzhlédla k němu a usmála se. „Ne, nic se neděje,“ přikývla na důraz svých slov.

„Opravdu? Vypadáš nesvá. Nepotřebuješ si odpočinout?“

„Ale neblázni! Jsem v plné síle!“

„Dobře. Kdyby něco, ozvi se.“

Anna znovu přikývla s úsměvem. Vyprovázela ho ovšem bez úsměvu. Jeho pach jí vždycky zvedal žaludek. Muži jí z neznámého důvodu smrděli. Doslova. Nenašel se zatím jediný muž, který by jí voněl, kterému by s radostí podlehla.

***

Santhalia Odisha se hrdě usmála, když vešla do místnosti. V rohu místnosti se krčila a třásla mladá tmavovláska, objímajíc si kolena a uhýbajíc před ní pohledem.

„Jak se cítíš, Heather?“ zeptala se Santhalia mile.

Odpovědi se nedočkala. Místo toho se proti ní tmavovláska vrhla se šílenstvím v očích. Zastavila se jen kousek od ní díky řetězům, které svazovaly její ruce a nohy. Marně se na ni snažila dosáhnout, vrčela a křičela. Díky této ženě už nebyla člověkem. Byla zrůdou, o kterých četla pouze v knihách nebo je viděla ve filmech. Cenila na ni své tesáky a dožadovala se její krve a života. Zoufalství z ní udělalo stejnou stvůru, jaká stála před ní. Santhalia Odisha se ovšem usmívala. Přišli o jednoho z nich, ale nahradí ho tato dívka. Jako Novorozenec se sotva umí ovládat. Pohání ji hlad a chuť. Chce její krev a zároveň chce ochutnat lidskou krev. Prozatím ji musí držet pod dozorem.

„Chyběla jsem ti?“

Odpovědí jí bylo jen další chrčivé zavrčení a prudké pohyby zastavené řetězy.

Když se dozvěděla, že jeden z jejích řad byl tak hloupý a neuměl tuhle dívčinu zabít, rozhodla se, že jí daruje svou krev a nový život. Nyní tato dívka prahla po její krvi a těle, chtěla vše, co žena před ní znázorňovala. A Santhalia se nezlobila. Každý Novorozenec se chová jako zvíře. Však jich sama nevelký počet stvořila.

„Kde máš pána?“

Další chrčivé zavrčení a tentokrát i nelidský výkřik. Oči pohlcené temnotou a hladem.

Zpozorněla, když se Santhalia záměrně řízla do dlaně. Dala krvácející ruku těsně před ni a Heather zadržela dech nad sladkou vůní, kterou poznávala, a přitom voněla sladčeji než tu, kterou dostala včera.

„Máš hlad?“

Souhlasné přikývnutí.

„Budeš mě poslouchat na slovo?“

Opět souhlasné přikývnutí, pohled upřený na kapičky krve, který vyústil v to, že slintala jako šelma před kusem masa.

„Paní Santhalio,“ oslovil ji jeden upír.

„Ticho,“ umlčela ho Santhalia chladně a učinila krok blíž k dívce. Ta se vrhla po její ruce, kousala ji a lízala, hladová jako vlk po zimě. „Tuhle krev nebudeš dostávat často,“ ujistila hladovou dívku. „Až se naučíš ovládat, najdeš si způsob, jak se sama uživit. Představím tě našemu hlavnímu zdroji potravy. Útočit na lidi je zakázané.“ Stiskla jí vlasy mezi prsty a prudce jimi trhla dozadu, aby si vysloužila její pozornost. Vypadala téměř vzrušeně, když měla tvář od její krve. „Zaútočíš na člověka několikrát po sobě a zemřeš,“ slíbila jí. „Rozumíš mi?“

Heather přikývla.

Když stisk v jejích vlasech povolil, jala se hned zachraňovat sladké kapky krve, které se mezitím dostaly z dlaně její nové paní.

„Kdo je její pán?“ zeptala se Santhalia s pohledem před sebe.

„Sir William, má paní,“ poklonil se jí upír zdvořile.

„Přiveď ho. Ihned.“

„Rozumím.“

***

„Matčina orientace… byla po rozchodu otázkou i pro ni samotnou,“ volila správná slova starší dcera Vivien Smithové-Kowalski. „Nejednou si k sobě přivedla muže, ale… častokrát si k sobě vzala i ženu. Neodsuzovala jsem ji. Jen… mi přišlo nehezké, že si tak brzo po rozchodu někoho našla. A že je tak často měnila.“

„Takže vaše matka vyhledávala vztahy na jednu noc?“ zeptala se Rita přímo.

„Ano.“

„Muže i ženy?“

„Ano.“

„Když se vám to tak protivilo, proč jste jí nic neřekla?“

„Hádala jsem se s ní často. A… má sestra…“

„Také není ve vašich očích normální, že ano?“

„To jsem neřekla.“

„Ale ano. Vidíte snad homosexualitu jako nemoc? Nejste trochu moc předpotopní?“

„Rito,“ oslovil ji Phil mile. A dával jí tak znamení, aby se uklidnila a stáhla.

„Omlouvám se,“ uznala Rita a sedla si. „Bylo asi hodně těžké žít ve stínu populární matky. Musely jste všechno skrývat, nepletu se?“

„Kam tím narážíte?“ nechápala se mladá žena.

„Třeba to, že vaše matka byla homosexuálka, její druhá dcera byla homosexuálka. To se přece v politice nenosí.“

„Rito,“ oslovil ji Phil trochu chladně tentokrát.

„Beru zpět - to se nenosí v dnešní době vůbec, že ano?“

„Omluvte nás,“ usmál se Phil, než odtáhl Ritu pryč. „Co to s tebou je?“

„Očividně nám něco zatajuje.“

„Zklidni hormony.“

„Tak se na ni podívej, jak se kroutí!“

„Každej by se sakra kroutil, kdybys na něj vybafla s těmihle otázkami, nemyslíš? Mám si snad vzít jiného parťáka?“

Rita protočila oči v sloup. „Ne.“

„Tak zklidni hormony.“

„Dobře, uznávám. Reaguji trochu přehnaně.“

„Jsem rád, že si to uvědomuješ.“

Sotva zmizel za dveřmi, ukázala mu vzteklá Rita vztyčený prostředníček a povzdychla si. Věděla, že reaguje přehnaně. Věděla, že zbytečně útočí na toho, kdo je zde obětí. Ale ji štvalo víc, než kohokoliv jiného, že mají další oběť. A tentokrát i pohřešovanou. Do místnosti se už nevrátila. Nesnesla pomyšlení, že by se musela omlouvat za vlastní slova.

***

Den to byl dlouhý a únavný. A Anna přesto vytrvale čekala na hovor. Sice její naděje na dnešní večer byly menší a menší, ale nevzdávala se. V práci toho udělala hodně, přestože se nesoustředila na 100%. A když došla domů, nevěděla, co dělat. Chtěla si jít zacvičit, ale co když tam bude Rita taky? Jak by zabránila trapnému setkání, které by možná mohlo vyústit v něco jiného? Nebo možná po tom trapném setkání prahla víc, než si uměla připustit?

Sotva vstoupila do dámské šatny, zaúpěla. Nemohla si vybrat lepší chvíli. Protože Rita Wintourová si právě zavazovala tkaničky. A snad záměrně její zadek byl vyšpulený přímo proti Anně. Ta se chtěla otočit na patě a rychle odejít. A přitom chtěla zůstat, pozorovat ji zblízka, nenápadně. Sledovala ji, jak se po chvíli zvedla. Měla tentokrát jen sportovní podprsenku a legíny. Vše přímo na tělo. Provokovala ji snad záměrně? Jednoduchými pohyby si stáhla vlasy do copu a zavřela skříňku. Anna zadržela dech.

„Jak dlouho mě hodláte pozorovat?“ zeptala se Rita a konečně se na ni otočila. Anna s sebou trochu trhla. Nejistě se usmála.

„Co mě prozradilo?“ zeptala se s úsměvem.

„Váš upřený pohled.“

„Omlouvám se. Máte… moc pěkné vlasy.“ A zadek. A tělo celkově. A nesnesitelně svůdnou vůni.

Rita pozvedla obočí. „Myslím si, že jste věnovala pozornost něčemu jinému, než byly moje vlasy, ale děkuji,“ ušklíbla se hravě. Mlčení jí bylo souhlasem.

„Nezavolala jste,“ poznamenala Anna téměř uraženě.

„Neměla jsem volný čas.“

„Skutečně?“

„Jsem ale ráda, že jsem vás potkala tady.“

„Skutečně?“

„Skutečně. Máte večer volno?“

„Proč se ptáte?“

„Protože mám doma pár lahví vína, které volají po pozornosti. A nerada piji sama.“

Anna cítila, že se jí trochu špatně dýchalo. Bylo to kvůli přítomnosti této ženy? „Ráda přijdu.“

„Skvělé. Mám na vás počkat?“

***

Nechtěla jí ublížit, ale tolik po ní toužila. Seděly v jejím autě. Vše vonělo po Ritě Wintourové. Všude byly její otisky. Pot jejího zpoceného těla přiváděl Annu přímo do mdlob. Záměrně se neumyla? Ona sprchu nestihla, protože pospíchala, aby ji ještě zastihla, aby snad nezapomněla na jejich domluvu. O to větší překvapení pro ni bylo, když na ni Rita čekala s úsměvem. Polkla nahromaděné sliny, když pohlédla na její šíji a krk. Hned pohlédla před sebe. Napomenula se za špatné myšlenky. Žena vedle ní byla člověk! Ať už ji vzrušovala, nesměla jí ublížit! Nebyla stvůra, která by tuto ženu připravila o život. Postřehla pohyb její ruky, když přeřadila a zase ji položila zpátky na volant.

„Máte ráda červené nebo bílé?“ zeptala se Rita, když ji bez dlouhých otázek přivítala u sebe v bytě.

„Nevadí mi ani jedno,“ usmála se Anna a trochu se uvolnila. Vše v tom bytě také vonělo po Ritě. Nebyl tu ani jediný cizí pach. Nepouštěla si sem nikoho.

„Výborně,“ zazubila se Rita, než se sehnula, aby zpod stolu vytáhla dvě sklenice vína. „Pak tedy můžeme otevřít pro začátek obě láhve,“ dodala hravě. Anna jí hravý úsměv opětovala. Podala jí ze stolu otvírák a sledovala, jak víno otvírá. A přemýšlela, jak může tak obyčejná činnost v jejím podání vypadat tak svůdně a sexy. „Jestli mne omluvíte, půjdu se ještě umýt,“ ušklíbla se Rita. „Smrdím po potu. Můžete klidně vyvětrat.“

Rita pustila sprchu. Přitom vykoukla ven zpoza dveří. Nečekala, že bude souhlasit. Ve volných teplácích a černém tílku vypadala stejně neodolatelně jako v košili a krátké sukni. Rychle se umyla. Nechtěla ji nechat dlouho čekat. Měla by jí navrhnout, aby se také osprchovala? A pak ji nenápadně přepadnout ve sprše? Spokojeně zavrněla nad tou představou.

Ne, netlač tolik na pilu. Dneska budete jen pít.

Přesto se jí ta představa líbila natolik, že čekala za dveřmi, když se Anna myla. Jak vypadá její tělo, na které dopadá voda? Kam všude zateče? Zavřela oči. Jen ta představa ji vzrušovala. Jak si prohrabuje vlasy? Levou nebo pravou rukou? Přivírá přitom oči? Zaklání hlavu trochu na stranu?

Zklidni hormony, vybavila si slova Phila a ušklíbla se. Cožpak mohla, když ta bohyně krásy byla od ní dělená jen dveřmi? Nasála zhluboka její nasládlou vůni, kterou po sobě zanechala. Kdyby se neuměla ovládat, už by za ní vtrhla a prohlédla si ji. Místo toho se odlepila od dveří a rozhodla se, že rozlije první láhev vína. Bílého.

Otočila se, když se otevřely dveře. Zhluboka se nadechla, protože všechny její představy se v tu chvíli rozpadly, když viděla, jak k ní kráčí, zahalena jen do červeného županu, který jí tam nechala, pokud by se nechtěla hned převlékat. Tohle setkání nabralo na intimnosti, když nyní byly obě jen v županech. Přesto se Rita nenechala rozhodit tímto krutým krokem Anny. Nahodila bezstarostný úsměv a podala jí jednu ze skleniček.

„Nevadí?“ zeptala se Anna a převzala si sklenici.

„Ne. Proto tam visel,“ ujistila ji Rita.

Zlehka si cinkly a trochu upily vína. Usadily se na sedačku, až nebezpečně blízko sebe. „Jak se daří v práci?“ začala Anna nezávisle a přehodila si vlasy za ramena. Odkryla tak svůj krk a vše, co župan nedokázal skrýt. Ladně si přehodila nohu přes nohu a svůdný pohled tmavých očí upřela na Ritu, která ji téměř fascinovaně sledovala při každém tom kroku.

Ta ženská mě očividně balí. „Mizerně,“ uznala Rita s úšklebkem a opřela se o sedačku. „Spíš pomáháte našemu vrahovi, než nám.“

„Jak je to možné?“

„Podáváte informace, které pomáhají vrahovi nebo vrahům, aby se skrývali.“

„Já?“ ukázala na sebe. Rita na ni ukázala s úšklebkem.

„Vy.“

„Nemožné!“ vydechla Anna, hrajíc zaskočenou. „Vyloučeno!“

„Tak přestaňte psát tak čtivě.“

„To nemohu.“

„Ale přestaňme mluvit o práci. Jsme tady od toho, abychom pily a bavily se, ne?“

Anna jí dala za pravdu a spolu s ní dopila první sklenici vína.

***

Rita se vzpamatovala jako první. Zaraženě hleděla před sebe na Annu, která se jí tak svůdně přisála na rty, zatímco se o ní opírala a jazykem se snažila probojovat do jejích úst. Ani nepostřehla, kdy by si byly tak blízké. Možná to způsobila hromada alkoholu. Čtyři sklenice se totiž válely prázdné po zemi, pátá ležela ještě důstojně na stole. Přesto přivřela oči, když začala znovu vnímat rty, které zaměstnávaly ty její, a přitiskla ženské tělo blíž k sobě.

„Co to děláte?“ zeptala se Rita s úsměvem.

„Svádím vás,“ ušklíbla se Anna, než se jí znovu přisála na rty.

„Měla byste přestat.“

„Proč?“ nechápala Anna, zatímco její dech nabýval na rychlosti a hlas měla zhrublý vzrušením.

„Mohla byste toho potom litovat.“

„Pochybuji.“

„Mluví z vás alkohol.“

„Mluví ze mě vášeň,“ ujišťovala ji, když se na ni natiskla. Rita přivřela oči, když ji umlčela dalším polibkem. Ta žena byla opilá víc, než dost. Ale líbat sakra uměla. A tělo skryté jenom pod županem bylo pro Ritu snadným terčem. Přitáhla ji blíž k sobě a usadila si ji na klín, než začala polibek náruživě oplácet. Anna vzdychla do polibku, když cítila konečně nějakou odezvu, a jazykem se snažila probojovat do Ritiných úst.

Rita váhala. Chtěla jenom polibky nebo přišla pro víc než jen to? Směla se dotknout těla skrytého za látkou županu nebo bude krutě odmítnuta bez udání důvodů? Zahodila obavy a stud. Rukami zajela pod župan a stiskla pevné hýždě mezi prsty. Novinářčin hlas zněl minimálně o oktávu výš, když zavzdychala.

Sakra, tomu se nedá jen tak odolat. Stiskla její hýždě pevně znovu. Užívala si ten vzrušením pohlcený hlas. To už nebyla profesionální novinářka, ale sexy ženská, která to chtěla bez ohledu na toho, kdo to bude s ní dělat. Nezarazilo jí zjištění, že Anna nemá na sobě ani spodní prádlo. Tak nějak očekávala, že je ten typ ženy, která si pod župan nevezme nic jiného. Rukami přejížděla po pevném zadku, než se odvážila o trochu riskantnější krok. Nanejvýš dostane facku, že ji osahává.

Loudavě rozvázala její župan. Anna ji dychtivě sledovala, tváře zarudlé od alkoholu a možná i studu. Rita pomalu odkryla ňadra, která přímo lákala, aby je pohladila, ploché bříško a pod ním jemný kožíšek, do kterého si chtěla Rita zabořit tvář. Vypadala mnohem svůdněji a krásněji, než si Rita uměla představit. Vzhlédla k jejím očím, které byly naplněné chtíčem. Anna se záměrně pohnula proti ní. Její prsa se jemně zhoupla. Jakoby ji zvala, aby se jí dotkla ještě víc.

Palci jemně zopakovala obrys jejího těla, než skončila na ramenech. Pomalými pohyby dlaněmi proti její kůži sklouzla až na její hruď. Cítila její splašený tlukot srdce, přesto její kůže byla neobvykle bledá a chladná na dotek. A ta nasládlá vůně jenom sílila při každém pohybu její ruky. Stiskla její ňadra a vysloužila si zalapání po dechu. Drobný třas Annina těla ji vzrušil o to víc.

Co ovšem Rita netušila, bylo, že Anna nebyla ani trochu opilá.

Ani na Ritu alkohol příliš nepůsobil.

Neměla bych, ale přitom jsi tak svůdná… Neuspěchej to. Když si budeš chtít užívat jenom ty, druhá strana od tebe uteče.

Anna zpozorněla, když ty teplé dlaně opustily její ňadra. Pohlédla dolů. Sledovala, kterak jí do hrudi ta žena zabořila tvář. Nic neřekla. Tuhle reakci ovšem nečekala. To náhlé vzrušení a důvěrnost bylo pryč, dostavila se nechtěná frustrace. Ale nevyčítala jí to. Jen málokdo by po tom skočil hned po hlavě. Navíc opilý. Prohrábla jí zlehka vlasy. Chtěla ji. Dokázala ji vzrušit pouhými dotyky a svým hlasem.

Nenech mě dlouho čekat, Rito.

Tichá prosba a výzva zároveň.

***

„Není třeba se omlouvat,“ podotkla Anna, když skrývala své tělo v jemnou látku županu, byť nerada. I Rita nerada sledovala, jak zahaluje své božské tělo. „Každý zaváhá, když toho druhého příliš nezná. A ani alkohol prvnímu většímu dotyku moc nepomůže.“

„Souhlasím.“

Její hlas zněl cize. Rita tuhle myšlenku zapila dalším lokem vína. Pochybila a zaváhala. To se jí ještě nestalo. Vyčítala si to a přitom byla ráda. Kdyby jí podlehla - tomu svůdnému obrazu před ní, který poskvrnila svým dotekem - toužila by po ní víc? Šílela by z myšlenky, že by ji ráno nemohla vedle sebe najít?

„Mám odejít?“ vyřkla nenáviděnou otázku.

„Ne,“ zakroutila Rita nesouhlasně hlavou, „zůstaňte, prosím.“

Anně se na tváři objevil hravý úsměv. „Co když po vás zaútočím znovu?“

„Pak vás zdvořile odmítnu.“

„Smím vědět proč?“

Přehodila nohu přes nohu a Rita se napomenula, aby za tím pohybem nehledala víc, než bylo třeba. „Pro vaše vlastní dobro.“

„Proč?“

„Protože pak bychom ani jedna nevěděly, kdy přestat,“ uznala Rita po chvíli, když odložila prázdnou skleničku na stůl.

Protože pak bychom udělaly chybu, které bychom litovaly.

Protože pak bych vás nepustila až do brzkého rána.

Protože pak by vaše tělo už nebylo vaše, ale moje.