„Do prčic!“ Zaklel, když na něj začaly prskat malé kapky rozpáleného oleje. Vzal pokličku a strčil ji před sebe jako štít. Mezitím se s odklonem snažil srovnat maso na pánvi. Vypadal jako poťouchlý rytíř ve zbroji.
Nikdy by se do vaření nepustil, kdyby ho o to Peter nepožádal. Měl za sebou několik let lékařské univerzity, dostudoval s nejlepšími výsledky, ale vaření? Proboha, buď to pro něj bylo moc těžké a nebo moc jednoduché, každopádně to nikdy neuměl, nesnášel to a vyhýbal se tomu obloukem. Jenomže na dnešní večer byli pozvaní Peterovi rodiče na večeři a on se zrovna dneska musel zaseknout v práci. Volal mu asi před půl druhou hodinou, že nestíhá a kdyby během hodiny nedorazil, aby začal připravovat jídlo sám, pošle mu do zprávy odkaz na recept. Jinak by to byla jeho parketa, Peter byl v kuchyni opravdový virtuóz.
„To nemyslíš vážně!?“ Řekl mu Caleb do telefonu, když byl najat jako kuchař. „Bože, Petere, vždyť to nebude k jídlu. A ještě pro tvoje rodiče? Hele, mám je moc rád na to, abych se je pokusil otrávit.“
Z reproduktoru se ozval smích. „Jen se řiď podle receptu a bude to v pohodě. A kdyby ne, jsi přeci doktor! Poskytneš jim odpovídající zdravotní péči.“
„Moc vtipné,“ odfrkl si otráveně Caleb a zadíval se s nechutenstvím na suroviny, připravené na lince. Peter se znovu zasmál.
„No tak, Cale, to zvládneš. Není to atestace, je to večeře. Prostě začni a až dorazím, dodělám to a napravím případné škody, dobře?“ Caleb zamručel v souhlas. „Tak fajn. Já už musím, dorazím co nejdříve to půjde. A hoď se do gala, ať to máme s veškerou parádou! Miluju tě, zatím ahoj.“
„Já tebe, ahoj“ Ukončil Caleb hovor a zašklebil se. „Vždycky mi to sluší,“ řekl si jen tak ve vtipu. Pomyslel si, že začátek tohoto večera, kdy chtěli oznámit Amandě a Charlesovi tu novinu, nezačíná zrovna podle plánu. Pak se znovu podíval na jídlo na kuchyňské lince. Jako kdyby na něj posměšně volalo: uvař mě! Uvař mě a udělej mne nepoživatelným!
A jelikož to bylo už více jak hodinu, Caleb rozkliknul odkaz a přečetl si recept. V duchu zanadával na Petea. Říkal, že je to jednoduché. Ale tohle rozhodně nebylo jednoduché! Nicméně se odhodlal a začal s přípravou, otráveně a nešikovně.
Petere, jestli to poseru a naservíruju to tvým rodičům, přísahám, že na tobě provedu pitvu! Ale za živa! Nadával si pro sebe. Nechtěl ty dva zklamat. Měl je moc rád a oni měli rádi jeho. A nejspíš by to nebyla žádná tragédie, kdyby jim to nechutnalo, ale on to prostě nechtěl. Chtěl, aby byl dnešek perfektní, aby to byl večer, na který budou všichni vzpomínat. Ale ne tak, že si v paměti uchovají odpornou pachuť jídla, které připravil. A navíc byl perfekcionalista, měl rád, trval na tom, aby bylo všechno co možná nejvíce dokonalé.
Takže teď stál u prskající pánve, která na něj působila jako sedmihlavá saň, pokličku jako štít, vařečku jako meč a odhodlaně bojoval. Každou chvilkou se díval na hodiny a proklínal minuty, které uběhly a Peter stále nebyl doma. Pak zazvonil zvonek. Překvapeně se podíval ke dveřím, kdo asi zvoní. Peter měl klíče a na Charlese a Amandu bylo ještě moc brzy. Jestli teď odejde od plotny, maso se spálí. Poté zaklel, odstavil pánev na vedlejší plotýnku, otočil knoflíkem na sporáku a zanadával, že jídlo je už teď definitivně v háji. Když přicházel ke dveřím, sundal si zástěru a odhodil ji na stůl.
Vzal za kliku a otevřel.
„Charlesi! Jste tu moc brzy. Ještě jsem vás nečekal.“ Řekl překvapeně, když spatřil Peterova otce. „A kde máš Amandu?“
Pak se zarazil. Muž naproti němu měl opuchlé a červené oči. Vypadal najednou o deset let starší, vrásky jako kdyby měl hlubší, pleť popelavější. Otevřel ústa, aby něco řekl, pak je ale zaklapl a místo toho propukl v pláč. A když začne plakat muž jako je Charles…
Calebem projela vlna zvláštního pocitu. Jako nějaký mrazivý blesk, na těle mu z ničeho nic vyskočila husí kůže. Byl to zlý a nepříjemný pocit, trval jen vteřinu ale byl vtíravý. Jako předtucha něčeho opravdu zlého. Nicméně mlčel a tupě zíral na Charlese, čekal až něco řekne.
Ten se plačky zhluboka nadechl a vydechl. Pak sebral veškerou kuráž a odhodlání.
„P-Pete...Cale,“ hlas se mu zlomil ale hned se zase přinutil, přes slzy pokračovat, „Pete umřel...O-on měl nehodu a-a nepřežil to…“ Vysoukal ze sebe a pak propukl v bolestný pláč.
Caleb stál ve dveřích, jednu ruku stále na klice. „Cože?“ Zašeptal. Nějak mu nešlo pochopit ta slova co právě slyšel. Viděl jak Charles pohybuje ústy a říká něco moc smutného, ale nechápal. Prostě to nešlo. Jeho mozek, jako kdyby se najednou vypnul, nedokázal pojmout závažnost té informace. Ucítil zvláštní zklamání, ale spíš jen takové nicotné, jako by mu právě omylem zrušili předplatné oblíbeného lékařského časopisu, který odebíral. Až když na něj Peterův otec pohlédl a znovu promluvil: „On umřel, Cale. Prý byl...prý byl na místě mrtvý…“ pronesl obtížně mezi vzlyky. Až pak Calebovi skutečně došlo, co mu muž ve dveřích sděluje.
Jako omráčený pustil kliku, ruka se mu ledabyle spustila dolů. Omámeně se otočil, udělal pár kroků dovnitř bytu a pak se musel opřít o pohovku, protože se mu začala motat hlava. Najednou se začal potit, zvedl se mu žaludek a měl pocit, že dýchání je čím dál více obtížné. Povolil dva vrchní knoflíky košile a zatáhl za límec, jako by mu to snad mělo pomoci se nadechnout. A pak, zatímco bojoval se záchvatem paniky, mu z očí vytryskly slzy. Chvilku se snažil ovládnout, ale pak ho to přemohlo. Vydral ze sebe tak zoufalý a srdcervoucí křik, zavytí, že se k němu Charles, sám zlomený a nešťastný přiblížil a položil mu ruku na záda.
Caleb padl na kolena, hystericky plakal, ústa stále otevřená, jak je přes nával bolesti nedokázal zavřít, natož se nadechnout. V obličeji se zrcadlila veškerá jeho bolest, ta agónie, muka. Položil dlaně na podlahu, dokud ho Peterův otec, sám plačíc, neobjal.
Seděli tam, na podlaze bytu, jež byl Peterovým a Calebovým domovem. Z toho místa byla cítit stále Peterova přítomnost, byt jím byl nasáklý, ať už šlo o jeho kartáček na zuby, špinavé prádlo v koši, čisté ve skříni, nebo jeho a Calebovi fotografie v rámečcích. Peter byl všude kolem a zároveň...už nebyl. Byly teď jen dva muži, zdrceni ztrátou a klečící na podlaze.

***

Caleb se snažil na to nevzpomínat. Moc ho to bolelo, když na to myslel. Ale jednou za čas, i přes veškeré snahy odpoutat myšlenky směrem k práci, ho to stejně přepadlo. A vždy to způsobila nějaká maličkost, co mu Petera připomněla. Například, když se někdo zasmál podobně jako Pete, nebo udělal jistý pohyb rukama, který dělával i on. A někdy to zas takové maličkosti nebyli, třeba jako dneska.
Sloužil na ambulanci a přišla pacientka, která se na romantické večeři s přítelem málem zadusila, když téměř spolkla snubní prsten, co jí její milý nechal jako překvapení v moučníku. A on měl takové výčitky svědomí, že trval na tom, aby ji prohlédl lékař.
Rozesmátá pak mávala prstenem, teď už na prstu, Calebovi před obličejem, zatímco ji vyšetřoval. Pořád vykládala, jak je šťastná, jak je nadšená, že ji konečně požádal o ruku, jak o téhle příhodě budou jednou vyprávět svým dětem. A Caleb během toho kdákání myslel jen na to, jak tenhle den bude stát ještě víc za prd, než jindy.
Protože ten den, kdy tak napruzele bojoval s masem na pánvi a Pete mezitím někde na silnici o život, chystali večeři k oslavě. Chtěli Amandě a Charlesovi oznámit, že se budou brát. Že ho Peter požádal o ruku.
Tak dost! Napomenul se v duchu, když kráčel chodbou do kantýny. Byl čas oběda a přestože neměl hlad, jako vždycky, věděl, že něco sníst musí. Musí doplnit palivo. Dá si jen něco malého a kávu.
Stál v krátké frontě, před ním asi tři lidé. Během toho si prohlížel nabídku a rozhodl se, co si dá. Salát s kuřecím bude stačit. Za něj se přidávali další lidé, ale on si jich nevšímal. Místo toho se ohlédl po stojanu s časopisy, pak vytáhl nové číslo National Geographic a vložil jej do podpaží. Nerad při jídle jen tak čučel a jelikož měl ve zvyku jíst sám, zaměstnával mozek alespoň čtením. Když jen jedl, měl pocit, že má možnost až příliš přemýšlet.
Dostal se na řadu. Nadiktoval obsluze co si vybral a vytáhl peněženku.
„Vezmu si to samé, krom toho časopisu. A je to na mě,“ ozvalo se za jeho zády. Caleb se překvapeně otočil. Za ním stál jeho nový kolega a culil se na něj. Byl skoro o půl hlavy vyšší. Nechápal, proč to dělá, ale bylo mu jasné, že jestli se od něj nechá pozvat, bude na místě, aby obědvali společně a o to on nestál.
„To není nutné, kolego,“ řekl odměřeně a otočil se zpátky na obsluhu. Jenže Mark se nenechal odbýt.
„Ale no tak, vám to nic neudělá a mne to potěší,“ řekl vesele a už podával ženě za kasou bankovku. Caleb se nejprve zamračil, pak si řekl: jeden oběd. To přežiju. A alespoň prohodíme pár frází, oficiálně se seznámíme a kolegyálním vztahům bude učiněno za dost. Pokrčil rameny.
„Když chcete. Díky,“ vzal si objednávku aniž by se na muže podíval a šel si sednout k jednomu z prázdných stolů. Usadil se, otevřel plastovou krabičku s obědem a pak sledoval, jak si, přesně podle očekávání, Mark sedá naproti němu. Než rozdělal svoje jídlo, podal mu přes stůl ruku.
„Mark, těší mě,“ usmál se a Caleb mu dlaň stiskl. „Caleb,“ představil se a začal se věnovat jídlu.
„Takže,“ začal muž,“jsem tu už pár dní, se všemi jsem se už seznámil. Jen ty mi pořád nějak proklouzáváš.“ Snažil se zavtipkovat. „A navíc jsem koukal, že pozítří máme službu společně.“
„Aha,“ řekl jen Caleb a doufal, že když otevře časopis, kolega konečně pochopí, že nestojí o jeho přítomnost. Marek ale jeho pokusy o čtení ignoroval.
„Ty toho moc nenamluvíš, co? To nevadí. Já se jen prostě s kolegy i rád přátelím, nic víc, tak jsem myslel, že bychom se mohli víc poznat.“ Nedal se Mark.
Bože můj, ten je vytrvalý. A vtíravý, říkal si. Vzdal to, odložil časopis a podíval se na muže před sebou. „Já se tu s nikým moc nepřátelím. Nemám na to čas.“ Řekl stroze a napíchl kousek jídla na vidličku.
„No jo, slyšel jsem, že se nezastavíš. Prý v nemocnici prakticky bydlíš.“
Caleb pokrčil rameny. „Mám hodně práce. Nevyplatí se mi jezdit do bytu.“
Mark si všiml, že neřekl slovo domů, což by normálně člověk vyslovil. A pravdou bylo, že o něm slyšel mnohem víc, než že hodně pracuje. Sestry i kolegové mu o něm říkali hodně, nkdy i věci, které by se mezi profesionály a kolegy říkat neměli. Ale stejně je vyslechl. Tak třeba Gabe, ten mu radil, aby za ním šel když bude potřebovat prohodit směnu, dodělat papíry, prostě cokoliv. Prý to tak dělali všichni na oddělení. To se Markovi moc nelíbilo, znělo to, jako by Caleba jen využívali. A od další lékařky, kolegyně Adamsové, zase slyšel o té nehodě. Prý je od té doby úplně jiný člověk. Slyšel taky, že jeho přítele (když zaslechl přítele, zbystřil) oživovali na místě asi půl hodiny, ale neměl žádnou šanci. Mark se zamračil, když Adamsová pronesla, že byl “úplně na maděru“. Pomyslel si, že to není úplně citlivé a dokonce se rozhlédl, jestli Caleb nepřichází, aby to neslyšel. Vlastně se mu u spousty kolegů nelíbilo, jaký mají přístup k tomuto mladému, očividně stále nešťastnému lékaři. Ale byl zde jen krátce, neměl rád, když bylo dusno, to nepomáhá ani zaměstnancům, ani pacientům. Tak radši mlčel.
Teď Mark přemýšlel, na co zavést konverzaci. Bylo to těžké, když byl Caleb tak strohý a odměřený, ale on neměl v plánu, se jen tak vzdát. Popravdě, byl hezký, i když byl tak chladný. Ale svým způsobem mu to dodávalo takový zvláštní náboj tajemnosti a člověk měl pocit, že mu musí pomoct, zachránit ho. A navíc, když zaslechl, že je gay, líbil se mu ještě víc. Sám byl totiž homosexuál, ale prozatím neměl v plánu to vypouštět do světa.
„Jak dlouho tu pracuješ?“ Zkusil to opět Mark.
„Tři roky na oddělení, na ambulanci a kousíček na klinice něco přes rok.“
„Páni, tak to se opravdu nezastavíš. To ani nemůžeš mít nějaký osobní život, ne?“ Zasmál se Mark, ale bylo patrné, že otázku myslel vážně. Caleb si ho prohlédl, trochu se zamračil. Tak už dost. Odložil vidličku a položil na stůl dlaně a propletl prsty.
„Podívej, to stačí. Nemusíš dělat pitomce ani z jednoho z nás. Mě je jasné, že už jsi všechno slyšel. O té nehodě a dalších věcech. O mne.“ Mark se nadechl, aby něco řekl, ale Caleb zvedl dlaň a tím jasným gestem ho umlčel. Nemluvil však vztekle, byl klidný a stále slušný.
„Nepřerušuj mne prosím,“ pokračoval. „Vím, že tady se informace šíří rychle. A jediný důvod, proč jsem o tobě zatím nic neslyšel já je proto, že mě to nezajímá. Mne zajímají pacienti, to je vše. Já se nebavím s kolegy, nemluvím se sestrami, když to není o práci, já tu prostě pracuji, nepřátelím se. A vím co se tady o mě povídá, vím, že o mě mluví. Ale je mi to jedno. Takže, Marku, snaž se co se mne týče, dělat totéž.“ Dokončil svůj proslov a Mark se zasmušil.
Calebovi pak zazvonil pracovní telefon. Zvedl ho, okamžik poslouchal a pak kývl. „Budu tam hned,“ řekl klidně a zavěsil. Zvedl se od stolu, vzal do rukou časopis a kelímek s kávou.
„Děkuju za oběd, kolego. Musím jít,“ řekl nakonec bezvýrazně ale slušně a odešel. Mark pozoroval, jak mizí za rohem. A jediné co ho napadlo, po tom co slyšel jeho proslov, bylo, že ten mladík je strašně nešťastný a osamělý. Proboha, jak je možné, že to nikdo jiný nevidí? Vždyť je to do očí bijící. To, proč je tak odměřený. To, proč se tolik dře, až nebezpečně, je přeci jen projev zármutku a zároveň ale volání o pomoc.
Mark si tím byl naprosto jistý a nechápal, že to všichni kolem Caleba ignorují i přesto, že jim to musí být jasné. Jenže, využít jeho bolesti ke svému prospěchu, zavalit ho ještě další a další prací, to je přeci jednodušší, hlavně když se vám to hodí a potřebujete to. A o co jde? Vždyť mu to nevadí, sám se nabídl, slyšel hlasy ostatních lékařů a najednou se mu z nich udělalo zle. Byli to hyeny, nic víc. Využívali ho, protože to bylo tak jednoduché a nikdy se o něj nezajímali.
Caleb měl pravdu. On tu žádné přátele neměl. Ale Mark ne, Mark bude jiný, říkal si pro sebe muž. On ho nebude využívat a taky nedovolí, aby byl tak sám. Ví, že to bude náročné, ale přesvědčí Caleba, že může mít, i pro smrti snoubence, někoho blízkého. Že si může dovolit mít kamaráda a že Mark by byl dobrým kamarádem. Nenechá ho, aby se dál utápěl ve své samotě a práci. Ukáže mu, že ještě může žít.
Podíval se na rozjedený salát. Chuť k jídlu ho teď přešla. Vzal si kafe a odešel zpátky ke své práci.

Caleb sjížděl výtahem na oddělení a přemýšlel o tom, co řekl Markovi. Všechno to byla pravda, všechno co řekl tak i cítil, ale možná se mohl trochu přemoct a nebýt tak protivný. Přeci jen, Mark mu nic neudělal a jen se snažil být přátelský. Což byla poměrně novinka. Možná...možná by snad mohl...Zavrtěl hlavou. To nejde, stejně na to není čas a on už prostě nechce někoho, koho by mohl ztratit. Nechce se už s nikým sblížit natolik, že by mu ublížilo, když by o něj jakkoliv přišel. To už by neunesl. A dost už! Dost přemýšlení o takových hloupostech. Je v práci, tak se bude soustředit na práci.
Vyšel z výtahu. Jedna ze sester k němu přišla a podala mu do rukou kartu pacienta. Při cestě na pokoj začala mluvit.
„Paní Dunkenová, právě ji přijali s bolestí na hrudi, dušností, závratí. Je jí čtyřicet osm let, se srdcem se nikdy neléčila.“
„Dobře, podívám se na ni.“
Sestra ho zavedla na pokoj. Žena na lůžku i muž co stál vedle ní, patrně manžel, k němu vzhlédli. Představil se jim a pak se obrátil k ženě.
„Paní Dunkenová, jak dlouho trvá ta bolest a ta dušnost?“
„No, já přesně nevím, pane doktore. Já se to nejdřív snažila vydržet, říkala jsem si, že to nic není, ale pak se mi udělalo opravdu zle,“ odpověděla žena.
„Je to asi tři hodiny, co si začala stěžovat, že jí není dobře,“ vložil se do hovoru pan Dunken. Caleb přikývl.
„Já si vás teď s dovolením poslechnu,“ přisedl si k ní a když se poodhalila, přiložil jí fonendoskop na prsa. Pak ji obešel a poslechl si i záda, během toho byl soustředěný a měl kamennou tvář. Pak kývl a nástroj odložil do kapsy pláště.
„Slyším mírnou šelest. To však zatím nemusí znamenat nic hrozného. Uděláme pár základních vyšetření, EKG, ECHO, abychom věděli víc a pak uvidíme. Sestra vám udělá náběry, které nám taky pomůžou s diagnozou a pak vás odveze na vyšetřovnu.“
„Dobře, díky pane doktore,“ řekla paní Dunkenová, teď trochu nejistá. Caleb si všiml, jak nervozně stiskla manželovi ruku. Znovu přikývl, tvář bez výrazu.
„Uvidíme se za chvíli, zatím nashle,“ vzal kartu a odešel.
Jenže tentokrát nepomyslel hned na dalšího pacienta, jak tomu vždy bylo, když opustil nemocniční pokoj. Tentokrát se mu pomalu, plíživě vtírala do mysli myšlenka na Marka. Nějak, i přesto, že ho to téměř vyděsilo, se bál, jestli se ho snad nedotkl, jestli třeba není uražený. Byl to zcela nový pocit, protože mu obvykle nezáleželo na tom, co si ostatní myslí, nebo jak na ně působí. Přesto byl překvapen pocitem, že by byl nerad, kdyby si o něm Mark myslel něco špatného.
Pokusil se tyto myšlenky zahnat tím, že navštívil dalšího pacienta a nakonec se mu podařilo soustředit se znovu na práci v plném rozsahu. Ale stejně...