A modrovlas přijel, ale i tak jsem se možná trochu lekl. Ollie, pravděpodobně správně jménem Oliver, byl další člověk trošičku mimo mé představy. Od čela se mu ze středu a ze stran táhly tři úhledné copy. Uši zdobilo několik náušnic a jeden černý piercing byl i uprostřed rtu. Měl na sobě bílé rifle a tyrkysové síťované triko a hedvábnou šálu světle zelené barvy s lehkým šedým vzorem ležérně přehozenou kolem krku. Růžové tenisky zdobící kolem dokola stříbrně vyhlížející kuličky byly završením něčeho „wow“. Byl postavy štíhle a velmi ženské až tedy na plochý hrudník kamuflovaný volným trikem v pase upnutém gumou. Ollie je transka, jsem si tím jistý. Z úst mu vylétla žvýkačka.

„Už si dozíral? Rád bych si dal ještě dort, než to ti nenažranci všechno zbaští,“ prásk. Jazykem ji natlačil dovnitř. Přistihl jsem se, jak ho fascinovaně sleduju, a tak i další nově objevenou ozdobu. Na tváři se mi objevil úsměv.

„Vypadáš skvěle,“ opět jsem překvapil sám sebe. Možná bych mohl občas porušit pár svých zásad, jako třeba občas říct pravdivé komplimenty. Ačkoliv si myslím, že většinu lidí ten vzhled opravdu neohromí. Oliver – snad – na mě doposud hleděl docela nezaujatě, ale právě teď jsem mu ve tváři spatřil trošičku zájmu.

„Asi chápu, proč se Chloe líbíš,“ řekl.

„Líbím?“ Jasně, to bylo to jediné, co jsem slyšel. Koutek mu vyjel vzhůru.

„No jasně, řekl bych, že je to její hobby dělat si sbírku podivínskejch kámošů,“ trhl hlavou k autu, které se blýskalo jasným fialovým nátěrem. Jo tak aha, to dává docela smysl. Spěšně jsem došel k autu. Automaticky jsem šel dozadu, ale zastavil mě jeho výraz.

„No jo, takhle se pozná bohatý klučík. Veze si sedinku vždycky vzadu, že?“ Když se teď zasmál přišlo mi, jako by z něj opadlo jakési napětí. V tu chvíli jsem si uvědomil, že člověkem, co špatně navazuje vztahy nemusím být jenom já. A ano, je stupidní na to přijít až teď, důkaz toho, jaké mám špatně pochopitelné ego. Rychle jsem obešel auto z druhé strany a sedl si dopředu. Vyhlédl jsem z předního okýnka. Jo, střílel si ze mě, ale byla to pravda. Na tenhle výhled jsem zvyklý nebyl.

„Takže... Přítelkyně Chloe... Je opravdu přítelkyně?“ Jo, bylo divné, abych já, introvert stupně A = absolutní, začínal konverzaci, ale opravdu nerad bych se ztrapnil nějakým nepochopením věci.

„Jop, Chloe je na holky.“ Odpověděl. Přemýšlel jsem, jestli mám něco říct, ale vyřešil to za mě. „Nevadí ti, když nebudeme mluvit? Raději se budu soustředit na jízdu, už je docela tma a taky pátek – čas vzestupujících alkoholiků a nevybouřených puberťáků, takže bych se raději soustředil na jízdu, jestli neva,“ řekl. Přikývl jsem – jenom jsem přikývl a začal zírat ven do temného města. V okýnku jsem chvílemi viděl svůj odraz. Chloe nebyla od toho pudru daleko, ale červený oči nezamaskuju. Snad to nějak ještě vymizí.

 

Vystoupili jsme před menší viličkou, a až před vchodem jsem si něco uvědomil – už jsme to říkal, jsem opožděný.

„Vždyť já vlastně nic nenesu..“ zamumlal jsem. Oliver po mně střelil pohledem.

„Oba víme, že to je tvůj poslední dnešní problém.“ Zazvonil a domem se rozezněla melodie ze zvonků. Počkat, co tím myslel? Nedostal jsem šanci nad tím uvažovat. Dveře se skoro okamžitě rozletěly dokořán a v nich stála další osoba, kterou jsem neznal, ale byl jsem si jist, že bude potřeba ji zapsat do nově založeného adresáře ve své hlavě.

„Čááu, vítám tě tu,“ kdyby mohli kolem lidí poletovat emotikony jejich nálad, kolem téhle plavovlasé dívky by poletovala růžovoučká srdíčka lenošící v nadýchané bělostné vlně.

 

Tak to byl můj první dojem na Helen.

 

Toho, čeho jsem se nejvíc děsil se nakonec neukázalo tak hrozným. Od lidí z bohaté školy jsem čekal, že “taková menší párty“ bude mít tak aspoň sto lidí, DJ, velkej bazén a vyhazovače. Ve skutečnosti tu nebylo lidí ani deset a konalo se to v jedné útulně vyhlížející místnosti. Byli tu Josh a Derek. Oliver, Chloe a její přítelkyně – též oslavenkyně Helen. Dívka s hnědými vlasy na ježka, tetováním na čele a krku a jediná s krabičkou cigaret po ruce, byla Zoe. Další dva kluky, přestože taky svým způsobem odlišné, jsem si nezapamatoval. A nakonec tu byl Mars, který se tvářil, že na mě každou chvíli nezírá z druhé strany stolu. Co ten tu sakra dělá? Po slavnostním popřání, pusinkování, předání darů a snědení dortů se kromě otevřených piv pomalu rozjel rozhovor. Tohle byla moje první zkušenost s narozeninovou oslavou, takže jsme jen poslouchal. Ani jsem nevěděl, o čem se na takovým událostech lidé baví. A zatímco se to během pití i pomalu střídalo na záchodě, tak se konečně na chvíli vzdálil i Mars a já konečně dostal příležitost.

„Jak se znáte s ním?“ Zeptal jsem se při příležitostní mezeře v debatě. Derek se zařechtal, pochopitelně.

„Je to teď kapitán volejbalového klubu, takže jeden z největších matrošů, co máme. Musíme ho pozvat, to je jasné,“ řekl. Helen do něj šťouchla loktem – dobře, bylo to spíš takové pohlazení. Pousmála se na mě.

„Marsík je můj kamarád už od základky,“ odpověděla. Marsík?

„A kamarádi kamarádů jsou i naši kamarádi,“ pronesl jeden z kluků hlasem mudrce s jedinou celoživotní mantrou, jehož jméno jsem hned zapomněl. Tak jsem jen tupě přikývl. Chloe se ke mně naklonila.

„A vůbec, co s ním máš ty? Všichni vidíme jak po sobě koukáte,“ úmyslně se strojeně zahihňala.

„Jde o volejbal? Slyšel jsem, že jsi to včera rozparádil,“ odstrčil ji Derek. Umn.

„Kde jsi to slyšel?“ Zamumlal jsem. Skupina se zasmála.

„Samozřejmě, že od Samuela. Vypráví tvůj podíl na drtivém vítězství snad úplně všem.“ A Chloe zase odstrčila jeho. Uhnul jsem očima.

„Tým, v kterém jsem hrál měl prostě silnější hráče, to je všechno,“ řekl jsem.

 

Ano, nepřekvapovalo mě to. Proč se nezaměřit na hráče, který vypadal nejslaběji. Pokrčit kolena, ruce v pozici před sebe. Proč na mě sakra všichni tak zírají? Míč se mi trochu bolestivě opřel o zápěstí a vylétl do vzduchu. Zvedl jsem tam pohled. Jako by se čas na chvíli zastavil. A pak jsem se přistihl jak se tak, jak civím vzhůru na míč, usmívám.

 

Ale čas se rychle vzpamatovat. Dost brzy na to, abych viděl výraz unknow prváka. Nečekal, že to dám, přesto byl v pozici připraven. Rychle se vzpamatoval ze šoku a musel se trochu snažit, aby míč stihl dlaněmi poslat dál. Přihrál ho k Samuelovi. Najednou jsem si vzpomněl, že mi vlastně říkal, který sport dělá, skok přes tyč. Odrazil se a jako by byl na trampolíně vyrazil vzhůru. Máchnutí rukou do míče připomínalo spíš pokus o facku, ale míč se na stranu proti hráče dostal, přímo mezi vypůjčené hráče. A náš tým skóroval. Zatímco se ozval jásot, z týmu a z řad diváků, kteří se nejspíš rozhodli fandit nám, hnědovlasý čahoun si mě změřil přemýšlivým pohledem.

„Pěkný příjem...“ Zamumlal. Přistihl jsem se, že se mi na rtech utvořil sebevědomý úsměv. Rychle jsem ho skryl. Byla to prostě náhoda. Píšťala hlásila, že se musí hrát dál. Míč přeletěl síť – mimo hřiště.

„Out!“ Zvuk píšťaly.

„Nevadí!“ Rozeznělo se směrem od čísla jedna. Zaujal jsem pozici, další útok přicházel...

 

Hra skončila, Samuel mě zničehonic plesknul do zad. Nevěděl jsem ho se blížit, takže jsem se trochu lekl.

„Tak to bylo hustý, Frane! Proč jsi se nezmínil, že jsi takovej profi hráč?“

„Nejsem žádnej profi hráč,“ zamumlal jsem a ve chvíli největšího zmatku, kdy se lidé rozcházeli a tělocvična se sklízela, jsem se vytratil.

 

„Ten kluk je zbytečně skromný. Na to, že je z formy zachránil alespoň třetinu míčů,“ netušil jsem kolik z toho navrátilec slyšel, ale bylo mi zničehonic šíleně trapně. Ani ne tak kvůli tomu, že mluvíme o mně a té hře. Ale spíš, že jsem si v tu chvíli, kdy jsem mu prozradil své tajemství myslel, že je to naposledy, co spolu mluvíme a náhodné potkávání bude sníženo na raritní ranní projití školní bránou. To, že tomu tak není a vidíme se ještě ten samý den a ještě na mě a o mě mluví, byla zcela nečekaná věc. Jako by se můj milostný problém jednostranné lásky zvané Zeky Brent náhle zdál naprosto nepodstatný a vzdálený.

„Tak to je úžasné, Frane,“ snažila se mě Chloe probrat ze zaražení ranou do zad. A rána to byla, že jsem se chvíli vážně tím šokem nenadechl. Ta holka má sílu! Sklopil jsem si pohled k rukám. Věděl jsem to, neměl jsem se vůbec ptát, teď tu všichni na mě koukají. Zachraňte mě někdo...

„Došlo nám pivo,“ prohlásil jeden z nepojmenovaných kluků. Jenom tak málo stačilo, aby se pozornost přesunula jinam – k chlastů. Děkuji ti! Zatímco se debata znovu rozvířila a někdo se vydal pro zásoby, já pořád ucucával první plechovku a zase ze svého místa přetěkával očima z jednoho na druhého a poslouchal. Byl jsem tak zaposlouchaný do jejich hlasů, že jsem málem vyletěl z kůže, když vedle mě promluvil Helenin sladký hlásek.

„Moc nepiješ, nechutná ti?“ Zajímala se. Zatímco na druhé straně už probíhala opilecká akční zábava, Helen si přisedla ke mně.

„No popravdě... ne. Vlastně to piju poprvé...“ za měsíc mi bude dvacet a já piju poprvý nějaký alkohol. No není to trapné? Pousmála se.

„Je mi líto, že si mezi těmihle burany bojíš říct o džus,“ z jejích úst znělo slovo buran spíš, jako by mluvila o kytičkách.

„Ne, takhle to není...“ sledoval jsem jak se natahuje pro čistou skleničku a nalévá do ní pomeranč. Chvíli po té se na stůl dostavil první tanečník. Podala mi ji. Jak ještě víc blbě se můžu cítit? Možná už bych měl jít prostě domů.

„Díky...“ Pak si sedla zpátky ke mně.

„Nebudeš se bavit s nimi?“ Trhl jsem hlavou k hlučné skupině. Zeptal jsem se, abych předešel tichu na této straně obloukovitého gauče.

„Já se bavím. Stačí mi jen je sledovat a nasávat to. Ty to určitě chápeš,“ řekla. Přikývl jsem. To co jsem nechápal, jak se toto děvče dalo do kupy s tou bláznivou pankerkou. Ale není to tak, že bych nevěřil, že nemá Chloe žádnou něžnou a mírnou stránku. Vlastně už jen ten rozhovor po telefonu s ní. Ještě jsem jí neznal tak dobře, ale už jsem z ní cítil toho člověka, na kterého se dá spolehnout. A který pomůže svým přátelům.

„Tak co vy smradi!“ Ozval se ze stolu křik. Chloe pózovala na desce a rukama dělala gesta, která by potřebovala vypixelovat Jeden o ní a ona na stole.

„Co je to tady s tou chabou atmosférou, proč ještě nehrajeme žádnou pořádnou hru?!“ Uh, asi budu muset tu něžnou a mírnou stránku hledat o trochu dýl.

 

Bylo něco po druhé ráno, kdy už zábava pohasla, část lidu se nezaobírala okolnostmi a zabalila to rovnou na gauči, ty s větší výdrží si ještě už značně tišeji povídali. Já jsem byl na dlouhý ponocování zvyklý z mých konkrétních volno-časových aktivit, z niž všechny souvisely se Zekym. Ve dvě patnáct jsem se zvedl, že konečně půjdu domů. Oxiduju tady už od včerejška. To je na epizodu s Franem víc, než dost. Červenovlasá mrtvola na koberci u mých nohou se probrala.

„Kam ty jako jdeš?“ Zavrněla, ale to byl veškerý výkon.

„No, domů,“ odpověděl jsem, možná trochu přitrouble. Proti slovu „domov“ asi vážně něco má, protože ji to probralo.

„To v žádnym případě, to nevíš, že se na pařbách přespává?“ Mátožně vstala a zívla s pusou otevřenou přes půl obličeje. „A nejlíp na těle někoho jinýho,“ s hubou dokořán s pořádně hutnou slinou.“

„Já si ale nevzal nic s sebou,“ takhle daleko jsem před svojí první oslavou neuvažoval. Přišlo mi přirozené jít domů. S diskotéky a tak se taky přece musí jít domů. Mávla rukou.

„Tady je všude hadrů, něco ti najdu. Zatím si zalez do jednoho z pokojů tady dole, hned ten naproti si ještě asi nikdo nezabral.“ Rozkázala a odkymácela se pryč. Zůstal jsem nevěřícně stát. Našel jsem hned několik věcí, co se vymyká mýmu nestresovýmu strávení noci. Zadíval jsem se směrem, kde byl východ. Vážně bych neměl.

„Hele, fakt to nezkoušej,“ opět to byl jeden z těch, kteří pro mě byli spíš jako doplněk k celkovému počtu. Podíval jsem se na něj.

„Tahle část města umí být v noci docela nebezpečná a Chloe taky, když se nasere. Zbytek noci to tu vydržíš,“ způsob jakým to řekl se mi nelíbil. Přitom já tohle jen neznal. Nevyhledával jsem věci, které by k tomuto vedly. Ale taky jsem nechtěl nikoho naštvat, a tak jsem si všechno ale nechal pro sebe a raději se tam mlčky vydal. Nakoukl jsem dovnitř. Jo, bylo tu prázdno. Zadíval jsem se na připravenou povlečenou a rozestlanou postel. Už teď je mi divně, že bych do toho měl vlézt. Připadám si jako narušitel. Klepnutí na dveře mi málem přivodilo smrt.

„Hej čau,“ proč se tomu říká osud? Protože na sebe stále osudově narážíte. Trochu jsem se zamračil. Proč zase on?

„Přinesl jsem ti prádlo... Chloe tak trochu... no, odpadla.“ Natáhl ruku s pruhovanou hromádkou čehosi. „Říkala, že asi budeš pyžamovej typ, našla nějaké menší, ale že to stejnak asi bude velké,“ popošel jsem blíž, abych si to rychle vzal a hned zase couvl. Pohledem jsem těkal po okolí, jenom ne na něj. Dneska už mě snad nemohlo potkat nic divnějšího.

„Poslyš ty...“ Zkřivil jsem obličej. Věděl jsem to, bude to chtít rozebírat. Musel můj výraz zahlédnout, protože se déle odmlčel a byl jsem si jistý, že nakonec řekl něco, co původně nechtěl.

„Měl by ses přidat k našemu družstvu. Třeba to bude jiné, než tvoje předchozí zkušenost.“ Řekl.

„Jo, proč myslíš?“ Odsekl jsem.

„Protože jsem jako ty,“ odpověděl. A pak mě s mým šokem nechal o samotě.