„Dělej, za chvilku je tma!“ Houkl přes rameno muž v černém plášti. Seskočil z koně a vydal se ke svému společníkovi. Ten slezl ze svého hnědáka, zabořil nohy do hlubokého křupajícího sněhu a začal se nervózně rozhlížet kolem. Zastavili na mýtině, kde se rozhodli uvázat koně, a teď je obklopoval hluboký les. Porost byl tak hustý, že tvořil téměř neprůchodnou stěnu a přestože do západu slunce zbývala ještě asi hodina, mezi stromy už panovala děsivá tma.

„Nečum a pomoz mi! Nebudu se s ním tahat sám!“ Zavrčel První muž, když Druhý stále roztěkaně pozoroval les a snažil se trochu zahřát.

„No jo. Nemám tady z toho dobrý pocit,“ brbral majitel hnědáka když koni sundavali ze hřbetu postavu s pytlem na hlavě a rukama svázanýma za zády. Dotyčný zaúpěl, když jim vyklouzl z rukou a dopadl do vrstvy sněhu. Skrz pytel začala prosakovat krev z rány, kterou měl na hlavě, to jak ho bili a mučili, než se rozhodli ho nadobro odstranit. Muži, kteří měli za úkol se ho zbavit ho hrubě uchopili a vláčeli sněhem hlouběji mezi stromy.

Jejich oběti se podařilo vyplivnout roubík z pusy. „P-prosím...pusťte mně...Prosím,“ začal žadonit.

„Drž hubu!“ Jeden z mužů ho okřikl a kopl jej do žeber. A znovu ho táhli ledovou stezkou.

„J-j-já nevím co se děje! Prosím. Nic jsem neudělal, nic si nepama-“ Umlčela ho rána pěstí do obličeje. I s pytlem na hlavě rozeznal, jak se mu zatmělo před očima. Ztuhnul, když ucítil, jak se k němu kdosi sklonil. „Ty vole, on krvácí!“ Hlesl Druhý. „No a co?“

„Já jen, že bych nerad, aby ho zmerčili vlci, než odsud vypadnem. Vlci, nebo…“

„Děláš si prdel? Snad nevěříš na ty báchorky o-“ První se zarazil, když se nedaleko od nich ozvalo zaštrachání. Muži se na sebe nervózně podívali, pak ale První mávl rukou a vysmál se Druhému. „Bojíš se, že tě sežere srnka? Vem ho a dělej, je mi zima,“ popadli postavu a dotáhli jí ještě o pár metrů dál, když v houští opět něco zašustilo. Druhý už to nevydržel a zastavil se.

„Dál nejdu,“ pustil postavu a nechal ji ležet na zemi. První obrátil oči v sloup, ale pak uznal, že už jsou stejně dost daleko. Postavili svojí oběť mezi dva stromy, u každého pak přehodily provaz přes nejbližší a dost silnou větev a druhým koncem pak obmotali zápěstí dotyčného. Stál tam tedy teď jako lidské Y. První se nejdříve ujistil, jestli jim zajatec neuteče, zda je provaz dobře zauzlován a pak vytáhl z pochvy masivní lovecký nůž.

„Prosím, prosím vás, nedělejte to,“ Zkoušel to ještě plačky zajatý mladík, když se mu špička nože zabořila do hrudi. První jakoby ho neslyšel a tlačil na nástroj s jasným úmyslem rozpárat zajatci trup zaživa. Než však stačil zarazit nůž hlouběji, než o pár milimetrů, Druhý jej pevně chytil za ruku.

„Co si sakra myslíš, že děláš?! Máme ho přece oddělat!“ Rozčílil se na svého společníka. Ten přikývl, ale v sevření nepolevoval.

„Já vím. Ale když ho tady celýho rozpářeš, bude z něj krve jak z vola. A než se dostaneme ke koním, tak jsou tady šelmy, nebo-“

„Nezačínej zase s těma pohádkama! Jseš podělanej až za ušima kvůli nějakým povídačkám! Proč já jsem musel na tuhle práci dostat zrovna takovýho sraba, to nechápu!“ Druhý se uraženě zamračil, ale nenechal se odbýt.

„Sklapni! Hele, máme se ho zbavit, ale nikdo neřekl jak. Mrzne jako když praští! Svlíkneme ho a za chvilku je stejně tuhej. Zmrzne tady jako podělanej rampouch a my si ani nezašpiníme ruce.“ Zvedl na Prvního tázavě obočí. Ten o tom chvilku přemýšlel a pak přikývl. Nožem rozpáral mladíkovi košili a jednoduché kalhoty. Nahý teď zůstal uvězněný mezi dvěma smrky. Myslel si, že doteď je mu zima, ale když ho zbavili oděvu, roztřásl se, až na něj z větví, na kterých byl uvázaný provaz, padalo jehličí. Bosé nohy, zabořené ve zledovatělém sněhu jej bolestivě pálily a ani drkotání zubů nebyl schopen zastavit.

Druhý ještě jednou zkontroloval provazy a uzly a pak se vydal zpátky po vlastních stopách. „Tak pojď,“ hlesl na Prvního. „Běž napřed, jdu hned za tebou,“ odpověděl mu muž. „Jen si tady ještě něco vyřídím,“ pronesl pak o něco tišeji a když si Druhý všiml, jak si jeho společník rozepíná poklopec a nadrženě funí, obrátil oči v sloup zase on a vydal se ke koním. První si kolegy nevšímal. Přistoupil k mladíkovi, jednou rukou ho uchopil za bradu, druhou si začal třít ztopořené mužství.

„Řekni mi,“ zašeptal chlapci do tváře, až ucítil jeho smrdutý dech. „Jak velká je ti teď zima?“ Jeho oběť se rozplakala. Mladík se třásl, že skoro nemohl promluvit. V životě nepocítil takový chlad. A ten muž se mu naprosto hnusil, představa, že tu umrzne, ale ještě předtím ho nejspíš znásilní tenhle maniak...nemohl by ani říct, že se vyplnila jeho nejhorší noční můra, protože ani ve snu, by ho nenapadlo něco tak strašného. „Prosím...“ zašeptal z posledních sil. První se jen pousmál.

„Neboj se. Než tady chcípneš, ještě tě trochu zahřeju,“ zašvitořil, jako by mu prokazoval největší laskavost, obešel ho a přitiskl se k němu zezadu. Mladík cítil jeho vzrušené dýchání na zátylku, slyšel, jak se rukou připravuje a pak se mu silné paže obmotaly kolem pánve a mírně jej nadzvedly. Už cítil mužův penis, jak se dere do jeho útrob, když se znovu ozval z houštiny ten šramotivý zvuk. Jenže tentokrát se ozvalo i záhadné zadupání. Muž, který se doposud snažil chovat statečně, snad jen proto, aby ponížil svého společníka, si vybavil příběhy o děsivých bytostech z tohoto lesa, které se po dlouhá léta vyprávěla z generace na generaci. Zlí duchové, démoni, lačnící po krvi, kvůli kterým byl tento les zapovězen a jen blázni byli ochotni do něj vstoupit Prvnímu najednou připadali celkem reální, zvlášť, když už slunce téměř zapadlo, les se zahalil do tmy a jeho představivost začala pracovat na plné obrátky.

Rychle si zapnul poklopec a beze slova se jal utíkat zpátky k mýtině, kde na něj čekal Druhý. Mladíka tak nechal napospas osudu. Mrznoucího a vyděšeného.

Asi minutu po tom, co se chlapec přestal třást a ztratil vědomí, vylezl ze svého úkrytu bezbranný divoký králík, který stále naštvaně, mezi hopsáním, bubnoval tlapkou do země.