Napsal propiskou svojí parafu na dolní okraj papíru, zaklapl složku a vrátil ji do kartotéky. Propisku pak schoval do náprsní kapsy pláště, přes krk si přehodil fonendoskop, posbíral na stole další papíry a vyšel z lékařského pokoje. Ještě ani nestačil zavřít dveře, když k němu přistoupila sestra.
„Doktore, paní Taylorová si stále stěžuje na bolest,“ hlásila mu, když procházel pomalu chodbou. Podala mu do ruky složku. Zastavil se, vzal ji do rukou a přejel ji pohledem.
„To je ten žlučník. Podívám se za ní. Tady máte ty papíry, založte je prosím,“ odpověděl, podal jí listy zdravotní dokumentace a vydal se dál k pokojům pacientů.
Pokoj číslo tři. Zaklepal a vešel dovnitř. Na lůžku ležela žena v důchodovém věku a jen ho uviděla, položila rozečtený časopis. U postele vzal zavěšené desky a pročítal informace o pacientce.
„Dobrý večer, paní Taylorová. Sestra říkala, že máte bolesti.“ Řekl, aniž by se na ni podíval. Až když pověsil desky zpátky na háček, pohlédl na ni.
„Ano, pane doktore,“ zazoufala si žena. „Nemůžete s tím něco udělat? Já už se tu kroutím jako žížala.“
„Uděláme s tím něco hned zítra ráno. V osm hodin jdete na operaci, kde vám žlučník vyndají. Zatím poprosím sestru, aby vám dala něco proti bolesti.“
„Pane doktore, je to opravdu nutné? Ta operace? Jsem už stará, bojím se, že už se neprobudím.“ Zaskřehotala stařenka bázlivě. Caleb položil dlaně na pelest postele z tvrdého plastu.
„Paní Taylorová, váš lékař vám při prvních potížích doporučil dietu, kterou jste ale nedodržovala,“ mluvil věcně, bez jakéhokoliv náznaku výčitek nebo kárání. Ale také bez náznaku empatie, či vstřícnosti a chlácholení. Prostě konstatoval fakta. „Z akutního problému se stal chronický a ten žlučník teď prostě musí ven.“
Paní Taylorová se zachmuřila. Zpozoroval její obavy a tak se jí nakonec přeci jen pokusil uklidnit. „Není se čeho bát. Budete v anestezii. Operace obvykle trvá maximálně hodinu, provádí se laparoskopicky, takže je méně invazivní. Za dva tři dny budete moci jít domů.“
„Ach...no dobrá. A budete mne operovat vy?“ Zeptala se. Měla k němu větší důvěru, protože se jí líbil. Nebylo divu, byl hezký, mladý a slušný, i když trochu mrzout.
„Já jsem internista, paní Taylorová, ne chirurg. Ale naši operatéři jsou velice zruční a mají tu nejlepší praxi.“ Odpověděl už trochu naučeně, neboť na tohle se ptala spousta pacientů, které posílal na sál.
„Takže, já jsem pošlu sestru a vy se snažte trochu prospat. Dobrou noc.“ A odešel.

Měl noční službu a doufal, že bude klidná noc. Noční měl radši. Líbilo se mu, jak nemocnice, vždy utichne, oddělení se dostane do stavu jakési hibernace, kdy všechno dál funguje, ale tak nějak tiše a v útlumu. Počet rozsvícených světel se sníží, člověk může poslouchat vlastní kroky na podlaze, jen sem tam je slyšet zapnutá televize z pokoje pacienta, nebo tlumený hovor právě sloužících sester.
Je tak i větší klid dodělat papírování v lékařském pokoji, pak udělat kolečko kvůli kontrolám hospitalizovaných, poděkovat za kávu, když se sestra nabídne, že ji donese.
To on sám po nich nikdy nechtěl. Byl toho názoru, že tu nejsou jako jeho osobní sekretářky, mají své práce dost a i když se na ně neusmíval, nevypravoval vtipy, ani se neptal, jaký měly den, díky tomuto respektu (který většina lékařů postrádala) u nich byl oblíbený.
Když ale nebyl v jejich přítomnosti, nebo třeba v přítomnosti kolegů, mluvili o něm. Mluvili o tom, jak moc se za poslední víc jak rok změnil. Protože on nebyl vždy tak odtažitý. Chodil do práce s dobrou náladou, usmíval se, sem tam žertoval, občas složil nějaký kompliment, k pacientům byl empatičtější a příjemnější.
Ne, že by teď byl nějaký protiva. Nikdy nezapomněl na slova “děkuji“, nebo “prosím“. Byl velice slušný, korektní. Ale už k tomu nepřidával úsměv, neříkal věci, jen tak, věci, které nemusel. Byl prostě jen profesionál, jen lékař, bez osobního zapojení. Vynechal z jednání s lidmi veškeré pocity a emoce.
Prostě byl jen lékař.
A Caleb věděl, že se změnil. Věděl i, že si o něm povídají, sestry, kolegové, kolegové se sestrami, dokonce i uklízečky, které také vždy nezapomněl zdravil. Že říkají, jaká je to škoda, takový hezký kluk, takový sympaťák to byl. Že ho litují. Bylo mu to jedno. Po tom, co se stalo, se soustředil jen na práci. Pořád. Neustále. Bylo to poslední, co mu zbylo a on se tomu oddal. Jenom pracoval.
Caleb se zřekl soukromého života, protože už nebylo, co by mu nabídl. Odmítal být doma, sám, sedět a hledět do prázdna a myslet na to, že je opravdu sám. Místo toho se prostě rozhodl pracovat a tak si to taky zařídil. Když neměl službu na oddělení, pracoval v nemocniční ambulanci. Když nepracoval ani tam, domluvil si práci na soukromé interní klinice. Cokoliv, aby se nemusel vracet do bytu, kde se teď objevil možná tak tři dny v měsíci.
Když potřeboval spát? Bez problémů, čtyři pět hodin přerušovaného spánku na lékařáku stačily, stejně od té události trpěl nespavostí. Sprcha, hygiena? Nebyl problém, lékařská zařízení jsou plná možností, kde se umýt, nebo si vyčistit zuby. Díky genetice mu nerostly vousy, tvář měl hladkou jako malý chlapec, takže o starost méně. Prádlo obstarala nemocniční prádelna, nemocniční oblečení odkládal zřídka kdy. A najíst se také mohl kdekoliv, i když ani to moc nepotřeboval. Chuť k jídlu ho opustila před rokem a půl, takže jedl jen aby byl.
To byl jeho život. Práce, práce a práce.
Jeho okolí to bylo schopno svým způsobem chápat, protože věděli, co se stalo. Měli o něj i docela starost, protože jeho momentální životní styl byl hodně namáhavý a vyčerpávající, to také všichni věděli. Už pár měsíců si říkali, že není možné, aby to vydržel nějak dlouho. Nedostatek spánku, jídla a hlavně takové pracovní nasazení nemůže příliš dlouho unést ani mladý a zdravý člověk.
A přesto byli jeho kolegové natolik pokrytečtí, že neváhali jeho přístupu využít.
Potřebuješ si prohodit směnu? Zajdi za Calebem, ten to vezme vždycky.
Nestíháš papíry? Jones ti je udělá, stejně nikdy nespěchá domů.
Na zítra volno? Takhle rychle? Já nemůžu, ale Jones to určitě vezme za tebe.
Caleb to věděl. Ale bylo mu to jedno. Vlastně jim byl i celkem vděčný, alespoň se nemusel bát, že by neměl co dělat. A on potřeboval neustále něco dělat. Aby neměl čas přemýšlet, aby neměl čas vzpomínat. To bylo totiž až příliš bolestivé.
Zavrtěl hlavou, aby zahnal ty myšlenky, které se mu tak nepříjemně zakusovaly do mozku. Byly vtíravé a drzé. Sedl si na pohovku v pokoji a napil se studené kávy, kterou tu předtím nechal, když musel narychlo odběhnout. Spousta lidí studené kafe nesnáší, ale on byl zvyklí. Byl lékař, ti si málokdy užijí ten přepych, dopít nápoj ještě horký.
Na konferenčním stolku ležel štos papírů a na vrchu byl vzkaz ze samolepícího bločku: „Cale, prosím, mrkni na to! Musel bych tu být jinak přesčas a to by byl doma zase řev. Díky, kámo! Gabe.“
Caleb sňal papírek z vrchního listu a zmačkal ho. Odfrknul si. Kámo...žádné kámo nebylo. S Gabem rozhodně přátelé nebyli, vlastně ani s nikým jiným. Teď už ne. Kdysi možná, ale ne po tom, co se změnil. To je ale jedno, řekl si a pustil se do papírování. Vedle na čistý papír psal poznámky, které si měl pak jeho kolega přečíst, nakonec použil samolepící štítky, aby označil místa, kde musí Gabe hodit podpis. Tahle to dělal vždycky, když za někoho dělal dokumentace. Byl jako jejich sekretářka. A ani si to neuvědomovali, ale kdyby chtěl, mohl by jim pěkně zavařit. Stačilo by, aby za ně přehlédl nějaký problém, něco nějak pokazil, nechal je to podepsat a měli by zaděláno na průšvih. Jenže něco takového by Caleb nikdy neudělal. Jednak to neměl v povaze, a pak, nebyl k tomu důvod. Jeho kolegové mu nikdy nic špatného neudělali a rozhodně nemohli za to, co se stalo. A byl to on, který se tenkrát nabídl, že si vezme část jejich práce na starost.
Podíval se na hodiny nade dveřmi. Papírování mu trvalo skoro půldruhou hodinu. Byl pečlivý. Vstal, vyndal ze své skříňky zubní kartáček s pastou a pak si u umyvadla vyčistil zuby. Byla jedna hodina v noci, zašel tedy vedle na sesternu a zeptal se, jestli je všechno v pořádku.
„V naprostém, doktore, je klid,“ usmála se jedna ze tří sester, mladá, s bujným hrudníkem a zrzavými vlasy, spletenými do copu. „Klidně si běžte odpočinout.“
„Dobrá,“ přikývl. „Kdyby něco, ihned pro mne zajděte.“
„My víme,“ ozvala se druhá, žena ve středních letech. I ona šetřila na lidi úsměvem, ale na rozdíl od Caleba bývala vyloženě protivná. Když odešel, naklonila se k mladší kolegyni.
„Ještě ho podporuj, aby šel spinkat, zatímco mi tady čumíme celou noc,“ odfrkla si.
„Ale no tak. Vždyť tady dělá nejmíň za tři, to víš taky. Tak ať si klidně dáchne.“
„No, spíš to vypadá, že se ti zapalujou lejtka!“ Zasmála se starší. „Ale z tohodle mráčku pršet nebude,“ rýpala dál se škodolibým úsměvem.
„Moc vtipný. To já přece vím! Ale když on je pořád takovej...smutnej.“ Zahleděla se na dveře a myslela na to, jak asi musí být doktor Jones osamělý. Pak se vrátila k práci.
Caleb nic z toho neslyšel a i kdyby, nevěnoval by tomu pozornost. Zaplul zpátky na pohovku a řekl si, že se přeci jen zkusí trochu prospat. Sundal si plášť, pod hlavu si dal malý polštářek a přehodil přes sebe deku, která byla srovnaná na opěradle. Malou lampičku stojící na stole nevypnul, vždycky nechával rozsvícené alespoň malé světlo. Pak chvilku jen zíral před sebe, ve snaze usnout. To se mu nakonec podařilo asi za čtvrt hodiny.
Spal asi dvě hodiny, když ho vzbudilo zaklepání na dveře a dovnitř nakoukla rusovláska. Promnul si obličej a posadil se.
„Promiňte, že vás budím. Přivezli muže k hospitalizaci.“
Vstal, došel k sestřičce a vzal si od ní papíry, které mu podávala. Zamrkal, aby se naplno probral a najel na pracovní mód.
„Bill Brown, je mu třicet osm. Dorazil na pohotovost, tam ho vyšetřili pro akutní křeče v břiše, zvracení a průjem.“
„Dobře, podívám se za ním. Už dělali náběry?“
„Ano. Je na pětce.“
Přikývl, na chvilku se zadíval na lékařskou zprávu a pak se rozešel chodbou. Rusovláska mu byla v patách. Zaklepal na dveře pokoje a vešel dovnitř. Na posteli se svíjel muž, v ruce svíral jednorázový pytlík na zvratky. Když zpozoroval Caleba, začal sténat.
„Doktore! Proboha! Já snad umřu!“ Chytil se za břicho, když ho přepadla další křeč. Caleb tu hysterii přešel, aniž by na ni reagoval.
„Pane Browne, ve zprávě z předchozího vyšetření čtu, že váš stav trvá nějakých deset hodin. Mění se to? Je to horší, lepší, nebo stejné?“
Muž na lůžku se opět zkroutil, potom se nahnul přes postel, před ústa si dal pytlík a začal dávit žaludeční šťávy. „Já nevim, sakra,“ prohlásil, když odložil pytlík. „Hlavně ať to přestane. Takovej hnus jsem ještě nezažil. Dole na pohotovosti jsem si posral kalhoty přímo před sestrou! Ahh!“
„Pane Browne, kdyby jste se narovnal, nekrčil tolik nohy, bylo by to pro vás lepší, zkuste to. Vzorky moči a stolice už vám brali, krev taky. Budeme čekat na výsledky, jestli se nejedná o bakteriální infekci. Sestra vám za chvilku podá infuzi, abychom zabránili případné dehydrataci. A pokud se jedná jen o virózu, což si myslím, přejde to za pár hodin, možná i minut. Jestli že je reakce na viry takto silná, bude brzy po všem. Teď zkuste co nejvíce odpočívat.“
Brown se zašklebil, na to ho přepadla další křeč. „Nemůžete mi dát alespoň něco na tu bolest? Takhle mě přece nemůžete nechat.“
„Dáme vám léky proti průjmu a probiotika. A ta infuze by vám také měla pomoci.“
Muž si opět odplivl do sáčku. „No tak jo…“ vydral se sebe a pokusil se narovnat nohy. Caleb se s kývnutím rozloučil, venku pak řekl sestře, co má podat za léky a šel si zase lehnout. Teď usnul snad během pěti minut a spal až do rána, kdy se měli střídat služby.
Před šestou se vzbudil, když mu rusovláska pokládala na pracovní stůl šálek s čerstvou kávou. Když se otočila a všimla si, že je vzhůru, hrnek opět zvedla a podávala mu jej do ruky. Při tom se mile usmála. Vzal si ho od ní a rovnou z něj upil.
„Ani jsem vás neslyšel klepat,“ prohodil. Dívka zrudla. No jo, líbil se jí, vlastně se líbil většině ženského personálu, byl hezký. A měl v sobě takový ten vnitřní smutek, na který prostě ženský letěj. I když věděla, co věděla. Co věděli všichni. Že je homosexuál.
„Promiňte, já neklepala. Nechtěla jsem vás budit, dokud to není nutné, vypadalo to, že jste spal tvrdě.“ Trochu se zarděla.
„Nic se neděje. Díky za kávu,“ odpověděl a ona se usmála. Popřála mu hezký den a měla se k odchodu. Už byla dokonce převlečená. Otočila se mezi dveřmi, když ji oslovil. Dokonce jménem, to nikdy nedělal. Vlastně doteď ani nevěděla, že zná její jméno.
„Amber. Je to od vás hezké, ale nemusíte to dělat,“ řekl. Mimické svaly neprozrazovaly žádnou emoci, ale když se na okamžik zadívala do jeho očí, prozrazovali něco jiného. Vděčnost a žal. Znovu se usmála.
„Já vím, pane doktore. Ale já chci. Mějte hezký den,“ odpověděla a zavřela za sebou dveře. Trochu, jen nepatrně se pousmál nad její vlídností, když zmizela. Protáhl se na pohovce, vstal a u umyvadla si opláchl obličej. Když si ho utíral do ručníku, dveře se znovu otevřely a vešel muž ve středních letech. Sebevědomý, udržovaný, oblíbený u většiny sester. U několika však ne, protože další den už nezavolal.
„Brý ránko,“ zahlaholil Gabe, když ho spatřil. Býval hlasitý, i když jen normálně mluvil, na Calebův vkus až moc. Ten mu klidně odpověděl dobré ráno, otevřel skříňku a převlékl si bílé lékařské tričko.
„Jdeš domů? Trochu se prospat?“ Zeptal se ho kolega rýpavě, přestože znal odpověď.
„Ne, jdu dolů,“ řekl Caleb, aniž by se na něj podíval a bral si věci. “Dolů“ znamenalo přízemí, kde byla interní ambulance. Gabe se ušklíbl.
„No jo, to je náš Cal. Cal, který nikdy domů neodchází a za nemocnici by i život položil,“ utahoval si z něj.
„Kdybych chodil domů, už by nebyl nikdo, kdo by za vás dělal papíry,“ oplatil mu to. „Máš je na stole, tak si to aspoň podepiš. Já jdu,“ dal se k odchodu, když ho kolega zarazil.
„Počkej! Ještě se nemáme rozcházet, Vůdce bude mít proslov. Nějaká novinka.“
Vůdce byla přezdívka primářky interny, jejich šéfové. Jmenovala se Miranda Ellisová a nutno podotknout, že byla nejen špičkou ve svém oboru, ale také prvotřídní šéf. Přísná, důrazná, s vysokými nároky na lidi pod sebou, ale také chápavá a tolerantní. A tato přezdívka se k ní hodila.
Caleb se podíval na hodinky. Na ambulanci měl být za pět minut a on nerad chodil pozdě. Dochvilnost bral jako svoji dobrou vlastnost a nerad ji porušoval. Vzal do ruky svoji kávu a vyšel na chodbu, ubírajíc se k sesterně, kde už stálo několik dalších kolegů a zdravotních sester. Zůstal stát trošku opodál, nechtěl narušovat kolektiv, který se očividně bavil. Opřel se tedy o zeď, napil se stále teplého nápoje a čekal, dokud Miranda nedorazí.
Asi za tři minuty, to už začal být nervozní a stále kontroloval čas, se malý dav rozestoupil a primářka, ještě s jedním mužem zůstala stát uprostřed. Gabe mezitím přistoupil ke Calebovi, prohlédl si nově příchozí a promluvil k němu.
„No jó, tak to bude asi ta dlouho slibovaná nová posila.“ Zhoupl se na chodidlech a prohlížel si muže. Caleb nic neřekl a svůj zrak také upřel na nového kolegu. Vypadal o něco starší, než on, ale ne zase o moc, možná něco přes třicet. Byl to takový model, vysoký, opálený, ale přírodně. Tmavé vlasy, upravené, stejně jako krátké vousy. Sympatické oči, plné sebevědomí, přátelské. Rovný nos, hezké rty a za nimi ještě hezčí zuby, když je ukázal v úsměvu. A postava pevná, zpod lékařského oblečení se rýsovaly svaly, ne však nějaký kulturista, spíš atletický typ. Caleb ho pohledem hodnotil, když si uvědomil, že na něj zírá až moc dlouho. Radši sklopil zrak zpátky na hodinky a povzdechl si. Už musí jít.
„Tak, lidi,“ ozval se silný hlas Vůdce,“ než se rozejdete zpátky ke svým povinnostem, chci vám představit našeho nového...tedy, staronového kolegu. Mark Edwards, někteří si ho možná pamatujete. Pracoval tu s námi před pěti lety, než ho okolnosti donutily náš kolektiv opustit. Teď se vrací zpátky a za sebe můžu říci, že jsem jen ráda. Tak mu ukažte, co se za ta léta změnilo, samozřejmě, až bude čas. Marku,“ teď se odvrátila od publika a podívala se na muže. Podala mu ruku a on ji s úsměvem stiskl. „Vítej zpátky. Jsem ráda, že jsi tu.“ Usmála se na něj. Pak vrhla pohled zpátky na ostatní a vyštěkla způsobem sobě vlastním: „Tak zpátky do práce!“
Caleb se podíval přes rameno na Gabea. „Ty si ho pamatuješ?“
Muž zavrtěl hlavou. „Musel jsem přestoupit z Všeobecné chvilku po tom, co odešel. Když jsem tu začal, už tady nebyl.“ Pak se zašklebil. „No co, jdu se seznamovat,“ strčil pohodářsky ruce do kapes pláště, obešel Caleba a vydal se k Markovi, kterého teď zvědavě obletovala spousta lidí. On s úsměvem odpovídal na jejich vyptávání, vypadal jako rocková hvězda, kterou přepadnou fanoušci. Caleb to ale nijak neřešil. Když se opět podíval na náramkové hodinky, rychle se otočil, rázným krokem došel k výtahu na konci chodby, za dveřmi oddělení. Sjel do přízemí, pak prošel bludištěm vedlejších chodeb tohoto křídla budovy a nakonec odemkl ordinaci ambulance jedním z mnoha klíčů, které nosil ve svazku v kapse. Byly teprve čtyři minuty po začátku ordinační doby a čekárna už byla plná pacientů. Spěšně se usadil na židli před počítačem.
„Dobré ráno,“ pozdravil sestru, která s ním ten den sloužila. „Pošlete sem prvního, prosím,“ požádal ji s očima přilepenýma na monitor. Srkl si z láskyplně připravené kávy od Amber, na kterou však teď ani nepomyslel a když vešel první pacient, naplno se, jako vždy, oddal práci a pacientům.