Potkávám je skoro každý den. Nádherný pár jak vystřižený ze žurnálu. Ona štíhlá dívka, vždy upravená a on sportovně oblečený, silnější postavy, s blonďatými vlasy až dopasu. Manželka má vždy spoustu připomínek a domněnek, jak k těm vlasům přišel. Rozebírá ty jeho vlasy neustále. Asi proto si na ně někdy vzpomenu a nemůžu je vyhnat z hlavy. Zatracená ženská. Já se na ně jen vždy přátelsky hezky usměji. Oni jdou vždy pěšky, zatímco já jedu až do jedenáctého patra výtahem.

Ten den, když jsem přišel z práce a byl docela utahaný, jsem je opět potkal na chodbě. Pozdravili jsme se a já na něj hodil úsměv. Proč na něj? A proč jsem se usmíval? Jak debil? Asi ta únava a už jsem si připravoval přívětivou tvář pro manželku, abych nedostal hned mezi dveřmi sprškou uvítacích slov, jak jsem neschopný a co jsem zase udělal špatně. Naštěstí měla dobrou náladu a poslala mě hned do sklepa pro zavařeninu, aniž bych se stačil převléct do tepláků.

Hledám při chabém světle mezi regály sklenici okurek. Konečně jsem ji našel a chystal jsem se zamknout visací zámek u dveří naší kóje ve sklepě. Jeho tlapy položené na dveře mě uvězní v jeho obětí a ostře štěknuté „sousede!“ mi úlekem vyrazí sklenici z ruky a roztříští se o zem. Jeho podivně omamnou vůni kolínské, kterou mi manželka nikdy nekoupila, přehluší zápach kyselého láku.

„Co mají ty vaše pohledy každý den znamenat?“ vyjede po mně.

Konečně přizpůsobím oči přítmí ve sklepě a vystřelím ruce proti blonďákovi. Mezi prsty mi proklouzávají hedvábné pramínky jeho světlých vlasů. Nikdy bych neřekl, že mohou být vlasy tak … tak… otřesu se při náhlém pomyšlení na sex.

„Promiňte, nic jsem tím nemyslel,“ vysoukám ze sebe.

Má tak kolem 170 centimetrů, je o trochu vyšší než já, máme obličeje těsně naproti sobě. Akorát on musí být tak o deset let mladší, hádám dvacetpět a během chvilky ze mě může nadělat dvacet malých do školky.

„Nepřeji si , abyste tak pokukoval po mé přítelkyni!“ zavrčí.

„Přítelkyni?“ zamumlám.

Oh, ani si nemůžu vybavit, jaké má vlasy a co měla na sobě.

„Pořád na ni civíš!“

„Promiňte, opravdu je to jen sousedský pozdrav, nic v tom nehledejte,“ omlouvám se a snažím se vyprostit z jeho pramenů, do kterých se čím dál víc zaplétám.

Otřu se dlaní o jeho hrudník, abych ze sebe dostal ty jeho vlasy, co se mě nechtějí pustit a letmo přejedu přes hrbolek, schovávající se pod tričkem. Přikrčím se, čekajíc ránu mezi oči, když se jeho tělo zachvělo.

Chytne mě prudce za bradu a probodne mě výhružně modrýma očima.

„Zkus to ještě jednou…“

„Omlouvám se, promiňte,“ sypu ze sebe všechny omluvy, které znám a modlím se, ať z tohoto sklepa vyjdu aspoň po čtyřech a ne v černém igelitovém pytli nohama napřed.

Sevře moji ruku, stále uvězněnou v dlouhých blonďatých vlasech a pak mi ji jemně obere. Jedním pohybem si shrne neposlušné vlasy do copu a hodí si je na záda. Vůně heřmánku mi otupí čichové buňky.

„Takže… ty pohledy…“

„Čistě přátelské…“

„…nejsou na moji přítelkyni…“

„… nejsou…“

„Patří mně?“

Hluboké ticho, které nás obklopilo, náhle přehluší proudící voda stupačkami.

„Musím na tvůj :přátelský: pozdrav denně myslet, víš to?“ položí mi prst na ústa.

„Co?“ nechápu. „Myslím, že to není vtipné, chlapče,“ nasadím výchovný otcovský tón.

Vsune mi své tři prsty mezi rty, aby mě umlčel a nakloní se blíž. Napřáhnu mezi nás ruku, ale jen abych se ho dotkl. Otře se o ni hrudníkem až mu vysunu tričko z kalhot. Proplete prsty s těmi mými a vjede s nimi pod svoje tílko. Má tak jemnou kůži, hladkou a teplou, i přes to, že je ve sklepě vlezlé chladno. Naskočí mi chloupky na zátylku. Nevím, jestli je to tím rozdílem teploty nebo vzrušením. Ta touha zkoumat jeho tělo dál mě děsí. Když uvidí můj vystrašený výraz ve tváři, stiskne mi ruku, abych nemohl uniknout.

Začnu se pomalu sunout zády po dřevěné stěně jednotlivých kójí, abych se nenápadně vyvlékl z jeho zajetí.

„Usměj se na mě,“ zašeptá mi do ucha. „Jen pro mě, prosím.“

„Myslím, že už by to stačilo, říkal jsem, že mi o vaši slečnu vůbec nejde,“ bráním se.

„To jsem si oddychl,“ usměje se mladík, ani ho neznám jménem.

Zakrouží našima propletenýma rukama po jeho holých prsou a zavadí mou dlaní o jednu z bradavek. Moje druhá volná ruka vystartuje a chytne ho vší silou za vlasy. Chtěl bych mu ty vlasy všechny vytrhat, aby dostal lekci, obtěžovat chlapy ve sklepě, ale místo toho se zakousnu do jeho vystouplého ohryzku. Co to dělám!

Prohne se směrem ke mně v pase a narazíme do sebe vydutými rozkroky. Naše pohyby ustanou a díváme se jeden na druhého.

„Co když…“ začnu.

„Zamkl jsem,“ odpoví pohotově mladík.

„A co naše ženské?“

„Nedozví se to.“

Sjede mi po knoflíčkách od košile prstem a sevře moje vzrušení, až zachroptím. Při představě, že bych měl nabídnout svůj zadek, se mi orosí čelo.

„Nechci být…“ zaprotestuji.

„Budu dole,“ rozepne mi pásek a škrtne zipem směrem dolů.

Jeho ruce jsou velké, teplé a zručné. Jestli bude takhle dál pokračovat, nedojde na ničí zadek. Chytnu ho za zápěstí, aby přestal. Podívá se na mě pohledem zbitého štěněte a pak mě najednou chytne za ruku a táhne mě pryč tmavou chladnou chodbičkou. Na začátku chodby stojí vedle stěny stará pračka, připravená na vhodnou chvíli odcestovat do sběrných surovin. Vyskočí na ni a přitáhne si mě k sobě. Obejme svoje nohy kolem mého pasu a zaklíní je do sebe. Vyhrnu mu tričko a skropím jeho bílé tělo polibky. Není silnější, jak jsem si vždy myslel. Má pevnou kostru a ani deko tuku navíc. Jsem jeho tělem fascinován, chci o něm vědět vše, jak chutná, jaké je na dotyk, v kterých místech se zachvěje. Prohrábnu jeho dlouhé světlé vlasy vonící po heřmánku.

Moje ruka sjede pod jeho kalhoty. Je to tak živé, odpovídající na každý můj dotek. Nejsem ženská, říká mi moje vědomí. Tohle nikdy nemůžu vzít… je to ponižující.

Soused vidí moje váhaní a prohrábne mi vlasy.

„Nemusíš nic dělat….“

Vysvobodím tu nadrženou věc ze zajetí sportovních trenýrek a jemně ochutnám. Vyrazí ze sebe zadušený výkřik a prohne se boky směrem k mým ústům, až mi nezbývá nic jiného, než si ho vzít celého a několikrát ho schovat a zase si ho jazykem oťukat. Promnu jeho vzrušením svraštělý váček a přejedu prsty dolů, směrem k pračce. Vyhledám očima jeho tvář, jestli můžu a on jen přivře ty svoje nádherné pomněnkové oči. Vím moc dobře, že předehra a příprava je důležitá, pro příjemný prožitek obou stran. Nikdy jsem tohle nedělal, moje manželka pro tohle nemá pochopení a já …. jsem si tohle vždycky chtěl zkusit. A když se mi naskytla tahle, ehm, sousedská nabídka, proč ji nevyužít.

Vezmu zpět jeho vzrušení do úst a nasaji ho tak silně, až rozkoš přechází v bolest a zajedu prstem tam, kam bych prsty nikdy nestrkal. Zaryje mi nehty do košile a vyškubne jeden knoflík z knoflíkové dírky. Kousne se do rtu, rozepne mi další knoflík a prohrábne porost na mém hrudníku.

Stáhnu mu kalhoty a odhodím je na zem. Nesnáším nic na půl žerdi, je to dost svazující a nepohodlné. Nejsem tu pro mazlení se s bavlnou, chci cítit jen horkou hebkou kůži a na látku zvysoka kašlu. Chytnu jednu jeho nohu a hodím si ji na rameno. Už jen pomyšlení na to, co bude následovat, mě dohání k šílenství a utvrzuje v tom, že se dlouho neudržím. Přidávám prst a přejedu mu po vnitřní straně stehna. Trhne hlavou a jeho vlasy skoro skryjí pračku v záplavě těch zářivých andělských pramenů.

Neplýtvám slinami, nechci, aby někdo trpěl. Podle jeho tlumených vzdechů a pohybů naproti mým prstům tu nikdo bolest neprožívá. Přehodím si i druhou nohu na rameno, přejedu po jeho pevném zadečku a vezmu jeho vzrušený penis do úst.

„Už budu, prosím…,“ vzdychá mladík a snaží se mi odtáhnout hlavu.

Poslední záchvěv jeho těla a moje nekompromisní dotažení vzrušení až do konce, mi vyplní ústa teplou sprškou tekutiny. Vyždímám z něho poslední kapku, nenechám mu nic a zbytek mu rozmažu po holém pupku. Nemá to žádnou chuť, není to hnusné, moje žena si očividně vymýšlí, bleskne mi hlavou. Není nad vlastní zkušenost.

Mladík shodí svoje nohy dolů, zvedne se a obejme mě. Přitiskne svoje rty k polibku. Ucuknu. Přece jen líbání s chlapem… ale má tak horké rty, zaplavuje mě vlna vzrušení a pootevřu ústa, abych propustil jeho jazyk dovnitř.

Ani nevím, kdy mi vjel pod kalhoty. Najednou HO mám na svobodě, v jeho mučivém sevření. Nasměřuje ho do sebe a několikrát se o mě otře. Nevím, jestli to chci… jsem na vážkách…

„Jsem připraven, vezmi si mě,“ zašeptá, položí se zpět na malou plochu pračky a zaklesne mi nohy za krk.

To pokušení je tak silné a přitom to nemůžu udělat. Nečeká, jestli si to rozmyslím. Bez rozvahy se na mě přitiskne a vcucne mě na několik jemných přítlaků, až oba vyjekneme. Beru si ho kousek po kousku, prokousávám se tou těsností, která mě svírá a vysílá do celého těla jemné chvění, bere krevnímu oběhu kyslíkové buňky, že mám trochu závrať. Sledujeme se napjatými pohledy, při sebemenším náznaku mého úprku se ke mně mladík přitiskne tvrdě boky, až zaskuhrám a nezbývá mi nic jiného, než se nechat úplně otupit tou rozkoší, zvyšuji svou naléhavost, až začne pračka bouchat do zdi.

Chci utéct, ale blonďák mě nepustí. Tři rychlé nádechy, pak dlouhé zadržení dechu, a tlumený výkřik do šera ponurné chodbičky sklepa. Kapky potu mu dopadají na holé břicho. Zůstávám chvilku v něm, než je ochoten mě pustit.

„Máš hezké vlasy,“ vysoukám ze sebe.

Mladík se usměje, posadí se na pračku a hodí si vlasy přes hrudník, aby aspoň částečně schoval svou nahotu.

„Mám rád tvůj přátelský úsměv,“ přejede mi prsty po tváři. „Budu se na něj těšit, kdykoliv se potkáme.“

***

Prohlížím svůj zjev ve výtahu v zrcadle. Nacpu zmuchlanou košili do kalhot a prsty upravím rozchloupané vlasy.

„Proč ti to tak dlouho trvalo?“ otočí se na mě manželka od plotny.

„Někdo mě zamknul omylem ve sklepě,“ odpovím a přezuji se do papučí. „Vysvobodil mě ten dlouhovlasatý soused. Pozval jsem ho za to na pivo.“

„To je fajn mladík. Tak se ho aspoň pak zeptej, jak to dělá, že má tak krásný vlasy.“

Usměji se a políbím ji na krk.

„Co bych pro tebe neudělal, lásko.“