„Ty jsi vážně hroznej!“ Na dopřání chvíle prostoru jsem dostal asi čtvrt minuty. Nepřišel až ke mně, ale cítil jsem ho za sebou. Déšť se mi najednou zdá jako mnohem lepší varianta, než zůstat tady s ním.

„O žádný promlouvání do duše nestojim,“ utrousil jsem a zíral na vyprázdněnou ulici před sebou.

„Proč jsi tak naštvaný? Stejně bys toho nejpozději dnes litoval. Asi vim, co si o tom myslíš. Proč jsem ti to vůbec říkal, viď. Doufal jsem, že bys o tom mohl přemýšlet do budoucna až no... se trochu socializuješ a dal mi nějaký signály, že se o tebe můžu snažit.“ Tak on se mnou nic mít nechtěl. Bylo to oznámení do budoucnosti. Nečekal odpověď teď, protože si myslí, že stupně takového sblížení nejsem schopen. Tak teď se vážně už úplně cejtim jako idiot.

„Řekni něco,“ naléhal, když jsem pořád mlčel. Jenže, i když jsem to už měl v hlavě urovnané, tak vybrat z toho to, co řeknu nahlas, a co ovlivní věci venku, ne jen uvnitř mě, je mnohem těžší.

„Já...“ Tak jo Frane, to je dobrej začátek. „moc takových návrhů nedostávám, což je asi hned jasné. Takže mě to asi tolik potěšilo, že jsem chtěl prostě souhlasit a nepřemýšlel jsem vůbec nad tím, že by to bylo zamítnuté.“ Vybral jsem odpověď B = být upřímný. Jenže víc kolosálně trapně už jsem se potom cítit nemohl. Rozhodl jsem se to zamluvit dřív, než mi odpoví.

„Kam jsi to vlastně chtěl po jídle jít?“ Zeptal jsem se doufaje, že se na změnu téma chytne. Všiml jsem si pohybu zleva, jak popošel blíž a už tak nestál za mnou. Napadlo mě, že tak možná dosud stál kvůli mně, a že pro něj samotnýho toho muselo bejt divný nebavit se s někým tváří v tvář, ale mluvit mu k zádům.

„Tohle no... Chtěl jsem s tebou dojít koupit tenisky s bílou podrážkou do tělocvičny. Ale je děsnej slejvák, kterej jsem nečekal a nemám u sebe tolik, aby nás nějaký taxikář popovážel a čekal na nás všemožně po městě, takže tě nakonec pošlu rovnou domů.“

 

Pocítil jsem zklamání, ale neodpověděl jsem a nechal se pasivně řídit jeho rozhodnutím...

 

Doma bylo ticho a prázdno. Matně jsem si vybavoval, že se mamka zmiňovala o nějaké firemní akci. Skopl jsem ze sebe boty a jistou chůzí nabral směr rovnou do koupelny.

Ačkoliv nebyly ještě ani tři, praštil jsem s sebou do postele a tvář zabořil do polštáře. Tohle jsem neměl dělat. Všechny nejvýraznější části dnešního dne se mi v hlavě přehrávají jak vystřižené úryvky, které přehrávač opakuje pořád dokola. Bíb. Chvíli jsem jen nehnutě ležel, ale nakonec jsem se na ten telefon podíval.

„Díky, že jsi dneska přišel. Bavil jsem se. - M.“ Praštil jsem mobilem do polštáře. Byl jsem si jist, že Mars nebyl ten typ, co by se snížil na poděkování někomu smskou. Ale já ho k tomu přiměl.

 

Školní chodba v pondělí ráno, mi přišla víc chaotická, než jiné dny. Možná se mi to ale jen zdálo. Přes ten hluk jsem skoro přeslechl, jak se mě někdo snaží dovolat. Tím někým byl jeden z mých učitelů, ale chvíli mi trvalo spojit si ho s předměty. Napověděla mi hned jeho slova.

„Chtěl jsem se jen ujistit, že jste nezapomněl na potvrzení o přidání se alespoň do jednoho místního sportovního klubu. Máte čas už jen do obědové pauzy,“ ano, zapomněl jsem. Celý zbytek neděle jsem se na to aktivně snažil zapomenout. Vyneslo to své ovoce, ale stres z této situace se navrátil téměř okamžitě.

„Ano, dodám ho.“ Odpověděl jsem a přinutil se k úsměvu.

 

Zalezl jsem do třídy. Teda chtěl jsem, ale byl mi zablokován průchod. Sotva jsem se stihl zastavit, abych do té postavy nenarazil.

„Takže takovýho nemožnýho skrčka přijali do volejbalovýho týmu? Nepřipadá ti to blbý? Co jsi udělal, že to Benton dovolil?“ Chlápek s černýma vlasama svázanýma v drdolu a obličejem mě vůbec nepovědomým, na mě házel zlý pohled shůry. Zamračil jsem se.

„Já se k volejbalu nepřidal, teď když dovolíš...“ Snažil jsem se kolem něj nějak proklouznout. Co má sakra za problém? Před obličej mi přilétl papír – Potvrzení schválení přihlášky o členství, podpis Benton. Je na tom moje jméno. Co to kruci je?

„Tenhle papír jsem nikdy neviděl a nevím, kdo je Benton,“ bože, vážně netuším, jak se s takovýma situacema vypořádat. Ani by mě nenapadlo, že by tohle mohl někdo udělat. Proč má někdo problém s tím, kdo se kam přidá? Týpek si odfrkl.

„Tak to je vážně něco, že neznáš příjmení svýho kapitána,“ utrousil a papír mi nepříjemným úderem natiskl do hrudi a odcházel. Co tohle mělo bejt? Chvíli jsem za ním vyjeveně koukal, pak ale mou pozornost strhl šepot ve třídě. Polknul jsem a potichu se vydal na svoje místo. Samuel se nacházel v jedné z právě rozjetých žhavých debat, stejně tak trojice, která seděla poblíž mě. Naklonil jsem se k Joshovi, co byl hned vlevo, abych nerušil Dereka s Chloe.

„O co jde?“ Pološeptem jsem se zeptal. Josh se na mě podíval, jak na největšího tupce na zemi. Probůh, co se sakra děje?!

„Jak to, že nic nevíš, když se tě to týká nejvíc?“ Nechápal. Usykl jsem.

„To bych taky rád věděl!“ Všiml jsem si, že už mě zaregistrovala Chloe a poté i Derek.

„Och kámo, jsi hit dnešního dne,“ zašvitořila. Derek se smál.

„Dokonce i Nathan si tě přišel prohlídnout,“ přilejval do mého zmatení. Celá moje vnitřní situace se zhoršovala. O co tady doprčic jde? Zmateně a možná i zoufale jsem koukal z jednoho na druhýho. Josh, navzdory tomu, že se měl stát hrozivým plešatym poldou, se slitoval jako první.

„Každé pondělí brzo ráno se aktualizuje nástěnka se zápasy a turnaji v hlavní budově. Nás se zima moc netýká, protože naše škola nedělá zimní sporty, ale je několik velkých turnajů. Konkrétně pro tebe důležitý Winter Rewrite středních a vysokých škol, kterého se účastní školy z různých zemí a koná se tady, v Anglii,“ na vteřinu se odmlčel. „v kterém hraješ jako hráč základní sestavy.“ Skoro jsme vyletěl ze židle, jak moc mě to šokovalo. Cože?! Do prdele! Dejchej Frane, dejchej.

„Takže proto mě chodí atakovat cizí lidi?! Ten chlápek je určitě člen, že jo? A co sakra vůbec dělám v základě?!“ Vždyť já o to nestál! Trojice se po sobě podívala.

„No Nathan právě teď není člen klubu, někdy hned na začátku září ho vyloučili, ale asi jenom dočasně. Nikdo mimo členy neví proč. Ale občas je docela agresivní. Docela chápu, že byl zvědavej, kdo že to bude hrát na WR v jeho týmu,“ to je ještě lepší. Asi jsem nahradil agresivního typa, kterýmu se vážně nelíbím, a který by se měl ještě vrátit. To je úžasný, vážně. Co mi to Mars udělal?

„Nevypadáš moc nadšeně,“ podotkla Chloe. Tak to se teda trefila...

 

Moje hledaní započalo bídně. Netušil jsem, v které učebně ho hledat a ani, kde tu hledat. Nevěděl jsem jaká je třída. Při vypocení trošky odvahy jsem vyzjistil, ze je ode mě skoro až na druhé straně téhle rozlehlosti. To mě přivádí na myšlenku, ze mě musel taky tímhle způsobem hledat. Cítim se z toho divně, ze mě od pohledu dokázalo detekovat dost lidí na to, aby měl šanci na úspěch. Když jsem to místo nakonec našel a odvážil se nakouknout dovnitř, par lidi zevnitř se zvědavě podívalo a zaujatě mou osobu letmo shlédlo. Nedal jsem jim na to moc času, Mars Benton mezi nimi nebyl.

,,Co tady chceš?" Bafl mi někdo za zády. Hlas mi byl povědomý, ale musel jsem se otočit, jinak bych na to asi nepřišel. Když už jsem věděl, tak jsem trochu zacouval. Proč zase tohle?

„Já... hledám Marse...“ Přidání do klubu byla jedna věc, ale rozhodně nebylo možný, abych hrál na prosincovém turnaji. Vlastně na žádném turnaji. Mohl jsem s nima hrát pro zábavu, ale pohár byl úplně mimo mé obzory.

„Ten tu není, takže vysmahni,“ otevřená nesnášenlivost vůči Franovi mi vůbec nesvědčila. Jsem radši, když si o mě povídají za zády. Když to neslyším, nemusím to řešit a přemýšlet o tom. Pohled jsem mu zabodával do krku.

„Jdi si s nim pokecat na trénink, jestli máš koule jim ho rušit,“ otočil se na patě a zapadl do učebny. Takže tenhle nerudný černovlas je jeho spolužák? No super..

 

Pokud nedostatek odvahy narušit spoustě lidí zápas znamenal nemít koule, tak jsem si asi v kalhotách nosil malý silikony. Ještě jsem to párkrát zkusil k jeho třídě a nenápadně nakukoval dovnitř z dálky. Jenže jako by jeho chybějící dosah byl k mé osobě zcela úmyslný. A protože jsem se nechtěl cítit jako podvraťák, a protože mi nic jiného nezbývalo, tak se moje potvrzení v jedenáct deset objevilo na jednom ze stolů v kabinetu. Tak jsem to oficiálně prohrál.

 

Cíl třetí: určitě nenastoupit do místního volejbalového klubu – nesplněn.

 

Můj pondělní den byl dlouhý, ale dozvěděl jsem se, že ne tak dlouhý, jako kdybych ještě nebyl členem klubu. Moje škola končila hodinou angličtiny, Chloe odcházela až po té další na tenis. Josh také odcházel ve dvě, protože měl jediný den v týdnu lakros – prostě jeden povinný klub. Derek tu dneska dřepěl až do konce. Takže kromě toho, co mě ještě dneska čekalo, jsem si užil několik závistivých pohledů při zachránění z dvouhodinovky matiky a jedné chemie. Volejbal byl sice jeden z klubů, co trénoval dokonce i v neděli, ale alespoň to má nějaké výhody.

 

Překvapilo mě, že se tu nacházím jako jeden z prvních. Abych byl konkrétní: kouč si pročítal nějaká lejstra při straně hřiště na lavičce a jeden drobnější prvák si zkoušel podání přes síť.

„Myslel jsem, že se začíná v jednu,“ řekl jsem hned po pozdravu. Docela jsem se bál, že to nestíhám a on tu ještě nikdo není. To je... stupidní... se obávat tohoto. Kluk na mě vykulil oči a míč mu vypadl z rukou. Co je na mě tak děsivého? V odpověď mi přišlo dýchnutí na krk. Dobřeee, tak to nejsem já. Rychle jsem popošel dovnitř a pak se teprve ohlédl. Úlevně jsem vydechl.

„Luku,“ řekl jsem prostě. Věnoval mi svůj jednoduchý úsměv.

„Jsi tu brzo, na to, že jsi nechtěl vůbec,“ podotknul.

„Váš kapitán mi nedal šanci na odmítnutí...“ uhnul jsem pohledem úplně pryč.

„No vždycky to nějak jde, že. Když se chce,“ ozval se známý příliš zdrcujícně upřímný hlas za ním. Luke svraštil obočí.

„Filipe, o tomhle už jsme hovořili,“ řekl. Filip nahodil výraz neviňátka.

„A o čem?“

„Že se nedělá, abys takhle odrazoval členy týmu. Už jsi vyděsil dost prváků.“ Aha, tak to možná ten prvák takhle nekoukal na něj. Že by to bylo s Filipem až tak zlé?

„Nemyslím si, že by tu měl být někdo, kdo do toho nedává vše.“ Tvářil jsem se, že nevidím Filipův přímý pohled ke mně.

„Je to pro něj těžké se do toho vrátit po takově době,“ pokračoval Luke. Navzdory svému výzoru, byl taková mamka týmu.

„Co je těžké? Buď chceš nebo ne. Mezi tim nic není,“ oponoval Filip. Jestli tenhle názor není jen osobní výhrada proti mně, tak už to asi chápu. Zvláštní, nepřišlo mi, že by to až tak moc dříve dával najevo.

„Tak už ho nech,“ snažil se mi pomoc Luke, ale Filip byl tvrdohlavec.

„Kdybys ho viděl jak celý dopoledne oblejzá s potvrzením kapitánovu třídu, pravděpodobně, aby mu řekl, ať si ten papír strčí do zadku, taky by sis tohle myslel,“ rána pod pás. Díky Luku za snahu, ale na tohle už vážně není odpověď.

„Kde se můžu převlíct?“ Zamumlal jsem. Vážně jsem jim nestál za to, aby se hádali kvůli mně. Ne, vlastně mi bylo jedno, jestli se budou hádat, ale nemuselo by jít o mě a ještě k tomu v mé přítomnosti. Luke na mě chvíli přemýšlivě koukal a možná si právě uvědomil, že tuhle bitvu bojoval za špatnou stranu. Pak trhl hlavou za sebe.

„Tudy, jdeme všichni, takže půjdem spolu,“ byl jsem vážně rád, že už je to téma pryč. A taky, že to nemělo víc svědků. I když vlastně nevím, vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, kdo všechno mě tam viděl. Je fakt, že já opravdu nejsem přehlédnutelnej nebo s někým zaměnitelnej.

 

Bylo můj pokus se v ten čas s tím papírem v ruce sejít s Marsem opravdu něco, co bych neměl...?