Před čtyřmi roky

Hiroki se potopil hluboko pod hladinu, nechával chladnou vodu, aby ho pomalu probouzela, chvíli vyčkával, než konečně zapojil ruce a nohy, a učinil pak první pohyb kupředu skrz již známou vodu. V tomto rybníku plaval nesčetněkrát a pokaždé narazil na něco nového. I když voda byla pořád mrazivá, nevadilo mu to. Bublinky kyslíku mu tančily kolem tváře a mizely kdesi v dálce za ním nad hladinou.

Po delší době se vynořil a zhluboka se nadechl, rozhlížeje se kolem sebe. Kapičky mu stékaly do očí a po bradě. Cítil, že jeho kůže reaguje na chladný vzduch kolem. Brzy by měl vylézt, pokud chce stihnout příští autobus. Ale ještě jednou se hluboko potopil, aby si užil ten překrásný pocit, kdy tělo neví, zda je to konec nebo teprve začátek něčeho nového. Když trochu pootevřel víčka, aby se ujistil, že voda kolem něj patří jenom jemu, vybavila se mu jakási vzpomínka. Rozmáchl se rychle rukami kolem sebe. Srdce mu zběsile tlouklo.  Nemohl dýchat nebo vyplavat nad hladinu, aby se nadechl. Po boji dlouhých, skoro nekončících jedenácti sekund se konečně Hiroki dostal nad hladinu, rychle plaval k břehu a zadýchaně z ní málem vyběhl. Daleko neutekl a skončil na zemi, snažíc se popadnout dech. Hrdlo měl sevřené.

Klepal se. Nebylo to však zimou. Rychle se usušil a oblékl, polekaně sledujíc hladinu řeky, která se pomalu zklidňovala. Popadl batoh a bez ohlédnutí prchal rychle pryč, zatímco měl srdce skoro v krku.

Proč si na to musel znovu vzpomenout?

Na zastávku dorazil o deset minut dřív, než měl v plánu, krčil se v koutě a přál si, aby si ho blízko stojící muž nevšímal, po očku ho pozoroval a ujišťoval se, že si ho skutečně nevšímá. Nevšímal. Muž telefonoval. Mladíka si ani nevšiml. Hiroki mu za to byl vděčný. Přijel autobus, muž jen zkontroloval číslo a pokračoval v hovoru. Hiroki si přál, aby do něj nastoupil. Jen nerad sledoval, jak autobus odjíždí a muž zůstává stát na zastávce po jeho boku. Znervózňovalo ho, že muž pořád telefonoval.

„Ne, dneska už to rozhodně nestihnu,“ řekl cizinec a převrátil oči. „Tak tu prezentaci začni beze mě. Nemohu za to, že ten zatracený taxikář si pletl dvě naprosto odlišná města!“

Hiroki mu věnoval tichý pohled. ‚To se snad sám neumí přemístit z jednoho místa na druhé?‘ pomyslel si a prohlédl si muže v obleku, skrytém pod kabátem, vedle sebe.

„Dobře, zkus je zdržet, co nejdéle to půjde, potom se ti ozvu,“ ukončil cizinec konečně hovor a prudce dosedl vedle Hirokiho, který měl konečně možnost si ho pořádně prohlédnout. Měl tmavé černé vlasy, nebezpečné však překrásně vypadající modrozelené oči, po bradě mu vyrostly tmavé vousy, které ho dělaly naprosto neodolatelným. Byl rozhodně vyšší, než Hiroki. Dle obleku a stylu mluvy jakýsi úředník, právník nebo pracovník ve firmě.

„Další by měl brzy jet, pokud chcete jet do Yokohamy,“ řekl mu Hiroki, aby ho trochu uklidnil. Spíše ho znervózňovalo, když muž začal nepokojně klepat nohou. Muž mu věnoval rychlý pohled a potom se zase zadíval před sebe.

„Ano, to už taky vím,“ řekl konečně.

„Spěcháte hodně?“ zeptal se ho Hiroki, aby toho muže vedle sebe trochu uklidnil. Muž si odkašlal, chvíli váhal a nepřestával klepat nohou. Hirokiho to začalo rozčilovat.

„Ano,“ odpověděl po delší době ticha. „Musím se dostat na jednání. A obávám se, že i kdyby ten zatracený autobus přijel nyní, tak se tam nedostanu včas. Já věděl, že si mám objednat limuzínu a ne nějakého zpropadeného řidiče taxíku.“

„Možná, že jste mu to řekl špatně,“ řekl Hiroki, aby se zastal neznámého řidiče taxíku.

Muž se na něj prudce podíval. „Co prosím? Kvůli takovému mamlasovi, jako je on, je právě naše firma v ohrožení. Pokud neobstojíme na této schůzi a nepřesvědčíme konkurenci, že jsme soběstační, tak nás pohltí a všichni skončíme na dlažbě! Proč by si tam nechávali konkurenční pracovníky a dávali jim větší platy, než máme teď, že?“

„Tak proč u nich už nepracujete?“ zeptal se Hiroki pobaveně. Proč pracoval za nižší plat, když mu nabízeli vyšší?

„Jde o princip,“ vysvětlil mu muž pokojným hlasem, zhluboka se nadechl nosem a pomalu, nebezpečně vydechl. Hiroki vstal, vykoukl ze zastávky a strčil si ruce od kapes.

„Pak Vás mohu uklidnit, schůzku určitě stihnete,“ řekl mu jen a vstal.

„To určitě. Jsme nahraní,“ řekl muž a stiskl si vlasy mezi prsty, div si je nevyrval. Hiroki chvíli mlčel.

„Autobus už je tady,“ řekl a chvíli na to plechové monstrum skutečně přijelo, jeho brzdy zaskřípaly a ono se zastavilo jenom kousek od trápícího se muže. Muž prudce zvedl hlavu a chvíli otupěle hleděl na dopravní prostředek před sebou, než popadl své věci, mladíka a spolu s ním málem naskočil do autobusu.

Hiroki mu chtěl sdělit, že jede jinam, ale muž už platil za oba, tahal ho kolem míst a usadil ho vedle sebe k oknu, zabraňujíc mu tak úniku.

„Jste divný,“ neodpustil si Hiroki.

„To je dobré vědět. Jsi do toho stejně zapletený jako já. Takže až mě budou čtvrtit, tebe rozčtvrtí se mnou!“ řekl mu muž a Hiroki zmateně zamrkal.

„Co?“ vydal jenom ze sebe, když se autobus spěšně rozjel. Kdo je zatraceně ten muž?