Pátek, jak slibně to zní. Budu si moct na celý krásný víkend zalézt do svého nového brlohu a nabrat energii, kterou ze mě lidé během tohoto týdne vytáhli. To, že společnost lidí dokáže někoho nabít je kec. Opravdu, jsem unavený. Možná bych konečně mohl dovybalit zbytek věcí, konečně zapojit počítač a taky konečně napsat Zekymu. Znovu jsem se zahleděl na mobil. Tomu vážně vůbec nechybím? Ani písmenko. Ani blbá nálepka na messengeru. Ve výhledu se mi objevila červená.

„Co máš v plánu na večer?“ Zeptala se Chloe. Musela barvit vlasy, protože její předešlá temná višeň se stala zářivou třešní. Díky výrazné barvě jsem ji bezpečně poznal všude – kromě toho, že Lebkoun a Výtlem bývali většinou vždycky poblíž. Podezříval jsem je z lehkého bodyguardingu. Drobný piercing v jejím nose se třpytil ve světle, které v tuhle denní dobu dopadalo na naši učebnu.

„No já... budu doma.“ Odpověděl jsem. Zamrkala a pak skřivila obličej.

„Co? V pátek po škole a o víkendu doma? Cože? To už nikdy neříkej,“ zatřepala hlavou, jako by se z ní snažila vyklepat něco ošklivýho. Zatvářil jsem se dotčeně.

„Zaměstnává mě tolik škola, že nejsem ještě ani vybalenej.“ Odpověděl jsem. No, byla to poloviční pravda.

„Krabice a bágly počkaj nebo v čem to máš. Moje přítelkyně má narozeniny, tak pořádám v naší vile nedaleko odtud takovou menší oslavu. Musíš přijít, chci ti ji představit.“ Očka jí zářila. Asi by to někoho překvapilo, ale nemám zrovna moc zkušeností s odmítáním lidí při takových věcech.

„Promiň já... Žijeme s mamkou sami, teda spíš jsem tak trochu nějak spíš sám doma a náš nový dům vypadá už týden jako skladiště a já-“ vykecával jsem se, ale jak byla zvláštní trojice bůhví proč mě obklopující, podivná, tak byla i všímavá. Usmála se.

„Jo jasně chápu, nebudu tě nutit. Ale kdyby sis to rozmyslel, tak číslo už máš,“ v hlase jsem jí poznal zklamání. To jsem nedokázal pochopit. Neměl by člověk, když už potřebuje něco slavit brát jen lidi, se kterýma se zná a přátelí už delší dobu? My se všudy všeho známe čtvrtý den a já se pomalu ani v duchu neodvážím přiznat, že doteď neznám příjmení nikoho z nich. Tříčlenná smečka se sepnula nad plány a já ve své lavici zůstal sám. Takhle to vždycky končilo. Ať už byli lidé jakýkoliv, jednoho dne to všichni vzdají. Ale já jim to nemám za zlé, nemá smysl se snažit o někoho, kdo o to nestojí. Koneckonců se tímhle pravidlem sám řídím již několik let. Znovu jsem rozklikl ten chat. Poslední zpráva zobrazena dvanáctého listopadu, neděle. To už bude za chvíli skoro týden.

I když čas po obědové pauze obvykle člověku připadá, že letí rychleji, v hodinách historie tomu tak neplatí. Nikdy jsem nepochopil tu lidskou potřebu znát minulost. K ničemu to není. Nic nezměníš, ze starého se nic nenaučíš a tvoje hlava se akorát plní zbytečnými informacemi. Kdo vymyslel, že závěrem školního týdne je dvouhodinovka těhlech keců? Ještě k tomu po obědě? Ještě mi někdo obstarejte polštář a bude to perfektní. Kdybych byl ve volejbalovém klubu, mohl bych tuhle hrůzu mít o hodinu kratší... Zarazil jsem se. Tyhle myšlenky jsou ještě horší. Jenže, co budu dělat? Celý týden jsem na to kašlal, ale do pondělka už se musím někam zapsat. Povzdychl jsem si. Nikdo mi s tim neporadí a s mámou o tom mluvit nemůžu. Vím, co by mi řekla.

Z myšlenkové agónie mě vytrhl papírek, který mi přistál na stole. Zvláštní, jak málo stačí a přitom nemám absolutně páru o čem vyučující, který mi dělá akorát zvukové pozadí mluví. Zamžikal jsem očima po třídě, ale nikdo na mě zuřivě negestikuloval a ani nedělal ksicht, tak jsem to k ukojení zvědavosti asi rozevřít musel. Eheh, pokud to teda nebyl jen něčí odpadek, to bych se cítil vážně trapně.

„Čauky! Během pauzy na záchod jsem někoho potkal. Slíbil jsem, že ti o něm řeknu, tak hned prosim nezdrhni! - S“ S... Hodil jsem pohled k Sammymu, ten ale civěl na text na tabuli. Nikdo jiný, koho jsem si pamatoval jménem, nezačínal na S... A ano je to velice trapné, že si za poslední čtyři dny pamatuju jen čtyři jména. No asi inu... musím si to dávkovat,... jako by každý den jednoho, ne? Eheh. Složil jsem list. No a taky to možná byl omyl a bylo to adresováno někomu za mnou nebo někomu koho jméno zní pološeptem podobně jako moje – tak to bylo dobrý. Ale kdo by se mnou mohl chtít mluvit? Vždyť já tady nikoho dalšího neznám. A ani oni neznají mě. Teda určitě mě půlka školy už zná od pohledu, protože já se prostě neztratím a ani si mě nikdo nesplete. Snad to není ono a nemá tu jen někdo problém s mojí bělobou. Vybarvit se nedokážu.

Měl jsem toho tak trošku plnou hlavu. Tohle možná taky někoho překvapí, ale nejsem zvyklej, že by na mě někdy někdo čekal. Pravda, na jednu stránku je to potěšující, ale určitě bych se bez toho obešel. Když hodina skončila, na nic jsem nečekal a vysmahl ze třídy. Nebylo těžké přes ostatní zahlédnout vyčuhujícího kapitána. Pokud to byl on – v hlavě mi spustil alarm: uteč Frane. Ostře jsem zabočil a s předstíráním, že jsem si ho nevšiml jsem se vzdaloval.

„-čkej. Zastav chlape!“ Rozezvučelo se davem chvátajícím domů. Jeden by si myslel, že budou děti snobů trochu konzervativnější, co se odchodu týče, ale další z mých pevných představ byla zbořena. Samozřejmě jsem předstíral, že volání určitě není na mě, a tak mě musel zastavit až pořádný stisk v rameni. Překvapeně jsem hekl, spíš tím, jak mě to překvapilo, než bolestí. Nebylo úniku a musel jsem mu chvíli čelit. V duchu už jsem vymýšlel různé odmítací taktiky na všechno možné.

„Chtěl jsem s tebou mluvit, asi jsi nedostal vzkaz co,“ začal.

„Dostal... Ty...“ zasekl jsem se. ,,Ty...“ Pozvedl obočí a já uhnul pohledem. Zase jsem zapomněl jméno, kruci. M... m...m? No co, jméno přece není na člověku to nejdůležitější, ne?!

„Mars,“ řekl a ukončil tak menší dilema. Tak normálně mi jsou jména docela jedno, ale já pocítil osudové setkání. Pravda, osudové setkání, kterému jsem se chtěl vyhnout. Rozešel jsem se.

„Franklin, těšilo mě. Musím jít domu,“ musím hned teď odsud zmizet. Silná osobnost, která z něj vyzařuje je něco s čím se moje současné já neumí vypořádat. Jedním dlouhým krokem srovnal s mýma krátkýma nožkama krok.

„Doprovodím tě, jestli chvátáš. To co chci bude jen na pár minut,“ je tak neodbytný! Ale v jiném případě by asi nebyl kapitán. Navzdory tomu, že mi něco chtěl a co bude jen na pár minut prý, jsme šli nějakou chvíli mlčky. Asi nejspíš čekal, že samou zvědavostí začnu sám. Já se modlil, že dřív, než skončí, budu nasedat do auta.

„Víš, takhle z oka do oka mimo hřiště jsi docela jiný,“ spustil. Zkřivil jsem rty, ale mlčel. Jasně první dojem už máme za sebou, ale nemám rád, když mě někdo hodnotí, když nemá vlastně z čeho.

„Tak to je nešťastné,“ zamumlal jsem nakonec a přidal do kroku. To samozřejmě pro něj nebyl žádný problém.

„Proč jsi hned neřekl, že hraješ? Připadám si trochu jako blbec po tý mojí řeči před hrou,“ pokračoval.

„Protože nehraju,“ opáčil jsem.

„To říkej někomu jinýmu. Možná tvý příjmový póze chyběla dynamika denního tréninku, ale takhle se nehráč nikdy nepostaví na první hře. Kolik let jsi hrál?“ Konverzace směřuje tam, kam fakt nechci. Musím to zarazit hned teď. Nemůžu zopakovat minulost. Jednou mi to vážně stačilo, i když si máma myslí, že bych tomu měl dát druhou šanci. Aniž bych se k vážnějšímu prohlášení zastavil, něco udělal jinak, nějak se zatvářil, tak jsem se jen nadechl a prostě to řekl.

„Hele něco ti řeknu a klidně to roztrub všem, uvítám, když se mi budou všichni vyhýbat.“

„Co-“ Spustil, ale hned jsem pokračoval.

„Pravdou je, že jsem na chlapy. A kluci z týmu na to přišli a vyštvali mě, jenže až potom jim došlo, že nahradit mě, moji pozici, neni jako najít vhodnýho smečaře, to chce přece dělat každý, protože je to cool. Vrátil jsem se zpátky, ale už to bylo jiný... hned první oficiální zápas skončil zle a pak se tým rozpadl. Takže mi prokaž laskavost a nesnaž se naverbovat někoho, z koho budou všichni ve stresu až se mu v šatně postaví.“ Domluvil jsem, howgh. Překvapil jsem sám sebe, že jsem tohle řekl nahlas. Ale co je pravdou: já nemám problém se svou orientací, to ostatní mají. Co mi stačí ke štěstí? Dostat se konečně domů a sténat si nad Zekyho fotkama. Je to smutné a osamělé, ale moje osoba víc nepotřebuje. Vlastně ano, potřebuje. Zekyho hlas by teď vážně pomohl. Ah, jsem tak ubohý. Zbytek cesty jsem šel sám. Mars se někde odpojil, ani nevím kde. Zřejmě jeho znechucení dosahovalo úrovně, kdy jsem si na svoje přiznání ani nezasloužil odpověď. Možná jsem se tím osudem hodně mýlil a jen mě obalamutila jeho výrazná postava a v davu dominující silný charakter.

Přivítala mě prázdná hala, pozdravilo mě ticho. Dolehlo to na mě takovým způsobem, že jsem to prostě nevydržel, a než jsem se stihl zamyslet nad tím, co jsem vlastně chtěl říct, Zekyho hlas libozvučně doplul do mých uší a spláchl moje stýskání během posledních dnů jedinou hřejivou vlnou.

„Jo čau, řekl jsem si, že ti brnknu. Jak se vede?“ Bylo mi jedno, o čem budeme mluvit, prostě jsem ho jen chtěl slyšet mluvit a to co nejdéle.

„Hele je to super! Chtěl jsem ti psát, asi v sobotu. Potřebuju něco sestříhat, ještě naposledy!“ Zazněl prosebně. V duchu jsem si povzdychl. Nedokážu říct ne. Pak jsem se zarazil.

„A kdo tě točí?“

„Bys nevěřil, ale našel jsem týpka ve škole, co to docela umí, ale musím ho za natáčení platit. A jakou nechutnou částku si řekl za sestříhání. Na tohles byl prostě nejlepší a hlavně neplacenej,“ smál se, zatímco kus mé duše se odštípl a zmizel v nenávratnu.

„Hej Frane? Si tam? Slyšíš mě?“ Co mám dělat? Nedokážu odpovědět. Zatímco na mě stále volal, telefon jsem odtáhl od ucha a hovor ukončil. Zůstal jsem bez hnutí stát s pohledem zabořeným do zdi, v které jsem snad hledal vepsané odpovědi. Když se mi telefon rozeřval v ruce, málem jsem ho upustil. A málem to vyklikl, v poslední chvíli jsem si všiml jména. Tohle jsem možná neměl zvedat, ale bez přemýšlení jsem to udělal.

„Chloe,“ cítil jsem ve svém hlase počínající pláč.

„Ahoj, já se tě chtěla zeptat, jestli sis to nerozmyslel, ale ty... nezníš moc vesele,“

„Byl jsem nahrazen, ale- ale... jen kvůli penězům se...“ přerušil mě vzlyk. A proč jí to vlastně říkám, mají dneska oslavu a já jí to jen kazím. „To nic, já...“ Na kratičký moment jsem v sobě ucítil, že se něco zlomilo.

„Chtěl bych přijít, ale promiň, šofér už odjel a... a já...“ Proč jsem taková nicka, že někomu, koho znám pár dní, navíc holce, brečím do telefonu? Na druhé straně bylo chvíli ticho, kromě několika vzdálených hlasů.

„Frane, kde bydlíš?“ Zeptala se nakonec. Odcitoval jsem jí naučenou adresu.

„To není daleko, tak se převleč, napudruj si nos a tak a za takových- co?“ Nastalo chvíli ticho. ,,Tak prej deset minut, přijede pro tebe Ollie, takovej trochu modrovlasej, tak se nelekni. Uvidíme se tu,“ píp. Znovu jsem chvíli jen čuměl na zeď a dokonce z toho i zapomněl brečet. Vážně... jsem se teď já upsal na společenskou událost? Vážně, nedělej rozhodnutí, když jsi rozrušený. Ale teď už je příliš blbé zavolat zpět, že to odvolávám. A taky tak trochu... jsem vlastně ani nechtěl.