Vejdeme do převoněné místnosti, kde si v kukani hoví starší babka, která lustruje noviny. Za půlhodiny má padla, což je tak akorát.

„Patnáct korun za jednoho,” řekne rovnou, aniž by pozdravila.

Nemít tak velký tlak v rozkroku, snad jí tu zjebu, že nemá slušné vychování. Takhle jí neřeknu nic a rovnou na pultík hodím třicet kaček. Dost drahé veřejné záchody, že ale ne až tak, pochopím hned, co vlezeme na pány.

Je tu překvapivě vypulírováno. Skoro žádný smrad (takhle vyleštěné WC nemáme snad ani doma…).

Naštěstí jsou v menší místnosti krom třech pisoárů i dvě kabinky a nikde nikdo. Do první z nich rovnou dychtivě natlačím Honzu.

„Jen tak na okraj, nevěděl jsem, že jsi gay,” oznámím mu, zatímco ho vyprostím ze zajetí kalhot i boxerek, které mu nahrnu až ke kotníkům. To bohatě stačí, nemusí se svlékat celý. Otočím ho zády k sobě, rukama se zapře o splachovací nádržku. „To samé u tebe, kdybych to býval zjistil dřív…” zasměje se.

„Nápodobně, ale nepohrdnu ani ženami,” osvětlím s pohledem upřeným na jeho vytrénovaný zadek. Není teda tak hezky malý, jako…

Zavrtím hlavou. Kdepak, Honza je ukázkový chlap!

Z batohu vytáhnu krém na ruce a kondomy (ano, vždy připraven!). Navléknu si ochranu na dva prsty, vytlačím na ně řádnou dávku krému a rovnou jimi zajedu mezi jeho vyšpulené půlky. Natočí ke mně hlavu s jasným pozváním ke spojení rtů, což mu rád vyplním. Potřebuji se zbavit těch myšlenek, které mi ulítávají k úplně jiné prdelce. Asi se ve mně před čtrnácti dny vzbudila úchylka na prznění oveček. Dost děsivý, snad mě tyhle prostopášné choutky nenapadnou, i když uvidím reálnou chundelatou kouli (haha).

Připravím si ho během pár minut. Výjimečně to nezanedbávám. Čím uvolněnější bude, tím lépe. Stíhám se s ním přitom líbat a ještě si volnou rukou rozepínat své kalhoty.

Když najdu správné místo, unikne mu dost tichý, ale hluboký sten. „Řekl bych, že ke mně už můžeš zavítat,” pobídne mě slovně a přirazí na mé v silikonu ukryté prsty.

Nenechám se pobízet dvakrát. Stáhnu z prstů krémem pomazaný záchranný obal. Odhodím ho na zem a zuby načnu nový červený Durex velikosti XXl, která mi sedí jen tak tak, což si o sekundu později ověřím v praxi, protože můj penis je po dnešku asi krom zpevnění i dost nateklý, neboť mi nejde si ten zpropadený po jahodách čpící obleček navléct. Ale spíš za to můžou moje ruce, které se mi ze samé nadrbanosti klepou jako člověku s Parkinsonem.

Honza se otočí, aby zjistil, co mi tak trvá a uznale hvízdne. „Tak teď se začínám bát,” podotkne se smíchem a vystřídá mé roztřesené ruce. Podaří se mu, co mně už začalo připadat nemožné.

Vrátí se do původní pozice zády ke mně, vyprostí jednu nohu z oblečení a položí koleno na poklop záchodu. Prohne se v zádech.

Asi už pár rychlovek taky zažil.

Preventivně si natřu indulonu i na své mužství a plynule do něj zavítám. Ochotně mě příjme a hlasitě vydechne přesně v momentě, kdy se otevřou dveře. Položím se na jeho záda a volnou dlaní mu zacpu ústa. Není třeba, aby nás někdo slyšel.

Pohybuji boky v pomalém rytmu. Pot se mi perlí snad všude, kde může, žíla mi tepe ve spánku. Stojí mě opravdu dost námahy si tu takhle lážo plážo vrtět pánví.

Potřebuji víc! Chci víc!

Hned jak uslyším zapínání zipu a následné zabouchnutí dveří (prase, ani ruce si neumyl!) rozjedu svou zběsilou jízdu. Honza se rozhodne, že se provzdychá snad k té bábě do kukaně, takže mu celou dobu držím ruku před ústy. Nezapomíná mě do ní kousat, ale to vem čert. Pro pár minut slasti nějaké ty uštědřené rány přežiji.

Udělám se rekordní rychlostí. Snad během tří minut, jsem si jistý, že tenhle výkon bych si na nástěnku nenalepil. Naštěstí mi stačí pár prudších pohybů boky a jedno spojení úst k tomu, abych byl znova v online režimu. 

Většinou potřebuji tak deset až patnáct minut pauzu,  než jsem znova schopný soulože. Jenomže po tolika dnech abstinence, mám téměř super schopnosti. 

Docela si to užíváme oba. Honzovi se dráždění prostaty taky líbí, dokonce si k vyvrcholení ani nepomůže rukou, to se vskutku jen tak nevidí. 

Jen co máme hotovo, zameteme stopy. Nehodlám paní v kukani způsobit předčasnou smrt, až to tady bude uklízet.

Nějak nepřemýšlím nad tím, co mi tak chybělo, ani nad tím, že mi to nepřišlo ono. A už vůbec ne nad tím, jak děsně mě to všechno sere, protože vůbec nerozumím tomu, co se to s mým tělem děje. Spíš to bude v hlavě.

Opustíme záchodky přesně dvacet minut potom, co jsme tam vlezli. Tenhle čas brzy bude mým prokletím.

Bába na nás dost zvláštně kouká, ale naštěstí se zdrží komentáře. Oba jsme celí rudí a zpocení, takže není divu, že jí na tom něco nesedí.

„Hele, tak se měj, a cvičení zdar!” rozloučím se s ním na zastávce.

Není, co více říct. Dostal, co chtěl. Na cukrbliky nehraji už pár let (můžou se pěkně vymstít).

„Díky… ty taky,” věnuje mi lehký úsměv a vydá se k domovu. Vypadá přitom jako chodící reklama na zombie apokalypsu. Jde strašně pomalu a velmi zvláštně pohybuje boky. Snad jsem mu ten zadek nenatrhl, nestěžoval si.

Doma mě čeká prázdný byt a vzkaz od Dana, že dorazí zítra. Nijak mě to netankuje, spíš naopak. Nemám vůbec náladu se s ním bavit.

V mailu na mě čeká zvídavý dopis od paní doktorky Kotrbové, která zítra má přednášet Sociologii, kterak bych nebyl ochoten a schopen říci základní údaje místo ní. Zašlu jí kladnou odpověď a po dlouhé době ulehnu do postele už v devět, skoro jako malé dítě. Jen ten večerníček jsem zmeškal.

„Ty vole, vstávej!” probere mě Danův hysterický hlas.

„Co je, debile?!” osopím se na něj. Nesnáším, když mě někdo budí. Ještě je venku tma!

„Nemůžu se dostat do pokoje,” oznámí mi.

„A co já s tím?” odfrknu si.

„Tys mi ho nezamkl?” podiví se.

„Jasně, určitě ti budu zamykat pokoj. Radši se podívej do svého pozadí, jestli ti tam klíče nezapadly,” plácnu první, co mě napadne a otočím se k němu zády. Je pět ráno, tak brzo snad nevstává ani můj děda, když chodí krmit slepice.

Záhada se po chvíli vyřeší a samozřejmě je potřeba mojí asistence, protože zámek zapadl. Chytrolína Dana nenapadne nic lepší, než že dveře vykopnu. Jsme snad ve filmu? Vyřeším to vrtačkou, a protože spánek mě přejde, dokopu se k ranní rozcvičce, neboť, kdo posiluje, musí i protahovat.

Po snídani si vzpomenu, že vlastně musím jít na tu přednášku. Vytisknu z mailu jeden list papíru se základními informacemi a doběhnu do posluchárny o půlhodiny později.

Pecka, a to jsem vstával už v pět.

Ovečka se na mě z prostřední řady zubí, jako měsíček na hnůj, což mi okamžitě zkazí náladu. Asi pět minut melu pantem, než mě ten jeho idiotský výzub prostě dožere a já si to neodpustím. „Pane Párek, vypadáte, jak reklama na svěžest. Řeknete mi vaše tajemství?”

Obličejem se mu mihne trošku naštvaný výraz (nejspíš ho moje změna příjmení zrovna dvakrát netěší, sorry kámo, nemáš cákat mrdky po policích a dávat klíče do ruky cizím lidem… a lézt mi do hlavy). Já to říkal, že jsem pomstychtivý.

„Žádné nemám,” pokrčí rameny a hrdě čelí tichému uchechtávání některých jedinců, kteří měli tu čest být na včerejší fyzické.

„Pokud se stydíte, tak mi to klidně můžete přijít zašeptat do ouška,” rýpnu si a opět se mi povede pár lidí rozesmát. Honza na mě zezadu dost důrazně pokroutí hlavou i očima. 

„Keď to vravíte vy, tak prečo nie,” zvedne se a skutečně projde uličkou mezi lavicemi. Každý schod, který sejde ke mně dolů, ve mně vzbuzuje stále větší překvapení, neboť jsem podvědomě očekával, že se spíš zavrtá do sedačky a bude si hrát na neviditelného.

Svoji ztracenou sebejistotu, která si na těch pár sekund, kdy ke mně mířil, odběhla ukrátit dlouhou chvíli na druhou stranu místnosti, získám zase zpět a nasadím svůj obvyklý ironický a zároveň pobavený výraz.

Zastaví se na deset centimetrů ode mě. Spolku připomínku o tom, že narušování osobní zóny nepatří k mým oblíbeným činnostem (sám jsem ho k tomu přece vyzval). Nakloní se, a zatímco ostatní tohle naše šaškování berou jako možnost ke klevetění, tak on mi vydechne na ucho. „Viem, tvoje tajomstvo.”

Dobrý pokus, hodně dobrý pokus. Moc dobrý pokus, ale má smůlu. Moje máma na mě tohle zkoušela dost často. Vždycky schválně řekla, že jsem něco udělal, i když si to jen myslela, a já se jí pak v podstatě přiznal, jelikož jsem se mylně domníval, že už to skutečně ví. Chyba, většinou tušila a chtěla si to pouze ověřit. Nepochybně budou mít tuto vlastnost společnou.

Ovšem, tady u Ovečky si hodlám chvíli hrát, takže se také přikloním a stejně tichým hlasem vydechnu. „Klidně můžu říct, že znám to tvé. Jsi snad Arabela s kouzelným prstenem? Nebo máš křišťálovou kouli? Pochybuji, mazej do lavice a nehraj si tu na vědmu.”

 

„Pane Párek, vypadáte, jak reklama na svěžest. Řeknete mi vaše tajemství?” preruší svoj monológ o sociológii a ja mam sto chuti mu hodiť do hlavy tu termosku za to meno. Hnev sa ma však nedrží dlho. Už od včerajšieho uvedomenia si, kto by to mohol byť sa mi to všetko iba viac potvrdzuje.

„Žádné nemám,” pokrčím ramenami a venujem mu jeden z najsladších úsmevov aké viem.

„Pokud se stydíte, tak mi to klidně můžete přijít zašeptat do ouška.” Môže mi hrať dnes všetko do karát? Presne takúto príležitosť som potreboval.

„Keď to vravíte vy, tak prečo nie,” zdvihneme sa a hrdým krokom zidem zopár krokov až k nemu. Musím sa postaviť na špičky aby som sa dostal k jeho uchu.

„Viem, tvoje tajomstvo.”

Buď teraz alebo nikdy… buď sa prezradí teraz alebo to bude vážny trapas.

V jeho tvári sa ani na moment neobjaví šok. Namiesto toho sa nakloní on ku mne a zašepká mi do ucha.

„Klidně můžu říct, že znám to tvé. Jsi snad Arabela s kouzelným prstenem? Nebo máš křišťálovou kouli? Pochybuji, mazej do lavice a nehraj si tu na vědmu.”

Tak moje tajomstvo? Pokial naráža na moju orientáciu, tak tou sa ja netajím.

Stále s hrdým postojom sa vraciam ku svojej lavici, no nezabudnem ho ešte troska potrápiť.

„Ani jedno ale mam veľmi dobrého známeho… moderný Cassanova. Boli sme si celkom blízky,” venujem mu nenapadne žmurknutie a s pocitom zadosťučinenia sa na neho šklabím až dokiaľ nás nepošle domov. Bohužiaľ s ním to nič nerobí, ale mne to na radosti neuberá. Teším sa na večer.

Musím uznať, že takéto vzájomne uťahovanie si zo seba je prijemne a osviežujúce. No ja túžim vidieť zasa toho barmana a… no proste viac než len vidieť.

S Lenkou ideme po prednáške domov keďže ďalšia sa nám začína až o jedenástej a teraz je deväť hodín. Sedíme a pozeráme telku keď sa jej rozzvoní mobil. Podľa tónu hlasu, ktorý nasadí a výrazu, ktorý vyčaruje usúdim, že je volá Roman.

Počúvam pól hodinu tie ich sladké rečičky keď to už nevydržím.

„Nechcete si to rovno rozdať cez telefón?” okríknem ju a stolné film, ktorý som sa snažil pozerať.

„To by si rád, čo? Prestaň si láskavo vybíjať svoju sexuálnu frustráciu na nás,” vráti mi úder a ja si bolestne uvedomím, že naposledy som spal s tým barmanom a prsty mi už prestávajú stačiť. Dúfam, že tam dnes večer bude.

„Roman ti odkazuje, že ak máš nedostatok sexu tak, že pozná jedného nabúchaného týpka, ktorý tiež potrebuje zasunúť,”  nepohoršujem sa nad týmto návrhom a rovno sa chopím príležitosti.

„Odkáž mu že ďakujem ale neprosím, no že či by mi nepovedal meno toho jeho kolegu z kostýmového večera,” Lenka pretočí očami no odkaz mu predá. Napínam uši ako sa snažím niečo zachytiť, no nič nepočujem.

„Roman ti odkazuje, že ak ho chceš tak máš prísť dnes do baru, bude tam. Ale, že ťa mam varovať. Vraj s nikým nespí dvakrát,”

bohovia sa nado mnou zamilovali a dopriali mi šťastie v podobe jeho prítomnosti v bare. Ignorujem Lenkyne varovanie. (Ja ho k tomu ešte nejako dokopem)

S úsmevom na perách a s predstavami o ďalšom úžasnom sexe prečkam cely deň. Zasa sa cítim ako v ten deň keď sme tu boli prvýkrát. Dlhá rada a obrí vyhadzovač vo mne vyvolávajú spomienky na tu osudnú noc. Nechám sa prešacovať a so spokojným úsmevom vojdem aj s Lenkou do baru. Okamžite zablúdim pohľadom k baru. Moju sánku by ste v tej chvíli márne hľadali na našej pologuli.

Nechápem čo sa deje. Prečo majú všetci barmani škrabošky ? Ako sa mam teraz uistiť či je to on? Nemám problém ho rozoznať. Toho diabla by som spoznal aj vo vreci od zemiakov no moja nálada dostala riadne po hube.

Celý môj plán o krásnom odhalení, je v riti.

„Štefan, teba tam hore musia naozaj neznášať,” vysmeje ma Lenka a už sa hrnie ku svojmu mucikovy (ako ho ma uloženého v mobile).

Aby sme sa chápali, viem že je to on, pretože teraz keď ho konečne zasa vidím na vlastne oči tak si neide nevšimnúť tu podobnosť stavby ich tiel… nie, oni ich majú úplne rovnaké.

No ja som mal tak krásny plán a on je teraz v riti. Vyzerá to tak, že to proste budem musieť nechať na starú dobrú improvizáciu.

 

„Ani jedno ale mam veľmi dobrého známeho… moderný Cassanova. Boli sme si celkom blízky,” mrkne na mě a odkráčí zpět na své místo.

Tak moderní Cassanova. Silou vůle se tomu jeho titulu nezasměji. Prej blízký, jednou mu ho člověk strčí do zadku a on si hned představuje, kterak se budeme vodit za ručičky a vychovávat tlupu děcek?

Během deseti minut s častým pohlédnutím do papíru, odříkám, co a jak je v sociologii čeká. Výhodou je, že tuhle první přednášku nemusím nic víc vyprávět. Mávnu na Honzu, který mě celou hodinu hypnotizuje jako kobra svojí obět.

Pochopí a dožene mě akorát před kabinetem.

„Ahoj, co máš za problém?” zajímám se. „Myslel jsem, že po včerejšku máme jasno. Šlo jen o jednorázovku.”

„Vím, ale tak na pivo nebo tak zajít můžeme ne?” zajímá se.

Ne, hlavně se nezamiluj, blbečku.

„Jo, hele makám v Midhnight klubu, tak se klidně stav i s kámoši, můžeme trochu pokecat, když se urvu,” navrhnu mu.

Mám k tomu jeden důvod. Nějak podvědomě tuším, že ovečka už si spojila dvě a dvě dohromady, takže Honza bude zábavný doplněk.

„Jo? Hej tam to znám, vidíš. Tak to jo, nevěděli jsme kam jít, ale zkusíme to,” přikývne horlivě.

Bože, co to zas dělám?

„Ale jen kámoši, jasný? Nikdy s nikým nechodím, rozumíš?” ujistím se.

„Jasně, šéfe,” zasměje se a odběhne.

Doufám, že nekecá. Pokud má dobrý pud sebezáchovy, tak by nemusel. Pamatuji si živě, že ta svině s růžovými brýlemi umí kurevsky bolet. Přesně proto si spolu nerozumíme a raději se sami sobě vzájemně vyhýbáme.

Ze školy to vezmu domů pro věci na cvičení. Ve fitku si dám spíš jen takový lehký kondiční trénink. Z plánovaných dvou hodin tam strávím čtyři, protože se zakecám s Robem, což je místní majitel, který by svou stavbou těla mohl konkurovat medvědovi. Zrovna takhle bych nikdy dopadnout nechtěl. Líbí se mi svaly, ale všeho s mírou.

Odpoledne doženu resty se dvěma díly American Horror Story. Tenhle seriál docela můžu. Stokrát lepší, než Hra o trůny, kterou každý žere.

Ve čtyři zamířím do klubu. Cestou pomůžu jedné staré paní vynést nákup až do sedmého patra panelákového domu, protože je výtah mimo provoz. Bohužel často se stává, že když někomu nabídnete prst, sežere vám rovnou celou ruku. Nakonec milé stařence vyměním žárovku v chodbičce, když se tak letmo zmíní, že jí už druhý den nesvítí a mladí jí mají přijet až o víkendu. Spolku poznámku o obětavých sousedech, kteří by jí třeba rádi pomohli. Když už tam jsem...

Do klubu dorazím o čtvrt hodiny déle. Roman už se na mě dívá pohledem, kterým mi pravděpodobně slibuje brzkou smrt.

Vypovím mu v rychlosti, co se mě zdrželo.

„Víš, ty vždycky máš šílený kecy o tom, jak jsi člověk bez srdce. Nepřispíváš na charitu a podobně, a přitom jen čekám, kdy dorazíš s tím, že jdeš pozdě, protože si cestou házel drobné každému bezdomovci, co jsi potkal.”

„Byla to starší paní! Vlekla se s těžkou taškou. Jasný, nemusela si tolik blbostí kupovat, ale tak pomůžu, když můžu. To nemá co dělat s charitou,” ušklíbnu se.

„Ne, ty se jen snažíš ze sebe udělat zlého člověka, ale problém je, že i když to říkáš, ne vždycky se tak chováš. Víš?” usměje se a roztočí tři plzně.

„Strč si ty svoje řeči pod škrabošku,” doporučím mu.

Mám štěstí, že jsem vyfásnul Romana a přední bar, kde nebývá tak šílený nával. I tak, už v sedm hodin mluvím jako po pěti krabičkách tvrdých Malborek. A to ještě ani nehraje dýdžej. Klub se otevírá už od páté hodiny, ale do nějakých devíti se tváří spíš jako bar, kam si zajdete posedět, popít, pokecat. Až kolem deváté se rozblikají světla a za pult si to přihrne náš Škopek (neptejte se mě, proč tak stupidní přezdívka, nemám tucha). Vyhrává každou středu, pátky a soboty. Jinak je Midnight opravdu jen čistokrevný bar a ne diskotéka.

„Hele, dneska ti sem přijde ovečka,” oznámí mi Roman.

„Jo, to jsem tušil,” kývnu. „Neprozradil si té pastýřce, jak se jmenuju, ne?”

Zakroutí hlavou a roztočí dalších pět piv. Nemám moc, co na práci, zatím jen rozlévám víno. Nejspíš se dneska lidé rozhodli nepít drinky.

„Ne, ale ptal se mě na něj. Řekl jsem mu, že ty stejně do jednoho zadku dvakrát nezavítáš a pokud má opravdu chuť vědět, jak se jmenuješ, ať sem přijde dneska,” vypoví a rovnou vrazí do rukou zaraženě stojícímu týpkovi hned tři piva. Chudák má co dělat, aby to pobral.

„Díky. Už to nějak pořeším, nečekal jsem, že ho potkám na svojí přednášce,” přiznám se smíchem a pustím se do dnešního prvního Mojita.

„Předpokládám, že škrabošky máme kvůli tobě, co?” tipne si Roman.

„Jasně, docela sranda viď? Šéf vás k tomu donutil všechny,” vyprsknu smíchy.

„To jo, jen Petr odmítl nosit tuhle stupiditu, jak to nazval, pře půlku tváře. Jinak to nikomu nevadí, ale stejně ty vole, proč kvůli němu děláš takový kroky? Vždyť mu to stejně dojde,” nechápe.

„Hele, prostě jsem ho chtěl potrápit,” pokrčím rameny a rozleji nazelenalou tekutinu do dvou sklenic. Zapíchnu brčka a mrknu na Honzu, který se zjeví přímo před barem.

„Začneme pěti pivkama,” oznámí mi.

Kývnu na Romana, protože to má dnes na starosti on.

„Potrápit? Ty se přece o bývalé zadky nestaráš,” nechápe.

Hrozně rád bych mu to nějak líp osvětlil. Jenomže sám pořádně nevím, do jaké hry jsem se to zase namočil. Dneska se z toho pokusím definitivně vybruslit.

„Jo, za to, co minule udělal. Prostě malá pomsta,” pokrčím rameny. Je to pravda. Pomsta, na tu bych málem úplně zapomněl!

„A jo, ty seš vlastně štír, sorry,” zasměje se. Roman je chodící reklama na esoteriku. Vážně, zajímá se o všechny ty šplechty, které si dohledáte na netu nebo v knížkách. Věří na vyšší moc. Nehádám se s ním o tom. Můj názor však je, že je u řitě, jestli jste váha, rak nebo třeba panna, pokud je někdo debil, tak mu v tom výmluva na znamení nepomůže. Každý je strůjcem svého osudu. Podle těch keců z horoskopů mám být žárlivý, a jsem snad? Majetnický? Já? To bylo, kdysi. Teď vím, že tohle jen škodí. Nic víc, nic míň.

Kolem deváté hodiny, přesně ve chvíli kdy frajersky žongluji hned se dvěma šejkry a bavím tím dvě chichotající se brunetky se zelenýma očima, promluví Párek dost hlasitě na jeho poměry. „Si dnes volný?”

Vyděsí mě, ale naštěstí nepatřím k těm typům lidí, co by ustrnuli, nebo ze šoku třeba zírali na jedoucí kamion, aniž by utekli. V klidu ještě párkrát prohodím šejkry ve vzduchu, než jejich obsah naleji do sklenic.

„Proč? Něco z minula jsi nepochopil?” stočím k němu zrak.

Snaží se tvářit sebevědomě, ale třesou se mu prsty, které má opřené o pult. Netroufám si ani hádat, kolik sil ho stálo, sem takhle dojít a zeptat se. I když je drzý, pochopil jsem, že až tak horké to s ním není.

„Pochopil, ale chcem ťa ešte raz,” odvětí upřímně.

„Jenže já netoužím po žádném dalším sbližování,” odpovím a otočím se k němu zády, abych vyhledal neotevřenou lahev whisky. Když se zase postavím čelem k baru, už sedí na židličce a propaluje mě pohledem. Úplně na něm vidím, jak vymýšlí, co by mi ještě řekl, aby mě zlomil.

Naplňuji šejkr, ale koutkem oka zaznamenám, jak se dotkne prsty svého hrdla a ledabyle jím sjede až k černé košili. Rovnou si při té příležitosti rozepne dva knoflíčky.

„Jestli mě chceš svádět, tak na to bys musel jít trošku jinak,” rýpnu si pobaveně.

Na moment se zahledím, jak zvedne sklenku Mojita ke rtům a napije se. Třesavku záhadně ztratil. Vypadá to, že konečně přišel na to, co mi chce říct dál.

„Tak mi povedz, ako zviesť niekoho ako si ty? Pán profesor?” řekne docela hlasitě.

Málem mi šejkr vypadne z ruky. „Prosím?” vyjevím se.

Nijak mě nepřekvapilo, že si dal dvě a dvě dohromady. Tuším, že jsem nebyl dost opatrný. Ale co to tu zase zkouší?

„Keď nemôžem mať teba, tak ako zbalim niekoho podobného?” zeptá se a věnuje mi široký úsměv.

„Podobného? Nikdo není jako já,” zasměji se, aniž bych mu věnoval pohled. Mrknu, co jaký další drink je na řadě. Konečně už se nestojí fronty na víno.

„Ale je, čudoval by si sa. Nie si jediný pekný chlapa na svete,” odvětí s nově nalezeným klidem.

„To vím i bez tebe, ve zkratce, v čem chceš, abych ti pomohl?” zeptám se teda na to, co si přeje, abych se tázal.

Sáhnu pro Romanově sklence vína a napiju se, zatímco ovečku propaluji pohledem. V jedné ruce třesu šejkrem, který je k mé dlani v podstatě celý večer přilepený.

„V trikoch, ktorými majú nevinní mladí chlapci ako ja, zbaliť tak krásneho chlapa ako si ty,” usměje se až moc roztomile.

Málem se zadusím vínem. Takže on a nevinný? On? Ha, tak tomu bych se s chutí zasmál, což taky rovnou udělám.

„Chceš, abych tě učil svádět chlapy?” bavím se dál, ale když na něj pohlédnu jeho výraz se ani nehne. „Počkej, ty to myslíš vážně?” vyjevím se.

„Samozrejme, chcem toho od teba veľa?Ja chcem teba ale ty mňa nie, tak mi môžeš aspoň pomôcť zbaliť niekoho tebe podobného,” pokrčí rameny.

Chce si hrát. Vím, že si chce hrát. A taky vím, čeho chce docílit tou svojí hrou. Jenomže to by proti němu nesměl stát mistr! Hlavně, že jsem ještě před chvíli tvrdil, že tu naši hru hodlám ukončit, a místo toho mám v plánu ji posunout na nový level. Sakra!

„Fajn, pomůžu ti,” usměji se zářivě a on ztratí ten svůj sebejistý výraz, který vymění za téměř dychtivý.

Klidně ho naučím, jak svést muže, ale ať nepočítá s tím, že mě u toho dokáže dostat tam, kam si přeje.

„Běž se bavit, zítra v deset čekej na zastávce číslo patnáct. Vyzvednu si tě tam, a dám ti první lekci,” zamrkám na něj.

Někde v koutku mojí mysli se na moment objeví tušení, že to, co jsem právě odsouhlasil nepřinese nic dobrého. Minimálně ne pro mě. Ale to hned zavrhnu, co se tak může stát? Bude to zábava, srazím mu hřebínek a navíc se ho i zbavím.

A pokud si pod lekcí představuje sex, tak se šeredně plete. Chce se naučit svádět, tak mu to taky pěkně vysvětlím. A neopomenu po něm chtít názorné ukázky.

Jo, bude to zábava. Ovečka si právě vykopala hrob. Těší mě to tak moc, až mi ani nevadí, že zjistí, kdo jsem. Nebo spíš si potvrdí, co už tuší.

„Takže ty škrabošky máme vlastně úplně zbytečně,” přitočí se ke mně Roman.

„Jo, člověk míní…” pokrčím rameny.

 

„Si dnes volný?” tieto slova bolo ťažšie vysloviť nahlas ako si ich len myslieť.

„Proč? Něco z minula si nepochopil?” snažím sa pod jeho pohľadom nezosypať a vyzerať aspoň kúsok dôstojne, no mam pocit, že mi to veľmi nejde.

„Pochopil, ale chcem ťa ešte raz,” držím sa svojej úprimnosti a dúfam, že za to dostanem aspoň nejaký ten bezvýznamný plusový bod (aj keď bod s významom by bol užitočnejší).

„Jenže já netoužím po žádném dalším sbližování,” odbije ma a svoju pozornosť obráti k svojej práci. Ten chlap je kus ľadu!

Cely vyklepaný a červený si sadnem za bar. Je tu horúco a tak si rozopnem košeľu. „Jestli mě chceš svádět, tak na to bys musel jít trošku jinak,” pochopí to očividne inak ako to bolo myslené, no ja sa (ako vždy) chopím príležitosti.

„Tak mi povedz, ako zviesť niekoho ako si ty?Pán profesor?”prenesiem odvážne po požití Mojita.

„Prosím?” očividne som ho šokoval a to ma tým škodoradostným spôsobom hreje pri srdci.

„Keď nemôžem mať teba, tak ako zbalim niekoho podobného?” pokračujem už celkom sebavedomo a venujem mu široký úsmev.

„Podobného? Nikdo není jako já.” Bože, aký egoista!

„Ale je, čudoval by si sa. Nie si jediný pekný chlapa na svete,” snažím sa zniesť ho z oblakov. Sebavedomie je na mužoch sexi ale toto bol egoizmus a ten je skôr niečo ako charakterová “antiviagra”?

„V trikoch, ktorými majú nevinní mladí chlapci ako ja, zbaliť tak krásneho chlapa ako si ty,” vysvetlím mu a venujem mu úsmev, na ktorý som zbalil svojho prvého.

To Vám bol teda samec! Bolo to na strednej. Bol kapitánom nášho basketbalového družstva. Dva metre, maskulatura ako boh, o rok starší a neskutočne krásna tvar. K tomu všetkému bol aj milý a inteligentný. Zbalil som ho na školskom výlete zmiešaných tried. Bol to výlet od 1 po 4. Ja ako druhák a on ako tretiak. Všetci boli cely deň na kúpalisku no on dostal horúčku, keďže noc predtým sa boli kúpať do jazera neďaleko hotela. Profesori potrebovali aspoň jedného zodpovedného študenta, ktorý sa o neho postará. Dodnes neviem prečo som tam skončil ja ako druhákom, no stalo sa a ja som s ním bol sám skoro 16 hodín. Sedeli sme na jednej izbe a on si písal so svojou priateľkou. Nevedel si rady s tým čo myslela nejakou správou a tak som mu pomohol. Pomáhal som mu s písaním si s ňou asi 2 hodiny, keď sa mi zdôveril, že ho nebaví. Išla po ňom každá a mal bohatý sexuálny život. Chvíľu sa mi sťažoval a ja som neodolal a objal som ho. Netrvalo dlho a skončil som s jeho 20cm penisom v mojom zadku. Bol môj prvý a ťahali sme to spolu dva roky. Sexovali sme kde sa dalo (boli sme ako zajace). Povedal, že žiadna vagina sa nemôže rovnať s mojim zadkom a ústami. Predstavil ma kamarátom a brával ma aj k sebe domov. Ako štvrták zbúchol jednu babu a teraz ma na krku ženu s deckom. Smutne.

„Chceš, abych tě učil svádět chlapy?” vytrhne ma z prúdu myšlienok. Venujem mu najdostupnejší vyraz aký dokážem vykúzliť a skrytej sa za pevnú hradbu odhodlania. „Počkej, ty to myslíš vážně?” venuje mi dnes už druhý šokovaný vyraz.

„Samozrejme, chcem toho od teba veľa?Ja chcem teba ale ty mňa nie, tak mi môžeš aspoň pomôcť zbaliť niekoho tebe podobného,” prenesiem akoby nič a čakám na jeho odpoveď. Za mojou perfektnou maskou sa skrýva neistota a strach. Nech povie Áno!

„Fajn, pomůžu ti.” Jes! Práve v tejto chvíli buď vyzerám ako nadržaná veverička alebo dieťa, čo si našlo pod stromčekom to prečo cely rok počúvalo. „Běž se bavit, zítra v deset čekej na zastávce číslo patnáct. Vyzvednu si tě tam, a dám ti první lekci,” žmurkne na mňa.

Po, pre mňa viac ako nepríjemne úprimnom rozhovore, som väčšinu noci pretancoval s Lenkou. Striedavo sme tancovali a pili asi do pól jednej rána. Nechal som sa voľne baliť jak ženami tak mužmi a občas som kompliment preniesol aj ja. Nechcel som v ňom vyvolať žiarlivosť (je mi viac ako jasné, že tej sa u neho nedočkám) proste som sa bavil. Keď sme sa s Lenkou chystali preč a ona sa mala s tým svojim k sebe zrazu celkom blízko tak som im otvorene (podporený alkoholom a predchádzajúcou úprimnosťou) oznámil, že nech to sfúknu tuna v sklade, pretože ja jej ďalší krik už asi neprežijem. Bol som obdarovaný zopár úsmevmi a dvoma vražednými pohľadmi, no nejako ma to netankovalo. Celú noc som rozmýšľal, čo si pre mňa mohol Radek pripraviť. Možno sex? Ale to by si protirečil. Takže iba nejaké trápne rady ako sa správať v spoločnosti takéhoto muža? Možno nejaké erotické rady? Zaspávalo som okolo pól siedmej ráno s úsmevom na perách a rukami v nohaviciach od pyžama. Priznávam bez trestu! Musel som sa urobiť pri spomienke na neho.

Je deväť päťdesiat-deväť a ja čakám na zastávke. Zatiaľ ani náznak toho, žeby bol niekde na blízku. Obzerať sa okolo seba a nič.

Desať desať. Radek ma začína srať. Je mi zima ako tu len postavám a on mešká už desať minút. Keď príde pošlem ho riadne do riti.

Desať sedemnásť. Necítim si nohy! Ľudia na mňa čudne pozerajú a ja mam sto chuti tu začať drepovať.

Desať dvadsaťosem žeby si zo mňa robil srandu? Chcel sa ma iba týmto zbaviť? To je jedno! Keď ho stretnem v škole tak mu hodím niečo do hlavy a budem dúfať, že trafím oko.

Je desať tridsaťpäť a ja nechápem prečo tu ešte čakám a kontrolujem telefón akoby mi mal zavolať. Nie… ja ho priam hypnotizujem aby sa na displeji rozsvietilo jeho meno (aj keď ho nemám v kontaktoch).

Desať päťdesiat-jedna. Seriem nato! Už tu stojím skoro hodinu a ten hajzel sa nemieni ukázať.

S hlavou plnou myšlienok ako mu uprostred triedy utrhnem vtáka sa vyberiem smer domov. Nie som ešte ani 100 metrov od zastávky keď príde autobus. Nevenujem mu pražiadnu pozornosť a preto ma šokujem ruka, ktorá dopadne na moje rameno. Šokovane sa otočím a preletím pohľadom osobu, ktorá ma tu nechala hodinu mrznúť.

Hrudník sa mu zdvíha v mierne zvýšenom tempe (žeby utekal?), zahalený do koženej bundy. Na sebe má tmavo modré rifle a biele tenisky (z letmého pohľadu usudzujem, že to sú adidasi). Na hlave ma účes alá práve som vstal a na tvary ma ešte stále otlačený vankúš.

Pri pohľade na jeho rozospatý výraz mi podskočí srdce a všetky moje myšlienky na jeho krutú smrť sa vyparia (kto koho to ma presne baliť?)

„Takže mám meškať a dostanem niekoho ako si ty? Ak si mi týmto chcel naznačiť toto, tak to učenie pôjde celkom ľahko,” neodolám a podrípnem ho.

„Zaspal jsem,” prenesie s pohľadom niekam do riti.

„A?” čakám na to jednou slovo, ktoré sa vraví keď niekoho necháte mrznúť hodinu na ulici! Už som zasa nasraný. Stačila jedna spomienka na to, ako som tu stal a trachykardia je naspäť. Moje srdce bije rýchlejšie (neviem či kvôli adrenalínu, ktorý sa mi vyplavuje do krvi alebo jeho prítomnosti) a začínam mat chuť mu tu spraviť poriadne divadielko.

„No omlouvat se nebudu,” spraží ma pohľadom a ja mám pocit, že to inak nepôjde.

„Tak fajn, ty si si o to povedal.”

„Co?”

„Takže ty si si myslel, že na to neprídem? Strkal si mu ho do zadku každý druhý večer, zatiaľ, čo ja som ťa doma čakal ako kretén! Všetky tie tvoje sladké rečičky a pritom klátiš iných! To ti už môj zadok nestačil? Alebo si si iba potreboval otestovať iný terén? Si obyčajné prasa! A pre tvoju informáciu ani ten sex s tebou nebol taký dobrý ako si myslíš! S tým trpaslíkom nedokážeš vôbec nič poriadné!” sledoval som jeho prekvapený vyraz (ktorý stal zato) rovnako ako som periférne vnímal vyrazí ľudí okolo nás. Zakričal som to dosť nahlas, takže nás počula aj mamička s chlapčekom v parku, ktorého pohoršene odviedla preč. Pche! Aj tak to decko bude gay! Mám na to nos.

Priznávam, že som to možno trocha prehnal a že som dosť klamal aj o informáciách, ku ktorým som mal blízko, no nie je jediný kto bude učiť. Nemienim sa ho tak ľahko vzdať a tak mam v pláne ho naučiť ako sa správať k ľuďom a popri tom mu vliezť do miesta kde by mal mať srdce.