Igor Gavrilov mi způsobil celotýdenní migrénu. A stačilo mu na to jedno prohlášení. Vůbec jsem nečekal, že nás přivede na nějakou stopu. O to víc jsem pak byl překvapený jménem, které bylo nutně spjato s naší obětí. Peter Braun. Záhadné a přitom známé jméno ve mně vyvolalo vzpomínky na žhavou noc, možná noci. Měl jsem toho jako zástupce zákona a pořádku dost. Už bylo načase zjistit, s kým mám tu čest. A další, podstatnější část, co má společného s vraždou Filipa de Este.

Při cestě služebním vozem zpět na velitelství, jsem nechal myšlenky ubíhat všemi směry. Jak by moje zvláštní choutky a zjevně pár nočních úletů, mohly souviset s brutální vraždou. Nějaké spojení být musí. Navíc mě napadá jedno velmi pravděpodobné. Využití na informace a zároveň odstranění důkazů o vině. Takže je dost možné, že mě někdo využil ke spáchání zločinu. Sakra!

Naštvaně jsem bouchnul pěstí do palubky a upoutal tak pozornost svého partnera. Simon se ale z nějakého důvodu rozhodl mlčet a jet v klidu dál. Alespoň mu rychle došlo, že tenhle výbuch emocí nehodlám vysvětlovat. Před budovou policie, jsme oba vystoupili a v tichosti se vydali do kanceláře. Tam už na nás čekala Lisa a její ledový hnědý pohled prozrazoval, že se mám na co těšit.

„Co je, Liso?“

„Ze shora přišlo vyjádření. Zamítli nám prohlídku dvou bytů, kde by měl přebývat ten Peter Braun.“

„Řekli proč?“

„Prý není v našem zájmu, sledovat někoho neprůkazného. To jméno si prý ten homouš mohl vymyslet. Což není těžký, jmenuje se tak jedna pětina města.“

„Skvělý,“ prsknul Simon a svalil se do židle. Nic jsem na to neřekl. Zamyslel jsem se, a na chvíli se ztratil ve vlastních úvahách. Občas mi přijde, jestli jsem se neminul ve výběru povolání. Vážně mám na to dělat detektivní práci, když nedokážu dostat do vězení očividného vraha. Tohle bych si neměl říkat, já vím, ale nejde se tomu úplně ubránit. Zvlášť, když vás i nadřízení kopnou do zadku a nechají vás sedět v tmavém nepřehledném koutě.

…

Uplynuly asi dvě hodiny.

Dokázal jsem vnímat jen zvuk deště, co se opíral do oken. Na začátek února to bylo sakra ponurý počasí, až jsem si říkal, zda vrazi v tomhle zkaženým městě nepodplatili i předpověď. Nebylo by to vlastně nic překvapivýho, což mi potvrdil i škleb mého parťáka Simona DeRoye. Jako obvykle vyjadřoval své niterní pocity na jídlo z policejní kantýny tichým úpěním a psími grimasy. Píchal do masové směsi lehce vidličkou a zjišťoval, jak moc je jeho příděl připálený. Dělalo mi problém se nerozesmát.

Lisa Greenová plnila můj rozkaz a tak se na jejím monitoru stále dokola objevovalo jméno Peter Braun. K mému štěstí se moc nešťourala v tom, co mě na něm tak znervózňuje. Ještě abych jí vyprávěl o tom, že jsem s tím samým jmenovcem trávil několik sexuálních nocí. Polkl jsem a raději si zakázal vzpomínat na mlhavé detaily, které by mě jenom vzrušily. Což teď není žádoucí.

Čekal jsem na Lesley Markse a na to, co za novinky přinese z pitevny. Cokoliv by se hodilo k postupu vpřed. Jeho příchod se ale o dost opozdil, což neznačilo nic dobrého. Zdržoval se a hledal důkladně, v našem jazyce to znamená, že prostě nic nemá a ani asi nenajde. Nechtělo se mi ani mluvit, natož něco psát a místo očekávaného bouchnutí dveří, mi zavibroval mobil. Podíval jsem se na display a nejdřív byl zmatený.

 

„Co děláš, zlato?“ To má být nějaký vtip? Naštvaně jsem ho odložil zpět na stůl a snažil se dostat zpět do projednávané věci. Srovnat si všechny důkazy a… Zase mi zavibroval mobil.

„Neignoruj mě. Jen mě zajímá, jak se máš?“ To už bylo až moc konkrétní. Rozhodl jsem se odepsat.

„Nevím, kdo jste, ale nemám čas na vtipy. Nashledanou.“ Chtěl jsem tu frašku mít za sebou. A neměl jsem nejmenší ponětí, co se z toho vyvine dál. Ten druhý ale věděl.

„Takže mě nechceš vidět?“

„Proč bych vás chtěl chtít vidět? Neznám vás a nezajímáte mě.“

„Tak proč mě tak neúnavně hledáš, Timothy?“ Ty slova se do mě zarazila jako hrot šípu! Cože?! Najednou mě polilo horko a já si display prohlížel od shora až dolů. Asi dvě sekundy mi trvalo, než mi docvaklo, kdo mi to jako napsal. A že to rozhodně ze srandy bylo. Nadechl jsem se a dlouze vydechl.

„Nemám se zrovna nejlépe. Zamítli mi žádost o prohlídce vašeho bytu.“

„Jak víš, kterej z těch dvou to je?“ Jak sakra ví i tohle?!

„Nevím. Policejní práce je o tom projít všechno.“

„Si sladkej.“

„Musíme si promluvit.“

„To stoprocentně. Dám vědět. Zatím.“ A smajlík.

„Wt?! Počkefkl§!“ Nedokázal jsem správně napsat slova, jelikož v tu chvíli jsem naštvaně hodil mobil na stůl! Naštěstí se zpráva neodeslala a zůstala v popisovým řádku. Moji dva spolupracovníci si mě jen krátce prohlédli, ale nic na to neřekli. Dál se věnovali svým přiděleným úkolům, za což jsem byl vděčný. S rudou tváří jsem vyběhl na chodbu a bouchnul tam do prvních dveří, co jsem našel. Měl jsem kliku, že to bylo jen do kumbálu.

On si se mnou normálně hraje. Sakra, štve mě, že je to tak už od začátku!

V tom samém okamžiku přiběhl Marks z pitevny a hádejte co. Nic neměl.

 

****

Den stejný jako ty předchozí. Lidé na ulici chodí střídavě tam a sem. Nikdo si nevšímá cizích problémů a někdy i svých vlastních. Pod náhlým slunečním světlem začal pomalu povolovat sníh. Dokonce i rampouchy, visící ještě před týdnem z horních žlabů až k prvním patrům, zkrátily svou délku na polovinu. Bylo vždycky okouzlující sledovat začátky jara, i když o prvních sněženkách neuslyším minimálně ještě čtrnáct dní. Lidi berou přechod z jednoho ročního období do druhého jako obnovu a nový start. Pro některé povolání se ale nic moc nemění. U mě třeba jen tloušťka kabátu a ponožek. Ono, co taky považovat na vraždách za obnovu. Obzvlášť, když jsou nedořešené ještě z minulého období. Což mi jen připomnělo, že neznáme nebo spíš nemáme pachatele vraždy Filipa de Este. Jak ale najít profesionála a ještě mu dokázat, že to byl skutečně on, když jediné, co mám je moje intuice a pár řezných ran na těle oběti, co vypadají jako římská jedna. Za to žádný příčetný soudce nikoho neodsoudí.

Vzdychl jsem a dal tak moc najevo své momentální bezvýchodné rozpoložení, že se po mě s výrazem beznaděje podívali i moji kolegové. To jsem to ale super zvedač dobré týmové nálady. Sakra, teď už to půjde napravit horko těžko. Musím jim něco říct, jinak ztratí motivaci a já s nimi.

„Těžký je to vždy, to všichni víme.“

„Jen teď je to s průserama nadrbou, Šéfe.“ Oznámil zcela upřímně Marks a podrbal se ve vlasech.

„Jojo vím. Ale nakonec to zvládneme.“

„Ať už je tu to nakonec,“ zaprosil Simon a napil se dnešní třetí kávy.

Za tohle se teď modlíme všichni. Za to slovní spojení nakonec, které překvapivě není úplným koncem. Případ jde pak stejně ještě k soudcům, takže to nakonec je jen pro nás detektivy koncem. Já ale věděl, že tak snadné to nebude ani pro nás a ani pro soudy. Naše práce je někdy zbytečná, jelikož tak šedesát procent všech obviněných končí s verdiktem nevinen. Ale tenhle případ jsem chtěl já osobně dotáhnout do konce se vším všudy. Měl jsem pocit, že je to moje povinnost. Nakonec.

Jenže jsem si taky uvědomoval, že s mým pitomým smyslem pro spravedlnost to budu mít nejenom těžký, ale zatraceně mega nejtěžší. Skoro metalový! Neuměl jsem to jinak, než poctivě a podle zákona. Čehož druhá strana ráda využívá. Jednou jsem zkoušel něco obejít a udělalo se mi zle. Prostě moje nátura to nedává a rozhodně tím trpím. Proto ať už se děje cokoliv zůstávám věrný právu a zákonům města. Což je velká otrava. A zpomaluje mě to v práci.

…

O tom pitomým rozhovoru po smskách jsem raději nikomu neřekl, jelikož mám svojí důstojnost. Přesto jsem chtěl vědět, co je ten chlap vlastně zač a proč si za svou sexuální oběť vybral zrovna mě. Nejsem žádný krasavec a ani příjemný společník, proto mi to nejde do hlavy. Že by se mi za něco mstil, nebo ho někdo najal, aby mě zkoušel a trýznil mojí nerozhodnou samotářskou duši. Fakt netuším, co si o tom všem mám myslet a už vůbec ne, co si mám myslet o tom úchylkovi na druhém konci mobilního spojení. Nezbývalo mi než čekat. Čekat zda se vážně sám ozve.

Proto jsem byl překvapenej, když se vážně za dva dny ozval, což mi čirou náhodou prve slíbil. Začalo to hned po mojí první ranní kávě, kterou jsem si zrovna v kanceláři vychutnával sám.

„Chceš tedy vědět, která z těch dvou adres to je?“

„Ne. Chci vidět tebe,“ napsal jsem okamžitě a bylo mi jedno jak moc hloupě a naivně to zní.

„Tak jo. Zkus adresu číslo jedna.“

„Mám čekat zbyteční výlet na druhou stranu města?“

„Budu tam, Timothy.“ A s tím se odmlčel. Neměl jsem moc na vybranou. Chtěl jsem zjistit, co mě za ním táhne a taky mi v hlavě svítil maják detektiva. Mohl jsem tedy zjistit něco blíž i k vraždě, pokud s ní měl něco společného. Přeci jen znal oběť. Ale přednější teď pro mě bylo znát první důvod a to, proč mě sakra pronásleduješ až do peřin? A proč mi z toho sakra rudne obličej?

 

Oblékl jsem si lehčí bundu a nasedl do služebního vozu bez houkaček. Přejel jsem asi čtyři bloky přes nejlidnatější část města a dostal se ke starší budově na rohu Franklinovi a Na břízách. Vystoupil jsem a prohlédl si v rychlosti okolí. Vcelku normální čtvrť. Přečetl jsem si číslo popisné a hned zkusil přední dveře. Otevřely se sami a tak jsem vstoupil. Byt dvacet osm byl opravdu psaný na P.Brauna a tak jsem zaklepal. Nic se nestalo a tak jsem vzal opět za kliku. Zase se otevřely, to už jsem si připadal jak v duchařským hororu. Přesto jsem vešel klidnými kroky dovnitř a zavřel za sebou.

„Tak, a jsem tu.“ Zahlásil jsem raději nahlas, abych případné obyvatele či duchy nevyděsil. Byt toho moc neměl. Jednu skříň, stůl, dvě židle a lampu v rohu u starého gauče. Jedny užší dveře vedli zřejmě do koupelny a ty druhé jen o málo širší jsem odhadl na ložnici.

Vypadá to, že jsem na tenhle popis měl spoustu času, ale ve skutečnosti mi to zapralo asi dvanáct sekund, než se ty dveře od ložnice otevřely a v nich stál dost povědomý blonďák s tím nejúchvatnějším zeleným pohledem. Když jsem ho spatřil, došlo mi to. Nebylo to jen kvůli jeho výrazu ale i kvůli útržkám sexuálních vzpomínek, které mi najednou proletěly hlavou. Zamračil jsem se na jeho úsměv a postavil se mu čelem. Najednou jsem cítil jen ukřivděnost a zradu. Zapomněl jsem dočista na druhý důvod této zvláštní návštěvy, kterou jsem původně plánoval jako klidný výslech.

„Takže, celou dobu si to ty,“ poznamenal jsem a prsknul si pod vousy. Sakra to je ten chlap z baru!

„Celou dobu?“ Otázal se zmateně blonďák. A dál si hrál na svatouška. Ani jedna jeho část nebyla svatá. Ta spodní určitě ne.

„Nedělej hloupýho! Si to ty! Ten, co mě už pár měsíců prostě a jednoduše znásilňuje na hotelových pokojích!“

„Nepřeháněj. Byl to jen jeden pokoj,“ opravil mě Adam nezaujatě. Se divím, že jsem si vzpomněl na jeho jméno, i když na něj nešlo tak úplně napomenout. Měl auru víly a afrodiziaka.

„Děláš si ze mě prdel?!“

„Byl jeden. Tedy platil jsem za jeden. A znásilnění vypadá jinak,“ odpověděl mi a pak se na krátkou dobu hloubavě zamyslel. Nečekal jsem, že se vytasí s výmluvou tohohle typu. „Myslím, že správná definice zní… Trestní čin spočívající ve vynucení si pohlavního styku či jiné podobné  sexuální  aktivity proti vůli participující osoby. Podle § 241 trestního zákona se znásilnění dopustí ten, kdo násilím…“

„Znám sakra zákony!“ Takhle mluví s detektivem, co prošel akademií i právnickou fakultou?!

„Takže mi věříš, že jsem…“

„Nemám k tomu jediný důvod, Adame!“

„Pravda. Nechoval jsem se zrovna fér. Ale uznej, že by sis jinak se mnou nezačal.“

„Možná jo, možná ne! Jak to mám kurva vědět!“

„Takže jsem se ti přeci jen líbil.“

„A proto si mi dával sedativa?! To je únos, uvědomuješ si to?!“ Asi mi chtěl říct další výňatek ze zákona, ale naštěstí ho umlčeli moje naštvané blesky plné zloby. Nakonec pokrčil rameny a dal tím najevo, že ho moje agresivní konfrontace nijak nevyvedla z rovnováhy klidného mnicha z Tibetu. Sral mě tím dvakrát tolik. „Fajn! Skončili jsme! A buď rád, že to nenahlásím!“

Sakra! Měl jsem být nejdřív milý a zjistit to bez nátlaku ale takhle jsem to posral. Navíc jsem z něj potřeboval vypáčit pár informací o Filipovi de Este a úplně jsem zapomněl, že to je hlavní priorita.

 

K mému překvapení úplně otočil.

 

„Počkej! Omlouvám se. Nechtěl jsem… prostě byl jsem zoufalý a tys… líbil ses mi a já nevěděl jak…“

„Jak co?! Jak mě dostat do postele?“ Moje chování uražené milenky nakonec nebyla taková chyba, jak jsem si myslel. Byla to reverzní psychologie, kterou jsem ale původně neměl v plánu.

„To, já… bylo jasný, že si heterák, takže jsem neměl normálně šanci.“

„Takže ses s tou možností ani neobtěžoval,“ teprve teď vypadal dost provinile. Jako by nedokázal kontrolovat část sebe. Hm, připomínalo to vlak, co mu přehodí na křižovatce vyhybku.

„Omlouvám se. Moc se omlouvám…“

„Co chceš vlastně slyšet, Adame?!“

„Dej mi šanci. Vysvětlím, cokoliv budeš chtít.“ Na to jsem celou dobu čekal.

„To by se už sakra hodilo,“ nebylo chytrý vyrukovat hned s naší obětí a proč s ní spal. Jejich vztah musím zjistit jinak. Tak, aby o něm začal sám. Nic jsem nehrál ani nepromyslel, v jeho přítomnosti to nešlo. Přesto jsem byl vyčerpaný jako bych pařil vysokou hru pokeru.

„Čím chceš začít?“ Zeptal se Adam a sednul si za jediný stůl. Posadil jsem se naproti němu a chvilku naoko zamyšleně mlčel.

 

„Tvoje jméno je pravý?“

„Ano. Adam je moje pravý jméno. Přesněji Adam Merrsi.“

„Fajn, tak alespoň něco.“

„Já ti v ničem nelhal, Time.“

„Jen si mi vzal možnost volby.“

„Ano,“ přiznal Adam a stiskl rty k sobě.

„Kde pracuješ a jak sakra víš detaily o tom, co dělám?“

„Naproti tvojí kanceláře jsou prostory denních listů. Jeden z těch dvanácti stolků u oken je můj.“

„A jak si přišel na to, že někoho hledám?“

„Vypadal si dost zamyšleně a stále si listoval papíry. V seriálech to znamená, že detektiv hledá podezřelé a neví kudy kam, takže mi to přišlo trefný a…“

„A strašně vtipný, co?!“

„Ne. Tak co si ještě pochytil z Kriminálky Las Vegas?“ Vyřkl jsem v ironii. Tyhle seriály nás doslova ztrapňují a ukazují občas stránku, kterou bych bral taky. Kdo by nechtěl milenku na oddělení.

„Už jsem to nedokázal vydržet,“ začal jemně. „Jen se dívat,“ dodal a přivřel láskyplně svoje zelené oči.

Měl jsem najednou hrozněj problém udržet klid ve svém obličeji. Hlavně nerudni, blbe!

Adam byl ale nadpřirozeně všímavý a tak mu moje lehké rozrušení neuniklo. Nehnul ani brvou jen na mě dál hleděl s tou největší něžností, kterou jsem kdy u chlapa viděl. Polknul jsem nahlas a trochu moc výrazně nadskočil, když mi v pravé kapse zavibroval mobil. Probralo mě to a já se podíval v rychlosti na display v domnění, že to nebude nic zásadního.

Psal mi kolega detektiv z vedlejšího oddělení, což do teď udělal jen jednou. To samo o sobě značilo vážnou situaci. Ihned jsem zvážněl.

 

„Nerad ruším, ale mám udání, a potřeboval bych pomoct se zatčením. Harrison.“

 

Takže je na plánu větší zátah. Zase chybí lidi. Nedivím se, že mě žádá o pomoc.

…

„Musíš jít, že?“ Ozval se Adam duchapřítomně a bylo vědět, že byl zklamaný. Taky jsem byl zklamaný.

„Ano, bohužel.“

„Bohužel?“ Zopakoval Adam a pobaveně se usmál. Takže věděl, na co jsem myslel. Nemůžu uvěřit, že mě to vážně v jednu sekundu napadlo, ale vyhnout se tomu nešlo. Jo, přiznávám, že jsem po něm chtěl před šesti minutami skočit a mít s ním nevázaný sex. Ale teď už nechci. To je nějaká hloupá genetická vada, kdy mnou zřejmě jednou za čas projede touha gorilího samce. Adam mě stále nadšeně pozoroval, ale nijak se mě nesnažil zastavit. Proto jsem vstal a dal se na odchod. Ve dveřích se ale zase ozvala ta gorila a já se na něj pomalu otočil s fakt trapným úšklebkem.

„Nechceš večer někam zajít?“ Vypadlo to ze mě a hned na to jsem se chtěl propadnout do suterénu.

„Napíšu, kde budu čekat,“ přikývl a pousmál se. Na to už jsem nedokázal nic říct a vylítl jsem na ulici jako raketa. Proč se sakra chovám jako středoškolačka, co se poprvé zamilovala?! Musím se zase chvíli soustředit na práci. Proto jsem Harrisonovi odpověděl, že se stavím u něj a probereme detaily.