Hah…nesnáším pondělí. Znovu do školy. Je tam tolik lidí. Kdyby nebylo Rya, kdo ví, jestli bych to tam vydržel.

„Ahoj Kazuki.“

Nebýt jeho…. „Ahoj Ryo, jak to, že jsi tu dneska tak brzo?“ Myslím, že bych se tu zbláznil.

„Máma mě sem hodila, ať pro jednou přijdu včas.“

No jo, Ryo většinou chodí na poslední chvíli nebo pozdě. „Heheh ne, že bych se jí divil.“ Dost se stydím, proto jako první na nikoho nepromluvím. A když už někdo přijde za mnou, vyleze ze mě jen pár slov.

„Promiň, kdybych po každé nezaspal, chodil bych společně s tebou.“

Ryo je na rozdíl ode mě upřímný a nemá problém dát se s někým do řeči. Což nedělá problém většině lidem…. Překvapuje mě, že i když jsme tak rozdílní, dobře si rozumíme. „To je v pohodě, za to tě přece nebudu vinit.“ Koukám, že má na sobě to, co včera. Tmavě modré džíny a bílá košile ho pěkně zvýrazňují. A jeho havraní vlasy, které mírně zakrývají jeho uši a čelo tak dokonale vynikají. Můj outfit je trochu jiný. Černé kalhoty doplňuje moje černá mikina s rudou kapucí, pod kterou schovávám svoje fénixové vlasy.

„Kazuki… potřeboval bych ti něco říct, ale nechci to řešit tady. Mohl by si po škole přijít do parku?“

To je zvláštní. Když mi chce něco říct, udělá to vždycky hned.  „No klidně, nikam nespěchám.“  Zajímalo by mě proč do parku. Většinou se tam schází zamilované pár- ne! O čem to přemýšlím!? Něco takového je nemožné a nereálné! …Hah, jak dlouho to vlastně je? Tři a půl roku? Už tři a půl roku, co jsem se do Rya zamiloval…… Nikdy jsem mu to samozřejmě neřekl. Něco takového bych mu říct nemohl. Navíc… oba jsme kluci! Nemám nic proti gayům, ale… jako by nestačila moje povaha. Ještě jsem se zamiloval do kluka, který je můj jediný kamarád… Jsem dost divný i bez toho… Každopádně jsem ty city v sobě hluboko pohřbil. Řekl bych, že díky tomu se s ním dokážu bavit normálně. Kdyby to zjistil, mohl bych o něj přijít…a to nechci!

Zbytek dne se neprodleně táhl. Chtěl jsem to už mít za sebou. Pořád mi totiž vrtalo hlavou, co mi to chce Ryo říct. Vždycky mi všechno bez váhání poví. Dokonce mi na rovinu řekl, že jsem slabý a snadný terč pro šikanu. Většina lidí vám tyhle věci do očí neřekne.

Na druhou stranu, taky mi řekl, že mě proto bude chránit a zůstane při mě. Do teď vůbec nechápu, proč si se mnou dělá starosti.

*CRRRR!*

Konečně. Další den ve škole úspěšně skončil. Vydám se rovnou do toho parku, už teď si koušu nehty zvědavostí. Podle všeho Ryova skupina končila dřív, takže už nejspíš odešel. Normálně jsme v jedné třídě, ale v některých předmětech jsme bohužel rozděleni.

Byl jsem tolik zvědavý, že jsem to vzal menším klusem. Trochu jsem doufal, že tam budu dřív, ale Ryo tam na mě už čekal.

„Promiň, nejdu pozdě?“

„Vůbec ne. Spíš mě překvapuje, že jsi tu tak rychle.“

„Heheh nemohl jsem si pomoct. Tak o čem si to se mnou chtěl mluvit?“

„Víš, že jsem k tobě vždycky upřímný Kazuki.“

Vypadá trochu nervózně. Je to u něj nezvyk.  „Samozřejmě. Když máš něco na jazyku, bez váhání mi o tom řekneš. Je to jedna z věcí, kterou na tobě obdivuju.“

„Upřímně jsem nad tímhle nějakou dobu váhal, ale déle to v sobě neudržím.“

Něco v sobě držel? To k němu vůbec nesedí. „Mě můžeš říct cokoli.“ Takhle jsem ho ještě neviděl.

„Kazuki já… jsem do tebe zamilovaný.“

He? Co to právě teď řekl? Za-zamilovaný? Do mě? Nemůžu tomu uvěřit. Moje zelené kočičí oči se rozšířily. Nevěřícně je upírám na Rya v jeho dlouhém černém kabátu. Po celém těle se mi začíná rozlévat radost. Cítím, že jsem opravdu šťastný, ale z nějakého důvodu ze mě nevychází ani hláska.  Proč mlčím? Proč mu na to nic neřeknu? Víc si snad přát nemůžu. Kluk, kterého miluju, se mi právě vyznal. Měl bych mu své city opětovat. Tak co mi brání…co mi brání mu to říct?

„Asi jsem tě tím trochu vyděsil. Promiň, potřeboval jsem to ze sebe dostat.“

Tak to není! Tak to není!

„Nemám ti za zlé, pokud mě teď nenávidíš.“

Tak to přece není!

„Snad mi odpustíš, že i nadále ti chci být na blízku, abych na tebe dával pozor.“

Takhle to nechat nemůžu! Řekni to! Řekni to!

„Asi bych měl jít, je mi jasné, že v tom musíš mít chaos.“

Nemůžu ho nechat odejít! No tak pohni sebou! Ryo se rozešel naproti mně. Já stál pořád, jako přibitý na místě. S mírně skloněnou hlavou procházel kolem mě. V tu chvíli v sobě najdu špetku odvahy.  „Ryo já…já…“ Řekni to! Musí to vědět! „Necítím vůči tobě nenávist!“  

Usměje se. „To jsem rád. Jsem rád, že můžeme být nadále přátelé.“

Tohle jsem přece říct nechtěl! Vzchop se! Řekni mu, že ho miluješ! No tak jsou to jen dvě slova!

„Měl bych tě nechat to vstřebat… zatím Kazuki.“

Nepotřebuju nic vstřebávat! Mám v tom přece jasno! Miluju ho a stačí mu to jen říct, jako to před chvíli udělal on! Musím se sebrat! Sevřu svoje studené ruce v pěsti a zhluboka se nadechnu. Prudce se otočím. „Ryo já tě-“… je pryč.

Když jsem se otočil, Ryo už tam nebyl. Propásl jsem svou šanci. Nahromaděný adrenalin, který jsem v sobě nasbíral, v tu ránu vyprchal. Trvalo mi dalších 10 minut, než jsem se konečně pohnul a vydal domů. Tenhle den je pro mě ten nejhorší a nejlepší zároveň. Těžko říct, co převládá.

Sotva jsem dorazil domů, zavřel jsem se v pokoji. Pokusil jsem se srovnat si myšlenky, ale moc se mi to nedařilo. Nemohl jsem se na nic soustředit.

Bože…nechápu, že jsem mu skoro řekl, že ho miluju. Jsem normální? Kde jsem na to vzal odvahu? Muselo to být tou situaci.

<„Já…jsem do tebe zamilovaný"> Při téhle vzpomínce jsem ucítil, jak mi zrudly tváře. Mé několik let pohřbené city vypluly na povrch během 2 minut. Během jedné chvilky mě dokázal takhle rozhodit. Při těchto myšlenkách jsem se zanořil do peřin, kde jsem se choulil, jako malé kotě. Ryovo vyznání jsem si přehrál ještě snad stokrát, než jsem zavítal do říše spánku. Nemám ponětí, kdy se mi podařilo usnout, ale brzo to určitě nebylo protože…

„Kazu! Kazu vstávej! Vždyť máš školu.“

Mamčin hlas mě donutí otevřít oči. Jako první můj pohled padne na budík. „ZASPAL JSEM! A kruci! Přijdu pozdě!“ Vystřelil jsem z postele, jak namydlenej blesk. Rychle jsem na sebe něco hodil, popadl tašku a namířil do školy.

Bože, ještě se mi nestalo, abych zaspal! To není dobrý, nestihnu to včas. Nechci přijít pozdě! Budu se muset omluvit před celou třídou. Ne, ne, ne, NE! Nechci, aby se na mě dívali, nechci před nimi mluvit! Nejradši bych zůstal doma, ale kvůli něčemu takovému nemůžu přece vynechat školu!

Ztracený sám v sobě, přestanu dávat pozor, kam běžím. Samozřejmě to má následky. V posledním okamžiku, kdy je už nemožné se tomu vyhnout, do někoho vrazím.

„Uáá!“ Oba jsem nás porazil na zem. Vážně skvělý začátek nového dne…

„O-omlouvám se! Nedával jsem- Ryo?“ Je to jasný. Vpálil jsem do Rya.

„Jau, jau…Kazuki? Ty ještě nejsi ve škole?“

Není to vlastně žádné překvapení. Ryo chodí pozdě přece skoro pořád.  „ No… tak trochu jsem zapsal hehe…“

„To je u tebe nezvyklé.“

Jo taky jsem včera skoro nespal…

„Ehm… Kazuki nechtěl bys ze mě slézt?“

„He? Ááaa promiň!“ nemotorně se postavím. Bože proč mi z toho tak buší srdce?

„Měli bychom jít. Už tak jdeme pozdě.“

„Uhm… jo“ Co to se mnou je? Je mi nějak horko.

„Kazuki? Není ti nic? Jsi nějak červený.“

Dívá se mi přímo do očí. Proč mě to tak znervózňuje? „C-co? Ne, ne jsem v pořádku. Jen jsem se trochu za-zadýchal z toho běhu hehe…“ Takovou blbost můžu říct jen já…

„Ach… dobře. Tak půjdeme.“

Zbaštil mi to?? …Měl bych být rád ne? Ale i tak, se zatím tváří, jakoby se včera nic nestalo. To už ho to přešlo? Moji reakci nejspíš bral, jako odmítnutí…. Nemůžu se mu divit, vždyť jsem na něj jen zíral. Dostal ze sebe asi 3 slova a to ne v jedné větě…

Opět jsem se začal ztrácet ve svých myšlenkách. Do reality mě dostal až Ryo, když mi z ničeho nic přiložil ruku na čelo.

„Vážně jsi v pohodě? Celý hoříš.“

Úplně mě vyvedl z míry. Dotýká se mě. Z pouhého doteku mám pocit, že se mi rozskočí srdce. „Ha…co… n-ne já-já… v pohodě vážně.“ Nejsem v pohodě. Ani trochu! Odstrčil jsem mu ruku a pokračoval zrychleným krokem. Chtěl jsem se od něj na chvíli vzdálit, abych se uklidnil. Naneštěstí pro mě, Ryo se obyčejnými kroky držel za mnou. No jo moje malé krůčky odpovídají mé výšce. 169 je oproti Ryovým 178 dost málo.

To mi fakt věří, že jsem v pohodě? V klidu si za mnou kráčí a já sotva stojím! Tenhle den je horší a horší…. A to mě ještě čeká omluva před třídou…možná jsem měl fakt zůstat doma…

Do školy jsme dorazili asi o 20 minut pozdě. Pro Rya nic zvláštního, ale pro mě je to, jako bych tu nebyl půl dne. Nechci jít do třídy….

„Neboj se Kazuki. Jsem tu s tebou.“ Jeho klidná slova a příjemný úsměv mě trochu uklidnily, ale stejně se mi tam nechce. Ryo vešel, jako první a já hned za ním. Šum ve třídě najednou utichl. Vážně děs…

„Ale, ale pan Tsukiyoshi přece jen dorazil. Škoda, že zase pozdě.“

Naše třídní z něj má pěkný nervy. Z části se jí nedivím.

„A Isamuyo u vás mě překvapuje, že jdete pozdě. Co nám k tomu řeknete?“

„No……já…"

„Kazuki mě dneska přišel vyzvednout, ale jelikož jsem zaspal, přišel pozdě se mnou.“

On mě kryje? Nechce se mi tomu věřit. Lže kvůli mně? Není to sice nic velkého, ale s jeho upřímností je to vážně novinka.

„Oh no když už se vás sem snaží dokopat včas, mohl byste se taky trochu snažit. A Isamuyo vy byste se měl starat hlavně o to, ať přijdete včas Vy.“

„Uhm… ano…chápu.“ Bylo to tak snadné?

„Dobře posaďte se.“

Proč se s tím vůbec obtěžoval? Kvůli mně?

V hodinách jsem vůbec nedával pozor. Pořád jsem měl v hlavě Rya. Vždycky mi pomáhal v nesnázích, ale stejně si nikdy nevymýšlel. A taky mám pocit, že jsem nějak moc citlivý. Kdykoli se s ním střetnu pohledem, začne mi  srdce vyvádět. Nemůžu předstírat, že to nic není. Ryo si toho brzy taky všimne! Tyhle pocity se mi znovu pohřbít nepodaří a vymlouvat se nebudu moct věčně…. Zbývá mi jediná možnost. Musím se mu vyznat! Do maturity! To je slib! Své sliby jsem nikdy neporušil, proto jsem si jistý, že to do té doby dokážu. Musím! Mám na to půl roku. Určitě přijde chvíle, kdy naberu odvahu, abych mu mohl ty slova říct. To zvládnu!