Cítím chlad. Moje tělo se začalo probouzet. Zamžourám očima. Ležím na zemi v nějaké budově. Co je to za místo?

„Konečně jsi přišel k sobě,“ ozve se přede mnou.

Ohlédnu za hlasem: „Shiro, kde to jsme?“ Pomalu začnu vstávat. Hlava mi třeští jako střep…

Popojde ke mně: „V nemocnici Hisawaka. Možná si ji ještě pamatuješ.“

Hisawaka? Jak bych mohl zapomenout, chodili jsme sem se Shirem často. Je to stará nemocnice, kterou zavřeli, když jsme byli malí. Bylo to skvělé místo na schovávanou.

Promnu si bolavou hlavu: „Jak jsem se sem vlastně dostal? Vzpomínám si jen, že jsem byl hrozně ospalý.“ Procházeli jsme lesem, ale víc si nepamatuju.

Shiro si povzdechne: „Nečekal jsem, že ty prášky zaberou tak rychle, musel jsem tě sem donést.“ Zabere? Prášky? O čem to mluví?

„Popovídáme si ne? Kazuki,“ usměje se.

Kolik je vůbec hodin? Měl bych se vydat za Ryem, ještě nás čeká práce. Nechci, aby se o mě strachoval. Z okna můžu vidět, že slunce je daleko, musí být aspoň šest.

„Promiň Shiro, ale musím jít, Ryo na mě už nejspíš čeká,“ chtěl jsem udělat krok před sebe, ale něco mě zastavilo, „Co to?“ podívám se na svou nohu. Kolem pravého kotníku mám řetěz, který je připoután ke sloupu za mnou.

Shiro překříží ruce na prsou: „To od tebe není hezké Kazuki, dal jsem si takovou práci, abych tě sem dostal, a ty už chceš odejít?“

Nechápavě ho sleduju: „O-očem to mluvíš? Ty jsi mě spoutal?“

„Jen taková malá pojistka,“ zkoumavě pochoduje kolem mě, „nechci, aby tě napadlo utíkat.“

Zamračím se: „Tohle je blbý vtip Shiro, sundej mi to prosím.“

Zastaví se: „Vypadám snad, že bych žertoval? Myslím to zcela vážně Kazuki.“

Co to má znamenat? Tohle se Shirovi nepodobá. Takovéhle fórky by nenapadly ani jeho.

„Tohle je přes čáru Shiro,“ pokračuju, „dej mi to dolů. Ryo si bude dělat starosti-“

Práskne pěstí do starého stolu: „Už mi s tím Ryem lezeš na nervy! Pořád Ryo sem, Ryo tam! Vážně na něj myslíš i teď?!“ rozhazuje podrážděně rukama.

„Co tím myslíš?“ ohradím se nechápavě. Čím jsem ho naštval?

„Tolik jsem se těšil, až tě po té dlouhé době zase uvidím! Doufal jsem, že na tom budeš stejně,“ sklopí zrak.

„Co to říkáš, měl jsem ohromnou radost, když tě zase viděl!“ vyhrknu.

„Lháři!“ odsekne, „v dětství jsi byl tak nevinný a bázlivý, všichni si z tebe utahovali. Cítil jsi stejnou samotu, jako já. Proto jsem chtěl být při tobě,“ vzhlédl ke mně.

„Shiro, já to přece cítím stejně,“ pronesu tiše.

„Nezkoušej na mě tyhle kraviny! Byla to nesnesitelná doba. Byl jsem tak šťastný, když jsem přijel, jenže… Pro tebe jsem nebyl nic významného,“ zasyčí zlověstně. Začíná z něj stoupat nepříjemná aura.

Nedám se jen tak: „To není pravda Shiro! Vždycky jsi pro mě byl důležitý!“

„Sklapni! Zkoušíš mi lhát přímo do očí?! Snažíš se mě rozhodit ještě víc?!“

„Nesnažím!“ protestuju, „jsi pro mě-“

„Viděl jsem vás,“ přeruší mě, „v jeho přítomnosti jsi se choval pokaždé tak divně. Myslel jsem, že tě do něčeho nutí. Proto jsem tě předtím sledoval, když tě odtáhl pryč."

„Shiro, co to říkáš?“ Sledoval nás? Myslí tehdy, když se mi Ryo přiznal, že na Shira žárlí? Ten den jsme...

„Viděl jsem, jak si to rozdáváte!“ křikne. Došel těsně přede mě. V očích mu plane zlost, jakou jsem nikdy předtím neviděl. Je tohle opravdu ten Shiro, kterého znám?

„Ty zrádče!“ chytne mě za ramena a kolenem udeří do břicha.

Vyjeknu bolestí a složím se na všechny čtyři. Vykašlu několik slin. Proč to udělal?

Čapne mě za vlasy a zvedne mi tím hlavu: „Nevíš, čím jsem si prošel, když jsem musel odjet. Tak dlouho mi trvalo, než jsem tě zase mohl vidět! A tys na mě radši zapomněl!“ napřáhl se druhou rukou a dal mi pěstí. V tu chvíli mě poslal znovu k zemi. Z nosu mi začne stékat krev. Teplá bolest ve tváři mě přesvědčuje, že se mi to nezdá. Shiro si otře klouby, které se zalily do červené barvy,

S námahou zvednu hlavu: „Takhle to není Shiro.“

„Zklamal jsi mě Kazuki…“ otočí se zády ke mně a popojde ke starému stolu, na kterém něco leží.

„Byly jsme tu jeden pro druhého, co se změnilo?“ táže se s podivným klidem.

Klopýtavě se postavím na nohy: „Nic se nezměnilo. Pořád to tak je.“ Nepoznávám ho. Takový Shiro není!

Sevřu levou ruku v pěst: „Nikdy bych na tebe nezapomněl,“ druhou si přiložím na srdce, „jsi pro mě jako starší bratr.“

„Ale nejsem pro tebe důležitější než on, že?“ pronese pobaveně.

„To není pravda,“ hájím se, „ty a Ryo jste mi drazí! Oba jste pro mě důležití! Nemůžeš to porovnávat!“ Nikdy bych nad Shirem nezanevřel. Tohle celé je jen omyl!

„Ale jemu jsi se celý odevzdal, nemám pravdu? Dovolil jsi mu se tě zmocnit a tvrdíš, že je to stejné? Nechtěj mě rozesmát,“ řekne chladně, „nepotřebuješ nikoho jiného, ale zdá se, že ty to nedokážeš pochopit Kazuki. Ale neboj se,“ otočí se zpět na mě, „očistím tě z tvých hříchů,“ ve své pravé ruce přitom svírá nůž.

„Co to říkáš? Tohle není vtipné Shiro,“ řeknu rozrušeně. Mám z toho špatný pocit. Moje nohy se chvějí.

„Proč bych o tom vtipkoval?“ jeho kroky se ke mně neprodleně blíží.  Začnu couvat.

„Nedělej to Shiro, tímhle nic nevyřešíš,“ moje záda narazily do sloupu.

„Neměj obavy Kazuki, bráška se o tebe postará,“ napřáhne se s nožem, podaří se mi však úspěšně vyhnout.

„Shiro přestaň!“ křiknu s třesoucím se hlasem. S tím řetězem je můj pohyb omezený. Nemůžu mu utéct! Rozmáchne se znovu. Tentokrát to je těsnější. Rychlým krokem obejdu sloup, ke kterému jsem připoutaný.

„Zbytečně se snažíš Kazuki!“ v mžiku je za mnou a jeho nůž se ke mně znovu blíží. Moje reakce jsou příliš pomalé. Ostří mi vjede do ramene. Bolest mi do těla vyplavila adrenalin.

Odstrčím ho od sebe, při čemž nůž vyjede z mojí paže: „Nech toho Shiro prosím! Ještě to můžeš vrátit!“

„Na to už je pozdě,“ jednou rukou mě chytne za krk a přimáčkne ke sloupu. Snažím se jeho úchop povolit, ale marně.

„Nedovolím, abys patřil někomu jinému,“ jeho pohled mě probodává do hloubi duše.

Opět proti mně namíří nůž: „Ukončím to rychle Kazuki,“ špička ukazuje na mou hruď, na moje srdce.

„Nenechám tě…“ sípu. Chytnu ho za ruku svírající nůž. Kyslík mi rychle ubývá. Snažím se ji ze všech sil odtlačit. Ostrá špička, je však ke mně čím dál blíž. Cítím zoufalství.

Se zaťatými zuby po mně štěkne: „Nedělej mi to ještě těžší! Už to vzdej!“ Nemám větší sílu, než on. Neudržím ho. V očích se mi tvoří slané kapky. Nechci umřít. Chci, aby byl Shiro, jako dřív. Chci ještě vidět Rya! Hrot nože se dotýká mé kůže. Cítím jeho bodavé ostří.

Z tváře mi steče slaná kapka: „Shi-ro.“

„KAZUKI!“ ohlušující křik se rozlehl přes celou místnost. S Shirem rázem něco škubne do zadu.

„Ghah! Ryo!“ lapám po dechu.

Shiro se nenávistně otočí k Ryovi: „Ty parchante. Jak se mě s Kazukim opovažuješ rušit?!" Shirův výraz je děsivý.

Ryuvův pohled těká mezi mnou a Shirem: „Nenechám tě, abys mu cokoli udělal!“

Shiro svěsí ruce podél těla a otočí ke mně hlavu: „Řekni mi Kazuki, proč zrovna on? Čím jsem si zasloužil, že jsi mě za něj vyměnil? Co má on a já ne? Kazuki?!“ Mlčky se na něj dívám. Nevychází ze mě ani hláska. Chvěju se po celém těle. Nevěřím tomu, co vidím.

„Žádná odpověď?“ pokračuje, „jsi ke svému bratrovi krutý.“

„Zdrogoval jsi ho a zvedl proti němu nůž. Takhle se podle tebe chová starší bratr?!“ vloží se do toho Ryo.

Shiro se opět podívá na Rya. Koutky mu začnou cukat. Začne se nekontrolovatelně a děsivě smát. Jeho oči vypadají jako oči šílence. Tahle scéna mi připomíná nějaký horor. Není možné, aby se tohle dělo doopravdy. To přece nemůže být skutečné!

„Co je ti k smíchu?“ zamračí se Ryo.  Shirův ďábelský smích se změní v děsivé ticho.

„Máš pravdu Tsukio. Mladší bráškové jsou hloupí. Jsou zranitelní a slabí…“ ukáže nožem na Rya, „proto se první zbavím toho, kdo mého malého brášku tak nechutně zmanipuloval,“ náhle se rozběhne proti Ryovi.

„Nedělej to Shiro!“ vykřiknu. Začnu škubat nohou ze všech sil, abych se osvobodil. Zatracené řetězy! Nechci na to jen přihlížet! Musím to zastavit!

„Dočista jsi zešílel, co?“ Ryo se začne vyhýbat Shirovým švihům. Jeho pohyby jsou rychlé. Shiro ho nedokáže trefit. Je úžasný, Ryo je úžasný! Říkal mi, že ještě na základce absolvoval kurzy sebeobrany, ale nevěřil bych, že to dokáže tak dobře použít v praxi! Dokáže se Shirovi tak snadno vyhnout.

„Jsi nechráněný,“ v jednom okamžiku chňapne po jeho ruce s nožem. Začne ji pevně svírat.

„Ty hajzle!“ syčí Shiro. Ostrý kov po chvíli dopadne na zem. Shiro, však neváhá a levou nohou ho kopne do boku. Ten moment Ryo využije a podkopne mu druhou nohu. Shiro dopadne na zem. Ryo ho ihned uzemní a začne mu předloktím tlačit na krk.

Nedrží se zpátky: „Ty zpropadenej psychopate. Teď ti ukážu peklo.“ Jeho vztek je silnější než on. Bez okolků přivádí Shira do mdlob.

„Ryo přestaň!“ tahám za řetěz ze všech sil, „povol sakra!“ Zrezavělý kov mě konečně poslechne. Klopýtnu. Okamžitě přiběhnu k Ryovi a chytnu ho ze zadu za ruku, kterou dusí Shira.

„Pusť mě Kazuki! Neodpustím tomu parchantovi!“ přitlačí na jeho krk ještě víc. Shiro sípe a bojuje o kyslík, který mu rychle ubývá. Nedokážu jeho ruku odtlačit. Takhle ho udusí!

„Nedělej to Ryo! Nedělej to, co on!“

Ryo stuhne. Podívá se na můj výraz a poté zpět na Shira. Jeho stisk povolí. Shiro začne kašlat a lapat po dechu.

„Promiň mi Kazuki. Nechtěl jsem tě vylekat,“ vydechne

„Ryo,“ zabořím se do jeho hrudi. Jeho ruka spočine na mých vlasech

„Neboj se Kazuki, jsem tu s tebou,“ utěšuje mě.

„Ještě není po všem,“ tichý hlas ve mně zastaví krev. Nestihnu to ani postřehnout. Shiro drží opět nůž, který míří na mě.

„Kazuki!“ Ryo mě od sebe odstrčí a nastaví před nůž svoji levou ruku. Bodavé ostří projede skrz jeho dlaň. Z úst mu výjde bolestivý zvuk.

„Ryo!“ křiknu. Probodnul mu ruku. Z rány vytéká nemalé množství krve. Jak jen mohl…

„Copak se děje? Snad tě to nebolí,“ usmívá se Shiro. Nezraněnou rukou drží Ryo Shirovo zápěstí, aby mu nůž nevjel hlouběji.  Shiro ublížil Ryovi, pozvedl proti němu nůž… Moje mysl se začíná zatemňovat. Nalévá se do mě hořký pocit zlosti. Opovážil se ho zranit, prolil jeho krev. Krev osoby, kterou miluju. Postavím se a přemístím k Shirovi s vražedným pohledem v očích. To mu neodpustím!

Chytnu ho za límec: „Jdi od něj!“ s nápřahem ho udeřím do tváře. Jelikož to Shiro nečekal, pustil nůž. Vypadá zmateně. Neváhám a obkročmo si na něj sednu. Aniž by stačil zareagovat, schytá ode mne další ránu.

„Shiro!“ znovu zvednu pěst a jednu mu vrazím. Cítím takovou zlost. V tuhle chvíli, z něj chci vymlátit duši. Udeřím ho ještě několikrát, ale svůj hněv tím nedokážu utišit. Popadl mě amok.

„Kazuki to stačí,“ Ryo mě chytne za zakrvácenou ruku, kterou jsem Shirovi uštědřil nespočet ran, „není už při vědomí. Vytrhnu se Ryovi a chystám se Shira praštit znovu. Ryovy paže mě, však chytnou a přitisknou pevně k sobě.

Začnu sebou šít a křičet: „Pusť mě!“ Nejsem schopný se z jeho objetí vymámit.

„Uklidni se. Všechno je v pořádku. Je po všem. Jsem tu s tebou,“ Ryo mi šeptá do ucha tahle konejšivá slova. Moje síla začne slábnout. Adrenalin, který zahltil mou mysl, mě opouští. Moje síla ochabuje.  Zhluboka oddechuju ze svého vysílení. Všechno mi začalo připadat vzdálené.

Nepamatuju si, co se dělo potom. Ztratil jsem vědomí dřív, než Ryo zavolal policii.

 

Když jsem procitnul, bylo kolem mě teplo a ležel jsem v něčem pohodlném. Pomalu otevírám oči. Nade mnou se tyčí bílý strop.

„Přišel jsi k sobě?“ uslyším vedle sebe, „jak se cítíš?“ přisedne si Ryo ke mně na postel. Když přiloží svoji ruku na mou, povšimnu si obvazu, který ji obmotává. Přehraje se mi celá ta scéna.

Semknu rty: „Promiň, promiň mi to Ryo… Nebýt mě, tak se ti tohle nestalo.“ Způsobil jsem mu to já. Je zraněný kvůli mně.

„Za to se vinit nemůžeš a ten, kdo by se tu měl omlouvat, jsem já,“ uhne pohledem, „měl jsem vás sledovat. Od začátku jsem z toho měl divný pocit…“

Jak to může házet na sebe? Jediný, kdo za to nese odpovědnost, jsem já. Nikdo jiný!

Zakryju si rukou obličej: „Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo. Myslel jsem, že si budeme všichni tři rozumět. Co jsem to jen provedl?“ vzlykám.

„Už je po všem Kazuki, neobvinuj se,“ řekne konejšivě, „Shiro už nic neudělá,“

Posunu ruku na čelo, abych se na něj podíval: „Co se s ním vlastně stalo? Kde je teď?“

Podívá se směrem ke dveřím: „Je tady v nemocnici, ale v trochu jiných podmínkách než my.“

 

 

„Jsi si jistý Kazuki? Nemusíš to dělat,“ táže se mě Ryo před pokojem číslo 103.

Hypnoticky koukám na dveře před sebou: „Nezdržím se dlouho.“

„Nemám jít s tebou?“ ujišťuje se.

Rázně odpovím: „Ne, zvládnu to sám.“

„Dobře, počkám tu na tebe,“ odvětí.

„Děkuju Ryo,“ věnuju mu malý úsměv. Zhluboka se nadechnu a pomalu otevřu dveře. Jsou tu jen dvě postele, z toho jen na jedné někdo leží. Zavřu za sebou.

Shirův pohled spočine na mně: „Kazuki…“

Je z bezpečnostních důvodu připoután na lůžko. Trochu mě pohled na něj zarazí, ale abych byl upřímný, nevadí mi to. Odvrátí ode mě pohled. Zahlédnu na jeho krku modřiny, které mu způsobil Ryo. A taky jeho pochroumaný obličej. To jsem mu udělal já…

„Shiro,“ hlesnu.

 „Kazuki,“ podíval se zpět na mě, „děkuju.“ 

Ve tváři se mi objeví nechápavý výraz? „Za co?“

„Ty jsi za mnou přišel, to mě potěšilo,“ odmlčel se, „to, co jsem ti provedl, vím, že mi to nikdy neodpustíš.“

Krátkými kroky přejdu místnost k jeho posteli: „Shiro to, že jsi proti mně vztáhnul nůž, ve mně roztrhalo důvěru k tobě.“

Ironicky se usměje: „To je mi jasné.“

„Ale trochu se pleteš,“ nakloním se k němu a chytnu ho za košili, „to co ti nikdy neodpustím je, že jsi ublížil i Ryovi.“ Udiveně koukal do mých očí, které jasně sdělovaly mé pocity.

Po té se zase oddálím: „Nechci tím říct, že je v pořádku, co jsi udělal mě, ale pokud ti šlo jen o mě, nikdo jiný neměl přijít k újmě.“

„Nechápu tě Kazuki. Přes to, co jsem ti udělal, tě víc trápí, že jsem zranil jeho?“ usměje se, „vůbec jsi se nezměnil.“

„Ryo je pro mě důležitý,“ řeknu rázně, „v ten moment, kdy jsi ho bodnul, se ve mně začala vařit krev. Měl jsem chuť tě utlouct do němoty.“

Koutky se mu zvednou nahoru: „Taky se ti to povedlo.“ Když se na něj teď dívám, připadá mi tak bezmocný. Ve tváři má politováníhodný výraz. Přesný jeho opak. Shiro nikdy neukazoval svoji slabost. Vždycky byl ten silný, ale teď, vypadá jako hromádka neštěstí.  A i když Shirovi už nedokážu věřit, nemůžu zapomenout na doby, kdy mě chránil a byl mi oporou.

„Přesto všechno Shiro, nějaká tvoje část je mi pořád drahá,“pozoruju jeho reakci. „ten starostlivý starší bráška, který tu pro mě byl.“

Odvrátí ode mne pohled: „Žádnou takovou část už nemám… Rozhodl jsem se udělat cokoli, když jsem tě chtěl vidět, COKOLI,“ zdůrazňuje svůj hřích.

Z jeho slov mě zamrazí, ale snažím se to nedávat najevo. Nechci vědět víc, jinak ho budu muset nenávidět. Chci mít aspoň domněnku, že v něm zůstala nějaká lidskost.

Otočím se k němu zády: „Chápu,“ zamířím ke dveřím. Je čas, abych šel.

„Zabil jsem svoje rodiče Kazuki,“ pronesl klidným hlasem.

Zastavím se. Ví, co si o tom myslím, řekl to schválně. Nikdy bych sice nedokázal udělat to, co on, ale kdybych byl na jeho místě, řekl bych nejspíš to samé.

„Ale stejně Shiro,“ ohlédnu se zpět, „tě přijdu navštívit.“ Jeho pohled se střetne s mým.

Jemně se usměje: „Budu se těšit.“

Poté skřípnu dveřmi a zmizím za nimi.

 

„Všechno dobrý Kazuki?“ táže se mě Ryo.

Sklopím zrak: „Nevím, jestli to ještě někdy bude dobrý…“

Obejme mě kolem ramen: „Od toho jsem tu s tebou. Pomůžu ti to přejít, a jestli to nedokážeš, tak tě přes to přenesu.“

Vykouzlí mi to na tváři malý úsměv: „Děkuju Ryo.“

 

Ryo se mě vždycky snažil chránit a dneska mi to dokázal víc, než dost. Otázkou zůstává, dokážu ho také chránit? Jakmile jsem viděl ten nůž, který probodl jeho ruku, uvědomil jsem si, jak moc ho chci umět bránit. Ale dokážu to? Dneškem jsem přišel o všechny své iluze, cítím se teď tolik nejistý. Můj nejlepší přítel, mi vrazil kudlu do zad a to skoro doslova.

Jediné, na co se teď můžu soustředit, je budoucnost, budoucnost s Ryem. A jednou snad najdu odvahu i k tomu, abych dodržel své slovo a dokázal se na Shira s klidem v srdci usmát, jako dřív.