Ach nečekal jsem, že bude pršet. Takovej slejvák a já nemám deštník „Na počasí nemám štěstí,“ povzdechnu si.

„Kazuki,“ ozve se za mnou.

Otočím se:  „Ryo, tys na mě počkal?“ rozzářím se.

Opře si deštník o rameno: „Přece bych tě tu nenechal, když vím, že nemáš deštník,“ zamíří ven ze školy, „tak pojď,“ pobídne mě.

„Um jasně!“ přiskočím k němu pod deštník.

 

Je to asi týden od mého vyznání. Když jsme v tom měli jasno, hned se atmosféra mezi námi uvolnila. Jsem rád, že jsem to konečně řekl. JENŽE! Teď je z nás oficiálně p-p-pár. Před tím jsem si to neuvědomil, ale když si představím, co spolu dělají zamilovaní lidé… Moje hlava se přehřeje a bouchne! Ryo nemá problém mě jen tak políbit, na rozdíl ode mě. Zpanikařím a snažím se vyhnout další zástavě srdce. Vím, že na mě nespěchá, ale jsem v tom fakt nemožný. Naše romantické chvíle trvají vážně jen chvíli, i když já mám pocit, že se zastavil čas. Ale chci, aby byl šťastný a proto ze sebe vydám to nejlepší!

„Kazuki nechtěl by ses ke mně stavit?“ přeruší Ryo mé rozmarné myšlení. Opět.

„He? No proč ne,“ odpovím bez přemýšlení. Je to v pohodě ne? Budeme teď spolu trávit víc času. Navštěvovat se a tak. Určitě bude někdo doma, že? Nebo… ne?  Je-je to v pořádku. Určitě nemá v plánu… ne, ne, ne to je blbost. Přece bychom to tak rychle nedělali…

„Kazuki?“ Ryo mi položí ruku na rameno.

„Ííí! C-c-co?“ vysoukám ze sebe.

„Jsme tu,“ odvětí nenuceně.

„Ah, jo promiň, zamyslel jsem se,“ omluvně se usměju. Zase jsem mimo.  Klídek! O něčem takovém nepadlo ani slovo. Ale na takových věcech se většinou předem nedomlouvá, prostě se stanou. Áa co mám dělat?? Rozskočí se mi z těch představ hlava!

Dveře před námi se náhle otevřou:„ No hurá už jsem si myslela, že tancuješ v dešti,“ procedí mezi zuby Ryova mamka.

Není doma sám. Asi jsem trochu přeháněl hehe… jsem vážně blb.

„Taky tě rád vidím, mami,“ protočí Ryo panenky a podívá se na mě, „půjdeme do mého pokoje, chtěl bych mít klid,“ nenápadně ukáže na svoji máti.

Potlačím smích a přikývnu. Následuju ho.

„Promiň, že tě sem tak tahám, ale mám na tebe malou prosbu,“ řekne potom, co zavře dveře do pokoje.

„Jakou?“ uvelebím se do pohodlného křesla.

Začne šmátrat ve svojí školní tašce:„Mám trochu problém s angličtinou, nemohl bys mi s tím pomoct?“

„No klidně, rád ti doplním mezery.“ No jo maturita je za dveřmi. Nechci se chlubit, ale s Ryem patříme mezi ty chytřejší. Nicméně mě překvapuje, že má problém s angličtinou. S jazykem nikdy problém neměl. Áááá myslím tím cizí jazyk! Hah zas mám hlavu plnou nesmyslů.

„Díky budu ti dlužen,“ ušklíbne se.

„Na oplátku mi můžeš pomoct s matikou,“ ukážu na sebe prstem. Musím si přece taky doplnit mezery.

„Ty a problémy v matice? To koukám,“ uchechtne se.

Nakrčím na něj naštvaně nos: „Mohl bych ti říct to samé! Od kdy ty něco nevíš anglicky?“

„Hahah dostal jsi mě,“ prohrábne si přitom vlasy.

Chm! Takhle si mě dobírat! To mu ještě nedaruju!

 

O pár hodin později

 

„Mám dost, myslím, že jsem prošel věci i z prváku,“ mé vyčerpané tělo dopadne na prostornou postel.

„Taky jsem nečekal, že si budu procházet slovní zásobu,“ zakloní se na židli, „probrali jsme toho vážně hodně,“ odfrkne si.

„To teda jo,“ řeknu pyšně, „no nic musím si odskočit,“ vyhoupnu se zpátky na nohy.

„Cestu znáš?“ pošťouchne mě.

„Na záchod snad trefím!“ nafouknu se. Dneska si mě nějak moc dobírá. Css jen počkej, jednou ti to vrátím.

„Hh no jen aby,“ neodpustí si ještě jedno rýpnutí.

Dneska tu panuje vážně uvolněná atmosféra. Možná, že trochu dětinská, ale nestěžuji si. Když jsem se vrátil zpět do pokoje, Ryo ležel na zemi. Vypadá to, že usnul. Heh, že by ho to tolik zmohlo? Nedá mi to. Přiblížil jsem se k němu a pozoroval ho. Podlehl jsem svému nutkání a natáhl k němu ruku. Chtěl jsem mu pocuchat vlasy. Byla to chyba! Ve chvíli, kdy jsem se ho skoro dotknul, otevřel oči. Nespal!

Okamžitě jsem se snažil najít výmluvu: „Ehm já jen no… měl si tam smítko a já ho chtěl-“ než jsem to stačil doříct, Ryo mě převalil na záda. „C-c-co děláš?“ panikařím.

„Nemůžu si pomoct Kazuki, šílím po tobě,“ jeho hlas zněl najednou plný touhy, „a když tě teď můžu mít pro sebe, je těžké se ovládat, abych se na tebe hned nevrhnul.“

Jak mi to může říct do očí něco takového a tvářit se pořád vyrovnaně?? Podle toho, co říká je sice, jak na šikmé věži, ale nevypadá na to. Na rozdíl ode mě!

„Kazuki… buď můj,“ zašeptá toužebně.

Moje tepová frekvence se vymyká kontrole. Ani nečekal na mou odpověď, hned mě políbil. Jsem v rozpacích. Ryo je těsně nade mnou, jeho rty hýčkají ty mé, pravá ruka mi čechrá vlasy a druhou mi sjíždí pod tričko.

„Ryo p-počkej mh!“ pokus o námitky, byl marný.  Než jsem to dořekl, umlčel mě dalšími polibky. Jeho ruka při tom stále zkoumala tělo pod tričkem. Co mám dělat?! Chce začít tady na podlaze? Ryo mi musel číst myšlenky, protože chvíli na to si mě přenesl na postel. Tahle situace jde do tuhého! Chtěl jsem ho od sebe trochu odtlačit, ale moc se mi to nedařilo.

„Mm! Phm Ryo zastav!“ řeknu trochu ráznějším tonem. Najednou přestal. Měl jsem pocit, že se mi rozskočí srdce. Tváře jsem měl rudé a musel jsem zhluboka oddechovat. Jsem zmatený. Z jedné části z toho šílím a chci víc, ale na druhou stranu z toho mám strach a pocit, že to musím zastavit. Ryův pohled mířil přímo do mých očí. Jako by v nich něco hledal.

„Kazuki, chceš, abych toho nechal?“ upřeně přitom sledoval každou moji reakci.

Asi jsem spolknul všechna slova. Co mám říct? Měl jsem pocit, že to musím zastavit, ale… nechci, aby přestal. Musel jsem uhnout pohledem. Cítím z toho obavy.

Najednou mě Ryo obejmul: „Nemusíš se bát Kazuki. Nechci ti přece ublížit a nechci dělat nic proti tvé vůli.“ Mé vyděšené pocity v tu ránu začaly mizet. Připadá mi to, jako kouzlo. Stačila taková maličkost, abych se uklidnil? Opět mě políbil. Myslím, že se tomu začínám poddávat.

„Zeptám se ještě jednou,“ naklonil se k mému uchu, „chceš, abych přestal?“

Sáhl jsem po nejbližším polštáři, abych si mohl zakrýt obličej: „N-n-ne ne-nepřestávej.“  Tyhle slova byla těžší než Titanic! Nevěřím, že jsem to řekl!

„To rád slyším,“ z druhé strany polštáře jsem ucítil mírný tlak, Ryo se o něj opřel čelem, „neschovávej se mi. Chci tě vidět.“

Teď se na něj nemůžu podívat! Zakroutím hlavou, jako nesouhlas.

„Takhle tě nemůžu políbit,“ jeho hlas mi zní čím dál svůdněji.

Stiskl jsem polštář silněji: „Je mi trapně z toho, co jsem řekl.“

Usmál se: „Neboj se. Přebiju ten pocit vášní.“ V tu chvíli jsem ucítil jeho ruku v mém rozkroku. Při mírném stisku jsem sebou cuknul. Využil toho a vzal mi polštář. Chtěl jsem si ho znovu ukrást, ale Ryo mi chytil ruce a přimáčkl k posteli.

„Daleko lepší,“ zazubí se.

Celý v rozpacích zaskučím: „Já mám jiný názor!“

„Podle mě je na tebe krásný pohled,“ olízne si laškovně rty. Mé tváře jsou ještě červenější. Získá si mé rty a zapojí i jazyk.. Volnou rukou zajel opět pod mé tričko. Tentokrát si to, ale zamířil rovnou k bradavkám. Jednoduchými pohyby je začal dráždit. Pokoušet se o nějaké námitky by bylo zbytečné. Z jeho stisku se nevykroutím a možnost něco říct se nenaskytovala. Ani nevím, co bych vlastně namítal. Je to totiž… příjemné. Než jsem se nadál Ryo ze mě sundal triko. Jeho doteky mě rozpalovaly. Užíval jsem si to. Když narazil na okraj mých kalhot, ladným pohybem pod ně vklouznul. Chytil jsem ho za předloktí.

„P-počkej Ryo,“ ozvalo se znovu mé vystrašené já.

„Vypadá to, že se ti mé doteky líbí,“ řekl, když ucítil, můj pulzující úd. Uhnul jsem pohledem. Cítím se tak trapně!

 „Nestyď se za to, jsem na tom stejně,“ levou rukou chytl tu mou a přiložil mi ji na jeho vyboulené kalhoty.

Je tak tvrdý. Pro mě trochu paralyzující moment. Vypadá to, že Ryo ze mě každou chvíli sundá i kalhoty. Zapomněli jsme však na důležitou věc.

*zaklepání*

Ozval se známý hlas Ryovy mamky: „Ryo?“

Nejsme tu sami! A co hůř… NEJOSU ZAMČENÉ DVEŘE!  Neváhal jsem ani minutu. Rychle jsem ze sebe sundal Rya a rychlostí blesku si zpět oblékl tričko.

Dveře se v ten moment otevřely: „Odcházím nakoupit. Nechceš něco přibrat Ryo?“

To bylo vážně o fous! Jeho mamka se objevila ve futrech.

„Um možná nějaké tyčinky,“ zamyslí se Ryo.

Tváří se, jakoby nic. Nechápu, že v takové situaci dokáže být tak klidný. Vždyť nás mohla vidět!

„Aby se ti neusadily na pupku,“ poznamená škodolibě.

„Myslím, že to mi nehrozí,“ přitom si vyhrnul triko a ukázal svoje docela vypracované břicho. V duchu mi z toho vytryskla krev nosu.

„Abych ti nedonesla mrkev,“ procedila mezi zuby.

Ryo jen pokrčí rameny: „To je skoro to samé.“ Mrkev a tyčinka? Začínám pochybovat o Ryových  chuťových buňkách.

Vzdychla si: „Že se vůbec ptám. Ty sníš všechno,“ poté zmizela ve dveřích. Hned se mi ulevilo.

„Dokončíme, co jsme začali?“ naklonil ke mně hlavu.

 „Zbláznil ses? Málem jsem vypustil duši!“ vyjedu po něm.“ To myslí vážně? Málem nás načapala jeho máma! To mu to vůbec nevadí? Mě totiž jo! Vážně bych to nerozdýchal a jeho mamka asi taky ne. Už by mě tu nikdy nepustila.

„Přemlouvat tě nebudu. Přece jen to trochu narušilo atmosféru,“ řekl jako by se nechumelilo, „i když napravit to, by nebyl problém,“ přišoupne se ke mně.

„Na to zapomeň!“ štěknu, „ještě teď mám srdce až v krku!“ Přiznávám, ten pocit byl nepopsatelný, ale dostat infarkt z toho, že by nás jeho matka u toho viděla, mi za to nestojí!

„Příště dám větší pozor,“ mrknutí, které doprovázelo tuhle větu, mě dostalo opět do rozpaků.

„Jdu se opláchnout,“ vstanu a rozejdu se k pootevřeným dveřím. Potřebuju si trochu zchladit svůj rudý obličej. Ryo mě však zarazil chytnutím za ruku.

„Co- Uááá!“ zavrávorám. Jednoduchým škubnutím si mě přitáhl zpátky. Trochu jsem se zakolísal a dopadl na něj. Chtěl jsem požadovat vysvětlení, ale než jsem to stihnul, Ryo mě obejmul.

„Zůstaň takhle chvíli,“ opřel si bradu o mé rameno, „miluju tě Kazuki, proto mi neutíkej.“

Sklopím hlavu: „Chtěl jsem si jen odskočit.“ Ryo ty pako.

„No nevím, jestli ti to věřím,“ v jeho hlase zaznělo poškádlení.

„Vždycky budu s tebou, o tom pochybovat nemusíš,“ pronesu tiše. Jak bych mohl od něj utéct? Bez něj bych byl bezradný, vystrašený a sám. Obavy bych měl mít spíše já, aby neutekl on ode mě.

„Já vím. Tobě plně důvěřuju, jen jsem tě zkoušel,“ ušklíbne se.

Ale žádné obavy nemám. Cítím, že Ryo je se mnou šťastný. Že chce být po mém boku stejně, jako já při jeho. Být s ním je tak uklidňující. Ryova přítomnost, Ryovo objetí, Ryovo teplo, Ryova láska a vášeň. Všechno tohle mě k němu poutá. Proto i kdybych chtěl Ryo, nedokázal bych od tebe utéct.