„Ha?!“ Vyhekl s udiveným výrazem Daniel. „Jak to může vědět?“ Přemýšlel chvíli.

Jeho tváře začaly jemně rudnout.

„Co teď?“

„Nedělej, že nevíš... byl jsem tehdy ještě trochu při vědomí, takže?“

Will se teď upřeně díval do Danielových modrých očí.

„Já ť-.“

V tu chvíli zakřičela výběrčí, stojící ve dveřích jejich jména. Svraštěné obočí a šedé vlasy tomu kladly větší důraz. Měli proti sobě vést souboj jeden na jednoho. Oba se k ní otočili a vydali se směrem na stadion. Cestou se na ně Alice s Jamie usmály jako náznak popřání štěstí.

Nikdy předtím proti sobě nezápasili, aspoň ne před tolika lidmi. Stáli tváří v tvář, blízko u sebe, aby si podali ruce a rozhodčí mohl odstartovat zápas. Vlhké ruce od potu se na chvíli dotkly a oni se mírně uklonili. Udělali pár kroků vzad a zaujali klasický postoj pro shromáždění magické síly, Will se s nadšením nadechl a těsně před tím, než vyslal Světelnou kouli si všiml, že Daniel vyvolává kouzlo rychlosti. V jednom momentě se Daniel ocitl přímo u něj, tak blízko. Willovi z překvapení vyprchala veškerá energie a nechápavě se Danielovi podíval do obličeje. Křečovitě se postavil a nasadil udivený výraz.

„Co to--.“

Najednou ho Daniel jednou rukou chytil kolem pasu, druhou mu prohrábl vlasy a vášnivě ho políbil.

Všechen hluk kolem nich utichl.

Will byl chvíli úplně mimo. Cítil pouze jak ho začínají pálit místa kde se ho dotýká, jak na obloze plují světle modré mraky, Danielův jazyk, jeho dech, rty. Po chvíli se probudil z veškeré vášně, odtrhl se od Daniela, aby se donutil vzbudit a co nejrychleji se rozběhl k nejbližšímu východu ze stadionu. Snažil se ho setřást, Zabočil párkrát doleva a pak doprava. Potřeboval být v tomto okamžiku sám. Dokonce i v té nejchladnější a nejstinnější uličce ho ta místa, kde se ho Daniel dotýkal, hořela.

„Co se to se mnou děje?“

S rychle se zvedajícím hrudníkem a hlasitým povzdechem se opřel o stěnu. Vyčerpán, se ztrátou všech zbývajících sil sjel po zdi a dosedl zem, zaklonil hlavu a znovu pozoroval ty jemně vláčné mráčky. Uklidňovalo ho to, ale i přes to nedokázal myslet na nic jiného.

„Jak-Proč?“

Se zmatenými myšlenkami a rozpáleným tělem se rozhodl přesunout na klidnější místo.

Krajina Květin.

Legendární místo, na které jste se mohli dostat jen v případě, pokud jste měli teleportační pergamen. Will kdysi jeden vyhrál, a teď pro něj byla asi ta nejlepší chvíle k jeho využití. Bylo to místo plné vzácných květin se schopností uklidňovat jak vaše tělo, tak i mysl. Otevřel jemně pozlacený kousek kůže a během okamžiku se ocitl na planině plné různých rostlin, obyčejných, léčivých i magických. S noční oblohou plnou hvězd a zářivého měsíce mu dodávala pocit svobody a jemnosti.

S pocitem velké úlevy se snesl na kolena. Lehl si a sledoval všechny ty klenoty, které se mu jevily před očima.  S vyrovnaným tělem mu začala klesat víčka a pomalu usínal. Zachumlal se jako do nějakého pelíšku a vydal se do říše snů.

„Kam mohl jít?“ přemýšlel Daniel.

Se zklamaným výrazem se procházel mezi ulicemi. Po tvářích ho hladil jemně studený vítr a dodával mu příjemný osvěžující pocit. Pouliční lampy zde nahrazovaly poletující světélka všech barev, která působila teplým dojmem. Vznášela se zhruba metr nad jeho hlavou. Nevěděl, kam vlastně jde, šlapal si na vlastní stín a doufal, že dokáže najít odpověď na svoji otázku.

Po chvíli se zastavil a rozhlédnul se kolem. Ocitnul se ve starší části města. Po jeho pravici rostly dřevěné domečky obrostlé kapradinami, které byly vyšší jen o půl metru než on. Měly zkosené střechy a komíny, ze kterých se vznášel hustý kouř. Věděl, kde se nachází. Zahnul doleva a vyšlapal malinkatý kopeček s cestičkou vysypanou jemnými kamínky. Na samotném vrcholu stál rezavý strom. Obešel ho, posadil se na trávu a opřel si hlavu o jeho kmen. Zadíval se na své ruce, ale ani v nich se neocitlo žádné znamení. Nebylo možné ho vystopovat. S největší pravděpodobností se přesunul do jiného světa.

„Co asi tak dělá?“ prolétlo mu hlavou.

Vzpomněl si na všechno to vzrušení a chuť. Poslední zbytky vášnivých slin vyprchaly a on toužil po dalších. Nemohl se vyrovnat s tím, že si od něj vzal tak mnoho, a přitom mu to bylo tak málo.

Veškeré přemýšlení ho velmi unavilo, ani si neuvědomil to, že usnul.