V té velké posteli se povalovalo asi osm lidí. Mladé ženy i muži a on, na hromadě polštářů, v hedvábném županu, tomu všemu kraloval. Dlouhým prstem ukázal na jednoho z chlapců u svých nohou a ten se poslušně zvedl. Po čtyřech se k němu mladík přiblížil a on ho bez jediného slova popadl za vlasy a zatlačil jeho hlavu do svého klína. Bez protestů chlapec začal olizovat a sát jeho penis.

Kníže slastně zavřel oči a potáhl ze své cigaretové špičky, když mu mezitím jedna z dívek zapálila. Labužnicky vydechl bílý kouř. Po chvilce se k němu připlížil jeden z mnoha “neviditelných“ sloužících, uklonil se a cosi mu zašeptal.

„Ať jde dál,“ odpověděl nakonec kníže Avar a ledabyle mávl rukou. Mladík, starající se o jeho úd zvedl hlavu a otočil se k právě příchozivší osobě. Vzápětí jej však za vlasy hrubě uchopila ruka jeho pána. „Slyšel jsi snad, že máš přestat?!“ Jeho nekompromisní, povýšený tón přinutil chlapce aby se znovu sklonil k jeho klínu a pokračoval v rozdělané práci.

Dvoukřídlé dveře do luxusního pokoje se rozevřely a ke knížecí posteli s nebesy, ověnčenými průsvitnými závěsy, se v úklonu přiblížil sluha a v jeho patách obtloustlý muž. Byl oblečen v drahém oděvu a výraz měl povýšený. Přistoupil k lůžku aby viděl na knížete a pohoršeně zamrkal. Neřekl však nic, dokud se mírně neuklonil.

„Jasnosti,“ oslovil muže a uhýbal pohledem, aby se nemusel dívat na ty zvrhlosti. Z Avara se mu dělalo zle, nesnášel ho, vždycky se ale ovládal a snažil se myslet na svoje povinnosti. Kníže, jakoby ho neslyšel, se nechal dál ukájet. Po chvilce se na něj konečně podíval.

„Barone. Nechcete se k nám přidat?“ Zeptal se sladkým hlasem, ze kterého však Baron Torill cítil jízlivost. Zavrtěl hlavou a kníže se uchechtl. Potáhl si z cigarety a vzal mladíka, zabořeného v jeho klíně, za vlasy. Přitlačil ho k sobě, až se jeho otrok skoro začal dávit.

„Ne, jasnosti. Přišel jsem vám jen říct, že o ten problém je už postaráno. Nemusíme se už ničeho obávat.“ Baron nervózně přešlapoval na místě, už se viděl, jak opouští tohle odporné místo. Avar přikývl. „Opravdu? Výborně. Pověz mi o tom víc,“ zavzdychal.

„Poslal jsem dva své muže, odvezli ho do toho lesa na západě. Jak se o něm říká, že tam vládnou Korloti. Nikdo z místních se tam neodváží. Oba mi-“

Kníže zvedl dlaň a přerušil ho. Pár okamžiků slastně vzdychal a pak se mladíkova ústa naplnila jeho semenem. Avar popadl otroka za bradu, podíval se mu výhružně do obličeje a mladík všechno poslušně spolykal. Kníže mu věnoval odporně ledový úsměv.

„Vypadnětě,“ poslal pak všechny, kteří jej obklopovali pryč. Pokynul baronovi, který se mezitím snažil udržet v sobě znechucení, aby pokračoval.

„Oba mi sdělili, že ho na místě rozpárali jako srnu. Takže, problém je vyřešen.“

Kníže vstal a vydal se k němu. Ani se neobtěžoval zavázat si hedvábný župan. Přistoupil ke cvalíkovi, usmál se a poplácal jej po tváři jako malého kluka. „Dobrá práce Torille. Věděl jsem, že je na tebe spolehnutí. Jsi moje nejoblíbenější zrádcovská krysa.“ Jeho úsměv pak během setiny změnil na kamennou tvář. „A teď vypadni.“ Procedil skrz zuby. Baron se znovu mírně uklonil, otočil se a cestou z pokoje si pomyslel, že kníže Avar je absolutní psychopat.

 

 

***

 

 

Therona probral ze spánku tichý šepot. Rozespale otevřel oči, spal sotva dvě hodiny, nemohl zabrat, jak pořád kontroloval neznámého. Rychle se vymrštil do sedu, když si uvědomil, co to bylo za zvuk, který jej probudil, a podíval se směrem k chlapci.

„P-p-prosím-m,“ zašeptala třesoucí se postava dívající se na něj. Lovec se zdvihl ze země a došel k němu. Katla pravidelně oddechovala na lavici, spala tak tvrdě, že by jí nevzbudilo snad ani zemětřesení.

„To nic, neboj se. Jsi v bezpečí.“ Začal jej uklidňovat. „Jak se cítíš?“

„J-je mi s-s-strašná zim-m-ma,“ drkotal zuby chlapec. Theron uchopil zbývající kožešiny a přehodil je přes něj. Dotkl se přitom jeho holé kůže a znepokojeně se zamračil. Sáhl mu opatrně na čelo a zjistil, že už není podchlazený, ale že má zimnici kvůli vysoké horečce. A taky, že obvaz na čele byl prosáklý krví a potřebuje vyměnit. Chlapec se třásl zimou, ale byl teď celý zpocený.

Theron vstal, došel k ohništi a odlil do misky bylinkový čaj. Pak popadl připravené proužky látky, které nachystala jeho sestra, než šla spát a vrátil se zpátky k třesoucí se osůbce. Lovec si pomyslel, jak bezbranně a zranitelně teď chlapec vlastně působí a poprvé, od okamžiku, kdy jej našel, pocítil lítost nad tím, co se mu přihodilo.

„Vyměním ti ten obvaz,“ řekl Theron, opatrně sundal krví promočené plátno a přiložil na ránu nové. Zranění teď hodně krvácelo. Potom vzal mladíka za hlavu a pomohl mu se napít. Chlapec spolk jen pár malých doušků a pak vyčerpaně položil hlavu na kožešiny. Byl sice při vědomí, ale omámen horečkou. Stále se třásl a oči sotva držel pootevřené. Přesto však Theron zahlédl jejich nádhernou modř, připomínající déšť. Díval se na něj, když k němu přistoupila Katla. Rozespale zívla.

„Jak je mu?“ Zeptala se. Theron znepokojeně zakroutil hlavou. „Má horečku. Máš na to něco?“

Katla sáhla na mladíkovo čelo a tváře. Pak se otočila a začala hledat v zásobě nasušených bylin.

„Udělám čaj z bezu a lípy. A dojdi pro vodu, uděláme zábaly.“

Theron vstal, popadl vědro a došel k potoku u srubu pro čistou vodu. Když se vrátil, měla už jeho sestra nachystaný kus látky, který namočila a počkala, aby byl zábal studený, ale ne ledový. Společně pak opatrně dostali chlapce do sedu. Theron jej držel za paže a Katla mu omotala zábal okolo trupu. Mladík při tom zoufale zasténal. Měl stále zimnici a studený obklad mu připadal jako bodání do kůže.

„N-ne...p-p-ros-sím,“ šeptal, omámený horečkou.

„Vím, že je to nepříjemné, ale pomůže ti to,“ utěšovala ho Katla. Přikryli ho, dali mu pár lžic čaje až mladík konečně, nejspíš vyčerpáním, usnul. Oba si pak také znovu lehli a snažili se co nejvíce si odpočinout. Katla usnula téměř okamžitě, ale Theron, přes veškerou únavu, nedokázal zamhouřit oči. Nakonec to vzdal. Posadil se, opřel se o lavici a vytáhl dýmku, kterou nacpal voňavým tabákem. Zapálil si a sledoval chlapce. Hlavou se mu honily snad tisíce otázek a doufal, že jestli to chlapec přežije, většinu z nich zodpoví.

 

 

Mladík bojoval s horečkou další dva dny. Začal mezi tím hodně a poněkud děsivě kašlat, dokonce tak moc, že když už se mu podařilo konečně usnout, kašel ho vždy po pár minutách probral a on už byl teď naprosto vyčerpaný. Irba ho chodila pravidelně kontrolovat a přestože Katlu (způsobem sobě vlastním) chválila, za její správnou volbu léčby, několikrát dala najevo obavu o chlapcovo přežití.

Třetí den však, navzdory obavám, horečka začala ustupovat a kašlání se zmírnilo. Mladík si konečně mohl odpočinout, jeho nemocné plíce už jej nebudily a spal teď už několik hodin.

Katla byla zrovna ve vsi a Theron u stolu pokuřoval ze své dýmky, když se opět ozval ten tenký hlas.

„Prosím,“ zazněl slabounký hlas. „Prosím, mohu dostat trochu vody?“

Theron se podíval na mladíka, který na něj upíral modravé oči. Vymrštil se z lavice, nalil do kalíšku trochu čaje a přispěchal k lůžku. Opatrně pomohl chlapci do polosedu a dal mu napít. Mladík mu tiše poděkoval.

„To nic. Jak se cítíš?“ Zeptal se ho Theron.

„Jsem unavený,“ odpověděl mu neznámý a rozkašlal se. “ Lovec mu opatrovnicky přehodil přikrývku přes ramena.

„Musíš ještě hodně odpočívat,“ mladík přikývl.

„Nejspíš bych vám měl poděkovat.“ Šeptal chraplavě a opět se rozkašlal. Theron mu dal znovu napít. Cítil jak jeho kůže sálá, ale už ne tak jako předtím.

„Na to bude dost času, až se uzdravíš. Teď mi spíš řekni, jak se jmenuješ?“ Neznámý sklopil oči, vypadalo to, že usilovně přemýšlí. Nakonec rezignovaně zavrtěl hlavou.

„Nevzpomínám si. Vůbec na nic.“ mrzutě se vyhýbal Theronově pohledu a cítil se hloupě.

„Aha...No, ale nějak ti říkat musíme.“ Lovec se zamyslel. „Co třeba Arris? Jmenoval se tak můj dědeček. Alespoň do doby, než si vzpomeneš?“ Nabídl mu a chlapec přikývl. Celkem se mu to jméno i líbilo. „Co se vlastně stalo?“

„Našel jsem tě v lese. Řekněme, že ten, kdo tě tam dostal, nepočítal s tím, že se vrátíš. Byl jsi zmrzlý na kost, málem jsi umřel. Ale teď už jsi snad z nejhoršího venku. Opravdu si na nic nevzpomínáš? Proč nebo kdo by mohl něco takového udělat?“ Ptal se Theron, avšak nijak naléhavě. Arris znovu usilovně pátral v paměti, ale výsledek byl pořád stejný. To co mu ten muž řekl ho ale poněkud vystrašilo.

„Já opravdu nevím. Omlouvám se. Doufám, že se kvůli mně nedostanete do problémů.“

„Tak to jsme dva,“ ozvalo se ode dveří. Katla si odložila pletený pléd na lavici, položila koš se dřevem a přistoupila k lůžku. Založila si ruce na prsou a poměrně ledovým pohledem se zadívala na ležícího mladíka.

„Takže, doufám, že když jsi vzhůru, budeme o něco chytřejší a povíš nám, proč se tě někdo snažil zabít,“ vyštěkla na něj.

„Katlo!“ Ozval se Theron na Arrisovu obranu. „Nic si nepamatuje…“ Katla se nasupila a pak vybuchla. „No skvěle! Bezvadný! A víme alespoň jeho jméno?“

Mladík už se chtěl omlouvat, říct, že si nepamatuje ani to, prostě vůbec nic předtím, než se tu probral, ale Theron mu skočil do řeči: „Arris. Jmenuje se Arris.“

Jeho setra se na něj zamračeně podívala, pak nedůvěřivě zvedla levé obočí, ale neřekla nic. Otočila se a vydala se ke stolu, kde začala chystat večeři.

„A já jsem Theron. Jsem místní lovec. Díky tomu jsem tě vlastně našel, byl jsem zrovna na stopě jednoho divočáka. A musím přiznat, že jsem čekal trochu jiný úlovek, než tebe,“ pokusil se nervózně o vtip, přestože smyl pro humor nebyl zrovna jeho silná stránka. Spíše naopak. Když to Katla zaslechla, podívala se na něj, jako by se ptala, jestli to myslí vážně. Její bratr to však ignoroval a potěšilo ho, když spatřil na mladíkově tváři nepatrný úsměv.

Theron se zvedl a pomohl Arrisovi ještě k několika douškům čaje. Asi minutu po tom, co mu řekl, aby si odpočinul, chlapec usnul tvrdým spánkem. Lovec si pak přesedl na lavici a zapálil si dýmku. Chvilku pozoroval sestru, jak chystá večeři a nakonec, i když neměl vůbec náladu to řešit, se zeptal.

„Proč jsi tak rozzlobená?“ Překvapeně zamrkal, když Katla třískla nožem o prkénko a vrhla na něj vražedný pohled.

„Ty se ještě ptáš? Therone, doufám, že opravdu nejsi tak hloupý!“

„Cože?“

„Ten kluk! Chováš se, jako kdybys chtěl, aby tady zůstal!“

„No ale-“

„To nemyslíš vážně!“ Rozzuřila se, když pochopila, že její bratr něco takového skutečně zamýšlí. Theron byl zaskočený jejím chováním, doposud to bral jako samozřejmost.

„Musíš být blázen! Copak nechápeš, že se ho snažili zabít? Kdyby to byl nějaký pobuda, tak ho podříznou někde za rohem, ale tohle! Na tomhle si chtěl dát někdo záležet, nemyslíš, že tohle bylo až moc práce na to, aby to byl nějaký vandrák, co ukradl housku? Přemýšlej, sakra!“ Vrčela na něj a klepala si při tom na čelo. Theron nic neřekl, zamračeně o tom okamžik přemýšlel, ale pak se taky rozzlobil.

„A co jsem měl jako dělat? Nechat ho tam umřít jako nějaký zvíře? To snad ne!“ Ohradil se prudce a také zvýšil hlas. Pak ale pomalu vydechl, ve snaze se uklidnit.

„Katlo, já tě nepoznávám. Vždyť ty se učíš pomáhat lidem. Jak můžeš něco takového vůbec říct? A buď trochu soudná a řekni mi, myslíš, že by bylo správné ho tam nechat? Dokázala by sis mne pak vůbec vážit?“ Snažil se jí promluvit do duše. Chvilku se na něj naštvaně dívala. Tohle dělal vždycky. Vždycky jí ukázal i jiný úhel pohledu na věc, což ji nakonec přimělo o celé situaci přemýšlet do hloubky a nakonec vždy zjistila, že má pravdu on. Tolik jí to štvalo, nesnášela to. Pak se ale stejně ukázalo, že jeho přístup je ten správný. Dumala nad jeho slovy a pak rezignovaně promluvila.

„Já jen nechci, aby nás dostal do nějakých problémů, toť vše.“

Theron vstal, došel k ní a smířlivě ji chytil za ruce. „Podívej,“ začal klidně. „Jsem si jistý, že ti, co ho chtěli zabít, už teď počítají s tím, že je mrtvý. Nechali ho v tom lese, protože věděli, že tam, kvůli strachu z Korlotů, nepáchne živá duše. A kdyby ano, byl by tam už stejně umrznul. To, že jsem tam byl zrovna v tu pravou chvíli, byla obrovská náhoda, se kterou nemohli počítat. A věř mi, nikdo mně neviděl. Teď už ho beztak mají za mrtvého.“

„Hm, no jo. Asi máš pravdu,“ zabručela. „Ale stejně z toho nemám dobrý pocit,“ rýpla si ještě nakonec a dál už se o tom nebavili. Pustila se znova do vaření.

Když se najedli, Theron se sebral a vyrazil do lesa na lov. Měsíc svítil stále jasně, věděl, že je to ideální čas na zdolání toho kance. Poděkoval za jídlo, rozloučil se a zmizel ve tmě. Katla sklidila nádobí, pak se posadila na lavici a pozorovala spícího chlapce. Nebyla bez srdce, bylo jí ho líto, že prožil něco takového, ale v duchu se začala modlit k bohům, aby jim nepřinesl nějaké trápení.