Došli k bráně. Stráže u ní kývli a dali pokyn k jejímu otevření. Theron nechápal co se děje, proč jsou tady a měl obavy. Alespoň že Arris v sedle klimbal, i když procházeli branou. Být vzhůru, určitě by byl ještě víc vystrašený, než dosud a to by se mu jistě ještě přitížilo.

Prošli branou, a Theron považoval za dobré znamení, že se tu neobjevil zástup vojáků a nezajal je. Stále byl ale ostražitý. Teď procházeli městem, které se pomalu probíralo. Na ulice začali se svítáním vystupovat lidé z domů, za prací a aby na tržištích dostali nejčerstvější zeleninu, pečivo, maso. Děti pobíhali za matkami, drželi se sukní, psi čenichali kolem, doufajíc, že najdou něco do huby. Tím vším postupovali Theron, Arris a jejich jezdci pomalu, v poklidu, jako kdyby se jen rozhlíželi.

Jejich cesta vedla hlavní ulicí, která se začínala lehce zvedat a nahoře na kopci spatřil lovec ten největší, nejúžasnější hrad. Slýchával o něm v různých vyprávěních, ale i tak si představoval sotva polovinu jeho majestátnosti. A sotva se vzpamatoval, už stáli před branou, vedoucí na nádvoří.

Tady muži sesedli z koní. Velitel, překvapivě jemně zatřásl Arrisem a ten pomalu zvedl hlavu.

„Vzbuď se chlapče. Jsme na místě.“

Arris se začal zmateně rozhlížet kolem, když mu Theron pomohl ze sedla. Nevědomky se k němu přitiskl, instinkt, kterým si chránil záda.

„Kde to jsme?“ Zeptal se potichu.

„Hlavní město.“ Odpověděl mu lovec. Na pokyn vojáku vešli do hradu. Bylo tam chladno, ale přepych a bohatství bylo cítit a vidět v každém rohu. Theron nikdy uvnitř hradu nebyl a Arris si na to nepamatoval, takže oba, byť bázlivě, museli interiér obdivovat. Vždyť hrad sám, se všemi dílnami, prádelnami, stájemi a vším možným by vydal na jedno středně veliké město. A přesto je překvapilo, jaké je uvnitř ticho. Chodbami procházeli mlčky a slyšeli své vlastní kroky. Pak se Arris odhodlal, otočil se na velitele a zeptal se, kam jdou. Ten ale jen zavrtěl hlavou a pokynul mu, aby pokračoval.

Šli nad dvacet minut, tuhle odbočili chodbou vpravo, tu zase vlevo, až si Theron pomyslel, jestli snad nezabloudili, což by bylo poměrně snadné. A pak se konečně zastavili před zdobenými dvoukřídlými dveřmi. Velitel se k nim otočil.

„Až vejdete dovnitř, pokleknete a vyčkáte, dokud vás nevyzve. Ani jeden z vás nebude mluvit, pokud nebude tázán. Je to jasné?“

Oba přikývli.

Pak se dveře otevřely a oni spatřili obrovskou síň, táhnoucí se několik metrů. Po každé straně seděli zástupy mužů v talárech a na konci, uprostřed, na vykládaném pozlaceném trůnu samotný císař. Zůstali ohromeně stát na místě, takže je velitel musel postrčit. Jak vcházeli, cítili na sobě pohledy mužů, obvykle starců. Měli přísné tváře a nikdo z nich neřekl jediné slovo. I sám císař je mlčky sledoval.

Přesně uprostřed síně je velitel znovu nenápadně upozornil a oni poklekli.

„Vstaňte,“ hlesl jeden stařec, který seděl po císařově pravici a také se postavil. Jeho talár byl trochu odlišný od ostatních, měl dlouhý bílý plnovous, vážnou tvář, ale oči vědoucí a spravedlivé. Ukázal na Arrise.

„Ty, předstup.“

Chlapec udělal několik malých krůčků dopředu, přitom se zoufale podíval na Therona. „P-pane, já-“

„Mlč, pokud nejsi tázán. Teď jsi v přítomnosti jeho Výsosti!“ Okřikl jej stařešina. Pak pokračoval klidným nezbarveným tónem,“ Byl jsi předvolán, abys zde svědčil, ve věci vlastizrady, několika vraždám a dalších závažných obvinění. Uveď své jméno.“

Arris, který netušil o co se jedná, znervózněl. Tedy, ještě víc, než doposud. „J-já nevím, pane,“ špitl.

„Nevíš? Co je to za hloupost?“ zakabonil se muž. „Nejsi v pozici, kdy by sis měl vymýšlet, chlapče. Tvé jméno!“

„Teď mi říkají Arris, pane. A-ale na své jméno předtím si nepamatuji. Na nic, co bylo předtím.“

„Před čím?“

„Než jsem se probudil...přivázaný k židli a kolem mne stáli nějací muži, kteří…“ Arris nasucho polk, když si na to vzpomněl,“ kteří mne bili.“

„Co to bylo za muže?“

„To netuším, pane. Ani proč jsem tam byl. J-jak říkám, nevzpomínám si.“ Třásl se, jako kdyby se bál, že odpoví špatně a bude potrestán, i když mluvil pravdu. Theron při tom zatínal ruce v pěst, měl vztek, že ho takto vyslýchají, přestože on nikdy nic špatného neprovedl.

Stařík pokrčoval v otázkách. „Co bylo potom?“

Arris se zhluboka nadechl. Nechtělo se mu o ničem z toho mluvit, a hlavně ne o tom, co se stalo zhruba před čtyřmi pěti dny. Chtěl jen, aby zranění nebolela a mohl si lehnout a spát, spát, spát…

„Co se stalo potom?“ Opakoval netrpělivě muž.

„Pak...pak mne vzali do lesa, kde mne chtěli...zabít. Myslím, že měli za úkol mne ubodat, ale nakonec jsem z-zůstal přivázaný ke stromům, abych umrznul. Dál nevím, probudil jsem se až v Theronově srubu…“

Teď stařec ukázal na Therona a vyzval ho, aby také předstoupil. „Ty jsi Theron?“

Lovec přikývl. „Ano, pane. Co říká je pravda. Jsem lovec a byl jsem zrovna na stopě, když jsem ho našel a odnesl k sobě domů.“

„Pokračuj.“

„Byl jsem schovaný v houštině, když jsem viděl dva muže a Arrise. Jeden pak odešel, druhý…“ Teď se pozastavil. Podíval se na chlapce a přemýšlel, co všechno má říct. Jestli ze zmíní o všem, co mu udělali tenkrát i teď, bude to pro něj velmi těžké. Bude se k smrti stydět, bude zlomený, bude mu to znovu připomenuto, bude ponížený. Bude to zlé a to nechtěl.

Pak si ale vzpomněl na Katlu. Nevěděl, kdo je v tomto procesu obžalovaný. Ale doufal, že to je ten, kdo zavinil její smrt a všechna ta zvěrstva páchaná na Arrisovi. Nezaslouží si nad jeho sestra spravedlnost? A Arris? A vlastně i on sám? Musel to udělat, prostě musel říct, celou pravdu. I když následky můžou být bolestivé.

„Ten druhý ho pak chtěl znásilnit.“ Řekl nahlas a silným hlasem, aby si byli všichni jistí jeho slovy. „A byl to taky jeden z mužů, vedl je, kteří nás nedávno přepadli. Zabili mou sestru a pak Arrise několik hodin mučili a znásilňovali!“ Teď už byl naštvaný a skoro ta slova křičel. Všiml si, jak se chlapec vedle něj ještě více roztřásl a jak zavřel oči, snažíc se zadržet pláč.

Na okamžik se síní ozvalo šumění, jak si mezi sebou řady šeptali, pak ticho a nakonec zase promluvil stařec stojící vedle císaře. Ten vše sledoval s kamennou tváří.

„Co se stalo s těmi muži?“

„Zabil jsem je, pane,“ odpověděl Theron bez špetky lítosti, i když až teď mu došlo, že by za to mohl být popraven. „Zabil jsem je, aby už nemohli Arrisovi ublížit.“ Další šum tlumených hovorů. A starý muž přikývl. „Ta těla jsme našli. A díky tomu jsme vás také vystopovali. Ale řekni mi, mladý muži, máš nějaké důkazy o tom čeho se podle tebe měli dopustit? Jak můžeme vědět, že jsi je nezastřelil kvůli něčemu jinému?“

Theron se zarazil. „Proč bych to u všech bohů dělal?! Já nejsem vrah! Udělal jsem to, protože jsem musel!“ Rozčílil se. A než stihl říci cokoliv dalšího, ozval se za ním velitel.

„Důkazy tu jsou, pane.“ Řekl s bradou vztyčenou jako pravý voják. Pak sáhl k opasku, vyndal dýku, postrčil Arrise ještě dva kroky dopředu a uchopil jej vzadu za lněnou košili. Pak ji jedním tahem od spodu nahoru rozřízl. Chlapci sklouzla z ramen a dopadla na kamennou podlahu síně. Všem se tak naskytl pohled na jeho zbědované tělo.

„Nechte toho!“ Vykřikl Theron a pokusil se vyběhnout za Arrisem, vojáci za ním ho však pevně uchopili za paže a drželi na místě. Viděl jak se mladíkova ramena třesou a nakonec i slyšel jeho tiché vzlyky. Hlavu měl poraženecky svěšenou, držel se za paže a i když byl jen do půl těla, připadal si nahý. Jako na výstavce, jako živoucí důkaz, jako věc. Tak ponížený a zostuzený.

Stařec, který vedl výslech pokynul na jednoho muže vedle sebe. Ten vstal, došel k Arrisovi a začal jej prohlížet. Obešel jej dokola, pomalu a důkladně zkoumal jeho rány, až konečně předstoupil před císaře a starce a přikývl. „Zranění, podle odhadu, souhlasí s dobou vzniku i popisovaným činnostem.“ Pak řekl velmi tiše ještě něco, čemu Theron nerozuměl, mírně se uklonil a vrátil se na místo.

V tu chvíli už to všechno Arris nevydržel a zhroutil se. Padl na kolena a tiše plakal.

„Arrisi!“ Vykřikl lovec. Teď už jej vojáci pustili. Přihrnul se k chlapci a opět se tu objevil jeho plášť a opět zahalil chlapce. „Prosím,“ Zvedl Theron hlavu se zoufalstvím v očích pohleděl na ně, i když věděl, že by neměl nic říkat. „Prosím vás. Nechte ho alespoň odpočinout. On nic neprovedl, nikdy! Prosím,“ znělo jeho úst žalostně.

Císař se na ně díval. Nepohnul jediným svalem ve tváři, seděl tam důstojně a vážně. Theron nedokázal z jeho výrazu nic vyčíst, jeho mlčení jej znervózňovalo. Napadlo ho, že byl nejspíš velmi nezdvořilý a rozhodně nedodržel etiketu dvora. Nakonec však stařec na trůně zvedl ruku.

„Odveďte toho chlapce,“ nařídil klidně. „Ty, lovče, zůstaneš.“

Theron chtěl vykřiknout co s Arrisem bude, letmo však zahlédl velitelův obličej, kterým mu důrazně naznačil, aby byl zticha. Mlčky tedy sledoval, jak jeden z vojáků zvedá chlapcovo tělo a v náručí ho odnáší ze síně, v doprovodu dalších dvou mužů. Arris, už sotva vnímal a když jej odnášeli, poslední co zaslech byl pokyn: „Předveďte barona Torrila…“ Pak ztratil vědomí.

***

Ucítil na těle látku jemnou, kluzkou, kterou snad nikdy jindy neměl šanci poznat. Nebo si ji alespoň nepamatoval. Chvilku jen ležel se zavřenýma očima, vychutnával si to absolutní pohodlí měkkých, vyšívaných lůžkovin, aniž by mu stanulo na mysl kde, nebo proč se mezi nimi ocitl. Tělo ho sice bolelo, na několika místech více než jinde, ale přesto se cítil odpočatě a poměrně příjemně.

Pak otevřel oči. Pokrývka přesně odpovídala své vlastnosti. Hedvábí bohatě zdobené a nad sebou si všiml rubínových závěsů, zavěšených na postelových nebesích. Když se rozhlédl kolem, užasl nad vznešeným, luxusním pokojem. Vybavení muselo být velice drahé a bylo skvostné.

Nakonec si všiml Therona, který dřímal v jednom z drahých křesel. Trochu zachrápal. Arris se pomalu posadil. Hrudník a další zranění byla čerstvě převázána a na stolku vedle postele uviděl lahvičky různých velikostí a tvarů, nejspíše nějaké léky. Asi mu je podávali když byl mimo, protože se opravdu cítil líp.

„Therone,“ oslovil klidně podřimujícího muže. Ten otočil hlavu na druhou stranu, ale pak oči otevřel. Podíval se na chlapce.

„Jak je ti?“ Vstal z křesla kde spal a přesedl si na židli u mladíkovi postele. Vypadal unaveně, měl tmavé kruhy pod očima. Arrise napadlo, že byl možná celou dobu u něj, aby na něj dohlédl, a usnul teprve před chvilkou.

„Je mi líp,“ odpověděl tiše a pak chvilku oba mlčeli. „Therone...Co se pak stalo? Dověděl ses, co to vlastně všechno mělo znamenat?“

Theron ještě chvilku mlčel. Nejspíš nevěděl kde začít. Postavil se a pak promluvil. „Byl to soud. Ale ne náš. Soudili knížete Avara. Za velezradu.“

„Velezradu?“

„Chystal atentát na císaře. Chtěl ho svrhnout, ještě s několika dalšími šlechtici a pak se chopit moci.“

Arris překvapeně vykulil oči. „Ale...co s tím vším, u všech bohů, mám společného já?“

Theron se opět posadil a upřeně se díval na Arrise. „Ukázalo se, že docela dost,“ povzdychl si unaveně. Chytil se za kořen nosu, jako kdyby ho bolela hlava.

„Šlo o to, že si Avar prostě nedal pozor. Když jsi byl tehdy…,“ odmlčel se a přemýšlel jak pokračovat,“ když jsi mu tehdy musel sloužit, neuvědomil si, že pořád ležíš na jeho posteli, když přišel jeden z baronů a začali plán rozebírat. Ten pitomec! Měl tě prostě za takovou podřadnost, že na tebe úplně zapomněl!“ Kroutil hlavou Theron a v mysli na knížete plival. „Když si pak uvědomil, jakou pitomost udělal, poručil, aby tě vyslýchali. Jenomže to přehnali s bitím a ty jsi, někdy během toho, ztratil paměť. A když z tebe nemohl nic dostat a neměl jistotu, rozhodl se tě zbavit.“

Arris nevěděl co na to říct. Ani se mu o tom nechtělo moc přemýšlet, měl z toho smíšené pocity. Nakonec jen přikývl.

„Nakonec to by baron Torril, kdo jej udal,“ pokračoval Theron. „I o tobě jim řekl. V podstatě potvrdil vše co jsme řekli. A přidal i pár detailů,“ ušklíbl se. „Zajímalo by mne, jestli to hrál celou dobu na obě strany, nebo si uvědomil, že je Avar opravdu sadistický šílenec a rozmyslel si, jestli opravdu chce, aby takový člověk vládl. To už jsem se ale nedověděl, potom mne odvedli.“

Oba chvíli mlčeli. „Nemůžu uvěřit, že jsme se do toho tak zamotali…Tohle všechno je tak…,“

„Absurdní.“ Dokončil Theron Arrisovu větu a chlapec znovu přikývl.

„Co teď s nimi bude?“ Zeptal se mladík i když sám nevěděl, proč ho to zajímá.

„Šlechtice, kteří se na velezradě podíleli pověsí. Avar bude rozčtvrcen,“ odpověděl tiše Theron „Co bude s Torrilem jsem neslyšel.“

Najednou se Theron zvedl a zadíval se sedícímu Arrisovi do překvapené tváře. Zaťal pěsti, jako kdyby byl nervózní. Začal hluboce oddechovat, pak otevřel ústa, že něco řekne, ale nic z nich nevyšlo. Nakonec padl na kolena před Arrisovou postelí, chytil chlapcovu dlaň a svěsil hlavu. Držel ho pevně a celý se roztřásl, než konečně, s hlavou sklopenou, promluvil.

„Arrisi...Když tě odnesli a já zůstal uvnitř...Než předvedli Torrila...Soudili mne.“ Vysoukal ze sebe potichu a mladíkovi se zatajil dech. Než se ale stihl na něco zeptat, lovec pokračoval, stále hledíc k zemi. „Soudili mne kvůli těm mužům, co jsem zabil. I když dělali to, co dělali, pořád jsem to byl já, kdo je zavraždil. A nevypadalo to dobře, chvíli jsem si byl opravdu jistý, že skončím za mřížemi, nebo že mne dokonce popraví.“ Teď se roztřásl ještě víc.

„Therone,“ zašeptal zoufale a vystrašeně Arris. „Snad tě-“

„Nakonec, promluvil sám císař,“ vyprávěl dál Theron. „Řekl, že vzhledem k tomu, čeho se dopouštěli a komu sloužili, nebudu odsouzen ani nijak trestán.“

Arris úlevně zavřel oči a oddechl si. Pak ale Theron konečně zvedl hlavu, pohlédl na něj a chlapec spatřil, jak se muži po tvářích valí potoky slz.

„Arrisi! Musím ti to říct!“ Skoro ze rozkřičel, jak zoufale k chlapci promlouval. „Udělal bych to znovu, i kdybych věděl, že mě za to popraví! Zabil bych jich klidně i deset! Protože to byla moje vina! Jen mojí vinou ti to udělali, vím to! Protože jsem tě opustil, protože jsem tě neochránil!!! Arrisi, ach…“ zajíkl se, jak moc se rozplakal a rozzlobil sám na sebe. „Mohl bych se tu vymlouvat, snažit se to vysvětlit, ale neudělám to, protože to nemá smysl. Není nic, čím bych se mohl obhájit! Ale musím ti říct..,“ znovu mu trochu přeskočil hlas a trhavě se nadechl,“pochopím, když mi řekneš, že už mne nechceš nikdy vidět. Bude-li to tvé přání, odejdu. Navždy. A-ale chci, abys věděl, že to, co mne děsilo nejvíc, nebyla smrt, nebo zbytek života za mřížemi. Nejvíc jsem se bál, že už tě nikdy nespatřím.“ Pohlédl chlapci hluboko do očí. „Moc mne to mrzí...Arrisi...Miluji tě, celým srdcem. A jestli někdy budeš moct, odpusť mi to, prosím.“

Zabořil hlavu mladíkovi do klína a vzlykal. Arris byl nejdříve v šoku. Sledoval jej, jak pláče, nevěřil, že je to stejný Theron, kterého doposud znal. Ten silný, zkušený, rozvážný muž teď plakal, slzami zmáčel jemné povlečení a byl tak zoufalý.

„Therone,“ Zašeptal Arris a lovec k němu zvedl zarudlé oči. „Co řekli? Myslím ohledně nás?“

„Že jsme volní,“ zachraptěl Theron. „Můžeme odejít, až se budeš cítit dobře.“

Arris vzal jemně jednou dlaní Therona za bradu. Druhou ho konejšivě pohladil po vlasech, podíval se mu do mokrých očí a nepatrně se usmál.

„Tak spolu pojďme domů.“

***

Vyšli z poslední houštiny, která se rozlévala před srubem. Všechno vypadalo stejně. Dveře do srubu byli otevřené, uvnitř byl vidět nepořádek, který zanechala Katla a vojáci, když spolu zápasili. Rozházené a rozbité nádobí, rozkopané ohniště, převržená lavice. Vše zůstalo tak, jak to opustili. Arris i Theron se zastavili a chvilku jen zírali a mlčeli. Bylo to smutné, ale zároveň i úlevné. A i Arris, který zde nežil dlouho, měl dobrý pocit, že se vrací domů. Nakonec si ale chlapec všiml jedné věci, která zde předtím nebyla. Udělal pár kroků a zatavil se před ní.

Kus neudusané hlíny, osázené kameny, jen pár kroků od srubu. Katlin hrob.

Theron k němu přistoupil. „Nemohl...Nemohl jsem ji tu nechat jen tak ležet.“ Zašeptal, jako kdyby se omlouval. Arrisovi hned došlo, že tohle dělal, když ho nechal v lese. Pohřbíval svou milovanou sestru.

Podíval se na lovce a přikývl. Pak si klekl k hrobu a jemně se dotkl skromné luční kytice, která ležela na hlíně. Theron se trochu zamračil a zakroutil hlavou. „Tu jsem sem nedal,“ řekl a než se Arris stihl úplně postavit, ozvalo se známé stařecké zakrákorání.

„Už jsem myslela, že už taky někde plejete v prachu! Takže, koukejte uklidit ten bordel, nalijte mi , ať si na chudinku alespoň připijeme a hezky mi vyklopíte, co se stalo!“ Zaskřehotala Irba, šourajíc se po pěšině vedoucí z vesnice, jako by si chtěla vyslechnout nejnovější drby.

Arris s Theronem se na sebe podívali. Pak se oba usmáli, chytili se za ruce a vykročili jí naproti.