Rita měla neblahé tušení už od chvíle, kdy se ve dveřích objevil Bill a v ruce držel ten pochybný plakát, co ho cestou od Cindy v pět hodin ráno sama viděla téměř na každém rohu, ale neobtěžovala se zastavovat nebo ho podrobněji zkoumat, když čekala, až se červená barva na semaforu změní v zelenou. Jen na chvíli se zastavila, když se v celé své kráse vyjímal i na dveřích do jejich stanice. Nikdo se k jeho otázce, zda to už četl, nevyjadřoval. Nejspíš se hodně nudil, a tak ho jako první serval. Možná si myslel, že si tím šplhne a bude to považované za vyřešené. Čekala, že se mu všichni vysmějou. I ona by se smála… kdyby příliš dobře neznala osobu na plakátu a její jméno. A kdyby si jejího znepokojení nevšiml i Phil.

„Něco víš?“ zeptal se jí přímo.

„Ta osoba, co pořádá ten úchvatný večírek, nás tam jistě bude vítat s otevřenou náručí,“ pronesla sarkastickým tónem.

„To by nám pozvánku nelepila skoro na ksicht.“

„Nesouhlasím s tím.“

„Proč ne?“

„Něco mi na tom smrdí.“

„O důvod víc, proč se na tu jejich sešlost podívat, nemyslíš?“

Rita kapitulovala. Rozum jí říkal jedno, ale druhá strana rozumu protestovala. Potřebují se pohnout z místa. A pokud je Santhalia zve přímo k sobě, nevězí z toho nic dobrého.

***

„Víc doleva,“ zazněl Santhaliin ostrý hlas toho rána. Prosvištěl vzduchem jako bič, aby dopadl na bedra jednoho z jejích sluhů. Ten s sebou cukl, ale hned splnil její přání a vázu z dávné čínské dynastie posunul trochu víc doleva. Santhalia ho zpražila přísným pohledem, než rychle odvrátila hlavu stranou a vkřikla: „To nemyslíte vážně! Odstraňte to! Takový hnus tady nestrpím!“

Dva upíři se jí hned klidili z cesty s nějakým velkým obrazem kdysi velkého vojevůdce nebo nějakého malého panovníka v tomto opatství, které si Santhalia uzmula pro sebe za nemalou částku, věnovanou před stoletím v průběhu jedné směšné, lidské aukce. S velkým, krásným domem, bohužel přišlo spousta harampádí a zbytečností, kterých se postupem několika let zbavovala. Poprvé pořádala bál po tak dlouhé době a zvolila si toto místo. Všechno muselo být tedy dokonalé. Co předtím přehlížela a nechala na to dopadat prach, muselo jí zmizet z očí. Zde nepobývala již mnoho desítek let. Byla zde pouze jednou, při převzetí nemovitosti. Proto sama vypadala občas zmateně, když se dostala do jiné místnosti, než plánovala, před pár dny, kdy sem dorazila se svým služebnictvem, aby tady zřídila pořádek.

Nejspíš nečekala, že to nakonec bude až taková práce. Kdyby to byla věděla, zvolila by jiné, méně velkolepější místo. Ale to by tak zbytečně pošpinila své jméno. Dokud její sluhové dýchají, splní každé její přání. Když bude spokojená, dostanou po oslavě svou vlastní odměnu – buď pár dní volna, nebo pár kapek její sladké krve, kterou neokusili již věky. Proto nyní snesou její peskování a rozpustilou náladu ve vidině hezké odměny. I oslava samotná bude pro ně rájem. Jejich paní jim slíbila doslova chodící krevní konzervy, a ty někteří z nich neviděli už léta. Přiživováni na transfúzích nebo na krvi ze zvířat, sluhové také toužili po trochu vzrušení z lovu a nahánění člověka a chuť krve nějakého zvířete se jen stěží vyrovná lidské krvi!

***

„Sakra, málem bych tě nepoznal,“ usoudil Phil upřímně. Rita se pousmála.

„Mohu říct to samé. V obleku ti to sekne. Proč vlastně ještě nemáš manželku?“ zazubila se.

„Protože se nechci vázat? A u chlapa je samozřejmostí, že na slavnost přijde patřičně oblečen, ale sakra, Rito! Ty jsi ženská! Kde jsou nějaké ty sexy šaty s výstřihem až semhle?“ huboval ji se smíchem, když si ukázal skoro až pod břicho.

I tak Rita vypadala neodolatelně. Přestože nic z jejího ženského půvabu nezůstalo, jako muž vypadala opravdu svůdně. Vlasy skryté po tmavou parukou, na sobě slušivý černý oblek s bílou košilí a kravatou. Prsa si obvázala obvazem tak těsno, jak jen to šlo, aby působila více mužsky. Stejně tak na rukách měla černé, kožené rukavice, aby odstranila pohled na své nehty, které, pravda, působily příliš žensky a upraveně. Lesklé botky v její velikosti bylo snadné sehnat. A černý klobouk jí dodal jen na vzezření pohledného muže z minulého století. „Víš moc dobře, že šaty na mě nedostaneš. Beztak bys je hned ze mě serval,“ ušklíbla se Rita hravě a šťouchla ho ukazováčkem do hrudi.

„Připadám si zrazen a ohromen zároveň,“ smál se Phil.

„Bude lepší splynout s davem jako muž, než jako jediná žena, nemyslíš?“ provokativně se usmála.

„Upřímně? Být na chlapy, vyjel bych po tobě.“

Schytal další hravé šťouchnutí, tentokrát loktem. „Pako,“ řekla se smíchem.

„Nechceš ještě knírek?“

„Dodá mi to na eleganci?“

„Mám ti nakreslit nefalšovanýho Hitlera?“

Tentokrát šťouchnutí loktem bylo prudší a silnější. Uznal, že si ho zasloužil.

„Tak styl Hercuile Poirot?“ zkusil ještě. Když se však Rita s milým úsměvem natáhla pro skrytou zbraň ve vnitřní kapse obleku, rychle se od ní vzdálil se smíchem.

***

Pokud Marie Antoinetta byla jakýmsi příkladem přepychu a hýření, velkolepá oslova Santhaliy Odishy jí mohla hravě konkurovat. Nenašli byste na této velkoleposti jediný znak nedostatku. Samotná pořadatelka bálu si dala vskutku záležet na všech možných detailech, byť si sama vymezila poměrně příliš krátký čas na to, aby zrealizovala něco tak velkolepého. A přesto všechny příchozí ohromila a vyrazila jim dech. Doslova. Ať už jen proto, že pro speciální hosty, upírskou smetánku skrytou v lidské společnosti, jejichž jména sahala až za hranice předešlého století, nebo novější přírůstky do její velké rodiny, zařídila pro ně všechny dovoz jako z předešlého století. Ve stejném duchu se nesl i celý bál a také patřičné šatstvo, které nechala pro všechny své vznešené hosty také zařídit. Na jednoduché pozvánce bylo jejich jméno krasopisem napsáno lidskou krví.

Všichni byli obeznámeni s pravidly bálu. Všichni, kromě lidí. S radostí sledovala i přijíždějící špinavá auta, když se k jejímu panství blížily i jejich hlavní pokrmy pro tuto noc.

Překrásná vůně, která se zde najednou vnořila, ji zastihla nepřipravenou. Překvapena nebyla jenom ona. Všichni upíři cítili pach, který necítili už téměř celou věčnost. Zraky všech se upíraly ke skupince mužů ve slavnostních oděvech, kteří přišli všichni najednou. Byli to všichni muži, lidští samci. Ale ten jedinečný pach, co všechny zdejší upíry pobláznil – komu patřil? Kdo z nich nebyl člověkem?! Kdo z nich se uměl tak skvěle schovávat a nyní tak příjemně voněl? Kdo z nich nesl pach ghúla?

Rita vstoupila jako poslední a nechala sluhu, aby za ní zavřel dveře. Všimla si jeho tesáků, které ho téměř instinktivně svědily. Věnoval jí totiž dost zvláštní pohled. Ona ho jen lhostejně sledovala. Když však cítila na rameni něčí ruku, pohlédla k Philovi, který ji stiskem ramene uklidnil, že ji nikdo nemohl poznat.

Co ji však znepokojovalo víc, byly všechny pohledy, které se upíraly na ně. Ne, na ni. A ona zase na oplátku cítila příliš nasládlé vůně, ze které se jí motala hlava. Hledala mezi nimi jenom dvě, které tak intimně poznávala. Jednu nemusela hledat dlouho. Santhalia Odisha si ji a její skupinku našla sama. Téměř unešeně hleděla na nově příchozí muže a dychtivě hledala mezi nimi Ritinu tvář. Když scházela po schodech, Rita nebyla jediná, koho okouzlila. Všimla si dokonce i Philova zaujatého pohledu. I skrz masku, kterou si všichni zdejší aspoň částečně kryli svou totožnost, postřehla, že i zbylí z jejího týmu mohli na hostitelce oči nechat.

Její šaty byly chytře vytvořené – leskly se, přestože byly temně modré. Zářily. A odhalovaly víc, než měly. Santhalia se ovšem nemusela stydět – ba naopak. Mohla se pyšnit svými přednostmi. Byla si toho vědoma. Proto zvolila tyto šaty. Výstřih hluboký tak, že sotva dokázal schovat její ňadra před zvídavýma očima, rozparek na levé straně přímo vyzýval, abyste očima jakoby omylem neustále putovali k té štíhlé, svůdně odhalené noze. Víčka nabarvené světlou barvou, aby vynikly její plné, temné řasy a co teprve ty uhrančivé oči! Vlasy zkroucené do spirálek, které se kroutily kolem ňader a dávaly vám tak přímo právo, abyste se dívaly na klenoty jejího ženství. Útlý pas, který podtrhovaly upnuté šaty, nebo boky, za které by se nemusela ve svém věku stydět. Boty jenom doplňovaly na jejím vzezření královny, kdy každý dozvuk klepnutí podpatku vás očaroval a dodával jí na dominanci nad všemi přítomnými.

To byla Santhalia Odisha, královna upírů a dnešní hostitelka, která ničím nešetřila. Vše bylo perfektní, takže i ona musela být perfektní.

Uhrančivé oči spočinuly nejdříve na Philovi a potom jakoby omylem zaputovala i Ritě, která na chvíli zadržela dech, ale nic na sobě nedala znát. Nepoznala ji, nemohla. Na krátkou chvíli viděla její víčka, pokrytá drobnými diamanty, které jí dodávaly na kráse. Potom ji ty temné oči znovu nebezpečně sledovaly. Santhalia se vlídně usmála, nadzvedla suknici svých šatů a zhluboka se uklonila, dávajíc tak všem přítomným mužům na obdiv svůj už tak hluboký výstřih.

„Vítejte, buďte mými hosty a bavte se,“ zněl její svůdný, líbezný hlas. Narovnala se pomalu a na tváři jí zářil úsměv od ucha k uchu. Byla dokonalá a věděla to. Ty hladové pohledy mužů to jen dokazovaly. Očima se zaměřila především na Ritu, která pořád nedýchala, ale také na ní mohla oči nechat. Jako první se z krásy té ženštiny vzpamatoval Phil a tleskl, aby probral i ostatní. Zavelel jim kupředu do další místnosti, aby zbytečně nezdržovali. Rita se ohlédla přes rameno a viděla, že ji Santhalia stejně upřeně sleduje s očima otevřenýma dokořán.

Podepřela si hlavu a naklonila ji na stranu. Ukazováčkem k sobě zavolala jednoho ze svých sluhů. „Hlídej toho posledního,“ přikázala mu. „Kdyby chtěl opustit mé panství, zastav ho a dej mi vědět.“ Sluha se jí jen uctivě poklonil a rychle se jal rozdávat víno a bavit hosty své paní. Věděl, že jeho paní by se nikdy neobtěžovala člověkem. Ale ten, na koho ukázala, voněl tak sladce. Sladčeji, než člověk. Chuť okusit jeho krev narostla, když si od něj vzal víno. Popřál mu, aby se ve jménu jeho paní příjemně bavil.

Santhaliu už nudilo vítat své hosty. Chtěla se věnovat těm, kteří už přišli. Obzvlášť Ritě, kterou cítila všude, kam se hnula.

Pohlédla na služebnou za sebou, která dychtivě očekávala její rozkazy.

„Kolik hostů ještě zbývá?“ usmála se oslnivě.

„Jenom slečna Anna, má paní, a sir Nicolas,“ uklonila se jí služebná. Santhalia spokojeně mlaskla plnými, rudými rty. Ještě dva opozdilci a pravá zábava bude moci konečně začít!

***

Sir Nicolas vystoupal schody po dvou, zatímco hrdě držel ruku jakési překrásné ženy, sotva třicátnice. Santhalia se vřele usmála a jednotně se navzájem uklonili. Upír nechal svou pohlednou, lidskou společnici, aby šla napřed, než pohlédl na svou paní. Uklonil se jí ještě jednou, tentokrát poklekl na koleno a sklonil před ní potupně hlavou.

„Kdepak je pan starosta?“ zasmála se Santhalia.

Sir Nicolas se usmál a vzhlédl k ní. „Dobře schovaný pod zemí, už rozkládající se pozůstatek minulosti,“ uklidnil ji.

Santhalia se hrdelně rozesmála. Pohlédla za tou spanilou třicátnicí. „A paní starostová?“

„Může být celá vaše, má paní.“

„Na dnešní večer máme plno krásných kousků.“

„Jen ta vůně kolem, má paní. Máte vkus!“

„Jdi. Připoj se k ostatním. Vyčkej, až vydám rozkaz.“

„Ano, má paní.“

A rychle se vypařil, aby se připojil ke svému doprovodu. Nyní Santhalia čekala jen na Annu. Potom oslava bude moci začít.

***

„Vítejte!“ zvolala Santhalia, když předstoupila před všechny a hrdě zvedla bradu. Tolik lidí! Nečekala, že si každý upír přivede i jednoho člověka… A tolik lidí, kolik přišlo dobrovolně! Smála se v duchu, jak šílená. Oči dokořán otevřené, v ruce sklenička s vínem. Koutkem oka pohlédla na Annu, která se spěšně propletla mezi haldu těl a spíše se dívala k zemi, než ke své paní. Ale odpustí jí to. I to, že přišla pozdě. Však dnešní oslava je pro všechny upíry! A až poteče krev, s radostí se jí určitě napije víc, než vína, které jí bylo vnuceno, sotva vstoupila do místnosti. Šum hlasů přerušil opět Santhaliin hlas: „Jsem poctěna, že se nás zde sešlo tolik!“

„Poctěna, jak můj zadek na hajzlu, když seru,“ pronesl jeden strážník a rozřehtal tak celý sbor. Rita do některých z nich jenom loktem šťouchala, ale smát se musela s nimi.

Santhalia začala téměř nekončící, nudnou řeč, která byla pro jejich lidské pokrmy potřeba. Oslavy se bez pořádného, uvítacího slova neobejdou. A očima přitom hledala tu jedinou tvář, která se vydávala za muže. Stejně tak se Anna spěšně proplétala mezi těly, sotva ucítila důvěrně známou vůni. Co ta tady dělá?! Srdce jí splašeně bušilo. Věděla, co Santhalia chystá. A Rita je tady?! To nemohla dopustit! Musela ji odsud dostat, ihned!

„Na zdraví!“ zvolala Santhalia vesele, když svou únavnou řeč dokončila a sama smočila rty ve víně. Všichni ji následovali. Upíři se samolibými úsměvy, lidé čistě ze zdvořilosti. Rita váhala. Přičichla k vínu. Vonělo jinak, než to, které znala. Jenom smočila rty – i jinak chutnalo na rtech. Ani kapku ovšem nepolkla. Rozhlédla se kolem, aby viděla případný květináč či vázu s květinami, které by s radostí zalila.

Prozatím skleničku s vínem jenom schovala pod rukáv saka a usmívala se, když ostatní tleskali.

Až potom k ní dolehla nasládlá vůně, která ji zastihla nepřipravenou. Pohlédla stranou zrovna ve chvíli, kdy ji Anna chytila pevně za ruku. Obě zmateně sledovaly tu druhou. Ale i přes masku Anna moc dobře znala ty oči, do kterých se nyní dívala. Nepadlo ani slovo. Zatímco se někteří přemístili k pořadatelce večera, ty dvě se doposud nepohnuly. Anna doposud nepustila Ritinu ruku. A neodtrhla doposud od ní oči. Rita v duchu zanadávala. V masce by ji přece neměla poznat… nesměla. Se sebezapřením její ruku ze sebe sundala.

„Děje se něco?“ zeptala se hlubším hlasem a nenáviděla se za to.

Anna ovšem pochopila. Semkla rty k sobě a odtáhla se. „Omlouvám se, pane. S někým jsem si vás spletla,“ zašeptala.

O to víc ji překvapilo, když ji Rita chytila za ruku a přitáhla k sobě. Pod maskou, která jí kryla oči a vrchní část obličeje, se usmála, i její oči zářily radostí, že ji vidí. „To nevadí, můžeme se poznat,“ navrhla Rita s úsměvem.

Anna váhala. Zhluboka se nadechla a snad hledala správná slova, která nenacházela. Chtěla ji varovat… Chtěla ji poslat pryč, aby utekla a v čas si zachránila život… a hlavně, aby její pravou identitu neodhalila. „Půjdeme… na chvíli ven?“ zeptala se s drobným úsměvem. Rita zvedla její ruku a jemně ji políbila na hřbet ruky.

„Když si to budete přát, překrásná dámo?“ usmála se Rita vlídně a nabídla jí své rámě. Všimla si Philova zkoumavého pohledu, když odcházela a zavěšena na ni byla nějaká žena. Cestou ven nenápadně vylila obsah skleničky do květináče.

***

„Co tady děláš?“ zhrozila se Anna.

„Mám tady práci,“ usmála se Rita mile. „Ostatně ty asi taky.“

Anna sklopila zrak a odložila skleničku, ze které nic neupila. „Neměla bys tady být.“

„Pročpak? Očividně bylo pozvané celé město.“

Je to tu nebezpečné! Nechci, aby po tobě šli ti pomatenci! Své obavy neuměla říct nahlas. Jak by Rita reagovala, kdyby zjistila, že je jedna z těch pomatenců taky? Odsoudila by ji? Zavrhla by ji? Už by ji nikdy nemohla vidět? „Nevíš, kdo Santhalia Odisha doopravdy je.“

Rita zaváhala. Pomyslela si, že možná toho bude litovat. Jemně ji pohladila po tváři a políbila. „Co když mám představu?“ zeptala se šeptem.

„Nevíš, jak nebezpečná může být.“

Rita opět zaváhala. Potom se zhluboka nadechla a zeptala se přímo: „Co přede mnou skrýváš, Anno?“

Annin úsměv trochu povadl a ona sklopila zrak k zemi. Spravila si pramen vlasů za ucho. Ví to a jenom mě zkouší? Určitě to ví… a její vůně je den ze dne sladší a sladší… a já ztrácím kontrolu i zdravý rozum, když jsem s ní. „Něco… co by ranilo nás obě,“ zašeptala po chvíli. „A říct ti to nemůžu, protože bych tě pak navěky ztratila.“

Rita ji chytila za ruku a přitáhla k sobě. Trochu se pousmála. „Věčnost není tak dlouhá,“ ujistila ji s úsměvem. „Zvlášť, když obě budeme vědět, na čem jsme. Abychom mohly tomu přizpůsobit… čas, který strávíme spolu… a vztah, který si pomalu tvoříme s tou druhou. Protože to s tebou myslím vážně, Anno. Pobláznila jsi mi mysl. A… jestli tak sladce voníš, protože jsi to, čím jsi… tak stačí jen přiznat pravdu.“

Voním? „Co tím myslíš?“

„Řekni mi, Anno… Ty nejsi člověk, že ne?“

Anna tentokrát zrak nesklopila. Věděla to a celou tu dobu jen čekala, kdy jí to řekne ona sama. Místo toho to z ní nyní musela dostat takhle. „Ne,“ řekla Anna pevně. „Ale ty také ne, že, Rito?“

Ritin úsměv se rozšířil. „Pak by ta věčnost nemusela být tak nudná,“ usmála se. „Už předtím jsem měla podezření… Voníš tak hezky, svádíš mě jen jedním pohledem… a já ti s každým dalším setkání propadám víc a víc.“

„Nápodobně,“ usmála se Anna bez strachu. Chvíli zaváhala, než se zeptala přímo: „Co jsi ty, Rito?“

„Když mi řekneš nejdřív sama, s kým mám skutečně tu čest, také se představím pořádně.“

Už nemůžeš couvnout, přiznej se! Obě ženy v duchu hledaly odvahu přijmout a nahlas přiznat, co doopravdy jsou. Ale byly odvážné přitom ztratit i tu, která jim pobláznila mysl? Risk nebo zisk, jinak to nezjistíš, holka. Pokud tě nedokáže milovat, když jí ukážeš své pravé já, věčnost s ní nestrávíš.

Nakonec to rozhodla Anna jako první, protože otázka byla prvně vyřčená jejím směrem. Natáhla k Ritě odevzdaně ruku. „Anna Hayworthová, novinářka… upírka,“ dodala, když se zhluboka nadechla a pomalu vydechla. Rita ji bedlivě sledovala, nic na její tváři neuměla vyčíst a Anna se obávala, že se nyní dopustila největší chyby svého života. Místo toho se však Rita po chvíli zeširoka usmála a ruku jí stiskla co nejpevněji.

„Rita Wintourová, místní městská policie… ghúlen,“ řekla a přitom bedlivě sledovala každou její reakci. Všimla si drobné změny v jejím pohledu, snad možná i strachu. Vždyť nyní si třese rukou s úhlavním nepřítelem… a přitom ženou, která jí pobláznila mysl. Přesto se usmála, pevně jí stiskla ruku v té své a navzájem si potřásly.

„Těší mě,“ řekla konečně Anna, když se v tichosti dostala přes ten šok.

„Nápodobně,“ souhlasila Rita s úsměvem.

„Páni… skrýváš… skrýváš to sakra dobře.“

„Mohu říct to samé.“

Odlehčený vzduch kolem nich je přiměl přijmout onu skutečnost, že se zamilovaly do nepřítele, poměrně rychle. A co na tom, že ghúlové dle arabských pověstí mají pojídat upíry? Co na tom, že Rita tak sladce voněla, že si ji Anna spletla s člověkem a snad poprvé v životě toužila vytasit své tesáky a ochutnat její krev?

„Kolikrát jsi byla v pokušení?“ zeptala se Rita s úsměvem.

Anna sklopila zrak a po chvíli se rozesmála, až se za břicho popadala. „Mnohokrát,“ uznala a olízla si rty. „Ani si neuvědomuješ, jak sakra dobře voníš. A když mě svádíš? Kurva. Fakt. Většinou sprostá nebývám, ale fakt kurva. Nemáš náhodou v sobě nějaké feromony nebo tak něco? Zblázním se z tebe, jestli nepřestaneš.“

Rita zadržela smích. „Upřímně? Dělej něco sama se svou vůní, nebo se na tebe za chvíli vrhnu a možná si z tebe i kousek ukousnu v záplavu nadrženosti.“

Obě se musely rozesmát. Anna k ní přešla a zahleděla se jí hravě do očí. „Možná ti to sama dovolím,“ zašeptala, když jí přejela rukou po krku, „když se pak taky budu moci zakousnout?“

Rita se pousmála, chytila její ruku a jemně ji políbila na hřbet. „Víš, že svádíš svého úhlavního nepřítele?“

„Víš, že mám strašný hlad, který krev ze zvířat už neuhasí?“

Rita ji přitáhla k sobě a zašeptala: „A víš, že po tobě prahnu už pár dní, jak šílená?“

„A víš, že mě svědí tesáky? A sakra ráda bych je do tebe teď zakousla?“

Byly v těsné blízkosti rtů té druhé, cítily horký, vzrušený dech té druhé na sobě. Rita se hravě ušklíbla. „Možná ti to dnes večer dovolím,“ zašeptala vzrušeně.

Toužily po onom zakázaném polibku jako po nejšťavnatější kořisti.

Nestačil jim jeden, po chvíli se utápěly v několika z nich, zatímco se snažily nezbláznit se z té náhlé blízkosti jejich těl a vůně, která je obě vzrušovala až za hranice zdravého rozumu. Nebo z těch spěšných, vzrušujících doteků po těle, které tolik přály vidět nahé a jenom v jejich objetích.

***

Ze šíleného, vzrušujícího polibku je probrala nebezpečná vůně, která se k nim rychle blížila. Čistě ze strachu, snad možná z Anniny poslušnosti, se od sebe rychle odtrhly, se splašenými dechy. Ritě neušel pohled v Anniných očích, než je sklopila a zakryla si rty. Sama však cítila nebezpečí ve vzduchu, když si uvědomila, že právě ona vůně Annu tolik vyděsila… aby ji přiměla stáhnout se do jakési tiché skořápky… a snad se zase vypařit na neurčitou dobu.

Netrvalo dlouho a na balkónek za nimi vstoupila i Santhalia s úsměvem a chtivýma očima.

„Ach, tady jste,“ usmála se hravě. „Vidím, že tě okouzlil stejný muž, jako mě, Anno.“ Pohlédla na ni zářivýma očima, zatímco Anna uhnula pohledem. Rita mlčela a snad si přála ji přitáhnout k sobě a skrýt ji ve své náruči. Ale věděla, že právě to si nyní Anna přeje nyní ze všeho nejméně. Pochopila, že Santhalia pro ni znamená moc, sílu a nebezpečí, kterého se tolik bála, že raději mlčela a zapřela vlastní city či myšlenky. Santhalia byla tím důvodem, proč ji Rita nemohla vidět takovou dobu. Sevřela ruce v pěst a snad si přála jí ukázat, s kým má tu čest. „Ostatní hosté jsou uvnitř. Trochu vyčníváte. Znáte se snad?“ vyzvídala Santhalia s úsměvem a usrkávala ze svého vína.

Anna se kousla do jazyka a mlčela. Rita se zhluboka nadechla, než se vlídně usmála a hlubším hlasem odpověděla: „Ne. Tato sličná dívka mě velmi okouzlila a chtěl jsem s ní prohodit pár slov o samotě. Zdali vás to uráží, omlouvám se, paní Odisho. Ale cožpak nemají hosté právo i na trochu soukromí, když je zaujme jiný host?“

Santhalie zazářily oči a hravě se ušklíbla. „Ovšemže,“ souhlasila a spěšně se přesunula ke dveřím, které zavřela, když dodala: „Nenechte se rušit.“

Úsměv jí však zmizel, sotva dveře zavřela.

„Hlídejte je,“ přikázala sluhům chladně, kteří stáli za ní a drželi tácy s jídlem a vínem. Nic neřekli, ale byl to rozkaz jejich paní.

***

„Anno,“ zašeptala Rita, když se doposud dívala na dveře. Anna k ní vzhlédla a všimla si jejího zaujatého pohledu. Jen zklamaně pohlédla znovu k zemi. Ovšemže. Rita je svobodná, volná… divoká a nespoutaná. Jistě Santhaliu už poznala. Ne jen pomocí slov… Nechtěné, špatné myšlenky se jí vkrádaly do mysli.

Rita byla už jednou pošpiněná vůní její paní. A jistě po ní znovu toužila. S tím nemohla udělat nic. Kdyby Santhalia chtěla, klidně by ji potrestala tím, že by Ritu políbila nebo se jí dotkla tak, jak se předtím Rita dotýkala jí.

„Anno,“ oslovila ji Rita znovu a pohlédla k ní. Přiměla ji vzhlédnout a jemně ji pohladila po tváři. „Je Santhalia Odisha také upírem?“

Anna mlčela a sklopila zrak znovu k zemi. „Je hlavou jednoho z posledních čistokrevných rodů,“ zašeptala Anna přiškrceně.

„Byla by schopna vraždy?“

Anna k ní zmateně vzhlédla. Po chvíli ovšem přikývla. „Kdykoliv, když stvoří Novorozence, čerstvá krev je jejím darem pro ně, když je vezme poprvé ven…“

„Kolik je na této oslavě upírů?“

Anna ji sledovala se skelnýma očima. „Mnoho. I kdyby se ti povedlo je všechny najít… šílí z vůně krve vlastních druhů. Poznají ihned, že jeden z nich zemřel. A jen tak je nezabiješ. Chytit je nemůžeš, tu svou maškarádu hrají už desítky, stovky let.“

Rita se ovšem zeširoka usmála. „Zapomínáš, že můj čich je v této práci nejlepší. A vůně upírů… ta je nejsladší.“

Anna ji chytila za ruku. Jen stěží řekla slova, která ji tížila nejvíce. A Ritu přitom vyděsila. „Jednoho upíra máš tady. Můžeš hned začít.“