Bozk sa razom zmení na boj o život, keď sa jeho ruky z môjho zadku (neviem ako sa tam dostali) zavrú okolo môjho hrdla. Vzduch mi dochádza no on ma nemieni pustiť. Mam jeho jazyk v ústach a ruky pevne okolo krku. Začína ma prepadať panika a strach a tak sa z celej sily zapriem do jeho hrudníka. Podarí sa mi ho odstrčiť a nadýchnuť sa, no moja radosť netrvá dlho.

„Vravel som, že som drsný. Zmier sa s tým,” osopí sa na mňa a zhodí ma na chrbát. Dopadnem na sklopené sedadlo, ktoré tak určite nebolo keď som nastúpil, a som uväznený pod jeho obrovským telom.

Jeho bozky sú čím ďalej tým viac nechutne. Jeho dotyky sú mi vrcholne nepríjemné a preto som šťastný za tu sekundu oddychu keď mi preťahuje tričko cez hlavu. Netrvá dlho a zrazu ležím úplne holý pod ním s jeho rukami znova okolo krku. Som ako mačka. Škriabem ho po teraz už holej hrudi, chrbte, ramenách a rukách. On si to očividne užíva a tak si rozopne nohavice a vytiahne z nich svoj penis.

Nie je taký dlhy ako Radkov no je o niečo hrubší. Do nosa ma udrie zápach starého semena (tak toto nebude najčistotnejší človek).

Začne sa mi ním ryť medzi polky rovnako naliehavo ako mi zviera hrdlo a dobíja sa do môjho hrdla. Pomaly sa začínam zmierovať so svojim koncom, keď zachytím údery na okno autá. Pohľad sa mi tam automaticky stočí a ja zbadám cez slzy iba nezreteľnú postavu, no aj tak vo mne vzplanie iskrička nádeje.

„Otevři ty dveře Johny, nebo z tebe nadělám pět malých do školky!” ozve sa hrubý mužský hlas a klopanie sa razom zmení na trieskanie do auta. Keď sa s nami celé auto nebezpečne nakloní Johny uzná za vhodne otvoriť môjmu záchrancovi okno.

Využijem príležitosť a cely vyklepaný od strachu a zhnusenia sa natlačí na stenu auta, kde sa krčím ako vystrašený ratlík. S niekým sa tam rozpráva.

„Radku?! Co to sakra děláš? Mám práci!” Radek? Moje srdce zachváti náhly príval radosti, no keď si uvedomím ako tu sedím tvar mi zaleje červeň.

„Poslyš, nelez mi do zelí. Tahle roztomilá hračka patří mně, takže jí koukej propustit ze svého království a vrať mi jí,” prenesie a moje srdce zovrie. Som si vedomí toho , že to vraví len aby ma odtiaľto dostal, no aj tak počuť niečo také od neho je…

„Děláš si prdel? A to si zjistil až teď?!” rozzúri sa Johny a netrvá ani milisekundu a už ho vidím iba od pól pása nadol. Radek ho vytiahol cez okienko a ja ich rozhovor počujem trocha horšie, no aj napriek tomu zreteľne.

„Prostě ho nech jít a roztrhej si zadnici někoho jiného.”

Chvíľa ticha, ktorá povzbudzuje moje srdce ku zlomeniu rekordu vo fibrilácii.

„Fajn,” sledujem jeho telo ako skoro vypadlo von a mojim telom sa zasa rozleje to známe teplo šťastia. Ani si neuvedomím ako a už stojím oblečený pred Radkom. On ma obliekol? Môj šok je očividne väčší ako som si myslel.

„Tak pojď, blbečku. Měl bys mi poděkovat, právě jsem tvůj rytíř v bílé zbroji,” zašepká mi do ucha a obdarí môj skoro znásilnený a roztrhaným zadok silnou no príjemnou ranou.

„Ďakujem...” otočím sa ku nemu keď už sme skoro v bare. Dnes si viac ako kedykoľvek predtým uvedomujem, že tohto chlapa naozaj milujem.

„Nemáš zač, trochu… je to moje chyba, ukázal jsem ti ho. Nicméně, chtěl jsi ho,” prenesie akoby nič a prejde okolo mňa. Chytím ho však za ruku. Nemôžem ho nechať aby si myslel, že ma na tom čo i len najmenší podiel viny. Ja som to všetko chcel… už od začiatku som všetkému na vine ja.

„Není to tvoja chyba, iba moja. Vravel si, že je drsný. Netušil som, že až tak...” prenesiem, čo najpokojnejšie.

„Prosím? Věděl jsem do čeho jdeš. Měl jsem tě víc informovat, ne ti jen říct, že je to asi mafián a že má rád drsný sex, to je dost široký pojem. Mimochodem, podle mého soukromého názoru není mafián. Prostě to neřeš, pomohl jsem ti. Byla to i moje chyba. Netřeba vděku, dej si uvnitř panáka. Pokud teda raději nechceš jít domů…”

prenesie. Neviem čo mam robiť. Jeho slova sú teraz viac hrejivé ako inokedy a ja sa bojím, že ak to bude trvať ešte chvíľu tak sa do neho zamilujem tak, že

už nebudem schopný a ochotný sa ho vzdať.

„Bolelo to?” zašepká keď prejde prstami po mojom krku. Komu tu klamem? Už dávno som do neho tak zamilovaný.

„Dosť… ale viac to bolo desivé,” venuje mi chápavý úsmev a moje srdce prestane byť. Prejdeme do baru. Potrebujem si opláchnuť tvár a tak si to zamierim na WC. V zrkadle zbadám svoj krk. Mám ho červený od Johnyho rúk. Pri pohľade na to ma strasie. Vrátim sa za bar a posadím sa na stoličku hneď vedľa Lenky.

Radek predo mňa postaví pohár s vodou a ja ho vďačne vypijem. Lenka sa len chvíľu snaží zistiť čo sa stalo a potom sa zasa venuje Romanovi. Už dávno som ju nevidel takto zamilovanú. Za normálnych okolnosti by sama išla za Johnym mu jednu vraziť, no teraz tu bol však Roman.

Radek so mnou sem tam nadhodí nejakú konverzáciu, no moja momentálna nedostatočnosť slovnej zásoby, ju dlho v chode neudrží.

Niekedy okolo pól tretej Romana vystrieda akýsi chalan, ktorý mi je predstavený ako Milan.

„Poď Štefan, ideme domov,” usmieva sa na mňa Lenka zatiaľ čo je zavesená v Romanovi. Keď si predstavím, čo nasleduje…

„Nie vďaka, ak by som chcel vidieť porno tak mám internet,” odbijem ju a napijem sa už asi z 30 pohára vody, ktorý pred sebou mam. Lenka len niečo zafrfle a už jej nie je.

Radek ma posiela domov, už od polnoci no ja nemienim odísť. Neviem prečo ale chcem byť s ním čo najdlhšie. Ale hovno. Viem prečo! Pretože ho kurva milujem!

„To vážně nehodláš jít domů?” opýta sa ma Milan tesne pred záverečnou. Ja iba s milým úsmevom záporne zavrtím hlavou.

„Hele Párku, nechci, aby můj student skončil jako bezdomovec… můžeš jít ke mně,”  oznámi mi Radek niekde zozadu baru. Moje srdce urobí perfektnú akrobatickou zostavu, za ktorú by na hodinách telesnej výchovy dostalo určite jedna. Otočím sa na neho a zbesilo prikyvujem hlavou. Odpoveďou mi je úškľabok a mlčanie až do príchodu do bytu.

„Prosím, dámy první.”

„Nato, že si celu noc nespal máš akúsi dobrú náladu,” obaja sa zasmejeme pri spomienke na tento rozhovor z nášho stretnutia.

„Hele, kuchyň, obývák a koupelna jsou jen tvoje. Ale jako doma se tu cítit nemusíš, moc dlouho tu stejně nebudeš. Gauč si klidně rozlož a můj pokoj je pro tebe jako lví klec… vlezeš tam a ukousnu ti celou hlavu,” vysvetli mi zatiaľ čo mi na gauč hodí

deku a vankúš.

„To ma chceš nechať spať tu?” hodím na gauč nesúhlasný pohľad.

„Nějaký problém? Pokud vím, tak ovce spí v daleko horších podmínkách, ne?”

Týmto skončím so svojim zdržiavaním sa a prejdem až úplne k nemu.

„Pokiaľ viem, tak byť vzrušený z ovce nie je celkom zdravé,” zasmejeme sa mu do tvare z bezprostrednej blízkosti. Chvíľu si ma premeriava pohľadom keď prenesie.

„A kdo říká, že jsem vzrušený?! Sebejistota ti teda nechybí. A teď mazej na gauč,” rozkáže mi a stratí sa za dverami do kúpeľne. Chvíľu na ne iba nemo civím a potom sa rezignovane poberieme ku gauču. Posadím sa naň a v tichosti počúvam zvuky

vychádzajúce z kúpeľne. Záchod, umývadlo, sprcha, umývadlo a dvere.

Keď okolo mňa prechádza nevenuje mi ani na sekundu očný kontakt. Sledujem jeho široký chrbát a snažím sa krotiť svoje predstavy, ktoré sa mi tvoria v hlave pri pohľade na jeho telo iba v boxerkách.

Slintám ešte aj v kúpeľni kde si doprajem poriadnu sprchu. Využijem rovno aj záchod a po pól hodine v kúpeľni sa vyberiem na gauč rovnako iba v boxerkách. Už som skoro pri gauči keď pohľadom zavadím o dvere kde zmizol.

Potichu sa k ním priblížim a ešte po tichšie ich otvorím. Som vďačný bohu zato, že majú aspoň namazane pánty. Prejdem pohľadom postavu na veľkej posteli prikrytú iba do pól pása. Leží na chrbte a to znamená iba jedno. Pomaly sa dostanem až k nemu a po všetkých štyroch sa čo najladnejšie dostanem až nad neho. Skloním tvar k tej jeho a nadýchneme sa jeho opojnej mužnej vône , ktorá je aj cez šampón jasne cítiť.

 

„Dosť… ale viac to bolo desivé,” odpoví mi.

To se dá pochopit, takže se jen lehce usměji a zamířím dovnitř. Nehodlám tam Romana nechat samotného dlouho.

Když se ocitnu zpět za barem, natočím Štefanovi sklenku vody. Roman se celou dobu tváří jako někdo, kdo sežral atlas světa a globus k tomu.

„Díky za to, že jsi mě k tomu dokopal. I tak přestaň se takhle tvářit, nebo ti někdo omylem zlomí nos,” zavrčím mu do ucha.

Ovečka se zatím svěřuje své kamarádce, která je přesně v takovém stavu, jakému se roky vyhýbám. Miluje Romana, to je jasný, jako pěst na oko. A ona mu taky nebude lhostejná.

„Tím “někdo” myslíš sebe? A nemusíš děkovat, kdybys nechtěl jít, nenecháš se zviklat,” baví se.

Jo, v tom má pravdu. K dokonalosti mi chybí jen meč a brnění…

„Ano, a co ty, miluješ pastýřku?” zeptám se tiše a zkontroluji, jestli si stále šeptají.

Romanovi má slova setřou úsměv ze rtů. „Nevím… nechávám tomu volný průběh,” trhne rameny a pro jistotu se přesune na druhý konec baru.

Aha, tak tohle je asi mnohem vážnější, než jsem si myslel. Jenomže když už i Roman podlehl té hormonové mrše, co potom já?

Dostávám strach, abych se tím taky nenakazil. Je toho plný vzduch!

Ovce se nemíní hnout ze svého čestného místa před barem a ani moje skoro prosby, aby si šel lehnout, nezabírají.

Tak on zažije takový traumatizující zážitek a v klidu si tu loká hektolitry vody, zatímco mě neustále skenuje pohledem. Co chvíli očekávám, kdy mu z pusy vyjedou rentgenové snímky mojí kostry a všech orgánu k tomu.

S každou další hodinou jeho krk ztrácí na rudosti. Nahlas bych to nepřiznal, ale jsem rád, že rdoušením jeho štíhlého krčku nevznikly větší podlitiny a stopy.

 „Pod Štefan, ideme domov,” pobídne ho Lenka, kterou svírá Roman kolem ramen.

Milan už se otáčí u pípy.

Roman na mě dost okatě dělá posunky, který mi naznačuje, co právě má v plánu s pastýřkou dělat. I kdyby si ta oplzlá gesta odpustil, věděl bych to.

„Nie vďaka, ak by som chcel vedieť porno tak mam internet,” odpoví ovečka.

Povzdechnu si a položím před něj nevím kolikátou sklenku vody. Normálně to účtujeme, ale vysral jsem se na to. Šéf tu není a nemá tu žádný měřák, takže to stejně nepozná. Je to obyčejná kohoutovka.

Dřepí tam dál, a dál… až do zavíračky.

„To vážně nehodláš jít domů?” zeptá se ho Milan, když už máme všechno uklizené.

Samozřejmě, že nechat ho tu nemůžeme. Kluci neřešili jeho přítomnost, protože patří ke mně (nebo spíš, oni si to myslí, skutečnost je jiná).

Zarazím se při přepočítávání kasy. Fajn, když už jsem se dneska skutečně stal svatým, tak to dotáhnu až do konce. Ať mám i svatozář!

„Hele Párku, nechci, aby můj student skončil jako bezdomovec… můžeš jít ke mně,” oznámím mu, aniž bych se otočil. Koutkem oka zaznamenám jeho přemrštěnou reakci. Zalituji toho, že jsem tak hodný, milý a obětavý.

Lidé by mě měli na rukách nosit!

Ne, nejspíš by mě málokdo uzvedl.

Protočím oči a nasadím svůj typický ironický výraz, který mi vydrží až k našemu bytu. Ovce samým nadšením celou cestu pomalu leze po stropě autobusu… vážně, jen čekám, kdy začne radostí pištět. Jako kdybych ho bral na výlet do obrovského Disneylandu a ne k sobě domů.

„Prosím, dámy první,” pobídnu ho před dveřmi bytu.

„Na to, že si celu noc nespal máš akúsi dobrú náladu,” zasměje se a já se trapně přidám. Vím, na co naráží.

„Hele, kuchyň, obývák a koupelna jsou jen tvoje. Ale jako doma se tu cítit nemusíš, moc dlouho tu stejně nebudeš. Gauč si klidně rozlož a můj pokoj je pro tebe jako lví klec… vlezeš tam a ukousnu ti celou hlavu,” vysvětluji, zatímco ze skříně vytáhnu polštář a deku. Občas tu někdo přespí, takže tyhle věci máme v rezervě.

„To ma chceš nechať spať tu?” diví se a kouká na pohovku, jako kdyby ho snad měla kousnout.

„Nějaký problém? Pokud vím, tak ovce spí v daleko horších podmínkách, ne?” bavím se.

Překoná krátkou vzdálenost, která nás od sebe dělí. Stoupne si až těsně ke mně. Snažím se tvářit jako ledová socha (tak mi přece i říká).

„Pokial viem, tak byt vzrušený z ovce nie je celkom zdravé,” zasměje se mi do obličeje.

Teda to je odvaha! Ale žádný takový. Mám tak vytrénovanou schopnost sebezapírání, že nemá šanci. Nesmím podlehnout jeho zjevné chuti po zprznění.

Jednou je dost. Dvakrát moc! Tak proč si to sakra pořád neuvědomuju?!

„A kdo říká, že jsem vzrušený?! Sebejistota ti teda nechybí. A teď mazej na gauč,” odfrknu si a zmizím v koupelně dřív, než stačí mrknout.

Ještě to tak! Nechat se zlákat pouhým sexuálním pudem. Vím, jak to pak dopadá. Čím víc sexu, tím víc oxytocinu a tím větší zblbnutí mozku. Kdepak, už to tu párkrát bylo, a to stačilo.

Dopřeji si rychlou sprchu (zkraje studenou), vyčistím zuby, navléknu boxerky a vystřelím do ložnice, aniž bych mu věnoval pohled.

Sotva co dopadnu do postele, rozjedou se mi v hlavě oplzlé představy.

Dobrých pět let jsem s nikým v posteli nespal… to je drsný uvědomění. Vždycky si to rozdávám s lidmi jen formou rychlovky. Jo, párkrát jsem byl na hotelu, ale většinou jsme se k posteli ani nedostali a odbili to třeba už v chodbě.

Takhle v hlavě si to přiznat klidně můžu. Mám ze sexu na posteli prostě strach, je to divný, ale je to tak. Postel je teritorium partnerů, milenců, lidí, co spolu prožívají něco víc… a to já rozhodně nikdy nedělám. Už sedm let se vztahům úspěšně vyhýbám.

Z mých úvah mě vytrhne tiché otevření dveří. Ani se nehnu, je mi jasné, že ta ovce je asi snad úplně blbá, takhle lézt do lví klece!

Nechám ho dopatlat se až ke mně. Jeho dech mi ovane tvář a můj výstražný signál v hlavě se rozehraje.

Měl jsem ho vyhodit rovnou! Sakra!

Otevřu oči, ovce překvapeně vypískne (vážně věřil tomu, že spím?!) chytnu ho za ramena a odstrčím. Dopadne na záda přede mě. Přesunu se nad něj, lokty se zapřu podél jeho hlavy. Upírá na mě překvapený pohled, který vidím jen díky světlu z veřejného osvětlení, jenž sem proniká skrze velké okno. Vybavím si náš první živočišný sex, pomalu se dobývá do mého vědomí. Nemám z toho radost, protože vzrušující vzpomínky překrývají můj rozum, jenž mi radí, abych vycouval. Bohužel moc slabým hláskem.

„Lví klec a ovce… ovce a lev… jde ti to dohromady? Víš, že můžeš být rád, že máš ještě celou hlavu?!” zavrčím a skloním se, abych ho důrazně kousl do spodního rtu.

„Nikdy sa nevzdávam nádeje ešte pred bitkou,” podaří se mu vyhrknout i přestože má půlku pusy mezi mými zuby.

Propustím jeho ret ze sevření a odtáhnu se. Ta jeho sebejistota mě docela znervózňuje.

„A nebojíš se, že si při své snaze ublížíš?” zeptám se ho.

Nechal jsem ho dojít až sem, až na mojí postel. Věděl jsem, že to zkusí? Ano, určitě ano. Tak proč jsem ho nechal?!

„Nie. Chcem ťa,” vydechne vzrušeně a vysune ke mně svou pánev. Tomuhle cviku se říká silnice, ne?

V momentě, kdy se mi důrazně otře o rozkrok, který i navzdory ledové sprše znovu nabyl důkladného prokrvení, mám jasno.

Výstražný signál vystřídá zatmění. Všechny pochybnosti odsunu stranou. Podruhé a naposledy, slíbím sám sobě.

Významně sklopí zrak k mému vyboulenému klínu. Látka boxerek je napnutá k prasknutí. S úsměvem Sirény, která láká námořníky do svých spáru smrti, vsune ruku pod lem černé látky a začne se horkou dlaní mazlit s mým tvrdým mužstvím.

Potlačím tiché zaúpění a zatnu zuby.

Nechám ho osahat celou svou délku, palcem polaskat uzdičku a bříšky prstů dráždit žalud.

Netrpělivě se k němu nakloním a protáhnu mu ruku pod pasem. Druhou mu zajedu do navlhlých vlasů, prsty sevřu v pěst a důrazně zatáhnu. Zasténá před mými ústy. Cítím jemný třas jeho těla a silné napětí. Nedočkavost a touhu.

Zkontroluji jazykem tvar brady a zuby se zakousnu do místa, které jsem si posledně označil (ale nevydrželo to věčně). Z hrdla se mu vydere něco mezi bolestným a radostným zabubláním. Sevře v dlani těsněji můj penis a rychle ho začne třít. Koulemi se otřu o jeho podbřišek.

Prozkoumám rty klíční kosti, a skousnu mezi zuby jednu z bradavek. Procházejí mnou vlny chtíče po té přidrzlé a nebojácné ovci, která právě samým tichým sténáním přichází o veškerý vzduch. Svíjí se a kroutí. Čekám na svůj bod zlomu, ne na zatmění ale na úplnou noc.

A ta nastane ve chvíli, kdy prsty potěžká moje kluky, jako kdyby odhadoval jejich cenu. Vím, co chci a následky hodlám řešit někdy příště.

Odtáhnu se a kývnu za sebe k čelu postele. „Zadkem ke mně, ruce na kovové příčky a ani se nehni! Prostě čekej,” rozkážu a slezu z postele.

Nemám tu nic, ani blbé kondomy. Nikdy jsem si sem nikoho nepřivedl, tahle postel byla do dneška panna.

Zabuším na Dana a rovnou vpadnu dovnitř, jako neřízená střela.

„Co je?” drmolí rozespale a snaží se ukrýt před zářivým světlem, které jsem ránou pěstí rožnul.

„Kondomy a gel, naval,” pobídnu ho a stoupnu si k posteli s nataženou ruku.

To ho probere. „Cože?!”

„Spíš si na uších?!” zavrčím a zamávám prsty v jasném gestu: davaj, davaj.

Doufám, že tu něco takového má. Měl by, když chodí s Markétou už pěkných pár let, byť jí sem nevodí zrovna často, stále se tu občas objeví.

Překvapeně zamrká a sáhne do nočního stolku, aby mi podal balíček durexů a fialovou tubu od stejné značky. Oboje ještě nenačaté. Pozastavil bych se nad tím, ale nemám čas a popravdě ani myšlenky.

„Díky, pak ti koupím nový,” kývnu a zase odběhnu.

Zapomněl jsem zhasnout, nu což. Má nohy.

Kdybych si bágl nenechal v práci, nemusel bych za ním chodit, ale, koho by napadlo… že budu něco takového potřebovat i doma. Možná jsem to tam nechal schválně, abych měl chabou výmluvu, kdyby se ovce nenechala odbít. Jo, že mi to k něčemu bylo.

Najdu ho v přesně takové poloze, jaké jsem chtěl. Pomalu si svléknu boxerky a chvíli se kochám na skvělý výjev, který jsem na téhle velké posteli ještě neviděl.

Silueta štíhlého, nahého mužského těla, které je prohnuté v dokonalý luk a samou žádostí se chvěje.

Pohled pro nadržené božstvo.

Dvakrát obejdu postel a odolávám chuti si to vyfotit. Rajcuje mě, jak se snaží zírat do zdi, jak plní, co se mu řeklo. Jak vyčkává. Hrudník se mu zvedá v prudkých nádechách a výdechách. Jeho kůže se leskne v slabém světle a tvrdý úd mu trčí směrem k čelu postele.

Trpělivě se drží kovových příček, svůj oplzlý malý zadeček špulí do prostoru jako nadržená čuba a když se pod váhou mých kolen zhoupne matrace, nadšeně vypískne.

Málem se zasměji jeho šťastným reakcím.

Odhodím propriety stranou a oběma dlaněmi tvrdě plácnu vystrčené půlky. Uštědřují jim rány, dokud nejsou úplně rudé. Mám to rád, vždycky mě vzrušují ty pleskající zvuky kůže o kůži. Ovce si u toho vesele sténá, chuděra postel skučí pod nenadálými pohyby, a to ještě nepřišlo to nejlepší…

Skloním se k jeho zádům a věnuji jemné pokožce několik kousanců. Vyhledám pravačkou gel a notnou dávku si vymáčknu na prsty, kterými zajedu mezi hebké půlky a potřu žádostivostí stahující se otvůrek chladivou tekutinou, vniknu dovnitř jedním článkem prstu a zase ho opustím. Několikrát mu dám jen ochutnat…

Divím se, že se tak držím. Jemu to jde o poznání hůř. Snaží se přirazit na mou ruku.

„To je mučenie!” vyčte mi tiše a podaří se mu vcucnout celý můj prst svými horkými útrobami.

„Kdepak… tomu se říká ochutnávka,” zasměji se, ale přidám i druhý.

Natisknu se na jeho záda a druhou rukou mu polaskám tepající chloubu. Okusuji jeho orosený zátylek se slanou příchutí. Ta jeho jemná vůně v kombinaci s mým sprcháčem mě dráždí v nose.

Kroužím v jeho análku už třemi prsty.

„Prosím ťa, bože,” zaúpí, jako štěně kterému držíte nad hlavou flákotu masa.

„Za toho boha…” zasměji se pracně. Můj vlastní dech i hlas prozrazují, jak moc sebeovládání právě předvádím. Nobelovka by byla málo.

Vytáhnu z něj prsty, vyhledám balíček kondomů. Podaří se mi jeden stříbrný obal vysvobodit a zuby roztrhnout.

„Kurva… je mi to malý,” uvědomím si svou chybu.

Do háje! Ne, spíš do … mnohem dál.

“Tak poď bez neho, nemusíš sa bať. Vždycky som sa chránil. Nič nechytiš,” ujistí mě, aniž by se byl otočil.

Dvacka do automatu… cena za tvůj život.

Stojí mi za to jeho zadek?

Stojí mi a už to bolí.

“Fajn,” zavrčím jako divá zvěř a zaparkuji do něj dřív, než si to stačím rozmyslet. Ustrnu, ten svíravý pocit, ta horkost a vlhkost… začínám mít před očima mžitky.

Zakloní hlavu, polodlouhé vlasy se mu rozprostřou po lopatkách jako zlatavá deka. Neodolám a vjedu do nich prsty. Mé nalité koule pleskají o jeho prdelku jak nadšené publikum dlaněmi o sebe po vystoupení. Užívám si to živo uvnitř ovečky.

S každým hlubokým napadením jeho nitra si s hrůzou uvědomuju, jak kurevsky dobrý pocit je prznit něčí zadeček bez ochrany. Mám z toho tep jako amatér na olympiádě.

Obtočím si jeho vlasy kolem dlaně. Posadím se na paty a přitom ho povytáhnu na svůj klín. Podaří se mu dosednout a mě zase nevyjet z něj. Chytnu ho za boky a posunu výš, tak, abych dokonale zapadl.

Jsem opravdu hluboko. Položím mu ruku na podbřišek, abych se ujistil, jestli už mi žalud nekouká ven. Naštěstí ne, ale chybí málo, když se zkusmo pohnu i s ním, cítím se skrze jeho kůži a zatnuté svaly. Nebo už mi jen přeskočilo? Nejspíš to fyziologicky není možné.

Položím si hlavu mezi jeho lopatky a za  boky ho začnu nadzvedávat. Pochopí, zapře se dlaněmi o má stehna a chytne se rytmu neznámé sexy hudby, kterou slyší jen naše nadržená těla. Sám mu vycházím v ústrety. Objevuji to nejhlubší dno.

Slyším zběsilý tlukot jeho srdce skrze hrudník. Natočí ke mně hlavu, má přitažlivý tvar rtů, o kterých vím, jak chutnají a jaký je to pocit, cítit jeho jazyk ve svých ústech, ať už nadržený nebo zkoumající. Bohužel, při tom zběsilém rytmu se k líbání nechci uchylovat.

“Bože, už budem… asi umriem,” vyráží ze sebe mezi vzdechy. Pomůžu mu zrychlit. Napichuji ho na sebe jak maso na špízy.

Asi chcípneme spolu. Ten jeho úžasný anál je pro mě vyrobený.

“Áááh… kur…va,” sevře se kolem mé erekce v orgasmických křečích. Přijde to i na mě… ráj. S posledním zbytkem rozumu se ho pokusím odstrčit.

“Urob sa do mňa…” dosedne zpátky.

Následuje totální zkrat.

Zatlačím mu do zad a on se zapíchne hlavou do polštáře, přesunu se nad něj, ruce zapřu někde u jeho hlavy. Postel nesouhlasně zavrzá ale je jí to k ničemu. Trefím se mezi jeho půlky jako zkušený střelec do středu terče a zajedu prudce až na doraz. Nehlídám svůj hlasitý zvířecí projev. Seru na Dana, zapomenu na všechno. Vnikám na samý konec a vrcholím uvnitř něj. S myšlenkami v prdeli… doslova.

Když červená ustoupí a výbuchy raket doznějí, svalím se vedle něj. Svaly se mi stále chvějí. Po celonoční šichtě je tenhle závod skoro sebevražedným nápadem, kterého ale nelituji. Zatím.

Jeho sperma mám asi po celé posteli. Až vstanu, čeká mě další sprcha a výměna povlečení.

Bylo to úžasný… kurník!

Po pár minutách prudkého oddechování mi dojde, jak daleko jsem zašel.

Tohle nebudou jen problémy. Tohle bude boj a já nemůžu prohrát. Nesmím.

Musím ho poslat zpátky do obýváku…

Přitáhnu si jeho horké tělo do náruče, až překvapeně vydechne. Zabořím hlavu do vlhkých jemných vlasu, které voní po heřmánku? Asi.

„Dobrou noc,” stačím ještě zaslechnout. Ale neodpovím. Jen zesílím své sevření kolem ovce.

Zítra se zkusím vymluvit na kompenzaci za narušený sex… potřetí už to nemůžu udělat. I tohle je děsná chyba.

 

Keď otvorí oči skoro umriem. Môže má ten debil takto strašiť? V okamihu sa naša poloha vymení.

„Lví klec a ovce… ovce a lev… jde ti to dohromady? Víš, že můžeš být rád, že máš ještě celou hlavu,“ zavrčí a skusne mi spodnú peru. Moje telo na to reaguje okamžite. Penis mi stvrdne a dierka sa mi nedočkavo zachveje.

„Nikdy sa nevzdávam nádeje ešte pred bitkou,” zamumlem mu do úst. Nemienim sa vzdať keď som takto blízko.

„A nebojíš se, že si při své snaze ublížíš?” opýta sa keď prepustí moju peru a oddiali svoju tvár. Báť sa? Asi by som mal, no ja nepociťujem tento druh emócie. Jedine čo pociťujem v tejto chvíli (rovnako ako vždy v jeho blízkosti) je láska a neskutočná sexuálna príťažlivosť.

„Nie. Chcem ťa,” odpoviem a výrazne sa obtriem svojou panvou o jeho prebudenú erekciu. Tento pohyb je takt vzrušujúci že už nemôžem viac čakať.

Presmerujem svoj pohľad z jeho tváre do jeho rozkroku. Aj cez látku boxeriek môžem jasne vidieť jeho veľkosť. Neodolám a s úsmevom mu vsuniem ruku za lem boxeriek. Neviem či si niekedy zvyknem na tú mohutnosť (ak mi po tomto nevybaví súdny zákaz priblíženia).

Hrajem sa s jeho penisom najlepšie ako viem. Očividne sa mu to páči keďže vidím ako zatína zuby. Pohľad na jeho tvár keď sa snaží silou mocou potlačiť vzdychy je na nezaplatenie.

Dráždim mu žaluď a sťahujem predkožku v tempe aké uznám za vhodné. Neviem či si to uvedomí ale podvedome mi jemne narazí do ruky. Moja radosť netrvá dlho.

Nakloní sa pred moju tvár, rukou mi zájde pod pás a druhou ma dosť dôrazne zatiahne za vlasy.

Ach bože, ako ja milujem tieto jeho drsné prejavy. Neskrývam svoje vzrušenie a rovno ho aj potvrdím hlasným vzdychom rozkoše.

Prejde mi jazykom po brade a zakusne sa mi do miesta kde ma kusol v sklade. Cítim sa ako kus mäsa no aj tak je to neskutočne vzrušujúce. Z hrdla sa mi vyderie zvuk, ktorý jasné vyjadruje, že chcem aby v tom pokračoval. Vypočuje moju modlitbu a zakusne sa do jednej mojej bradavky. Ani si neuvedomím a už triem jeho penis najrýchlejšie ako viem. Vzdychám pod jeho dotykmi ako najlepšia kurva a nehanbím sa zato. Dostáva má na takú hranicu rozkoše, o ktorej som ani netušil, že existuje. Zrazu mám nutkanie sa pohrať s jeho guľami, čo aj vykonám. Vezmem do ruky jeho miešok (ktorý sa mi tam ledva vlezie) a poriadne ho poťažkám. Je zrejmé že nejakú dobu neupustil paru.

„Zadkem ke mně, ruce na kovové příčky a ani se nehni! Prostě čekej,” rozkáže mi. Táto hra sa mi začína páčiť čím ďalej tým viac. Vzrušený na maximum ho počúvnem a vykonám ako chce.

Pozorne počúvam no jedine, čo zachytím je nejaký (pre mňa nekonečný) rozhovor. Tesne predtým ako sa vráti mi napadne si dať dole boxerky. Vojde do izby a mňa nájde v polohe v akej ma zanechal. Cítim sa tak odhalený a to ma ešte viac vzrušuje.

Počujem ako sa prechádza po izbe, no nepozriem sa na neho. Som pevne rozhodnutý túto jeho hru hrať až do konca.

Tep mám zrýchlený, mám nedostatok vzduchu, v penise mi škube a moja dierka plače od prázdnoty… trpím no aj tak si to užívam. Užívam si jeho prítomnosť a všade prítomnú vôňu jeho tela. Je tak sexi a vzrušujúca.

Srdce mi od radosti spraví výmyk na kovovej týči, ktorej sa držím, keď ucítim jeho prítomnosť za mnou. Pri prvom údere po zadku sa úprimne zľaknem. Nešetrí ma a ja to ani inak nechcem. Každý jeho úder je pre mňa akoby sa mi hral s penisom. Mám pocit, že sa urobím iba z toho.

Keď ma začne bozkávať na chrbte moja erekcia sa stane neznesiteľná a keď sa začne hrať s mojim análnom, chcem aby ma jej niekto zbavil. Tak veľmi som vzrušený a tak veľmi sa chcem urobiť… no nejde to. Snažím sa prebrať vedenie nad jeho prstami, no on sa tomu úspešne bráni.

“To je mučenie!” osopím sa na neho a konečne sa mi podarí vtiahnuť celý jeho prst dnu.

“Kdepak… tomu se říká ochutnávka,” vysmeje sa mi no pridá ďalší prst. Dostávam sa na hranicu únosnosti keď sa na mňa natlačí a začne ma okusovať. Strčí do mňa tretí prst a poriadne nimi plieni môj anál.

“Prosím ťa, bože,” už to nedokážem vydržať. Potrebujem cítiť toho malého obra v sebe.

“Za toho boha…” jeho slova vnímam iba okrajovo, no správa o tom, že mu veľkosť silikónovej ochrany nestačí, ma celkom nakrkne. Ako dlho to chce ešte preťahovať?

“Tak poď bez neho, nemusíš sa báť. Vždycky som sa chránil. Nič nechytíš,” ozrejmím mu celkom nedočkavo.

“Fajn,” je posledná vec, ktorá má delí od nebies. Vrazí mi ho tam až na doraz a ja dostanem zatmenie. Svoj krik už nekrotím ani v najmenšom aj keď viem, že tu nie sme sami. Urobím sa.

Bez kondómu je to úplne iný pocit. Jeho horúce mužstvo sa priamo dotýka mojich stien a tak to je ešte intenzívnejšie. Triafa všetky moje citlivé body naraz. Kričím od slasti a stále nemám dosť.

Za vlasy ma vytiahne do kľaku a jeho penis mi vykukuje cez brušnú stenu von (taký mám pocit). Očividne mu to tiež nedá a tak sa sám uisti svojou rukou, či je všetko tam kde má byť.

Naráža do mňa svojim guľami a ja cítim chĺpky okolo jeho údu na mojom zadku.

Vysilený sa oprie hlavou o môj chrbát a naznačí mi aby som prebral iniciatívu. Moje telo pochopí skôr ako mozog čo chce a začne samo dosadať na jeho pýchu.

Sám mi pomáha a prehľadáva moje najhlbšie vnútro. Môj pocit mi zasa vraví že je až v mojom žalúdku, no mne je to jedno… aj keby mi mal vyliezť cez ústa… ak to bude takto neskutočne skvelé tak nech. Cítim ako sa blíži môj vysnený cieľ.

“Bože, už budem… asi umriem,” vytlačím zo seba medzi vzdychmi. Jeho ruky dopomáhajú môjmu telu aby na neho dosadalo v ešte rýchlejšom tempe. Ak po tomto nebudem mať prešúchaný zadok, tak už po ničom. Jeho penis vrazí do steny môjho konečníka a pritom trafí všetky citlivé body.

“Áááh… kur ...va,” zakričím tak, že ma musí počuť aj suseda na prízemí a v orgasmickych kŕčoch zovriem jeho kladu vo mne.  Pokúsi sa má odstrčiť, no ja sa nemienim toho, čo teraz príde vzdať. Semeno v anále mi vždy prišlo nechutne, no nie v jeho prípade. Dalo by sa povedať, že ak by sa do mňa nevystriekal tak by som sa urazil.

“Urob sa do mňa…” dosadnem na neho najtvrdšie ako viem až ma to zabolí.

Nasledujúce sekundy si pamätám iba ako náhlu zmenu polohy, najprudší príraz v mojom živote a horúce plno rozlievajúce sa v mojom anále. Som v nebi… tento pocit nechcem nikdy zabudnúť.

Ležím na bruchu a rozdýchavam najlepší sex v mojom živote, cítim ako sa zvali vedľa mňa.

Čo by som mal robiť? Mal by som sa poďakovať a vrátiť do obývačky… alebo odísť úplne? Ale keď ja ani jedno z toho nechcem.

Čo mám robiť?

Moje myšlienkové pochody preruší Radek. Keď si ma pritiahne k sebe môj srdce dneska už asi po stýkrát, vynechá úder.

“Dobrú,” prenesiem do ticha.  Chvíľu čakám na odpoveď, no keď sa nedostaví ani potom, čo sa jeho dych a srdce ustália, uznám, že asi zaspal.

Čo sa to deje? Ležím v objatí chlapa, ktorého milujem a namiesto toho aby som sa rozplýval od radosti, tak sa klepem strachom.

Bojím sa. Bojím sa toho, čo nastane keď sa preberie. Bude to ľutovať? Zmení sa všetko alebo to bude tak ako doteraz? Alebo ma vykáže úplne zo svojho života?

Zrazu sa mi v hlave vynoria Terkyne slová. Čo sa stalo v jeho minulosti, že sa zaprisahal, že už nikdy nebude mať vzťah?

Chcem aby sme takto zaspávali každý večer... jeho objatie je tak, hrejivé, majetnícke a príjemné. Chcem sa ráno prebúdzať vedľa tej krásnej tváre.

So strachom o to čo príde neskôr zaspím aj ja.

Zobudím sa na nepríjemný pocit. Je to ten druh pocitu, ako keď sedíte v autobuse a viete, že na vás niekto pozerá. Unavene rozlepím oči a môj pohľad sa stretne s dvoma smaragdami. Chvíľu na seba iba nemo hľadíme. Nadýchnem sa, že mu poprajem dobré ráno (Aj keď je pravdepodobne poobede), no on ma predbehne.

„Víš, kde je koupelna. Až jí použiješ, tak vypadni, díky,“ prenesie s ľadovým kľudom a posadí sa na okraj postele. Zmôžem sa iba na nemé civenie. Sledujem jeho široký chrbát. Sedí na posteli a nevyzerá, že má v pláne odísť. „Ležíš si na uších nebo co? Prostě zmiz!” to už na mňa kričí.

„Nie si ty náhodou schizofrenik?“ ozve sa moja drzá stránka. Vyplnila sa presne najhoršia možná verzia našej spoločnej budúcnosti, ktorá mi napadla predtým ako som zaspal.

„Jediná věc, kterou po tobě chci, je, abys prostě odešel. Pokud nechceš skončit s rozbitou pusinkou, poslechni mě,“ vraví potichu no z jeho hlasu je cítiť tak nesmierna zlosť až ma to desí. Hnevá sa na mňa?

„Nikam nejdem pokiaľ mi nedáš jasné vysvetlenie prečo,“ stojím si tvrdohlavo za svojím. Cítim, že sa môj hlas každú chvíľu zlomí a tak nepokračujem v monológu, ktorý sa mi tvorí v hlave. Po líci mi stečie prvá slza. Moje vnútro zovrie chladné zovretie strachu a paniky.

„Moje zásady ti nestačí? Vtrhneš si do mého života, jako uragán a chceš ho stejně tak zničit? Nejsme v románu kamaráde. Ze záporáka neuděláš klaďase mávnutím kouzelného proutku. Nejsi výjimečný, nemáš super schopnosti, neoplýváš nebeskou krásou ani neumíš střílet amorovy šípy. Jsi jen obyčejný nadržený adolescent. Všechno, co děláme, plyne z prachobyčejné sexuální přitažlivosti. Nic víc, nic míň. Už to, že jsme si vrzli podruhé, byla chyba“ začne potichu no posledné slová už kričí až sa otriasajú steny. Neotočí sa. Stále mám výhľad iba na jeho chrbát. Moje srdce sa pomaly ale isto láme na milión kúskov. Tvár mám mokrú od sĺz, no nemienim sa vzdať.

„Neviem, čo sa stalo v tvojej minulosti, že si takto zanevrel na tento smiešny cit, no mal by si si uvedomiť, že takto to dlho nepôjde,“ vravím potichu, pretože pri hlasnejších slovách by sa môj hlas zlomil. Plačem. Plačem ako malé decko a po dlhých minútach ticha si uvedomujem krutú skutočnosť. Ten chlap predo mnou nikdy nebude môj a nikdy nedovolí mne aby som bol jeho. Pomaly sa postavím z postele a vyberiem sa k dverám. Kašlem na trenky. Oblečenie som si nechal včera v obývačke tak snáď tam ešte bude. Ignorujem pálčivú bolesť zadku. Teraz je tu niečo iné, čo ma bolí omnoho viac.

„Vzdej se svých citů, ať jsou jakékoliv. Nehodlám ublížit někomu dalšímu,“ prenesie tak ticho, že mu ledva rozumiem. No aj to málo, čo som počul stačí nato aby sa vo mne niečo preplo.

„Ty kretén! Nechceš viac už nikomu ublížiť? Tak prečo mi ubližuješ!?“ kričím. Všetka ta bolesť sa mení na hnev a moje činy sú ním poháňané. Sledujem jeho prekvapený výraz, ktorým ma obdaroval. Keď sa k nemu dlhými krokmi priblížim nadýchne sa aby mi niečo povedal. Tentokrát som to však ja kto ho nenechá. Moja ruka s  pľasnutím dopadne na jeho tvár. Urobil som to najženskejšie, čo som mohol. No bolo to jediné, čo sa mi tam hodilo. „Ak nechceš ľuďom ubližovať, tak neubližuj. Ale neubližuj ani mne. Ja nie som človek? Nezaslúžim si aspoň vedieť, prečo ma tak hnusne odmietaš?“ Netrvá ani sekundu a už som prirazený na stenu a Radek zviera moje hrdlo. Mysľou mi prebehne spomienka na Johnyho.

Sledujem ten hnev v Radkových očiach, ale... mám pocit, že tam okrem toho hnevu je aj niečo iné... smútok?... bolesť? Čo sa skrýva v jeho minulosti?

„Takže ovečko, aby bylo jasno. Jsme, kde jsme, díky tobě. Kdybys nebyl tak vlezlý a sexuchtivý, tak jsme si oba mohli tuhle estrádu ušetřit. Ubližuji ti? Kdepak, jediný, kdo tady někomu ubližuje, seš ty. A dokonce sám sobě. Zapamatuj si jedno: láska je krásná, ale taky umí kurevsky bolet a bodat tak hluboko do srdce, že se jí nikdy nic nevyrovná. Věř mi, sám to znám“.

Omotám prsty svojich rúk okolo jeho zápästia. V pľúcach mám akútny nedostatok vzduchu a aj napriek môjmu lapaniu po vzduchu sa cez pevné zovretie jeho ruky, do nich nový nedostáva. Upieram na neho vystrašený pohľad. So slzami v očiach sa snažím vyčítať z jeho tváre aspoň drobnú časť toho krutého tajomstva, pre ktoré ma odmieta. Stisk jeho ruky povolí a ja sa zosuniem k zemi.

„Prostě na mě zapomeň,“ rozkáže mi a zvalí sa na posteľ. Prekryje si rukou tvár (čo iba hádam z pohybov, ktoré vidím, keďže som pod úrovňou jeho postele) a mne sa naskytne perfektný výhľad medzi jeho nohy. Sledujem jeho klenoty, ktoré by som za normálnych okolností bez zaváhania ohmatal, no v tejto chvíli sa iba postavím na nohy a s rukou šúchajúcou svoj krk. Si sadnem vedľa neho. „Ty vole, jsi snad hluchý? Nebo vaši šetřili na tvém vedení?“

„Odídem. Sľubujem, že odídem, hneď keď mi povieš, čo sa stalo. Chcem vedieť, čo ťa prinútilo sa uzavrieť pred citmi ostatných,“ zašepkám a sledujem jeho tvár. Naozaj ju má zakrytú rukou. Môj pohľad zaujme jeho prudko sa zdvihnutý hrudník. Povzdychne si.

„Vážně vypadneš?“

„Naozaj,“ bolí ma to. Bolí ma vysloviť to slovo, no preto aby som sa to dozvedel, som zrazu ochotný urobiť čokoľvek.

 

Vzbudí mě horko. Chvíli mi trvá, než plně procitnu. Sluneční paprsky dopadají na pramen zlatých vlasů, který mám obtočený kolem zápěstí. Vybavím si dnešní ráno.

Ovce mi spokojeně leží na ruce, kterou už skoro necítím. Podaří se mi jí vyprostit z pod jeho hlavy.

Zadívám se na jeho klidně oddechující obličej. Pozoruji ho i ve chvíli, kdy se jeho víčka zachvějí a on mi odhalí svá modrá kukadla, která díky přímému slunečnímu světlu vypadají jako nebeská obloha za parného léta.

Pár sekund na sebe zíráme, než se nadechne, že mi něco poví.

„Víš, kde je koupelna. Až jí použiješ, tak vypadni, díky,” předběhnu ho a posadím se na kraj postele.

„Ležíš si na uších nebo co? Prostě zmiz!” zavrčím, když se stále povaluje v mojí posteli. Ano, je jen moje a nikdy nikoho jiného nebude.

„Nie si ty náhodou schizofrenik?“ zeptá se mě s lehkou ironií v hlase.

Proč jsem se ráno nechal tak snadno ovládnout prachobyčejnou touhou?

„Jediná věc, kterou po tobě chci, je, abys prostě odešel. Pokud nechceš skončit s rozbitou pusinkou, poslechni mě,” řeknu vztekle.

„Nikam nejdem pokiaľ mi nedáš jasné vysvetlenie prečo,“ odpoví mi vzdorovitě. Kdyby býval stál, ještě k tomu určitě přidá dupnutí nožičkou. Šašek.

„Moje zásady ti nestačí? Vtrhneš si do mého života, jako uragán a chceš ho stejně tak zničit? Nejsme v románu kamaráde. Ze záporáka neuděláš klaďase mávnutím kouzelného proutku. Nejsi výjimečný, nemáš super schopnosti, neoplýváš nebeskou krásou ani neumíš střílet amorovy šípy. Jsi jen obyčejný nadržený adolescent. Všechno, co děláme, plyne z prachobyčejné sexuální přitažlivosti. Nic víc, nic míň. Už to, že jsme si vrzli podruhé, byla chyba!” snažím se krotit, ale s každou větou přidávám na volume. V podstatě na něj křičím a ani nemám koule se mu přitom dívat do očí.  

„Neviem, čo sa stalo v tvojej minulosti, že si takto zanevrel na tento smiešny cit, no mal by si si uvedomiť, že takto to dlho nepôjde,“ řekne tiše a konečně se vyhrabe z postele.

Že to tak dlouho nepůjde? Ani mě nezná, neví o mně nic a hodlá se chovat, jako kdyby sežral encyklopedii lidstva?

Pozoruji, jak kolem mě prochází v celé své nahé ublížené kráse. Hromádka neštěstí je na tom oproti němu ještě dobře.

Ucítím jakési bodnutí u srdce a to mě donutí otevřít zobák, a už ve chvíli, kdy ho otvírám, vím, že dělám další chybu.

Chlad, nepřístupnost a hlavně ošklivé chování mi vždycky zajistilo, to co jsem chtěl. Lidé mě nechávali na pokoji. Nesnažili se mi vetřít do života, změnit mě. Přetočit můj svět na ruby a nasadit mi ty zkurvené růžové brýle, přes které se fakt blbě kouká.

„Vzdej se svých citů, ať jsou jakékoliv. Nehodlám ublížit někomu dalšímu.”

Co to tu sakra plácám? Proč mu dávám možnost se pídit?!

„Ty kretén! Nechceš viac už nikomu ublížiť? Tak prečo mi ubližuješ!?“ otočí se ke mně hněvivě. Udělá pár kroků zpátky a postaví se přede mě, jako pravý rytíř od kulatého stolu, připravený na boj v přední linii.

Než mu stačím říct, aby prostě vypadl, vrazí mi mlaskavou facku. „Ak nechceš ľuďom ubližovať, tak neubližuj. Ale neubližuj ani mne. Ja nie som človek? Nezaslúžim si aspoň vedieť, prečo ma tak hnusne odmietaš?“

Vyletím do stoje a přeměřím si ho vražedným pohledem.

Taková drzost! Proč je tak hloupý? Proč si lidé pořád dokola chtějí rozbíjet hubu?

Bezmyšlenkovitě ho chytnu pod krkem a natlačím na zeď těsně vedle dveří, kdyby se Dan náhle rozhodl otevřít, aby zjistil, co se tu to právě odehrává za divadlo, tak by nás nejspíš sejmul.

„Takže ovečko, aby bylo jasno. Jsme, kde jsme, díky tobě. Kdybys nebyl tak vlezlý a sexuchtivý, tak jsme si oba mohli tuhle estrádu ušetřit. Ubližuji ti? Kdepak, jediný, kdo tady někomu ubližuje, seš ty. A dokonce sám sobě. Zapamatuj si jedno: láska je krásná, ale taky umí kurevsky bolet a bodat tak hluboko do srdce, že se jí nikdy nic nevyrovná. Věř mi, sám to znám,” rozpovídám se naštvaně a zase mu vykládám věci, co bych vůbec nemusel. Navíc jsem u něj tak blízko, že cítím tu jeho jemnou vůni, která mě s každým dalším vdechnutím štve čím dál víc.

Moje slova, nebo možná tón mého hlasu, mají však účinek. Lehce se rozklepe a zorničky se mu rozšíří strachem. Obtočí své štíhlé prsty kolem mého zápěstí a mě dojde, že ho svírám trošku víc, než bych měl. Chudák nemůže dýchat. Povolím stisk své ruky okolo jeho krku, sesune se podél zdi k zemi.

Pecka, není to tak dlouho, co ho někdo rdousil a já se rovnou můžu přiradit na začátek seznamu, jako druhý hrubián. Na mou omluvu, nepřidusil jsem ho, protože se mi to líbí.

„Prostě na mě zapomeň,” poradím mu a vrátím se k posteli. Svalím se do peřin a předloktím si zakryji obličej.

No to mi neříkejte, že tu ještě začnu slzet jako patnáctka po prvním nevydařeném sexu?!

Ovce mě ale zase nemíní poslechnout a místo toho, aby si uchránila svojí prdelku a odešla, si sedne ke mně na kraj postele. „Ty vole, jsi snad hluchý? Nebo vaši šetřili na tvém vedení?!” rýpnu si.

„Odídem. Sľubujem, že odídem, hneď keď mi povieš, čo sa stalo. Chcem vedieť, čo ťa prinútilo sa uzavrieť pred citmi ostatných,“ zašeptá.

O můj bože. Za co? Za co?!

Kdyby byli takhle nebojácní, drzí a vytrvalí i jiní, zase bych se nechal vynést do nebe na růžovém obláčku?

Ještě štěstí, že tahle ovce je jen jedna, víc takových a asi bych se nechal zavřít do blázince, pro jistotu v kazajce.

„Vážně vypadneš?” zeptám se odevzdaně. Vlastně je to taky řešení, říct mu, jak se věci mají. Ještě rád odejde, ne… on odtud spíš poběží.

„Naozaj,” přisvědčí.

Odkryji si svoji tvář a propálím ho vážným pohledem. „Nejsem člověk, se kterým bys chtěl něco mít. Jakmile s někým jsem… ve vztahu mám sklony žárlit. Hodně žárlit,” zapřu se o dlaně a vysunu se k čelu postele. Kovové příčky se mi zaryjí do kůže, má to na mě uklidňující účinek. Jsem doma, na svém území. „Jsem majetnický a žárlivý. Mám sklony to přehánět. Můj bývalý by ti mohl vyprávět. Nemohl se chudák pomalu ani svobodně vychcat. Je to se mnou těžký, nevěřím lidem. Občas to přeháním a pak akorát trpím já a i osoba, co je se mnou. Sice už jsem sám sedm let, ale pochybuji, že by se mé chování nějak diametrálně lišilo. I tehdy jsem moc dobře věděl, že ubližuji nám oběma naráz. Zbytečně vyvolané hádky, zbytečné estrády, zbytečná bolest. Shrnuto podtrženo, láska je svině.”

Do peprných detailu nehodlám zabíhat, nemám na něj celý den. Nicméně s ním to ani nehne.

„Sedem rokov si sám? A ako si môžeš byť taký istý, že budeš stále rovnaký? Si už dospelý, vieš toho oveľa viac. ty sa celé tie roky vyhýbaš vzťahom len preto, že si majetnícky a žiarlivý? Vieš koľko je takých ľudí?”

Povzdechnu si, protože mi svými kecy právě připomněl Romana. Každý v mém okolí si nejspíš myslí, že o mě ví víc, než já sám.

„Ano, je jich hodně,” přikývnu. „Ale ne všechny to sere,” dodám.

Nadzvedne tázavě obočí. „Serie?”

„Samozřejmě, přehnaná žárlivost a majetnictví nedělá dobrotu. Lidé ve vztahu potřebují trošku volnosti, ale tu já neumím dopřát. Nechci, bojím se toho, a proto je pro mě snazší se těmhle obavám prostě vyhnout.”

„Takže ty sa proste bojíš, že ťa zradí?”

Bože, kdo by byl řekl, že bude tak těžký někomu vysvětlit vlastní složité myšlenkové pochody? Nemíval jsem s tím problémy. To bude taky tím, že jsem se k takovýmto emočním výlevům neuchyloval.

„Ne jen oni mě, ale i já je. Posledně jsem Michala podezříval, že mi zahýbá a víš co? Prostě jsem mu preventivně zahnul taky, aniž bych si byl ověřil, jestli ty moje debilní myšlenky jsou vůbec pravda. On to ale překousl, pochopil mě. Nechápu, jak mohl něco takového pochopit, ale prostě ok, šlo se dál. Jenomže jsem ho stalkoval víc, než by se hodilo. Namátkově jsem kontroloval kde je, co dělá, s kým, co říká, co si píše atd. No, ve zkratce jednoho dne už to nevydržel a sbohem. Po dvou letech konec, on miloval mě, já jeho, ale moje kreténská povaha to zabila. Jasně, zpětně jsem zjistil, že on nebyl tak svatý, jak jsem si myslel, což mě nasralo úplně a rozhodl jsem se, že to víc riskovat nebudu. Lidé se rádi podvádějí, lžou si, ubližují. K čemu mi to je? Mám se takhle dobře, zašukám, kdy chci, jdu si, kam chci, nemusím nikoho hlídat, nemusím někomu věřit. Nemusím nic.”

Věnuje mi ten svůj drzý úsměv, který mě donutí prudce nasát nos vzduchem a preventivně zatnou pěsti, protože očekávám, že zase řekne nějakou kravinu.

„A  čo keď ma majetníckosť a žiarlivosť nezaujímajú, pretože som rovnaký? Je možné, že keď si budeme navzájom odrážať svoje chovanie, tak nám nakoniec dojde aké je to hlúpe, alebo nie?”

Chvíli si ho nedůvěřivě přeměřuji. „Ty,” dloubnu mu prstem do prsou. „Ty, takové malé drzé škvrně a žárlivé? Majetnické? Kde se to v tobě bere?” zasměji se hrdelně.

„To je snáď jedno, nie? Stačí, že viem aký som,” odpoví a zamrká na mě jako dokonalá parodie na panenky.

„Fajn, řekni mi vlastně, co po mě vůbec chceš?” zeptám se přímo, protože to je asi to nejideálnější řešení. Rozhodně lepší, jak můj, případně jeho, detailní psychologický rozbor osobnosti.

„Šancu. Len jednu šancu,“ položí mi dlaň na hruď a drze si o ní opře bradu.

„Šanci na co?” změřím si ho nedůvěřivě.

„Na to, aby som ti dokázal, že lepšieho nenájdeš,” vyplázne na mě jazyk a zatváří se tak sebevědomě, až mám chuť mu lípnout jednu výchovnou na zadek.

Vyjednavač by z něj mohl být. To je prvně: uč mě svádět, druhý den: dej mi šanci! Děsivý, jak se v něm ta zastydlá puberta mlátí.

A víte, co je ještě hrozivější?

Já to toleruji. Tohle si fakt na nástěnku nevyvěsím.

„Máš týden, jeden týden, to je tvá šance, bereš?”

Proč to dělám? Proč zase lezu tam, kam jsem roky nechtěl?

„Všetkými desiatimi,” odpoví s nehranou radostí.

„Co jsi zač, Štefane?“ zeptám se rezignovaně.

„Iba jedna po uši zamilovaná, skurvene sexi ovečka.“

A taky zkurveně drzá a hloupá.