„Vidíš ho? Vypadá to, že tě až tak moc nežere,” rýpne si Roman při pohledu na přiopilou ovečku, která se chichotá, jako kdyby mu ten nijak extra vysoký brunet právě vyprávěl nejlepší vtip na světě.

„A? Tím líp, je dobře, že se baví,” pokrčím rameny.

Během těch třech hodin, co utekly od naší prapodivné domluvy mě asi tak třikrát napadlo, že to možná přehání. Chce, abych žárlil? Proč bych asi sakra měl?

A taky… nepřál by si mě zažít žárlivého.

Byl jsem napružený sám na sebe, že jsem ho pohledem vyhledával víc, než bych chtěl.

I teď, místo nalévání vína si prohlížím jeho snad už pátého balícího amanta. A ode mě bude chtít lekce svádění? Vidí se vůbec? Je taková koketa, že by klidně mohl napsat knihu s návodem jak sbalit muže. Bože, to je zase vtipný.

Jako kdyby můj pohled vycítil, otočí se a věnuje mi široký úsměv. Poklepu si na čelo a rozhodnu se víc si jeho maličkosti nevšímat.

Honza mě během večera přišel třikrát informovat o svém objektu zájmu. Jaká pak byla smůla, když si jeho vyhlídnutý koloušek sedl na bar a začal mě na féra balit přímo před ním.

Jsem sice svině. Podle Romči teda jen hraná. Ovšem až tak velká taky ne. Kluk to sice byl pěkný, hnědooký, snědý a s velmi milým úsměvem a tak sexy rty, že jsem se okamžitě viděl v nich, bohužel jeho okatý zájem jsem razantně odmítl. Nakonec se teda přece jen rozhodl, že Honza asi bude snazší volba, ale ten se nejspíš naštval, protože si v tu dobu, kdy ho začal vyhlížet, dávno našel jinou kořist.

Osudovou kořist. Někoho s kým zůstane, minimálně chvíli určitě.

Vím to, protože spoléhám na svůj instinkt, kdybych byl žena, nazvu to „šestým smyslem”.

„Znáš ho dobře?” zeptá se mě blondýn. Honza se semnou před chvílí trochu zapovídal, když objednával pití. Teď si odskočil na toaletu a nechal tu blonďáka čekat.

 „Ano, proč?”

Ve skutečnosti ne, ale tuším, že troška pomoci nikdy neuškodí.

„Je… ehm, hodně promiskuitní? Nechci hned sex, chci se prvně seznámit a Honza se mi moc líbí.”

„Kolik ti je?”

„Osmnáct, proč?”

„To vysvětluje tu debilitu, asi takhle. Honza je super kluk. Rozhodně bys ho měl poznat, a pokud chceš něco víc než sex… řekni mu to hned. Když nebude na stejné vlně, tak ti to poví. A teď huš, musím makat.”

„Tohle už není bar, ale gay bar,” rýpne si Roman.

„Spíš se lidé už tolik nebojí jít se svou pravou orientací na trh. Podívej se kolem sebe, je tu dneska asi deset teploušů, když nepočítáš mě a ovci. Dohromady dvanáct  ale lidí je tu minimálně dvě stě, myslíš si, že gay bar je skutečně vhodné označení?”

„Co ti je? Byl to vtip, proč si dneska tak vážný?” zasměje se.

„Nevím, neřeš,” mávnu nad tím rukou.

Po zbytek večera už ovci nevyhledám pohledem ani jednou až do zavíračky. Nevím, kdy odešel, ale tuším, že asi ve stejnou chvíli, kdy Romana vystřídal Milan.

Vyhnat poslední lidi se nám povede až někdy v šest ráno. Další hodinu v deseti lidech uklízíme bordel, aby šéf neprskal. Nesnáší, když se to nechává na odpoledne.

Domů dorazím někdy kolem půl osmé. Hodím rychlou sprchu. Nastavím si asi pět budíku a jdu spát.

Ani jeden mě nevzbudí. Povede se to až Danovi, kterému se rozehraje telefon v obýváku. Přesně před mými dveřmi. Nejspíš by mě ten zvuk také nevzbudil, kdyby neměl na vyzvánění zrovna českou zhovadilost Nafrněná. Ta písnička mě tak neskutečně irituje, že mě i probere.

S hrůzou zjistím, že je půl jedenácté. První, co mi bleskne hlavou, je chudák ovečka. Nejspíš už nebude čekat. Na chvíli zvážím možnost, že se na to vykašlu a půjdu prostě dál spát, ale nakonec vystřelím z postele. Obléknu si první čisté věci, co mi přijdou pod ruku. Ledabyle pročísnu své zacuchané vlasy a zamířím na zastávku.

Proč jsem mu sakra neřekl, aby čekal někde u metra?! Proč trolejbus?!

Taky by to mohl řidič valit rychleji… jede s námi jako s porcelánovými panenkami.

Nebude tam. To je jasný, že nebude čekat. Kdo by sakra stál na zastávce skoro hodinu?

Ale on tam stál. Zaraženě zírám na jeho postavičku, která právě jde pár metrů od zastávky.

Vyrazil pryč až teď?!

Vystřelím z autobusu, jako kdybych měl průjem, a doběhnu ho. Sice cvičím, ale takový běhání skoro ještě v polospánku mě docela zadýchá.

Chytím ho za rameno a hlasitě oddechuji, zatímco on se ke mně překvapeně otočí. Pár sekund mě lustruje pohledem.

„Takže mám meškať a dostanem niekoho ako si ty? Ak si mi týmto chcel naznačiť toto, tak to učenie pôjde celkom ľahko,” rýpne si.

„Zaspal jsem,” odvětím a uhnu pohledem.

„A?” vyčkává dál.

Mám se mu jako omlouvat? Mohl jít domů už dřív! Je přece jeho blbost, že tu stál hodinu! Být to já, počkám maximálně čtvrt hodiny a mizím.

„No, omlouvat se ti nebudu,” ušklíbnu se.

„Tak fajn, ty si si o to povedal,” propálí mě vražedným pohledem.

Nakrčím přemýšlivě čelo. „Co?”

„Takže ty si si myslel, že na to neprídem? Strkal si mu ho do zadku každý druhý večer, zatiaľ, čo ja som ťa doma čakal ako kretén! Všetky tie tvoje sladké rečičky a pritom klátiš iných! To ti už môj zadok nestačil? Alebo si si iba potreboval otestovať iný terén? Si obyčajné prasa! A pre tvoju informáciu ani ten sex s tebou nebol taký dobrý ako si myslíš! S tým trpaslíkom nedokážeš vôbec nič poriadné!” vychrlí na mě hlasitě snůšku totálních píčovin.

Asi deset sekund si ho přeměřuji šokovaným pohledem. Nedělá si ten skrček ze mě náhodou dobrej den?

Omlouvám se pouze v ojedinělých případech, a zrovna tenhle k nim podle mého soukromého mínění prostě nepatří.

„Hodláš tu hrát divadlo? Prosím, ale beze mě. Víš ty vůbec, v kolik jsem se dostal do postele? Šel jsem spát v půl osmé ráno! Celou noc jsem makal, chápeš to?! Ale fajn, slíbil jsem ti, že tu budu. Sám jsem to navrhl. Ale proč ty tu stojíš hodinu jako trubka? Proč si nešel domů, když tě to teda tak sere? Hm?” zkřížím si ruce pod prsy. Nemluvím tak hlasitě jako on. Naopak. Ze včerejška mě bolí hlasivky. Nesvlažil jsem si hrdlo vodou, takže spíš děsivě šeptám.

Nadechne se v odpověď, ale nemíním mu dát prostor.

„Kvůli tobě jsem vstal, i když bych se za jiných okolností na to vykašlal a spal dál. Víš, že nikdo normální by tu tak dlouho nestál? A já bych sem jel úplně zbytečně? Ale jsem tu. Tak se sakra tvař šťastně, protože mi věř, že bych se na to normálně vysral. A ještě něco, ten tvůj hlasitý výstup mě netankuje….” zvednu ukazováček a ušklíbnu se. „Lekce číslo jedna, to, co si myslí ostatní, tě absolutně nemusí zajímat. Důležitý je, že ty víš…” zapíchnu mu prst do hrudi, až překvapeně zamrká. „Kde je pravda.”

Pár sekund mě užasle pozoruje.  „To síce neznie vôbec ako ospravedlnenie, ale asi sa od teba ničoho viac nedočkám… Nie si smädný?” zajímá se.

Musím se pobaveně zasmát.

„Ano, docela jo. Voda by mi bodla, skoro nemůžu mluvit,” odpovím chraptivě a demonstrativně si odkašlu.

Široce se usměje. „Takže kam chceš ísť? Do nejakej kaviarne? Ku mne domov?” zamrká to drzé stvoření.

„Do kavárny. Vím o jedné, kde budeme mít dost soukromí,” mrknu na něj a čapnu ho za ruku. Pár lidí, kteří nás stále vyjeveně pozorují, úspěšně ignoruji. Jak jsem říkal, mě nezajímá, co si myslí ostatní. Většinou.

Celých deset minut, co jdeme, zarytě mlčíme. Ovečka mě občas sjede pohledem, ale kdykoliv k němu tázavě otočím hlavu, zase jím uhne. Nijak jeho jednání nekomentuji. Zakážu si i nad tím přemýšlet.

K čemu jsem se to sakra nechal přemluvit? A co mu asi tak budu povídat?

Dojdeme k menší kavárně, kde dělají výbornou kávu. Za menší příplatek je možno jít i do malého salónku, kde jsou tři stolky a příjemné přítmí. Obvykle tam bývá prázdno. Snad bude i dnes.

Mám štěstí, protože službu má Tereza. Moje dlouholetá kámoška.

„Ahoj Radku! Chceš salónek?” zajímá se živě a sevře mě v náručí. Na oplátku jí obtočím ruce kolem pasu a přitlačím na sebe. „Hej! Nemůžu dýchat, obře,” stěžuje si na oko.

Propustím jí ze svých tlap a široce se usměji. „Chci salónek, je tam někdo?”

„Kdepak, budete tam sami… téda, kdo to  je?” zeptá se zvědavě, když si všimne ovečky, která se celou dobu krčí za mými zády. Docela dobrý tah, protože skoro nejde vidět.

„To je Párek, můj student. Potřebuje něco doučit,” pokrčím rameny a o dva kroky ustoupím, abych se otočil a mohl se pokochat, kterak mu zrudnou tváře.

„Nie som Párek, som Štefan,” odpoví a natáhne k Terce ruku.

„Tereza, těší mě,” usměje se mile a prozíravě přehlédne mé rýpnutí.

„Tak fajn, už se znáte… teď pojď za mnou,” kývnu na ovečku.

„Užij si to se „studentem”,” pronese se smíchem Terka. Moudře její poznámku ignoruji. Dojdu k bílým dveřím a gentlemansky k nim mávnu.

„Prosím, dámy první,” pobídnu ovečku, která na mě nechápavě zírá.

„Ty si vážne debil,” protočí oči  a mě zacuká v koutku úst.

Nevím proč, ale ta jeho drzost mě stejným způsobem štve, jako baví.

„Ale no tak, přece znáš etiketu, ne?” vypláznu na něj jazyk.

Od kdy na lidi vyplazuji jazyk?!

Zarazí se s rukou na klice. „Na to, že si nespal, máš celkom dobrou náladu. Žeby to bolo mnou?” usměje se líbezně a vejde dovnitř.

„Neměj tak velké sebevědomí, jdu tě trápit, jasně, že se na to těším,” odpovím.

Usadíme se hned k prvnímu stolku. Tereza nám dá asi pět minut na prolustrování nápojového lístku, než přijde. Objednám si litrovou karafu vody a silné presso. Ovečka si dá zázvorovou limonádu a latte.

„Vidíš to, seš ukázková dáma. Dokonce piješ i dámské pití,” bavím se, sotva co Terka odejde.

„Hodláš do mňa rýpať? Ak áno, tak ja pôjdem,” oznámí mi podrážděným tónem.

„Prosím, jen běž…” mávnu rukou. „Támhle jsou dveře,” bavím se.

Zase sklopí uši i ocas. „Nie, zostanem.”

„Fajn, takže asi si přes noc nezměnil názor, co? Pořád chceš lekce svádění?” hádám.

Položí lokty na stůl a podepře si propletenými prsty bradu. „Áno, chcem.”

„Myslel jsem si to,” odvětím a on mi věnuje široký úsměv s nezbednými jiskřičkami v očích. Celkem by mě zajímalo, co za chůjoviny se mu teď honí hlavou.

„Čím teda začneme?” zeptá se zvědavě.

Vím já.

„Bude lepší, když položíš konkrétní otázku a já ti odpovím,” rozhodnu se přehodit iniciativu na jeho stranu.

Zamyslí se a přitom si skousne spodní ret, takže pro jistotu zapíchnu pohled do stolu. Tereza nám mezitím donese naše objednávky.

Než se pořádně rozhodne, co chce vlastně vědět, vypiju skoro celou karafu. Ta voda mi neskutečně pomůže.

„Jak zaujať niekoho ako si ty?”

„Specifikuj: někoho jako jsem já?” nakloním zvědavě hlavu na stranu.

„Není to potrebné, veľmi dobre vieš, aký si. Ale pokiaľ ťa to poteší… výstavného chlapa, čo je chladný ako kus ľadu,” odpoví klidně, ale neujde mi, jak mu pobaveně jiskří v očích.

„Chceš zaujmout ledovou sochu? Dej jí na pláž v Karibiku, to jí rozhodně zaujme,” odfrknu si.

„A nie si snáď ľadová socha?”

„A nejsi ty trochu drzý?”

„Som,” přikývne. „A to sa ti tak páči,” dodá sebevědomě.

Neodolám a zasměji se. „Vidíš, tady máš první bod. Když chceš zaujmout někoho, jako jsem já, musíš být víc otrslý ale zase to nemůžeš přehnat. Muži jako já potřebují po svém boku milence, který si nestěžuje. Ideálně skoro na nic. Můžeš si trochu rýpnout, ale nesmíš to přehánět. Ovšem, to už jsme jinde. Zaujmeš drzostí, kterou spojíš s dokonalou submisivitou v posteli.”

Zamyšleně přikývne. „Inak povedané, môžem si rypnúť ale v skutočnosti musím byť vždycky ten, čo bude poslúchať.”

„Dá se to tak říct, samozřejmě. V první fázi, kdy se snažíš zaujmout, nesmíš dát najevo strach. Nesmíš se vzdát po prvním třeba i hnusném odmítnutí. Typy jako já si rádi hrají, ale také rádi ubližují. Testují, co vydržíš,” vysvětluji.

„V podstate si ako mačka a ja som tu myš.”

„Výborně, a když mě hodně naštveš, klidně tě i sním,” zamrkám.

„Áno, to viem, minule si ma kusol ako kus steaku,” usměje se zářivě.

Zrak mi okamžitě padne na jeho odhalený krk. Otisky mých zubů už jsou pryč. Mrzuté.

 


Po jeho zdĺhavom monológu (ktorý ani zďaleka neodpovedal tomu, čo som chcel dosiahnuť) mi napadne iba jedna otázka.

„To síce neznie vôbec ako ospravedlnenie, ale asi sa od teba ničoho viac nedočkám… Nie si smädný?” jeho hlas znie ako zo starého hrnca a tak mám pocit, že mu to pomôže.

„Ano, docela jo. Voda by mi bodla, skoro nemůžu mluvit,” odpovie mi trocha zarazene načo si hneď odkašle.

„Takže kam chceš ísť? Do nejakej kaviarne? Ku mne domov?” odpoveď mi je viac ako jasná, no pomaly zisťujem, že mi robí väčšiu radosť si ho doberať ako s ním spať.

„Do kavárny. Vím o jedné, kde budeme mít dost soukromí,” chytí ma za ruku a vlečie za sebou ako neposlušné decko. Keď moju ruku prepustí zo zovretia dorovnám s ním krok.

Celú cestu rozmýšľam nad tým, čo ma na ňom vlastne priťahuje. Otočí na mňa hlavu s otáznikom v zelených smaragdoch a prejde ma nechápavým pohľadom. Odvrátim svoj zrak ako by ma popálili horúcou vodou a (mám pocit že aj) sčervenám. Môže to byť nimi? Tými zelenými očami, ktoré nemá žiaden iný človek na svete? Tými očami ktoré pôsobia tak chladne ale predsa v sebe schovávajú akýsi cit a nežnosť? Ak to neboli ony, do ktorých som sa pri prvom stretnutí zamiloval, tak čo potom.

Obrátim zrak zasa na jeho tvár. Pery? Sú pekné ale to nebude ono. Postava? Jasne má perfektnú… božskú postavu, na ktorej môžem nechať oči (aj ruky).

Za cestu sa na mňa ešte zopárkrát otočí a moja reakcia je stále rovnaká. Ďakujem bohu, že sa nikde po ceste neobjaví žiadna značka, inak by som do nej pri zaujatom civení na jeho dokonalosť, plnou silou napálil. Poslednýkrát ho zbehnem pohľadom. Bude to tak… nemilujem žiadnu konkrétnu vec… milujem jeho ako celok, ktorý akoby vyskočil z reklamy na dokonalosť. Áno, milujem ho a nemenil by som na ňom ani chlp!

„Ahoj Radku! Chceš salónek?” vrhne sa na neho pekné dievča ledva vojdeme dnu. Pri srdci ma pichne... žiarlivosť? Úspešne to ignorujem a skrývam sa za jeho chrbtom, nechcem veľmi prerušiť ich privítanie sa, ktoré vyzerá viac ako priateľské. Žeby aj ju narval do regála?

„Kdepak, budete tam sami… téda, kdo to  je?” preruší moje myšlienkove pochody o tom ako ju rozporcujem, keď to je pravda.

„To je Párek, můj student. Potřebuje něco doučit.” To je kretén! Očividne nie som jediný koho baví si robiť srandu z toho druhého.

„Nie som Párek, som Štefan,” oznámim, a s úsmevom jej podám ruku. „Tereza, těší mě,” prijme moju ruku s rovnako milým úsmevom ako je ten môj a ja som šťastný, že ignoruje moju prezývku.

„Tak fajn, už se znáte... teď pojď za mnou.”

„Užij si to se „studentem”,” odhalí jeho trápne divadlo a mne sa na tvári objaví škodoradostný úsmev. Očividne tu nie som prvý.

„Prosím, dámy první,” prenesie ten najdetskejší vtip aký poznám a môj úsmev je ako šibnutím čarovného prútika preč.

„Ty si vážne debil,” prenesiem na oko urazene.

„Ale no tak, přece znáš etiketu, ne?” vysmeje sa mi a odhalí mi jazyk.

„Na to, že si nespal, máš celkom dobrou náladu. Že by to bolo mnou?” prenesiem so sladkým úsmevom keď stojím pred dverami od salónika. Mám pravdu... toto ma baví.

„Vidíš to, seš ukázková dáma. Dokonce piješ i dámské pití,” okomentuje môj výber nápoja a mňa jeho podrypovanie už začína srať. Je iné keď podrypujem ja jeho... on nemá city, ale mne jeho poznámky dokážu niekedy aj ublížiť.

Robím si srandu! Všetko moje urážanie sa je len naoko aby mal pocit, že má navrch. Však ja mu ešte ukážem!

„Hodláš do mňa rýpať? Ak áno, tak ja pôjdem.”

„Prosím, jen běž… Támhle jsou dveře,” baví sa na môj účet a ja nahodím masku krotkého baránka (možno

ovečky?)

„Nie, zostanem.”

„Fajn, takže asi si přes noc nezměnil názor, co? Pořád chceš lekce svádění?” otočí tému smerom kde sa mi to začína páčiť.

„Áno, chcem.” odpoviem s podobrenou hlavou a sledujem jeho reakcie.

„Myslel jsem si to.” Ako ho tak sledujem, začínam mať chuť na ďalšie kolo v tom sklade... pri tejtopredstave sa mi samovoľne zvlnia pery do širokého úsmevu.

„Čím teda začneme?” som nedočkavý ako dieťa na Vianoce.

„Bude lepší, když položíš konkrétní otázku a já ti odpovím,” odbije ma. Nepáči sa mi to... má ma učiť a nie odpovedať na moje otázky.

„Jak zaujať niekoho ako si ty?” vyslovím prvú najobšírnejšiu otázku, ktorá je zároveň aj témou celého tohto stretnutia.

„Specifikuj: někoho jako jsem já?”

 „Nie je to potrebné, veľmi dobre vieš, aký si. Ale pokiaľ ťa to poteší… výstavného chlapa, čo je chladný ako kus ľadu,” pomastím mu trocha ego.

„Chceš zaujmout ledovou sochu? Dej jí na pláž v Karibiku, to jí rozhodně zaujme.” Jasné, hneď potom, čo tú ľadovú sochu na tej pláži pretiahnem.

„A nie si snáď ľadová socha?”

„A nejsi ty trochu drzý?”

„Som... A to sa ti tak páči,” zasa vsádzam všetko na sebavedomie a priamočiarosť... predsa len mám pocit, že sa mu to akosi páči.

„Vidíš, tady máš první bod. Když chceš zaujmout někoho, jako jsem já, musíš být víc otrslý ale zase to nemůžeš přehnat. Muži jako já potřebují po svém boku milence, který si nestěžuje. Ideálně skoro na nic. Můžeš si trochu rýpnout, ale nesmíš to přehánět. Ovšem, to už jsme jinde. Zaujmeš drzostí, kterou spojíš s dokonalou submisivitou v posteli.” Takže takto fungujú jeho myšlienkove pochody?

„Inak povedané, môžem si rypnúť ale v skutočnosti musím byť vždycky ten, čo bude poslúchať,” skonštatujem jeho monológ a sám si v hlave predstavím ako to uskutočniť. Nevraví vlastne presne o mne? Mám rad sex v akomkoľvek podaní (aj keď preferujem drsnejší) plus som aj drzí... takže som dokonalý.

„Dá se to tak říct, samozřejmě. V první fázi, kdy se snažíš zaujmout, nesmíš dát najevo strach. Nesmíš se vzdát po prvním třeba i hnusném odmítnutí. Typy jako já si rádi hrají ale také rádi ubližují. Testují, co vydržíš,” vysvetľuje niečo, čo som už dávno pochopil.

„V podstate si ako mačka a ja som tu myš.”

„Výborně, a když mě hodně naštveš, klidně tě i sním,” hlavou mi preletí spomienka na náš sex v sklade.

„Áno, to viem, minule si ma kusol ako kus steaku,” usmejem sa na neho. Neujde mi ako skontroluje môj krk, ktorý na sekundu obdaruje sklamaným pohľadom. Vadí mu, že jeho zuby už zmizli?

„Nebudem sa hnevať ak to zopakuješ,“ vrátim sa naspäť k podrypovaniu.

„Ne, díky,“ odmietne ma no mne neujde ako nasucho prehltne. Musím uznať, že ten chlap má skvelé sebazaprenie. Dokázať si takto dlho odmietať to, čo tak veľmi chce, aj keď sa ,mu to samé núka... to chce silu.

„Mám ďalšiu otázku,“ nedá mi jedna myšlienka a ja ju musím vysloviť nahlas.

„Poslouchám,“ odpije si z pohára a venuje mi pozornosť.

„Ako často a s akými "priateľmi“ alebo “študentmi“ tu chodíš?“ hneď ako to vyslovím mám chuť si nafackať. Jeho výraz sa zmení na diabolský úškľabok a mne prebehne mráz po chrbte.

„Žárlíš?“ mohol ma odhaliť takto skoro? Je pravda, že som si nedával veľký pozor no aj tak...

„Mám pocit, žeby ťa to nemalo tak tešiť, nie? Sám vravíš, že ťa absolútne nezaujímam... takže?“ chopím sa prvej veci, ktorá mi pripadá ako záchranné lano a očividne to zaberie. V jeho tvári sa na okamih mihne šok, ktorý sa v sekunde zmení na kamenný výraz.

„Co je ti do toho?“ budeme sa hrať? Tak fajn!

„Tak ja si to zistím sám... inak kde je tu záchod?“ premeria si ma pohľadom.

„Hned vedle baru,“ oznámi mi a ja sa s úsmevom vyberiem uskutočniť môj plán. Vyjdem zo salónika a vyberiem sa smerom - BAR. Pripomína mi to prvé stretnutie s Radkom... tiež som si to mieril k baru... vtedy som však ešte nevedel, že to je škodoradostný kretén.

„Potřebuješ něco?“ preruší ma Terka.

„Ehm... vlastne áno. Vieš, vzhľadom k Radkovej minulosti mám dosť pochybností o tom, čo mi vraví a neviem čomu mám veriť...“ spustím a snažím sa tváriť, čo najviac strápene dokážem. Predsa správny priateľ sa trápi, keď mu jeho priateľ niečo tají.

„Ptáš se na jeho sexuální život? Nevím, že by to patřilo k minulosti… a ty jsi vlastně jeho co?“

„Priateľ,“ skočím jej doreči. Chvíľu na mňa civí so sánkou na zemi a očnými buľvami na tej striebornej tácke, čo drží v rukách. Keď jej zamávam rukou pred očami, preberie sa.

„Počkej... on s tebou spí pravidelně?“ odloží tácku na bar a založí si ruky na prsiach. Vyzerá, že mi neverí.

„Spali sme spolu už štyrikrát. Všetci čo ho poznajú sú najprv prekvapený a on o tom nerád hovorí… mám pocit, že sa za to hanbí,“ jej pohľad zmäkne a ja vidím náznak dôvery.

Funguje to! Teraz ti ukážem. Pri troche šťastia sa to roznesie a on bude mať

peknú klebetu na krku .

„Tak vzhledem k jeho minulosti, dá se říct, že i ano. Zapřísáhl se, že už nikdy s nikým nebude chodit,” oznámi mi a prejde za pult. Chvíľu ju sledujem ako pripravuje kávu.

Takže nejaká zaujímavá udalosť v minulosti?

„Čo sa stalo v jeho minulosti?“ Tereza sa prestane venovať kávovaru a otočí sa na mňa.

„Promiň, ale to ti musí říct on. Pokud ses přišel ptát na tohle, tak ti to nemůžu říct já.“

„Nie to nebola moja otázka.“ Čo už... na minulosť prídem inokedy. „Moja otázka je, či si tu privádza často svoje objekty záujmu,“ zasa mi venuje jeden z tých neveriackých

pohľadov no nakoniec mi odpovie.

„Ne, chodí sem pouze s kamarády, často. Jako jeho přítel jsi tu první,“ venuje mi širokánsky úsmev.

Zrazu sa zovretie okolo môjho srdca povolí. Ani som si neuvedomil kedy mi myšlienkanato, že som iba jeden z mnoha začala takto naháňať hrôzu. Tereze som sa poďakoval a ona mi dala svoje číslo. Vraj keby že sa potrebujem vyrozprávať. Tiež mi povedala, že sa s ním vychádza strašne ťažko... akoby som to už nevedel. Zdržal som sa tam celkom dlho, čož mi nezabudol vytknúť.

„Kde jsi byl tak dlouho?“ spražil ma ešte len som otvoril dvere.

„Na záchode?“

„A cos tam dělal?“

„Rodil... no čo sa asi robí na záchode ?“

 


„Rodil... no čo sa asi robí na záchode ?“ protočí oči, když se vrátí z wc po dobrých deseti minutách. Už jsem tu pomalu začal zapouštět kořeny.

Jak ty ke mně…

„Aha, sral si,” přikývnu naprosto vážně a silou vůle potlačuji smích, když mu oči vyjedou z důlků a bradou skoro surfuje po podlaze. „V tom případě rozhodně nemůžeš očekávat, že se naše dnešní schůzka zvrhne ve vášnivý sex. Přiznám se, že mít exkrementy na svém penise není zrovna můj sen,” oznámím mu klidně.

Ten jeho výraz je k nezaplacení. Ze samého přemýšlení se mu nad čelem utvoří důrazná vráska. Když mu secvakne, co chtěl básník říci, celý očervená.

Bože, tímhle tempem mě z něj za chvíli začnou bolet zuby.

Jasně, že to, co jsem řekl, jde obrátit proti mně. Prosím, jen do toho. Nemůžu si pomoct, ale hrozně mě baví ho šokovat.

Neodpovídá, protože přemýšlí, do doby, než se posadí naproti mně a v očích mu bleskne vítězný pohled.

„Prepáč, ale práve s vášnivým sexom som vôbec nepočítal. Veď si mi dôrazne povedal, že nič také predsa nehrozí, nie?” zamává řasami jako dokonalá imitace mrkací panenky.

Člověk by si myslel, že je má nalepovací, takhle dlouhé smetáčky nemají na očích snad ani dívky. Pomalu by jimi mohl vymetat prach.

„Jen jsem si chtěl rýpnout,” usměji se nevinně.

„Nehovor,” věnuje mi stejně roztomilý úsměv.

„Fajn, zanechme toho cvrklikání. Nejsme přece hrdličky. Co dál tě zajímá?” zapíchnu do něj zkoumavý pohled.

„Keď sa mi podarí ho získať, ako si ho mám udržať? Nechcem ho iba úspešne dostať do postele. Chcem viac.”

Pobaveně povzednu obočí. „Víc? Myslíš jako vztah? Podle mě ho musíš přesvědčit, že o něj skutečně stojíš. Flirtovat s ním, vyjadřovat mu obdiv a hlavně se snažit, aby to všechno bylo upřímné… od srdce.”

„Aha, takže ho vlastne musím obdivovať ako najkrásnejší poklad a neustále sa mu pchať do riti aj keď sa mi napríklad práve ani nechce a nemám náladu?”

„Přesně tak,” odvětím. „Ale to není vše, k tomu musíš dbát na to, aby se neustále cítil uspokojený. Po fyzické stránce,” zasměji se.

Sevře v dalních své z půlky vypité latte a zamyšleně usrkne.„Ale takto náš vzťah zostane len na fyzickej úrovni,” pronese skoro zklamaně.

„Náš? No, náš nezůstane na vůbec žádné úrovni,” ujistím ho. „Ale jinak, nemyslím si. Pokud hledáš samce, musíš mu prostě dopřát rozkoš a to takovou, aby se nemusel dívat jinde. Pak tě nejspíš i on odmění svým zájmem, a že bude hodně podpořen právě sexuálním pudem? A vadí to? Vylučuje se láska a sex? Ne, spíš naopak. Když budeš svolný, budeš mít i projevy citů. Třeba ne hned, ale časem určitě. Hormony fungují spolehlivě. Jakmile s někým spíš častěji, pravděpodobnost, že se do tebe jeho mozek poblázní, je s každým sexem vyšší a vyšší. A to bez ohledu na pohlaví …” utnu svůj monolog a rychle dopiji zbytek vody.

Málem jsem vyslovil, co jsem vůbec říkat nechtěl! Kurník. Už od včerejška vím, že tenhle nápad s vyučováním “svádění” je hloupý.

On chce lásku… proč? Vždyť přináší akorát problémy. Mám pravidlo, že nikdy nevsunu svůj penis do jednoho zadku dvakrát. Není bezdůvodné. Je čistě bezpečnostní. Stejně jako alarm, který si někdo nainstaluje do baráku. Prostě opatření proti citům. Láska totiž není v srdci. To je tak šílený blábol, jako třeba fakt, že štíři jsou žárliví. Láska je v palici.

Své myšlenky, chutě, domněnky a i emoce lze velmi dobře ovlivnit. Ovšem jakmile se v hlavě začne rozlévat oxytocin, který s každým dotekem, mazlením a hlazením vyvolává v mozku zmatek - lásku a důvěru, začínáte být čím dál víc v hajzlu.  Věřit někomu se silně nevyplácí. Lidé jsou svině. Byli a budou. Snažím se být větší.

Tenhle hormon lásky je v malých dávkách docela fajn, ale jakmile je ho hodně, člověk se pak chová jako blbec. Nebo třeba jako patologický žárlivec. Nevidí, neslyší a ubližuje sobě i druhému.

A já teda blbec už nikdy nebudu.

Zatřesou hlavou ve snaze vyhnat přiblblé úvahy. Podívám se na něj. Upřeně mě pozoruje, a po dlouhých letech mi přijde, že ve mně někdo čte.

Ihned nasadím svůj obvyklý ironický výraz. „Dál je důležitá věrnost. Nejhloupější věc, kterou můžeš udělat je zaměřit svou pozornost na jiného muže. Musíš mít oči jen pro něj. Navenek „ledové sochy”,” s úšklebkem naznačím prsty uvozovky. „bývají tvrdé a bezcitné jen do doby, než se jim dostaneš pod kůži. Při troše píle se ti může podařit z nich udělat skoro krotké tygříky.”

Opře se o lokty a nakloní se ke mně blíže. „Je mi jasné, že tebe niečo tak nezmyselne ako láska

nič nevraví. Avšak mám pocit, že práve ty si býval tým krotkým tygríkom,” usměje se vševědoucně.

Zabiju Terezu! Musí si pouštět hubu na špacír? Proto tak dlouhá toaleta? To i vysvětluje jeho hlod, že si to zjistí jinak.

Taktéž se k němu přikloním. Dechem ovanu jeho ústa, která se pootevřou, zatímco jeho oči sjedou na mou pusu. „Víš…” šeptnu a špičkou jazyka objedu jeho plný spodní ret. „tobě do toho vůbec nic není,” odtáhnu se.

Chvíli mě zmateně pozoruje a mimoděk si přejede se zastřeným pohledem palcem po spodním rtu.

Dostanu nápad. Další stupidita! V posledních dnech mě snad nic jiného než hlouposti nenapadá.

„Ale dost teorie, přejdeme na praxi,” složím si ruce pod prsy a věnuji mu široký úsměv.

„Prax?” podiví se.

„Samozřejmě, první lekce bude umění nenápadného svádění, které tobě bohužel zrovna dvakrát nejde. Umíš jít na věci přímo, ale neumíš na to jít oklikou. Víš, co je uměním svůdce?” zeptám se a záměrně si prostředníčkem pohladím rty, jako kdybych stíral kapku zatoulané vody.

Znovu sjede očima tam, kam má. Ani si to neuvědomuje, co s ním dělá jen hloupá neverbální komunikace.

„Netuším,” odpoví a trhne hlavou, jako kdyby si právě až teď uvědomil, kam mi celou dobu civí.

„Donutit lovce si myslet, že ho svedl on sám. Vzbudit v něm pocit, že to všechno je jeho vlastní touha, přičinění a i vina. Takže k prvnímu cvičení... oči, ty jsou nejdůležitější.”

„Oči?” překvapeně zamrká.

„Ano, pohledem můžeš říci hodně. V podstatě všechno.”

„Nemyslím si, že všetko.”

„Ne? Hlupáčku, jen pouhým pohledem dokážeš vyslat nespočet signálů. Můžeš jím projevit zájem, upozornit na sebe, přitáhnout pozornost. Jen očima, nic víc nepotřebuješ. Dlouhý pohled, lehké zamrkání a mimovolné zvednutí koutku úst v úsměvu.”

„Jasne, tým by som ohromil fakt všetkých,” vyprskne smíchy.

Jen počkej, až ti to ukážu ty drzá ovce!

Teď ale jeho poznámku budu igrnorovat. „Takže rty. Našpulením úst stočíš pozornost právě k nim. Nemyslím tím žádný duckface, ale takové mírně vyklenutí. Spíš naznačení.  A nemusíš nutně použít zrovna tohle, lze na rty upozornit i jinak. Prostě provokace a teď nemyslím žhavou, ale spíš jen dráždivou, nenápadnou.”

Hlasitě se rozesměje. „Pozri, to je jak z lacnej komédie.”

„Tak poslyš, pokud mé rady hodláš podrývat, tak ti žádné dávat nemusím!” zavrčím naštvaně.

Zavrtí hlavou a zklidní svůj řehot jako na povel. „Prepáč, iba mi to príde lacné. Prečo chodiť okolo horúcej kaše, keď je lepšie ísť na vec priamo? Nie si práve ty ten typ čo to oceňuje?”

Protočím oči. „Ano, ale ty nechápeš, co ti tu povídám. Nemluvím o přímém útoku, mluvím o tom, jak si pro něj připravit pole… názorná ukázka,” chytnu židli a posadim se před něj.

Otočí se ke mně a zmateně mě pozoruje.

“Teď ti předvedu nevinnou praxi,” usměji se.

Nedůvěřivě si mě přeměří.

Jen ať sleduje, co všechno jde, když se lovec rozhodne být hladovou ovcí.

Dobrou minutu ho pouze sjíždím očima. Představuji si přitom, že se ho skutečně dotýkám. Jeho rtů, brady, klíčních kostí, stále rychleji se zvedajícího hrudníku, bříška a tam pro jistotu skončím. Vysílám k němu svou energii, touhu a on jí přijímá jako hladový hromosvod bouřkové blesky. Pomalu se vrátím k jeho modrým očím, kde je místo nedůvěry, upřímný zájem s jasným pomalu plapolajícím ohněm.

Mírně natočím hlavu bokem, lehce pootevřu ústa. Nevědomky mě zrcadlí.Atmosféra kolem nás znatelně houstne. Tichý šum z kavárny, jakoby ustoupil do pozadí. Na spánku mu vyskočí žíla. Zaryje si prsty do stehen a vystrčí ke mně bradu.

Přejedu si ukazováčkem přes pusu a trochu se přikloním. Též se přiblíží.

Položím pravačknu na jeho odhalené předloktí, jakoby omylem, jako kdybych nevěděl, co s ním tento nevinný dotek provádí, kolik horké krve mu rozproudí tepnami.

Pár sekund si užívám promíchání našich vzájemných tužeb, které jsou skoro stejné a přesto jiné.

Jeho jemná a doufajicí. Moje dravá a troufajicí.

Zamrká vědom si těch výbojů kolem nás, které by snad i zaply mikrovlnku, jak elektrizující jsou. Zatnu čelist, abych nezašel s ukázkou příliš daleko.

Pohladím hebkou pokožku jen bříšky prstů, jako když s někým hovoříte a omylem se ho dotknete. Pozoruji jeho zuřivé nasávání vzduchu, kterého má nedostatek. Přeruším kontakt našich rukou a jazykem si zvlhčím rty.

Bohužel, tahle“ukázka” má vliv i na mě. Jen díky dokonale vypěstované schopnosti sebezapření už ho tu nedrtím pod sebou.

Přikloním se o dalších pár centimetrů blíž, až mě jeho jemná vůně, kterou jsem doposud nezaregistroval, příjemně pozdraví a ve chvíli, kdy ho touha přemůže, se postavím.

“No… rovnou jsem ti ukázal i kouzlo nevinného doteku,” vydechnu těžce s jeho nosem zapíchlým v podbřišku.

To bylo jen tak tak.

“Až veľmi… efektívne, toto by som nezvládol, asi mi to budeš musieť ukázať ešte raz,” promluví úžasně nadrženým hlasem a přestane mi fetovat tričko, neboť se způsobně oddálí.

Ani omylem. Nebudu si dobrovolně kopat hrob.

 


Po jeho nevhodnej poznámke o záchodových činnostiach sčervenám. Sadnem si pred neho a ozrejmím mu, že so sexom ani nepočítam (aj keď v neho dúfam).

Počúvam jeho rady a typy a pripadá mi to vtipné. Vážne? Ide mi o niekoho ako je on a on mi ukazuje úplný opak toho, čo oceňuje? To že to neskutočne skvelo funguje zisťujem postupne. Ani si neuvedomím a sledujem jeho prst ne pere. Som presne tam kde ma chcel mať.

“Teď ti předvedu nevinnou praxi,” prenesie sediac oproti mne, na mojej strane stola. Ten jeho rýchli a predsa ladný presun ma šokuje.

Skenuje ma pohľadom. Od hlavy až po brucho (dúfam že si nevšimol moju erekciu, to by bol riadny trapas) a naspäť. Sledujem jeho oči, ktoré si ma premeriavajú s jasným záujmom. Stačí len sekunda a moje telo sa rozklepe od vzrušenia a intenzity pocitov, ktoré to vo mne vyvolalo. Vzrušenie, túžba, radosť a potom ten jeden, ktorý mám od kedy ho do mňa prvýkrát zasunul… láska.

Opakujem jeho pohyby hlavou len preto aby som z toho čo najviac zachytil. Nevnímam okolitý svet. Táto jeho názorná ukážka je viac ako intenzívna. Chcem ho! Chcem cítiť jeho dotyky, jeho mohutne telo. Chcem počuť jeho vzdychy. Chcem ho proste celého.

Pokúsim sa nenapadne vystrčiť bradu. Chcem aby ma pobozkal… nie, ja to potrebujem. Keď sa k sebe nakloníme a jeho ruka sa dotkne mojej, mam pocit, že asi umriem. Jeho blízkosť, teplo, vôňa… všetko mi je to tak povedomé a moje telo na to patrične reaguje.

Nakloní sa ku mne ešte bližšie a ja to už neviem vydržať. Chcem to. Ak sa mi podarí ho pobozkať, tak dostať ho do postele už nebude až tak ťažké. A potom… no dajme tomu, že čo sa stalo raz sa môže stať dvakrát a čo sa stalo dvakrát… to sa určite stane ešte tretíkrát (a takto donekonečna).

Jeho jemne dotyky na mojej ruke sú tak nežne akoby sa ma ani nedotýkal a pritom tak sexi. Ten pocit vznikajúci z jeho pokožky na mojej sa ani nedá opísať. Chcem aby sa ma dotýkal o mnoho viac.

Pobozkaj ma! Pobozkaj ho! To je jedine, čo je moja hlava schopná vyprodukovať.

Moja túžba po ňom ma prekoná a ja sa natiahnem pre bozk.

“No… rovnou jsem ti ukázal i kouzlo nevinného doteku,” postaví sa a ja skončím s nosom tesne nad jeho opasok. Jeho vôňa je tak opojná.

“Až veľmi… efektívne, toto by som nezvládol, asi mi to budeš musieť ukázať ešte raz,” pokúsim sa, no môj pokus je ocenený iba prenesením stoličky na svoje miesto a zasadnutím za stôl s výrazom alá ľadová socha.

Premeriavame sa pohľadom hodnú chvíľu.

„Mal by som to zopakovať? Vieš aby si vedel, že, čo som sa naučil,” opýtam sa a venujem mu jeden zo svojich sladkých úsmevov.

Potrebujem aby súhlasil. Chcem ho zasa cítiť. Je pre mňa ako droga a ja už som s abstinenčnými príznakmi na hrane. Čím viac sa ku mne priblíži tým viac ho potrebujem.

„Není třeba, musíš si to stejně vyzkoušet sám,” odbije ma a opätuje mi úsmev, pri ktorom si všimnem jeho dokonalý chrup.

„Strojček?” vyslovíme svoju úvahu nahlas a moju tvár zaleje červeň.

„Prosím?” zmenil svoj pohľad z ironického úsmevu na nechápavý.

„Len mi napadlo, či si nosil strojček,” prebehne ma pohľadom a napije sa kávy.

„Ne, nepotřeboval jsem ho,” jeho odpoveď ma šokovala hneď z dvoch dôvodov. Prvý bol, že mi vôbec odpovedal a druhý… môže sa niekto takto dokonalý už narodiť ? Očividne mu moja žiarlivosť dopne a so sarkastickým úsmevom sa ma pokúsi povzbudiť (nepýtajte sa prečo, ten chlap je menej predvídateľný ako globálne otepľovanie).

„A ty? Máš taky rovné zuby.”

Jazykom si podvedome prejdem po hornom, pravom mierne vyrotovanom druhom rezáku (to je zub hneď vedľa prvých dvoch predných rezákov). Vyrotoval sa vďaka tomu, že som ignoroval nosenie nočného strojčeka potom čo mi dali dole ten normálny. Našťastie to nie je spredu vidieť. Cítim to iba keď si prejdem jazykom z vnútornej strany po zuboch.

„Ja som nemal také šťastie. Nosil som ho dva roky.”

Po tomto rozhovore sme tam strávili ešte skoro dve hodiny. Vravel mi veľa veci a niektoré boli aj vážne užitočné. Názorne ukážky sa zredukovali iba na dve. Pri oboch som mal pocit, že mu erekciou vypichnem oko a on pritom vyzeral, že ma z toho dobrý deň pričom bol stále nevzrušený.

Pri odchode som sa rozlúčil s Terkou, ktorá ma objala akoby sme boli starý kamaráti. Pričom mi nezabudla zašepkať, že vie, že som klamal.

„Si dnes večer v práci?” opýtal som sa menej sebavedomo ako som chcel. Neviem prečo ale začína mi pripadať viac ako človek a to ma vyvádza z miery. Doteraz to bol bezcitný sexi chlap, do ktorého som sa zamiloval a tak som sa k nemu správal všelijako, no keď začína prejavovať (aj keď minimum) city tak sa bojím, že mu ich mojimi urážkami zraním. Dokonca sa ma sem - tam aj opýtal na môj názor.

„Jsem, proč? Víš, že spát s tebou nebudu. Jen jednou a dost,” spražil ma svojim typickým ľadovým pohľadom a pritom ani netušil o čo mi ide.

„Áno o sexe medzi nami dvoma, to neznamená, že sa tu nenájde aj iný pekný chlap,” žmurkol som na neho a vybral sa na zastávku.

„Jsem rád, že se někde mezi pilinami skrývá i mozek,,” podrypne ma no ja to múdro ignorujem.

Kedy sa to takto zvrtlo? Od kedy ja uháňam chlapov? Ty vždy uháňali mňa! Ach… nemá zmysel si klamať. Zvrtlo sa to hneď keď sa na mňa pozrel v Midnighte.

Domov dorazím okolo druhej (skočil som ešte na nákup). Lenka je doma a má sa celkom blízko k Romanovmu bicepsu.

„Pekný deň sa praje,” preruším ich cukríkovanie. Nechápem to. Ten chlap snáď nemá vlastný byt? Navyše, pripadal mi presne ako ten typ na jednu noc a nie na trvalý vzťah.

„Oh Štefan, aké bolo rande?” zasmeje sa Lenka začo ju ocením vražedným pohľadom.

„Rande? Jaký rande? Jen si se sešel s Radkem, ne?” nechápe Roman.

„Veď aj stretli… nechal ma hodinu mrznúť na zastávke. A nebolo to rande,” vysvetlím s vajíčkami v ruke. Roman sa zasmeje a daruje Lenke jednu mľaskavú ranu po zadku, začo ho ona obdaruje piskľavým chichotom.

Vyložím celý nákup a vyberiem sa do kúpeľne. Vykonám potrebnú hygienu a ľahnem si do postele.

Zobudí ma Lenkyn krik na, ktorý vyletím z postele iba v trenírkach.

„Čo sa deje?“ vybehnem na Lenku a pritom sa cítim ako v Kobre 11.

„Mravce! Máme tu mravce Štefan!” ziape ako zmyslov zbavená. Lenka ma totiž fóbiu z hmyzu. Raz v škole do triedy vletela včela a Lenka dostala záchvat, ktorý zastavila až profesorka biológie uvedením do protišokovej polohy (bola to sranda).

Prejdem k miestu v kuchyni kde Lenka z linky ukazuje na zem. Vážne sme tu máme mravce… až dva. Znudene si povzdychnem a prišliapnem ich bosou nohou.

„Štefan! Prečo si ich zabil?!” prejaví sa jej ďalšia vlastnosť. Lenka neznáša ubližovania zvieratám. Či už je to hmyz alebo nie.

„Kuš babo! Ziapala si a tak som zakročil.” Presmerujem som svoj pohľad na hodinky na mikrovlnke. Štvrť na šesť. Akurátny čas. „Obliekaj sa, ideme do midnightu,” jej rozzúrený vyraz nahradí radosť. Živo si viem predstaviť ako jej pred očami prebehla Romanova tvár. Závidím jej.

Trvalo nám trištvrte hodiny kým sme sa vychystali a ďalšiu pól hodinku kým sme sa dostali do baru. Gorila nás pustí dnu bez prehľadávania (očividne si nás už pamätá). Očami zablúdim k baru. Je tam a má na sebe tu debilnú škrabošku.

Lenka nečaká ani sekundu a už sedí na bare (doslova) a flirtuje s tým svojim Romanom. Ja sa ležérnym krokom dopravím k baru a posadím sa pred Radka, ktorý vyzerá, že toho má veľa na práci a tak si ma ani nevšimne.

„Dobrý deň, pán profesor,” očividne ho prekvapím až mu skoro vypadne šejker.

„Pane bože, co tu chceš?”

„Tak v prvom rade Martini a učiteľský dozor,” žmurknem na neho a obdarujem úsmevom nižšiu blondínu, ktorá ma vzrušene skenuje.

„Co chceš?” hodí na mňa nechápavý pohľad a rozleje oranžovú tekutinu do pohárov.

„Martini a dozor!” zakričím dosť nahlas.

„Slyším tě, jen mi vysvětli, proč dozor?!” povzdychne si a utrie si ruky do zástery. Mal ju vždy ?

„No chcem vyskúšať tvoje rady a tak potrebujem aby si mi vravel, čo robím zle a čo dobre,” usmejem sa mu do tváre a ignorujem jeho náhlu blízkosť.

„Mám snad vedle vás sedět a psát si hodnocení?!”

„Nie, sem-tam nás sleduj a keď sa niečo poserie tak sa ťa opýtam, že čím to bolo.” Otočí sa ku mne chrbtom a vezme zopár ingrediencií, ktoré potrebuje na prípravu Martini.

„Nemám čas tě sledovat celý večer. Pokud nevidíš, tak já pracuju.”

„Tak nás nesleduj, ja ti to dosť živo opíšem,” žmurknem na neho a sledujem prípravu môjho nápoja. Fakt mu to ide od ruky.

„Tak fajn… koho sis vybral?” prenesie zatiaľ, čo predo mňa položí pohár.

„No to je tiež problém, potrebujem radu. Predpokladám, že tu poznáš väčšinu ľudí,” ozrejmím a odpijem si z Martini. Nič nepovie, iba si ma na chvíľu premeria a potom hodnú chvíľu hľadí do priestoru.

„Tak fajn… Tamto je Tomi,” nakloní sa ku mne a ukáže prstom do rohu. Moje srdce vynechá úder. Využijem všetku svoju silu aby som neslintal a pozriem sa smerom kde ukazuje. „Ma rád malé pevne zadky, na tvoje skúsenosti akurát,” zasmeje sa a odtiahne sa odo mňa. Pohľadom skenujem chlapa okolo 30. Má blond vlasy sčesané dozadu. Na svoj vek maskulatúru úchvatnú a na sebe perfektne padnúci oblek. Ak by som bol na starých alebo bohatých beriem, no takto nie.

Otočím sa smerom na Radka a zapichnem do neho vražedný pohľad.

„Učím sa viac než rýchlo, takže mi ukáž chlapa, ktorý je ľadový ako psi nos a vyzerá ako sám Zeus,” osopím sa na neho a vyklopím do seba obsah pohára. Chvíľu si ma šokovane prezerá a potom sa s šibalským úsmevom pozrie kamsi za mňa.

„Jak si přeješ. Za tebou v rohu sedí Johny. Je mu kolem třiceti a svoje úlovky si odtud odvádí tak jednou za měsíc. Chce ho dost lidí, ale on je odmítá jako dotečný hmyz. Má rád muže, šuká ale i ženy. Je mu to u zadku. A navíc miluje drsný sex,” pri posledných slovách nasucho prehltnem. Milujem drsný sex! Otočím sa a pohľadom zavadím o chlapa, o ktorom mi vravel. Je obrovský. Určite ma cez dva metre. Ramena široké tak, že sa nevopchá cez dvere (preháňam, ale ďaleko od toho nemá), no pas úzky. Silne stehná a prísna tvar. Na sebe čierne tielko, ktoré dokonalo odhaľuje jeho potetovane bicepsy a zároveň perfektne obopína jeho obrovský vypracovaný hrudník rovnako ako jeho sixpack (možno aj 12-pack). Ma holú hlavu a pri oku celkom zreteľnú jazvu, ktorú môžem vidieť aj odtiaľto.

„Pobil sa s medveďom?”

„Jeho otec je prý kápo mafiánu, asi už si o téhle sortě lidí něco slyšel, ne? Takže takj,” smeje sa mi Radek. Po tejto informácií mam sto chuti utiecť domov, no to mu nemienim darovať. Nasucho prehltnem (znova) a s pohárom whisky, ktorú mi Radek prezieravo nalial sa vyberiem k jeho stolu.

Odignorujem dievča, ktoré s plačom odišlo od jeho stola.

„Ahoj, otravná spoločnosť?” pokúsim sa o priateľsky začiatok rozhovoru. Zdvihne ku mne čierne oči a bez ostychu si ma prezrie od hlavy až k päte.

„Hej,” odpovie a preklopí do seba zlatavú tekutinu z jeho pohára. Ma tak hrubý a zároveň maznavý hlas. Nečakám na pozvanie a rovno si prisadnem. Snažím sa nevšímať si jeho pohŕdavý pohľad a pohodlne sa opriem.

„Ja som Štefan,” usmejem sa na neho a odpijem si z pohára. Chvíľu si ma zasa premeriava a potom z neho vypadne.

„Johny.” Naznačí rukou štrngnutie pohármi (ma ich na stole asi 7 a z toho iba dva plné) a ja to zopakujem. Položím pohár na stôl a palcom si nenápadne utriem spodnú peru, pričom mu stále pozerám do očí. Zaberie, všimnem si ako jeho pohľad hypnotizuje moje pery a tak ich trocha pootvorím. Rukou zídem cez odhalený krk, po kľúčnej kosti až ku golieru bielej košele a akoby omylom jeden gombík rozopnem. Chytá sa ako hladný pes na kus steaku. Pri tomto prirovnaní mi pohľad nevedomky zaletí k baru. Nevšíma si nás ani kúsok.

„Čo sa stalo tomu dievčaťu?” pokúsim sa zahrať akoby som ho vôbec nebalil. Reakcia sa dostaví okamžite, chytí jeden z dvoch plných pohárov a vypije ho na ex.

„Dal som jej košom, čož mi pripomína…” Trocha sa nadvihne aby sa mohol dostať rukou do vrecka a vytiahnuť odtiaľ kľúče.

„Dlhy vzťah?” Nevravel mi Radek, niečo čo sa s vzťahom vylučuje?

„Asi tak dve minúty,” odvrkne a ďalej sa trápi so zvesovaním jedného kľúčiku. Neriešim prečo ho dáva dole, no hneď sa chopím príležitosti. Presuniem sa po širokej sedačke v tvare polkruhu až k nemu.

„Môžem?” darujem mu svoj sladký úsmev. Tentokrát si odpustí pohľad a rovno mi tie kľúče dá. Netrvá ani desať sekúnd a kľúč je dole. Teraz prichádza na rad nevinný dotyk. Nechám kľúč nenapadne spadnúť na zem priamo medzi jeho nohy. S ospravedlnením sa po neho zohnem pričom sa opriem rukou o jeho stehno. Cítim ako sa v ňom všetky svaly stiahnu. Reagoval by takto aj Radek? Kdeže, on by ma chytil a hodil tri metre ďaleko za narušenie osobného priestoru.

„Nech sa páči,” podám mu kľúč a chcem sa vrátiť na svoje miesto, keď ma chytí za zápästie.

„Ale som dosť drsný,” prenesie tajomne. Určite nie tak ako on, pomyslím si keďže ihneď pochopím, čo tým myslel a tak sa na neho otočím s pobaveným výrazom.

„Ja rád drsné,” ani sa nenazdám a už som tiahnutí smerom k čiernemu Porsche. Nemilosrdne ma hodí na sedadlo spolujazdca a zabuchnú dvere. Nasadene na miesto šoféra a namiesto toho aby štartoval sa prisaje na moje pery. Jazykom dobíja moje ústa lepšie ako kráľovská armáda nové územie. Pri srdci ma zahreje predstava, že sa ma takto dotýka Radek. Len kvôli tejto predstave tak ochotne spolupracujem.

Zopár sekúnd a som tvrdý sťa kameň, predsa je to nejaký ten piatok keď som mal naposledy sex (s Radkom). Vdychujeme jeho živočíšnu dravú vôňu (ktorá

ani zďaleka nie je taká sexi ako jeho) a obmotám mu ruky okolo krku. Moje nutkanie ma

premôže a tak zamierim rukou na jeho hlavu, že ho zatiahnem za vlasy, no oni

tam nie sú. Síce moja predstavivosť funguje na plne obrátky ale vlasy na plešatej hlave nevyčaruje, a tak sa mi Radkov obraz pomaly vytráca.

 


Můj trénink s ovcí se protáhne. Nakonec netrápím jeho, jak jsem původně chtěl ale rovnou nás oba. Navíc se dozvím i věci, které jsou k mému životu naprosto nedůležité. Například, že nosil rovnátka. Taky, že má rád stejný seriál jako já a to American Horror Story. Samozřejmě, moudře mu neřeknu, že jsme na tom obdobně. Nemám v plánu s ním (pro jistotu) navázat ani přátelský vztah. Vytuším, když odněkud cítím problémy. Tady by být mohly. Můj osobní radar bliká červeně (nebo růžově?).

Stačí už jen to, že s ním sedím v kavárně skoro dobré tři hodiny.

Stačí i to, že jsem kvůli němu vstal a běžel na autobus.

Stačí i to, že bych ten jeho zadek rád zprznil  podruhé.

Kdepak. Tohle smrdí problémy víc než banda islámistů s batohy v Praze na náměstí.

Gentlemansky ho doprovodím na zastávku a hned co bus vezme čáru, zamířím zpátky.

„Tak to vyklop, co ti nakecal?” usměji se na Terku.

„Prý je tvůj přítel… vážně jste spolu čtyřikrát spali?” vykulí na mě oči.

Znám jí skoro deset let. Ví o mých starých bolístkách, zakopaných několik kilometrů pod zemí a uzamčených v aladinově lahvi.

„Blázníš? Znáš moje pravidla! Jestli jsi mu něco řekla…”

„Ne,” skočí mi do řeči a pak lehce zrudne.

„Ne? Terezo, sakra! Nemůžeš si vyprávět moje problémy lidem na potkání! Vypadám snad jako někdo, kdo potřebuje, aby ho druzí litovali?” nahněvám se.

„Ne, a ne, a ne. Radku, neřekla jsem mu nic. Prostě vypadal dost důvěryhodně! A navíc, ty si sem krom svých kámošů nikoho nevodíš! Řekla jsem mu jen, že se ti v minulosti něco přihodilo, a díky tomu se chováš, jak se chováš. Ptal se dál, ale odkázala jsem ho na tebe, aby se tě zeptal přímo! V podstatě jsem mu neřekla vůbec nic,” vysvětluje zbytečně zdlouhavě.

Prohrábnu si rukou vlasy a věnuji jí naštvaný úšklebek.

„Seš kráva, neměla jsi mu říkat ani tu blbost s mojí minulostí chápeš?! Je mu hovno do toho, co mi je nebo není! Je to jen debilní ovce, která si usmyslela, že se do ní vlk zamiluje! Kretén!” řvu skoro přes celou kavárnu.

Přeháním to. Za to může ta debilní ovce!

Tereza zatne zuby. Zná mě, a ví, že hádat se se mnou v tuto chvíli, nemá vůbec cenu.

„Máš pravdu, příště o tobě neřeknu ani písmenko. Jako kdybys neexistoval, dobře? A teď prosím tě vypadni, kráva má taky práce až nad hlavu…” obejde mě. Vzteky se celý klepu a musím zatínat ruce v pěst, abych nenarval ránu do prvního stolku, který by se asi klidně i rozložil na díly.

„Ale leží ti v žaludku, víc, než je zdrávo, Radku. Pokud se tomu vážně chceš vyhnout, zbav se ho. Ale byla bych raději, kdybys to nedělal,” neodpustí si svojí poslední radu dražší než sůl (a ta je prej nad zlato!)

Tereza ráda radí, Roman se taky ve všem vrtá, ale naštěstí není ženská, takže to nebývá až tak horké. Ten je spíš chytrý jak televizní přijímač.

Její kavárnu opustím v režimu rozzuřeného býka. Popravdě, nejsem si jistý, co všechno mě sere. Nejspíš krom její pusinky, kterou si otevřela na špacír i moje palice, v níž mám zmatek. Po dlouhých letech takový bordel v hlavě!

Nejspíš vážně vypadám jako vrah, protože lidé se mi na chodníku vyhýbají a ustrašeně mě obcházejí. V narvané městské mám kolem sebe metr místa, ačkoliv lidé si skoro nestojí na vlastních nohách.

Jindy by mě to bavilo. Mám rád, když se mě lidé bojí. Protože když z vás mají strach a myslí si o vás to nejhorší… vyhnete se tomu, že je někdy zklamete. Jak může gauner a hajzl někoho zklamat? Nijak. Akorát zvládne překvapit. A to se s jeho zlou povahou přece nevylučuje, každý má někdy světlé dny.

Dnes je mi to jedno. Ať se klidně strachy zakousnou do kovové tyče a hrají si na držátko.

Doma si vezmu věci na cvičení a vyrazím do fitka. Roba požádám o vpuštění do jejich tréninkové místnosti s obrovským boxovacím pytlem a nějakými panáky na mlácení. Potřebuju si tu zlost vybít z těla.

Už po hodině usilovného mlácení pocítím značnou úlevu. Po další hodině už jsem úplně v pohodě. Vznětlivým povahám bych skutečně radil mít doma alespoň boxovací pytel. Opravdu dost pomůže, když se člověk vymlátí a hlavně je to daleko lepší a méně rizikové, než když si svou zlost vybijete na konkrétní osobě (případně osobách), neb za roztrhání boxovacího pytle vám nehrozí vězení.  

Z posilovny vyrazím domů, abych se mezi dveřmi setkal s Danem. Vybavím si jeho intrikánství s Honzou.

„Hele, tys věděl, že mě Honza chce, že?” zeptám se ho přímo.

„Promiň! Ale fakt ses mu líbil, když mi ujelo, že jsi gay, nedal mi pokoj, dokud jsem mu neslíbil menší pomoc. A navíc, on nelhal! Vážně obdivuje tvojí postavu!” omlouvá se hned.

Kdyby tohle vypustil z pusy před třemi hodinami, tak mu jí snad i natáhnu.

„Pohoda, ale příště už nic podobného nezkoušej. Svoje kurvičky si vybírám sám, ok?” usměji se a Dan se nestačí divit.

„Samozřejmě! Už nikdy nic podobného neudělám!” slibuje.

Pochybuji. Ještě to zkusí, lidé rádi dělají stejnou chybu několikrát po sobě, dokud si opravdu pořádně nerozbijí hubu (nebo dokud jim někdo pořádně nesrovná fasádu).

Další pár hodin strávím hledáním nového proteinu, protože mi připadá, že ten můj už není to pravé ořechové. Objednám si rovnou pětikilový pytel. Chtějí za to nekřesťanský peníze, ale zase to dlouho vydrží.

Ještě shlédnu novinky ze světa kulturistiky, bohužel nic co bych nevěděl, a těsně před čtvrtou vyrazím do baru.

Cestou uvidím na rohu sedět bezdomovkyni se psem… vybavím si Romanova slova o rozdávání drobných chudým. Opravdu nejsem hodný člověk, a lidi mě nezajímají. Jenomže toho psa je mi líto. Jeho hladové oči mě donutí skočit do Billy, která je od jejich tábořiště pár metrů a vzít tam pár konzerv a když už jsem v tom, naberu i rohlíky a salám.

Cestou zpátky k té smutné dvojici se několikrát rozhlédnu. Nikdo mě nesmí vidět! Rychle jim dám igelitku s logem k nohám a vezmu čáru. Zaslechnu ještě hlasité děkování, ale to mě donutí přidat na rychlosti.

Kdyby tuhle scénu viděl Roman, tak si můžu jít zavolat do krematoria, kdy mají nejbližší volný termín, protože by mě jeho kecy asi ubily k smrti.

V práci na mě Romča vybafne s černou zástěrou.

„Proč mi to dáváš?” nechápu.

„Nově to prý musíme nosit,” pokrčí rameny.

„Děláš si prdel?!” naseru se, ale tu stupiditu si obtočím kolem pasu.

Teď budu za blbečka. To mi ještě scházelo!

„Mimochodem… málem jsem si musel dojít koupit kapesníky, když jsem tě viděl, jak nenápadně neseš tu tašku s jídlem, chudince bez domova,” vybafne na mě přesně ve chvíli, kdy nalévám víno. Nevybral si dobrý moment. Dobrá decka mi unikne na pult.

„Cože jsi?!”

„Šel jsem kolem… jak ses začal rozhlížet, tak mě napadlo zajet za strom. Byl jsi nenápadný jak bagr v koupelně!” tlemí se ten vůl.

„Pokud se o tom hodláš dál bavit, tak ti přísahám, že tě zakopu třicet kilometrů pod zem!” naštvu se preventivně a výhrůžně mu zamávám pěstí před obličejem.

„Ale! Přece se nestydíš za to, že jsi ve skutečnosti jen moooc hodný kluk!” zanotuje si.

Čapnu ho pod krkem, za límec černé košile. „Vážně tě zabiju, jestli se v tom budeš víc rýpat,” pronesu svým nejvýhrůžnějším tónem, jaký dovedu.

Zvednu ruce v obranném gestu. Už vytuší, kdy nelžu. „Rozumím!” dvěma prsty naznačí zamčení úst. „Nikdy se o tom ani slovem nezmíním, dobře?”

Vidím mu na očích, že se baví, protože tohle není poprvé, kdy musí držet pysk. Pomalu, abych se začal bát, jestli nemá sledovací zařízení.

Chvíli si ho ještě přeměřuji, než ho propustím, neboť lidé už se začínají dovolávat pití a taky to nevypadá zrovna vhodně.

Následuje slet včel na med, nebo spíš alkoholiků na bar.

Jako tradičně obsluhuji ten přední, ale dneska je teda fakt frmol. Navíc lidé nechtějí stejné drinky, ale objednávají si i takové, u kterých se musím mrknout do receptu.

Něco se stalo? Je snad světový den alkoholu?

Kdyby jo, určitě bych o něčem takovém věděl!

„Dobrý deň, pán profesor,” promluví do mých myšlenek ovečka.

Leknu se, ale jeho náhlý slovní výpad ustojím.

„Panebože, co tu chceš?” vyjevím se.

Teda, to že přišel mě, až tak nepřekvapuje, spíš mě podivuje, že se mu podařilo dostat tak blízko k baru, který je obsypán lidmi.

„Tak v prvom rade Martini a učiteľský dozor,”  zamrká a usměje se na nízkou blondýnku.

Teď bude balit ženský? Taky by si mohl vybrat.

Zavrtím hlavou a rozhodnu se tyhle úvahy prostě vypustit. Je mi do něj putna, pomohl jsem mu. Pochybuji, že by po mých slovech znovu přišel škemrat o prznění svého zadku.

O pár minut později si uvědomím, že skutečně přišel kvůli své nadrbané prdeli, akorát nechtěl mojí kládu, nýbrž jinačí. To ho ten zájem docela rychle přešel… a není to vlastně, to co jsem chtěl?! Takže bych měl asi skákat radostí do stropu.

Akorát po mně chce, abych mu vybral partnera. Do očí mi padne Tomáš.

„Tak fajn… Támhle je Tomi,” nakloním se k němu a ukážu prstem do rohu na vyššího blondýna. „Má rád malé a pevné zadky, na tvoje zkušenosti akorát,” zasměji se a vrátím se k přípravě nápoje, zatímco on ho sjíždí pohledem.

„Učím sa viac než rýchlo, takže mi ukáž chlapa, ktorý je ľadový ako psi nos a vyzerá ako sám Zeus,” překvapí mě svým sebevědomý prohlášením.

Přeměřím si ho. Chce někoho, kdo je ledový jako psí čumák?

Hned za ním sedí dokonalý adept. Ten chlap natrhl prdel už kdekomu, a to svým klackem.

„Jak si přeješ. Za tebou v rohu sedí Johny. Je mu kolem třiceti a svoje úlovky si odtud odvádí tak jednou za měsíc. Chce ho dost lidí, ale on je odmítá jako dotěrný hmyz. Má rád muže, šuká ale i ženy. Je mu to u zadku. A navíc miluje drsný sex,” informuji ho.

Hodně drsný sex. Oproti němu jsem miláček a král romantiků.

Není vyloženě krasavec, ale lidi láká, protože působí nebezpečně a záhadně. A taky je slušná vazba. Jo, je hodně namakaný. Tak moc, že kdybych takhle vypadal já, asi nevylezu ven. Nesnáším tyhle šílený bomby. Ovšem ovečka ho skenuje docela dlouho a tváří se velmi zaujatě.

Takže on má rád tyhle nabušený typy? Proč sakra vyjížděl po mně?! Jsem sice vazba, ale do tohohle Kyklopa mám teda daleko. Vždyť nevidí, že ho slupne jako malinu?!

„Pobil sa s medveďom?” vytrhne mě ze zamyšlení, při kterém jsem krom míchání drinků zvládl i sledovat jeho narůstající zájem.

Neodolám a jeho stupidní otázce se zasměji. „Jeho otec je prý kápo mafiánu, asi už si o téhle sortě lidí něco slyšel, ne? Takže tak,” bavím se.

Co se dá dělat. Chce ho, jen ať si svůj natržený zadek užije. Nepochybuji, že ho sbalí. Je to přesně jeho typ, což mu nahrává do karet a mé rády, kterak se má stát svůdce postrádají smysl, protože by na něj nejspíš dostal chuť, i kdyby stál na deset metrů od něj a přitrouble se červenal bez větších projevů náklonosti.

Naleji mu panáka whisky na posilněnou, který do sebe kopne na jeden lok (buran, takhle se přece whisky nepije!) a vyrazí na „lov”

Nesledujem ho. Nemám čas, jen si stačím o pár minut později všimnout, jak ho Johny vleče pryč.

Tak, a má to.

„Hele, ty ho vážně necháš jít s ním?” přitočí se ke mně Roman, který má oči taky všude.

„Jasně, chtěl ho,” pokrčím rameny.

„Protože jsi mu ho doporučil.”

„Ty vážně slyšíš i trávu růst, co?” rýpnu si.

„Ne, ale Johny mu natrhne prdel. Pamatuješ toho sladkouše z posledně, ne? Vždyť měl na stehnech krev! A kolem krku obtisk jeho prstů!” vybaví si jednu děsivější příhodu.

Ten kluk měl po tom všem ještě odvahu lézt zpátky do baru. Nestěžoval si, nemohl, protože s ním šel dobrovolně a on mu v podstatě nijak neublížil ani ho neznásilnil. Navrch byl dost zlitý.

„Pochybuji, že ho to vůbec bolelo. Byl rád, že chodí. Ten mlaďa

Průměrné hodnocení: 4,95
Počet hodnocení: 41
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

eliza56
eliza56

Nic, co by stálo za řeč.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.