Ten den patřil pouze jim. Den, kdy se jejich ruce mohly beztrestně a bez povšimnutí proplést. Den, který prožívali všichni, ale každý po svém. Rušné ulice. Davy lidí, kteří se na poslední chvíli snažili sehnat nějaký dárek. Oni dva ne. Ten den patřil pouze jim.

Shino svého přítele pevně stiskl a tím mu naznačil, aby se zastavil. Yato do sebe nechal narazit kolemjdoucího, a otočil se. Z jeho sevření cítil tu naléhavost, tu touhu se ho právě teď dotknout, mít ho blízko sebe. Utvořit si v tom shonu a hluku intimní bariéru. Yato vjel do zářivě měděných vlasů svými dlouhými prsty a bez jediného slova si ho přitáhl k sobě. Jejich ústa se spojila, vášnivě a dlouze. Nikdo jim nevěnoval jediný pohled. Shon. Spěch. Každý se svými myšlenkami. Shino si schoval ruku do tepla pod pletenou čepici. Lehce se hrabal Yatovi ve vlasech a krátkými stisky dával najevo, jak se jeho tělo snaží ubránit rostoucímu vzrušení. Uprostřed ulice, osvětlené tisíce žárovičkami, z obou stran uvězněni mezi mlčenlivými svědky velkých skleněných tabulí. Odrážely ty dvě osamělé duše, naplněné spalující touhou… v den, který patřil pouze jim.

Koledy, cinkání rolniček a vánoční shon. Zastavili se u stánku s punčem a Shino si své ruce zahříval o vřelý plastový kelímek. Byl šťastný. Mohl být venku … s ním, aniž by je někdo odsuzoval. Byli v ten den neviditelní. A kdyby je jen přece někdo zahlédl, odpustil by jim. Pro jejich úsměvy. Každý by viděl v jejich tvářích, jak je to k sobě přitahuje. Jak z nich sálá ta živočišná touha, láska, chtění, vzájemné souznění. Stačilo se k nim přiblížit na pár kroků a dostali ránu přímo do srdce. Silnou dávku toho všeho, co ostatním v ten den chybělo.

Velká stříbrná jedle se pyšnila blikajícími pozlátky a lehký studený vítr si pohrával s lesklými ozdobami. Neměli doma vánoční stromek. Nepotřebovali ho. Právě teď zastavily svoje kroky a dívali se na něj. Yato si přitáhl Shina blíž k sobě, natiskl si ho do klína a opřel se bradou o jeho rameno. Shino svíral kelímek s punčem, a bílý pramínek páry se mu otíral o obličej. Stáli před tím velkým symbolem Vánoc a mlčky ho pozorovali. Shino přivřel oči, jak ho jeho milenec zahříval, jak mu dýchal horký vzduch do vlasů, těsně nad ucho. Cítil se milován v jeho hřejivé náruči a nepatrně se mu otřel zadkem o rozkrok. Yato mu vydechl do ucha a jeho volně složené ruce na Shinově pase se pohnuly. Chytl ho za bradu a něžně mu nadzvedl hlavu.

„Yato!“ vydechl vzrušeně Shino a snažil se nerozdrtit kelímek.

Ten se mu jen přisál ústy na horkou kůži na krku a druhou ruku nasměroval pod pásek kalhot. Prsty rozhrnoval jemné chloupky a se zrychlujícím se dýcháním si razil cestu do tepla. Shino přivřel oči, vymlouvající se na bodavou bolest ze zářivých světel svíček. Yatova dlaň se otírala o milencův úd, něžně ho třel a až se zpevnil natolik, že ho mohl sevřít do hrsti. Bylo mu jedno, že je kolem spousta lidí. Nikdo se nedíval. Přitiskl si Shinovu hlavu na své rameno a tlumil mu do vlasů své tiché sténání. Vzrušovalo ho, jak se pod ním Shino třese, jak mu jeho srdce tluče přes kostnatý provazec páteře a přenáší své údery do jeho hrudníku. Kelímek dopadl na zem, tekutina se ihned vsákla do škvíry mezi žulovými kostkami a po vánočním punči zůstaly jen osamělé rozinky a dva plátky červeného pomeranče. Yato mu přejel prsty po otevřených rtech, líbal ho polštářky svých prstů a tlumil tím Shinovy výkřiky. Roztíral horkou tekutinu do kůže, která ji ihned pohlcovala a vysušovala. Do třísel, do své dlaně, aby ani jediná kapka nezastudila Shina cestou domů.

Vánoční strom tiše přihlížel. Byl symbol dárků. Měl by dostávat dárky. Ale dnes na něj všichni zapomněli. Až na ty dva. Každá pichlavá jehlička vnímala to štěstí, lásku a něhu, kterou Yato a Shino ze sebe vyzařovali. Kvůli této chvíli odpustil všem. Smířil se svým osudem, že už nikdy nebude součástí lesa, že už nikdy neuvidí modré nebe a pod ním vytvářející se příběhy.

Cesta domů. Osvětlené metro. Plné spěchajících lidí. I když stáli či seděli, jejich myšlenky byly na pochodu, o kus dál, nezastavily se. Měli toho ještě spoustu na práci. Večeře. Dárky. Možná úklid… Pro Shina a Yata existoval okamžik, právě teď. Seděli vedle sebe, Shino položenou ruku na koleně svého přítele a neustále se ho dotýkal. Jejich ústa se spojila v lehkém polibku kdykoliv po něm někdo z nich zatoužil.

Ten den byl pouze pro ně. Dveře jejich bytu se sotva zavřela, a Yato stahoval netrpělivě bundu ze Shinových štíhlých ramen. To celodenní dotýkání je oba dva mučilo.

„Moc tě chci,“ zasténal Yato a odhodil bundu na zem. Jejich ruce byly rychlé. Naléhavé. Zaplétaly se krkolomně do sebe, jak ani jeden nechtěl ustoupit o možnost sundat kus oděvu z toho druhého. Ani jeden nechtěl propustit vlhký jazyk z úst a vzdát se horkých rtů.

Yato se vklínil kolenem mezi Shinova stehna a chytil ho rukou kolem pasu. Druhou položil mezi lopatky a spojil jejich nahá těla v těsném objetí. V jejich líbání už nebyla opatrnost. Jen tíživá naléhavost. Doteků bylo už dost. Shinovy nohy povolily a nechal se povalit na zem. Yatovy pevné ruce mu poskytovaly měkký podklad a oddělovaly jeho horkou pokožku od chladné podlahy.

„Miluji tě, Yato,“ zašeptal Shino a pevným stiskem v milencových vlasech si ho přitáhl k sobě.

Ten se mu jen lehce otřel o vnitřní stěnu stehen svými boky, aby je Shino dal víc od sebe. Nebylo důležité, kdo komu tím hlubokým polibkem zabránil v hlasitém výkřiku, když do něj Yato proniknul. Toužil po něm celý den. Byly Vánoce a ty patřily jenom jim. Nemuseli nic skrývat a mohli ukázat celému světu, že patří k sobě.

Shino zatínal své prsty do pevných svalů svého milence a celým svým tělem vnímal každý záchvěv. Svůj. Yatův. Rychlé dýchání. Dlouhé toužebné pohyby beroucí si ho až na doraz. Svíral ho uvnitř sebe a vháněl do své erekce potřebné vzruchy. Zatím co jeho prsty se kroutily do křečovité ztuhlosti a on zapomněl dýchat, Yatova pánev se prohýbala krátce, s neuvěřitelnou naléhavostí a touhou. Shinovy výkřiky se odrážely od stěn pokoje a Yato naopak ztěžka propouštěl své tiché výdechy do prudce bušící tepny na Shinově krku. Sedl si na paty a stáhl k sobě bezvládné třesoucí se tělo, aby ho tichým šeptáním Shinova jména uklidnil a dodal mu pocit bezpečí.

„Shino…Shino…“

Kolébal ho v náručí, tiskl si ho pevně k sobě, prohrabával se mu ve vlasech jako malému dítěti a zahrnoval jeho obličej vlhkými polibky.

„Shino…“

Nechával mu čas. Než se jeho dech uklidnil. Shino se dotkl jeho rozpálené kůže na zádech a konečně se ho začal zlehka dotýkat. Probouzel se pomalu ze snu. Byl krásný. Ale trval jen pár vteřin. Raději žil pro tyto okamžiky. Při vědomí. S ním.

Vánoce. Rozsvícená okna. Za nimi rodiny. Páry. Jednotlivci. Yato a Shino stáli nazí na balkoně svého bytu a dívali se na všechna ta světla. Tak jako u vánočního stromu, Yato si tiskl křehké tělo svého přítele k sobě a zahříval ho. Přes ramena měli přehozenou deku a mlčky vstřebávali tu vánoční atmosféru. I přes to, že byli uprostřed města, viděli na hvězdy, které krášlily černou oblohu. Slyšeli hlasy, smích, pláč, nadávky. Viděli i toho anděla, který seděl na zábradlí protějšího panelového domu a díval se přímo na ně. Stoupl si a usmál se. Věnoval úsměv jen těm dvěma.

Shino vyhledal Yatovy ruce a pevně je stiskl. Ten den patřil pouze jim. Takhle slavili své Vánoce. Anděl jim lehce pokynul hlavou a roztáhl bělostná křídla. V tu chvíli hvězdy zmizely a nahradily je nepatrné skvrny na obloze, snášející se dolů k zemi, beroucí na sebe tvar bílých sněhových vloček. Usedaly na střechy domů, na zábradlí a halily trávu do bílého mrazivého kabátu. Yato stáhl cípy deky víc kolem Shina, aby ho uchránil před ochlazujícím se vzduchem. Otřel se svým dechem o jeho krk a zavřel oči.

„Hezké vánoce, Shino,“ zašeptal a rozlil veškeré své teplo do toho nejcennějšího, co u sebe právě v tento okamžik měl.