Na dlouhou dobu mě zaměstnal bubnující déšť, který na každém povrchu vydal jiný zvuk. Pravidelně nepravidelné dopady na střechu mercedesu mě pomalu ukolébávaly, až jsem měl nutkání podvolit se náhlému spánku. Bohužel jsem nemohl, byl jsem tu pracovně a nikoli za účelem příjemného šlofíka.

Protáhl jsem ramena a prsty na levé ruce.

Déšť neustával, z pramínků vody se pomalu stala jedna velká masa vody obepínající celé přední sklo. Byla už připravená dopadnout na zem mezi blátivý sníh a vsáknout se, i když nečekala, že asfalt jí to nedovolí. Musela tedy pokračovat společně s ostatními k prvnímu kanálu, kde zmizela v temnotě. Trochu to připomínalo můj vlastní osud. Stále hledám vlastně nějaký ten kanál, kde bych mohl zmizet. Jenže půda mě nechce tak lehce přijmout. Možná protože moc dobře ví, že jsem toxický. Zvláštní, že to poznala jen ona. Poznala, že nás deset, falešných zrůd, je odpad potřebný zlikvidovat. Samozřejmě si nemyslím, že zrovna k tomuhle úkolu předurčila poldy, ale i tak jí to občas vyčtu sprostým způsobem, třeba jako hodně zkurvenej nápad.

Je tři čtvrtě na pět. Má zpoždění.

Sice jsem počítal každou proměnou tak šestkrát ale někdy prostě nezjistíte, co jim po práci přelítne přes nos. Možná jí zase zdržel ten debilní hlídač. Poslední dva týdny se do ní obouval kvůli parkovacímu místu a to asi osmkrát. Prý něco skrz invalidy.

Vzdychl jsem a z palubní desky vyndal igelitku od Newyorkeru. Obsah jsem prohmatal jen lehce a hned vytáhl ruku ven. Rozhlédl jsem se a podepřel si jednou rukou hlavu tak, jak to dělají manželé před obchoďákem, když čekají na své manželky. Druhou rukou jsem opět sáhl do igelitky a obepnul prsty studený kov. Čekal jsem a byl trpělivý, jako vždycky.

Po dvaceti minutách už jsem chtěl odjet a nechat to na zítřek, přece jen jsem dneska fakt grogy, když v tom vyšla zabalená do kabátu ze skleněných dveří budovy a zapálila si cigaretu. To teda musel být drsnej rozhovor, když tak rychle šlukovala. Pousmál jsem se. Byla dost sexy i na tu dálku jsem cítil povědomí pnutí ve vlastních slabinách. Jaká škoda. Ale i tak se to dá vyřešit podle mě a mých potřeb. Večerní barová návštěva by mi jako satisfakce měla stačit, i když… možná nejdřív přeci jen poškádlím předek svého rozžhaveného těla, teď tak unaveného. Na zadek je vždycky dost času no ne.

Ušklíbnul jsem se a vytáhnu devítku na světlo světa. Otevřel jsem dveře od vozu, vystoupil jsem do utichajícího zimního deště a opatrně je zavřel.

****

Z jejího úzkého hrdla se dral jemný chrčivý zvuk doprovázený pramínkem krvavé stopy. Pozoroval jsem bez špetky lítosti, jak z jejich očí uniká život, a v duchu myslel, co si dám k večeři. Umím holt oddělit práci od soukromí a nijak se za to nestydím. Znám pár cvoků, co to nerozlišujou a pak na to doplácejí. Většinou pár zlámanými kostmi. Jejich problém, jednou je to bude stát i krk. Já sám se považuju za profesionála a tak to i zůstane.

Vzdychl jsem a prohlédnul si prázdnou stále z půli zasněženou ulici, osvětlenou jen třemi lampami. Tenhle kšeft přeci jen není tak špatnej, dokonce šlo vše hladce. Zelené oči mi sjely zpět k ženě na zemi. Zpět k menší ráně v oblasti srdce. Prázdný pohled napověděl danou jistotu. Už je mrtvá. Zandal jsem zbraň za lem kalhot a upravil si bundu, která mi během zákroku vylezla do půlky zad. Ošil jsem se menší vlnou mrazu a vyndal z náprsní kapsy motýlka. Otevřel jsem ho zatočením a přikleknul k tělu. Musel jsem to udělat dřív, než ztuhne a zimní období to jen stěžovalo. Rozevřel jsem ji slušivý a zřejmě dost drahý kabát a vyhrnul bílou košili. Pak jsem do jejího boku zabodl motýlka a začal s ním cloumat do stran. Tak dvě minuty jsem se jí dloubal v žaludku, než jsem byl spokojený a opět jí zapnul kabátek tak, jak ho měla. Otřel jsem do rukavic čepel motýlka a zandal ho rychle zpět. Poslední, co zbývalo provést, bylo selfie. Vytáhnul jsem svůj mobil a vyfotil její groteskní tělo ležící ve sněhu s červenou paletou v něm tak rostoucí. Rychle jsem naťukal číslo objednávky a poslal fotku zákazníkovi. Nečekal jsem odpověď, nikdy neodpovídají a tak to má být.

Rychlejšími kroky, jsem se vydal pryč hlouběji do jedné z uliček, kde jsem vylezl po požárním schodišti na střechu budovy. Tam jsem se na chvilku zastavil a zaposlouchal se do nedalekého hluku centra. Nikoho za sebou jsem neslyšel, což mi uvolnilo poslední svaly, které byly v křeči. Musel jsem být sice stále v pozoru, nicméně pro lepší zdání klamu je lepší chodit s uvolněnými rameny. Bohužel i obyčejní lidé mají tendenci vycítit něco zlého a stále intenzivního, když je to v jejich blízkosti dostatečně dlouho. Proto to celé divadlo týpka nad věcí. Na jednu stranu mě to popravdě uklidňovalo.

****

Asi za hodinu a půl jsem se dostal ke svému oblíbenému baru a pohodlně se tam usadil na jednu vysokou židli. Objednal jsem si Jin a zatím se nijak nerozhlížel, chtěl jsem na moment zastavit čas a být mimo tuhle realitu. Naštěstí mi to vydrželo jen pár minut, než se vedle na další volnou židli vyhoupnul nebezpečně sexózní mužskej v černé motorkářské bundě a objednal si Martini. Málem jsem si ucvrnknul jen z pohledu na jeho vlhké rty, které vypadaly, že toužej po kousnutí.

„Jak dlouho někoho okukuješ, než ho začneš svádět?“

„Záleží na počasí,“ nerozhodil mě. „Vzhledem k venkovnímu mrazu, to odhaduju na dvě minuty.“

„Tak to už jedeš přesčas.“

„Jen sis nevšimnul, že už tě balim.“

„Zajímavá taktika. Možná bych ti měl ukázat tu svou.“

„Ukaž,“ řekl jsem a sledoval, jak se ke mně otáčí celým tělem a pravou rukou sahá mezi moje nohy, kde zabere za roh židle. Ta se posune asi na centimetr od té jeho a zůstane stát přesně tak, aby jeho klín byl co nejhlouběji mezi mými koleny. Projela mnou vlna vzrušení, ale stejně jako on jsem po celou dobu očního kontaktu neuhnul na žádnou světovou stranu.

„Máš zájem o pokračování?“

„Mám. Ale zdáš se mi jako dobyvatel, co má rád odolnější,“ poznamenal jsem chytře. „Nemám tě chvíli odmítat, aby se ti posta…“

„Dneska ne!“ Zašeptal rázně a naklonil se k mému narudlému obličeji. Dotknul se mě jemněji, než jsem čekal a až po pár náznacích jazykem mi začal drtit ústní dutinu. Skvěle líbá sakra!

Já tak na půl zapomněl, že sedíme na vysokých židlích, jelikož jsem se přisunul, co nejblíže k jeho hrudi a málem sletěl dolů na zem. Zachytil mě a rozesmál se do mých rtů. Možná jsem neměl dotčeně nafukovat tváře, ale tak nějak to ze mě vyletělo samo. Olíznul mi jemně bradu a svůdně mě sjel svýma hnědýma očima.

„Asi je čas pozvat tě na nižší a stabilnější místo.“

„Takhle mi postel ještě nikdo nepopsal.“

„Možná toho dnes zažiješ víc, z čeho budeš vedle.“

„Tak to abychom už šli,“ řekl jsem rázně, dopil zbytek Jinu a vzal toho krasavce za ruku. Nechal se poslušně dotáhnout ke dveřím mého zamluveného pokoje hned nad barem. A hned, jak zaklaply, se na mě vrhnul a začal mě svlíkat. A božsky líbat. Možná proto jsem nevnímal, kdy a jak jsme se dostali do bíle povlečené velké postele umístěné pod oknem.

…

Moje kalhoty šly jako první na podlahu a hned za nimi letěly i trenky s náznakem malých obrázků dětských chrastítek. Ani jeden z nás se nad tím nijak nepozastavil a já mu navíc v mezičase stejnou rychlostí sundal celý černočerný svršek. Odhalila se tak vypracovaná hruď a opravdu výstavní bochánky. Ach jo, už mi stojí. Všimnul si mojí situace ve chvíli, kdy nastala, a ušklíbl se. Přitáhl si mě v posteli do klína a dal si záležet, aby se ta jeho boule boulovatá otřela o mojí nadrženou díru. Táhle jsem vzdychl do jeho obličeje a pozoroval hnědé chtíčem zalité oči.

„Co… mám vzdychat…?“

„Donutím tě naříkat,“ řekl rázně a mačkal mě na sebe jako by byl opačně nabytý magnet. Očividně mu vůbec nedocházelo, že začínám být dost na hraně svého vědomí a extáze.

„Tak… jaký jméno… mám naříkat?“

„Will…“ Olízl se svůdně a dodal. „A nezapomeň hodně nahlas, ty…“

„Adam…“ Bránil jsem zbytek mužského ega, ale marně. „Už bys měl začít… nebo…“

„Nevyhrožuj,“ zašeptal Will a jeho prsty mi na jeden zátah zajely hluboko do intimních útrob. Laskal to správné místo tak dlouho, dokud mě nedonutil vystříknout, dnes poprvé. Zaklonil jsem se a nechal doznít vlnu blaha v celém mém těle. Pak jsem stočil spokojeně prázdný zelený pohled na něj a sledoval, jak mi rozepíná modrou košili a olizuje bradavky. Když do jedné z nich kousnul, objal jsem ho křečovitě a pevně kolem krku. Do toho jsem následně i bolestně zavzdychal. Po celou tu dobu ze mě ty super výkonné prsty nevyndal. Nešlo se moc bránit.

„Wi-lle… dej mi…“

„Víc… Taky chci víc,“ oznámil sexy hlasem a vytáhnul prsty z teplých měkkých míst, které se dožadovaly stále větší pozornosti. Sundal si džínové kalhoty a s napůl srolovaných trenek vytáhnul svůj naběhlý a fakt výstavní penis. Já skenoval ten kousek těla, který do mě hodlal vrazit a málem si rozkousal ret a to jen nad představou. Mimoděk jsem víc roztáhnul nohy a nechal ho na sebe dolehnout celou vahou. Zmocnil se mých úst a líbal mě, jako bychom měli líbánky.

Pousmál jsem se, a když to nejméně čekal, přetočil jsem nás a dostal se tak nad něj. Překvapivě mě nechal dělat si, co chci a čekal, co udělám dál. Já měl ale jasno. Trochu jsem se nadzvedl a celou jeho délku narval na jeden zátah do své připravené díry. Zanaříkal jsem si a cítil známé pnutí hluboko v sobě. Will byl očividně spokojenej, jelikož z jeho úst vyšlo taky něco na bázi vzdechu. Navíc mírně zaklonil hlavu a položil mi ruce na boky, se kterými jsem zatím nepohyboval. Musel jsem ho trochu navnadit, což se koneckonců líbilo i mě. Will ale nevydržel dlouho.

Podíval se asi po minutě do mého klína a chtěl něco říct, ale pak… se najednou zarazil a jeho pohled zvážněl. Skoro jako by v nich měl smrtelný led a jeho prsty zkoumaly…?!

…

Došlo mi to!

Ve chvíli, kdy se mi podíval do zelených očí a já do těch jeho hnědých, to došlo nám oběma!

Rychlostí blesku jsem sáhnul pod bílý polštář a vytáhl svou ruční záložní pistoli! V tu samou sekundu Will sáhnul za lem svých trenek a vytáhnul vystřelovací nůž! Já přiložil hlaveň k jeho čelu a on hrot čepele k místu jater! Oba jsme vystřízlivěli od oparu vášně a hleděli na sebe vražedným odporem!

Moje oči na setinu vteřiny sjely k jeho značce na boku. Stejná ale přece jiná, jakou mám já sám.

Měl na sobě vytetované jiné římské číslo, což znamenalo jediné.

„Ty… jsi Qatro,“ prohlásil jsem rázným ostrým hlasem a dál sledoval svou životní chybu!

.