„Doufám, že ti to nevadí Kazuki, chci se jen ujistit.“

To NEZVLÁDNU! „Uhm…v pohodě. Promiň, že si děláš starosti….“  Ryo se mě rozhodl doprovodit. Doufal jsem, že po cestě domů si srovnám myšlenky, ale když jsem se ve třídě tvářil, jako zombie, Ryovi to přišlo podezřelé a tak se chtěl ujistit, že v pořádku dojdu. I kdybych řekl, že chci jít sám, nebylo by mi to nic platné. Ryo se mě totiž nezeptal, jestli mě může doprovodit, on mi to oznámil.

<„Kazuki vážně dneska nevypadáš ve své kůži. Doprovodím tě až k tobě.“> Část trasy máme společnou, ale potom je to pro Rya zbytečná cesta navíc. Nemůžu mu mít za zlé, že má o mě strach. <„Neodpustil bych si, kdyby se ti něco stalo.“> Vlastně mě to i těší…

„Měl by sis lehnout, až dorazíš domů“

„Když budu doma spát, nebudou se mi večer chtít dělat úkoly.“

„To je vedlejší. Pokud na to nezapomenu, dám ti je zítra opsat.“

„Heh pokud nezapomeneš? Téhle jeho upřímnosti se vždycky zasměju. „U tebe je to 50 na 50, že to nezapomeneš Ryo.“ Když nad tím tak uvažuju, bavíme se teď normálně. Bál jsem se, že po tom vyznání bude naše debata obtížná, ale je to překvapivě snadné a uvolňující.

„Podle mě je to 60 ku 40, že to udělám.“

„Hahah hned se cítím jistější.“ Asi jsem zbytečně přeháněl. Takhle spolu být není žádný problém.

Neměl jsem si něco takového říkat, protože o pár sekund později se mi podařilo uklouznout na námraze. Kdybych věděl, co bude dál, radši bych skončil na zemi, ale Ryovi rychlé reakce mě zachránily před naraženým zadkem. Jednou rukou mě chytil kolem pasu a zabránil tak jistému pádu. Vypadalo to, jako finální póza v tanečních.  Beru to zpět! Není to snadný! Můj šokovaný pohled se střetl s jeho. Znovu mi začalo bušit srdce a tváře barvit do červena.

„Jsi celý Kazuki?“ v očích jsem mu zahlédl záblesk strachu.

„Jo… dobrý….“ I když jsme v té poloze byly jen chvilku, mě přišlo, že se zastavil čas!

„Musíš dávat větší pozor.“

„…Asi jsem se trochu za-zamysel…promiň, že jsem tě vylekal….“ Nejradši bych strčil hlavu do sněhu, abych se zchladil!

„Když ti nic není, tak to nevadí.“

Po zbytek cesty jsme si toho už moc neřekli. Jestli se mi tyhle nehody budou stávat často, dostanu zástavu srdce. „Díky, že jsi mě doprovodil.“

„Pro tebe cokoli.“ Při těchto slovech se mi zrychlil tep. Jeho milý hlas a úsměv, kterým to říká….

 „Tak…zítra Ryo měj se.“ poté zmizím ve dveřích.

Zatracenej Ryo, proč je tak boží? Tak jo. Je čas zahájit plán vyznání! Mám na to půl roku. Do dvou měsíců by mohly začít první pokusy…ale s mým sebevědomím spíš za tři. A nesmím zapomenout na psychickou přípravu a počkat na správnou chvíli. No, a když vezmu v úvahu postavení planet…Ááááá! Co to sakra melu?! Nesmím to zbytečně odkládat! Mám na to přece půl roku. 6 měsíců. 181 dní! Dobře, dobře musím se uklidnit. Budu mít spoustu příležitostí.

Nadcházející 4 týdny jsem chodil s Ryem často ven, abych se připravil na různé situace. Nic, ale není zadarmo. Několikrát se mi s ním staly nehody, naštěstí se mi pokaždé podařilo na něco vymluvit. Bylo to opravdu namáhavé! Nesměl jsem přehnaně reagovat na jeho dotek, aby si nemyslel, že se tomu chci vyhýbat. Upřímně mi to moc nešlo…a to samé platilo, když se na mě delší dobu díval. Nechtěl jsem jen tak uhnout pohledem, ale kdybych se na něj taky díval, začal bych se ztrácet v jeho očích.

Za ten měsíc jsem vlastně vůbec nepokročil. To jsem vážně taková bábovka? Nechci si na tuhle otázku odpovídat… Nikdy předtím mi tolik nevadilo, že jsem stydlivý a nemám sebevědomí. Teď mě to, ale štve a chci mít víc odvahy! Je mi jasné, že všechno má svůj čas, ale ten můj má jistý limit. Mám na to půl roku. Teď už vlastně jen 5 měsíců… Dobře! Není vhodná chvíle se stresovat. Za chvíli ke mně dorazí Ryo. Máme totiž společný projekt do školy. Těším se na to. Historie Tokia mě vždycky zajímala a teď o tom máme vypracovat projekt. Paráda!

*DING DONG* 

To bude on. Zamířím rovnou ke dveřím. „Už jdu.“ otevřu a pustím ho dál.

„Ahoj Kazuki.“

„Ahoj. Připravený na projekt?“

„Ani ne. Upřímně doufám, že já budu psát a ty diktovat.“

Čekal jsem, že to řekne. Přece jen to tak děláme pokaždé. Já vyhledávám informace, Ryo je zapisuje a společně to nakonec dozdobíme. „Hahah je mi to jasné, chtěl jsem se jen ujistit.“ při tom jsem se na něj ušklíbl, „půjdeme ke mně, mám tam už nachystaných pár zdrojů, odkud něco vytáhneme.“ poté jsme oba zamířili do mého pokoje. Sednu si rovnou k počítači: „Přisuň si sem židli, ať nemusíš sedět na zemi.“

„Jo díky…ty Kazuki, dneska je tu celkem klid.“

„He? Jo to bude tím, že není nikdo doma.“ Jsem za to rád, protože moje matka mi ráda leze do pokoje co 10 minut, když přijde Ryo. Pořád nám nabízí něco k jídlu nebo pití. Ale mě samotnému by nedonesla ani chleba! Řekla by, ať nejsem shnilý a dojdu si pro něj.

„Um… aha. Dobře tak začneme.“

„Jasně.“

Dělali jsme ho asi 2 hodiny, ale stálo to za to. Projekt je hotový a myslím, že se vážně povedl! „Uf jsem mrtvej….“ řeknu a rozplácnu se na posteli.

„No, když to máme hotové, měl bych jít domů.“

„O čem to mluvíš? Určitě jsi taky celý ztuhlý. Pojď sem a taky se natáhni.“ Ryo chvíli jen zaraženě stál. Posadím se, abych na něj lépe viděl.

Začínalo mi to docházet. Od toho dne, co se mi vyznal, jsem s ním nikde nebyl o samotě. Trávili jsme čas totiž venku. Na veřejnosti. A teď…. Jsem s ním sám doma… sám v pokoji. Najednou ze mě všechen klid vyprchal. Proč mi to nedošlo dřív?! To jsem fakt tak blbej?!  Mohla by z toho být dobrá příležitost vyznat se? V takové situaci?

Ryo se konečně pohne.  A míří rovnou ke mně. Dívám se mu přímo do očí. Nemůžu se odtrhnout. Zastaví se necelý metr přede mnou. Vypadá to, jakoby nad něčím váhal. Můžou mu hlavě probíhat podobné myšlenky jako mě? Nevím proč, ale natáhl jsem směrem k němu ruku, jako bych se ho chtěl dotknout. V tu chvíli se jeho pohled prohloubil. Přikročil blíž a přitáhl se ke mně. Je tak blízko. Najednou mi vtisknul polibek. Pak další a další.

Sjel trochu níž a začal mi jezdit jazykem po krku. „Gh….Ryo…“ Několik pocitů se ve mně začalo míchat, jako při tornádu. Strach z neznáma zvítězil. Rukou jsem zatlačil na jeho hruď, abych ho od sebe odtáhl. Silně mě však objal, abych se nemohl vrtět. „Ryo p-počkej.“ zazmatkuju. Povolil objetí a položil hlavu na mé rameno.

„Odpusť Kazuki,“ po těchhle slovech se pomalu zvedl a zamířil ke dveřím, „neodolal jsem ti…“ pak jsem uslyšel jen klapnout dveře.

Přiložím si ruku na hruď. Chci se ujistit, že se mi nezastavilo srdce. Přejedu si prsty po rtech, na které mě líbal. Cítím i vlhkou stopu na svém krku a objetí, ve kterém mě svíral. Přitisknu si k sobě kolena a skloním hlavu. „Ryo…“

Ten den jsem si byl jednou věcí jistý a to že se chci Ryovi vyznat, co nejdřív „Miluju tě.“ zašeptám.