„Ahoj, Cale,“ ozvalo se z druhé strany telefonu. Už teď litoval, že hovor přijal. Proč to vlastně, k sakru, dělal? Protože už by to byl pátý rozhovor, na který neodpověděl a začínalo to vypadat opravdu hloupě. Povzdechl si.
„Ahoj Amando,“ řekl tiše a odevzdaně. Žena na druhé straně spojení se však neskrytě zaradovala, že slyší jeho hlas.
„Jak se máš? Vůbec o sobě nedáváš vědět, máme o tebe starost.“
„Mám hodně práce. Nestíhám teď ani dojít na hřbitov.“ Lež. Věděl, že kdyby chtěl, lehce si to zařídí, ale on tak nějak...nemohl. Bylo to moc bolestivé. Bože, jak on jen Petera miloval. Nesnese ani pohled na jeho hrob.
„Všimli jsme si, dlouho jsi tam nebyl. Jsi v pořádku, Cale? Zdá se mi, že se až moc přetěžuješ. Měl by sis vzít volno.“
„To nemůžu, Amando,“ řekl a tentokrát to byla pravda. I když důvod byl jiný, než myslela ona. Slyšel, jak si zklamaně povzdechla.
„Takže o to pozvání na večeři, kvůli kterému vlastně volám, se nemám ani pokoušet, že?“ Řekla trpce. Už se mu ten hovor nelíbil, tedy, nelíbil se mu už od začátku, ale teď už to bylo opravdu nepříjemné. Alespoň se může vymluvit na práci.
„Promiň, už mě volají. Máme teď spoustu pacientů.“
„Počkej ještě. Cale, prosím. Kdyby jsi měl náhodou čas, ozvi se. Rádi bychom tě s Charliem viděli. Víš, že jsi pro nás jako vlastní syn. Stýská se nám.“ Řekla vážně a smutně. Měla pravdu, věděl to a věděl taky, že jim dělá starosti, protože oni ho opravdu měli hodně rádi. Bylo mu líto, že jim způsobuje takovou bolest, ale on prostě nemohl. Prostě opravdu nemohl.
„Amando, já...já se ozvu, až budu moct. Zatím ahoj,“ zavěsil, než mohla říct něco dalšího a oba věděli, že je to lež.
Strčil telefon do kapsy bílých kalhot a opřel se čelem o zeď. Jak strašně nerad tohle řešil. Nesnášel, když se objevilo něco, co ho přimělo vzpomínat na ty časy co byl Peter naživu. Nenáviděl, když ho něco odvedlo od práce. Byl právě na toaletě a teď přešel k umyvadlu a opláchl si obličej. Pak vyšel ven a když se podíval na hodinky, zjistil, že jde pozdě. Už měl být na cestě na kliniku.
Před nějakou chvíli skončil službu na ambulanci. A pacientů bylo opravdu hodně, ani o tom nelhal. Byla to náročná směna a předpokládal, že na klinice to bude stejné. Což by mu nevadilo, čím víc práce, tím méně času přemýšlet o blbostech. Doběhl do lékařského pokoje, rychle se převlékl, přes rameno přehodil tašku a spěchal k výtahu.
Během rychlé chůze se znovu zadíval na hodinky, když do někoho vrazil. Vzhlédl. Mark se sehnul pro dokumentaci, kterou při nečekaném nárazu upustil. Caleb si k němu dřepl a rychle začal sbírat papíry.
„Promiň, nekoukal jsem na cestu,“ omluvil se, zatímco sbíral listy ze země. Mark se pousmál.
„Kam se tak ženeš?“
„Mám službu na klinice a nestíhám. Tady to je,“ podal mu co sesbíral, strčil mu to do rukou a než Mark stihl vůbec mrknout, naskočil do zavírajícího se výtahu. Mark se postavil, hleděl na výtahové dveře a pak zavrtěl nechápavě hlavou. Věděl, že Caleb měl na dnešek noční na oddělení, pak že šel na ambulanci a teď se žene na kliniku. Kdy, pro boha, spí? Jí? Tohle nemůže dlouho vydržet...Otočil se a vydal se dál chodbou.

Takhle čas plynul, dál a dál. Najednou si Mark uvědomil, že už je tu čtyři měsíce. Hrozně to letělo. Za tu dobu už se spřátelil se všemi kolegy, sestrami a dalším personálem. Nedělalo mu to problémy, byl přátelský a vstřícný. Měl rád lidi a byl toho názoru, že s úsměvem jde všechno líp. Jen Caleb, samozřejmě, s ním se pořád nebyl schopen sblížit. A ne, že by se snad nesnažil. Obzvlášť sloužili-li spolu. Jenže člověk může být přátelský, snažit se zavést rozhovor, ale když je druhá strana odtažitá a mluví jen o práci, je to sakramentsky těžké.
Jen jednou, když měli společnou noční službu, to vypadalo na osobnější hovor. Nějak se dostali k tomu, proč tehdy, před pěti lety, Mark opustil nemocnici. A Caleb se překvapivě zeptal.
„Moje mamka vážně onemocněla. Rakovina, ale přišlo se na to pozdě, už metastázovala. Bydlela tenkrát ve vedlejším státě. Musel jsem se o ni postarat.“
Caleb tenkrát na okamžik zastavil ruku, kterou vyplňoval nějaké dokumentace. Seděl u pracovního stolu, osvětlený jen žlutým světlem lampičky a podíval se na Marka, který ležel na pohovce, ruce za hlavou.
„A co tvůj otec? Nebo jiní příbuzní?“ Zeptal se.
„Táta umřel když jsem byl malý. Matčina sestra zemřela dva roky předtím na to samé, co máma. A já jsem nemohl dopustit, aby umřela sama, nedej bože na nějaké LDNce. Takže jsem co nejdřív podal výpověď a přestěhoval se zpátky domů.
Mamka byla ráda, že jsem tam a já vlastně taky. Umřela půl roku na to.“
„Tak proč jsi se vrátil až teď?“ Zeptal se Caleb konverzačním tónem. Mark pokrčil rameny.
„No, chvilku trvalo, než se po pohřbu vyřídili všechny ty věci okolo pozůstalosti a tak. Ale hlavně jsem si během toho našel vztah. A když to skončilo a my se rozešli, uvědomil jsem si, že tady jsem byl spokojený. Tak jsem se prostě vrátil.“ Řekl ledabyle, jako by mluvil o tom, co měl ráno k snídani a proč se rozhodl pro vafle.
Caleb už se pak dál na nic neptal. A když bylo ticho příliš dlouhé, zkusil to Mark.
„A co ty? Co tvoji rodiče, tvoje rodina?“ Zeptal se a pozvedl zvědavě jedno obočí. Caleb se najednou zvedl a šal ke dveřím. „O tom já mluvit nebudu,“ řekl tiše, když sahal na kliku. Mark se posadil a vrhl výraz opuštěného štěněte.
„To není fér! Já ti o sobě řekl,“ tvářil se naoko uraženě.
„Nemusel jsi. Kdybys řekl, že o tom nechceš mluvit, nechal bych to být. Já se svěřovat nebudu. Půjdu se podívat po pokojích,“ řekl stručně a zabouchl za sebou dveře. To bylo všechno. Další osobnější rozhovor už se pak nekonal.

„Gabe, ty jsi vážně dobytek!“ Okřikl Mark znechuceně kolegu, který právě pustil dost hlasitý prd. Ten se u stolu zasmál a pokračoval v práci na počítači.
„Bože, tohle mě tak nebaví. Na fakultě ti nikdy neřeknou, že být doktor znamená, že jsi z poloviny taky sekretářka. Já mám zachraňovat životy! Ne vyplňovat papíry!“ Zaskuhral, zavřel okno na obrazovce a zvedl si, aby si nalil kafe. Mark se po něm podíval, přes noviny, rozložené před sebou.
„Na to, jak reptáš, to máš hotový rychle,“ poznamenal a podíval se znovu na rozečtený článek. Gabe se pohodlně opřel o stůl.
„Blázníš? Tohle bych dělal celej den! Řeknu Calovi, až přijde, on už to dodělá.“ Mark zvedl hlavu, složil noviny a odhodil je na konferenční stolek. Zamračil se na Gabea, postavil se a začal si také nalévat šálek.
„Není to tvoje práce? Nemyslíš, že toho už tak má dost?“ Zeptal se jízlivě. Gabe pokrčil rameny.
„Jemu to nevadí,“ prohodil jen.
Mark si stoupl před muže a zakabonil se ještě víc. „To je jedno, ne? To ještě neznamená, že je to správně. Hele, vy všichni tady se tváříte, jako že ten kluk je v pořádku, ale všichni víte, že není! A rozhodně mu nepomáháte, když zanedbáváte svoje povinnosti a házíte je na něj. Jen ho využíváte!“ Řekl pěkně od plic a všiml si, že se Gabe narovnal. Bylo vidět, že se urazil.
„O co ti jako jde? On sám říkal, že je s tím v pohodě. Je snad dospělej, kdyby měl problém, tak by to řekl, ne? Tak mě tady přestaň poučovat a hleď si svýho! Ještě něco bys mi rád pověděl?“ Vyštěkl naštvaně Gabe a výstražně založil ruce v bok. Mark zavrtěl hlavou, pomyslel si, že tohle nemá cenu a šel ke dveřím. Než je za sebou zabouchnul, ještě se otočil, podíval se na kolegu a řekl: „Jen že jsem teď z tebe znechucenej ještě víc!“ A odešel.
Mark byl teď v ráži! Měl vztek a byl nabuzený. Takže byl zároveň ještě odhodlaný. Původně myslel, že si zajde na záchod a tam si trochu zanadává, aby se uklidnil. Rozhodně nebyl ten typ lékaře, který by si vybíjel špatnou náladu na pacientech. Jenže když už byl tak napumpovaný, rozhodl se to využít. Rozhodl se pro kopanec.
Rozešel se k výtahu, sjel do přízemí a přišel ke dveřím ambulance, kde, jak věděl, právě sloužil Caleb. Ani neťukal, zrovna ven vycházela pacientka, takže si podali dveře a on vstoupil. Caleb soustředěně dopisoval něco na počítači. Vzhlédl až když Mark poprosil sestru, aby je na okamžik nechala o samotě.
„Skočím si pro kafe,“ řekla překvapeně a odešla. Caleb se mezitím zmateně díval na může, který se opřel dlaněmi o stůl, u kterého seděl.
„Nějaký problém, kolego?“ Zamračil se na něj mladík, protože se mu nelíbilo, že sem Mark tak vtrhnul a ještě poslal sestru pryč. Ten se však jen upřeně zadíval do Calebovi tváře a spustil: „Teď mě dobře poslouchej! Ty musíš přestat a to hned! Musíš se přestat takhle týrat a nechat sebou zametat. Nevydržíš to dlouho, nemůžeš.“
Caleb se zamračil ještě víc a otevřel ústa, aby něco řekl. Mark však zvedl dlaň aby ho zastavil a pokračoval. „Ty nemusíš být sám, Calebe. A nemusíš jen takhle živořit. Já ti s tím pomůžu, jen mě musíš nechat. Pusť mne k sobě, přestaň mě odhánět a já ti ukážu, že ti můžu být dobrým kamarádem. Dovol mi to a zjistíš, že ti může být i líp. Já ti chci pomoct,“ řekl a Caleb, který chtěl nejprve protestovat, teď jen sklonil hlavu a neřekl nic.
Mark chvilku čekal, jestli se dostaví nějaká reakce, ale když se nic nedělo, pomalu se zase narovnal, otočil se a pak odešel. Caleb zůstal sedět na židli jako po zásahu proudem. Pak opřel lokty o desku stolu a zabořil obličej do dlaní. Přemýšlel, co měl ten výstup znamenat a jak na něj reagovat. Jedno však věděl jistě. Mark byl první člověk (když nepočítal Amandu a Charlese, to byla zase jiná kapitola), který se o něj doopravdy zajímal. Který se zajímal o to, jak se cítí a taky byl první, kdo mu přímo podal pomocnou ruku.
Začal o tom všem uvažovat. Myslel na to, jestli by vůbec, po tak dlouhé době, ještě dokázal opustit tu svoji ulitu. Byl to jeho ochranný systém, který sice byl možná špatný, ale zároveň dodával jistotu a bezpečí. Nebyla šance, že by ho nějak překvapil, že by zklamal, nebo mu způsobil další bolest.
Na druhou stranu...Markovi asi opravdu nebyl ukradený a to byla příjemná změna. Nečekaná změna, ale přesto se děla. A on sám samozřejmě věděl, že jeho momentální životní styl není nejlepší, dokonce škodlivý, toxický. A slyšet to najednou takhle naplno, to bylo něco jiného. Jako nějaký kopanec. Co teď? Ptal se sám sebe.
Najednou se mu udělalo nevolno. Zamotala se mu hlava a ruce se mu roztřásly. Opotil se a když vzhlédl, zrak měl jakoby rozmazaný, nějak nemohl zaostřit.
„Jste v pořádku, doktore? Jste hrozně bledý,“ ozvala se starostlivě sestra. Ani si nevšiml, že se vrátila. Caleb párkrát zamrkal a pak se mu začalo dělat lépe. Zrak se srovnal, závrať zmizela a ruce se uklidnily. „Jsem v pořádku, děkuji. Pošlete sem dalšího, prosím,“ odpověděl. Sestra kývla a cestou ke dveřím si jej ještě nenápadně prohlížela. Pak pozvala dál dalšího pacienta.

Mark byl trochu vyklepaný, že na Caleba takhle spustil, ale byl rád, že to udělal. Teď se zase bude muset snažit on. Tohle byl jeho poslední pokus, jestli ani tentokrát nebude Caleb reagovat, nechá toho a smíří se s tím, že budou jen kolegové. Chtěl mu pomoci, opravdu hodně. Ale zároveň neměl ve zvyku se doprošovat. Teď je to na něm.
Na druhý den seděl Mark o polední pauze v kantýně. Na stole měl telefon a projížděl internet, když se u něho někdo zastavil. Zvedl hlavu a spatřil Caleba, jak se na něj dívá a poněkud nervózně přešlapuje z jedné nohy na druhou. V ruce držel malý, až moc malý oběd – jeden usmolený sendvič a v podpaží časopis.
„Můžu si přisednout?“ Zeptal se konečně a Mark překvapeně kývl. Že by kopanec zabral? Ptal se sám sebe v duchu a zároveň byl rád. Caleb se usadil, rozbalil si jídlo a otevřel donesené čtení. Teď ho Mark zaraženě pozoroval a když si to Caleb uvědomil, prohlásil jen, zcela slušně, skoro prosebně: „Nespěchej na mě, jo? Můžeme se spolu dnes prostě jen najíst?“
„No jo, jasně,“ odpověděl mu muž pořád překvapeně, ale když Caleb znovu sklonil hlavu k článku, musel se usmát. Sice nemluvili, ale jedli spolu a ještě z Calebovi iniciativy. A Mark si uvědomil, jak veliký je to pro mladého muže naproti, posun.
Mark už skoro dojedl, když uslyšel, jak Caleb tiše zaklel. Vzhlédl od telefonu a uviděl, jak se mladíkovi řine z nosu krev. Nejspíš si toho všiml, až když začala kapat na lesklé stránky před ním. Odsunul se s židlí, trochu předklonil hlavu a krvácení ještě zesílilo. Mezitím sahal po kapsách, nenajde-li alespoň papírový kapesník, ale neměl nic, takže krev stále kapala přes jeho prsty a dopadala i na bílé tričko a kalhoty.
„Vydrž,“ řekl Mark a rychle odběhl k obsluze kantýny. Mladou slečnu požádal o pár ubrousků a zeptal se, jestli nemá trochu ledu. Přikývla, zašla za roh do malé kuchyně a vrátila se s hrstí ledových kostek, zabalených v utěrce. Mark jí poděkoval a spěchal zpátky ke Calebovi. Podal mu ubrousky, které si hned přiložil k nosním dírkám a sám mu pak položil obklad na zátylek.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se a naklonil se, aby se zadíval mladíkovi do tváře. Ten mu pohled neopětoval, zíral na zem a čekal, až se krvácení zastaví.
„Jo, jsem v pohodě. Za chvilku to přestane,“ zahuhlal v odpověď.
„Děje se ti to často?“ Neodolal odpovědi starostlivý Mark.
„Tenhle měsíc je to potřetí.“ Caleb si vzal čistý ubrousek a utřel jím okolí nosních dírek. Krvácení přestalo.
„To je docela často. Mohlo by-“
„Já jsem taky lékař, vzpomínáš?“ Utnul ho nenásilně Caleb a narovnal se. „Jsem v pořádku, díky za pomoc,“ řekl. Mark přikývl a pak se posadil zpátky na místo. Caleb se podíval na množství zakrvácených ubrousků na stole a na nedojedené Markovo jídlo. „Promiň, že jsem ti pokazil oběd.“ Řekl nesměle. Mark se usmál a mávl nad tím rukou.
„Měl by ses jít převléct. Vypadáš jako chcirug, co během operace přeřízl tepnu,“ řekl vesele a Caleb si uvědomil, že má oblečení potřísněné zasychající krví. Pousmál se tomu přirovnání a vstal.
„Máš pravdu. Ještě jednou díky. Uvidíme se zítra,“ řekl ještě a odešel k výtahům. Než si Mark uvědomil, že tu nechal oběd, do kterého sotva kousnul, byl už Caleb pryč. Takže zase nic nejedl, povzdychl si muž pro sebe. Pak se sám zvedl od stolu, posbíral zbytky, ubrousky a zbytek a při odchodu vše zahodil do koše.
Vrátil se na oddělení a vstoupil do lékařského pokoje. Zase sloužil spolu s Gabeem a mezi nimi bylo teď opravdu dusno. Gabe byl stále uražený, ale Mark byl přesvědčený, že je to proto, že řekl pravdu, kterou jeho kolega věděl, jen si nechtěl připustit, že dělá něco špatně. Trucoval teď jak malé děcko, ale Mark se za každou cenu nehodlal omlouvat. Řekl jen to, co byla pravda a taky věděl, že Gabe o tom, co se mezi nimi stalo, mluvil i s ostatními kolegy, kteří Calebovi dělali totéž. Byl teď tedy v podstatě černou ovcí oddělení, ale bylo mu to fuk. Stálo mu to za to a i kdyby si, byť jen jeden z nich, uvědomil svou chybu a nechal toho, byl by to úspěch. I když na to moc nesázel. Lidé bývají příliš pyšní, než aby uznali svou chybu, obzvlášť, jedná-li se o ješitné lékaře.
Gabe se na něj sotva podíval, když vešel do pokoje. Mark se tomu jeho trucování musel pousmát. Ale dneska už mu nic náladu nezkazí. Samozřejmě, že měl obavy, kvůli tomu krvácení, které Caleb měl. Ale nemohl přestat myslet na to, jak dnes sám přišel a přisedl si. To byl pokrok a co na tom, že se nechtěl bavit. Už jen to, že sám vyhledal něčí přítomnost byl úspěch. Navíc v tom byla spousta příslibů, jako třeba “Nespěchej na mě“, nebo “dnes jen jíst“...No jo, dobře, možná v tom všem hledal věci, které v tom být nemusely, ale stejně se Mark cítil dobře. Takže mu Gabe a zbytek interny, klidně může políbit záď.

Mark a Caleb spolu od té doby párkrát sloužili. A světe div se, začali se pomalu, pomaloučku sbližovat. Taky spolu téměř vždy obědvali, když to Caleb stihl a nelítal zrovna z oddělení na ambulanci a z ambulance na kliniku.
Rozhodně to neznamenalo, že by se začal Caleb nějak svěřovat, to rozhodně ne. Ale byl už vůči Markovi méně a méně odtažitý a s každou společnou službou či jídlem byl svolnější k nezávislé konverzaci. Ale vlastně i tím, aniž by si to Caleb uvědomoval, se poznávali víc a víc.
Například, když se hovor stočil ke kultuře. Caleb se svěřil, že má rád ten typ hloupých a prvoplánových amerických komedií (to Marka upřímně překvapilo). A nebo že miluje klasickou hudbu, operu a balet (to ho zase nepřekvapilo vůbec).
„Jak se na takový béčkoviny můžeš koukat?“ Smál se Mark.
Caleb pokrčil rameny. „Víš jak se u toho člověk odreaguje? Hele, vypneš mozek, sem tam se u toho zasměješ. Ideální odreagování,“ rozhodil ruce, jako kdyby to bylo naprosto jasné a pak se také zasmál. To byla další věc, které si Michael všiml. Caleb se totiž v jeho přítomnosti usmíval. Nebylo to nic závratného, nechytal záchvaty smíchu, neříkal vtipy. Ale sem tam se usmál, což předtím nedělal.
Marka však stále trápilo, že nezvládal pohnout s tím nejdůležitějším. Caleb totiž stále pracoval přes únosnou míru. Stále jedl minimálně a stále prakticky nespal. Jednou se Mark pokusil, jen tak mezi řečí, navrhnout, aby to změnil. Výsledek byl fiasko. Caleb se zarazil, utnul konverzaci a pak se vymluvil na pacienta, kterého prý musel nutně zkontrolovat. Tenkrát odešel zaražený a asi i trochu naštvaný. Marka to mrzelo a uvědomil si, že na to, aby mu mluvil do těchto věcí, je stále příliš cizím. Caleb byl jako socha, kterou tvořil. Socha, která je velice nestabilní a jeden špatný dotek by mohl zapříčinit, že se zhroutí. Takže ji musí tvořit s největší opatrností a citem. A až na to malé škobrtnutí, se mu to začalo pomalu dařit.