Natsuki se nenásilně protáhl kolem Hirokiho, pokládajíc tašky na zem, zatímco Hiroki tiše sledoval Kazukiho. Muž s ryšavými vlasy se na něj mile usmíval. Plete si ho snad s ním? Ne, vyloučeno. Ty oči by poznal kdekoliv – i kdyby se měly skrývat za tak milým, oslnivým úsměvem, jako měl zrovna tento muž.

„Tak… to by mělo být všechno,“ řekl Natsuki, kontrolujíc obsah tašek ještě jednou, zatímco Hiroki nespouštěl oči z Kazukiho. „Tak my už půjdeme. Nebo nám ujede autobus a budeme muset čekat další hodinu.“ Zasmál se. Hirokimu do smíchu moc nebylo, když sledoval Kazukiho, jak se vážně podíval na mobil.

„Už nám ujel, dvě minuty zpátky,“ řekl klidným hlasem Kazuki a Natsuki se málem rozsypal. „To máš z toho, že jsi musel tak dlouho vykládat hlouposti.“

„Jsi vážně zlý, Kazuki!“ zavzlykal Natsuki a zavěsil se na Hirokiho. „Pane Fujiwaro, že Vám nebude vadit, když se tady na chvíli zdržíme? Že ne? Že ne?“ A začal se lísat, jako kočka. Hiroki ho po chvíli ze sebe shodil.

Povzdychl si. „Co s Vámi mám dělat?“ zeptal se do vzduchu, ale oba je upozornil, aby si sundali boty, než vejdou dovnitř. Natsuki spokojeně zatleskal a hnal se dovnitř jako první, zatímco Kazuki byl trochu klidnější. Omluvil se za vyrušování tak pozdě a zavřel za sebou dveře. Hiroki jim nabídl sklenici z již otevřeného vína (to ale vědět nemuseli). Oba mile přijali a usadili se v jídelně.

„Nejspíš Vás zajímá, proč jsme to už nepřinesli dřív, že?“ zeptal s Natsuki živě. Hiroki přikývl, i když se nad tím skutečně moc nezastavoval – byl hlavně rád, že má společnost, protože jeho manžel si někde užívá s někým jiným. Tak ať si taky pěkně žárlí! „Jde o to – šéfová byla celý den nějak mimo, skončili jsme dřív a potom jsem musel jet zase zpátky s tím, že si to rozmyslela a otevře ještě na další dvě hodiny. Přešel jsem to raději mlčením, už tak nebyla moc ve své kůži.“

„Má snad problémy doma?“ zeptal se Hiroki.

„Nevypadala na to. No a potom zničehonic tam přiběhla ta děcka a dávala nám různé tašky, prý pro toho pána, který je vždycky tak pozorně hlídá. No a pochopitelně – šéfová mi ihned přikázala, abych Vám to zanesl, jenže potom si chtěla strašně vykládat o životě, o nespravedlnosti a tak. Zavolal jsem Kazukimu, aby pro mě jakože přišel a odvedl mě, protože už vytahala minimálně tři láhve vína, a to bych s ní opravdu nerad zatáhl. Naneštěstí se i ona rozhodla, že půjde domů, dala nám ty tašky pro Vás, abychom Vám je prý zanesli. No, a tak jsme tu, v tuhle pozdní dobu, naprosto podezřelí, že?“ zakončil Natsuki pobaveně svůj příběh a zbytek vína mu zmizel v krku.

„Hm…“ zamručel Hiroki s pohledem na poloprázdnou skleničku. „A to mi přitom psala, abych si vzal volno, že jí to vadit nebude.“

„To mi taky říkala – prý máme zítra všichni speciální volno a ona to zvládne sama!“ chytil se Natsuki noty okamžitě a prohlédl si prázdnou sklenici. Hiroki mu dolil víno, na což se mladík hned spokojeně usmál. Hiroki si podepřel hlavu a zamyslel se.

„A to uhlídá všechny bazény najednou?“ zeptal se trochu pobaveně.

„Prý bude mít otevřený jenom jeden, jestli jsem to pochopil správně,“ vysvětlil Natsuki a už v něm půlka sklenice opět zmizela. Natahoval se, že si dolije, ale Hiroki si potáhl láhev k sobě, jinak by ji ten mladík před ním byl schopný vypít celou sám.

Cítil, že ho zamrazilo v zádech. Z neznámého důvodu si vzpomněl na Tatsuhirův telefonát, na jeho slova. Myslel si, že se spletl – vše ale nasvědčovalo tomu, že mluvil pravdu. Vedoucí je posílá na dovolené, aby jim potom mohla v poklidu napsat, že jim jen pošle výpověď, aby to měli rychle z krku. Povzdychl si.

„I tak máme konečně nějaké volno!“ zasmál se Natsuki. „Chtěl byste někam zajít, pane Fujiwaro?“

„Ne,“ řekl Hiroki chladně a potom se usmál. „Pokud mě hodláš tak pořád oslovovat, nikam s Vámi nepůjdu.“

Natsuki se zasmál a omluvil se. „Ehm, půjdeš teda s námi…“ začal, potom se odmlčel, než se znovu rozesmál. „To nejde!“ Hiroki se jenom škodolibě ušklíbl a pokrčil rameny.

„Potom mě z toho budeš muset vynechat,“ odpověděl za něj.

„Musíte ho omluvit,“ promluvil Kazuki konečně. „Natsuki se někdy chová jako naprosté malé dítě.“

Natsuki se na něj podíval s lesklýma očima, předstírajíc, že bude brzy brečet.

„Jestli hodláš hrát děcko z toho vašeho povedeného koupaliště, tak to vzdej,“ zatahal ho Kazuki za ucho, až Natsuki nadskočil. Hiroki ty dva jen s úsměvem sledoval a pohlédl na hodiny. Ani se mu nezdálo, že s nimi seděl už hodinu. Nadhodil téma, zda nechtějí přespat u něj (pochyboval, že se Makoto vrátí ve stavu, kdy by si jich vůbec všiml). Na to se Natsuki podíval na hodiny a vstal od stolu.

„Ale ne, to byste byl už tak moc laskav, pane Fu-… H-Hiroki,“ zakoktal se mladík, pokoušejíc se o úsměv a tahajíc Kazukiho za kapuci, aby vstával. „Už stejně musíme jít, že jo, Kazuki?“

Marně se snažil svého přítele přesvědčit, aby s ním souhlasil. Kazuki se místo toho napil a mile se usmál.

„Já bych řekl, že jsem už moc opilý a domů bych po vlastních nedošel,“ řekl a zasmál se, zatímco ho Natsuki tahal násilím na nohy.

„Nebudu mít problém, když tady zůstane oba,“ zdůraznil Hiroki poslední slovo, ale to Natsukiho nepřinutilo, aby se přestal oblékat. Omlouval se za Kazukiho, který mezitím usnul s hlavou opřenou o stůl, prosil Hirokiho, aby se na něj nezlobil, dal mu jenom deku přes hlavu a on usne, jako mimino. Hiroki nad ním zakroutil hlavou. „Pořád trvám, že můžeš zůstat taky,“ řekl mu naposledy.

„Děkuji,“ usmál se Natsuki. „Ale to už by bylo od V-… Tebe příliš milé. Už musím letět!“ A než se s ním Hiroki vůbec stihl rozloučit, utíkal mladík s větrem o závod po schodech. Hiroki ještě slyšel, že někde dole buď zakopl, nebo do něčeho vrazil. Chvíli čekal ve dveřích, doufajíc, že se Makoto vrátí. Nakonec za sebou zavřel a šel do jídelny, kde našel spícího mladíka. Nejistě do něj šťouchl.

„Kazuki?“ zeptal se a zatřásl s ním. Potom z něj ruce pomalu sundal a cítil, že se mu třas do nich vrátil. Předtím z něj necítil jakousi nepříjemnou auru, protože zde byl Natsuki, ale nyní… Odstoupil od něj o krok dál. To je vyloučené. Jsou to naprosto dva odlišní lidi! Kazuki je veselý a milý. Rozhodně to není muž, kterého si pamatuje. Navíc jsou to čtyři roky a byla by to příliš velká náhoda, kdyby to byl právě on. Nuceně se usmál. Přesně tak, vyšiluje z takových hloupostí. Třasu se však už nezbavil. „Kazuki?“ oslovil ho znovu a zatřásl s ním, nyní o trochu déle.

Mladík však nereagoval. Hiroki ještě jednou zkusil zavolat Makotovi, potom mu jen napsal zprávu, že u nich přespí jeho kolega.

‚Tvoje chyba! Máš mi zvedat hovory,‘ pomyslel si Hiroki. Konečně na něj doléhala únava. Zkusil ještě jednou mladého muže probudit, ale nepovedlo se mu to. Musel ho odtáhnout na gauč a pod hlavu mu dal polštář. Přikryl ho dekou a zavřel za sebou tiše dveře, doufajíc, že bude pokojně spát až do rána… A Makoto ho nevzbudí, pokud se rozhodne vrátit. To víno mu nějak nesedlo; bolela ho hlava a žaludek se mu obracel. Část večera tedy strávil objímáním záchodové mísy. Když se konečně uklidnil, vyšel z koupelny a střetl se s Kazukim v kuchyni. Mile ho pozdravil.

Kazuki se vesele usmál. „Omlouvám se, že Vás takto obtěžuji. Vezmu si věci a hned zmizím, jen se napiju trochu vody,“ řekl a poukázal na sklenici v ruce. Hiroki přikývl beze slova. „Slyšel jsem, že jste předtím na střední škole navštěvoval plavecký kroužek. Od Natsukiho, pochopitelně,“ dodal rychle a zastavil vodu.

„Ano, to je pravda,“ souhlasil Hiroki a trochu ho pokáral, aby mu nevykal. Mezi nimi rozhodně tak velký rozdíl nebyl. Když se nad tím Hiroki však zamyslel, možná že Kazuki byl dokonce starší než on. Přijde Vám divné, že se pozastavoval nad tímhle? Jeho rodina ho k tomu odjakživa vychovávala.

Kazuki se pousmál. „A pak jste prý najednou přestal? Pročpak?“ vyzvídal Kazuki dál, opírajíc se ledničku.

„Sám nevím, nejspíš mě to přestalo bavit,“ odvětil Hiroki téměř okamžitě. „Měl byste nejspíš odejít, pokud chcete stihnout auto-…“

„Vážně nevíš…?“ přerušil ho najednou Kazuki klidným hlasem a Hiroki se zarazil. Kazuki poklepal ukazováčkem na sklenici s vodou, než ji položil vedle sebe, a založil si ruce na prsou. „Slyšel jsem, že jsi býval nejlepším plavcem a pak jsi s tím najednou seknul. Skutečně si nepamatuješ ten důvod?“

Hiroki na chvíli znejistil, i přesto mu úsměv nezmizel z tváře. ‚Co tím sleduje?‘ zeptal se sám sebe a potom zopakoval svá slova: „Bohužel ne. Jak říkám, nejspíš mě to přestalo bavit.“

Kazuki mlčel a pozoroval ho. Delší dobu zavládlo ticho. Potom se i Kazuki mile usmál. „Pravda. Říká se, že si nepamatujeme něco, co nás děsí,“ pravil mile. Hirokiho úsměv se pomalu vytrácel. „Řekni, Fujiwaro, vážně si mě nepamatuješ?“ zeptal se Kazuki s úšklebkem a Hiroki stiskl ruce v pěst, aby zabránil ještě většímu třasu. O krok před ním ustoupil, což Kazukiho přimělo udělat další dva kroky blíž k němu. „Jak bys mohl, že? Vždyť jsem to byl já, kdo ti plavání znepříjemnil natolik, aby ses vody bál jako čert kříže. Víš, brát lidem jejich sny je pěkný hnus. A já ti prostě nemohu odpustit, že jsi mě tolikrát ponížil…“

Hiroki mlčel. Pohlédl do země. Kazuki k němu pomalu vztáhl ruku.

„Prosím, odejděte,“ vyzval ho Hiroki, chytajíc se posledního stébla, že bude rozumný. Začne mu připomínat minulost; toho se obával nejvíce. Jestli nepřestane, nevydrží to… Kazuki svou ruku zastavil ve vzduchu a opět se přiblížil. Zastavil se jen kousek od něj. „Nemám Vám co říct,“ dodal tiše.

„Fujiwara není tvé křestní jméno. Jako tvůj bývalý rival bych to měl vědět, ne? Tak nějak jsem tušil, že budeš žít s chlapem. Jako manželka, pochopitelně,“ promluvil Kazuki pohrdavým hlasem.

„Skutečně?“ ozval se zlý hlas a oba zpozorněli. Kazuki se jako první podíval stranou. „Myslím si, že prozatím jsem s ním spokojený víc než dost. A nemyslím si, že potřebuje rady zrovna od někoho, jako jsi ty.“

Hiroki chvíli váhal, než se očima konečně podíval stranou.

Makoto stál ve dveřích a zpoza něj posléze vylezl i Tatsuhiro. „Jak tak vidím, příště ti nedovolím pracovat přes čas a pít zároveň,“ pronesl zkušeným hlasem a pohlédl na Hirokiho. Usmál se na něj a přešel k němu, tahajíc ho z místnosti. „Tak mě napadá, Hiroki, asi bys chtěl vysvětlit, proč jsem Tvého manžela zdržel až skoro do svítání. Věř mi, potom ho budeš chtít pořádně praštit,“ vykládal Tatsuhiro směrem k Hirokimu, zatímco ho tahal z místnosti, zavírajíc za sebou dveře.

Tatsuhiro usadil Hirokiho na sedačku a rozsvítil lampičku. Povzbudivě se na něj usmál.

„Kde jste byli celou tu dobu?“ zeptal se Hiroki tiše, měl blízko k tomu, aby se zlomil úplně. Jen slabé vlákno síly ho drželo před zhroucením se. Tatsuhirovi nezmizel úsměv z tváře a posadil se vedle něj.

„Oba moc dobře víme, že Makoto to sem a tam s pitím přežene. Protože mi předtím hlásil, že jste měli včera výročí, nechtěl jsem Vás tedy otravovat. Bohužel – potřeboval jsem, aby ještě překontroloval nějaké smlouvy. Slovo dalo slovo a skončili jsme u několika vypitých lahví. Mně alkohol nikdy nedělal problémy. On, sotva dopil pátou skleničku, začal mi nadávat, že by raději byl s tebou a oslavoval Vaše výročí… No, ty víš, jak by to s Tebou rád oslavil, ne?“ zeptal se Tatsuhiro a Hiroki se podíval stranou.

„Proč mi teda nezavolal?“ zeptal se trochu nepřítomným hlasem.

„Moje chyba – předtím jsem musel zatelefonovat šéfovi, že se zdržíme, a vybila se mu baterka. Takže pokud se na něj hněváš, hněvej se místo toho na mě, idiota, kterému někdo ukradl mobil,“ řekl Tatsuhiro.

Hiroki si v duchu oddychl – už začal podezřívat svého manžela. Nejistě stiskl svůj prsten mezi prsty. Co je to za manžela, když nevěří ani svému manželovi? Tatsuhiro do něj šťouchl, aby mezitím popřemýšlel o dobrém důvodu, proč si do domu pouštěl člověka, který mu zničil život. Hned na to pokračoval, že mu Makoto řekl, co se předtím stalo.

‚Časem rozhodně nemrhal,‘ pomyslel si Hiroki. Ale pousmál. ‚Asi musel být hodně opilý, když i takovou hloupost řekl nahlas.‘

Najednou se ozvala prudká, hlasitá rána. Hiroki trochu nadskočil, ale Tatsuhiro jenom zakroutil hlavou do stran.

„Kdybych věděl, že se bude chtít prát, nenabízel bych mu těch pár skleniček,“ vyčítal si Tatsuhiro svou chybu, které nyní litoval. Hiroki se rychle rozběhl ke dveřím. Když je otevřel, se srdcem skoro v krku ze strachu, že se začali prát, zaraženě sledoval Makota a Kazukiho, který ležel na zemi a potom začal chrápat.

„C-Co se stalo?“ zeptal se nechápavě. Makoto se na něj otočil a měl blízko k tomu, aby se rozesmál.

„Kupodivu mi řekl, co se mezi Vámi stalo, tak jsem mu chtěl jednu vrazit, ale… sotva se zvedl, tak sám sletěl k zemi. Kolik jste toho vypili?“ zeptal se pobaveně Makoto. Potom prohledal koš a našel sklenici od vína. „Tohle jsme měli původně vypít my!“ zamračil se trochu.

„To tě vážně nyní trápí vypitá láhev vína? Klidně ti koupím další, když po ní tolik toužíš,“ řekl Hiroki, mračíc se na něj taky. „Pořád jsem naštvaný, že jsi mi částečně kecal s tou prací!“

„Kdo mohl tušit, že Tatsuhiro přinese taky alkohol?“ zeptal se Makoto vesele. Hiroki si nemohl pomoci, ale také se usmál.

„Někdy mě ty naše hádky opravdu baví,“ řekl upřímně.

„Mě taky,“ souhlasil Makoto a políbil ho.

Vyrušilo je pouhé, tiché odkašlání. Makoto se otráveně podíval za Hirokiho na Tatsuhira, který ihned zvedal ruce, neverbálně jim říkajíc, že nic neviděl, že tady není, že si ho nemají všímat.

„Vezmi ho k nám do firmy. Pokud bude chtít odškodnění za vlastní blbost, řekni mu, že se tam zítra pro něj stavím, abych mu alespoň vrazil za drzost. Beru si volno, o které mě někdo okradl,“ oznámil mu několik věcí najednou a vůbec ho to netrápilo.

„Nejsem tvůj sluha a jednej se mnou prosím, jako s člověkem,“ poprosil ho Tatsuhiro, poněkud unaveně.

„Odtáhni ho nebo Vás oba vyhodím oknem, rád bych si nyní promluvil se svým manželem. O samotě,“ zdůraznil poslední slovo. Tatsuhiro si povzdychl.

„Nemusíš hned tolik vyšilovat. Je mi jasné, co se tady bude dít,“ řekl Tatsuhiro upřímně, zohnul se pro nemohoucího Kazukiho. „Mám ho praštit, kdyby se vzbudil?“ zeptal se, když mladíka tahal pryč. Makoto spokojeně přikývl, ale Hiroki zakroutil spěšně hlavou do stran. Tatsuhiro nevěděl, koho má poslechnout.

Když zmizel, Hiroki si povzdychl.

„Dobrá,“ řekl Makoto a otočil ho na sebe. „Nebudu se ptát, co se tady stalo, a ty se nebudeš ptát, co se stalo v práci.“

„Už to vím,“ ušklíbl se na něj Hiroki spokojeně.

„Nekaž to,“ pousmál se Makoto. „Fakt se tentokrát snažím.“ Chytil ho za obě ruce a přitáhl k sobě. Políbil ho. „Nic ti neudělal?“ zeptal se konečně, starostlivě. Hiroki zakroutil hlavou do stran. Když ho Makoto pohladil po tváři, přitiskl se na jeho dlaň. Pevně ho sevřel v náruči a nepouštěl. „Jsi nějak moc přítulný…“

„Protože jsem pořád naštvaný. Čekal jsem na Tebe,“ zašeptal Hiroki do hrudi, pod kterou bilo srdce jen pro něj.

„Usnul si,“ připomněl mu Makoto, trochu ho od sebe odsunul a šťouchl do hrudi. Hiroki cítil, že trochu zrudl, ale šťouchnutí mu vrátil.

„Tak jsi měl počkat,“ vyčetl mu Hiroki, předstírajíc, že se zlobí. Makoto se ušklíbl a přivinul si ho znovu k sobě.

„Aha, takže je to moje chyba nakonec?“ zeptal se s úšklebkem. Kousl Hirokiho do krku. „Jsem to ale zlý manžel. Měl bych to nejspíš napravit, co?“

„To bys teda měl,“ souhlasil Hiroki.

Makoto ho políbil na krk a posouval se níž až k jeho klíční kosti, zatímco jeho ruce zůstaly propletené v těch druhých, jakoby si nepřály je nikdy více pustit. Po chvíli z něj sundal dotěrné triko a dlouze políbil na ústa.

Rty pomalu zlíbal skoro každou část Hirokiho těla, aby se mu tiše omluvil, že ho trápil, a už mu chtěl stáhnout kalhoty, ale někdo najednou zaklepal. Makoto to zpočátku ignoroval, ale když se ozvalo klepání znovu, trochu zavrčel.

„Raději to jdi vyřídit, potom budu jenom tvůj,“ slíbil Hiroki svůdně. Makoto se ušklíbl.

„Hned jsem zpět,“ slíbil Makoto milým hlasem a přešel ke dveřím, aby je otevřel, a shledal za nimi Tatsuhira. „Co tady děláš?“ zeptal se ho nevrle.

„Chyběl jsem ti?“ ušklíbl se Tatsuhiro spokojeně, zatímco Hiroki rychle přeběhl pro své triko a oblékl si ho, červenajíc se ve tvářích. Vážně si nemohl vybrat lepší chvíli na návrat!

„Aha, takže když tě vyhodím oknem, přijdeš zase po schodech a budeš nám klepat na dveře?“ zeptal se Makoto otráveně.

„Můžeme to zkusit,“ zasmál se Tatsuhiro. „Naložil jsem ho na autobus, který by měl jet do centra Yokohamy. Tam už se jistě vyzná. Nechtělo se mi vracet se do práce sám, stejně bych tam přišel a musel čekat dvě hodiny, než by bylo co dělat. Tak jsem se rozhodl, že zůstanu tady.“

„Mám tě praštit teď nebo až potom? Dal jsi mu doufám na mě číslo, abych se s ním mohl pořádně pobavit ještě jednou?“ ujistil se Makoto, zatímco sledoval, jak se Tatsuhiro sám pustil dovnitř.

„Ovšemže,“ usmál se Tatsuhiro mile. „Jistě naši firmu milerád navštíví. Prosil bych tě, abys to vyřešil diplomaticky nebo mimo firmu, nebudu po tobě ten nepořádek přece uklízet. A ty to po sobě stejně neuklidíš.“

„Víš, nechci být hnusný, ale momentálně nás dost rušíš. Rádi bychom měli alespoň hodinu kvalitního spánku, než budu muset zase vstávat, jako totální blbec, aby ses ty mohl pobavit z mé kocoviny,“ řekl Makoto otráveným hlasem a ztrácel trpělivost.

„A co si takhle dát něco k snědku, když už jsme se takhle všichni sešli, co?“ zeptal se Hiroki, aby zachránil vznikající hádku. Makoto mu za to v duchu poděkoval.

„Dobrý nápad, co chceš udělat, Hiroki?“ zeptal se Tatsuhiro a Makoto cítil, že dostal tik do oka. Najednou cítil neobvykle velkou žárlivost a potřebu svého dlouholetého kamaráda praštit.

‚Kdo ti dal právo ho nazývat jménem?‘ zeptal se Makoto sám sebe.

Tatsuhiro byl nakonec nekompromisně vystrnaděn z kuchyně. Makoto ho po chvíli následoval, protože mu Hiroki vyhrožoval, že z něj udělá suši, pokud ho bude provokovat i nadále. A tak Makoto kapituloval.

Vůně se pronesla všemi místnostmi a ani jeden z mužů v kvádru nemohl udržet neposedné sliny. Tatsuhiro káral Makota, aby se příliš nevzrušoval, že jen tak opustit tento byt nehodlá. Makoto se ušklíbl.

„Asi tě sem přestanu vodit bez Hirokiho souhlasu,“ nadhodil Makoto s úsměvem.

„Asi tě přestanu krýt, kdykoliv budeš spát na schůzi,“ vrátil mu Tatsuhiro ránu stejnou silou. „A to už potom budeš mít problém!“

„To bys přece neudělal,“ ušklíbl se Makoto.

„Večeře nebo snídaně… Prostě jídlo je hotové,“ nakoukl Hiroki dovnitř. Ti dva se předbíhali, kdo bude v jídelně jako první, jako malé děti, šťouchali se, ale nakonec Makoto vyhrál, když Tatsuhirovi řekl: „Je to můj byt, takže první pán, potom host.“

Hiroki ho za to nenápadně štípl, když mu podával mísu s rýží, až Makoto nadskočil.

„Jen jsem měl divný pocit,“ vysvětlil Tatsuhirovi, který na něj hleděl, jako na šílence. Když kolem něj prošel Hiroki, chtěl mu štípnutí vrátit, ale Hiroki kolem něj udělal velký kruh, a tak se natáhl do prázdna. Když se Hiroki usadil vedle něj, nemohl si pomoci, ale ušklíbnout se na něj.

„Co říkáš na ten druhý projekt? Celá stavba by se mohla potom značně rozšířit,“ začal Tatsuhiro, ale Hiroki ho přerušil, když se nadechoval, že bude pokračovat.

„Práce se u jídla neřeší,“ řekl Hiroki, aniž by vzhlédl od jídla, a za pomocí hůlek lovil řasu z mísy nedaleko od sebe. Makoto mu ji trochu přisunul. „Nejsem malé dítě, dosáhnu,“ pokáral ho Hiroki ihned. Makoto ho pod stolem šťouchl do břicha. Hiroki převrátil oči a šťouchnutí mu oplatil. Ani jeden z nich rozhodně nečekal, že jejich společný večer nakonec budou trávit ve třech.

„A co Hiroki? Už se dívá po nějakém zaměstnání?“ zeptal se najednou Tatsuhiro, jakoby tam Hiroki vůbec nebyl, a hůlkami k sobě přisunul tmavou řasu. Makoto mu ji však sebral a beze slova si ji přivlastnil do své misky. Tatsuhiro se na něj otráveně podíval.

„Proč by měl?“ zeptal se Makoto s plnou pusou rýže. Potom polkl, když si všiml káravého pohledu od Hirokiho. „I když má nižší příjem, na tom koupališti je spokojený.“

Rozcuchal svému manželovi vlasy. Vysloužil si tak další štípnutí na koleni. To mu přivodilo jenom větší úsměv na tváři.

„Vždyť jsem ti to už přece říkal,“ chytil se Tatsuhiro za čelo a potom na něj ukázal hůlkami. „Volal jsem ti a tys to přešel jen mlčky. Jeho vedoucí je zadlužená a bude to koupaliště zavírat. Říkal jsem ti, že kupujeme celou oblast, abychom nemuseli dělat okliky. No jo, ne každému je do řeči ve čtyři ráno, natož aby mu to myslelo v pět hodin, co?“

„Já jsem s tebou ale nemluvil…“ řekl Makoto a Tatsuhiro vzhlédl od svého jídla. Chvíli byl potichu a zaraženě mrkal na mísu s rýží před sebou.

Pohled obou padl nyní Hirokiho, který doposud tiše seděl a šťouchal hůlkami do řasy, ale nyní byl více než v pozoru.

‚Moment… O čem že se to nyní bavili?‘ zeptal se sám sebe a vzhlédl.