V této škole se stále něco děje.

„Tak co na to říkáš, Franíku?" Chloe mě štve už, co jsem sem ráno vlezl. Ale ostatní lidé tomu říkají „zpracovávání". Jenže tohle bylo něco, co bych mohl (možná) přetrpět svou povahou, ale nikoliv fyzickým stavem.

„Já ale vážně nemohu. Kdyby jo, tak jenom dopoledne na chvíli a potom večer možná. A to bych se ještě musel v hadrech potit pod slunečníkem s pořádnou vrstvou silnýho ochrannýho krému...“ On to nikdo nechce pochopit. Alespoň na chvíli bych jim přál, aby si po hodině na přímým slunci zkusili být pak v mé kůži. Hned by to každýho přešlo tohle přemlouvání. Od dveří se ozval šrumec a po chvíli si to k nám kráčel sám kapitán. Sebral si nejbližší volnou židli a přisedl si k nám.

„Čau lidi. Tak Chloe, jak to jde?“ Zeptal se. Chloe zavrtěla hlavou.

„Sorry kámo, nemůžu ho překecat,“ řekla. Cože prosim?

„Ty s tím máš něco společnýho?“ Zaútočil jsem. Nepopírám, že jsem dneska možná vstal špatnou nohou a taky nemám od včera vyčištěný zuby, ale tyhlecty spiklenecký machinérie už mi začínají trošičku vadit.

Podařilo se mi přesvědčit Nathana, že nejsem úplně beznadějnej případ a dokonce se mi to zvládlo natáhnout na dost dlouho, abych tady pak zase blbě nekoukal. Jenže nastala další krize. Dobře, nejsem ten typ, kterýmu vadí se po někom napít z flašky, půjčit si oblečení a nebo spát v posteli, která byla používaná. Naopak. Kolikrát jsem snil o Zekyho posteli. Klidně i bez Zekyho. Prostě jen ležet tam, kde on a čuchat vůni – Frane, nech toho. Tohle bylo něco dočista jiného. Nathana jsem všudy všeho znal jeden den a to mezi náma se ani zdaleka nedalo nazvat přátelstvím. Jenže ani to nebránilo homosexuálnímu nadrženýmu klukovi se pak kroutit půl noci, protože s cizím chlapem v cizí posteli tohle prostě nemůže, zvlášť když to vypadalo – dle toho, co bez obalu řekl bratrovi, jehož znechucená nepřekvapená reakce vše potvrdila – že je v tomhle ohledu opravdu stejný. Tou poloviční pravdou myslel, že je bisexuál, že? To to jemu vážně nevadí? Ne, vlastně se vsadím, že jo a hned, co vypadnu, povlečení poletí do pračky.

„Jestli budeš na tu chuděrku ještě chvíli takhle civět, tak možná uteče,“ ozvalo se. Nathan a jeho pichlavé poznámky, zatímco já tady řeším životní dilema.

„Vážně si nemyslím, že je to dobrý nápad, abys ty spal na zemi...“ Snažil jsem se to ještě vybojovat. Bylo vidět, že Nathana ještě vůbec neznám.

„Pokud ti to zařídí klidnější spánek, tak se na ni vejdem oba,“ odvětil naprosto nevzrušeně. Vážně je mu to úplně jedno. Malinkatá část mě byla zklamaná z toho, že je moje osoba pro něj nezajímavá na tolik, že se absolutně nebojí, že by s ním moje maličkost v posteli něco udělala. No taky je tady varianta, že možná udělala, ale jemu to bude fuk. Polknul jsem. To si vlastně umím představit.

„Vlastně se hrozně roztahuju a mlátím kolem sebe nohama...“ Spustil jsem. Sám jsem nevěděl, jestli je to pravda, protože samozřejmě není možný, abych to věděl, když tento tvor bude tím prvním, vedle kterého budu trávit noc. Pokývl, zatímco se šklebil.

„Jdu na tu zem, dobrou,“ koutkem oka jsem viděl, jak si přes hlavu přetahuje triko, s úlekem sledoval jak shazuje i kalhoty – a poté mi odhaluje obyčejné tmavě modré trenky – nadzvedá deku a zalejzá pod ní.

„Jen, abys věděl, mohl jsi na mě klidně čumět normálně,“ ozvalo se od podlahy.

„Nech mě,“ cítil jsem jak se mi do tváře hrne krev, tak jsem si rychle lehl a otočil se tváří ke stěně. Když jsem položil hlavu na polštář, k mému nosu přivála stejná vůně, jako z jeho mikiny. Jak může být přirozená vůně takhle silná? Ještě chvíli jsem se zaobíral myšlenkami na dnešní den a brzy uslyšel klidné oddechování. Dlouho jsem to nevydržel a otočil se zpět a kouknul dolů. Nathanovi oči byly zavřené a z části zakryté jeho černými vlasy, tvář byla uvolněná, klidná, bez příznaku protivného bdělého Nathana. Úzké rty měl lehce pootevřené. Doteď jsem si neuvědomil, jak je hezký. Náhle mě přepadla únava natolik silná, že jsem neměl už dostatek síly si za tyhle myšlenky vynadat. Ale proč bych vlastně nemohl? Jako dívat se na jiný chlapy, prohlížet si je a něco si s nimi představovat? Klapky s obrázky Zekyho Brenta už spadly, alespoň si to myslím. Můžu se dívat, ne?

Jsem rád, že jsem se vsadil jen sám se sebou v mé mysli, jinak bych si ráno musel dojít na záchod skoro nahý.

Probudil mě totiž až Nathanův mobilní budík...

„Volejbalový klub rituálně každý rok jezdí na Filipíny na deset dní v rámci takového oddychovějšího tréninku při plážovém volejbalu před WR. Máme tam takovou menší chatu, kde je spousta místa, tak vždycky ještě někoho přibereme. “ Odpověděl mi v poklidu. „Letos se jede dvaadvacátého ve čtvrtek večer a vracíme se druhého.“ Cože. Sakra. To? A co škola? Co jejich kluby? Co všechno?

„To je zajímavé,“ pronesl jsem pochmurným tónem. Takže Mars bude několik dní pryč. No a taky ti ostatní, že jo. A Chloe a spolužáci. Tak tady budu chvíli sám, vždyť to je to, co jsem přece dělal doteď, než jsem je poznal. To, že budu odštípnutej od všeho, mnou nemůže otřást.

„Tak si to tam užijte...“ Dodal jsem a vstal.

„Tak počkat, ty přece jedeš s náma!“ Vyletěl na nohy i Mars a zatarasil mi cestu.

„Tak už s tím přestaň. Vždyť se vám vrátil Nathan, ne? Takže to není tak, že bych byl nezbytnou nutností. Navíc bych se tréninku spíš neúčastnil nebo jen omezeně a určitě byste celé dny nepřizpůsobovali mému problému, takže asi takhle...“ Hledal jsem únikovku, která mi beztak dlouho nevydrží, protože v úterky se chodilo hrát už dopoledne, takže se tam s nim stejně po další hodině potkám. Při zmínce o Nathanovi se začal Mars tvářit divně. Pozvedl jsem obočí.

„A jo, vlastně říkal něco o tom, že mám mluvit s tebou, když jsem se ptal jaký styl hraje,“ divný výraz mu z tváře nezmizel. Achjo, proč nemluví, když bych zrovna chtěl?

„Nathan je blokař, jako já,“ na moment se odmlčel ,,já jsem náhradník... No a taky zastupující kapitán,“ otevřel jsem tlamu. Jak, že je náhradník? Jak, že není kapitán? ...Jak, že neni...? Proč se něco takového dovídám až teď?

„Vysvětlím ti to, ale pojď někam jinam,“ pohodil hlavou směr dveře a šel. Následoval jsem ho. Sice jsme ještě nevyřešili tu jejich dovolenou u moře, ale tohle se zdálo důležitější. Vzal mě do třetího patra nad naší třídou, kde byly pro většinu tříd na téhle straně šatny. Bylo těsně před hodinou, takže tu nikdo nebyl. No jo, těsně před hodinou, co mě to popadlo? Všiml si toho, jak se za sebe nervózně otáčím.

„Kašli na to, teď máte Natashu ne? Ani nepostřehne, že jsi tam nebyl,“ řekl. „Chloe mě zásobuje pravidelným infem, abych věděl dost.“ Ok, tak dobře... Posadil jsem se na lavičku uprostřed chodbičky, které byly po dvou a podél celé chodby. Všechny stěny byly zakryty skříňkami. Sedl si kousek ode mě a v nepřítomných očích bylo poznat, že přemýšlí nad podáním.

„Nathan převzal závazek minulý rok od předešlého kapitána. Letos je to poprvé, co jsem byl za něj náhrada, protože jeho odchod byl náhlý a nikdo o té věci, proč byl dočasně vyhozen, nic moc nevěděl. Chvíli poté, co jsem nastoupil a přidal se do týmu, jsem měl nehodu. Nejspíš jsi si toho ještě nevšiml, protože jsi s náma chvíli, ale dokážu levou ruku zvednout jen na loket souběžně s ramenem. Jde to ještě o kousek víš, ale pak už mě zastavuje bolest. Asi chápeš, že do oficiálního zápasu nemůžu jít, protože je to ve sportu, kde pracuješ nejvíce rukama, velké omezení.“ Řekl. Do hajzlu. Proč se přede mnou zase tajilo něco, po čem se po svých výrocích zase cejtim jak malej krypl? Uhnul jsem pohledem pryč. Sice jsem to nevěděl a ani nemohl, ale i tak je mi ze sebe na nic.

„Doktor mi řekl, že pokud budu rameno hodně namáhat, tak že se mi to může zhoršit na tolik, že to ovlivní i můj život mimo sport, takže jsem se tenhle rok konečně rozhodl. Filipíny budou můj poslední trénink s vámi. Tahle škola se dá dodělat i bez toho, abych byl sportovec, takže zůstanu do konce roku jako člen, ale zaměřím se na studium a poté půjdu pracovat pod tátu. Možná bych mohl jít se svým oborem i podnikat.“ Volejbal pro mě samotného neměl takový význam, abych kvůli němu měnil svůj život. Bavil mě, ale taky jsem si nemyslel, že bych to mohl dělat i dál. Přesto, v Marsově tváři byl vidět můj úplný opak. Přestože jsem lidi žijící sportem nikdy moc nechápal, v srdci se mi něco pohnulo. Nebyl to soucit ani lítost, ale jeho zoufalství, které proudilo skrz mě. Pohltilo mě to natolik, že jsem se k němu natáhnul a objal ho kolem ramen. Cítil jsem, jak se jeho tělo napružilo překvapením.

„Pojedu...“ Vyhrkl jsem bezmyšlenkovitě. „I kdybych měl po celou dobu nosit slamák a patlat na sebe tunu krému...“ Uvolnil se.

„Frankline...“ Zamumlal.

„Co?“ Ježiš, ještě nějaké další přiznání?

„Měl bys začít pořádně jíst, jsi nějak pohublej.“ Odfrkl jsem si.

„Tak teda dík.“

Protože nebylo nic, co bych mohl nebo chtěl zbývající čas před tréninkem dělat, chvíli jsme si tam ještě povídali a nakonec se společně vydali do tělocvičny. Asi jsme si povídali trochu déle, protože už tady bylo dost lidu, který se rozehříval základními cviky. Setkal jsem se pohledem s Tatem. Když mě uviděl, zkřivil ústa, ale vzápětí z něj byl zase milius, když si všiml Marse vedle mě. To jsem si aspoň myslel.

„Nechápu, oč se snažíš, vždyť už ho píchá můj brácha,“ prohodil k Marsovi a zle se zakřenil. Pak si to hned rázoval pryč. Tak tohle je... hrozný... Po očku jsem juknul na Marse. Ten mi pohled hned oplatil.

„Nechceš mi něco říct?“ Otázal se.

„Ani moc ne...“ Zamumlal jsem s pohledem všude jinde, než na jeho tváři. Pak se k mému zděšení sebral a šel rovnou za Nathanem. Co. To. Sakra?! Vykolejilo mě to tolik, že než jsem se vzpamatoval a rozeběhl se, abych ho doběhl, ti dva už byli u sebe. Do hajzlu, Tate! Hodil jsem zlý pohled jeho směrem. Věřil jsem, že právě teď jen předstírá, že mě nevidí. Není jaký se zdá být, to o něm řekl vlastní bratr. Možná bych tomu měl vážně věřit a dávat si na něj pozor... Ti dva spolu zatím potichu mluvili, ale i ze svého místa jsem viděl, že kliďas Mars začíná být nakrknutý. No nejsem já teď trochu v prdeli? Zarazil jsem se. No ale počkat, proč bych měl? Vždyť ani s jedním nic nemám...