„Ahh... ale zaplatíš mi, že jo?“ Další povzdech ztlumený zavrzáním pomalu ale jistě se rozpadajícího se plotu. Tohle už nechci trpět ani o minutu déle – ale ten plot mi zas tak moc nevadí.

„Jasně a zmlkni. Když bude muset Fran vystříhat všechny ty tvoje kecy u toho, tak mi z toho nic nezbyde,“ plot se divoce vypoulil. Dnešní úlovek – říkejme tomu spíš oběť dotčeně zafuněla. Ten zmetek si to umí načasovat. Během ničení školních prostor ho ještě žádná nezastavila a nezprcla. Přiblížil jsem záběr k místu, kde se těla spojovala. Tam, kde byly vidět pouhé záhyby dvou spojujících se těl, která se pohybovala v divokém nepravidelném rytmu. Dost na to, abych si za jedním stehnem mohl odmyslet ženské mezinoží. Dost na to, aby- kruci, tak moc jí závidim jeho péro. Cvak, zvednul jsem palec pro zakončení dalšího dne v pekle a sklopil kameru. Zeky Brent, kamarád z dětství, spolužák, soused a idol mých masturbačních kratochvílí už devět let, dva měsíce a pět dnů. Pochopitelně bez toho posledního. To by bylo... nechutný a velmi smutný.

Moje máma byla vždycky trochu praštěná, ale díky tomu se moje peklo snižovalo tak- o půlku. Možná trochu více. Z většiny mi bylo úplně jedno kdo to věděl, a co si myslel. Někoho kdo si ukazoval prstem jsem k životu nepotřeboval a vlastně nechápu, proč se lidi nechají ničit posměváčky. O ty nejhorší se tu postaral tady mistr Brent, ale vtipný, že doteď sám netuší, proč po takovém hoďnouskovi ti bídáci jdou. Jo jako bych mu někdy řekl, že v mých myšlenkách byla jeho kláda vícekrát v mí puse, než v těch jeho jednorázovkách. Tak to určitě ne.

„Hele ty furt kecáš o tom svým herectví v pornu, ale proč vlastně pornoherec? Proč ne třeba herec v nějakym trapnym teene na HBO a tam se třeba odpíchnout k větší popce?“ přestal zírat do obrazovky s videem a podíval se na mě jako na největšího debila na světě. „Abych mohl šukat se slavnýma herečkama přece.“

TAKOVÁ PITOMINA...

 

Mámu jsem uviděl hned, co jsem vlezl do baráku. Prohýbala se pod tíhou krabice, kterou nesla do chodby. Přiběhl jsem a ačkoliv jsem měl asi tak tolik síly jako ona, krabici jsem statečně převzal a přihodil ji k ostatním na zem. Soucitně se na mě zadívala. No jo, věděla líp, jak kdokoliv jiný, jak je pro mě tohle těžký (o krabicích to nebylo) – ne to je špatně, oprava: aspoň “věděla“.

„Frankline, dřív než se zamkneš v pokoji, pustíš ten vyrvál a budeš dělat to, co v tuhle dobu děláš, ujisti se, že máš sbaleno opravdu vše. Musíme-“

„Jo mami, musíme vyjet hodně brzo ráno, abys stihla ještě ten samý den nastoupit do práce. Já vim. Jsem s tim v pohodě,“ utrousil jsem víc poraženě, než jsem chtěl. Dneska byl můj poslední den se Zekym. Po devíti letech denní maximální vzdálenosti dvou metrů najednou na skoro tři sta kilometrů a to jenom kvůli jednomu povýšení. Ale já jí to přeju, opravdu jo. Po tváři ji přelétl smutný výraz, ale nezdržel se dlouho. Oproti jiným matkám ta moje znala většinu mých tajemství a přesně jsem věděl na co teď myslí. Doufá, že mě nový život přiměje dostat se z téhle Brentovi klece. Přestat být místním podivínem, Zekovo stínem a línou zadnicí, kterou jsem se stal po rozpuštění místního volejbalového týmu, kdy se pak každý jen základě cílevědomý přesunul jinam. Myslí si, že nepoznám, proč zrovna tahle ultra sportovní škola, kde je kroužek / klub / mimoškolní aktivita povinnou záležitostí. Zatímco jsem čuměl do zdi a oddával se dalším pasivním myšlenkám, páska se zasekla a máti zase vycházela s další šíleně narvanou krabicí.

„Já to sem odnosim, tak nám upeč na cestu aspoň bábovku,“ zahučel jsem, zatímco jsem zatnul sval a co nejpomaleji s pokusem výrazu nezaraženýho kolíku v zadku, položil krabici na tu předchozí. Řekněme, že ani během své sportovní kariéry jsem nebyl žádnej svalouš. Vlastně vypadám pořád stejně. Vyhuble, male, bledě a možná někdy i nemocně, a když se na něj někdo cizí podívá, tak si pomyslí jen “hele neni mu něco?“ Pousmála se.

„Hodně kakaovou?“

„Hodně kakaovou.“

 

Zatím jsem nezmínil, že je máma super bohatá, a tak jsem i já super bohatý. Ale ať se mě nikdo neptá, za jakou prací se ženeme takovou dálku. A ani se nikdy nezeptám, kolik stojí zdejší školné. Vystrčil jsem hlavu z okýnka taxíku. Půlnoční vstávačka, pár hodin v (soukromém samozřejmě) letadle a v autě, byl jsem grogy tak, že myšlenka na protijedoucí auta, co by mi mohla ustřelit hlavu mě vůbec nevzrušovala. Co se má stát, budiž staniž se. Hleděl jsem na obrovskou školní bránu zdobenou šlahouny planých růží. Tak snobský.

„Broučku, potřebujeme, abys vystoupil,“ máti ke mně postrčila kartičku s číslem. „Tohle je číslo do mé nové kanceláře, kdyby se něco dělo. Až skončíš ve škole-“

„Chytni si taxík a jeď rovnou domů. Tvůj řidič začíná až od zítra,“ přerušil jsem ji. Opět. Byla to taková moje volná disciplína, která už prostě k našim rozhovorům patří. Pousmála se.

„Jsi můj chytrý chlapec,“ řekla. Zněla pyšně, až mě to nutilo skoro se stydět. Marně jsem hledal na co bylo. Jsem zakrslej albín, co umí akorát tak upravovat videa a v životě mu šla dobře akorát jediná věc, kterou pak prostě bez většího důvodu vzdal. Než jsem prošel branou, ze zvyku jsem otevřel galerii telefonu a projel pár Zekyho fotek. Oblečených, polohaných i nahých, vše co zrovna potřeboval proto, aby postupoval dál v tom svém nesmyslu a to, co já potřeboval ke všem svým myšlenkám. Určitě to, co hned v novém domově jako první neudělám je napsat mu. Ještě stále nemůžu rozdejchat s jakým klidem moje náhlé stěhování vzal. Fakt jsem pro něj byl jen neplacenej kameraman a editor a navzdory tomu, jak moc mě to štve, zase úchylácky civím na jeho fotky. Zhasnul jsem displej a vešel. Pozemek před budovou, co byla největší a nejspíš i tou hlavní byl obrovský, lavičky, udržovaná zahrada, střihané keře. Tak snobský. Namířil jsem si to přímo do té největší vchodem pro slona a přivítala mě dvoubarevně dlážděná hala a schodiště se zábradlím, které určitě nebylo natřené zlatou barvou. Uprostřed mapa areálu, která končila tam, kde má otevřená držka – při zemi.

 

TAK SNOBSKÝ

 

„Takže Franklin? To je docela divný jméno,“ trvalo to osm vyučovacích hodin, než na mě někdo konečně promluvil. Tedy moje poslední dnešní zvonění. Teď mě čeká taxík, vybalování a pak konečně sledování videa se Zekym a přemýšlení nad tím, jakej jsem beznadějnej chudák. Mile jsem se usmál.

„Častěji mi říkají jen Fran,“ odpověděl jsem. S vnitřním pobavením jsem sledoval, jak kluka drobnějšího, než já fascinují moje úplně světlé řasy. Pak se docela vtipně zarazil a pohled hodil na mojí učebnici.

„Super, takže jo. Já jsem Sammy. Jsem tu něco jako vedoucí třídy, takže... bych tě měl provést po škole, pozemku a tak...“ Sammy?

„Sammy? To zní dost dětinsky,“ pokračování jeho štěbetání mě nějak obešlo.

„Pomstil jsi se,“ bezstarostně se zasmál. Kluk je asi taky docela free. „tak mi říkej Samueli, Frane.“ Usmál jsem se.

„Sammy je dobrý, kde je tady tělocvična?“ Kdyby to nebylo tak obtížný vrazit si sám, hned bych si jednu fláknul. Jenže to obtížný je a taky je to sebepoškozování z čeho bych příběhem o pádu ze schodů nevybruslil. Protože Fran zakopává výhradně jen na rovince. Matčino zpracovávání po celý poslední měsíc vyneslo své ovoce. Teď už to nešlo vzít zpět.

„Která? Je jich tu sedm. Čtyři zavřené, tři venku. Vlastně osm, když budu počítat i plesovku.“ Osm tělocvičen? …Osm?!

„Ne, zapomeň na to. Vlastně mi dali v ředitelně tenhle plánek,“ ukázal jsem rozložený papír s jednoduchou mapkou. „Skočím to rychle omrknout, než půjdu domů,“ na vybalování jsem se vážně netěšil. A bylo jedno, kdy s tím dnes začnu. Máma se vrátí kdoví kdy. Vypadal, že se mu ulevilo. To chápu, obcházet tohle gigantický místo musí bejt vopruz. Stejně bych devadesát procent získaného vědění vypustil okýnkem v taxíku.

„Jo vypadáš, že si poradíš. Tak já jdu,“ popadl batoh a po chvíli se mi prťavý brunet ztratil z dohledu. Nemyslel jsem se, že se to někdy stane, že budu na spolužáka hledět shora. Ale určitě si na to zvyknu.

„Tahle škola má i dobrý volejbalový klub, je to jen na tobě, ale měl bys zase zkusit něco dělat.“

Abych neměl pocit, že jsem mu úplně lhal, vzal jsem to směrem k nejbližší budově, která byla v plánku označená, jako velké T s dvojčičkou. Dle prťavé legendy v levém dolním rohu – hned pod ukazatelem stran – ne nedělám si prdel – to byla jedna z těch sportovních hal. Měl jsem v plánu ji jen obejít a doufal jsem, že cestou nikoho nepotkám a obzvlášť ne příliš zvědavého hráče jakéhokoliv sportu, který by navíc za nalákání nového člena prodal i duši. Sice se mi nechce vybalovat, ale odmítat upocené nadšence se mi chce ještě míň.

Tělocvična se nesla v tichu. Přistihl jsem se, že jsem skoro zklamán. Takhle prostě osud a náhody nefungují. A taky není důvod se kvůli tomu cejtit rozladěně, kruci.

Absenci svého řidiče jsem cítil ještě jakou dobu po vylezení z taxíku páchnoucího po párcích a hořčici a ještě ve chvíli, kdy jsem poprvé spatřil tu nádheru, v který ode dneška budu bydlet. Přivítala mě obří tichá chodba narvaná krabicema tak, jak bylo libo stěhovákům a mohla jsem jen věřit matčině volbě, že si na to najala spolehlivého člověka, kdy ve svých krabicích najdu vše, co jsem do nich při balení dal. S povzdychem jsem se sklonil a dal se do toho. Ne, že by na tom, že bude něco chybět, extra záleželo. Koneckonců, můžu si to znovu koupit.