Abych na ně jen blbě necivěl, uzdmul jsem si jeden z míčů v koši a začal si alespoň pinkat nad hlavou. Netrvalo dlouho a Mars si to docela rázným krokem mířil ke mně. Míč mi z leknutí někam odletěl, automaticky jsem ucouvl.

„Proč jsi mi neřekl, že tě ten malej zmrdík zabarikádoval ve skladu? Kdyby se Nathan nevracel, byl bys tam právě doteď!“ Vybafnul na mě a ztěžka si odfoukl. Zamrkal jsem na něj. Tohle jsem nečekal.

„Ale... ale já jsem nevěděl, že mě tam někdo takhle uvěznil úmyslně. Nathan říkal jen něco o židli... Nevím, kdo to byl a popravdě mi to pak bylo jedno...“ Což byla pravda, měl jsem v tu dobu docela jiné starosti a myšlenky. Proč se tak zlobí? Vždyť to není tak, že by to uškodilo i jemu nebo tak něco...

„Kdo by to asi tak mohl být?! Vím, že tě Nathan dostatečně nevaroval, ale dojít by ti to mohlo, k sakru,“ z jeho vzteku jsem začal docela nervóznět.

„P-promiň, ale tak ses mohl sám zmínit, třeba když jsi ho představoval...“ Zahuhlal jsem. „Kvůli mně musel říct, že se mou chodí, aby mě prej nechal jeho brácha na pokoji,“ proč jsem sakra teď vytáhnul tohle? Mám já se vůbec rád? A proč se mu tohle snažím vysvětlit? Nathan mu určitě řekl, jak to je.

„Myslel jsem, že na někoho, kdo je starší a zvenčí a přijatý přímo ode mě, to zkoušet nebude. A je mi fuk, co děláš ve svým volnu. Jsi svéprávný a můj zájem o tebe jde ve tvym svobodnym rozhodování úplně mimo. Ale měl by ses o sebe začít trochu i starat. A hlavně se bát. Náš nejslibnější prvák kvůli Tateovým atakům doteď obchází celou školu, aby se vyhnul týhle tělocvičně.“ Takže to byl opravdu Tate, kdo mi zablokoval dveře? Přitom jsem z něj špatnej pocit neměl, když jsme spolu mluvili. Jenže, jaký já můžu mít odhad, když ještě nedávno byla středobodem mého života jediná osoba a všichni okolo byli pouze postavami v pozadí... Snažil se mě tím vypudit z klubu? Vystrašit? Proč?

„Proč by to Tate dělal?“ Zamumlal jsem.

„Proč asi, Frankline? Koho jiného by trenér dosadil do základní sestavy, kdybys tu nebyl?“ Funěl. Začínalo mi pár věcí docházet a zapadat do sebe. Když k tomu došlo, začínalo to ve mně už taky vřít. Takže v podstatě spoléhal na to, že jsem sice vypadlý z provozu, ale zkušený starší hráč kterýmu Tate ustoupí. Všechno to naléhání o přidání se a nakonec to ověření, které jsem nemohl odmítnout. Rozhořčení v týmu z přijetí mé osoby, který mi nejvíce dával najevo ten, který je skutečný kapitán a já to ani nevěděl. A teď jsem se možná stal obětí jakési šikany ještě ke všemu někým, kdo je kapitánův bratr. V podstatě jde jen o to, že tým volil mezi menším a větším zlem. A menšímu zlu to dává sežrat. Tohle je výborný.

„Tak proč jste ho prostě nenechali, vy i já bychom měli svatej pokoj!“ Tiše jsem mu křiknul do tváře. Vážně jsme tady nemuseli dělat představení všem.

„Posloucháš se vůbec nebo ti tím úderem vyrazil mozek, že jsi tu jeho bezohlednou hru nevnímal? Ten míč byl tehdy krucinál tvůj!“ Oh... tak to je nový poznatek do diáře... Trochu jsem ubral, ale tohle mi v hlavě už zůstane. A tohle dohadování taky nikam nepovede. Proč tu vlastně takto horlivě diskutujeme? Moje včerejší odpolední situace byla jenom můj problém – který jsem pak částečně přenesl na Nathana a mám z toho pocit, že jsem teď doživotně zadlužený.

„Promiň, budu si na něj dávat odteď pozor. A s Nathanem nespím,“ řekl jsem. Přikývl.

„To bys měl, kdyby se něco stalo, musíš dát někomu z kluků vědět. Mně, jemu, Lukemu a Filipovi. Zbytek taky pomůže. Už se nesmí znovu stát nic podobného, jako byl ten minulý incident.“ Odpověděl. Na tu část se spaním s Nathanem mi neodpověděl. Rozhodl jsem se to nechat být. Byl to poslední pokus a já se mu přece nemusím vyzpovídat. V té naštvanosti jsem se dokonce na chvíli přistihl, že jsem opravdu chtěl, aby si to myslel... Nejsem zvyklý být na někoho naštvaný nebo se s někým hádat. Přemýšlím přitom nad kravinama, jak zjišťuju.

„Povíš mi o tom incidentu něco?“ Od dveří se ozval trenérův pozdrav. Mars kouknul po něm a pak zpět na mě.

„Budu raději, když tohle probereš s kapitánem,“ všiml si mého nelibého výrazu.

„Takhle jsi na něj koukal po celou dobu u něj doma? To, z tebe musel mít radost,“ poznamenal.

„Možná měl, ale tobě je to přece fuk...“ Prošel jsem kolem něj a šel se přidat k protahující se skupince. Filip po mě kouknul. Nepřekvapilo mě, že jemu tohle neujde.

„To byla správná manželská hádka,“ ozvalo se mi z boku. Otočil jsem hlavu a zvedl tím směrem pohled. Velmi vysoko. Nathanovy oči byly smaragdově zelené, nad nimi bylo hezké obočí v symetrických obloučcích na několika místech překrytých z drdolu vyčuhujícími havraními vlasy. Manbun, vytáhl jsem ten název pro účes z paměti. Prostě takový vyšukaný drdůlek... Pohled mi intenzivně opětoval. Nejspíš takhle hleděl do očí každému, ale mě to přišlo svým způsobem speciální. Lidé mi do očí často dlouho nekoukali... Možná, že to byl můj nejdelší oční kontakt s někým jiným, než byla moje máma. Od základní školy určitě. Sakra, to je hodně smutný. Zasekl jsem se v momentu a nemohl uhnout pryč.

„Jako by tady někdo žárlil,“ zachechtal se Filip. Ten kluk má asi oči a uši po celém těle. Jeho poznámka byla narušením momentu. Rychle jsem se odvrátil a zamrkal, ale zelenou jsem měl stále před očima. Co to do mě vjelo? Takhle na někoho zírat, ještě ke všemu veřejně... Nathan se k Filipově poznámce nevyjádřil. Navzdory tomu, jak rád komentoval úplně vše, co mělo se mnou něco společného, to bylo trochu divné. Ale asi to bylo u kluků jinak, než u mě. Ne asi, ale určitě, vím jak moc jsem mu trnem v oku.

„Pak s tebou potřebuju mluvit,“ pronesl jsem, krapet neochotně a on se na to zašklíbil. Jenže bylo to nutností. Bylo moc věcí, co jsem nevěděl a nezpůsobovalo to potíže jenom mě. Musím vědět, kdo byl ten nejslibnější prvák, a co mu udělal Tate tak hrozného, že si dělá skoro půlkilometrovou obchůzku po kampusu, jenom aby ho tady nepotkal. Musím vědět, proč byl oficiální kapitán klubu dočasně vyloučen. Musím vědět, jestli se ta lež o nás dvou může už ukončit, dřív než se to víc roznese.

 

Všiml jsem si, jak Mars mluví s trenérem. Kousl jsem se do rtu. Ach bože, doufám, že mu to, co se stalo právě teď neříká. Vždyť nikdo přece doopravdy nemá ani důkazy, že to byl on. Poté hodili krátký pohled mým směrem. Do prdele, fakt mluví o mě.

 

Nakonec se ukázalo, že nešlo tak úplně o mě.

 

„Takže chlapci,“ začal kouč a veškerý pohyb na hřišti ustal. „nováček je v obraze, tudíž ode dneška budeme hrát vybraný tým do WR proti ostatním. Bude to tak i po dobu zájezdu, po návratu domů vyberu, kdo bude dole na střídačce, a kdo bude fandit z tribuny.“ Řekl. Udělalo se mi nevolno. Vlastně jsem ani nevěděl, co si o mě trenér myslel a jestli s mým přidáním se souhlasil. Jenže, jestli členy vybírá on,... tak musel i mě? I přesto jsem si připadal jako podvodník, který všechno přeskočil. Měl jsem pocit, jako když se do mě ze všech stran zabodávají nenávistné pohledy. O tolik víc nervózní jsem byl ze hry s Nathanem. Já neviděl hrát jeho a on mě – což bylo asi horší, vlastně bych i věřil tomu, že na mě pak jenom zamrká a pošle mě někam. Poté ze mě bude jen pasivní člen, který bude někomu dobrý jen jednou do roka na natáčení videa o členech. Pocity z minulosti budou mít ještě asi dlouho velkou váhu. Roky hnisající rány se nejspíš ještě nějakou dobu nezačnou léčit, protože tahle myšlenka ve mně zvedla vlnu odporu. Možná kdybych to měl takhle určené od začátku, ale teď už si nemůžu dovolit takovou degradaci. Jo, to se mi to mluví se žaludkem na vodě, kterou se valí velké vlny. Nenech se vynervovat, Frane. Ještě ke všemu jen sám sebou uvnitř svý hlavy. Tobě přece na tom, co si o tobě myslí ostatní nikdy moc nesešlo. Jediný názor, který tě zajímá je... poslal jsem rychlý pohled k vysokému černovlasovi. Ano, musím být k sobě upřímný. Právě teď jsem si chtěl získat Nathana, přistihl jsem se, že téměř toužím, aby byl jeho názor na mě jiný. Udělal si na mě první dojem dřív, než mě viděl hrát. Jako hrát pořádně. Mars mu zrovna vracel tréninkové barevné tílko s číslem jedna. Odvrátil jsem od nich pohled. Měl bych dokázat Nathanovi, že Marsovo naléhání nebylo jen ztrátou času. Že jsem mnohem lepší, než někdo, kdo nedokáže s ostatními spolupracovat, a tak si to vy-dobíjí špinavými způsoby.

 

Hehe, tahle soutěživost a ctižádost ke mně vůbec nepasují...

 

S Nathanem na hřišti mi přišlo, že se celková nátura týmu změnila. Na druhé straně byli ve hře druháci s prvákama. Tate byl taky ve hře a teď když už jsem o něm věděl víc, jsem vnímal jeho závistivý a naštvaný pohled. Nepochybně teď úplně zuří, protože striktní rozdělení na hlavní a vedlejší tým pro něj musela být potupná dorážka v celé té věci spojené se mnou. Ale jakmile s někým mluvil, byl najednou samý úsměv a vtípky. Nechápal jsem to. Jak se může takhle přetvařovat, když teď už i já vím, čeho je schopný?

 

I když tu byl ten nerudný černovlas, s členy, které jsem znal o trochu více jsem se cítil klidněji.

 

Čekal jsem klidný rozjezd. Míč od proti týmu přeletěl síť, Luke odběhl od sítě a lehkým roky učeným pohybem poslal míč k Filipovi, který jej poslal k Adamovi. Slash! Jinak se přímočarý pohyb míče na druhou stranu hřiště popsat nedal. Tak jo...

 

Netrvalo to dlouho, než jsem plně pochopil ten zásadní rozdíl hry kapitána a Marse. Zatímco hra s Marsem v týmu byla defenzivní spoléhající se na svou zásobu energie, bloky a příjem, Nathanově hře se opět tým přizpůsobil a hrál tvrdě útočně už od začátku. Znovu jsem si dovolil se zastavit a sledovat jeho podání. Nathan švihl míčem vysoko do vzduchu, rozeběhl se a skočil. Uchváceně jsem zíral, tak jako když jsem to viděl poprvé.

 

Jenže útočnou hru bylo třeba vyvážit obranou... Hra mě ale pohltila natolik, že jsem na chvíli zapomněl řešit svá dilemata. Jako třeba to, že když se vše okolo soustředilo na útok, zbývalo jen libero, aby zaplnilo mezery... Oči mi kmitaly nespouštíc tak oči z míče.

„Dotek!“ Předvídal jsem to dřív, než k tomu došlo. Odrazil jsem se ze svého místa, jako bych měl nohy přidělané k pružině. I když jsem vyběhl současně s pokřikem, byl jsem pořád moc daleko. Ale stihnu to. Natáhl jsem ruce před sebe, míč odbyl obloukem dopředu a sklouzl se po podlaze. Věděl jsem přesně, kam míč letěl, proto jsem vůbec nečekal, vyskočil na nohy a zatímco jsem opět očima vyhledal nejdůležitější předmět hry, jsem se poklusem vracel zpět do pozice. Náš Charles vyskočil vysoko do vzduchu, jeho ruka se na krátký moment doteku s míčem stala bičem.

„Super střela!“ Ozvalo se. Pousmál jsem se. Takhle už to prostě bylo, můj libero styl byl neviditelnou bariérou celého hřiště, od kterého se umění obrany prostě očekává, zvlášť v takovéto ofenzivní hře. Charlie udělal dobrý útok.

„Bezva záchrana,“ ozvalo se mi u ucha. Nathan zrovna probíhal kolem mě.

 

Moje křehké srdíčko poskočilo.

 

 

Nastala středa. Žádný důležitý předmět, žádné povinnosti, k mému překvapení žádný klub a žádné závazky. Nastal den, kdy se pracháč a nespolečenská lemra jako já mohla hodit marod a všem to mohlo být jedno. Alespoň na staré škole to tak fungovalo.

 

Rušení mého bezvadného dopoledne, kdy jsem mohl být jen sám se sebou a svými myšlenkami, bylo narušeno už v devět ráno a to jsem se k těm myšlenkám ještě ani nedostal. Bíb – tenhle zvuk jsem poslední dobou slýchával nějak moc často.

Rozmazaným viděním jsem očima přelétl textovku.

„Bělásku, kde se flákáš? Stýská se nám!“ - To byla Chloe.

„Rodinné povinnosti,“ odepsal jsem. Jsem to ale prolhaný. Bíb.

„Aha. A slyšeli jsme, že jedeš! Doufám, že už balíš!“ No vida, to mi ale vůbec neseplo, že bych měl... vždyť už je to teď... ve čtvrtek... Do prdele, už zítra! To mi to nemohli říct dřív nebo je zamlčování věcí Franovi do poslední chvíle místním sportem?!

„Rád bych, ale nemám s tímhle zkušenosti.“ Odepsal jsem. Fakt jsem vůbec nevěděl, co s sebou vzít. Vlastně ani jak velkou tašku nebo kufr bych měl mít. Nevím v čem poletíme, neměl bych mít méně věcí? Nebo je to jedno? Chloe už neodepsala, no řekneme, že trochu zklamaný jsem byl. Budu si muset poradit sám. To snad zvládnu... Zabořil jsem hlavu do polštáře. To bude horor! Doufám, že je to místo, kde budeme, dostatečně velké, abych mohl být sám v pokoji...

 

Vážně v to doufám...

 

V jedenáct třicet dva se ozval domovní zvonek. Naprosto jsem zkoprněl. Naší adresu by neměl nikdo znát. Teda aspoň ne někdo, kdo by mohl osobně dorazit a zvonek použít. Rozhodl jsem se jej proto ignorovat. V jedenáct třicet pět zvonek stále drnčel. Nezvaný a nechtěný host byl neúnavný, co se výdrže přilepeného prstu na tlačítko týče.

 

Trénink se chýlil ke konci.

„-bude všechno a nováček uklidí tělocvičnu.“ Mluvil kouč. Zase já? „Ale ještě Quinne, pojď sem na slovíčko,“ dodal. Proboha... snad nechce řešit tamto? Doufal jsem, že tohle zůstane jen mezi klukama. Ostatní se pomalu rozcházeli a já se k němu neochotně vydal.

„Co se děje?“ Musel jsem znít hrozně nervózně, ale Muiri nevypadal moc všímavě.

„Nathan mi ukazoval tvoji práci, to video. Souhlasil jsem, že to přenecháme tobě. Potřebuješ kameru?“ Ze srdce mi spadl obrovský kámen.

„Ne, mám svojí, na kterou jsem zvyklý,“ pousmál jsem se, snad si nepovšiml jak úlevně.

„Videa musejí být zaslána nejdéle další středu, protože byl Nathaniel mimo a tebe máme chvíli, dohodli jsme se, že natáčení proběhne během prvních dnů na pláži, zvládneš to?“ Nemohlo mi ujít, že jsem kromě prváku jediný člen, který není oslovován křestním jménem.

„Pokud nebude nutné často opakovat,“ lehce jsem zavtipkoval. Nečekal jsem ale, že na to zareaguje.

„Tohle jsme též probrali. Myslím, že nebude problém trochu poupravit program pro tvůj handicap,“ řekl. Tím mě překvapil.

„Jo... dobře. To je fajn,“ pokusil jsem se o úsměv. Vážně se teď kvůli mně bude muset přizpůsobit obrovská grupa lidí? Ach, tréma... Kouknul jsem na něj a znovu se usmál.

„Takže, na shledanou...“

„Ještě Quinne,“ zastavil mě. Otočil jsem se.

„Byl jsem požádán, abych ti tohle na čas půjčil,“ obal a v něm dvd, na kterém byl napsán pouze rok.

„Co je to?“ Nechápal jsem.

„Je to z mojí sbírky natáčených zápasů. Myslím, že bude dobrý nápad, když se na to podíváš,“ podal mi ho. Vzal jsem si ho od něj.

„No... dobře.“

 

Nakonec jsem teda vylezl a ve svém pruhovaném zelenobílém pyžamu a bos slezl ze svého patra až do přízemí až ke vchodovým dveřím. Nebyly celé prosklené, jako u většiny těhlech nóbl a nových baráků. Mámě jsem to striktně zakázal. Pokud přes to bude vidět a nebude to mít aspoň dvě kamery, tak tady nebudu. A je to, teď můžeme do seznamu Franových chorob dopsat to, že je paranoik.

 

A tak se kvůli mně vyměnily dveře.

 

Aniž bych byl z venku nějak spatřen neústupným zvonilem, stiskl jsem čudlík vedle obrazovky, na které se záhy objevila vysoká ramenatá postava velmi konkrétního účesu, který se splést nedal. Vyvalil jsem oči. Co tu tenhle sakra dělá?!