Hah jsem utahanej, kvůli maturitě je ve škole takový blázinec. Myslím, že nebudu mít problém ji zvládnout, ale učitelé z nás ždímají první poslední. A Ryo se tomu vyhýbá! Zůstal doma a dělá si samostudium. Škola je teď prý moc stresující, aby se na to mohl soustředit. Taky by se mi doma učilo líp, ale mamka by mě nenechala. Hah co nadělám.

Kromě toho mi dneska ještě něco nedá pokoj. Myslím, že po mně ráno mamka něco chtěla. Ale ani za nic nevím, o co šlo. Trochu jsem spěchal, takže to šlo jedním uchem dovnitř a druhý ven. No když jsem to zapomněl, asi to nebylo důležité, ne? Ale docela mi to zdůrazňovala. No přece jen mám před maturitou, takže se mám na co vymluvit. Ale vrtá mi to hlavou, určitě jsem říkal, že na to nezapomenu. Bude mi to otloukat o hlavu. No domů se vrátí až k večeru, do té doby bych si mohl vzpomenout. Pořád mi říká, že když už budu ten vysokoško- Moment výška…

„Nezapomeň na to Kazu!“ vztyčila na mě přísně ukazováček.

„Neboj, vezmu to po cestě do školy,“ protočím panenky.

Na co jsem to neměl…

„Musíš to poslat dneska jasné?!“ nedala se mamka.

„Já vím!“ odseknu otráveně.

Muset poslat dneska… „Áááá!!“ vyjeknu. Zapomněl jsem poslat přihlášku na vejšku!! Áá kruci, kruci, kruci! Měl jsem to poslat ráno! Dneska je poslední termín! Musím to ihned hodit na poštu! Poklidná chůze se změní ve sprint. Bože, jak jsem na tohle mohl zapomenout?! Jak můžu bejt takový idiot?! Při svém sebeobviňování jsem přestal vnímat věci okolo a nebyl bych to já, kdyby se mi něco nepřihodilo. V tom spěchu jsem přehlédl rozvázanou botu. Podařilo se mi přišlápnout tkaničky. To by nebylo tak hrozné, ale můj pád směřoval přímo na osobu, která se ani nevím odkud, zjevila přede mnou.

„Uáááá!“ křikl klučina. Oba jsme skončili na betonu.

Rychle se sesbírám ze země: „Moc se omlouvám, nechtěl jsem tě porazit.“ Měl bych se sebou vážně něco dělat, taková nehoda se mi přece už přihodila.

„Jauvajs… To byla teda pecka,“ protře si čelo, na kterém se začíná tvořit boule.

Omluvně sklopím zrak: „Opravdu mě to mrzí. Jsi v pořádku?“ Bože, vážně jsem skončil na zemi kvůli tomu, že jsem měl rozvázanou botu? Tohle je, jak z nějakého klišé filmu.

„Jsem celej. Sraženej buldozerem, ale celej,“ utrousí s úšklebkem.

„Vážně se omlouvám,“ pípnu pokorně.

S uvolněným výrazem se na mě podívá: „V pohodě hele, žalovat tě nebudu,“ uklidňuje mě.

Neviděl jsem ho už někde? Je mi nějak povědomý. Že by někdo ze školy? Možná jsem ho míjel na chodbě. Od mého bádání mě vytrhl jeho upřený pohled mířící na mě.

„C-co je?“ řeknu nervózně.

„Ty… Kazuki??“ vyjde z něj překvapeně.

„Ehm a ty jsi?“ přivřu oči. Zná mě? Z mojí třídy určitě není a s jiných ročníku nikoho neznám.

„KAZUKI!“ vykřikne radostně a skočí mi kolem krku.

„Co??“ vyhrknu zmateně.

„Kazuki jsi to ty! Tak rád tě vidím!“ nevnímal moji otázku a dál se rozplýval.

„P-počkej, o čem to-“ jsem totálně mimo.

Ihned mě přeruší: „Ty si mě nepamatuješ? To jsem JÁ!“

Moment, ten energický přístup, rozčepýřené blonďaté kadeře, velké, modré psí oči a přítulný, jak kočka...

Přejedu ho od shora dolů: „Yoshiro?“ nevěřícně vydechnu.

„Bingo!“ luskne prsty.

Nechce se mi tomu věřit. Yoshira jsem neviděl roky. Přesněji od doby, kdy se musel odstěhovat.

„Co tu-? Kdy si-? Jak si-?“ plácám jedno přes druhé.  Mám tolik otázek, že nevím, čím začít. Vážně přede mnou teď stojí? Nevěřil jsem, že ho zase někdy potkám.

Položí mi ruku na rameno: „Klídek. Taky jsem překvapený, že jsem tě potkal tak brzo.“

Nevím, co říct. Honí se mi toho tolik hlavou, až jsem ztratil nit.

„No měl jsem v plánu tě překvapit,“ pokračoval, „ale nečekal jsem, že na tebe narazím venku. Nebo spíš ty do mě hahah.“

„To byla nehoda! Tak nějak jsem zakopl,“ snažím se obhájit.

„Zakopl? Ále to na mě nezkoušej,“ pošťuchne mě, „přišlápl sis tkaničky že?“ ukáže přitom na moje rozvázané boty.

Ech když to teď řekl nahlas, zní to ještě hůř než, jsem si myslel. Co k tomu dodat? Jsem blb, co zakopl o vlastní nohy.

Přimáčkl mě k sobě: „Ale jsem za to rád. Díky tvoji nešikovnosti jsem tě mohl potkat už dneska ne?“ zazubí se.

Je čilý, jako vždycky. Jsem rád, že ho můžu vidět zase s úsměvem na tváři. Naše poslední společná vzpomínka není moc veselá. Ještě teď si dobře vybavuju jeho uslzenou tvář a bolest v očích.

„Tu nešikovnost si mohl vynechat Yoshiro,“ řeknu uraženě.

„A žádný Yoshiro,“ zamračí se, „víš, že mi máš říkat Shiro. S-H-I-R-O,“ hláskuje důležitě, „určitě si to ještě pamatuješ.“

Má pravdu. Často jsem mu říkal Yoshiro. Ostatně se tak jmenuje, ale nikdy se mu to nelíbilo, tak si to zkrátil. Dlouho mi do hlavy tloukl Shiro. Heh vždycky se nafoukl, když jsem mu tak neřekl. Bylo to legrační. Vlastně pořád je.

„Ahah promiň, SHIRO,“ pronesu důrazně.

„Lepší!“ pyšně dá ruce v bok, „mimochodem, kam jsi tak spěchal Kazuki?“ otáže se zvědavě.

Zděšeně se chytnu za hlavu: „Ááááá!“ Úplně jsem zapomněl! Zase!

Ucuknul, když se lekl mé reakce: „Co je? Co je?“

„Musím běžet! Promiň, uvidíme se jindy Yoshiro,“ mávnu na něj rukou a vystřelím, jak namydlenej blesk.

„Je to SHIRO!“ zvolá podrážděně.

Naposled na něj houknu, než mu zmizím v dáli: „Promiň, Shiro.“ Hned po tom, co jsem přiběhl domů, jsem čapnul dopis a letěl ho hodit na poštu. Jako by dnešek nebyl dost vyčerpávající a šokující.

 

Jsem mrtvý, když jsem se vrátil, zamířil jsem rovnou do pokoje, kde jsem padl na postel. Mám dost. Dnešek byl na mě moc. Kazuki rovná se nula procent energie. I tak mám ještě sílu zamyslet se nad Shirem. Vážně jsem si s ním chtěl pořádně popovídat. Ani nevím, kdy ho zase zastihnu. No myslím, že nezapomněl, kde bydlím. Stavit se může kdykoliv. Haa zbytek uvažování nechám na zítra. Vypnul jsem svůj vyčerpaný mozek a zamířil do světa spánku. Přece jen ráno moudřejší večera.

Následující den jsem se vzbudil až kolem jedenácté. Po včerejšku se tomu nedivím. Naštěstí je dnes státní svátek, takže žádné vstávání do školy. Za to jsem vážně rád. Potřebuju trochu relaxovat. Sešel jsem dolů vzít si něco k snídani. Mamka už něco připravovala v kuchyni.

„Dobré ráno,“ řeknu se zívnutím.

„Dobré šípková Růženko,“ odvětí.

„Sto let jsem nespal,“ bráním se.

„Většinou vstáváš kolem deváté. Tohle je u tebe výjimečné.“

Usednu na židli: „To je tou maturitou. Je kolem toho takový chaos.“ Chm! Snad si jednou po dlouhé době můžu trochu přispat. Chňapl jsem ještě po teplém toastovém chlebě a začal na něj mazat máslo.

„Mimochodem, poslal si tu přihlášku na výšku?“ její hlas trochu zchladl.

Na chvíli jsem se zarazil: „S-samozřejmě! Na něco takového bych nezapomněl“ Hlavně přirozeně! Přece jen jsem ji poslal ne? Ve správný den, jen ve špatný čas.

„Tak to ráda slyším,“ podezřele sladký hlas mě začíná znepokojovat, „ale je zvláštní, že jsem ji včera večer posílala já,“ konec věty hlásal moji smrt.

Zaskočil mi z toho toast, kterým jsem se přidusil: „C-co? Ne určitě jsem ho posílal.“ Vždyť jsem s tou obálkou snad letěl.

S děsivým úsměvem se na mě otočila: „Vážně? Hádám, že při tom spěchu sis nevšiml, že neseš špatnou obálku.“

Zarazil jsem se: „Š-špatnou obálkou?“ špitnu.

„Obálka s přihláškou ležela v kuchyni,“ položí ruku na kuchyňskou linku.

Tak moment. Já vzal obálku z obýváku.

„Jéé to je, ale legrační příhoda že? hehe,“ pokusím se o zmírnění ztěžklé atmosféry. A jéj. Nemám z toho dobrý pocit.

„Ooo to ano. Není nad to, když se člověk vrátí domů unavený, chce se vyspat a místo toho musí za svého syna odeslat jeho přihlášku na vysokou,“ pomalu se přemisťovala blíž ke mně.

„Eheh p-půjdu se projít, venku je tak krásně,“ pomalu jsem vstával a kradl se od stolu.  Ten děsivý úsměv se mi moc nelíbí. Je čas se vzdááálit.

„Pojď sem!“ štěkne a rychlým krokem oběhne stůl, „měl si udělat jednu věc a to poslat SVOU obálku! Grrrr!“

Ve strachu o svůj holý život, jsem při útěku jen omluvně kňoural: „Promiň, promiň, promiň!“ Vyběhl jsem ze dveří, jako by mi za patami hořelo. Mám ji vážně rád, ale když ji něco naštve po dlouhém dni v práci, je lepší nechat ji vychladnout. Jinak bych měl, co dělat celý den.

Hah ani ten toast jsem si nestihl sníst. No venku je hezky, tak se můžu pporozlédnout kolem. Mohl bych se stavit za Ryem. V tuhle dobu by mohl být už vzhůru. Při myšlence na něj jsem se začal usmívat. Jestli pak na mě taky někdy myslí. N-ne, že by mě to zajímalo! Zajímá… Jsem takový beznadějný případ. Z mého dumání mě vyrušil něčí hlas.

„KA-ZU-KI.“ ucítil jsem, jak na mě ze zadu někdo skočil.

Bylo mi hned jasné, kdo: „Uááá Yoshiro neblbni.“ Jeho veselý tón si nejde splést.

„Jsem Shiro!“ řekl a začal mi cuchat vlasy, jako trest.

„Jau! Dobře, dobře promiň,“ vyhrknu, abych ho ze sebe sundal.

Vítězně se na mě podívá: „Hahah vzdáváš se?“

„Jo vzdávám. Ušetři můj malý život,“ poddám se.  Bojovat s ním dopadl bych hůř.

„Nu dobrá,“ uvolnil své objetí.

Otočil jsem se směrem k němu a mírně se zamračil: „Bože takové přepadovky na mě nedělej.“

Zkříží ruce za hlavou a pobaveně mě sleduje: „Byls taková snadná kořist thehe!“

„No to ti děkuju…“ pronesu raněně.

Nenechal se vyvést z míry: „Neboj, kdyby si tě někdo dobíral, ochránil bych tě.“

Neodpustím si škodolibou poznámku: „Heh a kdo mě ochrání před tebou?“ Vysloužil jsme si tím další zacuchání vlasů. Vím, že to nemyslí zle. Přece jen na mě dával pozor celé dětství.

„Kam máš vlastně namířeno Kazuki? A doufám, že mi neutečeš, jako včera," strčí do mě loktem.

Zamyslím se, než odpovím: „No tak půl na půl. Chtěl jsem se projít a stavit za kamarádem.“ I když pro své přežití jsem ven jít musel…

„Kamarádem?“ diví se, „ty jsi mi samé překvapení“

Uraženě se zamračím: „To je to tak udivující, že mám kamaráda?“

Skloní hlavu a dá ruce do kapes: „No trochu jo, přece jen, jako malí jsme měli jen sebe.“

Má pravdu. Byl jsem plachý, nesebevědomý a pro ostatní terč posměchu. Upřímně si nejsem jistý, jestli se něco změnilo, ale Shiro mě tehdy bouřlivě bránil. Dokázal být dost agresivní, když zjistil, že mě šikanovali. Byl oblíbený, i když nechtěl. Všichni se s ním chtěli bavit, ale on každého odmítal, kromě mne. Nechápal jsem, proč to dělá, ale nevadilo mi, že se mnou chce trávit chvíle. Časem jsem míval dokonce obavy, že bych o něj mohl přijít, že se na mě vykašle a já zůstanu sám.  Ale nestalo se tak. Shiro pro mě je, jako starší brácha, který na mě dává pozor. S Ryem jsem se seznámil podobně. Akorát jeho neberu, jako bratra heh.  

Pohled zamířím do země: „Jsou to hezké vzpomínky.“  Proto bylo tak zničující, když se musel odstěhovat…

„A je na čase si je zopakovat!“  Shiro mě chytil za ruku a rozběhl se směrem přes park.

„Poč- kam běžíme?“

Natočil ke mně hlavu: „Hahah uvidíš! Jen mě následuj!“ Nemohl jsem si pomoct, jeho nálada je nakažlivá. S úsměvem jsem běžel za ním.

 

„První!“ vyhrkne Shiro zadýchaně.

„To není fér! Nevěděl jsem, kam běžíme,“ oddechuju kousek vedle něj opřený rukama o kolena.

„V půli cesty ti to muselo docvaknout,“ nehodlal se vzdát svého prvního místa.

„Nebyl jsem si jistý!“ ohradím se.

„Hahah výmluvy nepomůžou,“ zazubí se.

Oba dva se zklidníme, když se ohlédneme ze svahu dolů, kde je vidět ubíhající zelená krajina, kterou zdobí třpytivé jezero. Tohle místo je plné našich vzpomínek.

„Koukám, že je tu pořád stejně krásně,“ usměje se Shiro spokojeně. Vždy tu byl nádherný západ slunce. Párkrát jsem tu byl i s Ryem.

„Shiro jak to, že ses sem vrátil?“ vypadne ze mě zničehonic. Když si uvědomím, jak hrozně to muselo znít, ihned jsem to zkusil napravit: „Ne, že bych tě tu nechtěl! Jsem rád, že tě zase vidím a-“

„Klídek Kazuki. Vím, jak jsi to myslel,“ uklidní mě, „přijel jsem za tebou. Chtělo to chvíli šetřit a počkat do osmnácti, jelikož rodiče o tom nechtěli ani slyšet, ale čekání se mi nakonec vyplatilo,“ mile se na mě usmál.

Zmůžu se jen na jedno slovo: „Shiro…“ Z jeho slov mi bylo trochu těžko. Vydal tolik snahy jen, aby přijel za mnou. Divím se, že mu za to stojím, ale hluboce si toho cením.

„Děkuju Kazuki.“

„He? Za co?“ tážu se nechápavě.

„Že jsi tu pro mě,“ jeho slova byla plná vděku a vlídnosti. Vždycky při mně stál. Jsem proto rád, že tu můžu být i já pro něj.

„To je samozřejmost!“ řeknu s úšklebkem. Pořád je pro mě, jako bratr. Je to docela nostalgické.

 

Než jsme se nadáli, blížil se večer. Přes vyprávění našich příběhů a historek, to uteklo, jako voda. Měli jsme zkrátka spoustu věcí, které jsme si chtěli říct a určitě nejsme ani v polovině. Byl to vážně skvěle strávený den.

„Díky Kazuki, dnešek jsem si fakt užil.“

Jeho děkovná slova mě potěší: „Já taky, budu se těšit, až si to zopakujeme.“

Rozloučili jsme se a každý zamířil svým směrem. Úplně jsem zapomněl, že jsem se chtěl stavit za Ryem. Měl bych se za ním jít ještě kouknout? Nerad bych tam večer otravoval. Stavím se tam radši zítra po škole. Předpokládám totiž, že jeho samostudium pokračuje. Rozhodl jsem se jít tedy domů. Myslím, že mi tam už žádné nebezpečí nehrozí.  

Když už jsem byl skoro před domem, všiml jsem si, že tam někdo stojí. Bylo šero na to, abych z dálky rozpoznal, kdo to je. Najednou mi vyšel naproti. Teď jsem nevěděl, jak reagovat. Zastavil jsem se a snažil se ho identifikovat. Asi 5 metrů ode mě jsem mu už viděl do tváře.  

„Ryo?“ vypadne ze mě překvapeně. Než jsem řekl cokoli dalšího, mě pevně objal a následně políbil.

Po té se na mě podíval: „Chyběl jsi mi Kazuki.“ Pocity plné rozpaků, se do mě nahrnuly jako včely na med.

„Co tak najednou?“ i když mi to dává zabrat, dívám se mu přímo do očí.

„Chtěl jsem tě vidět,“ odpoví bez zaváhání.

„Mohl jsi počkat do zítřka ne?“

Mírně nadzvedne jedno obočí: „Kdyby jo, myslíš, že bych teď stál před tebou?“  Cítím, jak se mi do obličeje lije krev.

„Asi ne,“ odvětím rozpačitě.

„Nemusíš z toho být tolik vytřeštěný,“ přitiskne mě k sobě, „jen jsem měl nutkání držet tě v náruči,“ chrlí na mě jednu překrásnou větu za druhou. Uvědomuje si vůbec, co to se mnou dělá?

„Jsem šťastný, že jsi se mnou.“ jeho slova doprovázelo další objetí. Cítím srdce až v krku.

Ale přesto jsem v sobě našel odvahu opětovat mu to: „Taky jsem rád, že jsem s tím, koho miluju,“ po těchto slovech jsem se zabořil do jeho hrudi. Říct něco takového mě odrovnalo, navíc jsem chtěl schovat svůj zarudlý obličej.

Na chvíli se zarazil, ale po té zareagoval: „Něco takového se od tebe jen tak neslyší.“

„Za to nemůžu…“ pípnu.

„Hahah neříkám, že je to špatně. O to krásnější to je,“ levou rukou mi zajel do vlasů a něžně do nich políbil.

Je neuvěřitelnej. Dokáže tak snadno udělat něco, čím mi ukazuje to, jak moc mě miluje. Já přemýšlím celou věčnost nad tím, jak mu projevit, že pro mě tolik znamená a on zkrátka jedná podle svých nynějších pocitů. Možná bych si z něj měl vzít příklad. Nechci, aby ještě někdy mezi námi došlo k nějakému nedorozumění kvůli toho, že moje vyjadřovací schopnosti jsou na tak mizerné úrovni.

Když se začalo ochlazovat, rozloučili jsme se a Ryo se vydal nazpět. Doma mě mamka sice ještě trochu zprdla za tu obálku, ale žádnou vědu z toho nedělala. Poslední dny jsou vážně plné překvapení. Až mě zajímá, co se bude dít dál.

Kdo by, ale řekl, že děsivá noční můra už klepe na dveře.