„Někdy mi ta tvoje přehnaná starost leze na nervy,“ řekl Hiroki rozespale, zatímco Makoto vedle něj tvrdě spal, držíc ho sevřeného u sebe. Hiroki se po chvíli pousmál a prohrábl mu vlasy. ‚Vypadáš ale roztomile, když spíš,‘ pomyslel si. V průběhu noci se mu povedlo dostat se z Makotova sevření. Když chtěl vstát, zarazilo ho pípání mobilu. Kdo Makotovi mohl volat ve čtyři hodiny ráno? Chvíli hrabal v Makotových kalhotách, než konečně našel jeho mobil. Všiml si, že se Makoto nepříjemně zatvářil a převalil se na druhý bok. Zakryl mobil, vstal a odešel z ložnice. Když měl jistotu, že dokáže mluvit dostatečně tiše, aby ho neprobudil, konečně zvedl hovor. Volal mu Tatsuhiro.

„Héj, Makoto, promiň, že tě budím tak brzy,“ začal ihned. „Už jsem se koukal na ty grafy. Slušný výkon. Volno si fakt zasloužíš. Jen ti chci varovat – jen tak z nudy… a taky, že jsi mě o to požádal. Podíval jsem se na to koupaliště, kde Hiroki pracuje. Žena, která ho vlastní, dluží, kde může, a vypadá to, že si na výplaty buď půjčuje, nebo bere rovnou z rezerv. Sotva může ten podnik udržet. Teď jsem jí psal, abych jí vyřídil tvůj požadavek na Hirokiho volno. Nechtěl jsem tě tím nijak znepokojovat, ale chtěl jsem, abys to věděl. Pozdravuj ode mě Hirokiho. A promiň, že jsem volal tak brzy. Měj se.“

A potom zavěsil.

Hiroki mlčel a tiše se díval do potemnělé místnosti před sebou. Je to, co Tatsuhiro tvrdil, pravda? Jeho vedoucí ho poslala na dovolenou, protože neměla peníze? Poslala tak ostatní pracovníky pryč, aby jim nemusela platit a ušetřila? Proč jim nic neřekla? Ne, že by mu šlo o peníze – měl strach o ni. Jak to proboha mohla zvládnout po celou tu dobu a nic neříct? Položil Makotův mobil na stůl v jídelně a vrátil se k němu do postele. Už však neusnul. Všiml si, že budíky jsou nastavené. Musel to udělat jeden z nich už automaticky. Chvíli před zazvoněním je oba vypnul a promnul si oči.

Makoto se i tak chvíli na to probudil a když viděl, že Hiroki leží s otevřenýma očima, usmál se a políbil ho na rty. Hiroki se ho lekl a rychle se od něj odsunul, skončil tak na zemi. Makoto se zasmál.

„To je mi ale přivítání, lásko,“ řekl pobaveně a dostal ho zpátky do postele, uvěznil ho ve svém objetí a opět ho políbil. „Máme den jen pro sebe. Mám už plán, jak ho spolu strávíme.“

Hiroki se ho chtěl zeptat na telefonát od Tatsuhira. Ale zároveň by se mu přiznal, že zvedl jeho telefon a vyslechl si hovor, který nepatřil jemu. Takovou odvahu neměl. Věděl nyní, že svého manžela zradil. Přitiskl se k němu.

„Dneska jsi nějak moc zamlklý a extra přítulný,“ pousmál se Makoto a přiměl Hirokiho se na něj podívat. „Děje se něco?“

„To nic…“ řekl Hiroki tiše a zavřel oči. „Asi jsem ještě ospalý…“

„Pak tedy spi,“ svolil Makoto spokojeně. „Odpoledne s tebou někam pojedu.“

„Někam?“ podíval se na něj Hiroki zaraženě.

„Překvapení,“ přiložil mu Makoto ukazováček na rty. „Když ti to nyní řeknu, nebudeš potom překvapený. To je přece logické, ne?“

Hiroki nad ním zakroutil hlavou, pevně svého manžela objal a přitiskl se k jeho hrudi. Zvuk, který ho nejlépe uspával – tlukot jeho srdce. Srdce, které tlouklo jen pro něj. Netušil, jak dlouho takto strávil, přisátý k němu jako klíště, ale vůbec mu to nevadilo. Kdyby mohl, zůstal by tak navěky. Jen s Makotem.

„Fajn, co budeš chtít na snídani? A jestli mi řekneš, že ti stačí jenom káva, tak mě urazíš,“ řekl Makoto povýšeně. Hiroki se rozesmál. „Co je na tom vtipného?!“ zeptal se prudčeji. Povalil svého manžela na postel pod sebe a sledoval ho ostřížím pohledem, jak se pořád směje. „Směješ se velkému muži?“ Místo toho, aby se Hiroki přestal smát, rozesmál se o to víc. Když se konečně uklidnil, provokativně se zeptal:

„A kde je můj muž tak velký?“

Makoto se ušklíbl. „Chceš to opravdu vědět?“ zeptal se a přiblížil se těsně k jeho obličeji. Hiroki neváhal a okusil jeho rty i tak brzy ráno.

„Ovšemže,“ řekl souhlasně.

„Tak si to zjisti sám,“ odvětil Makoto a zničehonic vstal. Hiroki zaraženě zamrkal, přetočil se a posadil se, dívaje se za Makotem. Nakonec po něm hodil polštář, který se odrazil od dveří. Schválně ho provokoval?! Cítil, že mu tváře rudnou. Zakryl si klín a snažil se myslet na něco jiného. Takhle ho využít jen k pobavení!

A přesto se mu do mysli dostal telefonát Tatsuhira… Zmrzl při uvědomění, že mobil od Makota nechal v jídelně, rychle se dostal na nohy a vykoukl zpoza dveří. Mobil pořád ležel na stole. Tiše se přikradl ke stolu, popadl mobil, ale když couval zpátky, srazil se s Makotem. Ten trochu svraštil obočí nad jeho prapodivným chováním. Potom si všiml svého mobilu v Hirokiho rukách.

„Dneska se vážně chováš divně. Někdo mi volal?“ zeptal se Makoto a vzal si mobil. Hiroki se kousl do rtu a chtěl rychle zmizet. „Počkej!“ zastavil ho Makotův přísný hlas. Slyšel, jak jde pomalu k němu. Už si připravoval nějakou pádnou omluvu. Bude mu však k něčemu platná? Překvapilo ho však, když ho Makoto chytil za ruku a přitáhl trochu k sobě. Zaraženě se na něj otočil. „Chceš na snídani něco lehkého, nebo mohu uvařit něco pořádného?“

Hiroki byl zaražený – nevšiml si snad toho přijatého hovoru od Tatsuhira brzy ráno? „P-Překvap mě,“ zakoktal se trochu, rychle se vysmekl. „Jen se spěšně osprchuji,“ dodal, aby zamezil dalším otázkám. Chvíli zůstal v koupelně a díval se do země. Je strašný lhář. A navíc lže Makotovi!

Co však Tatsuhiro myslel tím vším? Jeho vedoucí ho poslala na dovolenou, aby ušetřila? Proč tedy nezavře rovnou? Nechce je všechny nechat najednou bez práce? A proč se ho na to Makoto vůbec ptal?

Když se Hiroki vrátil, překvapila ho velikost snídaně. „Chceš snad, abych se odsud odkutálel?“ zeptal se pobaveně.

„Ne,“ usmál se Makoto mile. „Ale chci tě nakrmit.“

„Máš hodně divné zvyky po ránu,“ zakroutil nad ním Hiroki hlavou, ale zarazilo ho, když už se mu proti rtům šťouchala zelenina. Chvíli váhal, zda to myslí vážně, ale nakonec otevřel pusu. A ochutnal. Byl sám překvapený, jak moc je to dobré, a musel svého manžela pochválit.

„Říkáš to, jako bys byl překvapený!“ řekl Makoto hrozivě. Zničehonic vstal, vyzvedl Hirokiho do vzduchu a usadil se na jeho místo. Hiroki se na něj váhavě podíval, když ho usadil sobě na kolena. „Takhle tě budu moci krmit o dost lépe,“ dodal pobaveně Makoto blízko jeho ucha, zatímco Hiroki nad ním zakroutil hlavou.

‚Pomalu horší než dítě,‘ pomyslel si Hiroki, ale nechal ho, aby ho nakrmil.

Taková pozornost se mu zamlouvala. Když se chtěl napít kávy, na chvíli zaváhal a podíval se na Makota, který se na něj mile usmíval. Jídlo nebylo nějak přesolené nebo příliš pikantní nebo příliš nezdravé… takže by káva měla být taky v pořádku. Smočil nejdříve jen jazyk, trochu, aby okusil. Jeho manžel se dnes ráno činil – žádný naschvál mu zatím nevyvedl. Všiml si posledních kousků jídla v talíři a ušklíbl se. Popadl hůlky a šťouchal řasou proti Makotovým rtům. Ten ho spokojeně sledoval.

„To mě chceš jako krmit?“ zeptal se žertovně.

„Tys mě taky nakrmil,“ oznámil mu Hiroki.

„A to je důvod, abys to po mně opakoval?“

„Neodmlouvej!“ zareagoval jeho manžel pohotově.

Hiroki našpulil pusu. Makoto nad ním zakroutil hlavou a otevřel pusu, aby mu udělal radost. Po společné snídani se Hiroki znovu zeptal, kam ho chce manžel vzít. Makoto mlčel pevně a odhodlaně, jako skála, až ho to trochu děsilo.

Když se spolu v devět hodin vydali na autobusovou zastávku, podezříval Makota o to víc, že je to nasazený špión, který ho má jenom rozptýlit, zatímco někde vězní jeho pravého manžela. A to byl jenom jeden ze scénářů, který ho napadl. V autobuse mu dokonce řekl, že pokud se nepřizná, pro koho dělá, tak vyvolá paniku.

„Sedni si prosím tě,“ zakroutil nad ním hlavou a stáhl ho k sobě na sedadlo. „Neviděl jsi teď nedávno nějakou sci-fi hloupost?“

„Dobře, jsi to ty,“ uznal Hiroki poraženě. „A sci-fi není blbost! Rozvíjí to tvou fantazii!“

„Bože, nechceš mi doufám vyjmenovat všech deset důvodů, proč sledovat jenom sci-fi?“ zavtipkoval Makoto.

„S radostí. První důvod…“ začal Hiroki spokojeně, ale Makoto mu zakryl ústa s úsměvem a přikyvoval.

„Ano, ano, chápu, na další si jistě sám vzpomenu,“ řekl s úsměvem a pustil ho. Hiroki na něj našpulil pusu. Ani neocenil jeho snahu!

Společně vystoupili na opouštěné, zrezivělé zastávce, kterou Hiroki nejdříve nepoznával, ale jezero v její blízkosti ho udeřilo do očí okamžitě. Byli na místě, kde se před čtyřmi roky poprvé potkali. Hirokimu se do očí draly slzy. Makoto mu pevně stiskl ruku a vedl ho za sebou až k rybníku.

„Víš, proč jsem tě sem dnes vzal?“ zeptal se s milým tónem.

„Abys viděl, jak jsem v koncích?“ zeptal se Hiroki a trochu do Makota šťouchl. Ten nad ním jen zakroutil hlavou a pohladil ho po tváři.

„Abych sám sobě připomenul, do jakého tvrdohlavce jsem se zamiloval.“

„Mluvíš z cesty,“ zavzlykal Hiroki a otočil se k němu zády. Makoto se však postavil před něj a zvedl mu bradu.

„Myslím to vážně,“ dodal milujícím hlasem a políbil ho. Hiroki se polibku nebránil. Byl však první, kdo ho přerušil, když se ohlédl za žbluňknutím. Všiml si, že na druhém břehu stojí dvě děti a házejí kamínky do řeky. Opřel se o Makota a díval se na hladinu, na které se tvořilo a zároveň mizelo několik kruhů.

„Děkuji,“ řekl najednou a Makoto se na něj zaraženě podíval. „Musel jsem vážně na chvíli vypnout. A tohle byl ten nejlepší nápad. Musíš ve mně vážně dobře číst.“

Makoto nad ním převrátil oči. „Ovšemže. Tys o tom snad někdy pochyboval?“ zazubil se. Hiroki se na něj podezřívavě podíval, ale nakonec zakroutil hlavou. Bok po boku, opíraje se jeden o druhého, procházeli se malou, klidnou přírodou kolem rybníku. Makoto si nemohl nevšimnout chtíče v očích svého manžela při každém pohledu na hladinu vody.

„Předtím jsi tady taky plaval?“ zeptal se ho Makoto a Hiroki přikývl. Makoto se ušklíbl a zeptal se: „Úplně nahý?“

Hiroki se zastavil, přimhouřil oči a ušklíbl se, když přikyvoval. „Úplně,“ potvrdil jeho slova pobaveně, přestože to nebyla pravda. „Žárlíš snad na ryby, které mě tehdy viděly? A co teprve žáby?“

Makoto opřel Hirokiho o strom a chvíli si ho jen tak prohlížel, než ho hluboce políbil. „Je vážně nebezpečné ptát se vlastního manžela, zda žárlí. Nikdy nevíš, jak by mohl zareagovat. Buď prudce, takže vyloví všechny ryby v dosahu a vyžene všechny žáby, nebo divoce, takže se přestane ovládat a naplácá ti,“ pohrozil mu rukou. Hiroki se na něj zavěsil. „Kterého manžela bys tedy upřednostnil?“

Hiroki se spokojeně usmál. „Klidně oba, pokud se budou snažit,“ mrkl na něj provokativně. Makoto ho pomalu položil do sněhu a opřel se rukami vedle jeho hlavy.

„Pak ti oba vyhoví,“ odpověděl mile, snížil se a počal Hirokiho líbat na tváře, ústa a krk. Hiroki jeho pozornost mile rád přivítal, jeho rty byly měkké a horoucí, nemohl se jich nabažit. Poslepu vyhledal jeho ruku a pevně ji sevřel v té své.

Jistě by pokračovali i dál, kdyby se najednou nerozezvonil telefon jednomu z nich. Makoto si povzdychl a kousl Hirokiho do krku, který trochu nadskočil nad jeho prudkostí, a trochu zklamaně sledoval, jak se od něj Makoto oddaluje, aby vypnul hovor. Jeho zklamaná tvář mu však napověděla, že tak neudělá. Makoto se k němu sehnul a políbil ho na čelo.

„Promiň, tohle musím vzít,“ řekl zklamaně a vstal, oprášil si kolena od sněhu a konečně se zeptal obtěžujícího-volajícího, co se stalo, že ho otravují během volného dne. Hiroki se posadil. Chvíli čekal, než Makoto hovor konečně ukončil.

„Kdo to byl?“ zeptal se a přijal ruku, kterou mu Makoto nabídl.

„Ve firmě jsou menší problémy. Některé budovy nebo společnosti nepřijaly podmínky ve smlouvě a tvrdošíjně se snaží pořád uživit, přestože je jasné, že je naše firma pohltí,“ řekl Makoto a oprášil Hirokiho kabát od sněhu.

„Stejně jako s tou Vaší?“ zeptal se Hiroki bez rozmyslu a Makoto se zastavil v pohybu. „Promiň,“ řekl ihned omluvně. Makoto na jeho slova nereagoval a vydal se jako první kupředu. Hiroki si za tu otázku vynadal. Bylo mu jasné, jak moc se nadřel, aby svou firmu předtím nenechal klesnout ke dnu, ba co víc – přijal, jako zrádce, místo v té, která zničila jejich menší společnost. Slíbili si, že se na to téma nebudou nikdy bavit, a on to nakousl. Zkazil tu romantickou atmosféru kolem nich.

Tiše svého manžela následoval. Zatímco si Makoto prohlížel vesnici, on byl pozadu a sledoval jeho záda. Váhal, když šel vedle něj, a chtěl ho chytit za ruku. Nakonec si ji strčil hluboko do kapsy a snažil se to napětí mezi nimi vydržet, přestože mu z té husté atmosféry bylo tak akorát špatně. Když opět došli na zastávku, bylo už značně pozdě, ale to ani jednomu z nich nejspíš nevadilo. Hiroki se dostal před něj a díval se mu do očí, přestože se Makoto potom podíval pryč.

„Mluv se mnou,“ řekl mu Hiroki jen. Chvíli bylo ticho, jen auto projelo kolem zastávky a dva ptáci proletěli v korunách stromů bez listí. Makoto si povzdychl a přisunul ho trochu k sobě, dívajíc se pořád stranou.

„Vždyť s Tebou mluvím,“ řekl nepřítomným hlasem.

„Tak se na mě alespoň podívej!“ řekl Hiroki tvrdohlavě. Makoto ještě chvíli hleděl stranou, než si znovu, dlouze povzdychl a konečně se na něj podíval. Hiroki však věděl, že je to vyčítavý pohled, skrytý pod velkou vlnou něhy a lásky v očích.

Autobus měl zpoždění patnáct minut. Oba byli už promrzlí, což nezapomněl podrážděný Makoto zmínit, když platil jízdenky. Hiroki ho musel odtáhnout, jinak by se nejspíš byl hádal s řidičem, že je za to vezme zadarmo. V autobuse naneštěstí moc lidí nebylo. I tak do něj Hiroki trochu šťouchl a vyčetl mu, že se tak chovat neměl. Makoto ho napodobil. Ani jeden z nich se nechtěl hádat, ale ani jeden z nich už neměl moc náladu mluvit. V průběhu cesty se Hirokimu klížily oči a aniž by si to uvědomil, skončila jeho hlava na Makotově rameni. Ten se na něj nejprve jen podíval, nechal ho tak a prohrábl mu vlasy. Neubránil se však úsměvu. Protože nebyl schopný ho vzbudit včas, aby s ním vystoupil, musel si ho vyhodit do náruče a vynést ven z autobusu, jako nevěstu… která na obřadě usnula dřív, než skončil.

Sice měl menší potíže, jak odemknout, protože svého ospalce budit nechtěl, ale nakonec se mu to povedlo. Odnesl ho do ložnice, sundal z něj jen boty, přikryl peřinou a láskyplně políbil. Pod hlavu mu dal polštář a chvíli ho jen tak pozoroval. Když chtěl odejít, něco ho zastavilo. Musel si zakrýt pusu, aby se nerozesmál; Hiroki, jak se ho nevědomky ve spaní držel, tak se jeho trika doposud nepustil.

Makoto se tedy usadil opět a postel a zůstal s ním do té doby, než jeho stisk konečně ochabl a on mohl vstát. Chtěl si zrovna uvařit kávu, když se mu rozezvonil mobil. Volal mu jeho nadřízený.

„Mám volno,“ řekl okamžitě, zatímco zaléval kávu.

„Ano, to vím, pane Fujiwaro, ale vyskytly se jisté komplikace,“ řekl jeho nadřízený a on zpozorněl. Položil konvici zpátky na místo.

„Komplikace?“ zopakoval po něm.

„Ano, mohl byste dorazit ihned?“ zeptal se ho hluboký hlas na druhém konci. Makoto tiše pootevřel dveře ložnice a sledoval spícího muže v posteli. Chvíli váhal, než konečně, trochu zklamaně odpověděl.

„Ovšemže,“ řekl profesionálně a zavěsil. Měl mít den volno, sakra! Popadl ho nemilý vztek. Tohle si s Tatsuhirem a ostatními ještě vyřídí. Během převlékání na ně v duchu nadával. Okradli ho o zbytek dne s jeho manželem! Tohle jim rozhodně neodpustí. Předtím, než odešel, napsal Hirokimu vzkaz, že se brzy vrátí, dal mu ho na noční stolek, políbil ho do vlasů a potom opustil byt, ve kterém zanechal jen spícího Hirokiho.

Hiroki po chvíli měl neklidné spaní a vrtěl se ve spánku, až nakonec skončil na zemi. Rozespale se podíval kolem sebe. Bylo už po deváté večer. Když volal Makota, nikdo mu neodpověděl. Posléze si všiml vzkazu. Skrčil ho a hodil s ním o zem. Měl vztek sám na sebe. Takhle hloupě usnout…

Poškrábal se na hlavě a zívajíc, vstoupil do koupelny. Zamrkal na sebe do zrcadla, když spatřil svůj nehezký vzhled; vlasy naprosto rozcuchané, krk posetý cucfleky a kousanci. Zrudl o to víc a zkusil si je zakrýt rukou.

„Říkal jsem mu, aby je nedělal,“ zabrblal si pro sebe. „Takhle na mě ostatní budou hledět v práci, jako na šílence…“

Ale i tak se usmál a jemně po každém z nich přejel rukou.

Šel si udělat kávu a nějakou lehkou, rychlou večeři. Seděl o samotě v jídelně do půl desáté, než ho ta samota začala trápit. Pokoušel se Makotovi dovolat, ale jeho manžel hovor nezvedal. Povzdychl si a nejistě si stiskl prsten. Tohle se mu nepodobá. Alespoň by napsal, kdyby se porada protáhla. Navíc měl mít volno, tak proč vůbec někam šel? Je to spíše ten typ, který seřve vlastního šéfa s tím, že ho ruší během dne volna, než aby slepě poslechl rozkaz.

Podepřel si hlavu a usmál se.

„Však počkej, až se vrátíš domů; za tohle nebude jenom sůl v kávě, ale díry v ponožkách!“ rozhodl se Hiroki škodolibě. „A možná že ti zpřeházím kravaty!“

Toho druhého nápadu se chytil ihned. Dokonce ho to i bavilo. Ale potom se ocitl opět v jídelně, přemýšlejíc, co by svému manželovi ještě vyvedl, aby si zapamatoval, že ho nemá nechávat samotného ve dne volna.

Hodiny přeskočily na desátou hodinu a on už ztrápeně chodil po bytu, snažíc se mu dovolat. Tohle už nebylo vtipné. Začínal mít obavy. Když si myslel, že se mu dovolal, přivítala ho hlasová schránka.

Na nic se nemohl soustředit.

Protože se cítil úplně na dně, rozhodl se, že mu kravaty opět poskládá dle jeho řádu, který uměl nazpaměť, naházel špinavé oblečení do pračky; dělal prostě všechno, aby se zabavil a vypudil špatné myšlenky z mysli.

A přesto už v jedenáct večer nejistě hleděl do stropu, ležíc v jejich posteli, tisknouc si jeho polštář k tělu.

„Blbečku,“ zabrblal tiše. „Alespoň bys mohl napsat!“ Prohlédl si jeho polštář a udeřil ho pěstí. „Ale ty jsi líný, líný, LÍNÝ!!“ Protože mu jedna rána nepomohla, udeřil znovu a znovu. Potom s ním hodil o zem a vzdychl. Napětím a zároveň strachem rozcuchal si vlasy ještě víc, trochu se vztekajíc. Mobil nosí pořád u sebe, tak proč mu nemůže zatraceně napsat?! Šel snad pít s Tatsuhirem? Fajn, tak mu nemusel psát, že jde do práce! Mohl to napsat rovnou!

Přestože se vztekal, měl o něj s každou uplynulou minutou čím dál větší strach, který si pochopitelně nepřiznal.

Oči se mu klížily.

Hodiny se pomalu připravovaly na odbíjení půlnoci. Seděl u okna a pozoroval pouliční lampy, doufajíc, že mezi nimi spatří pohybující se osobu. Vzal si auto? A pokud ano, tak by tady už přece dávno byl. Volat do jeho práce se neodvážil. Už rozhodně ne v tuto hodinu.

Najednou slyšel zabušení na dveře.

Prudce se za tím zvukem otočil. Srdce mu splašeně bilo. Už se připravoval, jak mu vyčte, že neumí zvednout ani telefon nebo odpovědět zprávou, že je nezodpovědný, že je neschopný manžel, který mu leze na nervy, ale zároveň se připravoval, jak se mu vrhne kolem krku, pevně ho sevře a víckrát ho nepustí. Probíhal v něm velký boj dvou osobností, které se neuměly navzájem dohodnout. A ani sám netušil, co udělá, až ho uvidí. Má být naštvaný nebo má být rád, že je tady a nic mu není? Bude se muset rozhodnout rychle.

Došel ke dveřím a rychle je otevřel, otevírajíc pusu, že mu vyčte jeho pozdní příchod, ale sám se krátce po nádechu zarazil.

Zaraženě se díval na dvě osoby před sebou. Chvíli mu trvalo, než poznal alespoň jednu z nich, zatímco ta druhá byla otočená k němu zády a s někým telefonovala.

„Zdravím, pane Fujiwaro,“ zareagoval na známý hlas Natsukiho, který stál před ním a culil se od ucha k uchu. Hiroki nebyl schopný jediného slova – mysl měl nyní naprosto prázdnou. Co tady dělá? A kdo je ten druhý muž? „Dneska jste nebyl v práci, byl tam bez Vás docela zmatek a přišlo tam plno lidí, kteří se na Vás ptali. Některým dětem jste prý dokonce i chyběl, a tak mě požádaly, abych vám předal nějaké blbosti, co vyrobily. Víte, jaké děti někdy umí být že? No, bylo těch tašek hodně, tak jsem zavolal svému kamarádovi, Kazukimu, aby mi s nimi pomohl. Pět tašek tahat, to už by bylo nad moje síly.“

Podrbal se na hlavě a zasmál se. Hiroki nepřítomně přikývl a zaraženě se podíval na muže s kapucí na hlavě, který s někým nejspíš telefonoval, ale mluvil tichým, klidným hlasem. Pořád byl k nim otočený zády.

„Kazuki, pozdrav!“ dodal Natsuki vesele. Muž jen zvedl ruku, ukazujíc mu, aby chvíli počkal, a Natsuki ho ihned omluvil, že prý je zaneprázdněný.

„Dobře, potom se mi ozvěte. Děkuji, nashledanou,“ dokončil Kazuki svůj hovor a konečně se otočil, sundávajíc si kapuci a zaměřujíc se svýma hnědýma očima na Hirokiho, který rázem zbledl, když si muž konečně sundal kapuci z hlavy a jeho ryšavé vlasy ve světle nad ním vypadaly jako nebezpečné plameny. „Omlouvám se,“ řekl Kazuki a Hiroki cítil, že se klepe při pohledu na něj. Kazuki se potom mile usmál a dodal: „Musel jsem to vyřídit.“