Detektiv Harrison má všechno na pohodu. Vlastně se mi někdy zdá, že je až moc free na poldu pracujícího na vraždách. Proto i zásah v jeho režii není bojovou akcí ale spíš level dva v Mafii. Má to ale i svoje výhody, nikdo z jeho lidí není nervózní ani vystrašený. Proto se všichni v instruktážní místnosti docela suveréně věnovali jiným věcem než samotnému výkladu akce. Harrisnovi to ani za mák nevadilo a dál popisoval sklad a přilehlé budovy. Když se ale dostal k rozmístění a po jakých intervalech dovnitř vlítneme, jeho lidi jako zázrakem ožili a v jejich očích lítaly hvězdy.
Uniklo mi něco? Má snad ten zásah větší prioritu než jen zabavení několika tun kokainu?
Na tuhle otázku mi nedokázal odpovědět nikdo ani sám Harrison. Udělal jen uličnický úsměv a jen tajemně prohodil: To se ještě uvidí, co najdeme. Jakoby mi tohle slovní spojení mělo něco říct. Neměl jsem náladu hádat a tak jsem si řekl, že se nechám taky překvapit stejně jako on.
…
Měli jsme se sejít na Rudolfově ulici těsně před vjezdem do městského skladiště na odpady a železo v různém stádiu koroze. Že se taky nemůžou scházet na nějakém hezkém a čistém místě plné květin a vůní čerstvě upečeného chleba. To ale očividně není napsané v příručce profesionálního Deelera do kapsy. Temné a zapáchající je přesně ono! Poloha na mapě, kam se chcete vydat po boloňských špagetách a vdolečku s jamem. Měl jsem co dělat, abych tu nezanechal ani malou část svojí DNA.
Všichni ostatní v neprůstřelných vestách měli zdá se lepší zažívání a dál se s absolutním soustředěním přesouvali na svoje zadané pozice. Detektiv Harrison se tiše a pomalu přesunul ke mně. Stál jsem se zbraní u hlavních kovových vrat.
"Je vám dobře?"
"V pohodě. Jen dezert trochu zlobí.“
"Ještě čekám na hlášení od chlapů, co šli zkontrolovat tu obří halu vedle. A taky zadní vchod té naší. Pak dám povel."
"Rozumím," víc jsem k tomu říct ani nechtěl. Harrison si to nejspíš vyložil stejně, protože na mě přestal házet zvědavé pohledy a taky ustal s pokusy o rozhovor. Nebylo to nic osobního, jen jsem se chtěl maximálně soustředit na probíhající věc. Jako, že se mi to vůbec nedařilo!
Prostě jsem nedokázal odpoutat svoje myšlenky od Adama a jeho existence. Vlastně jsem se nemohl dočkat, až ho znovu uvidím, což bych nahlas stejně nikdy neřekl. Zastyděl jsem se, že při něčem tak důležitém, dokážu myslet jen na něj. Vzdychl jsem, abych dostal alespoň trochu horkého vzduchu z hlavy. Moje ramena maličko klesly a já nechal hlavu spadnout na plechová vrata za sebou. Vydaly tlumený zvuk, což upoutalo kolegu, čekajícího na zprávu z vysílačky.
Nadzvedl obočí a zkontroloval hodinové ručičky. Ještě bylo zdá se brzo a tak si jen protáhnul krk a mírně se naklonil k mé maličkosti.
"Vážně vám nic není?"
…
Nestihl jsem odpovědět, ba ani se zamyslet nad rozumnou odpovědí.

Hlasy z vysílačky to potvrdily!
Očekávaný ohňostroj oficiálně začal!

Všichni naráz dostali zelenou a vletěli za ohlušujících mnohohlasů do všech podezřelých budov! Já se držel hned za Harrisonem a kryl mu jeho široká záda. Už jen to byl vcelku nadlidský úkol, jelikož mi stále unikal. Jeho kroky nebyly o nic větší než moje a také jsme oba stejně vysocí. Tak v čem byl háček? Jak to, že je o tolik rychlejší a mrštnější? Možná nad tím jenom moc uvažuju. Třeba je jen prach sprostý génius. Rozený lovec, rozený policajt. To bude jistě trefa do černého.
Snažil jsem se držet krok. Přeci ani já nejsem žádný ořezávátko. Už mám dost let praxe a to i v oblasti zásahů. Bože, stejně si ale vedle tohohle mladého Chucka Norrise připadám jako Makepecová. Měl bych ho přestat tak detailně sledovat, jinak si ještě pomyslí, že chci autogram na prsa.
„Druhá hodina, Stone!“ Křikl na mě najednou s nehranou vážností a já se otočil přesně ve chvíli, kdy podezřelý vystřelil! Minul o pár milimetrů, načež jsem oplatil výstřel a trefil mu levé rameno! Nad bolestí se zkroutil do kleku, ale zbraň nepustil! Chtěl jí očividně znovu pozvednout, když v tom se mu v špinavé tváři objevila díra! Ani nemrkl, spustil zbraň k boku a upadl mrtvolně na zem. Harrison přiklekl ke mně a trochu do mě strčil.
„Si ze mě děláš prdel?!“ Křikl opravdu rozzuřeně, až mě to na sekundu přimrazilo k zemi. Jeho oči byly v tu chvíli tak ledově černé, až jsem si pomyslel: On mě zabije! „Prober se!“ Bouchnul mě znovu do ramene a tím mě dostal zpět do reality. A svým způsobem i do klidu.
„Promiň…“ Vysoukal jsem ze sebe popravdě a styděl se.
„To si strč někam kurva!“ Zařval znovu do hluku přerušovaných výstřelů a sám udělil pár přesných kulek nepříteli, který stále přicházel. Vážně rozený specialista na krizové situace. „A teď se zvedej! Nehodlám zítra psát epitaf!“
Naštval jsem ho. No, ani se nedivím. Naštval jsem tím i sám sebe. Do háje!
Vyhověl jsem mu. Vyhoupnul se znovu na ztuhlé nohy a následoval ho do další přestřelky! Na Harrysona byl tedy stoprocentní spoleh. Což se o mě říct nedalo. Ne tady a teď. Tuhle chvilkovou nepozornost mi dá pak určitě sežrat.

****
Za hodinu a půl jsme už seděli u Harrysona v kanceláři, pili oba kafe a pokuřovali druhou cigaretu.
„Po dnešku jsem trochu znejistěl, ale nakonec vám to tedy prozradím,“ prohlásil zlehka podrážděně, když dovyplnil poslední papír v hlášení a založil jej do modré složky.
„A co?“ Řekl jsem překvapeně, jelikož jsem myslel, že se mnou už nikdy nepromluví. Do toho jsem si promnul naražené rameno a sykl, když mi došlo, že moje levé koleno taky není v nejlepších letech. Harrison klidně pohlédl na naše zbraně, které ležely na stole a prázdné zásobníky vedle nich. Pousmál se, což byla další překvapivá reakce.
„Já vám to neřekl? Mám vám vyřídit interní tajnou informaci k vašemu případu vraždy.“
„Jak moc tajnou?“
„Převelice tajnou.“
„Dobrá. Poslouchám.“
„Máme typ na totožnost pachatele.“ Tak to jsem nečekal. Ale šťastný obličej jsem mu neukázal.
„To je skvělá zpráva.“
„Ale nečekejte info o zdroji či nějaké detaily o sbírání dat našich agentů. Jen na žádost posílám tichou poštu z vyšších míst,“ pokračoval a vypadal, že mu něco vrtá hlavou. Co ho asi tak znepokojuje.
„Chápu. Pochopitelně si nemám nic psát.“
„Pochopitelně.“
„Tak sem s tím.“
„Jsou to dvě jména. Dvě Ženy,“ řekl, přičemž na slovo ženy dal divný důraz. Dokonce se i ušklíbl.
„Ženy?“ Otázal jsem se tedy, abych si potvrdil své vlastní podezření o pravém pohlaví jeho tzv. žen.
„Ano. Divoká Rose a Bílá Mary.“ Tak jsem se trefil. Umělecká jména k tomu sama směřovala. Travesti.
„Aha, a pravá jména znáte taky?“
„Bohužel. Jen název klubu, kde vystupují.“
„S tím se dá pracovat.“
„Je to Oposite, v ulici Elm road.“
„Díky. Snad to nezapomenu.“
„Raději ne. Víckrát už to neřeknu. Mám svých starostí dost.“ To jsem mu rozmlouvat nehodlal.
„To věřím. Tak se zatím mějte.“ S tím jsem byl na odchodu.
…
Dal mi víc informací, než si sám myslel. Snažil jsem se to nedávat najevo, alespoň než vyjdu na chodbu, ale upřímně byl jsem nadšený. Profesionalita mě chránila nezáživným pohledem na všechny, kteří zkoumali mé cukající tváře. Nemohl jsem se dočkat, až se vrtím do našeho kanclu a řeknu to unuděným kolegům. Tohle je velký posun! Musím to co nejdřív ověřit.
…
Netrvalo to ani hodinu a už mi Marks hlásil pravá jména dvou podezřelých. Hans Belvet a Joe Head. Musel jsem mít pochopení pro jejich rozhodnutí zvolit si jiný pseudonym. Byly to strašná jména pro šoubyznys. A že byli dost populární. Na jejich vystoupení bylo skoro každý večer vyprodáno, hlavně tedy místo před pódiem. Nebyl to problém, jelikož jsem je stejně chtěl vyslechnout vzadu v převlékárně a mimo všechny diváky. Nepotřebuju, aby mě s nimi někdo viděl.
Plánoval jsem, že do podniku jménem Oposite zajdu se Simonem ještě dnes na jedenáctou, kdy má být dle programu už po vystoupení podezřelých. Měli bychom tak více času na to, si v klidu promluvit a zjistit i nějaké ty závažné věci. Možná bych měl i kliku a rovnou bych je zatýkal, jako pachatele. Na to je ale brzo. Zastrčil jsem zásobník do zbraně a strčil jí do pouzdra. Pak jsem písknul na Simona DeRoye, který se zaseknul při polykání kusu druhé koblihy. Otráveně přikývnul, polknul a zvedl se.
V tom mi zavibroval telefon a já se překvapeně zahleděl na display.
„Dnes večer. Na stejné adrese. Budu čekat.“ Hned mi proběhla hlavou jedna jediná věc. Adam.
„Mám změnu. S DeRoyem jdeš ty, Marksi.“ Povytáhli na mě oba obočí. Ve stejnou chvíli se na sebe podívali a pak si Marks bez řečí upravil kravatu. To bylo jeho gesto porozumění a vyhovění. Tak nějak to byl hlavní znak jeho povahy, kterou jsem měl rád.
„Pro mě za mě,“ poznamenal jen Simon a vyšel ven z kanceláře. Pravděpodobně si myslí, že se flákám. Jako že nejspíš k tomu směřuju, ale sakra já jsem jeho šéf. Marks nic neřekl a odešel za ním.
„Jedu tam.“ Odepsal jsem Adamovi a ještě se, po cestě do auta, zastavil u zrcadla u výtahu.

****
Jedna moje část na něj chtěla hned mezi dveřmi skočit. To asi ta méně příčetná a méně poblázněná část mé osoby. Vlastně to bylo jedno, jelikož jsem se udržel a zůstal sedět na svém místě, kam jsem si hned při příchodu do bytu raději sednul. Gauč, který sem zřejmě pořídil jen kvůli mně, se zdál najednou tak nepohodlný. Všechno křičelo, skoč na něj a užij si to, ale tentokrát jsem to nechtěl zkazit žádným výstupem. Přeci jen to bylo něco jako druhá šance. Vrtěl jsem se tedy dál a nervózně se kousal do rtu. Asi mě zkoušel a provokoval zároveň. Anebo to bylo naopak. Všimnul jsem si totiž, že má taky problémy se svou myslí a tělem. Přešlapoval, a to dost. Bylo ovšem strategické nezmínit se o tom a raději čekat na jeho první tah. O kterém jsem stejně věděl, jak bude probíhat.
...
Takže to opravdu chci. Chci to dělat s tímhle chlapem. Už je to tak. Ta myšlenka i ty představy nejdou zvrátit. Nevadí mi to. Nijak zvlášť tedy. Přeci jen jsem vždycky přijímal všechno, co si moje tělo i duše usmyslelo. Nemělo cenu se s tím prát, a kvůli pomluvám nebo jiným blbostem, už vůbec ne. Stejně si myslím, že jsme, v jádru, všem kolem u zadku. Není to špatná vlastnost, jen prostě nemáte občas… nebo spíš pořád čas na to, řešit někoho jiného než sebe. Prioritní problémy jsou ty naše, ať si každý namlouvá, co chce, tohle je nevyvratitelná pravda. Máme zakódované být sobečtí a tak je to správně. Bez toho by lidé jako druh dlouho nepřežili. Takže sobectví rovná se přežití. Záleží, jak ho každý pojme. Já se rozhodl pro nezávazný, trochu vulgární sex.
Adam mě pěknou chvíli pozoroval, než se odvážil narušit můj tok myšlenek. Ten svůj měl určitě dávno srovnaný.
„Jak rychle se mám hýbat?“
„Jako když lovíš vystrašenou laň.“
„Dobře,“ řekl pobaveně a fakt pomalými kroky přesunul své polonahé tělo až k mému.
...
Pak ke mně natáhnul pravou ruku a čekal se zeleným pohledem upřeným do mých vlastních modrých očí plných pozoru. Vzal jsem ho za ní a přitáhl se, abych stál těsně u něj. Dotýkali jsme se jen některými částmi těla. Bylo to až nečekaně příjemné. Pořád jsem ho držel za ruku a trochu nervózně kouknul na dveře za ním. Adam se pousmál a lehkým zataháním mé paže už mě vedl do své velké ložnice. Tam ze mě po několika přímých i nepřímých dotecích opadla veškerá stydlivost, a aniž by to Adam čekal, políbil jsem ho. Dlouho nečekal na svolení. A hned na to si jazykem obratně bral všechno, co jsem si bral i já. A že to byl sakra vášnivý polibek. Za dlouhé období jsem takový nezažil. Bylo to možná i tím, že jsem nadržený, ale na tuhle výmluvu je vždycky dost času.
V opojení polibku z nás samozřejmě začali létat i věci, kterých už nebylo třeba. Odhodil jsem tedy poslušně vše až na svodky a nahý Adam, ať už tohle pojmenování znělo jakkoliv úchylně, ukončil polibek, lehl si do postele a pokynul mi jemným gestem rukou. Ta mě přiměla následovat ho do peřin, proti čemuž jsem ani trochu neprotestoval.
…
Nutno podotknout, že jsem skončil překvapeně na zádech. Ale než z mé strany padl nějaký ten nespokojený argument, tak mě Adam začal znovu líbat. Nebránil jsem se, potřeboval jsem ho a to už nějaký ten čas. Pár minut stačilo k tomu, abychom oba přestali myslet a vnímali jen svojí touhu. Ta nás ničila a doháněla k šílenství. Obzvlášť mě teda. Když mi Adam pečoval o mého kamaráda pusou, myslel jsem, že vyletím z kůže jako malé dítě. Bylo to tak moc příjemné, že se mi nedostávalo pochopení, jak jsem bez toho mohl žít takovou dobu.
Donutil mě poprvé vystříknout docela rychle a pak mi jazykem dělal cestičku ze slin přes moje břicho, hrudník a krk. Kde se zastavil a užíval si mého vzdychání… Parchant. Proto jsem mu rychle obtočil nohy kolem pasu a přetáhl si ho pod sebe. Otřel jsem se přitom o jeho kamaráda a vyloudil z jeho úst moc krásný sten. To jsem asi dělat neměl.
Adam se nadrženě podíval do oblasti mého rozkroku, sundal mi trenky rychlostí ninji a už se uveleboval připravenou dírou k mému roztouženému žaludu. Podíval se mi do očí a já jemu. Políbil mě jemně a olíznul si rty. To byl souhlas…Můj i jeho.
Pak začaly moje jemné přírazy smíchané s těmi tvrdšími. Přesně jako jeho přelétavá povaha. Jemný a někdy agresivní. Škoda, že se mi to líbí jen při sexu.
Naposledy jsem tvrdě přirazil, do chtíčem zalitého těla a oba jsme se udělali. Pochyboval jsem ale, že tímto to končí. Při pohledu na Adama jsem se nemýlil.
Noc je ještě mladá.