Věk: 25 let

Zaměstnání: student 5. ročníku magisterkého studia dvojoboru zeměpis/biologie, přednášející na pedagogické fakultě, brigádně číšník v Midnight klubu, trenér v kurzech sebeobrany

Vzhled a nástřel povahy: 195 cm vysoký a vysportovaný, má končetiny jako lachtan (ale nikdo si z něj kvůli tomu srandu neudělá, mohl by dostat přes hubu) velké ruce s dlouhými prsty a nohu velikosti 47.

Černé vlasy nosí buď uhlazené (ve škole) nebo rozcuchané (v baru). Má zelené oči a výrazné červené úzké rty.

Nemá rád kostýmy, nemá rád dlouhodobé vztahy (on obecně nerad vstupuje do jakéhokoliv závazku), nemá rád profesora Peroutku, protože po něm už roky jede a on s tím nemůže nic dělat (když ještě nestudoval pedák, tak profesůrka ojel v baru - jaké pak bylo překvapení, když se potkali na první přednášce).

Je vznětlivý až cholerický, ovšem vykazuje i jisté známky flegmatismu (čili je jako počasí).

 

Vek: 20

Zamestnanie: študent 1. ročníka štúdia dvojodboru geografia/biológia, brigádnik v kvetinárstve

Vzhľad a náčrt povahy: 180 cm vysoký, štíhla atletická postava, nohy číslo 42.

Blond vlasy po ramená zväčša v obyčajnom vysokom cope, prenikavé modré oči a plné ružové pery.

Rád si vyhodí z kopýtka, ale často naivne naletí na sľuby o láske, nemá rád namyslené kačky (ako ich rád nazýva) a verí v princa na bielom koni.

Rád si z ľudí uťahuje a je to extrovert, ale rovnako je veľmi empatický.

 

 

Sme v Česku iba dva dni aj s cestou. Za ten čas sme sa stihli akurát skoro vybaliť (vybalili sme si až pyžamo a hygienické potreby), ale už stojíme pred jedným z najväčších klubov, čo v Prahe nájdete.

„Ak si chcela aby som zmrzol, tak si si na to mohla vybrať niečo lepšie. Nemusím pri tom vyzerať ako debil, nie?“ vrčím na Lenku. Schválne som v Česku už 14 dní pred začiatkom semestra. Mal som v pláne trošku sa zoznámiť s mestom a aklimatizovať sa.

Podotýkam, že za tým kde sa práve teraz nachádzam, stojí hlavne moja spolubývajúca a.k.a. najlepšia kamoška Lenka a moja blbosť.

Mám na sebe kostým ovečky do ktorého ma navliekla po prehranej stávke. Aby bolo jasné. V midnight sa koná niečo ako maškarný večierok a podmienkou pre vstup bol kostým.

Lenka ako víťaz našej stávky si mohla vybrať za čo pôjdeme a ona si vybrala pastierku a ovečku.

Najhoršie na tom všetkom je to, že Lenka je perverzák telom i dušou a preto som teraz navlečený do vlnenej vestičky, ktorá mi končí nad pupkom a vlnených kraťasiek, ktoré mi ledva zakrývajú to najnutnejšie. Na krku mám taký ten zvonček, ktorý je podľa mňa skôr pre kravy (ale Lenka si ho neodpustila) a na nohách nejaké čudné čierne topánky, ktoré ani neviem identifikovať (ale omŕzajú mi v nich nohy).

„Smola, aj tak už tak vyzeráš, takže to už nezmeníme,“ vyplazí na mňa jazyk a postrčí ma k bodyguardovy, pred ktorým sa práve uvoľnilo miesto. Dvojmetrová hora svalov ma prešacuje pohľadom. Ostatných prešacoval aj rukami no pri pohľade na tie kúsky oblečenia, čo mám na sebe asi uznal, že to nemá zmysel.

„A vy máte být co?“

„Však pastierka a ovca, nevidíš?“ tento krát to bola Lenka, ktorá vrčí. Bodyguard ju zabil pohľadom a s tichým povzdychnutím nás pustil ďalej.

Dnu je celkom plno. Je tu telo na........nie, skôr kostým na kostýme. Nachádza sa tu aj zopár opakujúcich sa kúskov ako napríklad superman alebo batman. No našli sa aj jedinci ako slečna, ktorá sa navliekla do Kosit vreca. Medzi týmito ľuďmi sa cítim ako exhibicionista.

Hudba hrá dosť nahlas ale našťastie nie tak, aby sme si museli kričať do uší. Hneď si u mňa toto miesto získava plusové body, pretože obrovské decibely ma vždycky viedli k rýchlemu opusteniu podniku.

Dúfam, že tu nestretnem, žiadneho budúceho spolužiaka. Pohľadom zablúdim na vysokého barmana, v tmavomodrej škraboške.

Je to kus chlapa, nieže by som ja nebol. Meriam niečo málo cez 180cm mám slušnú postavu, blond vlasy a modré oči. Ale on má niečo do seba. Jeho čierne vlasy, brušáky, u ktorých, mám pocit, že sa ich môžem dotknúť aj odtiaľto, jeho karamelové bradavky na širokom hrudníku.......on je proste boh. Alebo skôr diabol. Ja sa hodím na boha viac, no nie?

 

Líným pohledem přejedu nově příchozí skupinku nedochůdčat. Několika rychlými pohyby zatřepu šejkrem, který mi málem vypadne z ruky, když si všimnu poměrně vysokého modrookého týpka.

Zírám na mladíčka se zářivými blonďatými vlasy, jako černoch na Eskymáka v Arfice. Ze všech těch přitroublých kostýmů superhridinů a komiksových postav to tenhle hošan zabíjí.

Ovce? Vážně?

Tak to pardon, ale potkat takovou oplzlou ovečku s nevinným kukučem zoofil, tak se chuděra nedožije rána.

„Hej vidíš tu roztomilou parodii na ovečku?“ drcne mi do ramene kolega Roman.

Popravdě dnes jsem tu vůbec neměl být. Nikdy si neberu směnu, když je zde nějaká kostýmová akce. Ať už blbý karneval nebo třeba cosplay (podle mě je to jedno a to samé, ale majitel to tak nevidí). Bohužel je půlka září a spousta zdejších číšníků se rozhodlo odletět na dovolenou, kdyby nemířil každý jinam, klidně bych si myslel, že se vážně domluvili.

„Že váháš,“ zasměji se a uhnu pohledem přesně v momentě, kdy mě začne skenovat.

Natočím se trošku bokem, ať má na co zírat. Na kostýmy mě dvakrát neužije, takže jsem si vzal alespoň škrabošku, černé upnuté džíny a vestičku, kterou mám rozepnutou, ať se mají koloušci (ale i milé slečny) na co koukat. Kdyby se náhodou někdo ptal, co jsem zač, odpovím, že moderní verze Cassanovy.

Navštěvuji posilovnu třikrát týdně a krom víkendu běhám každé ráno, takže je se čím kochat. Ano, nepatřím k lidem, co by trpěli depresemi a nízkým seběvědomím. Vypadám dobře a vůbec se nestydím to přiznat.

„Ovečka má asi hlad,“ podotkne všímavě Roman. Koutkem oka pohlédnu směrem k sladkému zvířátku, které si mě s neskrývajícím obdivem prohlíží.

„Jo, za chvíli bude slintat,“ vyprsknu pobaveně a rozleji Piña Coladu do dvou připravených vysokých sklenic.

„Piña Colada pro dvě krásné kočičky!“ zahlaholím do éteru a upozorním tak na sebe skoro půlku baru.

Dvě holčiny v převleku za roztomilé číči si to ke mně přivalí, jako rozbouřená voda, se širokými úsměvy na tvářích. Uznávám, že ty jejich rozkošná sametová ouška mají něco do sebe.

Letmým pohledem překontroluji další objednávku. Zase Piña Colada. Mám docela strach, že si dneska jiný koktejl ani nevyzkouším.

Stále na sobě cítím oči té nestydaté ovečky, což mě nijak neznervózňuje. Naopak, vzbouzí ve mně zvědavost. Dneska jsem si ještě nevybral, koho poctím svou přítomností.

 „Jde sem,“ upozorní mě Roman.

Až tak?

No tak to jsem zvědav, jak si ovečka poradí s vlkem.

Naplním šejkr téměř až po okraj a zvednu zrak, abych ho rovnou propálil pohledem, neboť vím, že tohle vždycky lidi vyvede z míry. Pokud uteče, má smůlu. Nemám ve zvyku své kořisti honit po loukách a už vůbec ne po barech.

 

„Na koho pozeráš?......To si celý ty, vždy si vyberieš toho najväčšieho Casanovu v okolí a ja potom už nemám šancu,“ posťažuje sa Lenka, keď uvidí, kde môj pohľad smeruje.

Zrazu mi tento šialený nápad stráviť tu drvivú väčšinu večera, vôbec nepripadá až tak zlý.

„Nestresuj......má tam celkom pekného kolegu,“ žmurknem na ňu a hlavou nenápadne naznačím smer, ktorým sa má pozrieť.

„Tak fajn, to by šlo,“ jej nálada je zrazu úplne iná. Práve sa dostala do módu MNE NEUJDEŠ. Lov sa začína.

Obaja kráčame priamou čiarou smer bar. Celý čas ho hypnotizujem pohľadom. Úplne som zabudol, čo mám na sebe a tak si ani neuvedomujem ako musím vyzerať. Moja dnešná obeť práve napĺňa šejker nejakou tekutinou a hneď nato ma prepichne pohľadom. Prvýkrát v živote mám zimomriavky. Ten pohľad.....prečo mám pocit akoby ma chcel zožrať? Je to presne ten pohľad aký hádže vlk na ovcu tesne predtým ako si do jej lahodného stehienka zaborí tesáky, a moje stehienka sú dnes viac než dokonalo odhalené.

Mám dve možnosti, buď sa teraz otočím a s hanbou na celý zvyšok života si odkráčam do môjho prenajatého bytu alebo jednoducho budem pokračovať v love na divokú zver. Lenka to rozhodne za mňa. Moje prudké zastavenie nečaká a tak do mňa narazí, čo ma prinúti spraviť potrebné tri alebo štyri kroky na to aby som sa ocitol pred barom. Aby som sa nezrútil na zem použijem barovú stoličku ako podperu. Zdvihnem hlavu a pohľad sa mi stretne s tými najzelenejšími očami aké som kedy videl. Civím do nich ako na Monu Lisu v Paríži a preto sa strhnem od ľaku, keď sa ozve.

„Dáš si něco?“ ten posmešný úsmev mi neujde. On má zo mňa srandu? Tak fajn, nenechám niekoho nech si zo mňa robí srandu, aj keď vyzerám tak, ako vyzerám. Lov na divokú zver pokračuje. S hlavou hore sa posadím na stoličku a s nosom zapichnutým v nápojovom lístku mu odpoviem.

„Jedno Martini,“ začnem predsa niečím jednoduchším, aj keď to je nápoj pre dámy, na tohto diabla podrobujem všetky svoje zmysli.

Medzitým sa Lenka dá do reči s vysokým barmanom, ktorý postáva hneď vedľa nás. Vyzerá, že sa dobre baví a na počudovanie on tiež, dúfam, že to neskončí ako minule. Naposledy bol totiž zadaný a do baru ho prišla pozrieť dosť žiarlivá priateľka. To bola bitka. Samozrejme Lenka ako absolvent kurzu sebaobrany ju zvládla po chvíli. Túto vlastnosť jej závidím, mal by som sa tiež na niečo také dať. Predsa len po takomto kurze vyzerá bitka tak nejako.......ladnejšie? Môže nejaká bitka vyzerať ladno?

Ale to je jedno, späť k diablovi.

Pozorujem  jeho šikovné ruky ako pripravujú drinky pre každého, kto si zažiada. Vôbec sa nepozerá do receptov a presne vie čo robiť, aj keď väčšinou ide iba o Piña Coladu; je to obdivuhodné.

„Nech si chutnat,“ prenesie, keď mi podáva moje Martini.

 

Když si ode mě přebírá sklenku s tenkou stopkou, záměrně se prsty dotknu jeho ruky a s úsměvem pozoruji, jak jím ten letmý dotek škubne, až mu část průhledné tekutiny vychrstne ven. Pár kapek dopadne na jeho odhalené stehno.

Věnuje mi až překvapivě drzý pohled a prsty volné ruky setře tekutinu ze své téměř alabastrově bílé pokožky, aby si vzápětí s přivřenýma očkama a rudými tvářemi důkladně oblízl ukazováček.

Nasucho polknu a s nevolí zaznamenám, jak mi zaškube v rozkroku.

Ovečka nejspíš bude mít už zkušenosti s vlky, nebo naopak ještě žádného nepotkala a tak vůbec netuší, co čekat. Doufám v tu druhou možnost.

Lehké šťouchnutí, které mi Roman věnuje, mě probere z mého chvilkového záseku. Věnuji mláděti záměrně letmý něžný úsměv a přidám i mrknutí.

Jak si může být tak jistý, že jsem na muže? Pokud vím, není to na mně vidět. Proč ho trochu nepotrápit?

Podívám se na další objednávku, pro změnu zase Piña Colada. Lidé opravdu trpí silným nedostatkem inspirace. Zaposlouchám se do rozhovoru Romana, který stejně jako já, zvládá míchat koktejly, čepovat pivo a mlít přitom ústy. Druhá věc je, že tu máme dva bary a tady vpředu bývá vždycky daleko menší nával. Naopak vzadu jsou v pěti a stejně nestíhají.

Nedá mi to a přitočím se k nim blíže, zatímco třesu šejkrem. Chci, aby ta rozkošná ovečka, co mě nestydatě pozoruje z barové židličky, ztratila na své sebejistotě.

Neujde mi, jak si olivu na jehle okatě zastrkává do úst. Opravdu pěkně prostopášné zvířátko!

„Slečno, máte krásný oděv, velmi by se vyjímal na podlaze mého pokoje,“ věnuji dívce svůdný úsměv.

Neujde mi Romanův pobavený úšklebek. Už mě zná dlouho a ví, o co mi jde. Matení (ne)přítele je přece odvěká taktika.

Dívka na mě překvapeně vyvalí kukadla a její tváře okamžitě chytí stejnou barvu, jakou má červené víno, jehož sklenici před ní Roman položí.

 

Pri podávaní Martini sa naše ruky dotknú, presnejšie sa dotknú naše prsty, no aj tak.....taký výboj je viac než prekvapujúci. S rukou podvedome trhnem, čím mu stopercentne nahrajem do kariet, až mi číra tekutina kvapne na stehno.

Toto je zasa bod pre mňa.

Čo najerotickejšie si tu kvapku ukazovákom zotriem, načo si ho hneď strčím do pusy. Je mi jedno ako okato to vyzerá, rovnako ako mi je jedno, že sa pri tom červenám ako puberťáčka (aj keď neviem prečo, nikdy som s takýmito reakciami problém nemal), proste ho dnes dostanem a basta.

Sledujem ako mu vybieha žila na krku a rovnako ako zatína sánku. Je vzrušený, alebo ho to aspoň vzrušuje, to je jasné. Tento malý, nepatrný a predsa jasný náznak mi úplne stačí na to aby som sa ho len tak ľahko nevzdal.

Nevnímam ľudí okolo nás a tak ma trocha prekvapí, keď sa so žmurknutím a milým úsmevom vyberie preč. Rýchlo sa to snažím zachrániť olivou v mojich ústach, no on to už asi nezaregistruje.

„Slečno, máte krásný oděv, velmi by se vyjímal na podlaze mého pokoje,“ tak touto vetou ma práve dostal.

Chce sa hrať? Tak sa budeme hrať. Nie je jediný, ktorý sa môže tváriť, že v skutočnosti záujem nemá, plus u Lenky si dnes ani neškrtne, keďže vie, že po ňom idem ja.

S novým diabolským sa otočím na nového prísediaceho.

„Ahoj, ja som Štefan,“ podávam mu ruku s milým úsmevom. Je to nejaký malý zajačik, nečakane v kostýme zajačika. Tak tohto dostanem hravo.

„Tomáš,“ odpovie  mi šeptom a pokúsi sa vpiť do stoličky. Chudák, práve si sa stal obeťou vlka v koži baránka.....dnes skôr ovce.

„Pekné meno, si odtiaľto?“ periférne zaznamenám pohľad môjho diabla, keď sa otáčam po Martini.

 

Pozoruji ruměněc dívky ve tváři a stíhám sledovat i prostopášnou ovečku, která se rozhodne, že si budeme hrát oba a otočí se na skoro stejně rozkošného zajdu.

Dívka střelí překvapeným pohledem do strany a já si konečně pořádně prohlédnu její oděv (hlavně, že tu hlasím, jak by se vyjímal u mě na podlaze, pche!).

Sakra! Samozřejmě, že ovečka potřebuje i pastýře. V tomhle případě spíš pastýřku.

Mohlo mi to dojít dřív.

Nezbývá mi však nic jiného, než počkat na její reakci, jinak by z toho ještě mohl být slušný trapas. Na ty se nespecializuji, takže je většinou zahrávám do autu.

„Ďakujem,“ usměje se na mě. „Ale nemám záujem,“ oznámí mi přímo.

Za tohle u mě získává bezvýznamných sto bodů anebo ne, rovnou zlatého bludišťáka, protože přímá odmítnutí oceňuji. Jsou totiž tisíckrát lepší, než takové ty nemastné neslané odpovědi, u kterých nevíte, jestli není lepší se vzdát ještě s křížkem před funusem.

Na druhou stránku, vím, že mi nejspíš trochu lže. Nechce lézt do zelí svému kamarádovi.

„Není problém,“ ujistím jí a vykouzlím na tváři ten nejzářivější úsměv, jaký dovedu.

Vyvalí na mě svá hnědá kukadla, div nečapnu tác na pití, abych jí ho nepřidržel před hlavou, protože nemají daleko k tomu, aby svou majitelku opustila.

Nenápadně kopnu Romana do kotníku a ten si se mnou okamžitě vymění místo, takže se ocitnu přímo před ovečkou, která mě okatě ignoruje a právě se povážlivě nahýbá k zajíčkovi, jenž by svojí barvou mohl konkurovat té nejrudější růži.

Toho zajdovského týpka už jsem tu viděl. Nevím, jestli nemá dvojče, protože po minulém výstupu, co tu předvedl svému příteli, jsem usoudil, že takhle blbej nemůže být jen jeden.

Nevím, jestli se mi ovečky zželí anebo chci jen vidět, ten překvapený pohled. Jedno z toho to bude, možná obojí. A nejspíš taky fakt, že ho prostě chci a nerad chodím kolem horké kaše. Jsem v práci a na nějaké to dlouhé hraní nemám čas. Trošku pošťuchování ano, ale balit tu kluka půlku večera a ještě nemít jistotu… na to mě neužije.

Skloním se blíže k baru a důrazně bouchnu rukama o lesklý černý mramor.

Obě zvířátka se na mě překvapeně podívají a slova jim uvíznou v hrdlech.

Aniž bych od nich odvrátil pohled promluvím na Romana. „Petr by měl každou chvíli dorazit, že?“

„Jo, potřebuješ pauzu?“ dojde mu okamžitě.

„Ano,“ odvětím.

Modroočko mě nechápavě pozoruje s ústy lehce rozevřenými, okamžitě mnou projede vlna očekávání, protože tuším, že se v nich zanedlouho pěkně porochním.

Nakloním se přes bar, ještě o kousek blíž k němu a pravačkou ho lehce uchopím za bradu, kterou mu natočím do strany. „Tak fajn ovečko, chci k tobě do zadečku. A to ideálně během následujících deseti minut, máš zájem?“ pronesu svůdným hlasem a slovíčko „zadečku“ náležitě zdůrazním, přičemž si dám záležet, abych se jazykem dotkl jeho lalůčku. Sice mluvím těsně u jeho ucha, ale záměrně jsem si vybral stranu blíž k zajíčkovi, který mě musí slyšet.

O trochu se odtáhnu a pozoruji hned dvě zrudlé tváře. Neujde mi, jak ovečce po mém ataku vyskočila husina. Neodolám a věnuji mu potěšený úsměv.

Inu, teď se ukáže, jestli se vlk nažere a ovce zůstane celá. Není koneckonců jediná pod sluncem.

 

„Ďakujem ale nemám záujem,“ pekne Lenka, za toto si môžeš priviesť domov koho chceš, máte voľný byt.

Prehodím so zajačikom ešte zopár viet, ani neviem presne o čom, keďže celý čas vnímam čo sa deje za mojím chrbtom.

Nakloním sa k nemu, že mu nenápadne zašepkám do ucha môj plán aby mi s ním pomáhal no v tom sa ozve rána hneď vedľa mňa. Prudko sa otočím, až mi niečo praskne v krku.

„Petr by měl každou chvíli dorazit, že?“ prenesie k svojmu kolegovi bez toho aby otočil hlavu od nás.

„Jo, potřebuješ pauzu?“

„Áno,“ o čo mu ide? Žeby nášmu vlkovi došla trpezlivosť?

„Tak fajn ovečko, chci k tobě do zadečku. A to ideálně během následujících deseti minut, máš zájem?“ prenesie hneď vedľa môjho ucha zatiaľ, čo mi pravačkou jemne otáča hlavu aby mal lepší prístup.

Naschvál si si vybral ucho bližšie k zajačikovi? Hraješ túto hru riadne nefér. Moje myšlienky ho zotierajú jedna radosť, no moja tvár po kontakte môjho ucha s jeho jazykom naberie odtieň zrelej paradajky.

Čo je ten chlap zač? Naposledy som sa červenal niekedy v prvom ročníku na strednej a on ma k tomu prinúti dokonca až dvakrát.

Chvíľu len tak na neho zazerám, neschopný slova. Jeho výraz mi naznačí, že už nemám veľa času a tak pozbieram zvyšky toho, čo by som mal mať medzi nohami a pokúsim sa o odpoveď.

„Desať minút? To ti na to stačí tak málo? Tak to nie si veľmi náročný, čo?“ nečakám na jeho reakciu a pokračujem. „Rečnícka otázka, som zvedavý, čo dokážeš. Predveď sa,“ žmurknem naňho, na ex do seba hodím zvyšok svojej Martini a už sa stávam zo stoličky. Mám chuť ho trocha vydesiť a tak sa nakloním cez pult k nemu, chytím ho za tú rozopnutú vestičku a pritiahnem si ho do bozku, až sa mi môj doplnok na krku vášnivo rozzvoní.

Hodnú chvíľu mu tam jazykom plienim ústa, až mi dochádza dych. Chutí po alkohole, ale cítim tam aj mentol, niečo ako zubnú pastu.....dobre vedieť, že ústna hygiena mu niečo hovorí „Ale také ľahké to mať nebudeš,“ poznamenám a pustím ho.

 

„Ale také ľahké to mať nebudeš,“ oznámí mi a rovnou mě propustí ze svého sevření.

Tak tohle jsem nečekal. Jeho alkoholem ochucený hbitý jazyk stále cítím v puse.

Martini je koktejl, který jsem pil snad jednou v životě, ale kdybych ho býval ochutnával předtím z jeho úst, možná by se stal mým neojoblíbenějším. Bohužel, gin s tonikem v současnosti nic nepřeválcuje.

Tak dvě sekundy si srovnávám v hlavě, co mi před tím svým vášnivým činem (díky kterému si vykopal hrob) řekl. Těmi deseti minutami jsem myslel, že za takovou dobu budu k mání. Nicméně tuhle jeho mylnou domněnku, kterak si s ním budu hrát jen deset minut, ještě využiji.

Takže lehký jo?! Nebudu jo?!

Smůla. Právě mě řádně nasral.

Mám jediný štěstí, že tu dneska šéfík není, jinak bych měl už pravděpodobně padáka.

Jedna věc je vzít si někoho do kumbálu s lahvemi a druhá líbat ho tu před všemi lidmi. Sice si začal on sám, ale minimálně na koberečku bych určitě skončil.

Cítím, jak se mi ten vztek smíšený s vášnivou chutí po té přidrzlé ovci, která zjevně vůbec nic netuší o pracovní morálce (a že je student ho opravdu neomlouvá), rozlévá žílami.

Roman mě chytí za rameno. „Klid… šéf tu není,“ pokusí se hned uhasit ten plamen, který už dávno pozná (aby ne, za ty roky, co se známe).

Blonďáček postupně ztrácí svůj sebejistý výraz, zatímco můj dostává stále ostřejší rysy. Půlkou těla je pořád přikloněný přes barový pult.

„To je mi jedno, věnuj se zákazníkům,“ setřesu Romanovu ruku  a rovnou přeskočím pult, jako hrdina z akčního filmu. Klopy vestičky se mi v letu frajersky rozhalí. Doskočím těsně před to rozkošné a dost odvážné stvoření v hadříkách, za které by se snad nemusela stydět ani ta nejlacinější děvka, jenž stále napůl stojí a napůl sedí na barové židličce.

Přiznám se, že jsem tenhle pult přeskakoval už několikrát a to z různých důvodů, posledně například proto, abych jednomu týpkovi, se kterým se nás šéf hádal, rozbil držku. Dostal jsem díky tomu dost tučnou odměnu, kdybych věděl, že k ní stačí tak málo, mlátil bych ty hovada, co si otvírají pusu, každou chvíli.

Modroočko na mě překvapeně vytřeští zrak. Nedám mu k dlouhému zírání na mojí skoro dvoumetrovou krásu prostor.

Hrábnu po té ovečce tlapou, jako medvěd divokým včelám do úlu pro med. Naberu do dlaně chlupatou látku jeho kostýmu a tahem ho přetáhnu z barové židličky k sobě, až mi tvrdě narazí do nahé hrudě.

Vůbec mě netankují udivené pohledy všech okolo. Teď už je to stejně jedno. Pokud se k šéfovi donesou drby, tak ať stojí za to (ale pochybuji, jedno se těm lidem tady musí nechat, umí držet pysk)

„Tak poslyš ovečko, teď půjdeš se mnou, protože si za tu svojí mladickou nerozvážnost poneseš zodpovědnost,“ zavrčím hlasem nepřipouštějícím námitky.

Je oproti mně úplně maličkatý, a to jsem ho za mrňouse nepovažoval. Zachvěje se, možná touhou, možná strachem a nadechne se v odpověď, ale tu mu neumožním.

Prostě to podělal. Chybami se člověk učí.

Přehodím si ho přes rameno, jako padesátikilový pytel brambor, ačkoliv on bude mít tak o třicet kilo víc.

„Teď tvůj anál pozná ráj, to je asi ten nejlepší trest, jaký sis kdy mohl přát,“ oznámím mu a plesknu ho po zadečku ukrytém v chlupaté a huňaté látce těch pidi kraťásků, nebo trenýrek či co to je za výmysl.