Korosu Hisoka zaklonil hlavu a přivřel šedomodré oči. Převaloval chuť whisky v ústech, a pak polknul. Aniž by se na ni podíval, vjel ji prsty do těžkých černých vlasů a přitáhl si ji blíž. Poslušně si ho vzala hlouběji a několikrát přejela zuby. Usrkl si znovu z baculaté skleničky zlaté tekutiny a jazykem si ji nanesl na rty.

„Šéfe! Našli jsme ho!“ dveře se prudce rozrazily a dovnitř vběhli dva muži, odění v drahých černých oblecích. „ Likviduje to právě teď v našem nejlepším klubu!“

Korosu Hisoka prudce vydechl. Ta informace ho natolik vzrušila, že jen vztekle prohnul pánev, sevřel dívčiny vlasy a s pocitem tlaku, údu přiraženého až do krku, vyvrcholil. Až když ucítil, jak sebou černovláska škube a dusí se, odtrhl ji od sebe. Zaškrtl zip u svých kalhot a zvedl se ze židle. Jeden z bodyguardů k němu přistoupil a podržel mu bílou košili, aby do ní jen protáhl paže. Ukryl tak svalnatá záda zdobená zelenočerveným dvouhlavým tygrem, přičemž jeden z nich se zahryzával do jesetera na rameni, pokrývající celou pravou paži.

Spěšně si sám zapnul knoflíky a ze stolu sebral zbraň, kterou si zasunul za kalhoty, těsně vedle páteře.

Nemluvili. Mlčky nastoupil do černého lexuse a pozoroval svého řidiče ve zpětném zrcátku ze zadního sedadla.

Zatracenej hajzl. Jeho kšefty narušoval svou ochranou. Dokázal likvidovat jeho lidi a nabízel své služby malých obchodníkům úplně zadarmo. Když si Hisoka konečně dokázal získat respekt svého otce, objevil se odnikud chlápek beze jména a udělal z něj neschopného člena Korosu klanu.

„Držíme ho v pasti, šéfe. Nemá kam utéct,“ prolomil napětím prosycené ticho muž sedící vedle řidiče. „Tohle byla jeho poslední chyba.“

„Sklapni,“ zavrčel Hisoka. Měl divný pocit. Myslet si o někom, že je v pasti, se mu nezamlouvalo. Uvědomoval si až moc dobře, čeho ten muž je schopnej. „Dokud nebude mít zlámané všechny kosti v těle a nebude mi ležet u nohou, je stále ten, kdo vyhrál.“

Nečekal, až mu někdo otevře dveře od auta. Prudce s nimi škubnul a zamířil ihned k budově, kolem které se shromažďovali čumilové. Rozestoupili se před ním jako oceán před Mojžíšem, aniž by pozvedl ruce. Někdo uchopil zkroucené tělo ležící napříč chodníkem, zatarasující přístup ke dveřím, za ruce a odtáhl mu jej z cesty. Pod Hisokovými botami skřípalo rozbité sklo a drtilo se na ještě menší střípky.

„Šéfe!“ slyšel za sebou strachující se hlas své ochranky, ale ignoroval ho. Hned za dveřmi ho do očí i do nosu udeřil pach střelného prachu. Ve vzduchu se stále ještě vznášely šedé pramínky dýmu z výstřelů. Převrácené stoly i židle, za některými se krčili jeho muži se zbraněmi. Všichni upírali zrak na barový pult, jenž byl pokrytý střepy z lahví od alkoholu i ze skleniček. Někdo v rohu, skryt pod rozsekaným bambusovým paravanem, naříkal bolestí.

„Vylez ven, ty hajzle! Chci konečně vidět toho čuráka, co mi likviduje kšefty!“ zařval Hisoka Korosu a prudce trhl hlavou, aby se zbavil pramenu vlasů, který mu v nevhodnou chvíli vpadl do očí, jakoby se snažil o zvýšení napětí. Úzké proužky světla, které se v tu chvíli protáhly několika kulatými otvory stvořené výstřely ve zdi, vetkaly do jeho černých lesklých vlasů šedé odstíny, jako žilky do černého onyxu.

Zhmotnil se ve stínu, kde to Hisoka nečekal. Podle směru, kam se všichni dívali, myslel, že vetřelec bude skrčený za barovým pultem. Proto ho náhlá přítomnost obrovské postavy v krátkém kabátě, překvapila a zároveň i vyděsila. Mířil na něj krátkou brokovnicí a v druhé ruce držel wakizaši potřísněné krví. Šel k němu pomalými kroky a Hisoku znervózňoval fakt, že se stíny v místnosti shromaždovaly kolem něj, jako ti nejvěrnější psi a halily jeho tvář. Korosu cítil, jak mu na zátylku mravenčení postupuje přes páteř do celého těla. Cestou vytrhávalo jemné chloupky ze základů a stavělo jej do potupného postavení strachu. Pak se jeho kroky zastavily a on zvedl hlavu. Bílá zjizvená tvář, s tenkým proužkem vousů nad rty, pokračující kolem koutků až na bradu. Vlasy měl schované pod šátkem, jenž skrýval jejich barvu před zraky přítomných.

Ozval se výstřel a muž v plášti sebou škubnul. Přesto ho krev, která mu po pár sekundách začala stékat po prstech, svírající krátký meč, nezastavila.

„Nestřílejte!“ vykřikl Hisoka. „Chci toho zmrda živého!“ popadl převrácenou židli a rozpřáhl se proti kráčejícímu muži. Ten jen nepatrně uhnul na stranu a chytil jeho napřaženou ruku za zápěstí.

„Vyrostl jsi,“ pronesl tiše a nahnul se k němu tak blízko, že se mu ta zvláštní vůně vetřela někam hluboko do vzpomínek a jemu se stáhl hrudník do bolestivých kleští.

Stisk zesílil a on se pod ním začal kroutit do bolestivé pozice, až pustil nohu židle a vykřikl. Muž ho pustil a prudce se otočil. Vyhnul se tak ráně pažbou zbraně vedenou na jeho hlavu, přičemž se sám ohnal levou rukou a zasáhl okovaným koncem rukojeti meče útočníka do obličeje. Pár vrávoravých kroků zpět a on ho dorazil tvrdým kopancem do žeber. Místnost ožila pohybujícími se postavami. Utvořili kolem něj kruh a pomalu se k němu přibližovali. Otáčel se uvnitř toho kruhu jako hodinová ručička a každému věnoval krátký pohled. Jakoby zvažoval, v jakém pořadí je zabije. Hisoka si promnul pohmožděné zápěstí a snažil se zbavit divného pocitu, který ho ovládal.

Aniž by někdo z přítomných zaregistroval pohyb, dva z nich s výkřikem úžasu a překvapení dopadli na zem a ozval se výstřel, když jeden ze zabijáků zpanikařil. Živý štít, který se náhle ocitl před vetřelcem škrcen jeho paží, jen zachroptěl pod sprškou olověných projektilů a svezl se mu k nohám. Cestou k zemi slyšel ohlušující rány z brokovnice, jenž se mu otírala o boky a rozsévala přímo před sebou smrt. Hisoka němě přihlížel, jak řady jeho nejvěrnějších řídnou. Kruh se stáhl a někomu se podařilo zasáhnout nepřítele do ramene. Ohnal se svým wakizaši a zezadu přímo na jeho hlavu dopadla židle. Zatřepal hlavou, ale nakonec klesl na kolena. Tvrdý kopanec mezi žebra mu vyrazil dech a on se zhroutil na bok. Z úst se mu vyhrnula krev a jen se snažil polknout, aby se zbavil dávivého pocitu. Doléhal k němu hlas Hisoky Korosu, ale nerozuměl mu. Možná to byla slova, která zastavila tvrdé podrážky bot, drtící jeho vnitřnosti na bolestivou kaši.

„Za tohle mi… zaplatíš…“ bylo poslední, když se k němu Hisoka sklonil a chytil ho za bradu.

***

Sprška vody ho vrátila do přítomnosti. Škubl sebou, aby záhy zjistil, že se nemůže hýbat.

„Kdo tě najal? Saito? Kanahashi? Jinej gang?“

Zamrkal bolestivě jedním okem, protože druhé měl opuchlé a těžké víčko se i přes jeho úsilí odmítalo pohnout. Pozoroval kapky krve na parketách pod svými bosými chodidly. Jazykem prozkoumal svá ústa, nashromáždil sraženou krev a vyplivl ji k ostatním flekům na zemi.

„Nikdo,“ odpověděl a zvedl hlavu, aby ji nastavil další ráně. Seděl přivázaný k židli uprostřed luxusně zařízené místnosti.

„Někdo ti za to musí platit!“ křikl na něj Hisoka Korosu a chytil ho pevně za světlé vlasy. „Chceš jen tak chcípnout pro bezvýznamný jméno?“

„Nikdo,“ zachroptěl zajatec a zabodl se mu svým pohledem do očí svého věznitele. „Je to… osobní.“

„Osobní?“ ta odpověď Hisoku zmátla. „Osobní? Mluv!“

Muž se však jen usmál a dál odmítal vypovídat.

„Takže budeš mlčet,“ řekl vztekle Hisoka a otočil se pro svou zbraň, položenou na stole. „Jsi mi teda k ničemu…“

Korosu nestačil zareagovat. Jeho zajatec se náhle zvedl s židlí, srazil ho na zem a několika prudkými ránami o zeď rozmlátil kus nábytku na jednotlivé díly. Ruce stále stažené provazem kolem dřevěné příčky židle.

„Šéfe! Šéfe, děje se něco!“ ozval se naléhavý hlas za dveřmi a klika se rozkmitala nahoru dolů. „Pusťte mě dovnitř!“

Vetřelec zkřivil ústa v bolestivém úšklebku, když si vykroutil rameno a přetáhl si spoutané ruce přes hlavu. Otevřel tak zasychající střelnou ránu a osvobozené pramínky krve se ihned rozutekly po paži dolů.

„Co si kurva… zač!“ vykřikl Hisoka a namířil na něj zbraň a posouval své tělo po hladkém povrchu podlahy. „Co si… zač!“

Muž ho chytil za košili a přitáhl si ho k sobě.

„Nenapadlo mě, že bych tě ještě někdy viděl, Hisoko,“ promluvil tiše a zabořil mu nos do krku. Ostře se mu o něj otřel směrem do vlasů, rtem od krve mu zavadil o ušní lalůček.

Hlasitý vzdech a horký dech přímo do ucha Hisokovi rozechvělo kolena. Srdce se mu splašilo a ruka, která svírala zbraň, povolila stisk.

„Nic…,“ vydechl omráčeně.

Muž ho od sebe odstrčil a Hisoka dopadl na postel. Těkal rozrušeně šedomodrýma očima po tváři svého zajatce a snažil se vzpomenout.

„Jsi… mrtvý!“ vydechl a několikrát polknul. Rychlé dýchání mu vysušilo hrdlo a on se nedokázal v klidu znovu nadechnout.

„Máš pravdu,“ souhlasil muž a zaklekl mu mezi nohy, jemným tlakem mu od sebe odtáhl kolena a svázanýma rukama mu vjel pod košili. Vytrhával knoflíky z dírek a odhaloval pod bílým hedvábím barvami hýřící kůži. Každý náznak obrázku vytetovaný do kůže ho přiměl vzpomenout si a on si několik okamžiků před tím, než ho odkryl, vybavil zbytek.

„Šéfe!“ těžké údery na dveře ani jednoho nerozhodily. Hisoka stále nemohl uvěřit.

„Řekli mi, že jsi…,“ vysoukal ze sebe.

„…zemřel? A řekli ti jak? Kolikrát prst tvého otce zmáčkl spoušť, když na mě vykonal svou soukromou popravu?“ promlouval zklamaně muž a dlaněmi u sebe přejel po hrudníku Hisoky Korosu.

„Cože?!“ vyhrkl Hisoka a zvedl se na lokty.

„Nenávidím je. Za to, co mi udělali. Za to, jak ublížili tobě!“

Seskočil z postele a prudkým škubnutím za kotník ho obrátil na břicho. Zahákl své prsty za okraj kalhot a stáhl je Hisokovi z boků. Pamatoval si i tyhle výjevy. Velké rudé květy chryzantém krášlící jeho svalnatý pevný zadek. Otřel se o něj svými rty a jazykem mu vjel do žlabiny, kde se ztrácely stvoly květin.

„Proč…?“ nadechl se Hisoka k dalším otázkám, ale vlhké pohlazení mu dovolilo propustit skrz narůžovělé půlměsíce, jen tichý vzdech. „Nicol…!“

Muž se zapřel kolenem mezi jeho mírně roztažená stehna. Ruce k sobě stále semknuté provazem se mu rozeběhly něžně po zádech. Jeho tetování na paži, v podobě dravého jesetera, stejného jako měl Hisoka, se otíralo o svého druha, tak jako se třou v divokých vodách řek. Kdysi dávno tajnými milenci, násilně roztrženi pro svůj původ.

„Proti tobě … jsem nikdy nic neměl. Jestli jsi kvůli mně trpěl… odpusť,“ zašeptal Hisokovi do tmavých vlasů a zatnul své zuby do stejného místa, kam obrovský tygr zatínal ty své. Ztlumil tak svůj vzdech, když si po tak dlouhé době bral to, co mu kdysi dávno patřilo. Pouze jemu. Nikomu jinému.

Protáhl své paže kolem Hisokovy hlavy, ponechal je tam jen na pár vteřin, aby si o ně mohl letmo otřít svou tvář a pak se zastavil na pevné hrudní kosti, která bránila roztouženému srdci utéct z vězení skrývající se pod mřížemi tvořených z jednotlivých žeber. Přitáhl si svého milence k sobě, do kleku a rázným pohybem své pánve mu připomněl, že mu Hisoka patří.

Hisoka si stáhl prsty svého zajatce k ústům a líbal je na články i kůstky a polibky ošetřoval rozedřenou kůži pod provazy. Tišil tak své sténání, a vnímal jen zrychlené dýchání na krku a něžné polibky střídající se s nekontrolovatelnými stisky zubů do jeho ramene.

Tak dávno. Minulost, kterou vymazal ze své nejhlubší paměti. Protože moc bolela.

Pramínky krve mu vytvářely na hrudníku nové tetování, rozpíjelo jednotlivé obrázky a zůstaly stát těsně nad pánevní kostí, na bílém místě, mezi všemi těmi rozmanitými barvami. V místě, kde bylo násilně vymazáno jméno z jeho kůže, tak jako z jeho mysli.

Šeptal mu jeho jméno do dlaní a doprovázel je svými vzdechy. Zaklonil hlavu, aby nabídl svůj krk k poslednímu polibku, kdy se jeho milenec v záchvěvu vyvrcholení pokaždé zahryzl do jeho pulsující tepny.

Jen chvějící se těla, mlčky, každý tišící svou touhu promísenou s bolestí do pokožky toho druhého.

„Šéfe? Jste tam? Jdu dovnitř!“

Propustil ho ze svého sevření a nechal Hisoku, aby se k němu obrátil čelem.

„Běž…,“ zašeptal Hisoka a sklonil hlavu. „…a už nikdy se nevracej…“

Muž ho chytil za bradu a letmo se otřel o jeho ústa. Nechal své rty viset na jeho, jen se navzájem dotýkaly, nelíbaly.

„Nikdy tě nenechám být, Hisoko. Vrátím se pro tebe a budeš patřit navždy jenom mě.“

V té chvíli se rozrazily dveře a dovnitř vpadl bodyguard.

„Šéfe!“ vykřikl rozčileně a namířil na muže se zjizvenou tváří zbraň.

„Nicolasi,“ svraštil obočí nesouhlasně Hisoka, ale ten ho už neposlouchal. Zvedl se z postele a zamířil k oknu.

„Stůj! Řekl jsem stůj!“ řval na něho bodyguard a těkal očima ze svého šéfa, na muže, celého od krve. „Šéfe…?“

Hisoka se zvedl a ve stejném okamžiku, kdy jeho dávný milenec vyskočil na parapet okna, se zohnul pro svou zbraň.

„Šéfe…?“ nechápal ochránce a netrpělivě ťukal do kohoutku revolveru.

„Nic se nestalo…,“ řekl tiše Hisoka a zmáčkl spoušť. Bodyguard ani nehlesl, jeho sesun k zemi byl bez jediného výkřiku.

Otočil se zpět k prázdnému oknu a sebral košili z postele. Oblékl se, a aniž by se mu ruka zachvěla, zapnul ji až ke krku. Překročil mrtvého muže zkrouceného ve dveřích a zamračil se na další chlapy, kteří se shromažďovaly na chodbě.

„Šéfe?!“

„Ten hajzl utekl! Najděte mi ho!“ vykřikl Hisoka a zhluboka se nadechl.

Vrátí se. Pro mě. Slíbil mi to.