Theron našlapoval tak tiše jak dovedl a křupání zmrzlého sněhu se snažil omezit na minimum. Skrčený se plížil mezi stromy a stále kontroloval kudy proudí mírný vánek, který dokázal odolat hustému porostu. Nechtěl, aby kořist ucítila jeho pach ještě než se dostane do optimální vzdálenosti.

Bylo těsně po soumraku, ale měsíc svítil jasně, což byl ideální čas, zvěř v tuto dobu obyčejně opouštěla svůj úkryt a vydávala se za potravou. Theron znal tenhle les jako svoje boty, už jako malý chodíval se svým otcem lovit právě sem. A jelikož se nikdo jiný, z jeho vesnice i širokého okolí, do tohoto lesa neodvážil, s trochou zkušeností byl ve většině případů jeho lov úspěšný. Za ta léta už věděl, kde se zvířata vyskytují a kde dostat určitý druh zvěře.

Byl jediný lovec široko daleko, který zde lovil, neboť se vyprávělo, že tu žijí Korloti, ohavné, děsivé přízraky, démoni, kteří lační po krvi a setkání s nimi zatím nikdo nepřežil. Říkalo se, že jednu jedinou kapku krve dokáží ucítit na míle daleko. Theron, který, už jako dítě, procházel tento les, věděl, že jsou to jen babské povídačky, co se před lety rozmohly. Vznikly nejspíše před desítkami let, kdy se tamější majitel lesa rozhodl skoncovat s pytláky. Vymyslel si tenkrát pohádku o stvůrách obývajících les, bytostech ze samotného Zapovězení, což mělo za úkol odradit nežádoucí pytlačení. Netušil však, že časem bude výmysl o děsivých stvořeních nabírat na intenzitě a nakonec se dostane vesničanům hluboko pod kůži tak, že se ani neodváží ke kraji lesa. Vzhledem k tomu, že Theron za dobu svého lovení usmrtil a na místě vyvrhl desítky, možná stovky zvířat a doposud ho žádná nestvůra nenapadla, neměl jakýkoliv důvod k obavám. Nehledě na to, že ve vesnici sice měli z tohoto místa strach, ale zvěřina zde ulovená patřila k věcem, které lidé dokázali ocenit, a maso i kůže šli pokaždé na odbyt. Lidé si ho díky těmto zdrojům poměrně vážili a se sestrou byli ve vsi oblíbení.

Theron se dál přibližoval k místu, o kterém věděl, že se tu často objevuje spárkatá zvěř. Tiše se plížil a když uznal, že je na vhodném místě, přidřepl a čekal, luk a šíp připravený. Zanedlouho se, pár metrů od něj, vynořil z houštiny obstojný divočák. Theron tiše zaujal pozici, ve které byl schopen natáhnout tětivu tak, aby zasadil smrtící ránu. Mířil přesně a čekal na správný okamžik, když najednou zaslechl v dálce tlumené hlasy. Kanec je samozřejmě zaznamenal také a dal se na úprk. Lovce však ten nový, nečekaný zvuk tak zaujal, že pelášící kořisti věnoval jen zlomek pozornosti a ohlédl se směrem ke zdroji těch podivných zvuků. Povolil natažení luku, vrátil šíp do toulce a plížící se vydal za tlumenými zvuky.

Jak se přibližoval, hlasy byly stále zřetelnější, přesto ale nedokázal rozeznat slova ani věty. Ujistil se jen v tom, že spolu hovoří dva, nebo možná tři lidé. Potichu, přikrčený, dával jednu nohu přes druhou až byl tak blízko, že dokázal přesně určit polohu hovořících osob. Byl překvapený, že se sem někdo odvážil, za celý jeho život tu nepotkal živou duši. Proto byl ostražitý. Dostal se do vzdálenosti, ze které rozpoznal dva muže v černých pláštích, jak se dohadují a na něco ukazují. Schoval se ale do křoví a zbytek výhledu mu zastínil hustý keř. Ostražitě napínal uši, aby slyšel jejich rozhovor, ale zaslech pořádně jen pár slůvek. Pak se jeden z mužů otočil a vydal se pryč na opačnou stranu od Therona. Ten druhý stále cosi potichu mumlal a pak se mu ztratil z dohledu. Theron chvilku čekal, co se bude dít, když křoví předním zašustilo. Instinktivně vyndal šíp z toulce na zádech a připravil se ke střelbě, kdyby se z porostu vynořilo něco nebezpečného. Potichu napnul tětivu. Napjatě čekal.

Z křoviska vyskočil malý králík a Theron úlevně složil luk k zemi. Stačil si jen všimnout, jak druhý muž peláší pryč, nejspíš ho hlodavec taky znervóznil, ale nebyl tak statečný jako schovaný lovec. Ten raději zůstal ještě pár minut přikrčený ve svém úkrytu, kdyby se záhadní muži chtěli vrátit.

Nebál se jich, to ne. Byl věhlasný lukostřelec a s nožem to taky docela uměl, takže si byl jist, že kdyby se o něco pokoušeli, ubránil by se. Ale nechtělo se mu pouštět do zbytečného konfliktu. Byl lovec zvířat, ne lidí. Jestliže se do tohoto lesa vydali, museli k tomu mít nějaký důvod a Theron si domyslel, že to asi nebylo kvůli procházce při měsíčku. Záhy se o tom přesvědčil.

Když si byl jistý, že se muži zřejmě nevrátí, postavil se a obešel křoví, aby se dostal k místu, kde předtím stáli. Ani nevěděl, co čeká, že najde, když se díval po jejich stopách, ale leknutím ztuhnul, když odlepil oči od země. Potlačil vyděšený výkřik, když uviděl postavu visící za ruce mezi dvěma smrky. Jako přikovaný se na ni dokázal jen dívat, byl tak v šoku, že se nedokázal pohnout.

Hleděl na chlapce. Byl úplně nahý a nehýbal se. Mohlo mu být něco kolem pětadvaceti. Ruce měl přivázané ke větvím stromů, kolena podlomená, protože byl v bezvědomí...Nebo mrtvý. To Theron nevěděl. Měl havraní vlasy dlouhé až po bedra, kůži bílou jako alabastr a vyzáblý, že mohl lovec spočítat skoro všechna jeho žebra. Ve svitu měsíce a v tom mrazu vypadal jako socha z mramoru.

Theron se po chvilce oklepal a odhodlal se k mladíkovi přiblížit. Přistoupil k němu a pohlédl do jeho tváře. Měl dívčí rysy, jeho obličej byl jemný. Zavřená víčka lemovaly černé husté řasy. Rty měl ale kvůli mrazu fialové a nedýchal, neboť od jeho úst nestoupala pára. A s bílou lící kontrastovaly rudé kapky krve z rány nad levým obočím.

Musí být mrtvý...určitě je mrtvý, pomyslel si Theron. Přesto se však odhodlal zvednout ruku a opatrně se dotkl jeho tváře. Jen co to udělal, z mladíkových úst se vynořil sotva slyšitelný sten a jeho tělo se mírně zachvělo. Oči však zůstaly zavřené.

Lovec leknutím ucukl. „Do prdele!“ Ulevil si, když mu došlo, že mladík stále žije. Aniž by přemýšlel o tom, proč, nebo kdo, jej sem dostal a chtěl ho tu nechat umřít, bezmyšlenkovitě vytáhl z pochvy na opasku lovecký nůž po otci a urychleně přeřezal provazy, které jej poutaly ke stromům. Stačil zachytit bezvládné tělo, než dopadlo na zem. I statnější srnec by vážil víc než on, pomyslel si Theron. Přidržoval si chlapce zatímco si sundaval svůj kožešinový plášť a pak se jej snažil co nejvíce zabalit. Byl stále v bezvědomí, když ho lovec popadl do náručí a co nejrychleji s ním uháněl zpátky domů.

Jeho skromný, jednoduchý srub stál na okraji vesnice, v podstatě u okraje lesa, takže netrvalo dlouho a on kopnutím rozrazil dřevěné dveře a vběhl dovnitř.

„U všech bohů, tebe ten divočák nějak rozdováděl!“ Ozvala se nezúčastněně dívka sedící u ohniště. Líně míchala hustou polévku v kotlíku a ani se na něj nepodívala, dokud na ni udýchaně nevykřikl.

„Katlo, pomoz mi!“ Theron proběhl kolem ní dozadu do srubu, kde měli na vyvýšeném místě dřevěnou plošinu, pokrytou kožešinami a kde obvykle spávali. Dívka se zamračila a zvědavě došla za bratrem, který tam pokládal bezvládné tělo. Všimla si, co Theron dělá a polekaně si přikryla dlaněmi otevřená ústa.

„U všech bohů! Kdo to je? Co se stalo?“ Naléhala. Její bratr se na ni podíval a položil jí ruce na ramena. „Teď ne, všechno ti řeknu potom. Teď musíš běžet do vesnice a přivést Irbu!“

Katla se chvilku zmateně dívala a když s ní Theron mírně zatřásl, zamrkala, přikývla a vyběhla ze srubu. Theron mezitím vymotal chlapce ze svého pláště a přikryl ho několika kožešinami. Čekal pak jen několik okamžiků, když dovnitř vešla stařena o holi a Katla.

„Hned to z něj sundej! A ty, děvče, otevři okenice i dveře dokořán!“ Zaskřehotala už ode dveří Irba, hlasem připomínající dveřní panty, co potřebují promazat. Šourala své staré kosti po místnosti, až došla k plošině. Theron sice nechápal její příkaz, ale poslušně udělal co mu nakázala. Měl pocit, že než k němu došla, trvalo to celou věčnost. Ustoupil stranou, aby mohla žena projít. Irba se mladíka dotkla na několika místech a prohlédla ránu na hlavě. Několikrát u toho znepokojeně zamlaskala.

„Musíme ho zahřát,“ Otočila se nakonec a odšourala se k dřevěné lavici, kde zmoženě dosedla. Všimla si, jak se Theron nechápavě nadechnul, aby se zeptal, proč jej tedy musel odkrýt a vpustit do chaty zimu. Než stačil cokoliv vyslovit, stařena zvedla vrásčitou kostnatou ruku a umlčela ho.

„Musíme ho zahřát. Ale postupně. Copak si, chlapče, nepamatuješ na toho kovářovic kluka? Propadl se pod ním tenkrát led na jezeře a když ho konečně vytáhli, byl stejně zmrzlý jako tady ten,“ pokynula hlavou k mladíkovi. Theron si to pamatoval. Tomu chlapci bylo tenkrát asi devět let. Vytáhli ho z té ledové vody a pelášili s ním do srubu aby ho zahřáli. On ale nakonec stejně zemřel.

„Mohl to přežít, ale zabili ho, protože ho zahřáli moc rychle a to malé tělo to nevydrželo. Jako kdyby hodili hrst sněhu do ohně. Neroztaje pomalu, ale rovnou se vypaří.“ Vysvětlila mu a on přikývl. Stařena se podívala na Katlu. „Dej vařit vodu, děvče. A pak tam přihoď po hrstech lípu, heřmánek a mateřídoušku. Až se probere, dáte mu to po malých doušcích. Teď ho necháme takhle a asi za hodinu zavřete okenice a dveře. Pak se na něj podívám. Ty vezmi horkou vodu a tu moji pálenku, co jsem ti dávala na podzim a pořádně vydrhni tu ránu na čele,“ zaúkolovala je a oni bez otálení poslechli. Katla zavěsila nad oheň další kotlík vody a zašátrala v plátěných pytlících, visících na bidle u stropu, kde měla nasušené byliny a koření. Theron našel lahev pálenky a než se pustil do čištění rány, nalil po troškách do třech dřevěných kalíšků a se sestrou i starou bylinkářkou si přihnuli. Udělal co měl, doslova vydrhnul ránu hadříkem a pak si se sestrou přisedl k Irbě.

„A teď už nám konečně řekni, co se stalo,“ ozvala se Katla. Lovec chvilku zadumaně mlčel a pak jim řekl jak mladíka našel. V jaké pozici, v jakém stavu a i co tomu předcházelo.

„To je strašné. Kdo mohl něco takového udělat?“ Pronesla dívka ustaraně. Irba pokynula Theronovi a ten doplnil její kalíšek. Vyklopila do sebe alkohol na jeden zátah a ani to s ní nehlo. Muž si pomyslel, že tahle ženská má sakramentsky tuhý kořínek. Tušil, že jí je něco přes devadesát, ale přišlo mu, že se stará už snad narodila. Nicméně, ve vesnici byla velice vážená pro svoje vědomosti a schopnosti léčit. Kdokoliv měl nějaký zdravotní problém, Irba ho vyléčila. A když nedokázala léčit, uměla alespoň mírnit bolest. Katlu si nedávno vybrala do učení (což pro jeho sestru byla veliká čest) a byla s ní velmi spokojená. Dívka byla nadaná a stařena jí ujišťovala, že až sama zemře, děvče nastoupí na její místo. Theron ale vždy vtipkoval, že než k tomu dojde, bude z jeho setry už také stará bába.

„Kdo a taky proč,“ vyrušil lovce z myšlenek ten skřehotavý zvuk. „Můžeme jen doufat, že ses nezapletl do něčeho špatného. Sebe i zbytek vesnice.“ Theron se zamračil. Ve chvíli, kdy chlapce vyprošťoval z pout, snažil se ho zahřát a zachránit, na něco takového vůbec nepomyslel. Odvrátil pohled od plápolajícího ohně a podíval se na bezvládné tělo. Irba mu položila vrásčitou ruku na rameno.

„Vím na co myslíš, chlapče. A neboj se. Každý, kdo má srdce na správném místě, by udělal to samé. A teď mi dolij,“ usmála se a odhalila zažloutlé zuby. Nikdo už pak nic neříkal. Přemýšlivě zírali do plamenů. Katla jen mezitím donesla dvě kožešiny, jednu přehodila přes stařenku a do druhé se zabalila sama, protože do srubu se okny dveřmi vtíral mráz.

Čekali a čekali, když se stařena konečně zvedla a pomalu došla k mladíkovi. Opírající se o hůl znovu prohmatala jeho chodidla a ruce. „Katlo, dones něco, čím zastavíme krvácení na té hlavě. Jak se zahřál, tak to začalo zase téct. A ty,“ houkla na Therona, „můžeš už zavřít okenice a dveře. Ale s ohněm to ještě moc nepřehánějte.

Katla vytáhla veliký kus látky, plátna, a stařena z něj Theronovým nožem uřízla tenký pruh, který přiložila na ránu. Zbytek pak přehodila přes mladíkovo tělo. Jeho rty už nebyly fialové, teď na bledém obličeji zářily rudým odstínem a taky dech už byl pravidelnější, i když stále mělký. Bylinkářka se nad něj nahnula a začala ho plácat po lících, nijak jemně. Chvilku se nic nedělo, pak se ale tělo začalo třást. Chvělo se tak moc, až si Theron pomyslel, že není možné, aby se svaly mohli takhle rychle hýbat, mladík doslova vibroval. Nakonec zpozoroval, jak se jeho víčka nepatrně nadzvedla.

„Chlapče, hej, chlapče,“ plácala ho Irba stále po tvářích. Ani se na ni nepodíval, jeho zrak byl zakalený a zmatený, jako by byl jen napůl při vědomí. Nebylo divu, probral se z bezvědomí a jediné, co dokázal vnímat, byl strašlivý chlad.

„Z-z-z-zim-m-ma,“ vydral se z jeho úst namáhavý šepot. Irba však spokojeně přikývla.

„A ještě chvíli ti zima bude. Teď spi,“ položila mu dlaň na čelo a chlapec jako zázrakem zavřel pootevřené oči a do pár vteřin zase nevěděl o světě. Bylinkářka se namáhavě postavila.

„Vypadá to, že se z toho dostane. Nechte ho takhle ještě aspoň hodinu, pak ho pořádně přikryjte. Když bude spát, nevadí. Ale kdyby se probral, dejte mu pár lžic toho čaje. Teď jdu domů. Ráno se na něj přijdu podívat.“ Theron jí poděkoval a jeho sestra vyprovodila stařenku k jejímu příbytku.

Když se vrátila, našla bratra, jak zadumaně sedí na lavici a pozoruje spícího mladíka.

„Ohřeju ti polévku.“ Vzala kotlík a zavěsila ho nad oheň.

„Nemám hlad,“ pronesl lovec zadumaně, ale ona jakoby ho neslyšela. Po chvilce před ním přistála plná miska a jeho setra si k němu přisedla. Pustila se do své porce a Theron i přes prvotní protestování musel přiznat, že jídlo voní vážně skvěle. Nakonec vše snědl a připustil si, že mu to udělalo dobře.

Katla pak sklidila ze stolu a unaveně začala zívat. Theron byl také unavený, domluvili se tedy, že se jeho sestra vyspí na lavici, kterou ji podestlal kožešinou. On sám pak počká, postará se chlapce, jak nakázala Irba a pak se vyspí na zemi. Jeho sestra pak usnula během pár minut.

Theron přihodil do ohně pár polínek. Zadumaně sledoval, jak se kouř ztrácí v dýmníku nad ohništěm a přemýšlel. Než se sám uložil ke spánku, přehodil přes bezvládné mladíkovo tělo kožešiny a pak si sám na jednu lehl v blízkosti ohniště. Usnul s pohledem upřeným na jeho bledý obličej.