Hodina skončila a Will se vydal do školní jídelny. Přes centrum dění a velký trh.

Hlavní ulice byla plná lidí, neviděl ani na krok. Středem se probíjel ke svému cíli a přitom pozoroval různé tváře cizinců, jak nakupují. Po obou stranách se nacházely obchodní stánky a kolem nich se hromadily houfy lidí. Obchodovalo se tu prakticky se vším.

„Kupte si hotové škorpióny!“ „Žabí masti!“

„Neviditelné pláště!“

„Zajděte na faunův čaj.“

Zadíval se na cestovatele s oslem, který kolem něj prošel a na zářivé drahokamy za ním. Byly určené pro uschovávání magické energie na kritické chvíle. Pár si jich koupil a pokračoval v cestě.

Obdélníkové pláně trávy s rozvětvenými cestičkami a rostlinami, které se plazily i po stěnách školy. Pár studentů odpočívalo u hlavní brány pod starým dubem.

Jako obvykle se měli všichni sejít na obědě. Daniel s Willem vždy seděli naproti Alice a Jamie. Zbýval už jen Daniel. Nikdy neměl moc velká zpoždění. Dnes ale nepřicházel. Zatímco si Alice hrála se svými dlouhými fialovými vlasy a bezmyšlenkovitě se dívala před sebe, Jamie si z tácku vybírala tu nejzralejší zeleninu. Will se mezitím neustále díval ke vchodovým dveřím. Chtěl a zároveň nechtěl , aby přišel. Přejel mu mráz po zádech kdykoliv se ve dveřích objevil stejně vysoký kluk s červeným hábitem. Celé jeho tělo se chvělo nervozitou. Svého cheeseburgru se ani netkl, ale přitom zvládl zdemolovat veškeré příbory a všechno, co mu přišlo pod ruky. Nepřišel. Po obědě se Will odebral do hlavní haly, kde byly zdi pokryté pergameny s úkoly. Obyčejné byly ty nejlehčí a nejméně placené. Nejtěžší a s ohrožením života byly doporučené jen pro Vyšší mágy. Sáhl po tom nejvýš umístěném Legendárním pergamenu. Fialově-zlatý , který tu visel již 100 let.

NA PERGAMENU: Sopka Monet – získání dračího vejce K vylíhnutí zlatého vejce bylo zapotřebí neuvěřitelně mnoho magické energie. Pro chamtivé duše jej nebylo možné otevřít, a proto se občas stávalo, že vyčerpaly veškerou životní sílu a zemřeli.

Sopka se skrývala ve velmi jedovaté mlze, takže v ní žili ti nejnebezpečnější tvorové všech druhů. Odměna: 485 000 000 magických mincí.

Will se vydal za Elisabeth. Byl totiž jedním z kandidátů na Vyšší mágy a mohl tento úkol podstoupit. Věděl, že bude mít nějaké připomínky, ale i tak mu nemohla bránit.

Na chodbách se zdržovalo jen pár lidí, takže se nemusel příliš soustředit na vyhýbání se ostatním v cestě. Duchem nepřítomným pozoroval svoje kroky a pravou ruku držící kus kůže. Vešel do květinové chodby a nechal se vést sladkou vůní růží. „To nemyslíš vážně, že ne? Proč teď? A na tak dlouho!“

Tázala se Elisabeth vyšším hlasem a zděšeným pohledem. „Potřebuji na chvíli zmizet ze středu dění... Získat nějaké zkušenosti.“

„Hmm, a co bude s ním?“

Se starostlivým výrazem pozorovala jak ho ty slova ničí. „Nemohl jsem ho nikde sehnat, takže až přijde, sdělte mu to.“

„Dobrá tedy.“ Odvětila a podala mu smlouvu o samostudiu s ohrožením života. Přijal podané brko namočené v černém inkoustu, ladně mávl rukou nad pergamenem a vepsal do něj svůj podpis. Na patě se otočil směrem ke dveřím a ztratil se Elisabeth z očí.

Poté, co odešel, si dala postavit vodu na čaj a usadila se do svého měkkého křesla. Prohlížela si kousek pergamenu a přemýšlela, z jakého důvodu chtěl Will podstoupit tak nebezpečný úkol. Cena byla vysoká, ale o peníze mu přece nikdy nešlo. Zalila usušené bylinky a začala si pročítat nevyřízené dokumenty. Po dvou dlouhých hodinách se ozvala rána u dveří. Poznala ty známé kroky, které se k ní rychle přibližovaly.

 Daniel.

„Je pryč.“

S klidným výrazem si oddechla a napila se ze svého šálku. „Jak to myslíte, že je pryč? A kde je ? Nic mi neřekl, ani vzkaz nenechal...“ Se zoufalým výrazem prahnul po odpovědi, byl udýchaný skrz hledání svého přítele po celé škole. „Nemohl tě nikde najít, možná ani nechtěl. Stalo se mezi vámi snad něco?“ Zahřívala si své ruce pro příjemnější pocit. Pozorovala, jak se Daniel při této otázce zachvěl. Třepali se mu ruce a jeho tváře byly rudé jak nikdy. Zvláštní barva v očích připomínala ztrátu cennosti, kterou nemůžete nikde najít. Jako pes, který nemůže najít své štěně. Takového ho nikdy neviděla. Položila zdroj tepla na stůj a podala mu zářivý pergamen. „Tady, ale nikam nepojedeš. Vyšší třída je nebezpečná a ty jí nesaháš ani po kotníky. Mohl by jsi s ním cestovat jen v případě, pokud by s tím on souhlasil, ale na to už je pozdě.“ „Chápu.“ Se skleslým výrazem položil kousek kůže na stůl, otočil se a vyrazil k východu. „Děkuji, že jste mi dala vědět.“ „Za málo.“

Krokem přidával na tempu a snažil se vymýtit myšlenky na to, že už ho nikdy neuvidí. Zamířil tedy na svoji ubytovnu. Začínalo se stmívat. Chodby už nebyly tak rušné jako za dne a prázdné schodiště mu dodávalo větší pocit samoty.

U dveří mu leželo pár časopisů s informacemi o dění  ve světě. Přicházely mu každý měsíc. Sebral je ze země a zmizel ve dveřích.

Modré stěny ho na chvíli uklidnily, mohl se tedy plně soustředit na zhmotnění magické energie. V rukou se mu zjevila jednoduchá holubice, kterou tvořily hlavně plameny.

Ohnivá zpráva. 

Založil do ní jednoduchou větu, ale přitom vyjadřující úplně všechny jeho pocity a doufal, že by jej mohla zastavit. „Miluji tě.“