Po tomhle zážitku jsem netušil, zda se ještě dokážu Ryovi podívat do očí. Každopádně spolu budeme muset prezentovat ten projekt, který jsme včera dělali. Jsem zvědavý, jak to dopadne.

Cestou do školy jsem si to ještě jednou přehrával. Zajímalo by mě, co se Ryovi v tu chvíli honilo hlavou. Na rozdíl ode mě si musel tu situaci uvědomit hned ze začátku. Bylo to zvláštní. Ten moment, kdy mě políbil. Zaskočilo mě to, ale zároveň pohltilo. Ještě teď si dokážu živě představit tu touhu, která mě začala naplňovat, když jsem cítil jeho doteky. V tu chvíli mě vyděsily mé vlastní myšlenky. Chtěl jsem víc… Poplácám se rukama po tvářích. Jen klid! Musím si zachovat chladnou hlavu.

Hmm vypadá to, že Ryo dneska nepřijde. Před chvíli skončila třetí hodina, to je pozdě i na něj. Mohlo by to nějak souviset se včerejškem? Vůbec netuším, jaké měl z toho pocity. Že by nepřišel jen proto, aby se mi vyhnul? Ne tomu nevěřím. Ryo není ten typ, co by tohle řešil takovými způsoby. To se podobá spíše mně. Slet mých myšlenek přerušilo otevření dveří. Ohlédl jsem se. Stál tam Ryo.

Zarazilo mě to. Ne to, že nakonec přišel, ale to, jak vypadal.  Oči zarudlé, jako by týden nespal. Pleť pobledlá, jako duch. Divím se, že ještě stojí.  Takhle přišel do školy? Přeskočilo mu? Vím, že chodí do školy i nachlazený, ale tohle je moc i na něj! Vstanu a zamířím k němu. „Ryo?“ pronesu nevěřícně.

„Kazuki ahoj,“ chraptivý zvuk, který přitom ze sebe vydal, mě málem polekal.

 „Co tu prosím tě děláš? Proč nejsi doma v takovém stavu?“ Z blízka vypadá ještě hůř. Vážně takhle přišel do školy?

„Nechtěl jsem tě v tom nechat samotného,“ odvětil.

„O čem to mluvíš?“ pohlédnu na něj s tázavým pohledem.

„O tom projektu,“ jeho slova byly doprovázeny suchým kašlem, který zabolel i mě.

„Zbláznil ses?! Riskuješ zdraví kvůli tomuhle?“ štěknu po něm. Došel sem jen kvůli tomu? I když je na tom takhle? Možná by se dalo čekat, že budu rád, ale takhle to vůbec necítím. Naopak. Jsem na něj naštvaný. Vůbec se mi to nelíbí.  Je pravda, že většinou 70% projektu vždycky odříká Ryo, protože z toho mám vítr, ale dneska to nemůžu nechat na něm! Vypadá, že ho položí i slabý vánek.

„Já jen-“ zkusí se obhájit.

„Ryo zakazuju ti mluvit!“ přeruším ho, „projekt necháš na mě. V tomhle stavu tě nenechám ještě víc se namáhat!“ rázný výraz, který na něj upírám, dodá na mé vážnosti.

„Nemůžu to všechno hodit jen na tvá bedra,“ jeho karamelové oči se mě snaží přesvědčit, ale marně.

„Věř mi prosím,“ přiložím si přitom ruku na hruď, „já to zvládnu.“

Chvíli mě jen udiveně pozoruje, ale nakonec souhlasí: „Asi nemám na výběr, když na tom tolik trváš.“

Netuším, kde se ve mně vzalo tolik odvahy. Nikdy jsem si za svým tak usilovně nestál. Projekt jsem opravdu prezentoval sám. Učitelka nic nenamítala. Když viděla, jak Ryo vypadá, nechala ho radši sedět.  Zvládl jsem to bez větších problému a ušetřil tak Rya zbytečného namáhání.

Zbytek dne utekl, jako voda, ale já mám o něj pořád nemalé obavy. Neměl bych čisté svědomí, kdybych ho nechal jít domů samotného. Stačí mi, když vidím, jak se kymácí při obouvání bot.  „Ryo,“ promluvím k němu, „dneska tě doprovodím až k tobě a nezkoušej vznášet nějaké námitky.“

Ve chvíli, kdy se na mě podívá, zavrhne myšlenku, že by mi nějak odporoval. „Dneska mi rozkazuješ, jako dítěti,“ odvětí poraženecky.

„Můžeš si za to sám, nemáš takhle chodit do školy,“ pokárám ho. Fakt nevím, kde se to ve mně bere, ale mám ze sebe radost heheh.

 

Po cestě ze školy jsem měl pořád divný pocit. Ryo chodil jako by měl něco upito. Nespouštěl jsem z něj oči. Měl jsem totiž pocit, že každou chvíli skončí ve sněhu.

„Díky, že jsi na mě dohlédl, teď už si nemusíš dělat starosti,“ usměje se.

Z nějakého důvodu, mě však jeho slova dostatečně neuklidnily.

 „Měj se Kazuki,“ letmo na mě mávne a pak zmizí za dveřmi.

 

Pomalým krokem se otočím a vydám svým směrem. Proč mám pořád ten svíravý pocit u srdce? Už je přece doma ne? Může se z toho v klidu vyležet a odpočinout si. Není se čeho bát, bude v pořádku. Uklidňuju se. V takových chvílích se o něj jeho mamka postará. Zarazím se. Počkat, před jejich domem nebylo auto. To znamená… Rozběhnu se ihned zpět.

Zastavím se u dveří a začnu na ně bouchat: „Ryo! Ryo otevři mi prosím!“ Nikdo se neozývá. Myslel jsem si to. Je doma sám. Kruci sám se o sebe postarat neumí! Zkusím to ještě jednou: „Ryo! To jsem já, pusť mě prosím dovnitř!“ Nic. Sakra, co mám dělat? Přece mu nevysklím okno! Moc tomu nedávám, ale možná… Zkusím zatáhnout za kliku. Není zamčeno!  Okamžitě vběhnu dovnitř a začnu pátrat: „Ryo? Ryo kde si?!“ Žádná odpověď. Zamířím směrem k jeho pokoji.

„Ryo!“ vykřiknu vyděšeně, když ho uvidím ležet před pokojem. Musí být totálně vyčerpaný. Kleknu si k němu: „Ryo slyšíš mě? Ryo!“

Mírně otevře oči: „Hah… ka-zuki?“

Díky bohu není v bezvědomí. Ale pořád těžce dýchá a jeho čelo je úplně horké. Musím ho dostat do postele. Podepřu mu jednu ruku: „Na 3 tě zvednu ano? 1, 2, 3!“ Uf lehkej teda není, ale ten kousek to zvládnu. „Udrž se chvíli na nohou, už tam budeme,“ společně jsme došli až k posteli, kde se mi ho podařilo uložit.

Má vysokou horečku.  Musím mu dát studený obklad. Utěrka z kuchyně na to postačí. A vodu, potřebuje udržovat tekutiny. Možná nějaký prášek od bolesti, ale nevím, jestli to dokáže polknout… Pobíhal jsem po celém domě, abych našel všechno potřebné. Naštěstí to hlavní jsem dokázal obstarat. Tím, že šel do školy a ještě když je venku taková kosa, muselo ho to dodělat.

„Ryo si vážně blbec…“ brblám si pro sebe. Měl mi rovnou říct, že doma nikdo není! Je v tomhle tak tvrdohlavej.

„Kazuki,“ pronese tiše.

„Měl bys odpočívat,“ řeknu vyčítavě opřený o jeho postel.

„Děkuji Kazuki, jsem rád, že tě mám,“ špitne.

„To je samozřejmost,“ odseknu, „přece jen nechci ztratit někoho, koho miluju.“  Dneska jsem měl obavy, jestli se mu vůbec dokážu podívat do očí. A nakonec jsem mu vynadal ve škole, doprovodil ho a následně vpadl k němu domů, dotáhl ho do postele a zůstal s ním sám v pokoji. Docela šílený den ne? Hm? Heh usnul…

Zůstal jsem s ním, dokud se jeho mamka nevrátila. Až potom jsem mohl odejít s dobrým pocitem, že se o něj má kdo postarat. Je to starostlivý člověk, i když na to tolik nevypadá.

Po cestě domů jsem přemýšlel nad dneškem. Strávil jsem s Ryem celý den bez problémů. Dokonce jsem mu i vynadal. Nevím, jestli se nemám cítit provinile. Byl nemocný a já na něj takhle. No neměl vůbec být ve škole!  Zajímalo by mě, čím to bylo, že jsem byl s Ryem tak v klidu. Možná tím, že byl nemocný? Ne, nemocný není poprvé a takhle jsem nikdy nereagoval. Navíc jsem řekl, že ho miluju. To bylo po druhé, co jsem mu řekl něco tak trapného a on o to přišel. Tyhle dva dny byly pěkně vyčerpávající. A to dobrodružství teprve začíná.

 

Ryo se dva týdny neukázal ve škole. Ne, že by mě to překvapovalo. Potřeboval se dát do kupy. Dneska bych se za ním rád podíval. Nechtěl jsem tam strašit, když mu bylo tak hrozně, ale teď už by měl být zase fit.

U Ryova domu, jsem měl malý problém. Z nějakého důvodu jsem si nebyl jistý, jestli mám zaklepat. Hlava se mi začala plnit hloupostmi, ze kterých jsem začal být zbytečně nervózní. Ta tehdejší odvaha byla nejspíš jednorázová. Možná bych měl počkat, až přijde do školy. Ne, ne, ne přišel jsem za ním, abych ho pozdravil a podíval se, jak se má! Zhluboka se nadechnu a natáhnu ruku, abych zaklepal. V tu chvíli se náhle otevřou dveře, ve kterých se objeví Ryo. Bohužel svoji ruku jsem už nestihl zastavit a zaťukal na Ryovo čelo. Bože ty idiote! Prokleju sám sebe.

„Je tam pusto prázdno, nemusíš to kontrolovat.“ ušklíbne se na mě.

Ucuknu rychle zpátky a nervózně ze sebe vykoktám omluvu: „Ah, p-promiň Ryo! Já… nechtěl jsem-“

„V pořádku,“ skočí mi do toho, „nebudeme dělat z komára velblouda.“

Sklopím hlavu, když si uvědomím, že se ze studu trochu červenám. Bože to je trapas. Jak se mi něco takového mohlo stát? Tohle se snad děje jen v groteskách!

„Proč si vlastně přišel?“ přeruší Ryo slet mých nesrovnaných myšlenek.

Reaguju však okamžitě: „No přišel jsem se na tebe podívat. Jsem rád, že už ti je dobře.“

„Oh no díky tobě jsem to zvládl heheh,“ zasmál se.

 „Ehm n-ne to nic nebylo,“ trochu mi zarudly tváře. A je to tu zas. Něco, jako odvaha nebo sebevědomí je pro mě opět nepřekonatelná zeď. Vážně to muselo být tím, že byl nemocný.

 „Nebuď skromný,“ poplácá mě přitom po zádech.

„No, když to říkáš,“ připustím si malou zásluhu za jeho uzdravení. Je to zas starý dobrý Ryo heheh.

S milým úsměvem se na mě podíval: „Kazuki neprošel by ses se mnou?“

 „Uhm no proč ne. Přišel jsem přece za tebou.“ J-je to jen procházka. Nehledej za tím nějaké pitomosti!

 

Je fajn se takhle procházet. Vítr je sice studený, ale stojí to za to. Okolí je pořád zakryto vrstvou sněhu, který všechno dělá tak čisté a krásné. Mám zimu docela rád, i když radši nosím tričko než zimní bundu, ale to je malá daň. Ryo má tohle období taky v lásce, je prý takové romantické. Řekl bych, že něco na tom bude. Když si představím tu chvíli, kdy se mi vyznal… Vločky se snášely z nebe, jako malé víly a obklopovaly všechno kolem. Oblaky páry, které vycházely z jeho úst, když mi ta slova říkal, nedokážu si představit hezčí chvíli.

„Kazuki?“ promluví z ničeho nic.

„Áá! –no?“ vypísknu.

„Chtěl bych se tě na něco zeptat,“ naštěstí ignoroval moji divnou reakci.

„No klidně. Ptej se,“ odvětím. Chudák Ryo, musí mě mít za pablba…

„Možná to byl jen sen,“ podíval se na zatažené nebe, „ale mám pocit, že si mi tehdy řekl něco, co jsem měl slyšet“

H-h-hááááá! Mluví o tom vyznání?? On nespal?! Kruci srdce mi bije jako o závod. Tehdy jsem to řekl, aniž bych nad tím přemýšlel! Ááaa co mám dělat?! Jsem v háji, blbe, blbe, BLBE! Měl jsem dávat větší pozor!

Ryo se přemístil o kousek blíž ke mně: „Jsi v pohodě Kazuki?“

„Jsem!“ vyhrknu vyplašeně, „t-t-to se ti muselo zdát! Měl jsi přece horečku ne? Určitě jsi měl jen halucinace hehe.“

„Oh, dobře asi máš pravdu,“ sklopí hlavu, „škoda byl to vážně hezký sen,“ na tváři se mi udělá smutný úsměv.

Díky bohu, to bylo těsný. Ale udělal jsem opravdu dobře, když jsem mu zalhal? O vyznání se snažím celou dobu a teď na to stačilo prakticky jen kývnout. Navíc vypadá trochu zklamaně.  Mé sebevědomí opět klesá k nule. Jen pohled do jeho očí je problém.

„Půjdeme? Začíná se stmívat,“ jeho pohled přitom míří pořád do země.

„Uhm jo jdeme,“ přikývnu a pomalým krokem ho následuju

 

Následující 3 týdny jsem se snažil dát do kupy. Byl jsem z té blbosti tolik rozhozený. S Ryem jsem byl venku jen jednou a ve škole jsme si toho taky moc neřekli. Ale už je to dobrý! Základní imunitu proti jeho šarmu mám! Znovu… Musím se opět odhodlat s tím vyznáním. Času je pořád dost, ale nezastaví se.  Dobře je čas prožít s Ryem hezké chvíle! Ch-chci tím říct ať si spolu užijeme. Tedáááá, že bude fajn trávit čas společně! Chladnou hlavu Kazuki. Bude ještě spousta příležitostí.

„Kazu? Kazu!“ ozve se vysoký tón.

Odtrhnu se ze svých chaotických myšlenek: „He? Co je mami?“

Těžce si oddechne: „Haaaa pořád si myšlenkami jinde. Když chceš mít nádobí, zkus to aspoň pod vodou prosím tě!“

Podívám se před sebe. Talíř, který se snažím umýt je opravdu mimo proud tekoucí vody. Okamžitě zatočím kohoutkem: „Ah promiň mami, trochu jsem se zamyslel,“ pronesu výmluvně.

„Máš myšlenky plné nějaké dívky že?“ na mamčině tváři se objeví šibalský úsměv.

 „Ha? C-c-co to plácáš?! Na nic takového nemyslím!“ Ryo přece není holka! A ta představa, že by měl na sobě šaty nebo sukni… Zamyslím se. Bože to ne!

„Hééé červenáš se Kazu. Roztomilé!“ mamka mě pořád se zájmem pozoruje.

„Grrr! Jdu do pokoje!“ řeknu uraženě a nafoukle odkráčím k sobě.

Mamčin hlas mi i tak neunikl: „Snaž se Kazu! Hihi.“

Zabouchl jsem za sebou, co nejrychleji a namířil si to na postel, kde jsem se následně rozplácl. To jsem tak čitelnej? Jestli ano… Všiml si toho i Ryo? Nebo to je nějaká ženská intuice? Hah no každopádně mám ještě, co dělat.

Následující měsíc jsem měl v plánu provést akci vyznání. Rozhodně se mu nechci vyznat ve škole. Takže to musím udělat někdy odpoledne. Nemůžu to jen tak z ničeho nic říct. Chce to správnou chvíli. To by nebyl ani takový problém. Takových situací je víc než dost, ale kdykoli přijde ta atmosféra, začnu panikařit a odbiju to nějakou blbou frází nebo úplně změním téma! Ryo si o mě musí myslet, že jsem na hlavu. Plácám samé nesmysly. Když se ke mně moc přiblíží, snažím se od něj odstoupit aspoň na půl metru. Další měsíc jsem takhle promarnil. Zbývají necelé 4 měsíce. To je pořád dost času ne? Musím do toho dát všechno! Ryo si je určitě vědom mého divného chování. Snad mu to není moc podezřelé. No dneska chce jít ven do parku. Ale dám si od dalších pokusů o vyznání pár dní pauzu. Už tak mám nervy na dranc ze školy. Zkusím si dnešek prostě v klidu užít.

 

Hmm dneska je Ryo nějak moc potichu. Kromě pozdravu jsme si vlastně nic neřekli. Je naštvaný nebo tak něco? Vypadá, že nad něčím přemýšlí. Možná jsem ho něčím rozčílil. Nějak nevím, co říct.

„Kazuki?“ konečně promluví

„Ano?“ podívám se na něj. Díky bohu, konečně něco řeknul.

Na chvíli se odmlčel: „Chtěl bych s tebou probrat nás dva.“

„Eh? Co tím myslíš?“ otážu se. Nás dva? Nevím, jak to mám chápat.

„Posledních pár měsíců… nebo spíše od mého vyznání, se chováš divně“

Ihned zareaguju: „T-to se ti jen zdá.“ Proč u toho koktám?! Takhle to nebude znít ani trochu přesvědčivě! Určitě mu to došlo! Ví, že jsem do něj zabouchnutej až po uši!   

„Vážně?“ mírně se zamračí, „v mé blízkosti panikaříš, vyhýbáš se očnímu kontaktu, nevíš, co máš dělat,“ přistoupí těsně ke mně a divá se mi přímo do očí.

Nervózně couvnu o krok zpět a uhnu pohledem: „Ehm no víš to je…“ Jsem prozrazen! Nejsem na to připravený! Musím to nějak utnout!

„Nechme té přetvářky Kazuki,“ odstoupí kousek zpátky, „nevím proč, ale doufal jsem, že časem mé city přijmeš… ale jen jsem tě tím vyděsil a ty jsi z toho nesvůj, když jsi se mnou.“

 He počkat, co to teď říká? Vždyť takhle to přece není.

„Nechám tě už být, pro vždy to ukončím. Bude to tak lepší pro nás oba,“ hlas se mu trochu zatřepal.

O čem to teď mluví? Ukončit? Proč??  Takhle to přece není! Špatně to chápe! Tohle přece nechci! A on taky ne! Opakuje se to! Je to stejné, jako u jeho vyznání, Já jen tupě zírám na to, co mi říká!

Ryo ve svém monologu pokračuje: „Promiň, že jsem tě tak dlouho trápil. Muselo to pro tebe být nepříjemné,“ s bolesti ve tváři se na mě usmál, „sbohem, Kazuki,“ poté se pomalu rozešel.

Tohle ne! Tohle ne! Nemůžu ho nechat znovu odejít! Další příležitost mít nebudu! Srdce mi začne tlouct na plné obrátky. Nemůžu připustit, aby se to opakovalo. „Stůj Ryo!“ neváhám a chytnu ho za předloktí.

„Eh? Děje se něco Kazuki?“ Ryo se na mě překvapeně podívá.

„Nikam nechoď,“ vzlyknu zkřehle, „nemůžeš mě nechat samotného…“ Z té představy…. Z té představy, že by odešel z mého života, mi vhání slzy do očí.

„Kazuki.“ Ryovy oči mě neustále sledují, aby jim neuniklo jediné slovo.

„Nemůžeš jen tak odejít,“ zatnu pěst, „byl jsem tak šťastný… Byl jsem tak šťastný, když jsi, se mi vyznal. Byl jsem beze slov a minul jsem svou šanci. Rozhodl jsem se, že do maturity ti řeknu, co cítím. Jenže z tvých očí, tvých doteků, tvé přítomnosti jsem to vždycky pokazil…“

„O čem to mluvíš Kazuki?“ pronese tiše.

Podívám se mu do očí: „Ztratit tě... To je poslední věc, kterou bych v životě chtěl!“ Moje emoce vyplouvají na povrch. Chci mu to říct. Musím mu to říct, už před tím nebudu utíkat.

Se slzami ve tváři křiknu: „Ryo, já tě miluju tak prosím zůstaň se mnou!“ Mám pocit, že za chvíli se svalím k zemi. Všechno, co jsem v sobě držel, se najednou uvolnilo.

„Kazuki mluvíš vážně?“ vydechne.

„Proč bych ti o tom lhal?!“ štěknu zlomeně, „Ryo ty blbče už nikdy nic takového neříkej!“

Ucítil jsem Ryovo vřelé objetí: „Neboj. Už ti nikdy víc takhle neublížím.“

I když jsem mu neviděl do tváře, myslím, že se usmíval. Všechny moje pocity odplouvaly společně se slzami. V jeho objetí jsem byl klidnější. Cítil jsem se v bezpečí.  

„Odpusť mi Kazuki. Budu po tvém boku dokud si to budeš přát,“ zašeptá mi do vlasů.

S uslzeným obličejem k němu vzhlédnu: „Děkuji Ryo, že tu pro mě jsi.“  

Nejsem si jistý, jak se tohle všechno odehrálo, ale konečně se to vyřešilo.  Čeká mě nový začátek společně s Ryem. To je něco, na co se z hloubi duše těším.

Tehdy jsem, ale nevěděl, že to není jediná novina, co mě čeká. A už vůbec ne, že se tenhle nový začátek zvrtne v takovou katastrofu.