Odpoledne moc lidí už nepřišlo. Lidi, kteří plavali závodně, chodili vždycky brzy ráno, aby si rozproudili krev v těle už při východu slunce, a odpoledne chodily jen vyhaslé hvězdy úžasného sportu plavání. Nebo ti, kteří se potápěli a zvyšovali své dovednosti a také čas, který strávili pod vodou. Hiroki musel hlídat i tyto lidi. Přestože byli profesionálové, nemohli svá těla ovládat úplně. Starší i mladší lidi mohl zastavit třeba jejich společný nepřítel – infarkt. Jakýkoliv špatný dopad rovnal se několika týdnům necvičení na blížící se soutěže. Hiroki to moc dobře věděl. Sám jako mladý hodně trénoval. Hodně a často. V chladné vodě jezera. Vzpomínka na tajemného cizince, kterého tehdy poznal, který se stal po pár letech jeho manželem, mu vyvodila na tváři úsměv. Zkontroloval hodiny.

Ještě půlhodina a bude moci jít domů. Připravit večeři. Umýt se. Uvolnit se. Čekat na svého manžela. Věnovat mu všechen svůj volný čas. Milovat ho. Odpustit mu.

Pousmál se nad plánem, který si už v hlavě vymýšlel delší dobu. Jaké by měl zvolit jídlo, které by chutnalo jim oběma, nebylo by moc kalorické ani moc zdravé? Co by si měl obléct… nebo spíše neobléct? Zakroutil nad sebou hlavou a pohlédl na plavající postavy v bazénu. Přemýšlel, zda by je neměl rozehnat o trochu dříve, aby měl čas se převléct a nemusel by tolik spěchat. Rozhodl se sobecky, zapískal na píšťalku a vyháněl vyhaslé legendy plavání nebo obyčejné, vysportované lidi pryč z bazénu. Sice brblali, ale otravný zvuk píšťalky je všechny nakonec dostal jako na povel ven z vody.

Hiroki byl už na odchodu, ale pohled na hladinu ho zastavil. Zamkl dveře a zhasnul světla. Sundal si oblek a přiblížil se k okraji bazénu. Smočil ve vodě nejdříve jen prsty u nohou a pořád váhal. Nakonec zavřel oči a skočil do vody. Teplá voda ho mile u sebe přivítala a objala celé jeho tělo. ‚Jaký to krásný pocit,‘ pomyslel si Hiroki. Když měl čas, sem a tam tohle ve své práci udělal. I když na to neměl právo. Znal pravidla pro plavčíky. Ale odolat tomu nemohl. Bylo to pokušení, které musel poslechnout.

Plaval přes celou délku a posléze i šířku bazénu a vše se zdálo v pořádku. Rozhodl se tedy pro poslední celé kolečko kolem bazénu, potom už půjde. Nejspíš přestal počítat po třetím kolečku a vůbec mu to nevadilo. Voda mu zaslepila smysly a zatemnila mysl. Poslouchal jen šplouchání drobných vlnek odrážejících se od okraje bazénu a zvuk dopadajících kapek na hladinu. Zhluboka se nadechl a naposledy se ponořil pod vodu. Avšak když se rozhodl, že už skutečně půjde, zarazil se, celé jeho tělo ztuhlo a on měl před očima děsivou vzpomínku. Plíce se mu sevřely, nemohl to vydržet. Musel nad hladinu. Ta byla od něj vzdálená snad kilometry. Když se konečně mohl nadechnout, rychle spěchal k okraji bazénu, vylezl a div ihned nespadl na zem, otáčeje se kolem a rozhlížeje se, jako maniak. Chvíli se spěšně rozhlížel kolem dokola. Někoho hledal a zároveň netušil koho.

Po pár minutách zmatkování a strachu se konečně uklidnil. Popadl své věci a rychle odemkl. Stejně tak dveře rychle zamkl a hnal se do šatny. Zase ten pocit…

Byl rád, že nikdo v šatně nebyl. Spěšně se převlékl. Sám sobě si slíbil (jako po každém tomhle utajeném plavání), že tohle už víckrát neudělá. Musel se zastavit a přetočit si triko, protože si ho ve spěchu oblékl naopak. Přehodil přes sebe bundu a vyběhl ven. Málem se srazil s Natsukim.

Jen se s ním spěšně rozloučil, zatímco se za ním Natsuki zaraženě díval.

Když se Hiroki dostal domů, chvíli seděl na zemi a snažil se upokojit si myšlenky, zatímco mu oči přeskakovaly z jednoho místa na druhé. Předtím se ani pořádně neutřel, takže se na něj oblečení lepilo a vlasy měl pořád mokré, sem a tam zmrzlé od venkovního chladu. Musel se přinutit k nějakému činu. Měl přece plán. Večeře s Makotem. Co udělat jako první?

To ho přimělo konečně vstát, shodit ze sebe mokré oblečení a nejdříve jen v županu chodil po jejich bytě. Dal mokré prádlo usušit na topení a přešel do kuchyně. Zdravé nebo nezdravé jídlo? Nemohl se na nic pořádně soustředit. Pořád se mu vracela chvíle, kdy se zastavil ve vodě. Jako by ho voda sama odmítla. Zakroutil nad tím hlavou.

‚Je to jen minulost, nemysli na to,‘ pomyslel si. Chvíli to trvalo, ale potom svůj mozek dokonale zaměstnal přípravou večeře. Když čekal, až se ohřeje voda a hrozilo, že zase bude myslet na minulost, zavolal Makotovi. Bylo mu jasné, že ho bude otravovat chvíli před odchodem, ale musel si s někým popovídat. Aby se rozptýlil.

„Nejsme snad domluvení na našem čase?“ zeptal se Makoto ihned milým hlasem. Jeho hlas Hirokiho opět uklidnil a vykouzlil mu úsměv na tváři.

„Potřeboval jsem tě slyšet, abys mě inspiroval,“ zavtipkoval Hiroki. Makota tím rozesmál. Miloval jeho smích. „Ani kvůli tomuhle ti zavolat nemohu? Jsi můj manžel, neměl bys se mnou jednat jako s nějakým podřízeným,“ připomněl mu škodolibě.

„Tady si někdo koleduje,“ zavtipkoval Makoto ihned. „Už se nemohu dočkat, až dorazím domů. Nezapomeň na dezert.“

Hiroki se na chvíli zasmál. „Neboj se, ten určitě bude,“ ujistil ho. Viděl přímo před sebou, jak se Makoto za jeho odpovědí škodolibě zašklebil.

„Mám snad skončit dřív a přijít si ten dezert vyzvednout předčasně?“ pokračoval ve vtipkování a svádění přes telefon.

„Hm, to záleží na tobě,“ řekl Hiroki. Potom se na chvíli zasmál. „A teď se soustřeď na práci. Přestaň mě svádět po telefonu, není to ono, když se na tebe potom nemohu ihned vyhrnout,“ vyhuboval mu trochu.

„Miluji tě,“ řekl Makoto. „A nemohu se dočkat, až pojedu domů. Ach, proč tady musím trčet ještě takovou dlouhou dobu?“

„Já si to s Tebou nějak vynahradím,“ slíbil mu Hiroki pobaveně a pohlédl na svou ruku. Ztuhl rázem a hrklo v něm. „Už musím končit, večeře se i připéká,“ zalhal a rychle položil. „Kde je? Kde je?!“ začal panikařit.

Prohledal své oblečení a kabát. Nikde ho nenašel. Jen jediné místo ho napadalo. Při tom spěchu a zároveň pocitu úzkosti na něj musel jistě zapomenout. Popadl kabát, doufajíc, že koupaliště je ještě otevřené, nechávajíc všechny kuchyňské spotřebiče spuštěné. Utíkal, sotva popadajíc dech. Zabušil na dveře a doufal, že nějaká uklízečka tam ještě zůstala. Když ho pustila dovnitř, ani na ni nepromluvil nebo jí nepoděkoval, hnal se rovnou k šatnám. Dveře skoro vyrazil a spěšně přešel ke své skříňce. Srdce měl skoro v krku.

‚Prosím,‘ pomyslel si úzkostlivě a otevřel skříňku, hrabajíc v ní. Pomalu si oddychl a málem se sesypal, když mezi prsty pevně sevřel prsten. Přitiskl ho k hrudi, děkujíc Bohu, že ho alespoň tentokrát nezklamal.

„Pane Fujiwaro, příště Vás už dovnitř nepustím,“ ozvala se uklízečka, nevšímaje si, co ten mladý muž dělá a proč je najednou tak zklidněný. Poděkoval jí za ochotu a vyběhl ven, už s prstenem opět na prstě. Kvůli šoku předtím na něj zapomněl. Vystřízlivěl až teprve doma. Nikdy ho nesundával, pokud to nebylo potřeba.

Jakmile se vrátil domů, rychle utíkal zkontrolovat věci a musel všechno dát ze sporáku. Měl víc štěstí, než rozumu. Než se Makoto vrátil domů, stihl všechno připravit a zbavit se veškerých důkazů, že se v práci nebo po ní něco stalo.

Sám si dal ještě rychlou sprchu, aby byl připravený strávit každou chvíli se svým manželem. Sotva uslyšel odemykání dveří, ještě zkontroloval příbory, zda jsou ve stejné rovině, a potom se hnal ke dveřím. Chvíli čekal, než uviděl Makota, jak vchází dovnitř. Makoto si ho prohlédl a mile se usmál, odkládajíc své věci.

„Přeji pěkný večer, pane, vypadáte naprosto senzačně,“ zalichotil mu Makoto ihned a přešel k němu, aby ho pevně sevřel v náručí. Políbil ho letmo na čelo a potom hluboce na rty. „Hezky to tu voní. A ty taky hezky voníš,“ zazubil se na něj. Hiroki se na něj usmál. Rozhodl se, že jeho nejapné žertíky přijme dnes večer s úsměvem. Sundal z něj sako a zatahal ho za kravatu, aby ho následoval.

„Jdete o pět minut napřed, pane,“ hrál s ním tu hloupou hru. „To nedopadne pro Vás dnes večer dobře.“

„Slibuji, že se pro příště polepším,“ slíbil Makoto s neodolatelným úsměvem na rtech a políbil svého manžela na líc. „Pokud mi odpustíš, že se někdy chovám jako hlupák.“

„Pokud mi odpustíš, že se někdy chovám jako žárlivá manželka?“ zeptal se Hiroki se smíchem. Makoto ho umlčel dalším, hlubokým polibkem.

„Ne, protože to je jedna z věcí, kterou na tobě miluji. Vypadáš naprosto senzačně, když se zlobíš nebo když žárlíš,“ řekl Makoto upřímně.

„Hele, chceš se udobřit ty nebo já?“ zeptal se ho Hiroki s úšklebkem.

„Oba?“ zeptal se Makoto a pevně ho sevřel v náručí. Hiroki se tentokrát nebránil a nechal ho, aby ho drtil mezi svými silnými pažemi. Miloval ten pocit. Ten pocit, když slyšel tlouct srdce toho druhého a nebyl schopný určit, který ze dvou tepů je ten jeho.

Makoto pochválil Hirokiho vaření. Hiroki jen podotkl, že to udělal možná trochu pikantnější, než plánoval.

„Miluji tvé vaření,“ trval Makoto na svém. „A čím pikantnější, tím větší chuť budu mít na svůj dezert.“

„Nevtipkuj alespoň u jídla,“ řekl Hiroki vážně a oba se vyprskli smíchem. „Teď jsem asi vážně zněl jako žárlivá manželka.“

Po společné večeři měl Makoto už svůj vlastní plán. Provokoval Hirokiho tím, že se chce nejdříve podívat na nějaký film v televizi. Ale Hiroki kupodivu souhlasil bez protestů. Dřív nebo později mu bylo jasné, že to bude Makoto, koho to přestane bavit jako prvního. Makoto se však držel dlouhou dobu. Alespoň do konce filmu, říkal si Makoto v duchu, zatímco Hirokiho držel u sebe.

Když film skončil, vstal Makoto jako první. Hiroki se za ním zaraženě díval, ale málem vypískl, když ho Makoto vyzvedl do náruče. Přestože se mu v ní kroutil, Makoto ho držel pevně. Odnesl ho do ložnice a trochu bezohledně ho hodil na postel. Uzemnil ho pod sebou a ušklíbl se.

„Pořád mi dlužíš ještě za ráno,“ připomněl mu.

„Já věděl, že místo vína mám dát něco nealkoholického – jsi opilý,“ zkonstatoval Hiroki, div se nezačal smát.

„Mhm,“ přikývl Makoto spokojeně a políbil ho, hluboce a vášnivě. „Ale silně opilý láskou k tobě,“ dodal upřímně, než ho znovu vášnivě políbil. Nebylo potřeba, aby svého manžela dráždil, jako ráno. Věděl, že Hiroki se také drží už jen stěží, i přesto se rozhodl s ním trochu si pohrát. Dotýkal se ho, ale nic z něj nesundával, až to Hirokiho přivádělo pomalu k šílenství. „Nebuď tak netrpělivý,“ ušklíbl se na něj Makoto.

„Já? To spíše ty,“ vrátil mu ten úšklebek Hiroki ihned. To byla poslední provokace pro Makota. Kdyby to šlo, strhal by z nich obou oblečení, jak nejrychleji by to dokázal. Původně měl v plánu si každou chvíli užít, ale Hiroki ho naprosto vyprovokoval svými slovy. Během chvíle z nich obou shodil oblečení, aby mohl svého manžela zasypat polibky nejen na ústa, tvář, ale i po těle.

„Tentokrát se už nezastavím, ani budík mě nepřinutí,“ zažertoval a zároveň měl v očích pohled, že to myslel vážně.

„Hm, můžeš to zkusit,“ zazubil se na něj Hiroki.

„Abys toho nelitoval,“ vrátil mu úšklebek Makoto a hluboce ho políbil, zatímco ho objal a zalehl svým tělem. Hiroki do něj šťouchl, protože nemohl dýchat. „Nedočkavý?“

„Spíše mě chceš zadusit, protože tě provokuji až moc, co?“ zeptal se Hiroki, snažíc se nevyprsknout smíchy. Nejspíš byli oba dostatečně opilí, aby takto mluvili, a nenadávali si, že moc mluví, místo toho, aby…

Makoto na jeho otázku neodpověděl, přejel mu po stehně a roztáhl mu nohy, kousajíc ho do vnitřní strany stehna. Hiroki trochu nadskočil, Makoto ho na to samé místo laskavě políbil, než se konečně ujal jeho nedočkavého rozkroku. Hiroki se kousl do rtu, aby nezavzdychl příliš nahlas.

„Chci tě slyšet,“ řekl Makoto, který, krátce poté, kdy si Hiroki uvolnil ústa, vsál do úst manželův úd, zatímco jeho prsty opatrně pronikly do něj. Hiroki trhaně vydechl a zaryl nehty do matrace. Toto pomalé, skoro až opatrné tempo přivádělo Hirokiho na hranice šílenství a zároveň zoufalství.

Makoto však po chvíli přestal a Hiroki se cítil neuspokojený a neuvěřitelně prázdný, když z něj Makoto své prsty pomalu vyndal. Všiml si, že si Makoto svůj úd mne. Vstal a klekl si před ním. Bylo na něm, aby svého manžela také vzrušil o to víc. Makoto nechal naprostou volnost jeho fantazii.

Hiroki ho přiměl, aby se posadil na postel. Nejdříve jemně olízl jeho špičku, než si po chvíli strčil celý jeho úd do pusy. Cítil, jak Makotův úd sem a tam sebou škubal, zatímco Makotův vzrušený hlas se ozýval přes celou místnost. Chyběl jen kousek, aby nejspíš vyvrcholil. Ale tu radost mu Hiroki neudělal a odtáhl se. Makoto hrozivě zavrčel. Hiroki se spokojeně usmál, přetočil se a provokoval ho, když v jeho těsné blízkosti kroutil boky.

„Vážně nevíš, kdy přestat,“ řekl Makoto a plný vzrušení zastavil jeho boky, nejdříve pomalu, ale potom úplně až po kořen do něj pronikl a oba trhaně vydechli. Přiblížil se k jeho uchu a dodal tiše: „Rodiče tě asi slušně nevychovali.“

„Tak mě převychovej,“ ušklíbl se na něj Hiroki. Cítil, jak se mu stěny konečníku kolem Makotova údu stahují víc a víc. Jeho manžel nad jeho požadavkem přikývl a pohnul pánví dozadu a znovu přirazil. Makoto nezapomněl na svou povinnost a třel Hirokiho úd, který trhaně vydechl, když cítil jeho dotyk.

Za sténání jména toho druhého společně vyvrcholili a zůstávajíc spojení, Hiroki dopadl na postel. Makoto se chvíli držel, ale nakonec dopadl vedle svého manžela, držíc ho za ruku a kolem pasu, sotva popadajíc dech. Pomalu z něj vyklouzl a přitáhl ho těsně k sobě.

„Stačila tahle lekce?“ zasmál se Makoto a odhrnul Hirokiho vlasy. Ten musel zadržet smích.

„Myslím si, že ještě ne. Budeš se muset více snažit,“ řekl pobaveně a tentokrát se oba zasmáli. Makoto ho políbil do vlasů.

„Mrzí mě, že se poslední dobou hádáme,“ řekl Makoto upřímně.

„Mně taky,“ souhlasil Hiroki, trochu posmutněle.

„Slibuji, že si vezmu nějaké dny volno, abychom byli zase spolu. Jen my dva. Mohli bychom někam jet. Třeba až bude trochu tepleji tak někam k vodě. Nebo na koupaliště. Rád bych tě viděl v akci,“ zazubil se Makoto pobaveně. Hiroki však trochu zbledl. „Děje se něco? Jsi nějaký bledý,“ podotkl Makoto ihned. „Jestli nechceš, tak nemusíme nikam jezdit.“

Hiroki nejistě polkl a přitiskl se více na Makota, vnímajíc jeho teplo.

„Hiroki…?“ oslovil ho Makoto nejistě.

„Nemusíme nikam jezdit,“ zareagoval Hiroki na druhé oslovení. Zavřel oči a lísal se ke svému manželovi, jako malé kotě k matce. „Stačí, když budu s tebou. Když mě budeš držet… a neopustíš mě. Nikdy.“

Makoto se usmál a prohrábl mu vlasy.

„Dobře. Jasně jsem ti už dávno řekl, že se tě jen tak nepustím. Jsem dost otravný a odolný hmyz, horší než klíště,“ řekl Makoto a Hiroki se neubránil smíchu.

„Díky té tvé divnosti jsem se do Tebe zamiloval,“ řekl Hiroki.

„Já myslel, že tě uchvátil můj hlas a charisma,“ řekl Makoto povýšeně. Hiroki ho praštil po hlavě. „Hele, nemlať mě do hlavy. Potom zhloupnu a kdo nás bud živit?“

Hiroki se posadil a trochu si srovnal rozcuchané vlasy.

„To mi připomíná slova jednoho cizince,“ zamyslel se a po očku se na něj podíval. „Říkal, že zůstane věrný své firmě na nový druh sexuálních hraček a ani vyšší plat ho nepřesvědčí, aby šel pracovat do té vedlejší, která měla pohltit tu jeho.“

Makoto po něm hodil polštář, ale netrefil se. „Já zase znám maniaka, který chtěl utéct ze zasedačky a potom málem skončil na zemi,“ provokoval ho zpátky. Objal ho zezadu a přitiskl se na něj. Stiskl jeho ruku s prstenem a zvedl ji. Hiroki pozoroval dva krásné prsteny před sebou, prsty rukou propletené. „A znám ještě šílence, který se do toho maniaka dobrovolně zamiloval až po uši,“ dodal spokojeně a políbil Hirokiho na rameno.

Hiroki se na něj podíval, mírně zrudl a políbil ho na rty, jemně ho kousajíc do spodního. „Možná, že jsem byl tehdy hodně opilý, když jsem ti řekl, že tě miluji,“ poznamenal ironickým hlasem a Makoto se chytil za hruď, předstírajíc, že dostal infarkt.

„Měl bys mi dát první pomoc,“ navrhl a vyplázl jazyk, jako mrtvola.

„Nejsi ve vodě a já nejsem v práci, takže to moje povinnost není,“ podotkl Hiroki a opřel si hlavu o manželovu hruď. Ten mu pomalu prohrábl vlasy. Oba mohli takto strávit věčnost; v blízkosti osoby, kterou tolik milovali, mimo běh času. Jen v této chvíli, kdy jim nic nescházelo nebo nepřekáželo.

„S tím volnem to myslím vážně,“ ozval se najednou Makotův hlas, který způsobil, že se jeho hruď mírně rozvibrovala. Hiroki se na něj otočil a pohladil ho po krku.

„Jestli máš skutečně zájem trávit se mnou den, tak proč ne? Horší to bude u mě. Volno asi jen tak nedostanu,“ namítl Hiroki nespokojeně.

„Tak půjdu s Tebou na rande na koupaliště,“ reagoval jeho manžel okamžitě.

„Potom bych tě musel utopit hned v prvním bazénu,“ provokoval Hiroki.

Makoto se spokojeně usmál, vstal, přidržel si Hirokiho u sebe a hluboce políbil. „S radostí bych se odevzdal vodě, kdybych věděl, že potom skočíš za mnou, abys mě z ní dostal,“ řekl zamilovaně a znovu ho políbil.

Hiroki nad ním zakroutil hlavou. Navrhl, aby šli už spát. Sám se však ještě předtím znovu osprchoval. Když se vrátil do ložnice, jeho manžel už spal, s rukou na polštáři, kde spal Hiroki. Nemohl si pomoci a pohladil ho po hlavě.

‚Vždycky tak tvrdě pracuje až do roztrhání, aby měl alespoň pár chvil se mnou,‘ pomyslel si a políbil ho na hlavu. ‚Možná, že to nebude až tak špatný nápad… mít ho po boku i v práci.‘ Přikryl ho peřinou a sám ulehl vedle něj, tisknouc se k němu. Makoto ho ve spánku k sobě přitáhl a nepouštěl. Hiroki tentokrát neprotestoval. Spíše naopak; ještě víc se k němu přitiskl a usnul v jeho těsném sevření.

Dalšího rána to byl Hiroki, kdo nepříjemně zaúpěl, když ho probudilo zvonění budíku. Pomalu otevřel oči, v hlavě mu hučelo a zvuk budíku se mu ozýval snad dvojitě. Když konečně zaostřil, viděl Makota, jak mu drží oba budíky před obličejem. Rychle si zacpal uši a odsunul se od něj. Když konečně ten otravný zvuk přestal, Hiroki padl naznak do postele. Zaměřil se na svého manžela, který byl více než vzhůru, což ho překvapovalo.

„Cože jsi tak brzy vzhůru?“ zeptal se zvědavě.

„Ale to nic,“ řekl Makoto mile a podal mu kávu. Dokonce mu i uvařil kávu? Asi se mu chtěl odvděčit za včerejší večeři. Kdepak! Makoto sice vypadal mile, ale nezapomněl na vtípek svého manžela z rána. Hiroki rychle vyplivl tmavou tekutinu zpátky a zašklebil se, zatímco se Makoto smál, jako o život. V jednu chvíli Hiroki zatoužil hrnek s neznámou tekutinou hodit zrovna po něm. Protože si Hiroki nesladí kávu, rozhodl se Makoto pro mnohem krutější trest, než by Hirokiho kdy napadlo – uvařil mu kakao, tak sladké, až mu z toho bylo špatně. „Užij si dnešní den, zlato,“ řekl mu s nevinným úsměv a vstal, už oblečený. Hiroki jenom zmateně zamrkal. Jak to, že je tak aktivní, když je teprve…

Hiroki položil rychle hrnek na stůl a za smíchu Makota se rychle převlékal.

„Proč jsi mě sakra nevzbudil?! Už je po deváté!“ hulákal Hiroki zděšeně. Měl už dvě a půl hodiny zpoždění. A všechno je to jeho vina! Makotova vina!

„Taky tě miluji!“ ozval se Makoto se smíchem, než za sebou zabouchl dveře. Zatímco Hiroki tiše pěnil a zuřil, snažil se najít nějaké suché a čisté oblečení. V kuchyni uviděl spoušť. Včera neumyl nádobí a teď na to rozhodně neměl čas. Vztek v něm rostl víc a víc. Pustit se do toho teď, polovina nádobí by letěla rovnou do koše, protože by ji vztekem zničil na malé kousíčky. Nikdy se nepřipravil tak rychle.

Přesto ho menší bolest po včerejší vášnivé noci ve spěchu zastavila minimálně dvakrát.

Musel vypadat rozhodně směšně. Celou cestu utíkal, zatímco se snažil dovolat Makotovi a vynadat mu ještě jednou a pořádně.

„Copak, zlatíčko? Momentálně nemohu mluvit, jsem na poradě,“ ozval se Makoto, jistě vysmátý jako lečo. V pozadí bylo slyšet několik dalších hlasů a pár smíchů.

„Makoto! Počkej, až přijdeš domů,“ syčel Hiroki vztekle do telefonu.

„Taky tě miluji, zatím,“ ukončil Makoto záměrně hovor, zatímco Hiroki zuřil ještě víc. Vběhl rychle dovnitř koupaliště. Nikdy nebyl v oblečení plavčíka tak rychle, jako dnes. Než se dostavil před své stanoviště, už si ho volala vedoucí a vynadala mu za jeho nehorázně pozdní příchod. Musel se jí několikrát omlouvat, nemluvě o zákaznících, kteří už netrpělivě čekali, křičeli, že podají stížnost a přešlapovali z místa na místo před bazénem. Neměli dovoleno tam vejít. Nebylo otevřeno. Ostatní plavčíci neměli v ten den klíče od dveří ani povolení tam vstoupit.

Takže si to Hiroki všechno užil sám.

Musel se každému zákazníkovi omlouvat několikrát a některým to ani po dvacáté nestačilo. Situace se konečně uklidnila a on nikdy nebyl rád za židli, kde se mohl usadit a naprosto vypnout.

‚Počkej, až přijdeš domů, Makoto, tohle si vypiješ,‘ pomyslel si Hiroki podrážděně. A přesto se v průběhu dne přistihl, jak si sahá na prsteníček, na kterém nosí Makotův prsten.

Jaký je to pocit; opravdu se zlobit na osobu, kterou naprosto bezmezně milujete? Aby na to Hiroki nemyslel, rozhodl se, že se projde podél bazénu. Pomohlo mu to. Přemýšlel nad něčím jiným a kontroloval lidi v bazénu. Nyní měl na starost většinou rodiny s dětmi. Mladí lidé se předváděli a skákali ze skokánků, jak těch malých, tak těch velkých. Někteří skákali placáky, a potom si stěžovali, že je kůže svědí a pálí. Hiroki se nad nimi jenom vždycky pousmál a nijak to nekomentoval. Udělal si pár takových koleček.

Slyšel, jak mladíci tentokrát pokřikovali na lidi ve vodě, aby jim udělali místo. Rodina s dětmi jim rychle uhýbala, když hubenější z nich se rozběhl se a skočil. Hiroki zapískal na píšťalku a napomenul mladíka, že nemá skákat.

Zděsil se však toho tlustějšího, který se rozběhl a skočil, přestože na něj pískal, jako splašený. Oba si z něj dělali legraci, i když je huboval.

„Připadá Vám, že jsem tady jen pro srandu králíkům?“ zeptal se Hiroki už trochu zle. „Co kdybyste uklouzli a praštili se do hlavy, když spadnete na zem? Nebo co když ohrozíte ostatní ve vodě?“

„To se nemůže stát,“ smáli se oba dva.

„Skutečně? Měl jsi někdy otřes mozku, mladíku?“ zeptal se ho Hiroki zkušeně. Neměl rád mladé lidi, kteří tolik riskovali. Dost mu připomínali jeho samotného. Taky jednou hodně zariskoval. Nyní toho rozhodnutí lituje. Kdyby se rozhodl v minulosti jinak, změnil by se jeho život k lepšímu, nebo by zůstal stejný?

„Vždyť je to legrace!“ zasmál se ten hubenější, natáhl se pro Hirokiho a zatahal ho prudce za nohu. Hiroki ztratil rovnováhu. Dostal okamžitou závrať. Místo mladíka spatřil jakéhosi ryšavého muže, který se na něj nebezpečně zazubil. Než si to uvědomil, už klesal směrem dolů, směrem k vodě.