Mobil mi zazvonil v devět ráno, no jako vždycky.

Od doby, co mi před třemi měsíci tuhle patálii předali moji neschopní nadřízení, je to pořád to samé dokola. První ranní cigareta, první upozornění mobilního zvuku, první sníh v botách, tak mi to začalo. Dál už jen obložená houska v autě a nechutné kafe z kantýny u nás na oddělení. Nevím, proč jsem to schytal právě já. Dobře, úplně neschopný nejsem ale, že bych byl nějaké to eso nebo VIP špičkou to by nikdo neřekl. Ani já sám.

Zvedl jsem ho a místo obvyklé budící věty od aktivního kolegy jsem dostal vynadáno. Když jsem se chtěl pár slovy dostat k jádru věci, vykřikl na mě jednoduchou fatální větu.

„Našli jsme dalšího!“ Už jen to mě zamrazilo. Takže kafe už nestihnu.

***

Na místo činu jsem dorazil až na desátou a vcelku mě překvapilo, jak blízko hlavní ulici tělo leží. Ach jo, začíná se zlepšovat. Pomyslel jsem si ledově a pár kroky přistoupil ke dvěma vyšetřovatelům stejného společenského postavení. Ti už nespokojeně stáli v ranním studeném větříku s cigaretou v puse nad mrtvolou, a zarytě mlčeli. Samotná mrtvola už byla dávno zahalená černou plachtou kvůli stovkám čumilů, co se na cestě do práce rádi zdrželi na cirkusové podívané. Beze slova jsem přiklekl k jediné černé barvě na zemi a nadzvedl onu plachtu.

Oběť měla bodnutí v oblasti lícních kostí a její oči vyzařovaly němou hrůzu. Zřejmě se přiblížil ze zadu a nikterak se nezdržoval pozdravem. Krev zalila oblast nosu a brady tak dokonale, že to skoro vypadalo, že oběť měla šátek. Zahnal jsem blbou směšnou myšlenku a odhalil torzo, na kterém teprve bylo poznat, že se jedná o muže. Aby bylo jasno, ty lehké noční barové šaty mě zmátly jen na půl. V boku oběti zela další bodná rána, která musela být profesionálně ještě několikrát prohloubena opakovaným vniknutím ostří. A to na stejné místo. To, co mě skutečně dostalo, bylo ale kousek vedle.

Zahalil jsem mrtvolu a podíval se po svém aktivním parťákovi. Dlouhán Simon DeRoy jen vyfouknul lehce kouř a pokrčil rameny v gestu člověka, co je mu zima. Byl přeci o něco mladší než já a rozhodně s méně zkušenostmi. Přesto jeho inteligentně hnědý pohled naznačoval, že vykoná velké věci. Podrbal se v hnědých dlouhých vlasech uvázaných do culíku a začal mi popisovat situaci, popis i charakter oběti.

„Jmenoval se Filip de Este, věk dvacet osm. Zaměstnaný pět let v kanceláři Abi s.r.o. Ta má na starosti reklamu a transparenty v celém městě i okolí. Byl celkem úspěšný a to i navzdory tomu, že o něm bylo všeobecně známo jeho potěšení v travesty show. Obecně neměl nepřátele a s každým vycházel, ale to tvrdí o zavražděném každý.“ Dodal Simon a zaklapl desky, které následně podal mě.

„Nějací svědkové?“

„Je to zarážející, ale nikdo nic neviděl. Všimli si až ležící polonahé postavy ve sněhu,“ Simon udělal s cigaretou teatrálně kruh ve vzduchu a po dramatické pomlce dodal. „Jakoby ho skolila tma. Ale ti lidi jsou dnes děsně nepozorní.“

„Jedno je jisté. Byl to zase on,“ procedil jsem skrz zuby.

„Jak si můžete být tak jistý?“

„Kvůli tomuhle,“ odhalil jsem znovu to, co bylo pod plachtou, a ukázal na druhý bok oběti na malou čárku připomínající římskou číslici jedna.

„To může být jen škrábanec, víte. Oběti se perou.“

„Až na to, že tenhle škrábanec vede skrz na skrz.“ Simon sklapnul a náš druhý kolega jen suše polknul. Já musel z nechutí uznat, že můj soupeř v téhle karetní hře je dobrý. Tak moc, že mě provokuje tím, že mi ukazuje, co má v ruce za barvu. Většinou bývá rudá a já jí nedokážu změnit. Zatím ne. Vztek ve mně začal bublat i kvůli tomu, že mu vychází všechny jeho vraždy bez chyby a důkazů.

„Je to on sakra! Je to Uno!“ Vyřkl jsem jasně danou věc a zaklel.

****

Ten celej den byl na nic a tak jsem to nic nemohl zkazit tím, že jsem si zašel na jedno. Bohužel nezůstalo jen u něj a barman mi ještě s ochotou dolíval další a další. Zřejmě potřeboval nějakou větší tržbu. Bylo mi to jedno, ať mě třebas oholí od všeho, stejně vydělávám proti němu hotovou almužnu. Ani tuhle mrtvolu nedostanu jen tak z hlavy, ne že bych nezvládal ten odér hnijícího masa, ale prostě ty hnuseny jednoduše jedním klik smazat z mozku nejdou. A že to tentokrát vzal hodně drasticky, což dokazovala i pitevní zpráva. Ten člověk musel dost trpět, než mu vypnulo vědomí. Sakra to je na hovno! Celej tenhle případ je na hovno!

Jak mám sakra chytit ducha?

Asi při sedmém pivu, mi někdo položil jemně ruku na pravé rameno. Otočil jsem se a trochu si ho mlžným zrakem prohlédl. Neušlo mi, že je mimořádně přitažlivý a to i na chlapa. Padnoucí sako k tmavým džínám obkreslovalo jeho široká ramena a pevný zadek. Žluté triko s nápisem I love Japan mu svítilo víc než jeho blond krátké vlasy. To, co mě upoutalo nejvíc, byly jeho zelené pronikavé oči. Úplně mě zhypnotizovaly a jeho lehký úsměv tomu jen nasadil korunu. Poprvé jsem zalitoval toho, že jsem na ženský. To zřejmě ta opilecká mlha.

„Nechci se do toho míchat, ale už byste mě brzdit.“

„To je lehčí říct, než provést.“

„Chápu. Možná bych mohl vypomoct,“ podíval se rychlým pohledem po židli vedle mě a pak zpět na mě. Bylo v nich očekávání a menší starost. Nebo jsem to tak jen vnímal. Povzdechl jsem si a přikývnul, jelikož jsem vážně potřeboval někoho, kdo by mě pohlídal, než se otrávím.

„Jsem Adam, těší mě,“ řekl, když se vedle mě usadil a podal mi ruku. Já jí stisknul.

„Timothy.“ Pak už jsme si jen povídali o všem možném. Ale uvolnilo mě to, dokonce jsem i přestal pít.

****

Probudil jsem se ve svém pokoji s příšernou bolestí hlavy a hroznou chutí v hrdle. Tohle bych neměl dělat, věděl jsem to a i tak si občas nedám říct a opiju se. Vzdychl jsem a posadil se. Zvláštní, nepamatuje se, kdy jsem se svlíkal, nebo že bych se myl. To, co mě ale překvapilo nejvíc, vzhledem k pulzujícímu hořícímu žáru v hlavě, byla moje náhlá erekce. Že bych měl v noci nějaký divoký sen? To už se mi dlouho nestalo.

Hodně práce a nedostatek základních pudů si holt zřejmě vybírá svou daň. Ještě pár sekund jsem tupě zíral na svůj ztopořený penis, než jsem se i navzdory pocitu zvracení dal nepřítomně do práce. Stačilo pár tahů pravou rukou, abych si všimnul dvou věcí.

Za prvé, udělal jsem se fakt rychle a za druhé, proč mi připadá tak zmožený. K mému štěstí jsem nad tím nemusel důmat dlouho, jelikož hned na to, co ochabnul, jsem vyběhnul na záchod a s chutí se vyzvracet do mísy. Tohle už dlouho nechci zažít.