Keď Radek súhlasí s návštevou kina som radosťou bez seba. Školu mám už za sebou a tak premýšľam, čo teraz. Nemienim byť ako nadržaná pätnástka a tak si zasa ľahnem do postele a pustím si ďalšie diely American Horro Story. Tento seriál milujem a nemôžem sa ho nabažiť. Škoda, že mám pred sebou už iba jednu sériu.

Okolo siedmej si skočím do sprchy. Rozhodnem sa byť trúfali a zbalím si nejaké veci, ktoré si k nemu prinesiem. Nezabudnem sa mu zas a znova vyznať a zatlačiť aj na jeho city. Očividne to funguje, pretože ma pozve na kávu.

„Dej si Flatwhite, to je dobrá káva, tady v Costě mi chutná nejvíc,” odporučí mi a mne to už nedá. Je úplne iný ako doteraz. Je viac milý a ľudský.

„Hej, dám,” prijmem jeho odporúčanie a venujem mu jeden neveriaci pohľad. Je mu zle? Umiera?

„Co je?” vytrhne ma z myšlienok o jeho, možno vážne zlom zdravotnom stave.

„Chováš sa… inak.”

„Jak jinak?!”

„Normálne…”  zasmejem sa.

„Můžeš mi to víc vysvětlit?”

„No, už mi nepripadáš tak chladný.”

„To se ti zdá, ještě jsem nebyl v Karibiku.” Čo má s tým Karibikom? Chce aby som ho tam pozval? No povedzme mi si úprimne, kto sa rozplýva nad predstavou úžasného sexu na pláži pri mori. Ja! A ak ja vy tak... KUŠ! Táto ľadová socha je len moja!

Kávu za nás zaplatí on a ja si neodpustím poznámku.

To čo nasleduje potom sa dá popísať ako minúty totálneho šoku a nasledujúcej depresie.

Sledujem to privítanie s nízkym blond chlapcom. Radek je zrazu tak iný. Objíma ho tak úprimne a… šťastne. Vyzerajú ako milenci, ktorý boli od seba oddelený riadne dlhú dobu. Prehodia si zopár poznámok o veciach, ktoré sú známe iba im.

Môj pohľad sa stretne so smutným pohľadom bruneta, ktorý stojí asi dva metre za nimi. Žeby jeho priateľ? Slova nízkeho blondína to však vyvrátia. Brunet mi venuje  eden smutný úsmev. Je na tom rovnako ako ja?

Vymenia si čísla. Sledujem ten výjav, ktorý trhá moje srdce na kusy. Oni sú dokonalý... ako ying a yang. Všimnem si ako mu Radek prehrabne vlasy rovnako ako on pobozká jeho prst. Moje srdce krváca. Obaja vyzerajú tak šokovane ale šťastne. Aj Radek ma na tvári dokonca niečo, čo pripomína výraz lásky. To ho až tak miloval? Je mi jasné o koho sa jedná.

Nízky, štíhly blondín s hnedými očami, plnými perami a krásnym oslnivým úsmevom. To je môj rival v jeho srdci? Ale kdeže... ja nemôžem byť súper niekomu, kto prinúti Radka sa takto zmeniť v sekunde.

Zlatý malý chlapec sa otočí a po boku s brunetom odíde. Radek si prisadne naspäť ku mne.

„Promiň,” venuje mi neprítomné ospravedlnenie a ja som si vedomí svojej prehry. „Takže… proti tomuto zlatému stvoreniu bojujem?” zašepkám, pretože viem, že pri pokuse o hlasnejšie vyslovenie, by ma môj hlas skôr sklamal ako podporil. Radek mi venuje jeden zo svojich šokovaných výrazov, ktorý však neskôr nahradí niečo ako sklamanie.

Nekomentuje to. Sedíme tam ešte asi desať minút a smutne si hľadíme do očí. Má

to vôbec význam? Milujem ho a chcem aby bol šťastný. No chcem aby bol šťastný

po boku niekoho iného? Neviem... jediné, čo viem je, že neviem.

„Mali by sme ísť inak to nestihneme,“ oklepem sa a pokúsim sa o celkom normálny výraz. Postavím sa zo stoličky a prejdem okolo neho.

„Štefan,“ chytí ma za ruku a ja zastanem. Nič nevraví. neotočím sa a viem, že ani on nie. Jeho stisk povolí a ja sa snažím nerozplakať. Keď zaregistrujem odsunutie stoličky prehltnem hrču v krku a pomalým krokom sa vyberiem smer kino.

Celý čas sa snažím aby nezaregistroval ako veľmi  som zlomený. Film nevnímam. Rozhodujem sa, že čo budem robiť. šokujú ma záverečné titulky a Radkov hlas, ktorý mi oznamuje, že film skončil.

Celú cestu sa normálne rozprávame akoby sa nič nestalo aj keď úsmevy,  odpichovanie a smiech sú obmedzené na maximálne minimum.

Tesne pred Radkovým bitom sa nálada zmení a z konverzácie sa stane ťaživé ticho. Ja mám vlastne celkom jasno, čo chcem teraz urobiť, no neviem ako na to Radek zareaguje... a je mi to vlastne aj jedno. Nato aby som spracoval dnešný deň potrebujem viac ako pár hodín.

Svoje veci mám zbalené a sedím v autobuse v rekordnom čase. Úspešne sa mi podarilo ignorovať Radkove prekvapené pohľady a tiché vyslovenie môjho mena (ďalšie). Chcel mi niečo povedať?

Doma sa rezignovane zvalím na posteľ a ešte oblečený zaspím. V hlave my prebiehajú spomienky ako zaseknutý film. Šťastný Radek, pekný blondín, smutný brunet, sladký rozhovor a výjav milujúceho páru. Presne tak vyzerali. Ako pár  zaľúbencov, ktorý sa stretli po dlhšej dobe.

Ráno sa zobudím s nezvyčajne zlou náladou a tak ma Lenka zasa obchádza po špičkách. Celý deň nevnímam. Jediné, na čo sa sústredím je to aby som vymyslel, čo teraz. Prečo by som sa ho mal vlastne vzdať? Nepatrí Michal iba do jeho minulosti? Ja som tu a teraz... ja som prítomnosť. Snažím sa upokojiť sám seba. Klamem si aj napriek tomu, že viem, že to tak vôbec nie je.

Keď stretnem Radka na chodbe otočím sa na päte a obídem celú školu len aby som sa dostal do učebne. Jeho náhle zjavenie prinúti moje celkom “ustálené“ myšlienky zasa poletovať v nekonečnom víre. Pocity sa mi miešajú až ma z toho začína bolieť hlava. Lenka ma má už plné zuby a tak sa na večer vybrala z domu.

Sedím sám v prázdnom byte. Nesvieti tu žiadna lampa. Som tu iba ja a moje myšlienky.

Je nejaká šanca, žeby som ho dokázal nahradiť? Dokážem vytlačiť jeho prvú lásku z jeho srdca? Dokázal som už toľko vecí, ktoré sa u neho zdali nemožné, tak prečo nie toto? Otázka je však... chcem to? Chcem pripraviť Radka o ten šťastný výraz?

V hlave mi duní a ja sa oddám spánku.

Spím nepokojne. Celú noc sa prehadzujem a neviem si nájsť správnu polohu. Konečne sa mi podarí zaspať keď sa mi rozsvieti telefón. Správa od Lenky. Do školy pôjdem sama… nečakaj ma. Tak tá ma musí mať teda riadne dosť.

Ráno ledva vstanem. Cítim sa akoby ma prešiel parný valec. Na počudovanie mám v hlave celkom prázdno. Nemyslím naozaj na nič... ani na Radka a ani na to, čo sa stalo. Všetko sa však zmení, keď nám príde suplovať. Prečo sa to deje takto často? Myslel som, že na vysokej ti skôr predmety odpadnú akoby sa suplovali.

Vyzerá však príšerne.

Stále je sexi, no vyzerá nevyspato. Strnisko, kruhy pod očami, zvesené kútiky... Nechcem ho takéhoto vidieť. Radek má byť Radek a nie takáto troska. Vtedy mi to dôjde... chcem aby bol Radek v živote šťastný a ak to má znamenať, že to bude po boku toho slnko nesúceho chlapca tak prečo nie.

Síce mi toto rozhodnutie trhá srdce na kusy, no je to to najlepšie, čo pre neho môžem urobiť. Keď prídem domov, napíšem mu SMS-ku, že sa s ním musím porozprávať. Odpoveď mi príde do niekoľkých minút... kladná.

Stojím pred jeho dverami a potím sa ako prasa. Som pevne rozhodnutý, tak prečo sa bojím urobiť tak málo aby som mu to oznámil. Musím sa vzchopiť. Dvakrát sa zhlboka nadýchnem a so zavretými očami mu zaklopem na dvere.

„Je odemčeno, pojď dál,“ ozve sa z vnútra. Pomaly otvorím dvere a vyzujem sa (sila zvyku). Prejdem očami obývačku a kuchyňu ponorené v tme. Nie je tam a keď nepočujem ani žiadne zvuky z kúpeľne tak si to zamierim do jeho izby.

Hneď ako otvorím dvere, do hlavy ma tresnú spomienky... spomienky, čím som si prešiel aby som sa dostal do tejto miestnosti prvýkrát a spomienky nato, čo som v tejto miestnosti zažíval.

Ako druhý do tváre mi tresne Radek vo svojom zúboženom stave sediaci na posteli.  

„Tak spusť,“ prenesie svojim typickým ľadovým hlasom.

„Poviem ti len toľko. Keď som vás vtedy videl, videl som pár, z ktorého vyžaruje neskutočná láska a symbióza. Videl som síce dvoch mužov, no vnímal som ich ako skutočný pár, ktorý sa miluje. Viete o sebe toľko, pamätáte si neskutočné detaily... ak sa toto nevolá láska tak ja neviem,“ odmlčím sa. Chvíľa ticha mi trhá uši, no napokon

ju preruším ja sám. „Choď za ním. Dajte sa dokopy,“ hlas ma sklame a po tvári

mi stečú prvé slzy. Vzlykám no aj napriek tomu sa usmievam. Usmievam sa do jeho

šokovanej tváre aj cez slzy, cez ktoré nič poriadne nevidím. Sledujem ako sa

snaží zo seba niečo dostať, no iba naprázdno otvára ústa.

Nechcem tu byť už ani sekundu. Zajtra si ho v škole zastavím a pripomeniem mu, že som tu pre neho. Postavím sa a rýchlim krokom si to mierim von.

„Teda, není to ani den, co jsi mi tvrdil, jak se nevzdáš a jak žárlíš, kam se to všechno podělo? Hodláš prostě odejít?!“ okríkne ma z izby až ma zamrazí pri vchodových dverách. Má pravdu... klamal som mu. Moja majetníckosť a žiarlivosť na tom nie

sú ani zďaleka tak zle ako u neho.

Pomaly sa otočím do bytu.

Stojí vo dverách od svojej izby a prepaľuje ma zelenými smaragdami. Nič nevraví a mňa to ubíja. Človek sa tak snaží a on to všetko ničí.

„Nevzdávam sa ťa úplne. Budem tvoj najlepší priateľ... tvoj brat a...“

„Bratr? Co to tu meleš? Nemůžu se k němu vrátit, ani nechci. Miloval jsem ho, kdysi, ale tak každý už někdy někoho miloval. Ty určitě taky. Jen mě na chvíli dohnaly vzpomínky,“ posledné slová prenesie úplne pri mne.

Má pravdu. Na Tomáša si spomínam skoro každý večer. Jeho úsmev, jeho tvár, jeho hlas a aj jeho dotyky... to všetko mám živo vrite v pamäti a všetko to milujem. Tomáš však umrel pred 4 rokmi a tak je tu nulová pravdepodobnosť, že ho niekde stretnem a nechám sa tým pocitom zviesť.

Nechávam slzy voľne dopadať na dlažbu na chodbe. Pozerám sa mu do očí a plačem. Neviem to zastaviť. Dokopy tu ani niet prečo plakať no ja proste plačem.

Radek ma zovrie v medveďom objatí.

„Nerad to přiznávám, ale tvojí vůni si taky budu pamatovat,“ oznámi mi a stisne ma pevnejšie. Nadýchnem sa jeho vône a musím s ním súhlasiť.

„Si si týmto istý?“

 

Sedíme mlčky. Dost mi to vyhovuje, nevím, nad čím přemýšlí on, ovšem moje hlava je právě plná vzpomínek, kterých jsem se už pěknou řádku let snažil vyvarovat. Nebo spíš je prostě vypustil.

Michal nebyl moje první láska. Myslel jsem si však, že bude poslední. Ovšem, asi každý ví… co se o myslet říká: hovno vědět.

Ano, to skutečně sedí. Hraju si roky na necitu a pak se po jednom setkání s minulostí pomalu zbořím, jako domeček ze sirek. Tvářím se jako silák i sám před sebou.

„Mali by sme ísť inak to nestihneme,“ vytrhne mě z přemýšlení Štefan. Párkrát mrknu víčky a zaostřím na jeho tvář. Má výraz někoho, kdo usilovně přemýšlí.

Asi je na čase se přestat vodit za nos. Ovce mě pomalu naťukávala a Michal mi zasadil poslední ránu, která definitivně rozkřupla mojí pracně vybudovanou skořápku. Zjevně nebyla dostatečně silná (ta skořápka, protože rána to byla ukázková).

Projde kolem mě s nepřítomným výrazem.

„Štefane,” obtočím mu prsty kolem zápěstí. Nenajdu však další vhodná slova.

Mlčky dojdeme do sálu. Ponořím se do děje V zajetí démonů, tak usilovně, až mě konec hororu skoro rozpláče. Vím, co mě čeká. A vůbec se na to netěším.

Potřebuji si ujasnit, co chci, a hlavně koho a taky, co bude dál. Jako nejschůdnější se mi jeví, hodit všechno, co se do dneska odehrálo za hlavu. Vrátit se do zajetých kolejí. Bylo by to dobré i pro mě, i pro Michala a pro ovci nejvíc.

Musím Štefana několikrát upozornit, že je konec filmu. Je úplně mimo. Vím proč, už si to konečně můžu připustit. Všechno začalo jet prvním rychlíkem do háje přesně ve chvíli, kdy si ve svém ovčím kostýmu nakráčel přede mě a započal svůj lov.

Vyrazíme ke mně. Povede se nám navázat hovor, akorát není zpestřený tolika vtípky, jako jindy. Cítím z něj, jak ho to moje divadlo s Michalem vzalo. Nejspíš se mu honí hlavou tuna blbin, ale nemám koule na to mu je vzít, zatím.

Nezůstane na noc, což mě nějak nepřekvapí. Pokusím se ho zastavit, ale ne důrazně. Jen řeknu jeho jméno, jenomže další slova, jejichž přesné znění sám nevím, nevyplují na povrch.

Načnu si lahev vína, rozhodnut se propít k rozhřešení téhle svízelné situace.

Jsem přece ten typ, co s nikým nechodí!

Och, vážně? Od kdy?

Od rozchodu s Michalem.

A proč?

Protože moje žárlivost lidi ve vztahu ubíjí a nutí k pitomostem. Jasný, každý má nějakého strašáka ve skříni. Ale ten můj, mě děsí, stejně jako klauni (nesnáším ty zmalované zrůdy, mám z nich skoro fobii). Můj strach plyne z mé vlastní osobnosti a to pouze ve stavu zamilovanosti, kdy se najednou chovám jako kretén, co má na druhého vlastnické právo.

Dobře, s nikým nechodím, ale nechám si ladně vplout do života chlupaté zvířátko, které mi ho převrátí vzhůru nohama.

Asi bych měl navštívit psychologa, mám rozdvojenou osobnost, nebo lehkou formu demence.

Vtip. Je to ve skutečnosti hrozně jednoduché. Stačí se jen rozhodnout. Buď se vrátím tam, kde jsem byl před pár dny, nebo napíšu Michalovi a znova vlezu do jámy lvové, případně nechám ovci, ať mi zamotá hlavu.

Už mi jí zamotal.

Ne, na to je ještě brzy.

Dojde mi, že to dneska nevyřeším, a to ani s celou lahví vína v sobě, takže se umyji, ulehnu a usnu, jako kdyby mě nadopovali prášky na spaní.

Vzbudím se dřív než obvykle a na displeji telefonu mi bliká zpráva od Michala. Neodpovím, což je mrzuté, protože už si později možná nevzpomenu vůbec. Znám se.

Ve škole si odbudu své dva semináře, kde si pilně zapisuji poznámky a občas tam napíšu i nějakou svojí myšlenku, která tam vůbec nepatří.

Až se z toho budu učit, vztek mě nemine.

Kurva! Co mám dělat dál?

Macháček mě požádá o záskok. S nelibostí vejdu do posluchárny, kde na mě vybafne ovce, která vypadá jako po ráně kladivem. Odvyprávím jim historii, jako kdybych jí snad vystudoval. Je to však jen tím, že už mám tenhle předmět za sebou a prezentace slouží jako kvalitní opěrný bod.

Po hodině si skočím na oběd a cestou z něj zahlédnu povědomé blonďaté vlasy, jejichž majitel s modrými kukadly mě zaregistruje o pár sekund déle a rovnou se rozhodne, že uteče. Vezme čáru, jako kdybych byl nějaký poděs, jenž ho hodlá na chodbě plné studentů odkráglovat tenisovou raketou, kterou u sebe ani nemá, ale co kdyby jí vytáhl z klobouku (ten taky nemám.)

Kolem večera mi napíše, že si chce promluvit. Musím se zasmát, kdykoliv tohle někdo řekne, dopadá to vážně blbě. Jo, doopravdy, vím to z vlastních zkušeností. Věta: musíme si promluvit je pomalu stejně hrozivá jako klauni. Většinou se neobejde bez slz a šílených srdceryvných monologů případně dialogů.

Ale tak proč ne, lepší dříve, nežli později, napíšu mu: Jasně, tak přijď.

Jsem přece frajer, co musí znít nenuceně. Pardon, že se ta maska tak blbě zahazuje. Ona to vlastně ani tak není maska. Jsem takový, trošku blbec, trošku drsný, trošku hodný a prostě hotová míchanice od pejska s kočičkou. Ale s těmi vztahy jsem lhal sám sobě. Ano, to je jasné. Nechci být sám, ale bojím se být s někým.

Michal je minulost a v té taky zůstane. Včera mě vyhodil z konceptu, ale dnes musím přiznat, že se cítím mnohem líp. Vím, co se mezi námi odehrálo a taky vím, že i když je to už řadu let, člověk se vrací do zajetých kolejí poměrně snadno. Raději si vyjedu nové s čistým štítem a pokusím se to nepodělat svojí povahou.

Ovšem sejít se klidně můžeme, což mi připomene, že mu taky mám napsat. Sdělím mu, kdy mám nejbližší volný termín. A to hned v pátek. Rád se s ním sejdu a popovídám si, co se za ta léta událo.

Usadím se na postel a nechávám své myšlenky jen tak prolétávat hlavou. Lehké zaklepání na dveře mnou škubne a vytrhne mě z civění do blba. Vyzvu ovci, aby šla dál.

Než spustí, tak si mě prohlíží, jako kdyby mě viděl prvně. Nedivím se. Jsem neoholený a navrch dost mimo. Sice jsem spal, ale zdály se mi samé šílenosti. Honil mě tuším tygr, pak stádo slonů… prostě blbosti.

Ovce na mě vychrlí další snůšku blbin, která by mi za jiných okolností nahrála do karet. Po jeho dojemném a skoro srdceryvném výlevu (neříkal jsem, že to tak bude?), bych ho hravě mohl poslat k šípkům a prostě se zase ukrýt za své ledové hradby. Na jeho radu, abych se dal s Michalem do kupy, bych se samozřejmě vykašlal. Neměl jsem to ani v plánu.

A do určité chvíle jsem to skutečně chtěl udělat. Hodit to za hlavu. Jenomže nemám rád, když lidi brečí a u ovce to platí tak stonásobně.

Došlo mi jedno: on mě o tom, že je pro mě jako stvořený, přesvědčil už dávno. Aby bylo jasno, nemyslím to v tom sladkém a romantickém smyslu, na to je brzy, ale ten jeho zadek… jo, ten mi pasuje. Ten jsem si zamiloval, už když jsem ho navštívil prvně. Jenom přiznat si to mi zabralo dalších pár týdnů.

Na jeho návrh s bratrem (teda fuj, takový incestní sklony to zvíře má!) reaguji tedy skoro jako ze šablony pro romantický film, ale nemám scénář (bod k dobru). A svůj v podstatě pravdivý, ale na můj osobní vkus až moc přeslazený monolog, zakončím pevným objetím jeho ubrečené maličkosti.

Asi jsem fakt trošku mačo, mě ty jeho slzy prvně sice dojaly, ale teď spíš rozpálily.

A pak mi někdo bude tvrdit, že nejsem sadista!

„Nerad to přiznávám, ale tvojí vůni si taky budu pamatovat,” řeknu mu, neb je to vskutku tak, jeho vůně a slzy mě prostě dostaly na hranici únosnosti. Ještě víc ho podrtím v náručí a dávám si pozor, abych tu kouzelnou atmosféru nezabil svojí erekcí, ale tuším, že už o ní ví, jen mu to nedochází.

„Si si týmto istý?“ zeptá se ubrečeným tónem.

„Ano, jako vlastní smrtí,” kývnu vážně, ale neudržím se. Musím se prostě začít smát.

„Počkaj… ty si vzrušený?!” dojde mu, když si plně uvědomí, že to co ho tlačilo do břicha, nebyl šroubovák v kapse.

Snažím se tvářit jako nevinnost sama. „Lehce, promiň, já vím, že ty to prožíváš, ale mě to vážně nevzalo tak jak by mělo. Už jsem se s tou tvojí postavičkou, co si vplula do mého života smířil. A díky včerejšímu střetnutí s Míšou, ti teda slavnostně oznamuji, že ti klidně budu prznit zadek každej den. Dokud se navzájem neomrzíme a dokud tě ta moje žárlivost neodežene pryč.”

Hm, tuším, že zrovna tohle asi není úplně vyznání, které by chtěl slyšet. Ale tak, co čeká od “ledové sochy”?

„Tvoja žiarlivosť ma neodradí, počítam s ňou. Bol som s ňou oboznámený. Ale aj tak… to si robíš srandu?! ” naštve se a vyprostí se z mého sevření. „Tak ja sa tu kvôli tebe trápim a ty zasa myslíš len na to jedno?”

„No tak promiň, že jsem chlap,” protočím oči.

„Si bezcitný!” osopí se na mě a ukáže na mě prstem.

„Ach, neříkej mi, že jsi to zjistil až teď? Sám si mě nazval ledovou sochou!” bavím se.

Není to tak horký. Nejsem necita. Jen prostě… už jsem se smířil s porážkou. Ta růžová svině je prostě nezdolná. Bojím se, že mě to bude mrzet. Jenomže tyhle úvahy úspěšně hodím za hlavu (mám v tom letité zkušenosti).

„Áno! Ale včera… keď si ho videl… a ty by si tu teraz kľudne… zase chceš šukať! Nič iné ťa nezaujíma!” rozčiluje se.

Slzy jsou ta tam. Ale tahle jeho vzteklá část je mnohem lepší.

I přesto, že se mi brání, ho přitlačím ke zdi. Ignoruji jeho ručičky, kterými mě chce odstrčit. Dojde mu, jak marný je to boj a tak mě začne škrábat jako nějaká rozvášněná číča, ale když mu narvu jazyk hluboko do pusy, kolenem oddálím nohy od sebe a v prstech sevřu jeho vlasy, přestane se vzpírat. Zaryje mi prsty do bicepsů a něco ještě zamumlá do mých rtů.

Ojedu ho na stojáka. Ani se neobtěžuji s kondomem, protože je mi jasné, že ten už nepotřebuji. A uklidit podlahu je mnohem jednodušší, než měnit povlečení.

Ovšem náhlá vlna energie, která se mi vlila do žil, když jsem se konečně přestal bránit a rozhodl se vyzkoušet si, jaké to je znova s někým být (možná budu litovat, ale to až zítra), mě uvedla do stavu maximální nadrženosti. Takže jsem ho průběžně ojížděl celou noc.

Ráno se širokým úsměvem pozoruji, jak se postaví na nohy, aby se vzápětí s rukou na zádech skácel zpátky na postel.

„Magor je to, totálne nadržané hovado,” mrlmlá si pod vousy.

„Chtěl jsi mě, tak si zvykej,” oznámím mu zvesela, až se na mě s úlekem podívá. Nedám mu prostor pro reakci, čapnu ho za ramena a zalehnu, až těžce vydechne.

„Nie! Ďalšiu návštevu môjho zadku ti už nedovolím!” řekne vztekle a zapře se proti mé hrudi.

Rozhodnu se ho vyzkoušet. Jak vážné to s ním je?

„Ovečko,” usměji se mile (tak mile jsem se ještě asi neusmíval) „nechci k tobě do zadečku,” pokračuji stejným tónem. Jeho ruka povoluje, až jí dá pryč úplně a s vyvalenýma očima mě pozoruje. „Ale jeden polibek bys v kapse mít mohl ne?” sonduji a otřu se svým nosem o ten jeho.

Hlasitě polkne. „Iba pusu!” pronese tiše ale rozhodně.

Jasně, jasně.

Pro info, nenechal se přemlouvat ani ke kouření. A pak, že jen polibek!

 

Z jeho slov sa vo mne rozleje tak príjemné teplo no ihneď ho zarazí Radkov penis, ktorý sa okato tlači na moje podbruško.

Skutočnosť, že si tento chlap nerobí nič z toho, z čoho mam ja hlavu úplne niekde v riti ma poriadne vytočí. Je to kretén!

Snažím sa brániť, no ubráňte sa medveďovi (aj keď veľmi sexi medveďovi). Nejde to… a popravde, ani to nechcem.

Keď sa na mňa vyštverá už asi štvrtýkrát (rátam aj prvé kolečko na stojaka na chodbe) začínam rozmýšľať, že či neutečiem. Akože jedno, dve, maximálne tri kolečká sa s jeho nasadením dajú prežiť no každé ďalšie je boj o život.

Ráno sa pokúsim o nenápadný útek, no bolesť zadku a jeho okolia z Radkovych nočných návštev ma priklincuje naspäť k posteli. A hneď nato ma priklincuje aj Radek pod sebou.

„Nie! Ďalšiu návštevu môjho zadku ti už nedovolím!” zavrčím na neho.

„Ovečko, nechci k tobě do zadečku, ale jeden polibek bys v kapse mít mohl ne?” prenesie s tak sladkým úsmevom až mám pocit, že sa mi zvýšila hladina cukru v krvi.

„Iba pusu!” proste mu neodolám… rovnako ako neodolám jeho smutným očiam keď ma poprosím aby som ho vyfajčil. Ak to bude takto pokračovať ďalej, tak si toho vtáka ani nebude musieť umývať. Počet návštev môjho zadku je priamo úmerný s počtom návštev mojich úst.

Cestou do školy (začínam jeho prednáškou) sa bavíme o všetkom. Zisťujem, že nemáme absolútne nič spoločné (teda až na našu záľubu v káve a American Horror Story... možno horory, všeobecne). Radek mi však povie pár podarených vtipov a tak na mňa ľudia v MHD čudne pozerajú. Keď autobus prudko zabrzdí, neustojím to a padnem priamo na Radka.

„Nevěděl jsem, že tě rajcují veřejná místa, pokud jinak nedáš, tvůj zadek neodmítnu… ” zašepká mi do ucha pobavene a ja ho cely červený odstrčím do nejakej babky. Ešte pred bránou školy sa smejem z toho ako na neho nakričala a nakoniec ho tresla kabelou.

Samozrejme mi nezabudne pripomenúť, že mi to večer zráta. Keď prídeme pred učebňu zistíme, že sa naša hodina presunula do jednej z menších. Dôjdem tam asi tak päť minút pred začiatkom hodiny, Radek si odniesol veci do kabinetu.

V triede už sú voľné iba dve miesta. V prvej lavici a v strede vedľa Lenky. No nie tak úplne vedľa Lenky, pretože ona sedí na kraji trojmiestnej lavice pri okne a v strede je

akýsi vysoký vyšportovaný brunet. Lenka mi venuje smutný úsmev a ja si s povzdychom sadnem k nim.

„Čus, jsem Marek,” žmurkne na mňa a pôda mi ruku. Vyzerá byť na riadneho extroverta. To som si myslel, pravý význam žmurknutia mi dôjde hneď ako mu podám tu svoju. Prudkým trhnutím si ma nakloní k sebe a jeho dych mi ovanie ucho.

„Nemusíš se představovat, vím kdo jsi. A taky vím, že máš rád kvalitní provětrání zadních partií,” zašepká mi do neho a odtiahne sa.

Čo sa to tu deje? To je zrazu táto škola plná gayov? A prečo ide po mne? Akože viem ako vyzerám ale prečo?

Hneď ako vojde Radek do dverí všimnem si ako mu zamrzne vyraz. Vedel som že nemám ignorovať ten varovný signál, čo sa mi rozoznel v hlave keď som kráčal k tejto lavici.

Jeho pohľad preskočí zo mňa na Mareka a naspäť. Trvá to len milisekundu takže to postrehnem asi iba ja, no aj tak mam z toho zlý pocit.

Hodina prebieha celkom kľudne, teda ak nepočítam Radkov vražedný pohľad, ktorým už párkrát podpálil túto lavicu. Niekde v polovici sa však Marek rozhodne, že bude dnes za zlého. Položí mi ruku vysoko na vnútornú stranu stehna, prakticky sa maličkom dotýka mojich gúľ, a nakloní sa ku mne, že mi niečo zašepká.

„Pane Párek, buď odejděte nebo si přestaňte špitat a pokud vás to opravdu tak láká, tady vepředu je volné místo,” zachráni ma Radek ľadovým hlasom, o ktorom iba ja viem (snáď), že je predzvesťou maximálneho nervového výbuchu. Ale mohol si zvoliť lepšie oslovenie!

Zídem ho šokovaným pohľadom a až vtedy si úplne uvedomím, že to vôbec nie je dobré. Rýchlo si zhrabnem notebook, termosku a tašku.

„Áno pán profesor,” odpoviem zatiaľ, čo sa presúvam do prvej lavice. Keď si konečne sadnem, Radek ma zbehne ešte skúmavým pohľadom a potom sa zasa venuje výuke. Zvyšok hodiny sa na mňa ani nepozrie… teda až na konci.

„Za mnou,” oznámi rovnako ľadovým hlasom akým ma dostal od Mareka a ja na sucho prehltnem. Toto nebude dobré.

Chvíľu počkám, zaklapnem notebook a hodím si ho do tašky. S ňou na pleci a s termosku v ruke zaklopem na jeho kabinet. Netrvá ani sekundu a už ma volá dnu.

„Potrebovali ste niečo, pán profesor?” pokúsim sa, no moja snaha je ohodnotená iba vraždením pohľadom.

„S tím oslovením jdi do kelu, nikdo tu není. Co to mělo znamenat?” pokračuje rovnakým tónom ako v triede a mne stečie po chrbte pot. Môžu sa takéto veci začať diať už takto skoro? S hlbokým nádychom a výdychom mu odpoviem.

„Tak fajn, nemám, čo skrývať. Ten chlap po mne vyštartoval, ale ja s ním nič nemám a ani som nikdy nemal. Spoznal som ho až dnes ráno. Je to…”

„Já vím, kdo to je Štefane. To mě právě rozčiluje asi ze všeho nejvíc,” skočí mi do reči a hneď sa odmlčí. Prepichuje ma svojimi smaragdami s rukami založenými na prsiach a ja sa začínam reálne báť. Nakoniec si iba povzdychne a stlačí si koreň nosa. „Nic si s ním neměl?” opýta sa rezignovane.

Kto je tento chlap? Ešte pred viac ako dvoma týždňami ma chcel iba pretiahnuť a už nikdy v živote nevidieť a teraz fakt žiarli. Toto uvedomenie ma uspokojuje viac ako hocijaký sex.

„Nie,” odpoviem s úsmevom na perách.

„Čemu se směješ?”

„Tvojej žiarlivosti. Je to svojim spôsobom akoby si mi vyznal lásku,” zasmejem sa a položím si tašku aj s termoskou na jeho stôl.

„Aby tě ten úsměv nepřešel,” jeho vyraz sa zmení v nebezpečný úškrn. Viem, čo to znamená a viem, že tým, že som sa presunul až úplne k nemu po bozk dosť riskujem no verím, že to nebude robiť v škole. Venujem mu dlhy bozk s jazykom v hrdle. Keď sa od neho odlepím, sleduje ma svojim zastreným pohľadom.

Kurva! Prehnal som to!

Streli pohľadom kamsi za mňa (predpokladám, že na hodiny).

„Tak švihem na kolena! Máš maximálně pět minut.”

„Čože ?” vyjavím sa na neho, no to už som za ramena zatlačený na zem a sledujem ako si rukou rozopína zips.

Ešte chvíľu som sa ho pokúšal presvedčiť, no napokon si jednoducho vzal moju hlavu do rúk a prirážal do nej ako do môjho zadku. Urobil sa v rekordnom čase a mňa prepustil s tvárou celou červenou, dychom pachnucím za jeho semenom a  nejakými random papiermi na moju dnešnú druhu a zároveň poslednú hodinu.

 

Marek. To jméno mi nevadí, ale jeho nositel je na tom podstatě hůř.

Naštvalo mě už jen to, že nás Kučera odsunul do jiné učebny, aniž by mi býval dal vědět. Kučera je tajemník katedry, krom jiného, a pěkný debil.

Gayů, které znám, nebo alespoň vím o jejich orientaci, je pár. Marek Šebesta patří k těm, na něž se nezapomíná. Je mu jedno jakou pozici zastává, hlavně, že dostane sex. Preferuje spíš být ten nahoře, ale se mnou byl dole a líbilo se mu. Už to bude nějaký ten pátek. Tehdy jsem ho znal jen od vidění. Líbil se mi, já jemu, slovo dalo slovo, sliny daly sliny a penis mohl do zadku. Nic světoborného. Bez citů, vzato super rychlovka. Ukázková, řekl bych.

Šlo o jednorázovou věc (jako vždy). Od té doby jsme spolu ani nemluvili. Dokonce bych na jeho drobnost pomalu i zapomněl. Jak už jsem zmiňoval, nezajímá mě, co si myslí ostatní a k tomu se vážou i drby, nebo šplechty, ať si tomu kdo chce, říká, jak chce. Důležité ale je, že ve chvíli, kdy jsem vešel do přednáškové auly, ten hnědovlasý blbeček se měl k mojí ovci.  A mě v tu chvíli prolétly hlavou všechny dostupné informace o basketbalovém nadšenci, co si jede zadkovou první ligu. Není to vyloženě typ, co by ojížděl i suché větve, naopak, rád se vrací ke starým dobrým análkům. Ovšem je to taky přesný opak mě. Zajímá se o všechny a drby hltá jako blesk.cz, aby z nich pak mohl stejně dobře udělat přefouknutou bublinu, která se vesele posílá dál a dál, zvětšuje se až… praskne. Bubliny rády praskají. Je také upovídaný, milý, usměvavý a zkrátka typ, co sedne každému.

A právě si dovoluje na mojí ovci.  

Ano, mojí. Sice se pořád musím srovnávat s faktem, že jsem s někým ve vztahu, ale můj režim: je to moje, nesahat!, už je online. Pochopím, jak vážně na tom jsem, přesně ve chvíli, kdy se k mému oplzlému zvířátku skloní a něco mu šeptá do ouška. Mého ouška, mojí ovci, s rukou na stehně, jenž patří taky mně. Nevidím sice pod lavici, ale vzhledem k úhlu jeho těla, je mi jasné, kam až mu šahá. Možná i dál?

Nezaobírám se tím. Prostě si vymyslím kravinu a donutím Štefana si přesednout.

Samotného mě překvapí, jak se mnou zalomcoval jen takový blbý výjev. Odbudu si přednášky s hraným klidem, ale v hlavě ho teda rozhodně nemám.

Přesně proto jsem do vztahu nechtěl znovu jít. Vždyť mě sere kdejaká blbost. Okamžitě mě napadají scénáře, kdy ovce vesele rajtovala na Markovi, zatímco běhala za mnou, hrál to na obě strany? Nebo třeba už mě bere jako jistotu a hodlá si teda nabídnout anál někomu jinému? A dál… a dál… a dál…

Snažím se to nějak ukočírovat. Vím, kam mě tyhle moje závěry zavedly před sedmi lety. Nemůžu ale takhle fungovat. Zavřít ho doma a přivázat k posteli není řešení. Zkoušel jsem to (u Michala).

Po hodině si ho zavolám, aby šel za mnou do kabinetu. Peroutka naštěstí zase někde hulí (nebo nevím, co celé dny dělá, ale jeho vzhled v poslední době… bych té trávě klidně přisoudil)

Silou vůle se udržím v relativním klidu a nevybafnu na něj hned všechny svoje debilní domněnky. Zatím je to fáze, kdy si ještě uvědomuji, jak hloupé mé myšlenky jsou. Ale co bude dělat, až můj selský rozum začne prohrávat a nahradí ho nepravděpodobné a obviňující scénáře?

Zkusím se k tomu bodu nedostat, ale své šance vidím bledě.

Spíš jen pro svůj vlastní majetnický pocit, pro utvrzení toho, že je skutečně jen můj a nikoho jiného, ho donutím mě vykouřit v kabinetu, kam kdykoliv může zavítat můj kolega. Je to riskantní, adrenalin mi běhá žílami a jeho odmítání mě absolutně nezajímá. Je můj, má smůlu. Nedělá mi problém chytit jeho hlavu a prostě mu ho do té brebtající pusinky nacpat. Jde to ráz na ráz, přeci jen podmínky v mém kabinetě nejsou vhodné pro nějaké delší prasárny. Nabuzený potlačovaným vztekem, jsem hotov během pár minut (jestli to byly dvě, tak to bylo hodně).

Vyšoupnu ho před dveře s prázdnými listy, alespoň bude mít do čeho psát si rozumy z hodin a sám se přichystám na vlastní přednášku.

Odpoledne se potkáme na tréninku. Býval by nastal další problém, kdybych duchaplně nezasáhl.

„Tak se rozdělte do dvojic,” pobídnu je po názorné ukázce jak se vyprostit v případě, že vás někdo napadne zezadu, což lze hned několika způsoby, ale pro hodiny sebeobrany se ukazují názorně pouze tři. Okamžitě mi secvakne, že by mohl skončit s klukem a abych předešel případným hloupým myšlenkám, tak se rozhodnu zasáhnout.

„Štefane, ty budeš trénovat ve dvojici s Dášou,” oznámím mu hlasem nepřipouštějícím námitky.

Oba mi věnuji překvapené pohledy. Ovce se mírně usměje, vytuší, kde je problém. Paradoxně mi to nevadí, furt lepší, než aby tu začal dělat scény.

Zbytek hodiny tak proběhne v klidu.

„Ty naozaj veľmi žiarlíš, že?” obtočí mi ruce kolem pasu.

„A ty jsi zase čekal, až všichni odejdou,” vyhnu se odpovědi.

Položí mi hlavu mezi lopatky. „Hrozně hezky voníš, i když jsi trochu zpocený,” sjede dlaněmi níž a vklouzne pod lem mého tílka, aby rukama polaskal orosené břišní svaly.

„Páči sa mi tvoje telo, máš nádhernú kostru,” pokračuje v lichocení.

„O co ti jde, nemusíš chodit kolem horké kaše,” protočím oči a vysmeknu se mu.

„Prečo by mi malo o niečo ísť?” podiví se a znovu se ke mně nasomruje. Bez rozpaků mě chytí za ruce a položí si je na zadek a celým tělem se ke mně přilepí. Zaboří mi hlavu na prsa a prostě jen vdechuje, co je mu dovoleno.

„Iba sa snažím držať tvojích rád. Si pre mňa jediný, nitko ťa neprekoná. Sám musíš vedieť ako dobre vyzeráš. Prečo sa práve ty bojíš, že ťa niekto podvedie? Veď krajšieho chlapa pomaly nenájdeš.”

„Nemyslím si, že jde jen o vzhled. Marek je dokonalý prototyp kluka, který se zavděčí všem. Je milý, hodný a dobře se s ním povídá. Má samé kladné vlastnosti…”

„Mňa Marek nezaujíma, ale čo ty? Máš snáď depku zo svojej chladnej povahy?” zasměje se a zvedne ke mně zrak.

„Možná,” přikývnu zamyšleně. „Nikdy jsem nebyl zrovna milý a hodňoučký typ člověka. Na romantiku mě taky neužije a na lichotky skoro vůbec. Jsem vznětlivý, rád do lidí rýpu, bavím se na jejich účet, mám vysoké mínění… jaké další negativní vlastnosti chceš slyšet?”

„V podstate si taká ľahšia verzia Dr. Housa,” vyprskne smíchy. „A do neho sa tiež zamiloval anjel.”

A taky jim to nevyšlo… anděl prohrál, co si tak pamatuji (ne teda kvůli žárlivost… Dr. House, je trošku jiná liga, vyšší level). Ale fajn, to nechme, až to bude aktuální.

S pobaveným úsměvem ho drapnu pevněji a vysunu výš. Obtočí mi nohy kolem pasu, zakloním hlavu, abych mu viděl do tváře. „Pokládáš se za anděla?”

„Napríklad. Aniel a diabol, to by šlo, nie?”

„Spíš anděl a čert,” zasměji se.

„To je jedno, každopádne nemyslím si, že si zlý. Tvoj sarkastický humor ma baví, rovnako ako tvoja úprimnosť. A milí si tiež, aj keď nie tým takým typickým spôsobom. Nerad dávaš najavo, že si salbí a byť milí je v tvojich očiach slabosť. Zakrýváš to sarkazmom a irónioui. Si taký, aký si. S tou tvojou žiarlivosťou sa taktiež naučím pracovať. Jednoducho jej budem predchádzať.”

Neodpovím. Nemám to srdce ten jeho optimismus zabít hned v zárodku. Mluví, jak kdyby mě znal deset let a ne pouhý měsíc, kdy jsme se z toho čtrnáct dní neviděli.

I když se bude snažit sebevíc, stejně budu žárlit. Ale pokusím se to nezahnat do extrémů.

Vážně to hodlám prubnout, udržet své vnitřní poplachy na uzdě.

A jestli pro ty modrý oči, nebo sexy prdelku, to je fuk.

Věnujeme si jen dlouhý polibek, zatouží po něčem víc, ale přislíbím mu svou plnou pozornost doma (hlavně, že si ráno stěžoval na svůj zadek). Nechci znova zbytečně riskovat. Nesnesl bych myšlenku, že ho viděl nahého někdo jiný.

„Kolik si vlastně měl partnerů?” zeptám se, když dorazíme ke mně domů.

„Úrčite tak stokrát menej ako ty,” zasměje se. „V skutočnosti som miloval iba jedného … umrel… bol to najlepší človek na svete. Rodina ho zavrhla, pretože sa im kvôli svojmu prvému priateľovi vyznal a ten ho odkopol vo chvíli keď prišiel o ich peniaze. Aj napriek tomu, že musel od sedemnástich, žiť a pracovať ako normálny dospelý človek, stíhal aj štúdium. Zoznámil som sa s ním na strednej, kde prestúpil. Bol o rok starší a stále sa usmieval. Bavil sa iba s ľuďmi, s ktorými sa nikto iný nebavil aj napriek tomu, že ako kapitán besketbalového týmu bol obľúbený. Zbalil ma prakticky on, na školskom výlete pre prvé dva ročníky. Povedal, mi všetko o svojej minulosti a nerval mi ho tam. Bol nežný a milý, no po mesiaci vzťaju sa z neho vykľul milovník úderov po zadku a tak som mával modriny ako od teba. Po roku a pól mu diagnostikovali leukémiu, no on sa neprestal usmievať. Sľúbil mi, že sa z toho dostane kvôli mne… nedostal. Ako posledné mi povedal, že si mám v srdci uchovať spomienku na neho, no mám ísť ďalej, pretože ak sa kvôli nemu budem trápiť viac ako mesiac, tak nebude mať kĺudný posmrtný život. A tak som aj urobil. Mesiac som plakal každý večer a potom som to uťal.  Vštvrtom ročníku som začal so svojími jednorázovkami a karátmy na sex a teraz som tu a bojujem o tvoje srdce.”

Dojdou mi slova. „To mě mrzí,” vzmůžu se jen.

„Minulosť… prítomnosť a budúcnosť mi pripadajú oveľa krajšie… aj za cenu permanentnej žiarlivosti,” zamrká na mě a už se po mě rovnou začne sápat.

„Tak zase prr, nejste tu sami,” ozve se pobaveně Dan, který se zjeví na prahu kuchyně.

Jemně ovečku odstrčím. „Ahoj, jak se máš?” kývnu ledabyle na svého spolubydlícího.

„Já fajn…” zasměje se a dojde až ke mně. Než se naději drapne mě za hlavu a vrazí mi jazyk do pusy, až mi oči vyjedou z důlku. Nevzmůžu se na pražádnou reakci, a když mi v mozku secvakne, co se to děje, zase mě pustí.

Z nevinné ovce se v mžiku stane ukázková lvice hájící si své území. Podívám se na jeho pomalu rudolící obličej (asi vzteky), ohrnutý ret a byl bych přísahal, že i vystrčil drápky. Vážně, fakt jsem to viděl!

„To sa takto výtate bežne?!” zavrčí a mě vyjede obočí skoro ke stropu.

Ne, Dan určitě uzavřel další svojí debilní sázku.

„Jasně, máme se rádi,” přikývnu se šibalským zamrkáním, které věnuji Danovi. Pochopí a ihned se chopí příležitosti.

„Jasná páka, neboj, nikdy nic víc neděláme. Mám holku, ale ten Radkův jazyk v mojí puse…” až přehnaně vášnivě zamlaská. „To je ti boží, takhle jednou denně si od něj rád nechávám provětrat mandle.”

Bože, to je kokot.

Ovce vypadá jako papiňák a v momentě, kdy vybuchne a vrhne se na mě! Na mě! A to těma svýma pěstičkami, neudržím se a vyprsknu smíchy. Stejně jako Dan a vzápětí i Markéta, jejíž přítomnost mi zůstala utajena.

Chytnu naštvaného Štefana za zápěstí a natlačím na svoji hruď, i když se škube, nemá šanci. „Byl to jen vtípek, ovečko. Nečil se, zůstaň v klidu. Takže předpokládám, že ses zase vsadil s Markétou, co?” stočím pohled k Danovi, který se skoro válí smíchy po zemi.

„Jo, tvrdila mi, že nikdy nepolíbím chlapa. Vsadili jsme se o kilo!” otočí se ke své ženě a vztáhne k ní dlaň. „Tak šup sem s tím,” baví se.

Markéta zavrtí hlavou. „Ne, to neplatí. Je to jen Radek, musíš políbit cizího muže.”

Nemíním se pozastavovat nad jejich hloupými sázkami. Už roky se vsází o kdejakou kravinu. Posledně musel Marek přejít celou naší ulicí jen v růžovém županu a v botách na podpatkách, s natáčkami ve vlasech. Tehdy jsem se vsadil i já, že to nedá. Překvapil, protože to splnil. Jaký pak byl jeho šok, když byl vyfocený na facebooku a pěkných pár týdnů si z ně každej dělal srandu, že je travestita. Očividně mu tahle poslední zkušenost nijak nebrání ve vymýšlení dalších blbin. Vlastně spíš jim, protože Markéta už taky měla různé divadelní představení.

„Jak “jen” Radek?!” zvýším hlas. „Kdybych nebyl tak v šoku a měl trošku horší náladu, tak už tady Dan leží v kaluži krve,” zasměji se zákeřně.

„Vidíš! Vidíš ho! A s tím já mám bydlet!” postěžuje si na oko. „Je to gay, ale vlastního kamaráda by za pusu poslal na jednotku intenzivní péče!”

Prej pusu, ještě teď cítím v ústech vanilkovou zmrzlinu. Tu mimochodem vážně nemám rád, preferuji čokoládovou.

Rozhodnu se mu zatopit. „Samozřejmě, neměl bych to srdce něco takového Markétce udělat… je to skvělá žena a ty bys jí takhle podváděl! Že se nestydíš!”

Hned, co dopovím, drapnu ovci za paži a zamířím do svého pokoje, kde se složím na postel a dusím smích v polštáři.

Fakt hodně dlouho jsem se necítil takhle… uvolněně, mladě a bezstarostně.

Čím to?

„Pôvodne som ti chcel vynadať, že to vôbec nebolo vtipné. Mal som sto chutí ho uškrtiť keď ťa začal bozkávať, no keď vidím aký si… veselý a ako sa smeješ tak sa nemôžem hnevať,” oznámí mi s přiblblým uculováním.

Jo, je to asi v pěkným loji.

Přetočím se na záda a rukama si podložím hlavu. „Půjdu cvičit, chceš teda jít se mnou?” zeptám se s lehkým úsměvem.

A večer ho čeká pomsta, za to, že mi ráno způsobil problémy.

 

Na hodine sebaobrany sa proste musím usmievať. To ako zakročil len aby som neskončil s nejakým chlapom... Radek je svojím spôsobom aj zlatý.

Na konci hodiny neodolám a jednoducho mu vysolím, čo vlastne cítim. Nie priamo ale tým sprostým vychvaľovaním, všetkého, čo sa len dá. Trocha ma prekvapí, keď začne rozprávať o Marekovi.

Takže toto ho trápi? Myslí si, že mu utečiem s niekým iným len preto, že on je

ľadová socha? Chcem ho, no on to utne. On? Najväčší nadržanec široko ďaleko a jednoducho ma stopne pritom ako sa ho snažím zviesť?

Našťastie mi sľúbil perfektnú noc a to ma troška ukludní.

U neho doma ma šokuje otázkou na telo. Vysvetlím mu ako to je so mnou a mojím jediným milovaným. Nemám, čo skrývať... aj keby som mal, tak to určite nebudem skrývať pred ním.

Keď sa jeho spolubývajúci ozve, chcem sa s ním zoznámiť, no chuť ma prejde akonáhle narve jazyk do krku môjho priateľa. Neviem, čo mám robiť a tak na tento (btw sexi) výjav iba civím s otvorenými ústami. Chcem ho zabiť! Zabiť a rozporciovať! Ale najprv ho nechať znásilniť hrochom! Čo hrochom... nosorožcom... a celým stádom! Že sa nehanbí takto sa mi tu sápať po frajerovi.

Keď vytiahne svoj jazyk z Radkovej dutiny ústnej, vráti sa mi vedomie. Začnem do Radka mlátiť. Prečo sa tak ľahko nechal? No to presne pochopím, keď sa dozviem o prítomnosti Danovej (Ako mi bolo neskôr oznámené) priateľky. Takže stávka? To nemohol bozkať niekoho iného? Musel bozkať MOJHO Radka?

Až v izbe si definitívne uvedomím ako to vlastne celé je. Radek vyzerá mať z toho dobrú náladu a to ma teší. Ten chlap čím ďalej tým viac prejavuje emócie. Už dávno nie je tou ľadovou sochou.

Po jeho pozvaní do posilňovne začnem slintať nad predstavou jeho kompletne spoteného tela. S radosťou prijmem a behom pól hodiny, už stojím v telocvični oblečený vo veciach na sebaobranu.

Radek sa mi veľmi nevenuje. Má svoj rituál a to chápem. Využijem príležitosť a poriadne preskenujem jeho bicepsy, ktoré sa práve napínajú pri záťaži možno aj 50kg (odhad na diaľku). Je tak neskutočne sexi. S cvičením som prestal už dávno,

nebaví ma to, no on si ide už skoro hodinu svoje a nevníma svet okolo seba.

Rovnako  ani ja nevnímam nič okrem neho. Ani mi nenapadne sa pozrieť po iných spotených, vypracovaných, sexi mužských telách. Na môjho Radka proste nikto

nemá.

„Je sexi, že? Vídávám ho tu pravidelně skoro každý den. Dal bych si říct hned, stačilo by aby kývnul prstem,“ prisadne si ku mne nejaký chlap. Je tak zhruba môjho vzrastu s nabúchanou postavou. Prsné svaly má ako ďalšie dve hlavy a bicepsy ako ďalšie dve (preháňam samozrejme). Je to presne ten typ, o ktorom viem, že sa Radkovi nepáči. Sám mi to povedal, že takto nikdy nechce dopadnúť a tak ho mám pri najhoršom stopnúť (tu druhú časť som si možno domyslel, no vážne mi vravel, že takto dopadnúť nechce).

„Škoda, že je heterák,“ povzdychne si. Neudržím sa a vyprsknem smiechom. Prejde si ma skúmavým pohľadom a nadvihne jedno čierne obočie. „Něco vtipnýho?“

„Ja len, že... on nie je heterák, on je čistokrvný gay,“ smejem sa mu do tváre a jeho to očividne mierne vytáča.

„Někdo jako on? Se na něj pořádně podívej, určitě je heterák,“ pokračuje si ďalej vo svojom. Nečudujem sa mu... aj ja so svojím dokonalým čuchom na gayov som si pri ňom nebol celkom istý.

„Nie, ver mi. On je gay,“ poviem už celkom vážne a kľudne. Neviem prečo ho presviedčam o pravde. Mal by som byť rád, že si myslí, že je hetero. Aspoň sa mi po ňom nebude vešať. Avšak moje ústa sa chcú proste pochváliť. A tak mu na jeho otázku: „Jak to můžeš vědět?“ odpoviem pravdivo.

„Pretože som jeho priateľ,“ žmurknem na neho. Tentokrát sa začne smiať on.

„No jasně a já jsem čínský bůh srandy,“ smeje sa až si utiera slzy. Čudujem sa, že nám ešte nikto nevenuje svoju pozornosť. Vlastne ani nie. Kde sa pozriem, tam vidím ľudí zaujatých svojou maskulatúrov natoľko, že nevnímajú nič iné.

„Neveríš? Tak príď za dve minúty na pánske WC,“ oznámim mu a postavím sa z lavičky pod zrkadlom. Prejdem priamo k Radkovy a obkročmo si sadnem na jeho  anvu a rukami sa mu zapriem do pŕs, keďže ich práve posilňuje tak sú brutálne nepnuté.

„Co potřebuješ, ovce?“ odfukuje medzi zdvíhaniami činky. Absolútne sa nepohoršuje nad tým, ako som si tu pred všetkými na neho sadol.

„Potrebujem tvoju pomoc,“ oznámim mu a zaryjem prsty do jeho pŕs (moja úchylka). Prestane dvíhať činku, položí ju do stojana a posadí sa.

„Tak fajn, co posiluješ?“

„To ti vôbec nevadí ako tu na tebe sedím?“ ignorujem jeho absolútne nevhodnú a nepresnú otázku.

„Ne, stejně tu nikdo nevnímá nic jiného krom sebe, tak proč by mělo?“ oznámi mi akoby nič a zohne sa po fľašu s nápojom, ktorý som mu pripravil (podľa jeho pokynov).

„Takže s čím potřebuješ pomoci?“ opýta sa a odpije si z fľaše.

„No je to chúlostivejšia vec ako tie, ktoré by sme tu mohli riešiť,“ zažmurkám a nepatrne zahýbem bokmi v jeho rozkroku. Cítim ako v ňom všetko stuhne (vážne všetko... aj TO).

„Ovečko,“ zavrčí výstražne.

„Ja to už do večera nevydržím,“ posťažujem sa mu do ucha. Očividne to vzdá a moju nadržanosť (podporenú neverou toho kreténa, čo po ňom ide) jednoducho prijme. Sám ma dotiahne na záchod. Snaží sa ma natlačiť do kabínky, no ja sa mu šikovne

vyšmyknem a vyskočím si na umývadlo.

„Adrenalín,“ prenesiem vzrušene. Netrvá dlho a Radek je pri mne. Dáme si úplne úžasnú rýchlovku,počas ktorej dnu strčí hlavu ten kretén z lavičky presne v čase, keď Radek vysloví moje meno. Stane sa to prvýkrát, žeby Radek počas sexu povedal moje meno a rovno v tak príznačnú dobu.

Urobím sa behom piatich minút a Radek hneď po mne. Našťastie je uvedomelí a tak namiesto toho aby mi to vystriekal do zadku, tak mi radšej zašpiní brucho.

Umyjem sa a ešte skontrolujem či som náhodou nepraskol zrkadlo ako som sa o neho opieral. Nebiť Radkovej výšky, tak táto poloha by nebola možná.

O čo mi išlo mu vysvetlím až doma a dostanem za to pekné skarhanie, ktoré nasledujú tri hodiny mučenia v posteli (proste si povedal, že to bude všetko naťahovať ako žuvačku). Vyčerpá ma to však natoľko, že keď Radek vyjde zo sprchy už dávno spím.

Ráno sa zobudím s Radkovou rukou prehodenou cezo mňa rovnako ako nohou.

„Tak ja ťa objať nemôžem a ty sa hráš rovno na brečtan?“ zasmejem sa a vyprostím sa z jeho zovretia.

„Musel jsem tě nějak přidržet, jinak bys mi tím svým špinavým zadkem zasral celou postel. Nemám ještě vyprané povlečení,“ zavrčí na mňa a prepáli ma smaragdami, ktoré sú ešte stále trocha potemnené zo spánku. To mi pripomenie...

Natiahnem sa do tašky na tréning a vytiahnem odtiaľ dve balenia povlečenia a tri balenia plachiet na posteľ, ktoré som kúpil iba zo srandy v obchode, keď som si spomenul na Radka.

„A teraz môžem striekať koľko chcem,“ Radkova sánka navštívi povrch postele.

„Ty jsi magor.“          

 

 

Pozvání do posilovny neodmítne. Dokonce se i převleče, ačkoliv tam pak jen sedí a kouká. Nejspíš.

Nehlídám ho, protože při cvičení zásadně ignoruji okolí. Nejsem sám, většina lidí si tu hledí svého. Ovce po nějaké době vypluje napovrch se svou říjí. Prvně ze mě dělá nadržence a pak je to on, kdo to neustále vyžaduje snad za každé situace. Pravý důvod mi prozíravě řekne až potom. Že bych musel při souloži mít svědky, to se říct nedá. Ale i tak na jednu stránku mě potěší (a pobaví) na druhou, ale vycítím příležitost ke sladké pomstě, kterou mu doma několikrát předvedu.

Ráno se na mě vytasí s povlečením a i prostěradlem.

„A teraz môžem striekať koľko chcem,“ oznámí mi vítěžně.

Zas tak růžově bych to neviděl...

„Ty jsi magor,” vyprsknu smíchy. „Mám lepší řešení, prostě nějaký ručník. Bude sloužit jako podložka i utěrák. Nemusíš ho podle mě pokaždé prát, stačí třeba jednou týdně, pokaždé se utřeš do něj. Jednoduchý, co si pamatuji, tak jsme to tehdy měli i s Míšou. Jeden růžový ručník, spíš teda osuška, nebyl to ten malý hajzlík ale větší, byl na topení a přesně pro tyto případy se využíval. Jednou za čas navštívil pračku a dobrý,” zasměji se při vzpomínce.

Ovce se však neusmívá. „Chápem, to znie dobre,” kývne a otočí hlavu k oknu.

„Máš školu?” zeptám se.

Nechci probírat jeho vnitřní myšlenkové pochody. Nejsem psycholog, pokud mu něco vadí, má to říct. Ale o bývalém bych asi nemusel mluvit, to uznávám. Zkusím se tomu příště vyhnout.

„Hej,” odpoví stroze.

„Jo, já ne,” zasměji se a přitáhnu si ho do objetí. „Máš pořád na krku můj kousanec,” pohladím prsty fialový flek. Není to zrovna něco, čím by se lidé asi chlubili, já vím, ale ve mně to vzbuzuje super pocity vlastnictví.

„Čuduješ sa? Keď ho stále obnovuješ?” usměje se.

Ať už se mu tou vlasatou palicí prohánělo cokoliv, za chvíli je v pořádku. Zvykám si na něj až moc rychle, což mi dojde přesně ve chvíli, kdy vpadne do koupelny a já mu podám jeho zubní kartáček i pastu. Udiví mě, jak to sakra vím, když těch kartáčků je tu tak pět (ačkoliv tu určitě bydlíme jen 2) a past asi ještě víc.

Zarazíme se oba, ale jsem první, kdo pokračuje v čistění úst aniž by cokoliv řekl.

Pak se v klidu nasnídáme, proložíme to vtípky a on se začne pakovat. Škola volá… jak já mu to nezávidím!

„Co budeš robiť ty?” zajímá se zatímco si balí část svých věcí. Neušlo mi, jak si tady každý den něco “zapomene”. Tímhle tempem u sebe doma za měsíc nebude mít ani jednu ponožku. Jde na to fikaně… a já ho nechávám.

Děsivý, co to se mnou kurník je?!

„Co by? Teď něco do školy, pak plavání, mám taky schůzku, následně skočím za Terkou a ve čtyři jdu do baru,” odvětím.

„Ty aj pláveš? A schôdzka s Terezou, tá pôsobila fajn, rád by som ju spoznal,” zasměje se.

Ne, za Terezou skočím, ale schůzku mám s Michalem.

„Plavu občas, ne pravidelně. Jo? Abys zase mohl vyzvídat?! Myslíš si, že to nevím?”

„Vieš? Asi áno, inak by si sa tak netváril. Vadí ti to veľmi?”

„Že se rýpeš ve věcech, do kterých ti nic není?”

„Nie, že som bol veľmi akčný a zvedavý,” zavrtí hlavou.

„Ne, už ne. Je mi to jedno, běž raději do té školy.”

Na prahu dveří se zarazí a věnuje mi zkoumavý pohled. „Ale… kedy se uvidíme?”

Neodolám. „Nemusíme se vídat každej den, alespoň o víkendu mi dej svátek, jo? Díky,” a s ironickým úsměvem mu zabouchnu před nosem.

Pak dveře zase otevřu, stále tam stojí. Drapnu ho kolem zátylku a vrazím mu jazyk do krku.

„Ale to co jsem říkal, je pravda,” dodám hned, co se odtáhnu a v jeho očích je takový ten idiotský výraz korunovaný přiblblým úsměvem.

Teď už zabouchnu definitivně.

Nemyslím si, že to bylo nějak extra hnusné. Koneckonců je to pravda, jen podaná trošku upřímnějším způsobem. Nemůže čekat, že se z nás během dvou týdnů stanou siamská dvojčata. Potřebuji dýchat a ne se udusit hned v začátcích. Byl jsem roky sám a tohle je pro mě nová situace, se kterou se sice děsivě rychle smiřuji a sžívám, to nemění nic na tom, že chci zamezit svým žárlivým scénám. Michala jsem neustále poutal k sobě, je to špatně. Lepší bude, když se na sebe nebudeme až tak vázat. Prostě hezky v klidu.

Odpovím Michalovi, který zjišťuje v kolik máme sraz, že jedna hodina je ideální. Vrhnu se na svoje poznámky z hodin, které přepíšu do počítače. Raději se učím z vytištěných papírů, než ze sešitu. Kolem desáté skočím na plavečák se porochnit v bazénu. Zvládnu jich patnáct, než usoudím, že je čas na lehký oběd a výpravu na za Míšou.

„Ahoj!” usměje se na mě hned co vystoupím z městské a rovnou se obejmeme.

„Ahoj, tak kam chceš jít?” zajímám se, když se dostatečně pomačkáme.

„Tak zase Costa? Maj tam výborný flat whait, ta káva mi děsně zachutnala, mohl bych to pít po hektolitrech.”

„Máme stejný vkus, mě taky chutná,” přikývnu s úsměvem.

Za celkem družného hovoru, který mě ani nepřekvapí (sedm let je prostě kurňa dlouhá doba) dorazíme do kavárny, kde se stojí fronta jako na pomeranče za komunismu.

Meleme dobrých čtyřicet minut ve stoje, než na nás přijde řada a konečně se usadíme k jedinému volnému stolku. Je štěstí, že dost lidí preferuje spíše kávu sebou jinak by tu seděli snad i na zemi.

„Hele a co ten blonďáček z minula? Vážně je to jen kámoš? Mohl na tobě oči nechat,” vzpomene si.

„Ovce? Kdepak, ta už prodělala upgrade,” vyprsknu smíchy.

„Ehm, jakože už není jen kamarád?”

„Nevím, jen kamarád ne, ale přítel… to asi taky ne. Snažím se to zatím nebrat tak vážně, ale docela mi to jeho přístup stěžuje. Dejme tomu, že jsme ve vztahu,” vysvětluji své dementní myšlenkové pochody.

„Tím pádem je to tvůj přítel… pokud jste ve vztahu, ne?” baví se.

„Jo, je to můj přítel,” to slovo nechutně přemlasknu v ústech.

Zvážní. „Jak je na tom tvoje žárlivost?”

„Nevím, od té doby, co jsme se rozešli jsem s nikým nechodil,” pokrčím rameny. „Ale nebude to zrovna ideální,” dodám.

„Zkus… psychiatra, třeba ti to pomůže,” navrhne tiše.

„Už zase?! Nevidíme se sedm let a ty ze mě opět děláš magora, co potřebuje doktora, aby mu vysvětlil, že moc žárlí a měl by to omezit?! Myslíš si, že to nevím?” rozohním se.

Položí mi ruku na předloktí, což na mě má překvapivě uklidňující efekt. Jako kdyby se před rozjetým vlakem objevila skála. Začne brzdit… ale nabourat může, možná musí. Jen to nebude až taková katastrofa, třeba i někdo přežije.

„Nejsi magor. Ale určitě ti pomůže, když se s někým poradíš,” promluví až moc něžným hlasem. „Můžu jít s tebou.”

„Nechceš to zase doufám zkoušet slepovat?”

Přikloní se blíž a položí mi i druhou ruku na předloktí. „Nevím, Radku, občas si na tebe vzpomenu. Lituji toho, co jsem ti tehdy udělal. Miloval jsem tě a ty jsi na mě pořád vyjížděl kvůli kdejaké blbosti… zamykal jsi mě, házel si po mě věcí… ale i tak. Já tě vážně miloval, hrozně moc. Měl jsem tehdy zkrat, řekl jsem si, že když už se pořád hádáme, ať aspoň máme důvod. Bylo to blbých deset minut, deset minut, kdy jsem nemyslel ale celé to podělal. Chtěl bych dostat druhou šanci,” vychrlí ze sebe.

„Ne, to já bych dostal šanci, ne ty,” nesouhlasím.

Právě mám v hlavě něco jako pivnický guláš bez knedlíků. Michal je přede mnou v celé své kráse, vzpomínky zase zatemňují mojí mysl (bohužel jen ty hezké, jak to tak bývá, lidé mají tendence špatně věci zapomínat), jeho oči mají barvu jako jantar a upřímně na mě hledí. Vybavím si, ač nechci, náš sex. Michal byl masochista, co měl rád pouta, svazování, různé bičíky, robertky a další pomůcky. Jen občas, nebylo to žádné sadomaso. Prostě občasné zpestření. Nevadilo mi to, kdepak. Žral jsem to, miloval, nenáviděl… po čase, v době, kdy už nebyl se mnou a mě všechny ty serepetičky ležely ve stolku a pokaždé, kdy jsem otevřel šuplík se mi posmívaly, protože věděly, že je nikdy na nikom jiném nevyzkouším. Nakonec jsem je vyhodil, jak jinak.

Zatřesu hlavou, abych vyhnal hloupé úvahy.

„Dobře, řekněme tedy, že oba bychom dostali druhou šanci nebo třeba stou. Prostě další, chceš?” zeptá se s nadějí a nakloní se tak blízko, až mě ovane jeho kávou provoněný dech.

Tak sedm let jsem v naprostém klidu a během blbých čtrnácti dní se stanu lovnou zvěří číslo jedna. Veděl jsem, že se těm vztahům mám raději vyhýbat. Sakra!

Jenomže už jsem si to udělal takové… takže se s tím musím porvat.

Minulost nebo budoucnost? Může fungovat něco, co ani dřív nejezdilo dobře? Nebude lepší zůstat u nové káry, neojeté (v rámci možností)?

Vím, že bych měl říct ne. Ne, Michale, už se neuvidíme, raději. Vždyť jsem se tak i rozhodl.

„Nevím, dej mi čas promyslím si to,” odpovím ale jeho ruce ze svých shodím.

Nadávám si za tu neurčitou odpověď. Nicméně Michal zaběhne v hovoru jinam. Nevzpomínáme, ale během té hodiny, co máme k dispozici, si sdělíme stručně, události, které se za sedm let stačily stát.

Michal měl vztahy, ale nevycházely mu. Vždycky se po nějaké době ocitl sám. Momentálně je nezadaný celý rok, což je pro něj ohromně nové. Je ten typ, co pořádně sám být neumí. Stále pracuje na katastru.

„Ví ten tvůj, že jsi se mnou?” otočí se ke mně na zastávce.

„Ne, kdyby se zeptal, řekl bych mu to. Ale jen jsem mu sdělil, že mám schůzku,” odpovím. Mohl jsem mu říct s kým. Sám nevím, proč jsem to neudělal.

„Nechci, ti zasahovat do nového vztahu -”

„To už právě děláš.”

„- ale je to nové, ještě spolu nejste dlouho. Proto mi můj návrh tolik nehaní svědomí.”

„Jasně, už mi to jede, dáme si vědět,” rozloučím se a přidám rychlý polibek do vlasů. Nevím proč ve mně Michal vzbuzuje tyhle něžné až skoro romantické tendence.