Santhalia se líně protáhla. Ležela v posteli potažené samou bílou barvou. Oči ji bolely z té barvy. Rukami pomalu sjela po tenké pokrývce. Krátce poté se hravě ušklíbla. Prohrábla tmavovlasé vlasy a laškovným pohledem sjela k hlavě muže vedle sebe. Vypadal tak pokojně, když spal. Bledý, překrásný. Prsty nohy se zapřela o jeho rameno a bezcitně ho skopla z postele. K čemu jí bude mrtvý člověk, když utišil její chuť a chtíč? Nevinná bílá na sobě nyní nesla táhlou rudou skvrnu od sladké krve, která nyní pomalu proudila po dřevěné podlaze. Sledovala mrtvolu u svých nohou. Zahýbala prsty u nohy, než si ji přitáhla k sobě a objala ji. Opřela si bradu o koleno. Byl dobrou hračkou. A sladkým dezertem na závěr. Ale škoda, že byl jenom člověk.

Ještě jednou se pořádně protáhla a zakroutila hlavou pomalu dozadu, aby uvolnila svaly. Rozpustila si vlasy a rozcuchala je. Zkoumavým pohledem kontrolovala své okolí. Těla se může zbavit ihned, krev může dát těm hladovým. Tenhle dům může přenechat těm v právnické sféře, aby jej získali pro ni nebo pro někoho potřebného. Sousedy snadno umlčí. Přijde tam, jako jeho přítelkyně s tím, aby mu případně vyřídili nějaký vzkaz od ní. A oni ho pak najdou. Doba úmrtí? Pohlédla na mrtvolu na zemi, než vstala z postele. Palcem na noze mu přejela po pohledné tváři. Jak to její děti říkají? Neurčitá doba úmrtí, když jim zohavím tvář? Oči jí spočinuly na noži, kterým včera večerem otevíral nějaký dopis. Obepnula kolem něj prsty a špičkou si přejela po horním rtu. Přivřela oči a s úsměvem pohlédla na tělo vedle sebe.

Klekla si k němu. Ani neví, jakého štěstí se mu dopřálo, že to byla právě ona, kdo ho poslal na věčnost. Zabodla mu nůž do krku. Jeho šířka přímo pasovala do mezery od jejích tesáků. Osud jí přál. Nechtěl, aby ji náhodou někdo našel a obvinil. Krev okolo také nasvědčuje vykrvácení z nože. Jemně s ním zahýbala, aby čepel obarvila zbytkem krve.

Sehnula se k němu a políbila ho na rty. „Kdybys mi slíbil věrnost, mohl ses stát mým následovníkem,“ zašeptala hlubokým hlasem. Pořídila si jeho neodolatelnou fotku na památku. „Mohl bys mít tohle tělo k dispozici, kdykoliv bys chtěl. Stejně tak mou krev. Ale tys odmítl. Hlupáčku.“

Pohladila ho po tváři, než vstala a přehodila přes sebe jeho černý župan z předešlé noci. Ladným krokem bez dalšího pohledu na tělo kolem něj prošla, aby si dala sprchu. Když byla hotová, ujistila se, že nikde po ní nezbyly ani památky. Jen překrásný parfém všude kolem. Ještě ho záměrně použila v určitých místnostech. Pro policii. Aby se jim vysmála. Je to parfém, který používá každá žena a každá žena si ho může dovolit.

Nikdy na ni nepřijdou.

A kdyby ano, třeba se znovu pobaví s tou zajímavou ženou.

 

„Už jsme se uklidnily?“ zeptala se Santhalia Odisha s úsměvem a snížila se ke krčící se bytosti v rohu. Bez odezvy. Přistoupila k Heather a přiměla ji vzhlédnout. „Máš hlad?“ ptala se dál. Dívka jen odvrátila pohled a zakryla si uši. „Když nebudeš jíst, zemřeš,“ připomněla jí. „A já ti svou krev už nedám. Takže; máš hlad?“

Heather se kousla do jazyka a zakroutila hlavou do stran.

Santhalia se k ní o krok blíž přiblížila a přidřepla si tak, aby jí viděla do očí. „Máš hlad?“ zeptala se znovu s hravým úsměvem. Heather mlčela, opět jen zakroutila hlavou. „Ale ano, máš,“ přesvědčovala ji Santhalia s vřelým úsměvem.

Dívka si rychle zakryla uši. Santhalia její ruce stejně rychle sundala.

Chladně zopakovala: „Máš hlad.“

Její oči byly plné šílenství. Byl to rozkaz. Už se neptala. Připomínala jí, že už není člověkem, ale upírem. A pokud nebude jíst, rozpadne se v prach. Jen málokdo má takovou výdrž, aby nejedl. A hlavně Novorozenec…

„Prosím,“ zašeptala Heather ochraptěle.

„Mou krev nedostaneš,“ dodala Santhalia rozhodně a vstala.

„Prosím!“ škemrala Heather a chytila ji za kotník. Santhalia ovšem prudce škubla nohou a na nataženou dlaň surově dupla, až Heather vykřikla bolestí. Santhalia se usmála a podpatkem pomalu zakroutila do stran, s radostí poslouchajíc její skuhrání bolestí.

„Nenuť mě, abych si myslela, že jsem svou krev promrhala na hlupačce,“ ozvala se po chvíli šeptem.

 

Netrvalo to dlouho. Bylo to přesně tak, jak si Santhalia myslela. Sotva ji vyvedla ven, v podstatě jako psa ještě na vodítku, dovolila jí jít jenom tam, kam šla ona. A ona mířila pouze na jedno místo. Do vedlejšího opuštěného skladu. Ne až tak moc opuštěného. Občas se tam objeví feťáci nebo bezdomovci, sem a tam nějaká policejní krysa. Osoby, které nikomu chybět nebudou.

„Sire Williame,“ usmála se na plavovlasého muže v obleku. Ten se jí hned poklonil.

„Paní Santhalio,“ pozdravil ji zdvořile.

„Jsem ráda, že tvůj výcvik na tomto Novorozenci nebyl úplně k ničemu.“

„Musel jsem odčinit svou chybu.“

„Kolikrát byla venku?“

„Poprvé, má paní. Ani nevíte, jak moc jsem Vám vděčný, že jste přijala mé pozvání na hostinu.“

„Kdepak, já jíst nebudu.“

„Má paní?“ vzhlédl k ní sir William nechápavě. „Je to prvotřídní krev. Zatoulal se sem omylem…“

„Už jsem dnes jedla. Tu poctu přenechám Heather.“

William přimhouřil oči. Nebyl spokojený, že tou kvalitní krví bude mrháno na jeho špatného Novorozence, ale budiž. „Rozumím,“ dodal po chvíli jen.

Přestože se Heather už uměla chovat mimo svůj vyhrazený prostor téměř jako předtím, sotva ucítila tolik různých pachů a především hromadu krve, vyškubla se Santhalii. Ta jen s úsměvem sledovala, jak začíná běsnit. Vůbec se nezajímala o zdroj té sladké krve. Cítila tolik dráždivých pachů, tolik jiné, nepříliš kvalitní krve, zdejších obyvatel. Ano, přišla o rozum. A Santhalia s úsměvem sledovala její bojové schopnosti, které se tolik podobaly těm Williamovým.

„Už jsem zařídil, aby to tady vyčistili,“ ujistil svou paní.

Ta se ovšem usmívala. „Není třeba. Tolik škody dokáže napáchat jakýkoliv bezdomovec nebo feťák. Nech policii, ať si trochu trápí hlavu.“

„Jste dokonalá a zákeřná, má paní.“

„Nelichoť mi, pořád jsem na tvou chybu nezapomněla.“

„Tu chybu jste momentálně nechala povraždit všechny přítomné.“

„Není třeba svědků, co by nás mohli případně poznat.“

Sir William chvíli mlčel, než dal své paní za pravdu. Santhalia vytáhla svůj mobil a napsala Anně jednoduchou, však výstižnou zprávu.

‚Dojdi do skladiště. Musíme se zbavit těla. Heather trošku zlobí. Nezapomeň jí zajistit potravu. Santhalia‘

Nemusí vědět, že těch těl je trochu víc. Když odstraní tělo s kvalitní krví, můžou se najíst ostatní. Heather si jenom hraje. Ochutnává nezdravou krev, ale proč by jí měla bránit? Ať si zkazí žaludek a pak bude vědět, že těchto lidí se má vyvarovat.

 

„Mrzí mě to,“ ujistila ji Anna ještě jednou, když se obouvala.

„Taky mám někdy fofr. Nic se s tím nedá dělat,“ ujistila ji Rita s úsměvem. „Pokud znovu přijdeš, s radostí přehlédnu, že ode mě nyní utíkáš.“

„Tak to není.“

„Tváříš se jako zpráskaný pes. Tak bych se měla tvářit já.“

Anna k ní přišla a chytila ji za ramena. Rita jí věnovala plnou pozornost. „Protože si nepřeji odejít. Ještě ne,“ dodala šeptem. Rita se usmála a přivinula ji k sobě do objetí. Prohrábla jí tmavé vlasy a přičichla k nim.

„Můžeš zůstat…“

„Nemohu…“

Rita pohlédla na Annin útlý krk. Stačilo by kousnout a ten neutichající hlad by pominul. Ale s ním by byl rázem ten krásný chtíč taky pryč. Chvíli ji držela u sebe, jakoby mezi nimi snad bylo něco víc, jakoby tak snad měla vypadat jejich další blízká rána. Ale to byly jenom hloupé sny. Nebyla si jistá, co to pro Annu znamenalo. Bylo to pro ni něco víc, než jenom jedna nezapomenutelná noc, kterých zažila již plno?

„Pak tedy doufám, že vás velmi brzy uvidím,“ usmála se na ni, když se vymanila z objetí, které trvalo už příliš dlouho na to, že se sotva znaly. Ale přitom tak důvěrně.

„Co třeba dnes večer?“ navrhla Anna přímo.

„Netuším, kdy se vymotám z práce.“

„A když si s tebou domluvím schůzku? Pracovně?“

„Hm, na kdy?“

„Na večer. Sedm večer?“

„Osm. Dneska chci jít do fitka.“

„Okukovat cizí zadky?“

Rita se zákeřně ušklíbla. „Ne, okukovat ten tvůj,“ řekla hravě a plácla ji po pevných hýždích.

„Beru to jako lichotku,“ mrkla na ni Anna.

Chvíle zaváhání a jen zdvořilé rozloučení. Ani poslední pusa nebyla, než se ladně přehoupla přes práh. A byly zase jako dvě cizinky. Rita ji vyprovázela pohledem. Obraz dokonalosti s krásnou, svůdnou vůní a líbezným hlasem zmizel za výtahovými dveřmi. Ten poslední úsměv byl tak nádherný… a přitom tak smutný.

„Zpátky do reality, Rito,“ promluvila k sobě smutně, než i ona za sebou zavřela dveře. Její byt byl náhle prázdný a plný vůně, která ji přiváděla k šílenství. Pár dní nebude větrat, aby si ji zachovala. Opatrně se uvelebila na svou půlku postele a nechápala ten pocit, který svíral její srdce. „Blbost,“ zabrblala si pod nosem.

 

Ve chvíli, kdy Rita dorazila na stanici, dorazila Anna do opuštěného skladiště. Sevřel se jí žaludek, až se jí zamotala hlava nad těmi rozdílnými pachy a vůněmi… a hlavně krví a kusy těl všude kolem. Musela odvrátit na chvíli pohled, aby se zhluboka nadechla ústy.

„Ach, Anno!“ slyšela Santhaliin hlas. „Už jsi dorazila? To byla rychlost!“

Přála bych si nedorazit vůbec…

„Paní Santhalio,“ oslovila ji zdvořile. „Omlouvám se, že jsem se nemohla dostavit ihned.“ Lžu. I tak jsem tady byla rychleji, jako vždy. Nerada čekáš. A ráda trestáš ty, kteří chodí pozdě. I když jsou na druhé straně města. „Lidé… jezdí bezohledně. Ucpávají cesty.“

„V pořádku, nemusíš se omlouvat. Napsala jsem ti v rušnou hodinu,“ ujistila ji Santhalia. Přesto jí neušla známá vůně kolem ní. Vůně, kterou cítila i předtím, ale jen velmi slabě. Nyní tou vůní byla cítit celá Anna, přestože se snažila ti vůni předtím smýt. Vřele se usmála. „Pomoz Williamovi. Sehnala jsi Heather nějaké jídlo?“ zeptala se, když kolem ní prošla.

„Spěchala jsem, abych tady byla co nejdřív,“ připomněla jí Anna prudce. Na chvíli zmlkla, když přiměla Santhaliu zastavit v půlce kroku. Měla sucho v krku. „Zapomněla jsem,“ přiznala po chvíli krotce. Věděla, že trest ji nemine. Santhalia ráda trestá za drobné hlouposti.

„V pořádku,“ usmála se Santhalia hravě. „Nezlobím se.“

To určitě…

„Užila sis?“ dodala škodolibě.

Anna na chvíli ztuhla a zmlkla.

„Asi ano,“ usoudila její paní po chvíli, než odešla. Anna sevřela ruce v pěst. Věděla, že voní po Ritě. Obávala se nejhoršího. Toho, že ji Santhalia najde a něco jí provede. Kvůli ní. Kvůli její chybě bude nyní trpět ona… Ne, takhle přece Santhalia nehraje. Potrestá ji. Proč by trestala někoho, kdo s tím nemá co dělat?

Nejistě vzhlédla k dívce, která se šíleně smála, zatímco se doslova koupala v krvi a máchala rukama a nohama všude kolem. Novorozenec, který poprvé okusil lidskou krev a přišel o část mozku. Zakryla si nos i ústa, když se přiblížila. Nechápala, jak se mohla Heather tak snadno vzdát zbytku své lidskosti a propadnout hladu. Pohled v jejích očích se dal jen stěží popsat. Už se nemohla nikdy vrátit tam, kde byla předtím. To, čeho si tolik cenila, navždy zmizelo v okamžiku, kdy poprvé zabila. Byla za bodem, který Anna odmítla překročit.

 

Rita se zrovna opírala o stůl a sledovala tabuli s různými poznámkami a čárami. Nově nalezené informace a vztahy byly užitečné. Její nová známost s Annou jí lehce otevřela dveře novinařiny a spletitých vztahů politiků a obyčejných lidí. A ona tak objevila skrytá nehezká tajemství. Třeba to, že Heather Kowalski byla před soudem kvůli násilnostem. Nebo Bernard Kowalski měl zvláštní úchylku škrtit své předešlé manželky. Nebo třeba skrytý vztah obou manželů Kowalských právě s majitelkou jednoho nejmenovaného vetešnictví. Aby mohla prosperovat a přitom nepošpinila jejich jména, oba manželé ji umlčeli penězi. A mnoho nehezkých věcí. Třeba to, že všechny oběti měli jména předtím přistěhovaných cizinců… nebo byli sami cizinci. Zrovna ve chvíli, kdy pohlédla na fotografii Vivien Smithové-Kowalski a vzpomněla si na její rozhovor s novináři přibližně týden předtím, než zemřela, slyšela Philův hlas, který ji volal.

Odvrátila pohled od děsivé tabule a přestala se opírat o stůl.

„Máme asi dalšího,“ zhodnotil Phil opatrně. Rita jen zaklonila hlavu dozadu a z úst se jí vydral vulgarismus, když unaveně hleděla do stropu.

 

Philovy obavy se potvrdily. Ritu mrazilo, když se snažila tu vůni kolem rozeznat. Parfém ji neošálil. Cítila i nasládlou vůni, kterou cítila i předtím. Děsila ji myšlenka, že ženu, která zde byla ještě před chvílí, poměrně důvěrně zná. Vzpomněla si na rudé vlasy a tmavý kožíšek jejího klínu. Ty plné rudé rty, neodolatelnou bledou pokožku a svůdný hlas, když sténala, když jí působila rozkoš a přiváděla k šílenství. Zakroutila nad sebou hlavou. Ne. Ta kráska by to určitě nebyla. Nelíbila se jí ale myšlenka, že částečně ve vzduchu cítila i Annu. Stejně nasládle voněla i ona.

Zahnala nehezké myšlenky. Jenom blouzní a vytváří si směšné představy. Dvě tak krásné ženy jsou jistě lidmi. Nejsou stvůrou, jakou je ona.

Zamrazilo ji ovšem, když viděla dýku v mužově krku. Nasadila si rukavice a opatrně jeho hlavou pohnula stranou.

„Nápady?“ zeptal se Phil.

„Nezemřel na vykrvácení,“ zamyslela se Rita nahlas a vstala. Prošla se po pokoji a zkoumala ho očima.

„Rito?“

„Ani na to, že mu někdo bodl dýku do krku…“

Něco… Něco tady nesedí, sakra!

Zavřela oči. Přála si, aby se mýlila. Vybavila si rudé vlasy a hravý úsměv… a dva nebezpečné tesáky. Šálil ji tehdy zrak nebo se snaží nalhávat sobě samotné, že byla skutečně opilá? Opřela se o postel a prohlížela si flek na bílém prostěradle.

„Doba úmrtí se nedá odhadnout,“ slyšela vzdálený hlas doktora, který přijel na místo činu těsně před ní. „Dýka také poškodila místo, které by mi předtím pomohlo určit předešlou zbraň. Hraje si s námi. A pokud není sám, tak mají sakra dobrý plán.“

Rita se pomalu narovnala. „Ta krev je zaschlá už delší dobu. Kdo oznámil, že nalezl mrtvolu, a kdy?“ otočila se na Phila.

„Sousedi. Přišla za nimi nějaká kráska a prej, že se mu nemůže dovolat nebo dozvonit, tak aby mu předali od ní vzkaz, že nemohla čekat na jeho rozhodnutí.“

„Rozhodnutí?“ nechápala Rita.

Phil pokrčil rameny.

„Máme její pořádný popis?“

„Moc si ji neprohlíželi. Víš jak - bylo ráno, oba rozespalí, co by se starali.“

Rita si promnula kořen nosu. Obávala se nejhoršího. Zkousla si spodní ret. Vůně rozkládajícího těla ji upoutala. Téměř okouzleně hleděla na tělo muže. Polkla nahromaděné sliny. Na chvíli se pro ni zastavil čas a ona se rozhodovala, zda se konečně poddá hladu a stane se z ní stvůra… nebo bude ještě chvíli bojovat s tou nechtěnou stránkou svého těla. Myšlenky křičely, aby to udělala, aby se zakousla, aby se tomu poddala a konečně se pořádně najedla… ale její lidskost ji jen šeptem nabádala, aby vydržela.

„Rito?“ zamával jí Phil před očima.

Až po chvíli se vzpamatovala. „Promiň…“

„To nic. Nechceš si vzít volno? Nevypadáš dobře.“

„Blázníš? Teď?“

„Začínáš šílet, jestli sis toho nevšimla.“

Rita se nuceně usmála. „Ale jdi. Ať si na forenzním pohnou a nepouštějte sem žádné novináře. Pokud možno to udržte pod pokličkou.“

„Blbá zpráva,“ ozval se Bill, který se hrabal v počítači mrtvého.

„To nemyslíš vážně,“ zavrčela Rita zle.

Bill kývl k obrazovce. „Někdo byl příliš aktivní,“ dodal jen.

Rita šokovaně hleděla na obrazovku počítače. Pomalu přešla k Billovi, protože svým očím nevěřila. „Děláš si prdel…“

„Kéž by. Tak dobrý šprýmař nejsem.“

„Kurva!“ zanadávala Rita a udeřila pěstí do zdi. „Hrají si s námi, ty krysy novinářský!“

Bez dalšího slova vyletěla z domu, plná vzteku a chuti někomu vrazit pěstí do nosu.

Na obrazovce totiž byla detailní fotka mrtvého muže na zemi, bývalého novináře firmy, kde pracuje i Anna.

 

Anna měla pocuchané nervy na několik týdnů dopředu. Uzavírku nestíhala. Její kolega nepřišel do práce. A navíc potíže se Santhaliou a tou novou. Heather Kowalski. Bylo by jí lépe mrtvé. A Anně v podstatě taky. Přejela si prsty po krku. Zakroutila hlavou do stran a snažila se soustředit. Když dopsala svůj článek, vydechla aspoň část frustrace.

Pohlédla na obrazovku mobilu, která se rozsvítila, když jí přišla zpráva.

Snad čekala, že jí psala Rita. Úsměv jí hned zmizel, když viděla jméno své paní. Jen bez zájmu zprávu otevřela. A její obsah, pokud měla ještě spící mysl, ji nyní úplně probudil. Prudce vstala, aniž by si to uvědomila.

Ve zprávě byl nějaký odkaz a pod ním zpráva: „Ber to jako varování, kotě.“

Když odkaz otevřela, pustila mobil na stůl a snažila se popadnout dech.

Santhalia nevěděla, s kým včera večer spala a koho dnes ráno zabila. Ale když byl William tak hodný a obstaral jí pár informací o její oběti, rozhodla se Anně dát malou lekci. Věděla, že si těch směšných lidiček cení. Jeden méně? Ani si toho jistě nevšimne. Vždyť ho ani neměla ráda. Občas z ní cítila jeho pach, ale znechucení v její tváři, když se jí na to optala, bylo pravdivé.

„Anno? Co se děje?“ zeptala se její kolegyně a jemně jí stiskla rameno.

Anna se snažila popadnout dech a nenacházela slova. V očích cítila slzy, aniž by věděla proč. Ale věděla jedno - byla ráda, že na místo toho chlapa neležela Rita nebo někdo jí blízký.

 

„Je tady slečna Hayworthová?“ zeptala se Rita, když vstoupila do budovy plné lidí, kteří svými slovy mohli zničit nejen její práci, ale i ji samotnou. Ta budova se jí hnusila už od prvního pohledu, ale co nadělala. Philovi a Billovi by nejspíš jen tak neutekla. A raději to Anně oznámí sama, než aby to nechala na bezcitném buřtovi Billovi.

„Máte s ní sjednanou schůzku?“ zeptala se postarší, tmavovlasá žena, která se nebránila blížícím se šedinám na své hlavě.

„Ne, jsme tu pracovně,“ odpověděl Phil dřív, než to mohla udělat Rita, a ukázal svůj odznak.

Chvíle zbytečných slov, hloupé slovní šarvátky. Stejně je nakonec musela pustit dovnitř do sídla pilných novinářských včeliček, které tak pilně pracovaly. Do chvíle, než jedna z nich odpadla. Doslova. A narušila tak pokojný chod zdejší společnosti.

„Necítí se moc dobře,“ zastavila je před vstupem na balkón, kde stála Anna, žena, která jí pomohla na vzduch. Rita ihned vycítila, že něco není v pořádku. A že to nevolnost není ani omylem.

„Promluvím si s ní. Jako žena se ženou,“ ujistila menší brunetku, která se hned chtěla hádat, že ji tam nepustí. Chvíli nad jejími slovy uvažovala, a když měla jistotu, po dlouhém pozorování té ženštiny v uniformě, že Anně nijak neublíží, dovolila jí vstoupit na balkón. Mužům ovšem zastoupila nekompromisně cestu. Rita zaklepala na sklo a ukázala prsty, aby spustila žaluzie a dopřála jim trochu soukromí. Žena přikývla a učinila tak.

Povzbudivě se na Phila a Billa usmála, než pohlédla ztrápeně na Annu, která se opírala o zábradlí, zhluboka dýchala a oči měla zavřené.

„Co tady děláš?“ zeptala se šeptem. Nepřála si, aby ji viděla takto. Ona ne. Kdokoliv jiný by mohl, ale ona nemůže!

Rita chvíli mlčela, než vytáhla odznak. „Jsem tu pracovně,“ řekla jednoduše, „ale… mohu přijít jindy, pokud ti není dobře.“

Anna si přejela rukou po tváři a pomalu k ní vzhlédla. „Pochybuji, že mi bude lépe…“

Rita se nemusela ani ptát. Palčivý tón jejího hlasu jí dával jasně najevo, že už se nějakým způsobem setkala s onou fotkou. A muže na ní poznala až příliš dobře. Přešla opatrně k ní a jemně ji přivinula na svou hruď. Anna se o ni pevně zahákla a nepouštěla ji, skrývajíc svou tvář v jejím rameni, zatímco se lehce třepala. Rita jí vjela prsty do vlasů a laskala je.

„Mrzí mě to,“ zašeptala Rita.

„Není to tvoje chyba.“

„Mohla jsem tomu zabránit.“

„Jak…? Nevěděla jsi, že na něj někdo zaútočí. Nikdo to neví, než se tak stane.“

Rita ji přiměla k ní vzhlédnout, než ji políbila na čelo. „Chceš odvézt domů?“

„Ne. Doma bych na tom byla ještě hůř. Potřebuji pracovat… pak se z toho vzpamatuji.“

„Dobře. Pokud bys cokoliv potřebovala, zavolej mi.“

Pohladila ji po tváři. Anna se k její dlani jemně přitiskla, ale nic neřekla.

„Budu tě ale muset vyslechnout… až se na to budeš cítit.“

Anna si palcem přejela po víčkách a pomalu vydechla. „Fajn,“ hlesla šeptem a přikývla, vynutila si na tváři úsměv. „Takže dnes večer zase u tebe?“

„Možná… by bylo lepší se sejít u tebe. Bude to pracovní.“

„Jo, pracovní.“ Annin hlas zněl cize, vzdáleně. A Ritu bolelo ji takhle vidět.

„Mohu ti nějak pomoct?“

Anna jí věnovala další smutný úsměv. Nadechla se, že něco řekne, než svá slova znovu spolkla. „Najdi toho, co mu to udělal,“ řekla po chvíli pevným hlasem. „Pak mi zavolej, abych mu mohla jednu vrazit,“ dodala a usmála se, když Rita přikývla na její první požadavek.

Přitom sama moc dobře věděla, kdo to udělal.

Pokud se budeš držet dál, dokud nedosáhnu svého cíle, budeš v bezpečí.

Rita ji pohladila po rameni. „Budeš v pořádku?“

„Za chvíli možná,“ slíbila Anna s úsměvem. „Jen si ten výslech nech prosím na jindy.“

 

Když Rita vyslýchala jiné spolupracovníky, příliš se nesoustředila. Myšlenkami se vracela k Anně. K tónu jejího hlasu, k mrtvému pohledu v očích, ke smutku, který vyzařovalo její tělo. Jednalo se jen o spolupracovníka, nebo o něco víc? Vyloučeno. Tak krásná žena, jako je Anna, by někoho, jako je on, přece neodmítla. Od lidí z laborky dostala jeho fotku a sama musela uznat, že mu to i celkem seklo. Fešák, zbohatlík, jen si možná neviděl do huby. Co napsal, že proti sobě poštval svého vraha? Je možnost, že to byl někdo odsud? Někdo, kdo prahl po jeho místě? Vražda z nenávisti? Nebo neopětovaná láska, která hraničila s šílenstvím?

Přála si najít stopu aspoň o velikosti krávy, protože to by docela vyvážilo všechny nepříjemnosti, se kterými se denně setkávala.

Z výslechů nakonec příliš moudří nebyli.

Philovo pozvání na oběd odmítla s tím, že nemá hlad, že má fůru práce na to, aby ztrácela čas jídlem. Přesto jí donesl jídlo v krabičce. Sice nerada, ale vyhodila ho, když v práci osaměla. Napsala Anně v průběhu dne několik zpráv. Neodpověděla jí ani jednou.

Napsala jí ještě jednu.

Jedu domů. Mohu tě vyzvednout?

Sledovala zářící obrazovku, když zhasínala v pracovně světla.

Přišla jí jednoduchá odpověď.

Ne.

Rita se smutně usmála a přikývla si pro sebe.

„Jistě,“ zašeptala, než se vydala ke svému autu.

 

Seděla zrovna v županu na sedačce po příjemně horké sprše. V županu, který tolik voněl po Anně. Sáhla po něm bez přemýšlení a nyní toho litovala. Ztratila tak její příjemnou vůni, ale aspoň se do ní mohla zabalit. Pohlédla na mobil. Žádné nové zprávy.

Už jsi doma?

Odložila mobil na stůl a lehla si na sedačku. Pustila si televizi, aby vyplnila tíživé ticho kolem ní. V hlavě si vybavila tváře, jména, zaměstnání všech obětí.

Po chvíli vstala, vzala si papír a začala na něj kreslit nějaké čáry a psát jména. Šipky a křížky doplňovala později.

Seděla nad papírem, který se tolik podobal celé tabuli, kterou měla v práci, a snažila se přijít na něco, co jí pořád unikalo. Ale nic nepřicházelo.

Pohlédla znovu na mobil. Žádné nové zprávy.

Povzdychla si pro sebe. Papír skrčila a vyhodila do koše. Svalila se na postel a přála si, aby skutečně usnula a probudila se a zjistila, že to byl jenom ošklivý sen. A že Anna pořád spí vedle ní…

 

Bohužel se probudila do stejně opuštěné postele, do které ulehala.

Vzala mobil. Žádné nové zprávy.

Jen z donucení vstala z postele. Cestu do práce nevnímala. Uniforma ji nikdy netížila jako nyní. Naštěstí si Bill výjimečně odpustil hloupé řeči po ránu. Nejspíš věděl, že kdyby cokoliv řekl, vrhla by se na něj jako kobra a usmrtila by ho. S radostí.

Všimla si ovšem Philova pohledu.

Když osamotněli, zeptal se jí rovnou.

„Jaký je tvůj vztah k Anně Hayworthové?“

Nemohl by být policajt, kdyby si toho nevšiml.

„Lehce důvěrný. Asi.“

„Asi?“ pozvedl obočí.

„Víc než důvěrný.“

„Dobře.“

„Nech si to pro sebe.“

„Nejsem nekorektní hovado, co je slepé.“

„Bill za svou nanicovatost nemůže.“

„Chceš odvolat z případu?“

Rita mu věnovala nehezký pohled. „Osobní věci od práce rázně odděluji. Včera… to byla moje vlastní slabost,“ uznala nahlas, než si vzala kávu z automatu. Phil ji zastavil před odchodem.

„Pokračuj tímhle tempem a sesypeš se,“ varoval ji.

„Tak slabá nejsem.“

Phil si povzdychl a pustil ji. O to víc ho zarazilo, když Rita odložila kávu a sama se na něj zavěsila.

„Jen občas taky potřebuji podržet,“ dodala šeptem do jeho hrudi. Poslouchala jeho bijící srdce. Cítila jeho ruce, které putovaly po jejích ramenech, vlasech a zádech.

Zůstali v tichosti ještě další minutu. Potom se Rita sama odtáhla, vzala si kávu a vrátila se zpátky do své pracovní bubliny. City na pracovišti? Ale kdeže… Jen dočasná slabost. A strach o jednu ženu. A možná i strach z citů, které k té ženě možná cítí.