Vždycky se musí něco stát. Většinou něco špatného, abychom si uvědomili, že je čas na změnu. Ve většině případů nás to musí alespoň trochu polekat, abychom věděli, že už to takhle dál nejde.

Bylo ráno a lékaři na oddělení se připravovali na vizitu. Caleb tu byl přes noc a rovnou nastoupil i na denní směnu, zaskakoval za kolegu, který ležel doma s chřipkou. Nebylo to u něj tak výjimečné, ale dnes, vlastně už v noci, se cítil nějak divně. Byl překvapivě poměrně unavený, což ho překvapilo. Taky se mu sem tam zamotala hlava, ale nic hrozného. Jeho podvědomí se mu začalo nenápadně vysmívat, říkalo: Už je to tady, už jsi skončil. Přepálil jsi to...Ale než se opravdu dostalo na povrch, Caleb je zahnal myšlenkou, že se jistě jen nakazil od toho kolegy. A to není problém, s nějakou rýmičkou si dokáže poradit.
Na vizitě se sešli všichni lékaři i s Vůdcem. Mark, který před chvilkou přišel a právě se převlékal
do pracovního se na Caleba podíval. Ten zrovna seděl, jak jinak, u počítače a pracoval, jak jinak. Jenže byl dneska nějaký jiný.
„Cale? Jsi v pohodě?“ Optal se a snažil se, aby to vyznělo co nejméně starostlivě. Caleb dopsal slovo na klávesnici a překvapeně se na Marka podíval.
„Jo, jsem. Proč?“
„Protože jsi bílý jako stěna. Tedy, víc než obvykle,“ zakřenil se. Ale byla to pravda. Caleb se na něj ušklíbl a zkontroloval čas. Zvedl se, sebral štos dokumentace, podal polovinu Markovi a oba pak vyšli na chodbu, kde už byli všichni nachystaní.
„Tak pojďme,“ zavelela Miranda a vstoupili do pokoje číslo jedna. S asi dvěma výjimkami byly pokoje dvoulůžkové. Vizita šla dobře a v poklidu. Lékaři se střídali v projevu, seznamovali ostatní a hlavně primářku s případy, byla to rutina.
Jenže ve třetím pokoji začalo Calovi nepříjemně hučet v uších a začal se nějak víc potit. Zatřepal hlavou, protože se nemohl soustředit a doufal, že tak ten nepříjemný pocit zmizí. Ale nějak se to nedařilo. Snažil se to ignorovat a upřít veškerou pozornost k práci. Vydržel to až do pokoje číslo šest. Tam ze jeho pocity začali zhoršovat a přidala se i mírná závrať. Když vešli dovnitř a rozestoupili se kolem lůžka pacientky, zavládlo ticho, které Caleb nejdřív ani nezaznamenal.
„Kdo referuje?“ Rozhlédla se Miranda kolem, když bylo ticho moc dlouhé. To Caleba probudilo, hned si uvědomil, že je řada na něm.
„P-pardon,“ ozval se. Všichni kolegové na něj překvapeně upírali zrak. Jako kdyby se jim dali číst myšlenky se pak dívali jeden na druhého a bylo téměř slyšet, ty nevyřčené rozhovory.
Caleb je dneska nějakej divnej.
Taky si říkám. Vždycky je jak skaut, vždy připraven a teď se nesoustředí.
Většinou by nejradši odmluvil všechno za nás a najednou je mimo.
Tyhle věty se honily hlavami ostatních lékařů, krom Marka. Ten jen starostlivě Caleba pozoroval. Všiml si, jak se mu na čele blyští pot a jak je teď úplně bledý.
„Kate Wilsonová, dvacet sedm let, hospitalizovaná pro velmi bolestivé varixy. Z anamnézy vyplývá, že jde hlavně o genetickou záležitost, má ale i sedavé zaměstnání. Nošení kompresních punčoch bez efektu, stejně tak podávané léky. Nyní domluvena…“ Najednou se mu zatočila hlava a instinktivně se opřel rukou o pelest postele. Bylo mu jasné, že to všichni viděli, přesto se dál snažil dál pokračovat, jako by nic. Dvakrát se zhluboka nadechl. „Pardon. Nyní domluvena konzultace s angiologem, v případě potřeby pak budeme konzultovat s chirurgií.“ Dokončil stále se držíc postele. Primářka se na něj zkoumavě podívala. „Je vám dobře, kolego?“ Optala se.
Caleb přikývl, přestože teď už mu vůbec dobře nebylo. Ale nechtěl, aby ho kdokoliv nějakým způsobem řešil, nestál o pozornost. Přečká vizitu a pak se na pár minutek natáhne na lékařáku. Beztak je to jen nízký tlak.
„Jsem v pořádku, pardon,“ vysoukal ze sebe. Miranda přikývla a pak se začala věnovat pacientce a ostatním lékařům. Caleb věděl, že by měl poslouchat a soustředit se. Nešlo to. Hučení v uších zase zesílilo a jeho opět přepadl potivý nával. Viděl, jak ostatní pohybují ústy, probírají důležité informace o Kate Wilsonové, ale prostě nebyl schopen je pochytit. Jako kdyby byli všichni ostatní za tlustým sklem, slyšel jen hučení hovoru, viděl jen rozmazané postavy ale nic konkrétního. Byl jako v husté mlze.
Pak na předloktí ucítil dotek. Vzhlédl a spatřil Marka, jak mu položil dlaň na ruku. A Mark jako kdyby prošel tím bílým stínem, on jediný byl zřetelný, konkrétní. Nic neříkal, jen se na něj starostlivě díval, zatímco hučení stále pokračovalo.
Potom se shluk zastřených postav dal do pohybu, obešel jeho a Marka, který jej mlčky sledoval a opustil pokoj. Mark spustil ruku a oba muži skupinu následovali. A teď už to bylo opravdu zlé.
Caleb vyšel z pokoje, jen tak tak a pak se namáhavě, jako opilý opřel o malý recepční pult, za kterým sedávaly sestry. Spíše do něj narazil a Amber, která zapisovala karty polekaně vzhlédla. Když spatřila Cala, polekala se ještě víc. Prudce vstala ze židle a natáhla k němu ruku.
„Dokrote Jonesi!“ Vykřikla ve stejném okamžiku, kdy Calebovi zrak zastřela temnota, svaly se povolily a tělo začalo padat k zemi. Bezvládná paže svrhla z pultu papíry a květináč. Mark který stál těsně u něj, zaklel a zachytil ho, než dopadl na tvrdé linoleum. Shluk lékařů, který mezitím vstupoval do dalšího pokoje se otočil a viděl, jak bezvládné tělo opatrně pokládá na podlahu. Všichni rychle přistoupili. Miranda si klekla k Markovi, ostatní zůstali stát a utvořili kolem nich kruh.
„Cale, Calebe!“ plácal Mark mladíka po tvářích, ale nezdálo se, že by vnímal. Rychle sundal fonendoskop z krku, Miranda mu vyhrnula Calebovi tričko a zaposlouchal se.
„Palpitace, dýchání v pořádku,“ zhodnotil. Teď už stálo celé oddělení, zpoza doktorů vykukovali hlavy sanitářů a sester. Jediná Amber se prodrala mezi lékaři, právě včas, aby vyslechla pokyny. Primářka Ellisová zvedla hlavu od Caleba a rozkřikla se na celou chodbu: „Hej! Tak se hněte lidi! Ať už tady mám to lehátko!“ Zahřměla na sanitáře a ti se dali do pohybu. „A vy, to nemáte nic na práci?“ Rozčileně se obrátila k lékařům.
Položili Caleba na transportní lehátko. Mark se ho sám chopil a než s ním odjel na vyšetřovnu, otočil se naštvaně ke kolegům, než se rozutekli. „Co koukáte! Všichni na tom máte podíl!“ Řekl rozhněvaně a několik z nich provinile sklopilo zrak. Mezi nimi i Gabe. Pak se obrátil na Mirandu. „Já se o něj postarám,“ řekl a když kývla, roztlačil lůžko a pak zmizel za dveřmi vyšetřovny s Amber v patách.
Když za nimi zaklaply dveře a ocitli se v tichu, rusovláska se opatrně zeptala, zda bude doktor Jones v pořádku. Mark mu nasadil kyslíkovou masku na obličej a znovu ho poslechl. Až poté se k ní otočil.
„Trochu mi dělá starosti, že se ještě neprobral ale ano. Myslím, že bude v pořádku. Je vyčerpaný, musí odpočívat.“ Řekl jí a její starostí napjatý obličej trochu povolil. „Dáme mu glukózu a pak ho dejte převést na pokoj. Máme volný jednolůžák?“ Amber přikývla. „Tak tam, díky.“ Dívka znovu kývla a už chtěla odejít, když sebou Caleb pohnul.
Otevřel oči a zmateně jimi zmapoval místnost. Mírně se třesoucí rukou sňal masku z tváře a promluvil k Markovi.
„Co se stalo?“ Zeptal se omámeně. Mark se nad něj naklonil.
„Zkolaboval jsi, co asi. Divím se, že to přišlo až teď. Jak ti je?“
Caleb se nepoučitelně začal pomalu zvedat. Už skoro seděl, když ho Mark jemně zatlačil zpátky do lehu. „Je mi dobře. Jsem v pohodě,“ namítal Caleb. „Nic to nebylo, tak mě pusť. Mám práci,“ řekl, ale tak nějak opile, unaveně a pokusil se znovu zvednout. A znovu jej Mark, teď už podrážděně, přinutil ulehnout. Nedalo to moc práce, mladík byl jak hadrová panenka. Amber to celé mlčky sledovala.
„Tak za prvé – blbost! A za druhé - „ zahrozil Calebovi, „jestli nezůstaneš ležet a konečně si pořádně neodpočineš, narvu do tebe sedativ, že se probudíš, až budu chtít já! Nedělám si legraci!“
Caleb se podíval na Marka, na Amber, která měla ve tváři prosebný výraz a pak znovu na Marka. Odevzdaně si pak oddechl a nechal si znovu nasadit masku. Mark kývl na rusovlásku a tak odešla. Než se vrátila, aby zavedla kanylu a nasadila kapačku, doktor Jones tvrdě spal. Zarazila se, když neslyšně vešla do místnosti, neboť Mark si jí nevšiml. Uviděla jak se opírá loktem o lůžko, dívá se do Calebovi tváře a jemně ho hladí po vlasech. A v tom jeho pohledu bylo něco zvláštního. Taková až moc veliká starost, na to, že byli kolegové a taky veliká něha. Přišlo jí to překvapivé, uvádělo ji to do rozpaků a zároveň jí to připadalo krásné, milé. Zčervenala a odkašlala si, aby dala najevo svou přítomnost. V tu ránu, skoro polekaně, se Mark odtáhl a nervozně se ošil. Usmála se, ale neřekla nic.
„Doktore Edwardsi, mám vám dát vědět, až se pak vzbudí?“
Na Markovi bylo vidět, že je nervozní, ale takovým tím způsobem, který Amber připadal roztomilý. „J-jistě. Ano, prosím. A děkuji Amber,“ řekl, aniž by se jí podíval do očí a pak rychle zmizel. Dívka se nad tím musela pousmát.

Měl už dávno po službě. Byla strašná, mezi lékaři teď panovala hustá atmosféra. Ale Marka to potěšilo, protože (až asi na dvě výjimky) tak nějak všichni zpytovali svědomí a on cítil jisté zadostiučinění. Celý den, když nešlo o práci, s nimi nepromluvil, jen ať si to vyžerou. V jednu chvíli za ním přišel Gabe a ptal se na Caleba.
„Musí odpočívat. Hodně.“ řekl mu jen a i když měl na srdci dalších padesát věcí, které by mohl říct, třeba jako „běž a podívej se sám, jak jste ho dorazili,“ neudělal to. Cítil, že konkrétně Gabe je z toho opravdu špatný, tak to přešel. Však on se vytrestá sám.
Teď seděl v pokoji, kde na posteli spal Cal a prostě nemohl jít domů. Nešlo to. Z důvodů, které sám nechápal, chtěl být u toho, až se probudí, aby si byl opravdu jistý, že bude v pořádku. Seděl v křesle pro návštěvy a zíral do telefonu. Když uslyšel, jak zašustila peřina vzhlédl a krev v žilách se mu nejdříve zastavila a pak se nahrnula do té nejméně vhodné části těla.
Caleb, kterému ani nebylo třeba podávat sedativa, usnul na vyšetřovně tak tvrdě, že se neprobudil ani když mu zaváděli infuzi a ani když ho svlékali. Stačila trocha opatrnosti a převlékli ho do nemocniční košile (takové té na zavazování na zádech) i bez utlumení. A Mark teď sledoval, jak se ve spokojeném spánku otočil na bok, jednu nohu vystrčil z pod peřiny a skrčil ji tak, že chyběl opravdu snad jen milimetr a košile by odhalila to, co měla převážně zakrývat. Mark si, napumpovaný tím výjevem, lehce stiskl dolní ret zuby a snažil se myslet na to, že ho Caleb nesvádí, jen spí. Protože jeho pohyby byly tak vzrušující a vábivé. Jestliže tahle vypadá jen ve spánku, co by se dělo, kdyby se opravdu snažil?
Mark přehodil jednu nohu přes druhou, zadíval se radši znovu na displej mobilu, ve snaze se rozptýlit. A pak se sám nad sebou uchechtl.
Asi po hodině vstal, přišel ke kapačce a zkontroloval obsah plastové lahve. Už byla téměř prázdná. Podíval se na Caleba. Ten se trochu zavrtěl, v polospánku se protáhl a otevřel oči. Promnul si tváře a podíval se na Marka, který u něj stál.
„Ahoj,“ řekl s úsměvem stojící muž. Caleb se pomalu posadil.
„Takhle jsem se dlouho nevyspal,“ prohodil Cal tiše a Mark se rozesmál.
„To si myslím! Spal jsi šestnáct hodin.“ Caleb na něj vykulil oči a v překvapení otevřel pusu.
„Cože?“ Vyhrkl ze sebe a pak se podezřívavě zamračil. „Dal jsi mi ta sedativa!“ Osočil Marka, ale ten se jen chechtal. Zavrtěl hlavou.
„Kdepak,“ a když se uklidnil, trochu zvážněl. „Tvoje tělo si samo řeklo. No tak, Cale, přiznej si, že toho prostě bylo moc,“ apeloval pak na mladíka a ten sklopil hlavu. Když promluvil, zněl zklamaně a odevzdaně.
„To já přeci vím. Jenže...když jsem sám, nedokážu se sebou vydržet. A věř mi nebo ne, myslel jsem, že to zvládám. Marku,“ pohlédl teď na něj skoro zoufale, „Já nemůžu nepracovat. Když nezaměstnávám mozek, musím myslet jen...To je jedno! Ale já nemůžu, prostě nemůžu nepracovat. Jinak zešílím.“
Mark jej mlčky pozoroval, pak si přisedl k němu na postel a povzdechl si. „Tak to je blbý. Protože Ellisová ti dala dovolenou. Bezpodmínečně.“
Caleb, jak to uslyšel, se málem zjančil. „To nejde! To nemůže!“ Zasténal a Mark se tomu prostě musel smát. Cal byl bez sebe, ale jemu to přišlo komické, protože to prostě komické bylo. Většina lidí se vzteká, když dovolenou nedostane a on byl naštvaný, že ji má, ještě ke všemu nařízenou. To prostě bylo vtipné. Caleb na jeho smích nedbal. Najednou vyskočil z postele a rozešel se kvapem ke dveřím.
„Kam jdeš?“
„Kam asi?! Za Mirandou! Vyřídím si to s ní, žádná dovolená se konat nebude!“ Odsekl vztekle a teď už se Mark smíchy svalil na postel. V záchvatu zvedl ruku a ukázal na Caleba. Ten se rozhořčil: „Co je?“ Vyštěkl na Marka.
„No…,“ lapal po dechu mezi návaly smíchu, „já jen, že konzultace s nadřízeným v tomhle oděvu bude jistě velice zajímavá,“ plácal se smíchy do stehna a stále ukazoval na Calebovu košili, ze které mu vzadu vykukoval kousek (hezkého a pevného, jak Mark postřehl) zadku. Caleb se na sebe podíval, uvědomil si co má na sobě a zavrčel. Sáhl po kalhotách, které měl srovnané vedle postele, a spěšně je natáhl. Jeden cíp košile mu stále koukal ven. Pak se vztekle vydal do kanceláře primářky Ellisové.
Mark si utíral od očí slzy, když Calebovi nedošlo, že jde bosý.
Caleb kráčel chodbami oddělení a absolutně nevnímal pohledy pacientů i personálu, kteří se za ním udiveně otáčeli. Došel ke kanceláři, rozrazil dveře a kouknul na sekretářku.
„Je tam? A má tam někoho?“
„N-ne, ale-“ než to stihla doříct, otevřel další dveře a zabouchnul je za sebou. Miranda překvapeně vzhlédla od stolu, sjela ho pohledem a pak trpělivě položila pero. Moc dobře věděla proč tu je a taky, že bude reagovat tak, jak zrovna reaguje. Caleb ke stolu téměř přiskočil a opřel se dlaněmi o desku.
„Dala jste mi dovolenou!“ Zaburácel. Doktorka Ellisová jen přikývla. A Caleb se jen zakoktal: To- to nemůžete! Já nechci!“
Primářka se opřela v kancelářské židli a propletla prsty dlaní. „Můžu. A taky musím, Calebe.“ odpověděla klidně a když nemohl najít slova aby oponoval, pokračovala. „Dneska jsi tu zkolaboval. Uznávám, že je to i má vina, věděla jsem, že se přetěžuješ. Ale myslela jsem, že to máš pod kontrolou. Dnes se ukázalo, že to není pravda.“
„Ale to nic nebylo! Už je mi dobře!“ Ohradil se Caleb, ve snaze ji přesvědčit. Ona však jen zakroutila hlavou.
„Nebudu riskovat, že by se to opakovalo. Nemůžu ohrozit tebe ani pacienty. A navíc, ze zákona máš danou dovolenou, kterou musíš vyčerpat.“
„Loni jste to taky dokázala nějak zařídit!“
„Loni jsem kvůli tobě porušila zákon. A byla to chyba. Navíc, teď je to úplně jiná situace. Jak už jsem řekla; nebudu už riskovat tvoje zdraví. Od zítřka máš čtrnáct dní dovolené. Domluvila jsem ti to i na klinice.“
Caleb byl naštvaný, pak ale rezignovaně spustil ramena. Prosebně se na doktorku podíval. Když promluvil zněl zoufale.
„Mirando, prosím vás, já nemůžu být doma. Zblázním se tam. Prosím, nechte mě pracovat.“
Primářka si povzdechla, vstala, obešla stůl a položila ruku na Calebovo rameno. „Běž domů, Cale.“ Řekla empaticky, skoro mateřsky a začala ho vyprovázet. „Zajdi si do kina, jeď na výlet nebo si přečti knihu. Snaž se nějak rozptýlit a já tě tu za dva týdny zase ráda přivítám.“ To už byl venku z její kanceláře. Naposledy se na něj podívala: „Odpočívej. Není to přeci nějaký trest,“ usmála se a zavřela za sebou dveře. Caleb na ně chvilku bezradně zíral.
„Jak pro koho,“ řekl tiše nakonec, beze slova minul sekretářku a vyšel na chodbu. Tam stál Mark, opíral se o zeď a když si všiml, že vyšel ven, podal mu pantofle. Caleb si opravdu až teď uvědomil, že je naboso.
„Tak jak jsi dopadl?“ Zeptal se Caleba, ale už to neznělo pobaveně. Mladík se obul a jen pohrdavě odfrkl. „Tak pojď zpátky, oblíkneš s a já tě hodím domů,“ nabídl přátelsky Mark ale to Cal odmítl.
„Půjdu pěšky. Aspoň se projdu.“
„V žádném případě. Nezapomeň, že jsi se dneska složil. Vždyť o nic nejde, Calebe, jen tě odvezu, ok?“
Caleb o tom chvilku přemýšlel a nakonec přikývl. Bylo mu jasné, že by Mark stejně pořád naléhal, byl by to jen jeden z mnoha dnešních prohraných bojů. A už na to neměl náladu. Vrátili se na pokoj, tam se Cal převlékl, na lékařáku vyzvedl věci a pak šli k autu. Venku už byla tma, když opouštěli nemocnici.
Nasedli a Mark se rozjel, když mu Cal řekl adresu. Jeli mlčky a Calebovi se jen honilo hlavou: Řekni něco. Mluv, povídej. Protože až se dostanu domů, bude tam ticho, hrozný a smutný ticho a já se z toho asi zblázním…
„Co se pokazilo? Proč jste se tenkrát rozešli? Jestli tedy o tom chceš mluvit?“ Ozval se mladík dívající se z okýnka. Mark se na něj překvapeně podíval, než se opět věnoval řízení.
„Mě nevadí o tom mluvit,“ usmál se. „Nebylo to žádný drama. Každý jsme prostě viděl budoucnost jinak a nakonec jsme si uvědomili, že ani jeden z nás v budoucnosti nevidí toho druhého. A já se navíc chtěl vrátit sem.“ Odpověděl Mark prostě.
„To nechtěla jít s tebou?“
Mark se hlasitě rozesmál až se Caleb pomyslel, co je na té otázce tak divného.
„Jestli tím “jí“ myslíš mého bývalého, Lucase, tak ne, nechtěl. Měl tam práci, kterou měl hodně rád, ale to nebylo jediné, proč jsme se rozešli. Prostě to nějak všechno vyprchalo.“
Calebovi se nepodařilo skrýt překvapení a když se po něm Mark opět podíval, znovu se zasmál.
„Co? Ty jsi nepoznal, že jsem gay? Rozbil se ti radar?“ Chechtal se. „Jsem taky teplej, teplej jako zapnutá plotýnka!“ A zařehtal se vlastnímu vtipu.
Na to Caleb nic neřekl, jen se rozpačitě zadíval na ruce v klíně. A ani si to neuvědomil, ale cesta šla dobře a najednou už byli v cíli. Podíval se z okýnka na dům, kde měl byt. Jeho okna v druhém patře byla temná. Nechtělo se mu vystoupit, měl pocit, že jakmile projde dveřmi od domu, bude to jako by vstoupil do samé brány pekel. Stejně ale vzal za kliku a vystoupil z auta. Mark se za ním naklonil.
„Cale, budeš v pořádku?“ Optal se starostlivě. Caleb stále zíral do těch oken jako do děsivých očí.
„Ne,“ řekl, aniž by se na Marka podíval. „Díky za odvoz,“ zabouchl za sebou dveře automobilu, přešel chodník a pak zmizel ve vchodu. Mark se za ním nespokojeně díval a měl starost. Až když se světla v oknech rozsvítila, neochotně sešlápl pedál a odjel.
Caleb odemkl dveře od bytu, nahmatal vypínač a rozsvítil. Už si ani nepamatoval, kdy tu byl naposledy ale bylo to už hodně, hodně dlouho. Byt na první pohled působil klidně a vřele, ale byla to past. Pro Cala v něm nebylo nic příjemného, ze všeho byla cítit Peterova přítomnost i po takové době, ale nebyl to příjemný pocit. A bylo tady to ničivé ticho.
Už dřív samozřejmě přicházel do prázdného bytu, když se třeba Peter zpozdil v práci, nebo měl on sám noční a když se vrátil, Peter spal. Ale tohle ticho, toto dusivé ticho v sobě nemělo ten příslib Peterova hlasu, který se jinak vždy nakonec ozval. Caleba jako kdyby to praštilo.
Nicméně, vešel dovnitř, odhodil tašku na pohovku a usadil se v kuchyni k jídelnímu stolu. Zůstal tiše sedět a jen se rozhlížel. Bylo to dlouhé nečinné sezení, prostě se mu nějak vypnul mozek, nebo pomalu vstřebával, že je zpátky. Po několika minutách přelétl zrakem jednu vystavenou, poměrně zaprášenou fotografii. S Peterem se na ní smáli do objektivu, jeho snoubenec měl paži přes jeho ramena, spánek přitisknutý k jeho a zubil se tím svým dokonalým úsměvem.
Caleb zíral a zíral až ho to zlomilo. Zabořil ruce do dlaní a hořce se rozplakal, jako plakal naposledy když se dověděl, že je jeho Peter mrtvý.