Před čtyřmi roky

„Slyšel jsi dobře,“ odpověděl cizinec zlým hlasem a netrpělivě klepal nohou o zem, zatímco si zarýval nehtem palce hluboko do kůže, div mu nepraskla a nezačala krvácet. Muselo jít nejspíš o něco skutečně důležitého, když takhle vyváděl.

Hiroki se raději díval z okna po celou dobu jízdy, snažíc se ignorovat nervózního muže vedle sebe. Když vjeli do Yokohamy, nevydržel to a zeptal se ho: „Můžete toho už nechat?“

„Za chvíli,“ řekl mu muž pohotově, jako smyslů zbavený. Hiroki si povzdychl a zacpal si uši, aby to otravné klepání nohou nemusel poslouchat. Při první možné zastávce se Hiroki zvedl, cizinec spolu s ním, popadl ho za zápěstí a prudce s ním vyběhl z autobusu.

„Co to děláte?“ zeptal se Hiroki a snažil se mu vysmeknout ze sevření.

„Budu mít alespoň nějakou pojistku, že mě někdo nepraští jako prvního,“ řekl cizinec pobaveně, zatímco Hirokiho tahal kupředu. Přestože se mladší muž vzpínal, neměl proti jeho síle šanci. I když ho sem a tam praštil, na cizince to nemělo žádný vliv. Je to vůbec člověk? Hiroki zpozorněl, když ho muž dovedl před obří budovu firmy. Znejistil, když si všiml značky dvojí modré barvy. Okamžitě ho trklo, kde se nachází.

O to víc začal bojovat, ale cizinec ho surově vrhl proti dveřím, které se naneštěstí otevřely v čas. Jako první osobu spatřil dalšího muže v kvádru, který měl u ucha mobil. Krátce na to cizincův mobil začal zvonit a muž v kvádru se otočil.

„Kde zatraceně jsi? A kdo je tohle?“ ptal se muž vztekle a ukázal na Hirokiho, který se už snažil rychle vypařit, dokud měl šanci. Cizinec ho však chytil za límec a stáhl zpátky.

„Stěžuj si této osobě. A taky taxikáři, který ani neví, kde Yokohama je. Taky si mohli najít lepší místo, kde postavit své sídlo. V Tokiu by se vyjímala budova mnohem víc,“ řekl cizinec otráveně.

„Mohl byste mě už laskavě pustit?“ zeptal se Hiroki zle a rozmáchl se rukou, avšak cizinec ho od sebe odsunul, takže se rozmáchl do prázdna.

„Ale! Štěně se nám učí štěkat,“ řekl cizinec zlým hlasem.

„Makoto, nech toho a raději si pohni do zasedačky,“ řekl mu muž v kvádru.

„No jo, už letím,“ řekl Makoto, převrátil oči a tahajíc za sebou nebohého Hirokiho vydal se kupředu, zatímco Hiroki křičel, aby ho okamžitě pustil. Vzbudili dost vekou pozornost. Makoto vytáhl Hirokiho po schodech tak nezdvořile, jak jen to šlo, a mladý muž po chvíli boj vzdal a nechal se tahat.

„Dovedl jsem Vás sem, takže mě už můžete pustit,“ navrhl Hiroki podrážděně.

„Až se trochu pobavíme i na Tvůj účet,“ odvětil mu Makoto pobaveně.

„Fajn, vytřete se mnou celou podlahu, potom mě shoďte z desátého patra. Bude Vám to stačit jako zadostiučinění za něco, co jsem nespáchal? Měl byste spíše hledat toho řidiče, který Vás tady nemohl dostat v čas,“ namítl Hiroki.

„Na to nemám čas. A raději to hodím na skrčka, kterého jsem zrovna potkal, než zbytečně obvolávat plno lidí a obtěžovat je takovou drobností,“ řekl mu Makoto upřímně a Hiroki převrátil oči.

„Tohle se však může pokládat i za porušení lidských práv!“ podotkl Hiroki, chytajíc se posledního stébla, jak obměkčit srdce tohohle muže. Ale nepomohlo to. Po chvíli byl Hiroki doslova předhozen před celou komisi a Makoto vstoupil dovnitř, omlouvajíc se za své zpoždění.

„Někdo mi špatně napověděl cestu,“ řekl s významným pohledem na Hirokiho a muži nejenom pobaveně zasmáli.

„To jsi nemusel,“ zavrčel na něj Hiroki tiše. Už ho nebavilo mluvit s ním zdvořile, tohle byla vážně podpásovka!

„Usmívej se a bav se,“ řekl mu Makoto skrz vynucený úsměv, než se otočil na muže kolem stolu a zahájil jakousi řeč. Hiroki se ihned pokusil o útěk. Makoto ho ihned přitáhl a pobavil tím zbylé muže v místnosti. Pevně ho usadil do židle a dal mu jasně najevo, že je pod dozorem.

Hiroki svůj pokus o útěk nevzdával – snažil se dostat pod stůl a odplazit se po zemi, ale Makoto měl i během svého výkladu oči všude a kdykoliv mohl, kopl do Hirokiho židle a přiměl ho tak se okamžitě vrátit zpátky do polohy, v jaké ho předtím usadil. Hiroki se váhavě podíval na hodiny. Jak dlouho může taková prezentace trvat?

Přestože ho znervózňoval, Makoto mluvil plynule a k věci.

„Vezmete lidem jejich práci a potom jim nabídnete vyšší plat?“ zeptal se Makoto a založil si ruce za záda. Prošel nebezpečně blízko Hirokiho. „To je dobrý nápad, ale plno lidí se Vám vzbouří. Máte jiné podmínky a požadavky, plno lidí jistě odsunete ihned stranou. Chcete nabírat další? Potrvá měsíce, než si zvyknou na tempo, jaké umíme my. Takže, když mi tedy dovolíte mluvit za naši firmu, odmítáme Váš návrh, abychom se spojili v jednu firmu.“ Potom prudce kopl do židle a Hiroki z ní spadl úplně. „Nemůžeš chvíli zůstat na místě?“ zeptal se a pobavil tím muže v zasedací síni. Hiroki byl rád, že je nyní pod stolem, protože celý zrudl.

‚Podám si tě,‘ pomyslel si, naprosto ztrapněný.

Když se začali všichni zvedat a něco probírat, využil toho Hiroki ihned a utekl z místnosti, zatímco se za ním Makoto díval. Hiroki neutekl daleko – ten muž v kvádru stál za dveřmi, a tak ho ihned zachytil.

„Skutečně zajímavá řeč, pane Fujiwaro,“ řekl jeden ze starších posluchačů a pevně stiskl Makotovi ruku. „Rozmyslíme si naše příští postupy. Do večera se Vám jistě ozveme. Vaše řeč byla rozhodně poutavá, od počátku až do konce.“

Sotva ti muži opustili zasedačku, za hlasitého projednávání a diskutování, dovedl muž v obleku Hirokiho zpět do místnosti. Makoto se ještě chvíli usmíval, potom mu úsměv velmi rychle opadl.

„Mám mu spravit ciferník nebo ho mohu rovnou stáhnout z kůže?“ zeptal se Makoto zlým hlasem a Hirokiho poměrně děsila jeho rychlá změna.

„Spíše mu poděkuj,“ řekl muž v kvádru a pustil Hirokiho. „Zdá se, že tě nevyrazili ihned jen díky tomu, že jsi ho přivedl s sebou a použil ho jako výmluvu své neschopnosti.“

„Vážně umíš zvednout náladu, Tatsuhiro,“ řekl Makoto zle. Hiroki se opět pokusil utéct, ale tentokrát mu Tatsuhiro zatarasil cestu ihned. Makoto si promnul pěsti a Hiroki nejistě polkl. „Nemysli si, že jen tak rychle zmizíš. Musím si s Tebou ještě něco vyřídit.“

„D-Díky mně ses tady dostal!“ zakoktal Hiroki a už zavíral oči před silnou ránou. Slyšel zavření dveří a zaraženě se za nimi ohlédl. Aha, takže muž v obleku raději odešel, aby na něj nepadlo podezření z napadení. Když se Hiroki váhavě otočil na Makota, už viděl jeho pěst v obličeji, ale Makoto těsně před jeho nosem svou pěst zastavil. I tento krutý čin dostal Hirokiho na zem.

„Díky za spolupráci,“ řekl Makoto. „Díky tomu, že jsi mlčel, mi uvěřili, že to byla jen Tvoje chyba.“

Hiroki nejistě polkl. Chtěl se zvednout, ale zarazil ho Makoto, který se k němu sehnul ne proto, aby mu pomohl zpět na nohy, ale… Makoto přitiskl své rty na Hirokiho, který ho zaraženě sledoval. Po chvíli z něj opadlo napětí, a když Makoto polibek prohloubil, chvíli vyčkával, nechal Makotův jazyk prozkoumat jeho ústa, než ho do něj kousl a odsunul od sebe. Makoto ho zaraženě sledoval. Hiroki si jen pohrdavě utřel ústa.

„Kvůli tomu jsi mě nemusel tahat až sem,“ řekl mu Hiroki tiše a otočil se k odchodu. Před otevřením dveří se zastavil. „Stejně se už víckrát neuvidíme. Není proto potřeba se představovat, že ne?“

„Ne,“ souhlasil Makoto pobaveně. „Ale i tak mé jméno už znáš. Představil jsem se během přednášky. Pokud jsi ho neslyšel…“ Přešel k němu a pošeptal mu do ucha: „Makoto Fujiwara. Nezapomeň na něj tak snadno.“

Hiroki na jeho slova nereagoval, otevřel dveře a zmizel za nimi, zatímco se za ním Tatsuhiro zaraženě díval.

 

Současnost

Už to bude skoro rok, kdy Makoto opětovně vyhledal Hirokiho a od té doby se ho nepustil. Hiroki dlouhou dobu váhal nad rozhodnutím, zda se mu má podvolit a zkusit se do něj zamilovat… nebo ho jen sprostě využít ve svůj prospěch jako předtím Makoto. Hiroki i přes velkou snahu však svůj odpor dlouho nevydržel. Hiroki i Makoto podlehli sobě navzájem. Kdy si to řekli přímo? Když se Makoto zrovna holil a Hiroki se koupal, takže ho vyhazoval, zatímco se kryl pod pěnou. Byl to právě on, kdo upozornil Makota, že by jeho holení nemuselo dopadnout dobře pro oba. A měl pravdu – tehdy si ho Makoto poprvé vzal. Od té doby, kdykoliv může, vytvoří Makoto na svém milenci novou značku.

Ale zároveň měl Hiroki obavy, že se něco na jejich vztahu za tak krátkou dobu změnilo. Zatímco ležel na postel, prohlížel si prsten na ruce. Skutečně znamenal, co mu tehdy Makoto sliboval?

Od chvíle, kdy svůj vztah oficiálně oznámili ostatním, se viděli čím dál méně – oba měli práce až nad hlavu. Hiroki pohlédl na kalendář na nočním stolku. Za pár dnů to bude rok od jejich oficiálního žití pohromadě. Bylo už značně pozdě. Napsal mu SMSku.

Po krátké chvíli mu přišla zpráva: Nečekej na mě, přijdu pozdě. Hiroki zklamaně položil mobil na stolek, zhasl světlo a díval se do tmy. Trvalo mu delší dobu, než konečně usnul. Probudilo ho slabé světlo z kuchyně a tichý hluk. Vstal rozespale z postele a šel se podívat, co se tam děje.

Když otevřel dveře, Makoto se na něj otočil a vypadal, jakoby ho právě přistihl při nějakém zločinu. Mile se usmál, přešel k němu a políbil ho.

„Jak to, že nespíš?“ zeptal se tiše.

„Když někdo dělá takový bordel, jako ty, ve tři hodiny ráno, jak mám usnout?“ zeptal se ho Hiroki podrážděně a prohlédl si ho. Udělal nemilý výraz. „Zase jsi opilý,“ zkonstatoval ihned a otočil se k odchodu. Makoto ho však chytil za ruku, přitáhl k sobě a políbil na krk.

„Jenom trochu,“ řekl pobaveným hlasem. „Trošiličku.“

Hiroki si povzdychl a zakroutil nad ním hlavou. Otočil se, aby ho mohl pevně sevřít v náručí. Co se mezi nimi stalo, že spíše více času tráví odděleně? Makoto mu prohrábl vlasy a políbil ho něžně na rty. Posypal jeho krk několika polibky, než ho jemně kousl do tenké kůže na krku. Hiroki ho po chvíli do sebe odsunul.

„Jdi spát, vyspím se na gauči,“ rozhodl Hiroki a odešel. Nakonec se na gauč ani nedostal, protože Makoto byl rychlejší, dostal se do ložnice dřív a uvěznil ho ve svém pevném sevření těla. I když mu říkal, aby ho pustil, Makoto svůj stisk vždycky jenom zesílil a šklebil se do tmy, jako nějaká kočka. „Ty možná zítra volno máš, ale já ne,“ řekl Hiroki mrzutě a snažil se od svého manžela odpoutat, ale nemohl. Makoto se tváří jemně otřel o jeho záda a zašeptal mu do vlasů, že mu neuteče, pokud se nebude snažit.

Hiroki to nakonec vzdal. Sice to byla nepohodlná poloha, ve které musel spát, ale neměl na vybranou. Když se probudil na zvonění budíku, nemohl ho vypnout, protože ho Makoto zalehl svým tělem a pořád ho pevně držel u sebe. Povzdychl si a zkusil do něj zatlačit, aby se alespoň převalil na záda, když už ho nechtěl pustit.

„Makoto…“ řekl lehce podrážděně, když ho jeho manžel znovu zalehl, nevědomky. „Makoto! Vstávej!“ Dloubl od něj loktem, ale nepomohlo to. „No tak! Dělej! Nemůžu dýchat!“ Ani to Makota nevzbudilo. Budík pořád nepříjemně bzučel. Hiroki zapnul všechny svaly ve svém těle, aby ho ze sebe konečně shodil a zhluboka se nadechl. Rychle vypnul budík a znovu ulehl vedle Makota. Chytil ho za ruku a pozoroval jeho spící tvář. Pousmál se. „A stejně vypadáš roztomile, když spíš,“ řekl tiše a prohrábl mu vlasy.

Makoto se najednou probudil, doslova po něm skočil a opět ho uvěznil ve svém sevření. Hiroki si jen povzdychl.

„Snad jsi nechtěl jít do práce?“ zazubil se na něj Makoto.

„Nemám volno, řekl jsem ti to už ráno… když jsi přišel úplně opilý,“ připomněl mu podrážděně. „Koukej mě pustit,“ dodal a dloubl do něj loktem.

„Hmm.. volno nám milerád zařídím,“ ušklíbl se Makoto a jeho ruka mezitím putovala po Hirokiho zádech směrem dolů. Hiroki mírně zrudl pod tím náhlým pohybem ruky a zavrtěl se. „Nebo snad nechceš zůstat se mnou doma?“ zeptal se provokativně a políbil svého manžela na líc. Hiroki se podíval stranou.

„Kdybys nepřišel tak pozdě, vyspal by ses a do práce bychom mohli jít oba,“ zabrblal si Hiroki pro sebe. Když ho však Makoto hluboce políbil, bylo mu jasné, že prohrál. Nedokázal dlouho vzdorovat, když ho jeho manžel tak mile pobízel. „Pořád se na tebe ale zlobím,“ připomněl mu a trochu se zamračil. Makoto ho cvrnkl do čela, aby jeho vrásky rozehnal.

„Nemrač se, vůbec ti to nesluší,“ řekl s úšklebkem a kousl ho do ušního lalůčku. Hiroki se kousl do rtu, aby nevydal žádný nečekaný zvuk. „Ale rozhodně vypadáš k sežrání, když se tak moc červenáš,“ dodal Makoto pobaveně. Hiroki ho za to praštil do ramene.

„Myslím to vážně!“ řekl Hiroki. Makoto mu uzemnil obě ruce a mile se usmál.

„To já taky,“ souhlasil a snížil se, aby svého manžela umlčel hlubokým polibkem. Věděl, že i když Hiroki protestuje, brzy ho přemluví a získá na svou stranu, aby se mu mohl pokojně omluvit za své chování.

Nejdříve se zbavil Hirokiho trika na spaní, jemně přejížděl prsty po jeho hrudním koši, kopíroval tvar jeho žeber letmým dotekem, než se snížil a jemně ho kousl do bradavky. Hiroki trochu zaúpěl a zatahal ho za vlasy.

„H-Hlavně nedělej cucfleky,“ připomněl mu Hiroki.

„Pročpak? Paničky by se na Tebe špatně dívaly? Alespoň budou všichni vědět, že jsi můj,“ řekl Makoto pobaveně.

„P-Prsten jako důkaz stačí, n-ne?“ zeptal se a potom vyjekl, když ho Makoto skutečně kousl. Trochu ho zatahal za vlasy a Makoto se ušklíbl. „Jsi snad pes?!“

„Ano,“ reagoval Makoto ihned.

Už se chystal postoupit níž, Hiroki se pomalu vzdával a přál si jeho doteky, když tu náhle je oba zastavil druhý budík, který se rozezvonil z druhé strany postele, než ten předešlý. Makoto si povzdychl a políbil svého manžela na čelo.

„Dokončíme to večer, dneska přijdu brzy, co ty na to?“ zeptal se ho mile, než se natáhl, aby budík vypnul.

„Spěchání ti nikdy nešlo,“ řekl Hiroki, trochu zklamaně, a peřinou zakryl svůj rozkrok, který se dožadoval té pozornosti, kterou dostaly místo něj jen bradavky. Makoto ho mile pohladil po hlavě.

„Tentokrát to myslím vážně,“ řekl Makoto mile a políbil ho na hlavu, než odešel jako první do koupelny. Hiroki si povzdychl, vstal a šel jim uvařit kávu. Byl rád, že jeho vzrušení po chvíli opadlo. I tak byl na sebe naštvaný, že mu pořádně nevynadal za to dnešní brzké ráno. Během přípravy kávy se zarazil a nehezky se usmál nad svým nápadem. On sám nikdy nesladil, zatímco Makoto si dopřával rovnou dvě lžíce cukru. Nabral vrchovatou lžíci a spokojeně ji nasypal do hrnku… A potom ještě přidal víc a víc. S úšklebkem potom zalil dvě kávy. Kontroloval dveře koupelny a odložil krabici cukru včas, zrovna ve chvíli, když Makoto vyšel z koupelny, jen s ručníkem kolem pasu.

Podíval se na jeho ruku a kontroloval prsten, který skutečně nikdy nesundával. On ho sundávat musel, kvůli své práci a navíc ze strachu, že by se mu mohl dostat z prstu. Makoto se na něj přitiskl a mile objal zezadu.

„Zůstaň doma se mnou, napíšu ti omluvenku,“ zavtipkoval a vzal si svou kávu.

„Moc vtipné,“ řekl Hiroki, snažíc se moc neusmívat. Pořád musel předstírat zlého, nahněvaného manžela.

„No tak, přestaň se zlobit a koukej se na mě usmát,“ dloubl do něj Makoto. Když to nepomohlo, přitiskl se na něj o to víc. Hiroki podlezl jeho ruce se svou kávou, kterou spěšně pil, zatímco zmizel v ložnici. Musel rychle zmizet. Až Makoto zjistí, že mu dal do kávy hromadu cukru, asi to vzbudí poprask, proto si během pití hořké kávy připravoval oblečení a napůl se už oblékal. Po chvíli v civilním oblečení proběhl kolem Makota, který pozoroval jeho rychlost. Zmizel v koupelně, kde se rychle poupravil a potom už jen rychle umyl hrnek od kávy, z ledničky popadl nějaké ovoce, políbil Makota a rozloučil se s ním.

Když si obouval boty, slyšel, že Makoto svou kávu vyplivl a začal nadávat. Dostal se z bytu dřív, než se Makoto dostal z kuchyně, a pospíchal po schodech rychle pryč, aby ho Makoto už nedostihl. Měli nepsanou dohodu; když jeden z nich přijde opilý nebo příliš pozdě, může mu ten druhý ráno udělat něco, a ten druhý proti tomu nebude moci nic udělat. Většinou to byl ale jen Makoto, kdo chodil pozdě, a proto schytával takovéhle rány pod pás.

Hiroki se dostal do práce s menším zpožděním, ale naneštěstí si toho nikdo nevšiml. Přemýšlíte, kde mohl pracovat? Na jediném místě, kde by mohl volně plavat a lidi by se na něj divně nedívali – na koupališti, jako plavčík. Makoto mu to několikrát vyčítal, měl si prý sehnat lepší práci, ale Hiroki byl spokojený.

V oddělené šatně se převlékl do obleku plavčíka, a když už byl na odchodu, potkal se zde se svým mladším kolegou, Natsukim.

„Zdravím, pane Fujiwaro,“ usmál se na něj tmavovlasý mladík mile.

„Mám ti pořád říkat, abys mi nevykal?“ pokáral ho Hiroki s úsměvem.

„Nezvyknu si na to. Zní to divně, když tykám o pět let staršímu muži,“ řekl Natsuki upřímně. Hiroki neměl rád, když mu tohle připomínal. Pravda, mladíkovi před ním bylo sotva sedmnáct, pracoval tady jenom po dohodě s vedoucí.

„Tak si zvykej,“ poradil mu Hiroki, prošel kolem něj a vzal si pár věcí ze skříně, odkládajíc také i prsten od Makota. Ujistil se, že jeho skříňka je zamčená pořádně, a potom odešel. Prohlédl si svou dnešní službu. Bazén č. 4. Dnes bude mít nudnou směnu, na čtyřce většinou plavou lidé zkušení. Lidé, kteří se plaváním živí. Nelitoval toho, že se nakonec rozhodl jít mimo svůj cíl z mládí. Bylo mu jasné, že by to nezvládl. Kvůli jedné hlouposti, která ho však stíhala už delší dobu. Když vešel do rozsáhlého areálu s bazénem, váhavě pohlédl na právě skákajícího plavce, který bezpečně dopadl do vody, ale jemu se stáhl žaludek. Zakroutil hlavou, snažíc se rozehnat si myšlenky.

‚Je to už minulost,‘ pomyslel si, když se usadil na židli, a pozoroval dalšího odvážlivce, který skákal z můstku. Proč lidi tolik baví riskovat? Přesněji řečeno – proč mu to už najednou nepřipadá naprosto normální, jako kdysi?

Všiml si, že se dva mladí lidé pošťuchovali ve vodě. Jeden obviňoval toho druhého, že mu málem skočil na záda. Tohle byla jeho práce. Zapískal na píšťalku, rozdělil je a snažil se najít pro ně východisko, které by uspokojilo oba.

„Jestli si příště nedáš pozor, tak si nepřej mého právníka!“ řval muž, kterého poslal vlevo.

„Spíše ty budeš zklamaný, že mi budeš ještě platit odškodnění!“ ječel ten druhý, který plaval do pravého rohu. Hiroki si povzdychl. Takovéhle šarvátky se staly pro něj každodenní rutinou. Jediné pozdvižení zde… Jediná zábava za celý den! Bazén měl vždycky odpoledne na krátkou chvíli zavřeno. V tu dobu mohl Hiroki volat Makotovi, v tu chvíli měl jeho manžel jedinou chvíli klidu a pár chvil na něj.

„V kolik dorazíš? Možná, že něco připravím,“ řekl Hiroki, opíraje se o zeď.

„Možná v osm, dříve ne. Pročpak? Máš na mysli něco konkrétního?“ vyzvídal Makoto spokojeně. Hiroki se pousmál. Asi se na něj za tu kávu už nezlobí.

„Dobře, zavolej mi, pokud by se ještě něco změnilo,“ řekl Hiroki. Hlas Makota ho kupodivu uklidňoval víc, než obvykleji.

„Připravíš si pro mě nějaké překvapení?“ zeptal se Makoto pobaveně. Hiroki se ušklíbl a rozhlédl se kolem. Zakryl si trochu ústa, aby to slyšel jen Makoto.

„Popravdě – plánuji se s tebou udobřit. Takže očekávám tvůj příjezd už před osmou, jestli si nechceš nechat tuhle šanci ujít,“ provokoval ho. Slyšel, že se Makoto zasmál. Nakonec mu slíbil, že klidně dorazí i v šest, pokud už na něj bude čekat v dárkovém balení. Na chvíli se Hiroki podíval na hladinu vody v bazénu a zpozorněl. „Už musím končit, měj se. Miluji tě,“ rozloučil se rychle.

„Taky tě miluju,“ slyšel Makotův hlas, než rychle zavěsil a rychlým krokem šel k okraji bazénu.

„Hej!“ zamával na muže, který kráčel ke skokánku. „Bazén ještě není otevřený! Musíte počkat deset minut!“

Muž však vylezl po žebříku nahoru. Hiroki na něj znovu zavolal a tentokrát zapískal na píšťalku. Muž se konečně rozhlédl a všiml si ho. Zamával mu. Dělá si z něj snad blázny? Hiroki už chtěl vylézt za ním, ale muž skočil dolů dokonalou šipku a plaval dál pod vodou. Hiroki si povzdychl. Toho z vody jen tak nedostane, napadlo ho ihned.

Už chtěl skočit za ním, ale zarazil se. Pohled na hladinu ho najednou vyděsil, žaludek se mu sevřel a on cítil, že se mu tep zrychlil. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Sevřel klepající se prsty v pěst a zavřel oči. Ustoupil o pár kroků dozadu, než pomalu sklouzl po zdi dolů na zem. Chvíli pozoroval muže v bazénu jen z dálky. Nebyl schopný se pohnout ani o krok blíž k vodě. Prohlédl si své klepající se prsty. Proč zrovna teď?

Sledoval muže, který vylezl po chvíli z bazénu, ani si ho u zdi nevšiml a odešel z koupaliště. Hiroki stěží vydechl.

Když už měl jistotu, že se trošičku uklidnil, poslal Makotovi zprávu: Zkus přijít večer co nejdříve. Rozhlédl se po opuštěném koupališti a sžíral ho podivný pocit na hrudi. Mobil mu zapípal, když mu došla zpráva.

Spolehni se, zněla odpověď Makota, která mu na tváři vytvořila menší úsměv. Ten mu však zmizel při pohledu na vodní hladinu bazénu před ním. Pořád se mu z rukou nedostal ten třes, dech se mu už naneštěstí zklidnil. Nenáviděl, když se mu tento pocit vracel. Nenáviděl sebe za to, že byl v minulosti takový zbabělec.

Ale ze všeho nejvíc nenáviděl vzpomínku, která ho stíhala už po dobu pěti let, která mu znemožňovala dělat jeho práci pořádně.