‚Makoto?‘ pomyslel si Hiroki, pozorujíc svého manžela, jak běsní. Tatsuhiro s ním zatřásl a on ho konečně začal vnímat.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Tatsuhiro, už potřetí. Hirokiho oči přeskakovaly z něj na Makota a Kazukiho. Tatsuhiro s ním zatřásl znovu, aby upoutal jeho pozornost.

„A-Ano!“ zakoktal se Hiroki a chtěl vstát a zastavit Makota, ale Tatsuhiro ho udržel na zemi. Makoto po chvíli přestal a pevně chytil muže pod sebou za triko.

„Ještě jednou sáhneš na mého manžela a nezůstanu jenom u lámání hnátů, jak jsem měl původně v plánu!“ zavrčel na něj vztekle a zlost z jeho očí přímo tryskala. Naposledy ho udeřil, aby Kazuki upadl do bezvědomí. Měl chvíli potíž normálně dýchat. Hiroki mlčel. Makota nepoznával.

Když se na něj jeho manžel podíval, hned k němu přešel a chytil jeho hlavu do dlaní, prohlížejíc si ho, než se konečně zeptal: „Jsi v pořádku?“

Strach v očích Makota byl známkou toho, že i Makoto, přes někdy tvrdý zevnějšek, je taky jen člověk, který se bojí ztráty osoby, kterou tolik miluje. Hiroki ho mlčky sledoval, než skončil v pevném objetí na jeho hrudi. Pomalu sám sebe uklidňoval myšlenkami, že to, co viděl, se nikdy nestalo. Jeho milující Makoto… by neměl takovou sílu, aby člověka tak zřídil několika rány. Stejně tak Makoto sám sobě nalhával… že osoba ležící na zemi se jeho manžela nikdy nedotkla. Čím víc si to však říkal, tím víc mačkal Hirokiho ve svém náručí, ignorujíc Tatsuhirova slova.

„Odvezu ho do nemocnice,“ navrhl Tatsuhiro, dostal Kazukiho na nohy a pomalu ho tahal pryč. Na chvíli se zastavil, když si všiml zaraženého mladíka, Natsukiho.

„Co se stalo?“ zeptal se zmateně. Tatsuhiro mu jen ukázal, aby mu pomohl. Natsuki se podíval na Hirokiho, kterého pevně Makoto svíral u sebe. Došlo mu, co se mohlo stát, a tiše prošel kolem nich, pomáhajíc Tatsuhirovi s Kazukim do auta. Když ti tři zmizeli, ještě delší chvíli zůstali Makoto a Hiroki nehybně, sedíc na zemi, v objetí toho druhého.

„Přehnal jsem to,“ řekl Makoto. Hiroki tiše zakroutil hlavou do stran. „Měl si ale uvědomit meze slušnosti. Tohle by nerozešel nikdo jen tak s klidnou hlavou…“

„Nemluv o tom…“ řekl Hiroki tiše a opřel se o svého manžela o to víc. „Co jste tady Vy dva vůbec dělali?“

Makoto se pousmál a prohrábl mu vlasy, nutíc ho, aby se na něj podíval. Rozhodl se splnit jeho přání o tom nemluvit. „Dobře… Víš, jak ses doslechl, že tohle koupaliště má být zavřeno kvůli našim plánům na novou stavbu budovy firmy?“

Hiroki přikývl.

„Tak mám pro tebe moc dobrou zprávu,“ řekl spokojeně Makoto a mile se usmíval, od ucha k uchu.

„Děsí mě, když se tak usmíváš,“ řekl Hiroki popravdě. „Jakou dobrou zprávu?“

„Ach, pane Fujiwaro? Vy tady pořád jste?“ zeptal se najednou nějaký ženský hlas. Hiroki se za ním podíval, zrudl a rychle postavil, upravujíc si oblečení, pozorujíc svou vedoucí, která na něj tiše hleděla.

„O-Omlouvám se, že tady pořád jsme. V-Vím, je už po zavíračce, ale… nějak jsme se zapovídali,“ začal si vymýšlet dobrou výmluvu, přestože jeho vedoucí na něj zírala jako na blázna. Potom se zeširoka usmála. Další úsměv, který ho vyděsil.

„To je v pořádku. Tady pan Fujiwara.. ehm… Makoto Fujiwara, správně? Nabídl mi, že splatí všechny mé dluhy pod rozhodně výhodnou podmínkou, pro obě strany,“ řekla s milým úsměvem na tváři a podívala se přitom na Makota. Hiroki na ni hleděl a potom se prudce podíval na Makota.

„Doufám, žes jí nenabídl žádný oplzlý návrh?“ zaprskal trochu naštvaně a chytil ho za ucho, jako malého kluka, omlouvajíc se své vedoucí, zatímco mu Makoto říkal, aby ho pustil a máchal rukami kolem sebe od bolesti.

Hirokiho vedoucí se jenom zasmála.

„Ale kdepak – Váš… pan manžel byl zdvořilejší, než původně vypadal,“ řekla Hirokiho vedoucí upřímně a na to Hiroki pustil Makotovo ucho, dívajíc se na ni zmateně. „Víte… Nabídl mi něco, co se jen tak neodmítá.“ Poupravila si tašku a oči se jí úplně rozzářily, když přešla k němu a pevně Hirokiho chytila za ruku. „Je mi jedno, že jste manželé, až se rozvedete, jistě mi dejte vědět, protože takového chlapa jen stěží najdete! Chlap, který zaplatí tolik tisíc jenom proto, aby tohle staré koupaliště zůstalo stát, musí být buď úplný idiot, nebo neuvěřitelně štědrý dobrák! Takže se mi rozhodně ozvěte, až bude tento muž k mání, protože budu jako první v řadě!“

Potom ho pustila, mile se usmála na Makota a odkráčela na svých podpatcích. Hiroki zaraženě hleděl před sebe, než se konečně otočil za malou brunetou, která kroutila svůdně boky a prozpěvovala si, hrající si s úzkým kouskem papírku, se šekem.

„Cože jsi udělal?“ zeptal se Hiroki, úplně mimo celou situaci.

Makoto ho šťouchl do ramene. „To, co ona řekla,“ řekl nejdříve a potom chytil Hirokiho pevně za ruku. „Vykoupil jsem ji z jejích dluhů, dal jí nějaké rady, jak do nich zase nespadnout, a zachránil jsem ti práci. Nic víc, nic míň.“

Hiroki chvíli mlčel, než se zeširoka usmál. „Asi tě budu muset dát pod zámek, nebo mi tě nějaký zloděj ukrade. A tak milého člověka jen stěží zase seženu!“ řekl a pevně Makota objal. Makoto se hrdě usmál a nechal se objímat.

„Jo, tomu se říká velká láska,“ řekl hrdě a zasmál se. Hiroki se ho delší dobu nepouštěl, dokud na ně nevybafla uklízečka, že by měli už zmizet, pokud nechtějí, aby je tady zavřela. Makoto jen prohodil, že tu by mohli klidně šoupnout jinam a nikdo ji postrádat nebude. Hiroki ho za to trochu šťouchl loktem do břicha.

„Sice je děsivá, ale je to její práce,“ řekl jen, když spolu vyšli ven, zastávajíc se ženy, která však i jeho opravdu děsila. Makoto ho trochu zatahal za vlasy.

„Jestli se nepřestaneš zastávat lidí, kteří jsou děsiví, začnu se bát i Tebe,“ řekl mu Makoto škodolibě. Připomněl tak Hirokimu den, kdy se setkali. To ho přinutilo se usmát. „Děsíš mě, když se zničehonic tak usměješ,“ zažertoval Makoto.

„V tom případě tě budu děsit o to víc!“ řekl Hiroki spokojeně.

Makoto ho zastavil a chytil za obě ruce.

„Je skutečně všechno v pořádku?“ zeptal se Makoto starostlivě. Hiroki nad ním zakroutil hlavou, ale Makoto svůj stisk o to zesílil.

„Kdyby nebylo, poznal bys to, ne?“ odpověděl Hiroki otázkou.

„Pravda… ale do hlavy ti nevidím, nevím, na co myslíš. Až mě to i někdy štve.“

„Potom bych neměl už žádné soukromí!“ ušklíbl se Hiroki. „A ty bys slyšel všechny ty perverzní myšlenky, které o tobě mám.“

Makoto pozvedl obočí. „Hm? Ty a perverzní myšlenky? No to se podívejme…“ Naklonil se blíž k němu a kousl ho do krku. „A nechceš se o jednu, dvě podělit se mnou? Budeme mít plno času, až dorazíme domů.“

„Pokud mě nepřestaneš svádět, klidně ti je všechny řeknu,“ odvětil Hiroki zamilovaně. Makoto ho políbil na ústa, aby Hiroki nemluvil a nepřiváděl ho těmi slovy k šílenství. Přerušil polibek po delší chvíli a pohladil svého manžela po tváři.

„V tom případě si pospěšme domů, abys mi o nich mohl vyprávět znovu a znovu,“ zavrněl spokojeně a skoro Hirokiho tahal za sebou. Hiroki se jeho rychlým, dlouhým krokům nebránil. Schody skoro vyběhli a sotva se za nimi zavřely dveře od bytu, Makoto svého manžela hluboce políbil. „Postarám se, abys myslel jen a jen na mé dotyky,“ řekl Makoto klidným, vášnivým hlasem, než svého manžela znovu, tentokrát divoce a vášnivě políbil, vyzdvihl trochu do náruče, aby ho mohl odnést do ložnice.

Hiroki se zavěsil Makotovi za krk a spokojeně se usmál.

„Takže… Jaké jsou ty tvé perverzní myšlenky?“ zazubil se Makoto provokativně.

„Chceš je slyšet všechny?“ provokoval Hiroki a otřel se o Makota víc. To jeho manžela jenom vyprovokovalo k tomu, aby si ho znovu vzal. Tak dravě, že na to Hiroki jen tak nezapomene a nebude myslet na nikoho jiného, jen na něj.

 

O 9 měsíců později

„Připravený?“

Hiroki přikývl. „Jinak nezjistím, zda jsem se svého strachu zbavil, či nikoliv,“ řekl Hiroki a pousmál se. „Tvrdě jsem na tom dřel… S Tebou. Nyní už neustoupím ani o krok zpátky.“

„Dobře, počkám tě dole,“ odvětil Makoto mile a spěšným krokem kráčel pryč, zatímco Hiroki pořád hleděl před sebe. Zavanul mírný, chladný vítr a Hirokimu z úst vyletěl bílý kouř teplého vzduchu. Pohlédl trochu dolů.

Slunce se skrylo za mrak. Hiroki stál na mostě a pokojně sledoval zamrzlou řeku pod sebou. Nejistě polkl, než zavřel oči, a potom skočil směrem dolů proti chladné vodě, která byla pokrytá ledem. Jen jedno místo narušilo její krásný, ledový povrch. Do onoho místa se Hiroki strefil naprosto dokonale. Voda ho ihned poznala a přivítala zase zpátky ve svém království. Dlouho tady neplaval. Od doby, kdy žil s Makotem, s tímhle přestal. Ani si neuvědomil, jak mu ten pocit chyběl. Vyplaval nad hladinu a rozhlédl se kolem.

„Tobě to jednou asi nepostačí, co?“ slyšel pobavený hlas a rozhlédl se. Po ledě k němu kráčel Makoto a usmíval se. „Asi tě budu muset zase nějak postrašit, protože teď mi bude hrozit, že budeš takhle skákat pořád a možná si něco uděláš.“

Potom se jen usmál a pomohl mu z vody.

„Tak mě zamkni na zámek,“ zažertoval Hiroki a zabalil se do nabídnutého kabátu. Makoto ho k sobě přitáhl a ušklíbl se.

„Ty mi tedy dáváš svolení tě zamknout a už nepustit?“ zeptal se mile. Hiroki se trochu uculil a opřel se o něj, vnímajíc jeho teplo.

„Zamkni mě a nikdy nepouštěj… Seber mi volnost, abych ti nikdy neutekl,“ zašeptal tiše. Cítil, jak mu manžel prohrábl vlasy. Tvrdý, chladný povrch prstenu ho zastudil na krku, když Makotova ruka klesla níž. Miloval ten pocit. A nechtěl o něj nikdy přijít. Adrenalin by mu tak překrásný pocit nikdy nedal. Pocit, že ho někdo bezmezně miluje se všemi klady i zápory. I s jeho prapodivnými úchylkami.

Podíval se Makotovi do očí a políbil ho.

„Máš studené rty,“ zavrčel Makoto, nespokojený s polibkem. Hiroki se ušklíbl.

„Pak mě tedy zahřej,“ řekl Hiroki provokativně a opřel se o něj víc. Makoto ho pevně stiskl v náručí.

„Mhm,“ přikývl a prohrábl mu mokré vlasy. „Jestli hodláš i nadále riskovat, tak ti nasadím pouta a skutečně tě zavřu. Jsem toho schopný!“

‚S těmi hračkami od firmy? Určitě,‘ pomyslel si Hiroki škodolibě. „Musíš to taky zkusit! Je to nádherný pocit!“ odsunul se od něj, div nezačal tancovat radostí. „Ten okamžik, než se znovu ponoříš do chladné vody, kdy nevíš, zda se trefíš, nebo…“

„Nebo skončíš rozplácnutý o led,“ přerušil ho Makoto pobaveně. Hiroki do něj dloubl. „Možná v létě, až voda nebude pod bodem mrazu. Jenom šílenci takhle skáčou!“

„Vzal sis šílence, to přece víš,“ usmál se Hiroki mile. Podíval se na díru v ledě, skrz kterou voda sem a tam vyšplouchla na chladný povrch nad sebou a rozpustila se na slabém slunečním svitu. Hiroki sroloval prsty na nohách a po chvíli sebral nabízené boty od Makota, který se nemohl nezasmát. „Ale už to není ono. Možná, že mi vážně stačí jen… nadechnout se nad hladinou a plavat zase dál.“

„Pokud to bude bezpečné, pak ti to dovolím,“ řekl Makoto a nabídl mu ruku. Hiroki ji přijal, pevně stiskl a nikdy víckrát už nepustil.