Štvali koně, do slabin je bili, jako by snad chtěli, aby vzlétli. První, s dalšími třemi muži, uháněl krajinou a v mysli měl jen toho kluka. Myslel jen na to, jak nesmí tohle podělat, protože další šanci už nedostane. To mu kníže vysvětlil dost jasně.

„Neměli bychom na chvíli zatavit? Koně by se měli napít. A já fakt hodně potřebuju chcát,“ zahalekal na Prvního jeden z kumpánů. Muž v předu si jen povzdychl a nakonec neochotně zastavil.

„Pět minut! Tohle je poslední zastávka, a klidně si pak nachčij do kalhot, to je mi fuk!“

Už chci toho spratka držet v rukou...Pomyslel si ještě První, když znovu usedali na koně.

Do vesnice dorazili v pozdním odpoledni. První dostal pokyn, aby nevyvolal rozruch, nebo aby byl co nejmenší.

Sesedl z koně uprostřed malé návsi, přešel k nejbližšímu domu a zabušil na dveře. Otevřel mu stařec, vyschlý a šedivý.

„Kde má srub místní lovec?“ Zeptal se První stroze. Stařešina, který zpozoroval mužovu uniformu, se neodvážil na nic vyptávat a jen ukázal prstem, jakým směrem se mají vydat. Když se První otočil a znovu nasedl na koně, rychle zabouchl dveře a zaklapl petlici.

Tři muži na koních, dojeli k malému srubu. Když znovu seskočili z koní, tasili meče. První se rozhlédl. Venku, před chalupou nikdo nebyl. Pokynul muži po pravici, aby se v tichosti porozhlédl kolem a přistoupil ke dveřím. Pak je prudce rozrazil a vtrhl dovnitř, druhého společníka v zádech. Katla, která zrovna krájela zeleninu, leknutím nadskočila, zakopla o malou stoličku a svalila se na záda. Nůž, kterým připravovala večeři však neupustila, stále hověl v její dlani. Než se však stačila alespoň posadit, První už stál nad ní a mečem ohrožoval její hrdlo.

„Kde je ten kluk?“ Zasyčel. Vyděšená Katla zalapala po dechu.

„J-já nevím o kom-“ Na krku ucítila ledovou čepel, která se začala seznamovat s její jemnou pokožkou.

„Nezkoušej to, ty děvko. Kde je tvůj bratr a ten kluk? Ptám se naposledy,“ zavrčel První a už začínal být vzteklý. Možná i proto si nevšiml, že dívka před okamžikem skryla nůž pod předloktí a než stačil zareagovat, ucítil ostrou, bodavou bolest v levém lýtku. Zařval nejprve překvapením, pak vzteky a klesl na všechny čtyři. Mezitím se Katla zvedla ze země, rozběhla se, vší silou srazila překvapeného muže, který se snažil dostat k bodnutému a vyběhla ze srubu.

„Ta svině mě bodla!“ Zaječel První a když se k němu přiřítil jeho kumpán, vzteky prskal a obořil se na něj: „Dělej, ty kreténe! Nečum a chyť jí!!!“

Poskok přikývl a rychle vyběhl ven. To už tam ale stál třetí muž, který předtím obhlížel okolí. Držel Katlu zezadu a dýku měl připravenou u jejího krku. První se vykulhal ven, stále zuřivý se došoural k dívce a pak se jedovatě usmál. Pak ji popadl za vlasy, hodil jí na zem a spoutal ruce za zády.

„Klekni si, děvko,“ zavrčel na ni a ona poslechla. „A teď počkáme na poslední účinkující. Možná se dožiješ zítřka, jestli se budou chovat slušně a nebudou problémy.“ Odporně se uchechtl a s dýkou v ruce se postavil za Katlu, které začaly téct slzy. Oba jeho muži se postavili vedle něj a čekali.

„Těším se, až toho králíka uvaříš.“

„Já?“

„Ty jsi ho ulovil, ty si ho zpracuj,“ zasmál se Arris, když se vraceli z lesa. Theron jen pokrčil rameny.

„Myslíš, že už šla Katla domů?“ Zeptal se chlapec.

„Začíná se stmívat, myslím že ano. Doufám v to,“ odpověděl mu lovec.

„Proč?“

„Protože já udělám výbornou večeři, která ale nebude zadarmo,“ zasmál se a Arris do něj laškovně šťouchl.

Vyšli z lesa. Arris šel jako první a když zvedl zrak, ztuhl natolik, že do něj Theron vrazil. Pak se i on podíval ke srubu.

„No, už jsem se začínal bát, že se vás nedočkáme,“ zašvitořil První. Theron se vzpamatoval a hbitě sáhl po svém luku.

„Zahoď to!“ Zařval První. „Nebo jí podříznu!“

Theron chvilku váhal. Pak se podíval na uslzenou, vystrašenou sestru, na další dva muže s meči v rukách, až nakonec zbraň odhodil. Podíval se i na Arrise. Ten jen stál, bledý jako stěna, oči rozšířené strachem.

„Kdo jste? Co chcete?“ Procedil lovec mezi zuby. Byl naštvaný.

„Nic se nemusí stát. Pustím tvou sestru, stačí, když mi sem dovedeš toho kluka. Hezky v klidu. Pak si půjdeme všichni zase po svém.“ Řekl První a vrhl pohled na Arrise. Ten se odvažoval sotva dýchat. Theron se zamračil.

„Proč? Co mu chcete?“ Položil ruku chlapci na rameno. První se znovu zakřenil.

„To snad ne,“ začal se pošklebovat. „Vy dva spolu snad pícháte, nebo co? Tak si to představte, tahle kurvička si našla v lese velkou lásku,“ Teď už se naplno rozchechtal a ostatní dva muži se k němu přidali. „Hele, a to se ti asi nesvěřil, že nastavoval prdel knížeti, co? Já se pominu,“ utíral si slzy smíchu a když zpozoroval Theronův nechápající zaražený výraz, začal se popadat za břicho. „No jo, to koukáš, co? Byl u jeho Jasnosti fakt oblíbenej, řekl bych, že možná nejvíc. Asi proto, jak skuhral, když se nemohl hnout a on mu ho tam vrazil.“

Theron se podíval na Arrise. Všiml si, jak má zaťaté pěsti, jak rychle oddechuje a rty se mu chvějí. To, co ten chlap, ten hajzl, říká, je pravda, o tom už Theron nepochyboval. A že ty noční můry byly spíše vzpomínky, to už mu taky připadalo jasné. Ale bylo v tom něco víc. Něco jiného. Něco kvůli čemu chtěli Arrise zabít, kvůli čemu ho nejprve vyslýchali.

„Proč kníže posílá svoje lidi, jen aby našel jednu kurvu? Nemá jich snad dost?“

„To není tvoje věc,“ zvážněl První. „A už to neprodlužuj. Dej sem toho kluka, ať si můžeme jít zase každý svou cestou.“

Theron zavrtěl hlavou ale nespouštěl oči z Katly. Nějak to vyřešíme, neboj se. Vyřeším to! Posílal jí v duchu zprávy. V tu chvíli se ale Arris pohnul a vykročil směrem ke srubu. Lovec ho překvapeně chytil za paži a stáhl zpátky k sobě. Chlapec klopil oči k zemi a zašeptal.

„Nech mě jít. Já nevím, proč jsou tady, proč mne chtějí. Ale to je jedno. Mají Katlu,“ špitl k Theronovi. Ten nic neřekl, místo toho horečnatě přemýšlel, jak se z toho vymotat se sestrou i Arrisem. Zvažoval všechny možnosti a nechtěl si připustit, že možná ani žádné nemá.

„Tak co bude? Začínám mít hlad,“ ozval se První. Lovec na místo odpovědi stáhl Arrise za sebe.

„Můžeme se přeci domluvit i jinak,“ zkusil to ještě. „Nech nás jít, nikdo neřekneme ani slovo. Prosím. Pusť mou sestru, nech nás odejít a já ti zaručím, že se sem víckrát nevrátíme.“

První, předstíral, že o tom na moment přemýšlí. Pak ale popadl Katlu za vlasy a přitiskl jí čepel ke krku. „Podmínky jsou dané. Dej mi toho kluka“ Zavrčel.

„Prosím…“ žadonil Theron. První se mu podíval hluboko do očí.

„Jak chceš!“ Řekl a znělo to, jakoby promluvil sám ďábel. Pak jedním pohybem podřízl Katle hrdlo.

Z Arrise se vydral zděšený výkřik. Theron stál jako opařený, jakoby nemohl uvěřit na co se dívá. Viděl na vlastní oči, jak sestřina krev potřísnila muži obličej, jak teď leží obličejem k zemi, oči doširoka otevřené a jednu tvář ponořenou do kaluže vlastní krve. Všechno to viděl a přesto tomu prostě nemohl uvěřit. Z šoku jej probudilo až pevné uchopení mladíkovi dlaně. Až teď si uvědomil, že na něj Arris křičí, že musí utéct.

„Therone! Pojď, rychle! THERONE!“ Křičel na něj a tahal ho směrem k lesu. Lovec pak jen koutkem oka zahlédl, jak se proti nim rozeběhli tři ozbrojení muži a pak už jen utíkal a utíkal, s Arrisem v patách, do útrob hlubokého lesa.

Měli pocit, že běží celé roky. Kličkovali mezi stromy, probíhali houštinami, přeskakovali větve, a nepřestali utíkat ani když se hlasy a kroky jejich pronásledovatelů nevytratily. Nakonec Arris padl na kolena, upocený popadal dech. Theron věděl, že se jim ztratili, to on byl ten, kdo les dobře znal. A navíc První měl zraněnou nohu a jeho dva poskoci si netroufli rozdělit se, aby v hlubokém lese nezabloudili. Byli v bezpečí, alespoň prozatím.

Theron si všiml, že Arris odpadl, až po pár krocích. Zadýchaný se otočil a uviděl klečícího chlapce, jak se snaží popadnout dech. A pak jej zavalila strašlivá vlna vzteku a boleti, ze ztráty milované osoby.

Otočil se zpátky k mladíkovi, několika ráznými kroky k němu přistoupil a když byl u něj, strčil ho do ramen až se chlapec svalil na záda a zůstal na něj vyděšeně zírat.

„Co jsi provedl!? Co jsi udělal, že tě tak chtějí!?“ Začal na něj křičet. Vztek ho ovládl natolik, že ani nepomyslel na to, že by je mohl kdokoliv slyšet. Arris začal zděšeně koktat, ale Theron pokračoval.

„CO JSI SAKRA ZAČ!? Katla...bála se, když jsem tě přivedl. A měla pravdu, sakra! Je mrtvá kvůli tobě! Jenom kvůli tobě!“ Křičel na chlapce, se slzami v očích, vybíjel si na něm všechen ten šok, bolest a utrpení. Pak se plačky otočil k Arrisovi zády.

„Therone,“ odvážil se chlapec konečně po chvilce něco říci. Mírným hlasem, stále klečíc potichu šeptal. „Všechno, co jsem ti řekl, je pravda. O své minulosti nic nevím. Moje paměť sahá jen k té noci, kdy jsi mne našel. Nevzpomínám si na to, co bylo předtím, prosím, věř mi. Prosím.“ Jemně uchopil lem mužovi košile. Ten se k němu otočil a dlouze se na něj díval. Pak ledovým hlasem pronesl:

„Už s tebou nemůžu být. Nemůžu se na tebe podívat a nevidět Katlu. Jak tam leží, mrtvá.“ Sáhl si vzadu za opasek a vytáhl svou dýku. Pak ji hodil před nevěřícího Arrise. „Tohle ti dám, protože jsem tě opravdu miloval. Víc už pro tebe neudělám,“ pak se otočil, rozeběhl se a ztratil se v houštinách. Arris za ním volal, prosil ho, zoufale žadonil ať ho neopouští. A když si uvědomil, že ho Theron opravdu opustil, usedavě se rozplakal.

Nevěděl, jak dlouho tam klečel, od okamžiku kdy ho Theron nechal vlastnímu osudu, ale když se trochu uklidnil, byla už tma. Les v měsíčním světle vypadal zlověstně a děsivě. Arris se rozhlédl, poslouchal, zda neuslyší kroky těch mužů, ale hvozd byl tichý. Přemýšlel co má udělat. Bylo jasné, že vrátit se nemůže. Možná, že kdyby se odvážil ještě hlouběji do lesa, mohl by najít místo, kde se ukrýt, alespoň na pár dní. Nevěděl, jak daleko se muži odváží, když les neznají, ale přiklonil se k teorii, že příliš hluboko si netroufnou. On ale ano. Protože jinou možnost stejně nemá. Dalším krokem tedy bude najít dobré místo na úkryt.

Zvedl ze země dýku, kterou mu Theron nechal. Podíval se na ni a rozbolelo ho srdce. Skoro jakoby ho v dlani pálila. Ale nechat ji tam, připravit se o užitečný nástroj, který mu může pomoci přežít, to by byla strašlivá hloupost. Vstal a vybral si směr, kterým se co nejtišeji vydal.

Klopýtavě ušel asi dva kilometry, když narazil na místo, které vypadalo slibně. Malý prostor s jemným, měkkým mechem. Nad tím se k sobě nakláněly dvě břízky, stačilo na ně poskládat pár hustších větví a měl provizorní střechu nad hlavou, malý přístřešek. Byla už hluboká noc, ale Arris se dal do práce. I potmě se mu podařilo najít dostatek větví a za chvilku byl hotov. Když si pak vlezl dovnitř přístřeší, přemýšlel, jestli se má pokusit nějak rozdělat oheň. Nakonec to však zavrhl s tím, že by mohl přilákat pozornost. Pak ulehl, vyčerpaný, nešťastný a vystrašený. S myšlenkami na Therona.

Mohl spát sotva dvě hodiny, když ho probudilo křupání větví pod nohama a hlasy. Prudce se posadil a bedlivě naslouchal, snažil se odhadnout, odkud zvuky přicházejí. Pak škvírami ve větvích za sebou uviděl světla pochodní. Rychle ale co nejtišeji po čtyřech vylezl z úkrytu, chtěl se pokusit utéct, ale než se stihl postavit, ucítil na zádech hrot meče. Zoufale vydechl a zavřel oči, když První promluvil.

„No páni. Tak tomuhle se fakt říká klika jak hrom!“ Zahlaholil vesele. Arris se najednou rychle postavil, otočil se k muži čelem a začal mávat dýkou. To u Prvního vyvolalo jen posměch, hlavně když si všiml, jak se chlapci třese ruka.

„Ale no tak. Zahoď to, než si ublížíš, hochu.“

„Nechte mne!“ Zakřičel Arris a dál se oháněl. Celý se však klepal a vypadal spíš opravdu zoufale, než nebezpečně. První se znovu zachechtal. Viděl totiž druhého muže, jak se mezitím připlížil za mladíka. Arris pak ucítil silnou, tupou bolest v zátylku, která jej sice neomráčila, ale donutila jej padnout k zemi. Než se stačil pohnout, ucítil na sobě váhu dospělého muže, který mu spoutal ruce za zády, do úst mu vrazil kus hadru a převázal je. Zvedl ho, jako by nic nevážil a držíc jej za paže ho vedli kamsi do hlubokého lesa.

Ušli jen kousek, i když to Arrisovi připadalo jako věčnost. Dotlačili ho až do svého tábora, kde u ohně seděl třetí muž, ohříval cosi v kotlíku nad plameny a opodál odpočívali jejich koně. Chlapce usadili k nejbližšímu stromu, směrem k ohni, omotali jej provazem a přivázali ke kmeni. Pak se sami posadili k ohni.

„Co vaše noha, pane?“ Zeptal se jeden a První se uchechtl. „Tak svině mě pěkně rejpla, ale určitě mě to nebolí, jako to bude bolet jeho.“ Hodil hlavou směrem k Arrisovi a muži se dali do smíchu. Jeden z chlapů, měl plnovous a až nemožně chlupaté uši, zašátral ve svém vaku a vytáhl lahev kořalky, s tím, že musí úspěšný lov oslavit. Arris, přivázaný ke stromu tak pevně, že se mu provazy zařezávaly do kůže, sledoval, jak začali popíjet, bavit se, smát se. Chlapec se na ně díval, pak však sklopil zrak a do očí se mu draly slzy bezmoci, zoufalství a strachu. První se po něm vždy jen podíval, ve výrazu výsměch a pak se jakoby nic otočil zpátky ke svým společníkům.

Klopili do sebe ten alkohol, jako by to byla jen voda. V polovině lahve už byli dost opilí, ale vesele pokračovali dál. Arris začínal i přes strach a bolest klimbat. Už téměř usnul, když se První zvedl, zavrávoral a dopotácel se k němu. Dřepl si před něj, s lahví v ruce.

„My dva máme něco nedořešenýho,“ škytl a odhalil zažloutlé zuby ve slizkém úsměvu. „Snad sis nemyslel, že si nevzpomenu. A když už tě tu mám, tak bychom mohli dodělat, co jsme začali. Co říkáš?“

Vstal, obešel strom a povolil provazy, které chlapce poutaly ke kmeni. Uchopil pak Arrise za vlasy a mrštil jím, takže chlapec teď ležel na břiše. Oba muži u ohně je pozorovali.

„Co se děje?“ Zeptal se starší muž.

Chlapec, než se stačil zvednout alespoň na kolena, uslyšel cinkání přezky od pásku. Vyděšeně vykulil oči a i přes ucpaná ústa začal prosit o milosrdenství.

„Posledně se nám naše milostné dostaveníčko nezdařilo, tak jsem si řekl, že to tady prdelce vynahradím,“ řekl První, ale už se nesmál. Teď už jen funěl, vzrušeně. Nadrženě. Chlapec se najednou otočil na záda. V mžiku zvedl nohu, chtěl Prvního kopnout do obličeje. Neodhadl však vzdálenost a strefil se jen, i když vší silou, do břicha. Muž sice hekl, ale rozhodně jej to neomráčilo, jak Arris doufal, že se mu povede. To Prvního nasupilo, takže se nad mladíka naklonil a uštědřil mu pořádnou ránu do obličeje, až se mladíkovi zamotala hlava a z nosu začala téct krev.

„Ty svině,“ vyštěkl První a než se Arris pokusil o něco dalšího, hrubě jej obrátil zpátky na břicho, stáhl kalhoty jemu i sobě a bez varování, bez slitování, do něj na jeden příraz pronikl. Chlapec přes roubík zařval bolestí a z očí mu vyhrkly slzy. Cítil pravidelné přírazy, které První započal, slyšel jeho vzrušené funění a z paniky a bolesti nemohl popadnout dech. Ta bolest, bože, ta bolest, byla nepředstavitelná, nekonečná. Pálení a tlak hluboko v podbřišku, myslel, že ho každou chvílí musí rozervat vejpůl, každý milimetr pohybu cítil. První jej vzal kolem kyčlí, nadzvedl jej a bolest najednou dosahovala ještě dál do jeho útrob. Chlapec hlasitě vzlykal, sténal.

Pak před sebou zahlédl nohy. Za sebou uslyšel jen spokojené “jasně“. Pak se k němu sklonil druhý muž, ten s chlupatýma ušima, sundal si před ním kalhoty a chvilku masturboval nad tím výjevem před sebou. Za okamžik jednou rukou, druhou stále svírající svůj úd, sundal Arrisovi roubík, chytil ho za spodní čelist a bez zaváhání strčil penis do jeho úst.

Páchl, strašlivě, potem a močí. Chlapec se začal dávit, když narazil na jeho krční mandle. Na sekundu ho napadlo, že stiskne zuby a třeba mu ho i ukousne. Pak si představil, co by mohlo následovat, jak moc by toho mohl litovat, a tak se nakonec podvolil. Vydával dávivé zvuky a do toho sténal bolestí, když První stále tvrději a náruživěji přirážel. Jako kdyby oba muže jeho zoufalství vzrušovalo ještě víc. Počítal minuty, vteřiny a a bylo to nekonečné. Napadlo ho, že ho nad zabijí, v tu chvíli doufal, že umře, hlavně když to skončí.

První, naposledy zrychlil tempo, ještě párkrát se pohnul a nakonec s jedním dlouhým heknutím vyvrcholil v jeho útrobách. Arris cítil, jak opustil jeho tělo a slyšel jak znaveně oddychuje. Pořád měl ale ústa plná tvrdého kusu masa, ničím jiným to nebylo. Zanedlouho však i druhý muž vyvrcholil a donutil jej veškerou nadílku spolykat. Pocit na zvracení se nakrátko zhoršil, nakonec ale odezněl, chlapec se zhroutil na zem a jen unaveně oddechoval.

Je konec, bože, je konec...pomyslel si. Zavřel oči. Kolem sebe slyšel hlasy, smích, hovor těch násilníku, ale nebyl schopen je vnímat.

Zvedly jej dvoje paže a převalily na záda. Leknutím zvedl víčka. První se nad ním skláněl, čelo opocené a v ruce lahev s nedopitou kořalkou.

„Hej, dej si taky loka,“ zasmál se. „Ať máš sílu na další kolo!“

Arris vytřeštil oči, ale než stihl něco říct První mu zacpal nos a do úst nalil kořalku, kterou jej donutil spolknout. Chlapec nikdy tvrdý alkohol nepil, takže se zakuckal a muži se začali smát, jakoby v životě vtipnější věc neviděli. Pak si lahev podali mezi sebou.

A peklo pokračovalo...